Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Planý říjen Andreje Mistěnka (milostný příběh zavřených pistácií)

14. 09. 2003
6
0
1210
Autor
Gik)


příběh věnuji Mardou, která jediná pochopí jeho významy

ostatní nechť si dle chuti odnesou malých zavřených oříšků... :)

 

            Končil říjen, ale do ulic Varšavy jako by se už druhým dnem vracelo léto, jako by si něco zapomnělo a teď nesměle nahlíželo do chladnoucí světnice. Příjemný vlažný vítr čechral vlasy chodcům v rozepnutých kabátech a snášel k zemi barevné listí kaštanů a javorů. Andrej seděl na opěradle lavičky uprostřed Matyášova parku a čekal na Ninu. Pozoroval domovní fasády z červených cihel a slunce probleskující houfy malých, bíle a šedě nadýchaných mraků, které rychle proplouvaly oblohou; co chvíli vytáhl zmuchlaný kostkovaný kapesník a otřel si kapičku. Od října do dubna mu každá silnější teplotní změna spustila rýmu, kvůli které míval tak jako teď plné kapsy mokrých kapesníků a odřený nos.

Nina nepřicházela.

 

Nebylo to ani čtyřiadvacet hodin, co se poznali. Andrej stál ve frontě a v ruce svíral balíček papírových kapesníků, nepoužíval je rád, ale jeho zaskočená plátěná zásoba, čítající ten den jediný směšný kousek, již nemohla sloužit. Zrovna se zaobíral tím, jestli si může dovolit otevřít balíček před zaplacením, když si všiml dívky stojící dvě místa před ním. Přicházela právě na řadu a natahovala ruku zpátky ke stojanu se zbožím, u kterého stál Andrej – měla nepřítomný výraz, ale když se jejich pohledy střetly, jakoby se probudila a stáhla ruku zpět. Prodavačova otázka ji trochu zaskočila. Rozhlédla se opět s tou nepřítomnou tváří a po nepatrné pomlce se tiše zeptala: „Pistácie… nemáte?“

„Pistácie nemáme,“ odpověděl muž s rukou na pokladně, asi nevědomky trochu hrubým hlasem.

„Děkuju,“ řekla si dívka spíš pro sebe, odvrátila se od pultu a pomalu šla k východu. Vypadala tak ztraceně, že si toho všiml i prodavač a v duchu přemítal, jestli náhodou nemluvil nevědomky trochu hrubým hlasem. Jeho úvahy však navždy utnul další zákazník. Andrej zatím hádal, co mohla ta smutná osůbka původně chtít koupit – ve stojanu byla všehochuť žvýkaček, holicích potřeb a baterií – a proč od toho upustila. V zamyšlení zaplatil a vyšel ven na Moutonovovu ulici.

Celý svůj dosavadní život se Andrej Mistěnko věnoval především knihám, šachu a kapesníkům. Ale když znovu spatřil dívku z obchodu opuštěnou na druhé straně ulice, rozhodl se táhnout králem o osm polí.

            O deset minut později seděli jeden proti druhému u stolku z plastového mramoru a foukali do horké čokolády.

            O další dvě hodiny později seděli naproti sobě u téhož stolku – spolu.

                    

            Loudaje se půlnocí domů, usmíval se nad celým světem. Malinká nešťastná hromádka, která mu večer svěřila za šálek čokolády půlku svých tajemství, vykvetla se svým vyprávěním v okouzlující bytost. Nina, stále tak drobná, ale už vůbec ne ztracená, vyprávěla o svém smutnění, o červených lampách, žiletkách a kopretinách (Andrej se přihlouple usmíval, občas se pokusil něco říct a uvnitř předl jako velká černá kočka), o tom, že si schovává neotevřené pistácie a o smyslu neštěstí. Před dvanáctou, rozloučilivši se kvapně, s oním sladkým smutkem rozchodů a nahořklou radostí nadějí, začali vydechovat obláčky páry každý svým směrem.

 

Tak, jako plamínek touhy mladého studenta s minutami rozehřátého čekání sílil, ztrácel se s ubíhajícími chladnými hodinami a rozdíraným nosem. Vstával a procházel se a znovu se vracel na své místo na opěradle. Kdybych kouřil, pomyslel si, nevypadal bych tu tak nemožně. S cigaretou si člověk nepřipadá hloupě, když někde musí čekat. Dýmem v sobě udusí nejistotu. I vzpomínky.

Stmívalo se a Nina nepřicházela. Andrej pomalu chápal, že ji už neuvidí, třásl se a v nastupující horečce se mu dívka začínala rozplývat v sen, stejně tak jako večer nad čokoládou a…

            Málem přepadl z lavičky nazad. Úlekem se probral, rázně se postavil na nohy a zpočátku vrávoravým, pak čím dál odhodlanějším krokem zamířil do trafiky na konci parku. Po spěšném minutí několika prázdných laviček se zarazil. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, když uviděl mezi spadaným listím pod lampou pistáciový oříšek. Podržel ho na rozevřené dlani a šťouchal do něj ukazováčkem. Proto tě zahodili – politoval ho v duchu – že nejsi otevřený. Pak s ním mrštil do tmy a pokračoval v cestě k trafice. Přemýšlel, jak se kupují cigarety.

 

 


Milly
20. 09. 2004
Dát tip
:-(((

Milly
20. 09. 2004
Dát tip
-t-

Elyn
17. 09. 2004
Dát tip
*

suva
28. 11. 2003
Dát tip
*** ala Mardou, ale hůůůů :c)

blondýna
28. 10. 2003
Dát tip
*

seděl jsem ve Varšavě, nakupoval si ve Varšavě, zamiloval se ve Varšavě, zklamal se ve Varšavě........sakra vždyť já ve Varšavě nikdy nebyl. Nádherné, člověčí, hluboké. Doufejme všichni, že se do Varšavy ještě někdy vrátíme.

Gik)
16. 09. 2003
Dát tip
děkuji uctivě, do Varšavy se už nevrátíme, neboť všichni hrdinové jsou ztraceni... :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru