Fata morgana II

druhá polovina sbírky..

Podivnost

 

Urážka?

Je možné ztratit

nenabyté

pouhým slovem

ač dobře myšleným?

jsem to já

anebo se snažím

hledat cizí vzory

jež dávají mému charakteru

nesvůj a vyčnívající

punc nepřirozenosti?

Ublížil jsem snad

tím, že jsem nic neřekl

a navíc mluvil moc

ale dá se tato situace

unést na nenavyklých bedrech?

 

Podivnost II.

 

Poslední hodiny

evokují tužkou zaznamenaný

prokletý palčivý pocit

cest autobusem

pozoruhodná shoda jmen

charakterů

možná

spíše ne, ale ze všech pohledů

se tento jeví

tím nejvýraznějším

svět plný paradoxů

mě uvádí v nepřirozené

duševní stavy

lítosti a otevřenosti

uraženosti a ješitnosti

protože co je malé

je hezké

stejně jako nedosažitelné

z příliš velké výšky.

 

 

Hodina

 

Žár

jako by se slunce

nemohouc snést pohled

na bezútěšně kvílející

a umíající lidstvo

samou lítostí propadlo

do asfaltu. Rozměklého.

Lidé otisky svých bot

se upisují ďáblu.

Důchodci se topí v asfaltu

a přibližují se tak k Bohu.

Trpaslík odtloukl hodinu

pro mnohé poslední.

 

Park

 

Park

slovo vznešeně znějící

krap

krap plný stromů

ešlo bud kub

krms apíl

tak jako hůl důchodce

jejíž hrot míří k nebi

prochází se po hlavě

je to pohlavní chodec

Slunce směřuje k východu

východ je plný výhod

vodka za babku

babka za vodku

ženu pohlavního chodce

jehož hůl je zatím v nadhlavníku

Šlápl jsem na pecku

kterou jsem vypliv

letí z nebe

nebo do nebe?

V parku krápe...

 

 

Arab

 

Jde po kolonádě

člověk, bezpochyby

lidé dívající se na něho

vyhýbají se mu

dá jim to dost práce

ale k dosažení cíle

vedou všechny cesty

do Říma

močím na svůj odraz

v záchodové míse

a myslím na velbloudy

a písek

cítíte ho?

je to arab

-umyjte si ruce

abyste nezhnědli-

říká žena přítelkyni

v soláriu

džihád

bojte se

nejsou to lidi jako my

jsou to arabové

říká muž příteli

ve vězení

 

 

Sousoší

 

Bronzové sousoší

na pokraji kolonády

na pokraji života

lépe řečeno

na pokraji zrození.

Nepřirozeně ztuhlí

tu milenci

objati v nestoudně chladném

a temném

objetí truchlí

Viní čas, že je tu nechává

napospas generacím

napospas lásce

jež dávno vyprchala.

Zkuste si to

objímat svou ženu

třicet let. Bez přestávky.

 

 

Jazz

 

Hudba

pro hudebníka

který hledá své já

maestro Škvorecký

maestro Smiřický

je mým přítelem.

Jako on

i já hledám své já.

Škoda jen

že nezažil modrní dobu

moderní děvče

emancipované

protivně uzavřené a soběstačné

provokativní krásou odpudivé

„moderní děvče“.

 

Pohádky

 

Bezcitný Bůh

svými výmluvnými činy

dokazuje odvěkou pravdu

o infantilnosti

a nebezpečnosti

pohádek.

Princezny jsou rozmačkávány

jako pomeranče

na které v parném létě

dopadne okovaná bota.

 

Srpen

 

čtrnáct dní

nabitých vztahy nevztahy

podvědomě se vybavuje

oblečená neoblečená

růžově chytrá

Do mého

už tak dost spletitého života

vstupují nové cesty

nepozvány

a pozvány zároveň

Bojím se budoucnosti

příštích dnů a týdnů

Je cesty zpět?

 

 

Večeře

 

Čas

kdy obzor tušené noci

uvolňuje jazyk i duši

Většinou.

Někdy

někdo

je uzavřen příliš

ve vzduchu je cosi

neochopitelně zamlčeného

nevyřčeného

Nechci to vyřknout

rovnováha vesmíru

by se mi zřítila na hlavu

a ukradla mi další dva roky života.

 

 

Jednou

 

Jednou, jednou přide čas

kdy nezbude mi jeden vlas

budu sám jak v poli klas

jako v bílém zubu kaz

ohlížet se budu zas

než mi stáří zlomí vaz

smrtka řekne – nadoraz

vyžil jsi svůj život už

duší mojí protne nůž.

 

 

Karolína

 

Jméno

z něhož pronikavě

dýchá duch české slávy

velkolepost katedrál

duch univerzit

vzdorujících pohanění národa

několikrát v dějinách.

Královská vznešenost

se snoubí s citem

krásou

a nostalgií.

 

 

Vězeň

 

Pokojem se rozléhá

jak katedrálou

dunění a rachot

věcí padajících na mě

a dusících mou vzrůstající duši

v zárodku.

Na druhé straně

za zdmi chrámu

jež mi není vězením

jen v určitém slova smyslu

čeká nebo nečeká

sedí a píše

Vidím ji

mohu jít za ní

nejdu. Mám strach

jsem vězněm

vězněm svého vlastního ega.

 

 

Podivnost III

 

Stále se vrací

to nepochopitelné

deja vu

chování člověka k člověku

je ovlivňováno

a nechává se ovlivňovat

silami

nepatrnými

nezastupitelnými

a jedinečnými

Jsou stejně neovladatelné

jako vír uprostřed laguny

přikrytý baretem

smrtelně černé noci.

Člověk je buď stržen

a hyne ve spárech ledové vody

nebo se sám stane vírem

a splyne v dokonalé harmonii

Může však

tak jako já

donekonečna přešlapovat na břehu?

 

 

Déšť

 

Nekonečné

a ještě větší množství

kýčovitě stříbrných

přerušovaně zářících

spojnicí nebe se zemí

Čekám a vzhlížím

čekám

až se po nich začnou spouštět

části boží podstaty

ozářené Sluncem

Není totiž jiného způsobu

jak propojiz zemi a sídlo

bohů všech národů.

Snažím se vystoupat vzhůru

ale jsem příliš připoután

svou lidskou podstatou.

 

 

Chrám v Plasech

 

Důstojným

a bezcitným prostorem

plným transcendentna

a bezvýrazných soch

stojících škrobeně a strnule

se line zpěv

naplňující chrámovou loď

zvukem nadpozemských zvonů

trubicovitých

stříbrných

Jsou tu lidé

kteří skloňují a časují

můj život.

Atmosféra je naplněna

harmonickými

i disharmonickými souzvuky.

Harmonickými

i disharmonickými

životy.

 

 

Spatřil jsem..

 

Když spatřil jsem tě dnes

rozzářenou, zářící a usmívající se

uprostřed neprostupně

neproniknutelného světa

plného ústrků, síly, násilí

marnosti, zbytečnosti, egoismu

sobectví

plného těch nechutných dvounohých

agresivních a namyšlených lidí

(jako bys k nim ani nepatřila)

vytvořila se

-alespoň mně se to tak zdálo-

jakási oáza

vytržená ze světa

vyplněná tvým pohledem

úsměvem

upřímným, jako málokdy vídám.

Jako oáza uprostřed pouště

je opuštěná,

tak opuštěný jsem já.

Očekávám, že vše, co se stalo

se ukáže být krásnou

uchvacující

životadárnou

fata morgánou.

 

 

 

  

 

 

 

 

---