Smát se, či nesmát?

Fejeton – „Smát se či nesmát?“

Ležím na posteli v jednom nejmenovaném lékařském ústavu. Důvod k mému převozu sem mi doposud není jasný; vždyť jsem neobtěžoval slečny v parku, nepooušel se spáchat sebevraždu ani jiným mravním deliktem jsem se neprovinil. Pouze jsem se smál. Okolí mě prostě považovalo za duševně chorého. Ale já se necítím být nemocen a nesměji se pro nic za nic. Mé záchvaty smíchu mají příčiny zvela konkrétní.

Směji se našemu upjatě panelovému sídlišti, jež ukázalo moc socialismu a absurditu myšlenky stavět bloky uprostřed téměř nedotčené přírody.

Směji se, když vidím, jak lidská mláďata skotačí na zrezivělých a polámaných houpačkách mezi psími výměšky. Když chvíli poslouchám debatu přiopilých teenagerů, z níž rozumím jen několika větám, v nichž se hovoří o „zasraných cikánech“ a „černých džkách“.

Nejlépe se však pobavím diskuzemi v parlamentu. Zcela revoluční myšlenka o nutnosti čtrnáctých platů soudců v zájmu jejich nezaujatosti mě zcela uchvacuje. Já být soudcem, tak budu tvrdit, že bez patnáctého platu si nejsem svou nezávislostí jistý a pro pokoj duše budu požadovat ještě plat šestnáctý.

A to jsou stále jen, řekněme, malé ryby.

Ta pravá legrace začíná až se zapnutím naší jediné a jedinečné, zábavyplné (dle licence vzdělávací), železnou rukou spravovávané komerční stanice. Pak pochopím, že v nebetyčné konkurenci sourozeneckých, homosexuálních, komických, lesbických, slintajících a uřvaných dvojic se příšerně nudné a neakční pořady typu „Katovna“ (věřte nevěřte - bez písniček!) můžou jít klouzat.

Přesto mi dokázal bránici potrhat jeden jediný, všemi mastmi kovaný, bavič. Odzbrojující pohled intelektuála v kombinaci s retardovaným růžovým zajícem (snad z nepovedené reklamy na Azurit) mě dokázal dohnat k slzám. Když si pan doktor sundal své okuláry a zabodl své do duše okna do kamery, pocítil jsem nejedou až jakési náboženské vytržení.

Jak je patrno, máme se čemu smát, jsme národ vyslovených smíšků. Jsem rád, že i na Hradě se po suchém dramatikovi objevil někdo od fochu. Prostě pravý lidový prezident.

Doufám, že také napíše nějaká dramata.. Dovolil bych si navrhnout několik titulů – co třeba „Zahradní slavnost aneb sjezdovka za hradem“? Anebo „Audience“? Zde by se v roli sládka zapomenutý opozičněsmluvní kamarád určitě dobře uplatnil. S trochou sebekritiky by mohlo vzniknout i dílko – „Largo plakát – Letná desolato“.

Mám radost, že žiju v takto pohodyplné době. O to více mě pak rozlítí bulvární plátky (jako je dle pana prezidenta Respekt), které se mi snaží namluvit, že některý z těch fantastických komiků v parlamentu snad vzal nějaký úplatek. Takové novináře bych nejraději odvezl někam daleko, ať tu nevytváří blbou náladu, to přece není fair.

Spravím si ji jedině tak, že se ptám zdejších sester na jejich platy. Uklidněn vědomím, že řidič tramvaje je stále důležitější než ty slečny v bílém, které mě odtud nechtějí pusti, můžu si zajít na pivo.

Co Čech, to pivař. A buďme na to hrdí, protože v tom je naše síla, játra nejátra, a na dekrety nám nešahejte. Protože MY jsme Češi! Můj oblíbený komik Zeman to krásně dokázal těm inteligentům, pánům s principy, nandat. Třináctileté děti s cigaretou v puse a půllitrem před sebou jsou mi zárukou, že pro ty pitomé intelektuály už nebude mezi námi místo.

Slastně se uvelebím, když zaslechnu z úst těchto dětí řeči plné xenofobie a rasism. Opět jsou tu ti „zasraní cikáni“, přihodí se pár „zkurvených němčourů“ a „amerických vrahů“, a máme to. Kdo jiný, než my, Češi, by měl soudit ostatní? My jsme přece ten po staletí svobodný a hrdinný národ, který rozhoduje o vývoji světa!!

Naše pivo je nejlepší a na dekrety nám nešahejte.

A teď mi řekněte, přátelé, dá se tohle všechno brát vážně? Myslím, že ne. Proto se směji, abych ze sebe dostal ti hořkou příchuť. A jenom doufám, že sestrám nezvýší plat – čemu bych se tu smál, než mě propustí?!