Miroslawek: Couvert

Slovo „couvert“ znám ve významu obálka nebo příbor.  Tím pádem  mi název k obsahu básně mnoho nenapověděl. Snad jen tolik, že je třeba báseň zasadit do francouzského kontextu.  Ten doplňuje navíc slovo frivolní a  závěrečné náměstí Gréve.  Tento kontext je upřesněn  nejzjevněji v závěru básně, kde je  zesílen motiv teroru – zřejmě jde o teror francouzské revoluce. V tomto kontextu je pak třeba vnímat celou báseň – odvolávky na kontext francouzské revoluce nacházím  v motivech řev, (kočičí) hlavy, obnažené krčky (vět). K francouzské stopě odkazuje i surrealistická aluze „noří prst do tůňky tvého oka  (Buňuel – Dalí: Andaluzský pes), respektive psí smrt.  Psí smrt rozvíjí dále motiv revolučního teroru („Psům psí smrt,“ zaznělo v závěrečné soudní řeči žalobce v procesu se Slánským). Ke stejnému teroru se  lehce kloní i frivolní chůze slev (vidíme-li ve slevě ztrátu hodnot), tmí se (nástup temného období) – stejný motiv temnoty  prochází básní i dál: stín, tarantulí chloupky (černé, navíc  tarantule navíc umocňuje pocit nebezpečnosti), bdí (bdí v noci). S temnotou souvisí nejistota, tušené nebezpečí (viklan). Násilnickou atmosféru potvrzují vřeténka zlomenin (ve vřeténcích navíc nacházíme zrcadlový odraz ke slovu řev), vřeteno může působit i svou podobností ke krku. Násilnické je spojení pěst střev (opakované st-st), spojení značně neobvyklé, temné, implikující jak ránu do břicha, tak vyhřezlá střeva držená v hrsti. Ke stejné oblasti  nelibého břišního tělesna směřuje i sloveso dáví.

První světla mohou jednak implikovat kontrast ke „tmí se“, jednak  básnickou knihu Jakuba Demla. S tímto poukazem si sice moc nevím rady, ale protože  mám důvod se domnívat, že  Deml patří k Míwovým oblíbencům, nepředpokládám souvislost čistě náhodnou.

Pojící látkou básně  je (jak jsme už u Mirosláwkových posledních  básní zvyklí) asociativně rozvíjený rým. Páteř textu tvoří řada: slev – řev – střev – Gréve.  K ní se upínají svorníky druhého řádu, rýmy podvojné: jívy – pivy, stín – zlomenin, vět – střet, oka – potoka, pěsti – náměstí. Všimněme si přitom  zejména častého elegantního střídání krátké a dlouhé slabiky v rýmu – nepřikládám tomu sice význam tematický, nicméně básni  tento postup dodává na dynamičnosti. Nerýmovaný podvojný vztah je také mezi slovy  řev – vřeténka a  pěst – střev (viz výše). Dovolte mi zde odbočit stran Míwovy práce s rýmem. Běžnou funkcí rýmu je označování  pravé hranice verše. U Míwy  má rým za úkol verš dynamizovat, rozvíjet a  rozhýbávat téma. Přiznávám bez mučení, že tento Míwův postup jsem   sám několikrát aplikoval na vlastní básně. Ne, že bych  chtěl kopírovat, je to postup pro moderní poezii legitimní a nepříliš otřelý, jeho výhodou je, že  zatmívá hranice mezi  zvukovou a tematickou složkou básně.

Na závěr ještě   se zmíním  k rustikálnosti Míwovy poezie (Předpokládám, že M. ví, na co narážím). Tato báseň má sice hlavní téma městské, ale přesto jsou zde  jívy a jehnědy, odkazující k přírodě a venkovu. Nemohu si pomoci, ten rousseauismus v tobě vidím jak v koze, to mi nevymluvíš!

VIO:  Ranní ros jímání

Toyenina báseň, která Via inspirovala, je produktem impresionistického  vnímání přírody s lehce rilkovským, respektive verlainovským  symbolistickým přesahem ( např. v prvních dvou verších). Viova variace  tuto symbolistickou tendenci zesiluje a jeho báseň směřuje k větší míře abstrakce.

Rozbor začnu od názvu. Jde o slovní hříčku, namísto  časového vymezení  a konstatace druhu činnosti u Toyen je zde poněkud nezvyklé spojení slov  Ranní ros jímání.  Vědomí slovní hříčky nám však nemůže bránit v tom, abychom se pokusili báseň číst ve světle názvu. Zdánlivě  může jít o marnou snahu:  v básni  není explicitně zmíněno ani ráno, ani rosa, ani jímání.  Ale nevzdávejme to.

Oproti Toyenině básni došlo ve Viově variaci k časovému přesunu, Toyen píše o předjaří, Vio spíš o rozhraní mezi podzimem a zimou, je to čas prvních přízemních mrazíků. Vida, už se nám tu mihlo  ráno!  Najdeme další indicie?  No, těžko, ale zkusme za ně považovat  třeba onen skřivaní sen – což to není právě ranní sen, jenž se nám zachovává nejjasněji  (s jasností skřivaního zpěvu) v naší paměti?

Dalším  motivem z názvu je rosa: ta sice není v básni přítomna substantivně, ale snadno ji můžeme objevit ve slovese: zářím. Rosa přece září, proč ji tedy nepovažovat za lyrický subjekt této básně? V tomto případě můžeme první  větu básně číst jako básníkovo oslovení rosy. Od slova „zářím“ za třítečkovým předělem  pak promlouvá rosa. Pro rosu může být velmi  přirozenou činností sladké opadání do nicoty (což  je v básni přisouzeno jablku). Nízko opadat  = opadat z perspektivy rosy.

Jablko se tu objevuje  jako motiv podzimu, chcete-li  - září. Všimněte si  té půvabné dvojznačnosti:  ve slově  září je zachyceno jak časové vymezení, tak činnost  subjektu. Jablko je také symbol – biblický symbol hříchu, s tím souvisí a současně je rozšiřován motiv pádu.

Teď se zase vraťme k názvu, a to ke slovesu jímá. Rosa je jímána.  Hřích pádu jímá nás. Jablko se pohybuje paralelně s rosou – spějí k hříchu pádu. Jsme jati pádem hříchu (zle je! zle je!). Zle je proto, že  jde o pád do nicoty (jeho sladkost je klamná).  V této nicotě si skřivan  nechá zdát  hnízda (množné číslo, nebo  partitivní genitiv?). Nejde o hnízdo reálné, jen jeho přelud. Do sta vět víček můžeme číst také dostavět (respektive do sta větviček – větvičky přímo korespondují s obrazem hnízda a dávají iluzi zdání skutečnosti, víčka naopak podtrhují iluzívnost, snivost). Dostavět ke konci hnízdo, které přesto není. Které je pouze pod víčky = ve snu.

V závěru zdvojené  a co ty?  je symbolickým apelem buď k básníku, který zapisuje  zpěv rosy, nebo rovnou ke čtenáři. Jablko  padlo. Rosa padla. Jsou jaty nicotou. A co ty? A co ty?