Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník rebelky

15. 09. 2003
1
0
2423
Autor
LucyH

Prolog

Jmenuji se Lucy Mastersová a žiju v L.A. chodím na jednu z místních škol, docela to tam ujde, teď momentálně nemám kluka, spousta by jich chtělo, ale když nechci já, tak se mnou nehne ani pár volů. Mám nejlepší kámošku Kathryn Mertailovou, chodíme do klubu a dokonce i do třídy, je bezva, jen je někdy trochu moc povrchní. Teď k nám do školy přišel nový knihovník, nevypadá špatně, ale už jen to jméno … Wesley Wyndham Pryce. Já a Kat jsem asi nejoblíbenější holky na škole, dost zábava, teď sedíme u našeho „oběda“ „Lucy, co to pořád spisuješ?“ „Ale jen tak, znáš mě …“ „Viděla jsi už toho novýho knihovníka … vypadá božsky!“ „Kat, prober se … oči a vkus si zjevně zapomněla doma, co?“ ptám se a přikusuji hranolku „Nevypadá špatně. A stejně, odpoledne bysme měly zajít do knihovny, kvůli matematice.“ „Jo jasně … ale já nemůžu, chci jít dnes brzo spát a znáš mámu, přijde zase kolem deváté a já chci mít klid.“ „Jasně, tak já už půjdu … jde ti Adrian.“ Obracím oči v sloup a sleduji přicházejícího Adriana, kterýžto byl mým klukem. Našel si jinou holku, taky roztleskávačka, jako já, ale z jiné školy „Ahoj Lucy …“ „Ahoj Adriane … kde máš Cecilku?“ „Cecil je ve škole a mimochodem dík za optání …“ „To je v pohodě.“  ještě, že zvoní „Omlouvám se, ale musím na angličtinu.“ „Nedělej, že ti záleží na tom, abys byla včas na hodině.“ „Nezáleží, ale nechci s tebou ztrácet čas.“ To mu vyrazilo dech, jdu dlouhou chodbou až do naší třídy angličtiny „Slečna Mastersová, děkujeme za vaši přítomnost…“ sedám si do své lavice a ani trochu nevnímám co slečna Applgateová říká o literátech 16.století … hlavou se mi honí spousta myšlenek. Poslední dobou se mi zdávají takové zvláštní sny, pokaždé jsem v nich já a muž s ohavnou tváří a dlouhými tesáky ale nebojuji s ním, vlastně z něj ani nemám strach, chce mě kousnout, ale nepodařilo se mu to, zatím. Ach jo, tahle hodina už horší být nemůže … do třídy vchází Patrik „Ale to snad není možné i pan Verona se dostavil do naší hodiny a pak že se zázraky nedějí.“ Sedí hned vedle mě, strašně se mi líbí, je prostě božskej „Ahoj Lucy.“ „Ahoj Patriku …“ „Tak mě napadlo, nešla bys …“ „Patriku, je to něco co bys nám chtěl říct všem?“ „Ani omylem slečno.“ „A můžeš mi zopakovat co jsem právě říkala o autorovi, kterého jsi doma tak pilně studoval.“ Pokrčí těmi svými silnými rameny a usměje se „Tak laskavě neruš.“ „Jasná zpráva slečno … tak teda Lucy, nechtěla bys večer někam jít třeba do kina?“ „Jo, třeba …“ „Fajn, tak v osm jsem u tebe.“ „Jasně …“ po hodině už konečně odcházím domů, to snad není pravda, jak jsem mohla zapomenout, musím si jít pro učebnici historie … do knihovny „Haló? Je tu někdo?“ „Ano. Omlouvám se, ty seš určitě Lucy Mastersová, že?“ „Kdo jste? FBI?“ „Ne, já jen slyšel jsem o tobě …“ „Fajn … fajn, mě to ale nezajímá, potřebuji učebnici historie.“ „Historie čeho?“ „Copak já vím …“ odpovídám rozhořčeně, vytahuje nějakou obrovskou bychli s nápisem VAMPIRES „Co to má znamenat?!“ „Chtěla jsi historii …“ z horní haly se ozývá hlas „Wesley … kde je ta krabice s fotkami.“ Nyní už vidím jeho tvář, je to ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla. Schází dolů „Ahoj … naše chráněnka?“ „Ano, ještě jsem jí to nestačil vysvětlit.“ „Haló, já jsem tu taky … a pokud vím, nejsem ničí chráněnka.“ „Angele, jdi s ní dozadu, řeknu Cordy, aby to tu ohlídala a dojdu za vámi.“ Vzal mě do malé kancelářičky „Ty jsi Angel?“  „Ano … a ty Lucy?“ „Jo … nejsi zdejší, že?“ „Ne, to nejsem.“ „Odkud jsi?“ „Narodil jsem se v Irském městečku Galway a potom jsem se na většinu života přestěhoval do Sunnydale.“ „Aha … já se narodila v L.A. a asi tu i umřu.“ „Nežertuj se smrtí!“ „Byl to jen vtip.“ „Ale už nikdy o ní nevtipkuj, není to legrace.“ Všimla jsem si fotografie jedné dívky, co byla na stole v rámečku „Tvá holka?“ „Už ne …“ „Je krásná … musels ji milovat.“ „To jo, ale milovat někdy nestačí. Nechal jsem ji žít.“ „Co se stalo?“ „Chtěla se mnou zůstat až do smrti.“ „O tohle přeci ve vztahu jde, ne?“ „Já, jsem upír a teď je mi 243 let … jsem prakticky nesmrtelný a ona ne … nemohl bych se dívat na to jak stárne a já ne … nemohl bych s ní vyjít na světlo a mít s ní děti.“ „Upír?“ „Ano a ty jsi přemožitelka … jsi vyvolená.“ „Cože?“ „Tvým posláním je zabíjet upíry …“ „Cože? To tě mám zabít?“ „Ne mě já ti budu pomáhat, ale ostatní ano. Něco je ve vzduchu, démon.“ „Je hnusnej a má ostrý tesáky?“ „Proč?“ „Já jen tak … o nějakým démonovi se mi zdává, ale Bože proč ti to povídám?“ zeptala jsem se a vyběhla pryč z knihovny, v rukou stále nesu tu knihu „Lucy! Stůj…“ volá za mnou Angel, běžím domů. Čtu si v té knize, ani nevnímám čas… je tu toho spousty o upírech a démonech, na straně 243 je vložená fotky té dívky. Někdo klepe … jsem doma sama, máma je v práci, táta na služební cestě v Irsku a sestra ta bude u její kamarádky Jenny, na stole leží vzkaz z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, abych pro sestru k Jenny přišla, otevírám dveře a zjišťuji, že je to Patrik „Ahoj květinko.“ „Patriku? Co tu děláš?“ „Je osm, rande, kino…“ „Ježiši já zapomněla, pojď dál, můžeme být tu, máma se asi vrátí až pozdě a táta nepřijde dnes vůbec.“ „Fajn … co jsi dělala, že jsi zapomněla na rande?“ „Já, četla jsem.“ „Aha…“ další klepot „Jdu tam …“ k mému údivu tam stojí Angel „Utekla jsi …“ „Já omlouvám se, ale nějak mě to všechno vyděsilo … mám něco tvého.“ „Co?“ „Strana 243.“ „Lucy, kdo to je?“ „Pojď  dál …“ „Nechci ti otravovat život, ale měla bys jít na hlídku.“ „Cože?“ „Cestou ti to vysvětlím …“ „Hele, teď mám rande … to znamená příjemně strávený večer s osobou, která se ti líbí a já mám rande s Patrikem.“ Z obýváku vychází Patrik „Ahoj … to nás nepředstavíš květinko?“ „Patriku, tohle je Angel a Angele tohle je Patrik.“ „Těší mě …“ „Jo, mě taky, ale budu ti ji muset odvést …“ „Cože?“ „Omlouvám se Patriku, ale jinak to asi nepůjde … zítra se uvidíme ve škole, ano?“ „Jo , jasně … můžeme si to vynahradit jindy.“ „Jasně … tak zítra.“ Jdu se nahoru převléct, Angel mě následuje, svlékám si košili „Hele, to se na mě budeš koukat jak se převlékám?!“ „O omlouvám se.“ Během pěti vteřin jsem hotová, navlékla jsem na sebe své staré tričko s nápisem NO ANGEL a mé oblíbené rifle, vlasy stáhnu do pohodlného ohonu a můžu vyrazit „Jdeme?“ „A co tví rodiče? Nenecháš jim vzkaz?“ vytáhla jsem z kapsy mobil „Mami … jdu ven s Patrikem … vrátím se tak v deset.“ „Fajn … kdyby  něco, zavolám.“ „Jasně.“ Říkám a ukládám mobil po dokončení hovoru do šuplíku „Nevezmeš si ho?“ „Blázníš? Volala by každých pět minut jak jsem na tom s Patrikem. A tady je ta fotografie.“ „Díky …“ „Jak se jmenuje?“ „Buffy … Buffy Summersová.“

 

První krůčky

„Měli bychom jít … musíš mi vysvětlit slovo hlídka.“ „No spočívá to v zabíjení upírů … chodíš na ni každý večer a zabíjíš upíry, většinou zabiješ nanejvýš tři a pak se balíme domů.“ Povídáme si cestou „Malý problém … nemám kolíky ani svěcenou vodu nebo tak.“ „Na to jsem myslel …“ podává mi kolík „Povídej mi o Buffy … jaká byla?“ „Je úžasná a nebýt toho že jsem upír, neopustil bych ji.“ „Mám dotaz … můžou mít upíři děti, myslím jako po sexu.“ „Ne … nemůžou, žijí, ale tělesné funkce nepracují.“ „Aha … a ty taky nemůžeš mít děti?“ „Já už vůbec ne.“ „A proč?“ „Byla na mě uvalena kletba, že pokud budu opravdu šťastný a byť jen na vteřinku zapomenu na své utrpení, stane se ze mě netvor, Angelus. Ale sex mi nehrozí … teď.“ „Aha a za co máš vlastně trpět?“ „Dřív jsem byl démon a zabil jsem dceru jednoho cikánského kmene, ten na mě uvalil kletbu, vrátil mi duši a pokud zapomenu na své utrpení a budu šťastný, zase ji ztratím.“ „Aha, chápu.“ „Ani nevím proč o tom s tebou mluvím, s nikým jsem nemluvil byť jen o mé historii natož o Buffy.“ Když dorazíme na hřbitov, trochu mě to zarazí „Co děláme na hřbitově?“ zpoza rohu se řítí chlápek s nechutně velkými tesáky a zohyzděnou tváří „Áááááááá …“ „Klid, vraž mu kolík do srdce.“ Trefím se bohužel vedle „Sakra ...“ teď už naštěstí správně „Vidíš jde ti to.“ „Neřekla bych.“ Zabijeme ještě dva další upíry a jdeme do knihovny, rozvalím se na pohovku „Copak … copak?“ zeptal se Wesley „Nenávidím upíry ...“  „Jsi zraněná ...“ říká Angel starostlivě „Pojď nahoru ošetřím ti to ...“ „Ne to je fajn, zvládnu to.“ „Já se tě neptal ...“ do haly vchází tmavovlasá dívka „Ahoj všichni ...“ „Ahoj Cordy...“ „Čau vespolek ...“ Angel mi pomáhá vstát a vede mě nahoru do jeho pokoje, větší nepořádek jsem v životě neviděla „No páni.“ „Omlouvám se za nepořádek ... nemívám návštěvy.“ „To se ani nesmíš s nikým bavit?“ „Můžu, ale moc lidí to se mnou nevydrží, jsem náročnej ...“ letmo se zasměju a sednu si na postel „Ale vypadá to tu aspoň zabydleně ...“ „To jo, někdy až moc ...“ „Ale vsadím se, že by tě nikdo nevykradl.“ „Jo, zloděj by nevěděl, kde má co hledat a ztratil by se na cestě z ložnice do koupelny ...“ řekne a oba se začneme smát „Tohle se už dlouho nestalo, víš o tom?“ „Co? Rozhovor o nepořádku versus zlodějích?“ „Ne, myslím můj      smích ...“ „Víš že ti to s úsměvem víc sluší?“ „Děkuju ...“ říká s úsměvem a chystá se mi ošetřit ránu „Buď opatrný ... prosím.“ „Neměj obavy, budu.“ odkrývá ránu „Nevypadá to moc dobře ...“ „A je to ...?“ „Není to nic vážného.“ zahledí se mi do očí a začne se přibližovat jakoby k polibku, vyděsí mě to „Už budu muset jít ... musím ještě pro ségru k její kamarádce.“ „Omlouvám se ... odvezu tě k ní.“ „Díky ...“ „Kolik je tvojí sestře?“ „13.“ „Rozumíte si?“ „Jednou za dvacet let ...“ řeknu s úsměvem a jdu společně s Angelem k jeho autu „Ahoj zítra lidičky ...“ „Ahoj!“ je to zvláštní, jako bych je znala roky a tohle byl prostě normální večer ... jakoby zaběhnutá tradice „Jo Lucy ...“ vyběhne ke mně ta dívka „Zavolej mi prosím ... tady je číslo.“ „Jo jasně ... zavolám zítra kolem oběda ...“ „To bude fajn ...“ „Tak ahoj Wesley, Cordelie ...“ říkáme s Angelem téměř souběžně a odcházíme k autu ve kterém po chvíli odjíždíme k domu kamarádky mé sestry „Dobrý večer paní Sauderová ... je tu Samantha?“ „Ano, ještě jsou s Jenny na internetu, ale Semi tu může zůstat.“ „Ne, to je dobrý, máma mi říkala, abych ji dovedla domů ... Přišla bych dřív, ale měla jsem spoustu vyřizování. Doufám, že se nezlobíte.“ „Ne, to je v pořádku ... Semi máš tu sestru.“ volá Jennyina máma na mou sestru „Sakra ... to musela přijet?“ baví se holky „Čau ségra, už jsem se začínala radovat, že nepřijedeš ...“ „Hele mrně, rozluč se a nasedej do auta.“ „Do auta?“ „Vysvětlím ti to až budeš mít IQ alespoň 24 a teď pohni, máma už bude zuřit.“ „Tak fajn ... ahoj Jenny, teto Meg ...“ řekne a ku podivu se ani nehádá, nasedáme obě k Angelovi do auta „To je tvůj novej úlovek ségra?“ ptá se, když už jedeme „I kdyby ano, nic ti do toho není.“ „Takže ti dal košem?“ Angel se jen usmívá „Zapnu rádio ...“ říkám naštvaně, zrovna tam hrají písničku od Rembrants, já i Angel si pozpěvujeme „Co jste? Párek bláznů? A vůbec, co je tohle za magora.“ otočím se a vrazím jí jednu, ale pořádnou „Ááu ... za co to bylo?!“ ptá se dotčeně „Je to můj kamarád a ne žádnej magor.“ když dojedeme domů, na verandě na schodech sedí Patrik „Ááá další magor ...“ teď už se pro jistotu kryje, nejsem moc nadšená „Ahoj květinko ... nemohl jsem to bez tebe vydržet a tak jsem tu ... popřát ti dobrou noc.“ dám Angelovi pusu na tvář a vystupuju i se Semi z auta  „Ahoj zítra Angele ...“ „Ahoj ... a Lucy?“ „Ano?“ „Buď opatrná ...“ usměju se na něj a pomalu odcházím i se sestrou k domu „Budu. A Angele?“ „Ano?“ „Pozdravuj Wesleyho a Cordy, že jí zítra zavolám ...“ „Jasně ... a zapomněl bych.“ vyjde z auta i s malým batůžkem „Vezmi si    jej ... mohl by se ti hodit.“ pomalu jej otevřu a v něm najdu pár lahviček se svěcenou vodou a kolíky „Díky ...“ „Nemáš zač.“ „Dobrou noc ...“ „Dobrou Lucy.“ „Jo a dej si bacha na zloděje ...“ začneme se oba smát, jen Semi a Patrik nechápou „Stavím se kolem osmé, zítra.“ „Dobře ...“ po téhle větě už pomalu odjíždí „Patriku, zdá se mi to nebo jsou fakt šáhlí?“ ptá se Semi Patrika „Já nevím.“ „Semi řekni mámě, že jsem za chvíli doma ...“ „Co za to?“ „Už ti dneska nevrazím ...“ „Fajn beru.“  řekne a zmizí v domě „Tak copak bylo tak neodkladného?“ políbí mě a dá mi růži  „Popřát ti dobrou noc.“ „Děkuju, ale už půjdu spát, jsem moc unavená ...“ „Ne, nechoď ještě ...“ „Patriku! Uvidíme se zítra, ano?“ „Dobře.“ řekne smutně „Ale jsem uražený.“ jelikož nemám náladu na krávoviny a pitomé Patrikovy vtipy usadím ho „Tak čau zítra.“ řeknu a prásknu za sebou dveřmi ... to poníží jeho ego a neodváží se zazvonit znovu, máma už spí. Já namířím své kroky do koupelny, umyju se, vyperu tričko od krve, zalepím si ránu a jdu spát. Pořád musím myslet na Angela, nezvládnu to a musím mu zavolat, hledám číslo knihovny a vytáčím ... zvedá to Wesley „Ahoj Wesley, tady Lucy, je tam Angel?“ „Ano zrovna dorazil, stalo se něco?!“ „Ne, všechno je OK, ale můžu s ním mluvit?“ „Jo ... Angele, Lucy.“ „No Lucy? Stalo se něco?“ „Jo.“ „A co?!“  řekne se zděšením „Nemůžu spát.“ „Uf už jsem se začínal bát ...“ oddechl si „Nechtěl bys přijet na chvíli ...“ „Hned jsem tam ...“ a opravdu po deseti minutách někdo klepe na dveře našeho domu „Díky, že jsi přijel ...“ „Nemusíš děkovat, taky bych nespal.“ „Co bys dělal?“ „Buď bych si četl nebo litoval svýho ubohýho života na téhle planetě nad sklenkou pořádně vychlazené krve.“ „Nesmíš toho litovat ... ty nepůjdeš dál?“ „Musíš mě pozvat, upíři do domu nesmí, pokud nejsou pozváni.“ „Tak pojď ... chceš udělat kafe, čaj, sklenku limonády nebo horkou čokoládu?“ „Dal bych si čaj.“ „Fajn...“ řeknu a vedu ho za ruku do kuchyně „Tak o čem budeme tlachat? Můžu tu být jen do jedné, to je pro mě čas k uložení do postele, teda pokud ji najdu ...“ usměju se, podávám mu čaj a sedám si vedle něj ke stolu „Co třeba tvůj život Lucy ... můj už znáš.“ „Na mým životě není nic zajímavýho.“ „Ale jdi ...“ „Ne vážně. Opravdu nic ...“ „Máš kluka?“ „Mám i nemám ...“ „Co je tohle za odpověď?“ „Víš strašně dlouho se mi líbil jeden kluk ... jmenuje se Patrik a když to vypadá, že spolu chodíme, ani to nechci a navíc ... neumí dobře líbat.“ usmál se „Je v tom někdo jiný?“ „Možná ...“ říkám tajemně „Asi ho neznám, že?“ „Možná ...“ chvilka ticha, nakonec se odhodlám a prolomím to nechutné prázdno „Angele ...“ „No?“ „Jde nějak tu kletbu zvrátit?“ „Kdyby se zvrátila, tak je ze mě démon.“ „Myslím částečně, jako abys zase mohl spát s holkama a užívat života v plné míře.“ „Asi ne.“ „Jak asi?“ „O takovém kouzlu jsem neslyšel.“ „Najdu ho.“ „Cože?“ „Slyšel jsi, najdu to kouzlo.“ „Proč bys to dělala?“ „Chci, aby ses usmíval ...“ „Tohle mi už dlouho nikdo neřekl.“ „Tak si zvykej.“

 

Kouzlo lásky

Několik dalších měsíců potom hledám to kouzlo ... něco co by mohlo částečně zvrátit tu kletbu, s Cordelií jsme se staly nejlepšími kamarádkami a ze mě se stala „přemožitelka“ seznámila jsem se i s Gunnem, taky pomáhá a chodí na Westnightskou střední. S Angelem jsme si moc blízcí, nechodíme spolu, ale jsme jako sourozenci, viděli jsme se i v těch nejtrapnějších situacích ... Prostě bezva kámoši. Sestra se mnou musí chodívat do knihovny a tak ji tam Wesley vždycky nějak zaměstná ... Patrikovi jsem za tu dobu dala košem a on přesedlal na mou bývalou nejlepší kamarádku Kathryn „Mám to!!!“ vykřiknu radostně „Co máš?“ ptá se Angel, protože mezitím zapomněl na můj slib „Našla jsem to chápeš ...“ všichni ( Gunn, Cordy, Wesley, Semi i Angel ) na mě nechápavě koukají „No to kouzlo přece.“ „Já nevěděl, že fušuješ do magie.“ rýpl si Gunn, Cordy ho lehce uhodí. Letím Angelovi nalít sklenku krve „Kam letíš?“ ptá se tázavě Angel „Sedni si.“ řeknu, když vybíhám se sklenkou krve v rukou „Proč?“ „Já jen aby to s tebou nepraštilo.“ „Snad něco vydržím, ne?“ „Sedej.“ sedne si tedy a napije se ze skleničky, já mu sednu na klín a ukazuju mu nějakou stránku v knize, potichoučku si čte, pak mě obejme a odhodí sklenku do rohu předsálí knihovny „Lucy jak jsi to…?“ „Snad jsem ti to slíbila, ne?“ neubrání se a dá mi pusu, to mě trochu rozčaruje „Ehm no večer to můžeme zkusit.“ „Magie, bezva!“ „Ty zůstaneš doma Semi nebo půjdeš k Jenny, jasný?“ „Lucy, prosím, nebudu překážet. Slibuju!“ hodí na nás psí oči, Angel povolí „Dobře mrně, ale budeš se chovat slušně.“ „Angele to snad nemyslíš vážně, je na to moc malá a navíc je to příliš důležité kouzlo než aby se nějak pokazilo.“ „Zvládneme to, slibuju.“ řekne Angel a tím mě zcela uklidní „Chtěl jsem ti ještě něco ukázat v pokoji.“ „Ty to tam najdeš?“ ptám se s úsměvem „Hele není to se mnou tak strašný a navíc ... pojď.“ odvede mě k němu do pokoje, ostatní si povídají dole „Co jsi mi to     chtěl ...“ zarazím se, když spatřím Angelův pokoj uklizený „Překvapení.“ „To teda jo ...“ „Pojď, sedneme si na postel a můžeme si v klidu povídat.“ „Čteš mi myšlenky.“ řeknu a lehnu si na postel „To jsi myslel vážně se Semi ... znám to, určitě se něco pokazí.“ „Klid, mám lepší nápad a tudíž plán.“ „To se mi líbí.“ „Provedeme to kouzlo ještě teď  během dne jen my dva, vystačíme si sami. Tedy pokud souhlasíš.“ „Ty jsi geniální.“ sedne si na postel „Můžeme?“ „Můžeme.“ řeknu a začnu předčítat z knihy „Soleredio mentrio ikante ibeze sorio de te perdate tema ledico satnasino lyro se!“ Angel zavře oči a kolem něj se objeví bílí kruh, po chvíli to zmizí „Jsi v pořádku?“ „Jako nikdy předtím.“ řekne a lehne si „Co se stalo?“ „Už mě netíží svědomí.“ obejmu ho, svalí mě na stranu, takže leží na mně, koukne se mi do očí, prohrábne mi vlasy a  mlčí ... po patnácti minutách, kdy se jen jeden druhému koukáme do očí nás vyrušuje klepot „Sakra!“ tiše zakleje „Ano?“ „Lucy! Máš tu rodiče s nějakou ženskou a novorozencem.“ „Teta Nora.“ Angel se mnou tiše komunikuje „Já tě nepustím.“ Lehce ho kousnu do ucha „Budeš muset.“ „Tak jdete?!“ ptá se nervózní Gunn, po chvíli vycházíme a scházíme dolů ze schodů „Lucy …“ volá nadšeně teta „Teto …“ Angel mi pošeptá při scházení ze schodů „Přespíš tu dnes?“ otočím se k němu „Uvidím … ale žádnej sex, to říkám předem.“ Šeptám mu, Angel si olízne prsty a řekne „Čestný skautský.“ Usmějeme se, dole už sedí táta i s mámou, tetou a malou Faith „Faith…“ řeknu a začínám chovat miminko, Angel a Wesley ztuhnou „Co?“ ptám se „Pak ti to vysvětlím.“ Řekne Cordelie „Tohle musí být ten váš Angel.“ Vypraví táta, Angel se zaráží a podává usmívajícímu se otci ruku „Těší mě pane …“ „Angel.“ „Vy nemáte příjmení?“ ptá se táta „Od roku 1753 jej nepoužívám.“ Všichni se v domnění že jde o žert začnou smát „Lucy, máš vtipného kluka.“ „Ale oni spolu nechodí.“ Říká Cordy, s Angelem na sebe koukneme „Byl by z vás dokonalý pár.“ „Možná … tati mohly bychom tu dnes přespat?“ „Jistě, ale pod jednou podmínkou.“ „Jakou?“ „Uklidíte si v pokoji.“ „Tati!“ řekneme se Semi „V jedenáct doma.“ „Tak dobře …“ „Kolik je?“ ptá se Wesley „Půl desáté.“ „Co skočit do obchodu?“ Řekne Wesley, aby nás upozornil na hlídku „Já tam skočím.“ Nabídne se Gunn „Můžu s tebou?“ ptá se Semi „Samantho!“ „Prosím.“ „Tak dobře …Charlie, dáš na ni pozor?“ „Jo … Angele, půjčil bys nám auto?“ „Ručíš za něj životem …“  „Angele, kolik vám je?“ ptá se táta a my všichni se zarazíme „Bude mu dvacet, viď?“ zahraju do autu „A to vás baví přátelit se s puberťačkama jakými jsou mé dvě dcery?“ „Mnohdy jsou chytřejší než lidé mého věku.“ Namítne Angel „Tak my vyrážíme, ahoj sestřičko a všichni.“ „Ahoj a dávejte na sebe pozor.“ „Jasně.“ „No my už taky vyrazíme … přišli jsme se na vás jen podívat.“ „Ahoj …“ loučíme se, kolem jedenácté se rozloučíme i Cordelií a Wesleym, kteří dnes budou spát u známých. Sedneme si v na gauč, mlčíme a čteme, ale jen chvíli „Myslíš … že to bylo správné?“ „Co jako?“ „Lhát vašim.“ „Máš pravdu, měla jsem jim říct, že je ti 243 let a jsi upír, který se logicky živí krví. Potřebují u mě vidět nějaký vzor, někoho kdo mě bude chránit …“ „Ale to bych dělal tak či tak, ne?“ „Nechci ti krást iluze, ale naši na démony nevěří…“ „Taky jsi nevěřila.“ „U nich je to jiné.“ Lehnu si na jeho poloodhalenou hruď a kouknu se mu do očí, najednou se rozrazí dveře knihovny a vejde Charlie a Semi, ale úplně promočení „Co se stalo?“ ptáme se zděšeně „Bouřka …“ „Pojďte se projít.“ Naléhá Semi „Okamžitě do koupelny a převléct!“ „Oba!“ doplní mě Angel „Ale …“ začne Semi „Slyšela jsem protesty?“ „Už letím nahoru.“ vzdává Semi, já jdu pro ručníky a poté nahoru za Semi „Tak co hlídka?“ „Bezva, už jsem zabila upíra.“ „Opravdu?“ „Jo, rozpadl se na prach.“ „Zvládla jsi ho sama?“ ptám se při sušení jejích vlasů „Gunn mi pomáhal.“ „Bezva …“ „Díky.“ „Za co?“ „No, že jsi má ségra a bereš mě sebou … nikdy jsem ti to neřekla, ale mám tě ráda Lucy.“ Obejmu ji „Mám tě ráda Semi. A teď pojď, už je pozdě, měli bychom jít spát.“ „Máš pravdu.“ Řekne, obleče si moje oblečení a jde si lehnout do Angelovi postele. Já mám na sobě jen Angelovu košili, sednu si na gauč v předsálí a čtu si v knihách o démonech. Angel spí, ale úderem jedenácté se probouzí „Trouble sleeping?“ „Dalo by se to tak označit … a co ty? Proč nespíš?“ „Nevím, asi to samé … co děláš?“ „Učím se a přemýšlím.“ „O čem?“ „Vím, že jsem už skoro tři čtvrtě roku přemožitelka a  … jsem nezodpovědná což se rovná výrazu, že nejsem zodpovědná.“ „To není pravda.“ „Ale, kdybych byla zodpovědná nepustila bych Semi s Gunnem sami a …a …“  líbá mě, to mě zcela zbaví slov, po chvíli končíme „A … Angele … co to mělo znamenat?“ „Omlouvám se, já chtěl jsem jen … už půjdu spát.“ Říká a než se stihnu vzpamatovat zmizí v spleti chodeb bývalého hotelu, avšak dnešní knihovny. Do jedné si pročítám staré spisy o L.A. a okolí, tudíž i o Sunnydale. Buffy a Angel toho tolik dokázali a zničili tolik zla a démonů, až se mi z toho svírá srdce. Budu taky tak dobrá? A co ten polibek? Mám strach si něco začít s Angelem, co když budu horší než Buffy? Až doposud mi pořád dával za vzor Buffy, ptá se mě ,Proč nejsi jako Buffy? Zodpovědná , přemýšlivá a obětavá. Buffy by tohle vyřešila jinak , tohle by Buffy neudělala …‘ A co když mi po čase zmizí jako jí? Ne… tohle nejde, nesmí zmizet z mého života, to bych nepřežila … bez jeho očí a rtů, které se díky mně pořád smály. Z mého rozjímání mě budí zvonění telefonu z Wesleyho kanceláře, zvedám to „Knihovna L.A. u telefonu Lucy Mastersová … přejete si?“  „Lucy … tady Wesley.“ „Wesley, co se děje?“ „Mám výbornou zprávu … mimochodem, proč nejsi v posteli?“ „Nemůžu usnout …“ „A co děláš?“ „Učím se o démonech … a studuju jaká mám být.“  „Cože?“ „Angel mi neustále říká, že mám být jako Buffy … tak ji studuju. Wesley?“ „Ano?“ „Myslíš, že se jí někdy vyrovnám.“ „Jak to myslíš? Jako přemožitelka nebo jako Angelova milenka.“ „V obou případech.“ „Jako přemožitelka se jí vyrovnáš určitě.“ „A jako Angelova přítelkyně?“ „Tohle nevím … hluboce jej ranilo, když ji opouštěl a nevím, jestli k někomu ještě někdy bude cítit ten křehký cit.“ To mě rozesmutní „Stejně díky … co jsi to potřeboval?“  „No, jsou prázdniny a to je dobře. Pozítří proběhne ples přemožitelek v Londýně … chtěla bys jet?“ tohle mi zvedne náladu „To myslíš vážně?“ „Samozřejmě. Už jsi plnohodnotná přemožitelka a máš právo tam jet.“ „To bude super, alespoň si budu moct vyměnit zkušenosti s ostatními.“ „Lucy, teď z tebe promluvila …“ „Puberťačka?“ „Právě naopak. Promluvila z tebe dospělá žena … měl bych už končit a ty si jdi zdřímnout, zítra v noci odlétáme.“ „A může jet i Semi?“ „Pokud bude chtít … ale teď už mazej do postele.“ „Dobrou noc Wesley.“ „Dobrou Lucy.“ „A pozdravuj Cordelii.“ „Budu.“ Po položení telefonu zhasnu všechna světla a jdu si lehnout. Angel a Semi spokojeně spí, lehám si vedle nich a pomalu usínám. Ráno ani jeden z nich neleží v posteli „Angele … Semi?“ oba vejdou do pokoje s tácem na kterém jsou vafle a džus „Dobrý jitro růženko …“ řekne Angel „To je pro mě?“ „Ano madam.“ „Semi mám výbornou zprávu …“ říkám při konzumování snídaně „Jakou?“ „Pojedeme do Londýna …“ „Fakt?“ „Mhm ples přemožitelek …“ Semi je šťastná „Ale já nemůžu jet.“ „Proč?“ „Jsem nějaká nachlazená, bude lepší, když nepojedu.“ „Opravdu?“ „Ale ty jeď užij si to.“ Trochu mě to zklame „Mám za tebe radost … kdy odjíždíte?“ „Dnes v noci … pauza nám prospěje, budeme mít čas na přemýšlení.“ „Jo … asi jo.“ „Wesley a Cordelie už jsou tu?“ „Jo … dole. Nechceš si zatrénovat?“ „Proč ne?“ převléknu se v šatně a vcházím do tělocvičny, chvíli bojujeme, pak udělám nějakou chybu „Sakra snaž se, musíš se soustředit … proč nejsi jako Buffy?“ tohle mě naštve, shodím boxerské rukavice a odejdu „Lucy?“ volá na mě v předsálí, strašně se pohádáme „Co je?!“ „Nejsem Buffy Summersová to je …“ „Někdy je to škoda.“ „Sakra Angele, zapomeň už na ni.“ „Nejde to …“ „Víš proč jsi se pořád tvářil jako na pohřbu? Nechtěl ses radovat, když jsem přišla, nechala jsem tě, abys mluvil a zapomněl …“ „Není to snadné.“ „Je … je to snadné, jen musíš chtít.“ Ví že mám pravdu a proto se zamkne v pokoji. Já a Semi jdeme domů sbalit mé věci „Kam jedeš Lucy?“ „No jedu s Wesleym a Cordelií na zájezd do Londýna …“ „Užijte si to.“ „Díky.“

 

Cesta

V devět nás zavolá klakson Wesleyho dodávky s kouřovými skly, aby jím mohl jezdit i Angel, loučím s našima a Semi, po rozloučení vstupuju do auta. Angel sedí na palandě „Přijel jsi, abys mi řekl něco důležitého?“ „Omlouvám se.“ „Cože?“ „Omlouvám se, že jsem tě pořád přirovnával k Buffy nebo ti říkal, že máš být jako ona.“ „To je poprvé co ses omluvil.“ „Někdy je třeba ustoupit.“ „Nikdy dřív jsi neustoupil.“ „Tak teď ustupuju.“  „Nevěřím svým uším.“ Obejme mě a v tu chvíli volá Wesley „Vystupovat panstvo.“ „Nechci odjet …“ šeptám mu do ucha „Já to taky nechci.“ Vystoupíme oba z auta ruku v ruce, dá mi do kapsy dopis, všimnu si jej až v letadle, když letíme nad New Yorkem, stojí v něm: Po pravdě řečeno, já tebe nemiluji očima, které zří na tobě tisíc vad : to srdce miluje, co oči odsuzují, srdcem tě musím mít navzdory zraku rád. A můj sluch právě teď netouží po tvém hlase a můj hmat, ač má rád i hrubé doteky,  tak jako chuť a čich, raději vyhýbá se hostině, hostině těch smyslů, k níž pozvala bys jej ty. Leč ani všech těch pět smyslů neumělo  vytrhnout jediné srdce z tvých pyšných pout, to srdce bláhové, jež opouští své tělo a chce ti jako rab u nohou pokleknout! A jenom jeden zisk mám ze všech těchto běd : že ta, jež je můj hřích, je též mým trestem hned!  To je tak nádherné, mám chuť se rozplakat, okamžitě mu odepisuji Milý Angele, právě jsem dočetla tvůj dopis a musím přiznat, že i po tolika dnech a měsících co tě znám mi vyrazil dech. Klidně přiznám, že z toho co cítím mám také obrovský strach, že mě opustíš, že utečeš stejně jako od Buffy. Nezbývá mi nic jiného než doufat, doufat, že to bude jiné, opravdové a stálé. Ať už jsem měla kdykoliv jakýkoliv problém, vždycky jsi tu byl a já věřím, že i nadále si budeme jeden druhému nablízku. vyruší mě Cordelie „Co píšeš?“ „Nic …“ „No tak?“ „Nic moc …“ „Lucy, jsme přece nejlepší kamarádky nebo ne? Já ti taky říkám všechno o Wesleym …mimochodem, zmizela jsem, protože usnul a ze spaní příšerně chrápe.“ Otočíme se a zaslechneme Wesleyho chrápání … nebo spíš řezání dřeva i když lépe by asi sedlo svařování „No tak dobře. Píšu Angelovi …“ „Ukaž …“ čte si oba dopisy „Lucy … to je …“ „Příšerné?“ „Tak překrásné a romantické …“ „Psal už tohle někdy Buffy?“ nesouhlasně zakroutí hlavou, obejmu ji „Jsi má nejlepší kámoška!“ „Když jsme u těch dobrých zpráv, taky jednu mám.“ „A jakoupak?“ „Našla jsem práci.“ „No Cordy, to je super a kde?“ „Budu dělat s počítači a 24 hodin denně budu mít přístup na internet, hrazeno zaměstnáním.“ „No tak mě nenapínej, co je to za job?“ „Budu dělat učitelku …“ „Cože? A kde?“ „Na Westnightské střední …“ „To je u nás!“ obejmu ji znovu, ale dost horlivě „Bude to perfektní … budeme moct kecat prakticky 24 hodin denně a navíc, budu tě učit.“ „Ty mě?“ „Vím, že by to mělo být spíš naopak ale …“ „Dělám si srandu. Jsi perfektní a navíc, když budeš potřebovat pomoct jsem ti plně k dispozici.“ „A čím vlastně budeš až dostuduješ?“ „Tlumočnice, tady v L.A. možná i jinde.“ „Jdou ti jazyky?“ „Umím anglicky, německy, česky, francouzsky, španělsky, ovládám latinu a učím se rumunsky a rusky.“ Cordelie se zděsí „A to se ti neplete?“ „Po třetím jazyku už to ani nevnímáš …“ „No, fascinující.“ „Ani ne. Asi si půjdu na chvíli zdřímnout, nevadí?“ „Já taky. Teda pokud díky Wesleyho chrápání usnu.“  „Jestli chceš, prospi se tady …“ „Ne díky … přežiju to.“ Během několika vteřin usínám. Probouzím se v hotelovém pokoji „Cordy?“ „No jsem tady.“ Říká, když vychází z koupelny a suší si vlasy „Wesley tě odnesl … šel se kouknout kdy bude večírek.“ „Fajn … kolik je?“ „Bude šest.“ Do pokoje vchází Wesley „Dobrý večer Lucy,      Cordelie … dámy mám pro vás dobrou zprávu.“ „Jakou?“ „Půjdeme na večeři ke mně domů … teda k našim.“ „Wesley, nemůžeme otravovat tvou rodinu …“ namítáme s Cordelií „Ty Cordelie jsi má dívka a ty Lucy jsi má chráněnka, můj otec i dědeček byli pozorovatelé a chtějí tě poznat. Samozřejmě i Cordelii jako mou dívku.“ Dají si pusu „A kdy vyrážíme?“ „Jakmile budete připraveny …“  jdu se převléct do koupelny. Obléknu si bílé dlouhé šaty , oči namaluju stejnou barvou, vlasy dám do „banánku“ a rty přejedu leskem „Můžeme jít.“ Říkám, když vycházím z koupelny „Lucy, vypadáš báječně.“ „Děkuju …“ „Tak vyrážíme.“ Ve Wesleyho domě nás přivítá služebná „Pane Wesley …“ „Hildegardo …jakpak se máš má milá?“ „Dóbře … jen mám míň práce od té dóby , có jste se odstěhóval.“ S Cordelií se uchechtneme „A máte tám v Lós Angeles nějakou služebnou?“ „Mě ale už se učí samostatnosti.“ Prohlásí Cordelie „Nó tak pojďte dál, váši rodiče a váš bratr na vás již nedóčkavě čekají.“ Vede nás do obrovské jídelny s obývacím pokojem, kde je starší pár (Wesleyho rodiče) a asi dvacetiletý „muž“ „Dobrý večer …“ pozdravíme trojhlasně „Synu!“ obejme ho otec „Jak se ti v Los Angeles daří?“ „Dobře díky tomu že jsem dostal za chráněnku Lucy tak skvěle … dá se s ní sice vyjednávat hůř než s Buffy, ale jinak je ve všech směrech lepší.“ „To bude asi ta v těch modrých šatech …“ „Ne tati tohle je Lucy … a tohle je má dívka Cordelie.“ Mladík se začne smát „To s ním můžeš vydržet?“ „Alexandře přestaň ztrapňovat svého bratra!“ zvolá matka „Moc nás těší slečno Cordelie …“ „Jen Cordelie.“ „Lucy nejste trochu moc mladá na přemožitelku?“ „Příští měsíc mi bude 17 …“ „Pojďte si sednout ke stolu a jíst …“  po v celku dobré večeři si sedáme na pohovku a do křesel a snažíme se konverzovat „Máte chlapce Lucy?“ ptá se Wesleyho otec „Ne, ale mám velmi dobrého přítele …“ „Jak dobrého?“ „Dokáže mě vždycky podržet … nebo zachránit.“ „Aha … vždycky jsme s mým otcem říkali, že přemožitelka musí myslet jen na svou práci.“ „Máte pravdu, ale přemožitelka musí mít někoho velmi blízkého, potřebuje to více než kdokoliv jiný … protože tahle práce je dosti osamělá a silně depresivní.“ „A vy někoho takového máte?“ „Ano … mám Angela.“ „To je ale zvláštní jméno … něco nebo spíše někoho mi to připomíná, jak jen se jmenoval ten démon … ach ano Angelus.“ „To je on.“ „Cože? Má drahá, vy se přátelíte s démonem?“ „Má duši.“ Obhajuje Angela i Wesley a Cordelie „No dobrá, ale slyšeli jste o požáru v Číně? Zabil tehdy s Darlou kolem 25 lidí, nevinných podotýkám.“ „Ano, ale 12. února 1798 mu byla kvůli dceři z cikánského rodu, přesněji kvůli Drusille, kterou zabil vrácena duše a on do 14. února 2002 trpěl.“ „Proč čas minulý?“ „Našla jsem kouzlo, díky kterému může šťastně a normálně žít pokud se dá použít slovo normálně, jelikož už nikdy díky Darle nebude moct na denní světlo nebo nebude moct mít své vlastní děti anebo žít po boku se ženou, kterou miluje.“ Obořím se „Měli bychom jít.“ Řekne Wesley, jelikož je po té dlouhé době obeznámen s výkyvy mé nálady a zpozoroval, že v brzké době mi dojde trpělivost „Proč ještě chvíli nezůstanete?“ „Víš tati jsme dost unavení z cesty.“ „Ach ano, omlouvám se.“ V taxíku vydýchávám ten stres „Lucy jsi v pořádku?“ „Ne nikdy jsi jim neřekl o Angelovi a to mě štve. Angel ti tolikrát pomohl a ty se ani neodvážíš oznámit jim, že někdo takový existuje. Bojíš se přiznat se jim k tomu, že byl démon.“ „On je démon, je upír.“ „Ale má duši!“ na to už nemá argumenty a je zticha v pokoji jdu do koupelny a prásknu dveřmi. O tři dny později má být ples, ráno jsme s Cordelií na nákupech, celou dobu s Wesleym nemluvím „Nemyslíš, že je to moc přísné?“ ptá se mě při nakupování šatů „Cordelie … tohle je o principu. Zkus o tom popřemýšlet, mám pravdu a Wesley to ví.“ „Asi máš…“ „Hm … chtěla bych nějak Angela překvapit …“ „Chceš změnu a překvapení v jednom?“ „Třeba.“ Vede mě do obchodu s parukami, vybereme paruku, která má krátké černé vlasy. Do odpoledne nakupujeme šaty a večer si obléknu černé šaty s modrými třpytivými čárkami, své středně dlouhé vlasy upravím dvěma černými lupačkami. Rty jen přejedu leskem a s očima se nenamáhám, dám si jen řasenku, Cordelie si půjčila mé bílé šaty … dorazíme na ples, který je v hotelu, kde bydlíme. Sál už je přeplněný „Jdu si pro něco k pití …“ „Dobře … pokusím se vyhledat Wesleyho.“ Přeřváváme se přes hlasitou hudbu od Cardigans. Koho však nenajdu u pultu s pitím „Ahoj Lucy…“ „Buffy?“ „Ano … taky tě donutili sem jet?“ „Jo … taky, odkud mě znáš? Nikdy jsi mě neviděla.“ „Angel mi psal … jednou. Bylo to jako óda na Lucy … poslal mi i fotku.“ „Aha … jsem ráda, že tě poznávám … konečně. Angel mi o tobě pořád vypráví a dává mi tě za vzor.“ „Měla bych mu nadat, neměl by mě nikomu dávat za vzor.“ „Dost jsem toho četla o tom co jste udělali a tak … myslím, že si zasloužíš uznání.“ „Díky.“ Přistoupí k ní nějaká dívka „Dawn ...“      „Dawn … tohle je Lucy Angelova chráněnka a Lucy tohle je má sestra Dawn.“ „Těší mě       Dawn …“ „Potěšení je na mé straně.“ Konečně k nám dorazí Cordelie s Wesleym a nějakým mužem „Konečně jsme se našli.“ Zvolá radostně Wesley „Spíš bohužel …“ breptnu si pro sebe „Lucy tohle je pan Ruprt Giles Buffyin pozorovatel.“ „Těší mě.“ „Mě také … jak vidím s Buffy už se znáte.“ „Tak trochu.“ „A kde je Angel?“ „Zůstal doma s Gunnem a Semi.“ „Semi je jeho přítelkyně?“ ptá se zaraženě Buffy „Ne, je to má sestra … je jí 13.“ „Aha a jak se vlastně má?“ „Už dobře …“ „Jsem díky němu na Lucy pyšný … našla kouzlo, které Angela zbavilo utrpení. Může teď skoro normálně žít.“ „A našel si už někoho?“ „Ne … asi před rokem chodil s Darlou, ale ukončil to … stal se z ní opět upír.“ „Cože? Vždyť ona byla upír, ne?“ ptám se „Ano, ale Lindseymu se povedlo změnit ji zpět v člověka …“ „Wesley a to mi říkáš až teď?“ „Nevím, nebylo to důležité …“ „Ale právě naopak, je to důležité, Angel by mohl být zase člověk … nemusel by už žít v ústraní a nemusel by se trápit  …“ „Lindsey ti to kouzlo neřekne.“ „Bude muset.“ „Nechá se spíš zabít …“ „Tak zabiju někoho, kdo je mu blízký … kvůli Angelovi se klidně obětuju sama.“ „I kdyby se ti podařilo získat kouzlo, jako člověk by byl někdo jiný nepamatoval by si ani své     jméno … byl by to Angelus v lidské verzi.“ „To není možné.“ „Obávám se, že má Wesley     pravdu … nebyl by to Angel ale Angelus.“ Z očí mi vyraší slzy, vyrazím ze sálu a sednu si na schodiště hotelu, nikdo tu není. Po chvíli přijde Buffy „Můžu si přisednout?“ ukážu na místo vedle mě na znamení souhlasu „Vím jaké to je …“ „Co jako?“ „Milovat ho a snažit se udělat maximum … chtít pro něj zemřít i když víš, že mu to ani trochu nepomůže.“ „Opravdu to víš? Buffy, vzdala ses ho … nechalas ho odejít, stačila by jedna věta nebo jedno slovo a on by byl s tebou.“ To jí vyžene do očí slzy „Chtěl odejít.“ „Byl silný na odchod, ale nebyl by kdybys s ním o tom    mluvila … když umíral a měl v sobě ten jed … spletl si Will s tebou, víš co jí řekl?“ nesouhlasně zakroutí hlavou „Myslel jsem, že už tě neuvidím. Nemůžu tě opustit. Mýlil jsem se … potřebuju tě.“ „Jak to že toho tolik víš … o nás a Sunnydale a vůbec o všem, jak to?“ „Moc mi toho říká a dřív jsem poslouchala jeho deník. Mluvil do diktafonu o všem … určitým příhodám dával název. Třeba kapitola se soudcem se jmenovala Démon a jeho přeměna Překvapení …“ „A jak nazval náš rozchod?“ „Promoce …“ řeknu sklesle a kouknu se do země „Buffy nezlob se, ale udělala jsi chybu a víš to, jen nechápu jak jsi s tím mohla žít tak dlouho aniž by tě to nějak ovlivňovalo.“ „To já nechápu taky …“ řekne ještě sklesleji „Vyprávěj mi o něm, změnil se? A co má teď rád?“ „Změnil se a moc … dřív byl zahořklý a protivný, ale jakmile jsem do jeho života vstoupila já změnil se. Je teď plný života a pořád se usmívá … jsme nejlepší přátelé, chodím za ním i ve dne, hned ze školy … většinou sleduje horor Blade … miluje Wesleyho Snipese a tenhle film jej prý uklidňuje.“ Obě se zasmějeme „Mohla bys někdy přijet, byli bychom rádi.“ „Víš, moc to v L.A. neznám.“ Z kabelky vytahuji vizitku „Vizitka …“ „Trefná … je tu černý anděl.“ „Seděla bych tu s tebou třeba do rána, ale už asi půjdu spát, zítra odlétáme a tak …“ „Jasně chápu.“  Další  den večer odjíždíme, k nám na letiště dorážíme asi v osm večer, já mám tu černou paruku. Cordelie s Wesleym se baví s Gunnem. Angel zamíří ke mně „Máš nový účes?“ „A já se bála, že si toho nevšimneš …“ řeknu a zasměju se „Je fajn jen trochu extrémní …“ obejmu ho a sundám si paruku, Angel si oddechne „Dostala jsi mě …“ „Já vím … díky za dopis, nosím ho pořád u sebe.“ „Já děkuju za tvou odpověď.“ Naši akorát dorážejí „Mami … tati … kde je Semi?“ „Je nachlazená … nic vážného.“ Doma, když vstoupím do mého a Semina pokoje je tam nezvyklé ticho, Semi spí, dám jí pusu na čelo a na noční stolek jí položím CD její oblíbené skupiny Cardigans a jdu dolů, kde je již jen Angel a naši „Pojedeme?“ ptá se „Kam?“ „Teď jsem na řadě s překvapením já.“ „Kam vyrážíme?“ „Překvapení.“ „Mami ve dvanáct jsem doma.“ „Spíš až zítra.“ „Mami, můžu?“ „Jen jdi …“

 

Surprise

Odveze mě jeho autem do knihovny, v předsálí je stolek s připravenou večeří „To jsi dělal sám?“ ptám se a obejmu ho „Ne, Semi mi pomáhala.“ „Cení se snaha …“ „Chyběla jsi mi.“ „Ty mě taky … víš koho jsem potkala?“ nesouhlasně zavrtí hlavou „Buffy … prý jsi jí o mně …“ dá mi prst na ústa „Nemluv o ní … tohle je jen náš večer a nechci ztrácet čas mluvením o Buffy Summersové.“ „A o čem se chceš bavit?“ „Myslím, že bysme si měli promluvit o nás.“ „Tak mluv …“ „Až po večeři, ano?“ „Dobře … beru.“ Po večeři si sedáme na gauč „To bylo vynikající … jsi dobrý kuchař.“ „Většinu dělala Semi …“ „To nevadí. Jsi muž a ti moc většinou nevaří.“ „Opravdu? Ale za těch 243 let jsem se to mohl naučit.“ „Nikdy není pozdě … jestli chceš můžu tě učit.“ Usmívá se tím jeho zářícím úsměvem „Dobře …budu se tedy učit. Co kdybychom si šli lehnout?“ „Dobrý nápad jsem docela ospalá.“ Řeknu a protáhnu se, Angel mě obejme, jsem k němu otočená zády, líbá mě na krku, zavřu oči a pomaloučku se otáčím „Chyběl jsi mi … nemohla jsem se dočkat okamžiku kdy tě znovu spatřím.“ „Já se taky nemohl dočkat až znovu spatřím tvoje oči … a rty a až znovu uslyším tvůj hlas …“ políbíme se, vezme mě do náručí a odnese do jeho pokoje, který je nezvykle uklizený, ani smítko prachu není vidět. Na posteli jsou rozhozené okvětní lístky rudých růží, všude kolem jsou rozsvícené desítky svící a u postele je nachystaná láhev šampaňského, položí mě na postel a nepřestává mě líbat „Dáme si šampaňské teď nebo až potom.“ „Na oslavování bude dost času potom, nemyslíš?“ políbí mě „Taky jsem měl ten dojem.“ Zasměju se svléknu jeho košili a odhodím do kouta prozatím uklizeného pokoje on mi také svlékl košili, pod kterou jsem měla mou oblíbenou černou podprsenku, Angelovi se třepaly prsty „Sakra nejde to rozepnout.“ Lehce zakleje „Pomůžu ti…“ jen mě políbí a tím mi znemožní jakýkoliv další pohyb … po pár vteřinách to zvládne sám, potom mi stáhne mé kožené kalhoty pod kterými mám pouze tanga … jakmile mě celou obnaží jsem na ředě já, svléknu jeho černé kalhoty pod kterými už nic nemá, silně mě obejme a moje rty nenechá ani na okamžik na pokoji, po chvíli do mne vnikne, krátce to ostře zabolí, ale nedávám to nijak najevo, po chvíli cítím úžasnou  úlevu … všude je strašné horko, oba jsme upocení, ale nijak nám to nevadí … Angelovi oči vypadají šťastně i přes to, že jsou zavřené. Ticho našeho pokoje prolamuje píseň I belive I can fly od R. Kellyho, která se rozléhá celou budovou nynější knihovny. Angel mě neustále hladí po vlasech a líbá … nevyruší nás ani příchod Wesleyho a Cordelie. Nikdy nechodí nahoru do pokoje, Angel totiž většinou touhle dobou spí … ležím mu jen tak v náručí , on mě hladí po vlasech a kouká do stropu jeho pokoje.

 

Nemocnice Chicago Hope

Po chvíli mi začne zvonit mobil „Nesnáším telefony …“ řeknu a on se usměje „Neber to.“ „Je to máma, co kdyby to bylo důležité.“ Říkám a beru hovor „Ano mami, co se děje?“ „Semi je v nemocnici. Chytla zápal plic“ „Cože? Hned jsem tam …“ položím telefon a oblékám se, Angel mě obejme „Co se děje?“ „Musím do nemocnice Semi má zápal plic …“ „Cože?“ „Musím tam jet.“ „Odvezu tě.“ „Angele je jedenáct odpoledne … a svítí slunce. Bude lepší, když tu zůstaneš.“ „Večer tam dorazím, ano?“ otočím se k němu čelem „Mám o ni strach.“ „Neměj, bude v pořádku … zápal plic skoro nic není, já ho měl asi 6x .“ „Ano, ale ty jsi nesmrtelný a ona je smrtelná.“ „Lucy … je to tvoje sestra?“ přikývnu na souhlas „Samantha zvládne i bandu upírů jen s kusem železa a zapalovačem ve kterém už skoro není benzín … tohle pro ni bude hračka, rozumíš?“ obejmu ho, obléknu se, beru si batoh a pomalu odcházím, on si oblékne jen župan a jde mě doprovodit dolů ke dveřím „Dobré ráno …“ zdraví nás Cordy a Wesley  „Dobré …“ „Co se děje? Angele jak to, že jsi vzhůru vypadáte jako byste v noci nespali.“ „Povídali jsme si …“ „Chvílemi.“ Doplní mě Angel „No nic, já musím … ahoj.“ Řeknu a dám mu pusu „Jdu za Semi do nemocnice, takže nevím kdy budu moct jít na hlídku.“ „A já letím do sprchy …“ „STOP!“ zvolá Wesley „Jak to, že se Angel směje?“  Cordelie Wesleyho obejme „To bude tím, že je šťastný Wesley.“ Angel vychází po schodech „A Lucy …“ zvolá ještě a hodí mi klíčky od jeho auta „Angele nemůžu si vzít tvoje auto … budu mít celou dobu strach, aby se mu něco nestalo.“ „Je to jenom auto … ale dávej pozor tvůj život a zdraví je na prvním místě.“ Wesley stojí jako zkamenělý ale to je nám jedno, klíčky i přes to položím na stůl a odcházím, během pár vteřin se procházím ulicemi L.A. až k nemocnici Chicago Hope. Naši jsou u Semiiny nemocniční postele. Sestřička je úplně propocená a zjevně spí „Mami , tati …“ obejmu je a sedám si k Semi, beru ji za ruku a mluvím na ni „Semi … prober se ospalko, už bude poledne.“ Těžce otevírá oči a snaží se mluvit, ale pořád si odkašlává „Angel tě miluje …“ „Ano? A jakpak to víš?“ ptám se a hladím ji po vlasech „Mluvil se mnou, říkal, že tě miluje … víc než Buffy.“ „Večer přijde i s Gunnem, Wesleym a Cordelií …“ kývne „Jak ses měla na srazu?“ „Bylo mi po tobě smutno … mluvila jsem s Buffy. Má taky sestřičku jako já tebe.“ „Opravdu?“ „Jo … někdy přijedou na návštěvu.“ „Chutnala ti večeře?“ „Byla výborná …“ „Angel ji dělal sám.“ „Vím, že jsi mu pomáhala …“ „Neměl ti to říkat.“ „Musíš se brzo uzdravit …“ máma se vmísí do rozhovoru „Už budeme muset jít do práce …“ „Jo, já tu zůstanu … stejně mám dva týdny prázdniny. Mimochodem tati, kdy odlétáš do New Yorku?“ „Dnes  v noci takže se s vámi loučím srdíčka, ano?“ „Ahoj tati …“ během dne se Semi usneme … až k večeru mě probudí Angel „Už jsem tu …“ obejmu ho „Tak co?“ „Myslím, že bude v pořádku …“ za týden je už Sem v naprostém pořádku, do té doby jsme spolu s Angelem znovu nespali …

 

Návštěva

Spím jsem jako téměř každý večer u Angela, je sobota a tudíž mají Wesley a Cordelie volno. Když se vzbudím Angel neleží vedle mě … asi bude v koupelně nebo si dole čte, aby mě nevzbudil miláček. Scházím dolů ze schodů, na sobě mám pyžamo ve stylu dámské noční košilky (rudé) a na tom Angelovu košili , vždycky spává zásadně bez ní, spává jen v kalhotách od dvojdílného rudého saténového pyžama. Košili si obléká jen když se jde v noci napít nebo ji nosím já místo županu. „Angele …“ volám když scházím ze schodů, na gauči sedí Buffy s Dawn a Semi „Dobré ráno.“ Pozdraví mě, vyvalím oči „To je dost, že jsi vzhůru, už jsme se tě nemohli dočkat.“ „Kde je Angel?“ „Zaslechla jsem něco strašnýho ve sprše …“ „Jo … jasně. Tohle pozdní vstávání už od něj chytám.“ „Hm už bude deset …“ „To není tak pozdě.“ „Večer.“ „No páni, tohle se mi ještě nestalo … chcete něco na pití?“ „Třeba.“ „A mimochodem, ví Angel o tom, že jste tady?“ „Ne … zatím.“ do knihovny vchází Gunn „Ahoj … jdu na hlídku, chce se někdo přidat?“ „Můžu?“ „Semi …“ „Venku je krásně … slibuju, že se mi nic nestane.“ „Dobře, ale pojedete dodávkou.“ Obejme mě „Díky sestřičko … Dawn, chceš jet taky?“ „Můžu?“ ptá se Dawn Buffy „Je ten kluk zodpovědný?“ „Dá se mu věřit … dá na ně pozor.“ „Dobře … ale ať jste brzo zpátky.“ „Jasně nemějte strach …“ „Máte kolíky?“ „Hele co mi dal Angel …“ řekne a z batohu vytáhne letlampu, vezmu jí ji „Hej …“ „Budou ti stačit kolíky.“ „Ale Angel …“ „Neboj, s tím si to vyřídím ihned jakmile přestane z koupelny plašit šváby a teď mazej …“ „Ciao …“  „Plašit šváby?“ ptá se Buffy jakmile holky odejdou „Tak označujeme Angelův zpěv ve sprše … neví o tom.“ „Jasně, nevím o    tom …“ řekne a zasměje se „Pojď do kuchyně, dáme si něco dobrýho …“ vcházím do kuchyně a Buffy mě následuje, kouká se na kuchařky a zpozoruje tlustou knihu s názvem ,Jak ukojit upíra‘ „Co to je?“ „Jsou tam nejrůznější recepty … upíří samozřejmě. Chtěla jsem Angela nějak inspirovat k vaření …“ „Aha … on pije …“ „Lidskou krev?“ „Jen někdy … když dělám brigádu v krevní bance … neví že je lidská a ke všemu má.“ „Tvá?“ „Když už jsou všichni večer pryč, odeberu si krev do lahvičky a pak ji donesu sem …“ „Nejsi potom oslabená?“ „Ani ne, už jsem si zvykla a navíc není toho moc vždycky jen tak čtvrt skleničky …“ „A ty už jsi někdy chutnala jídlo s krví?“ „Jo párkrát … je to docela dobrý. Ale většinou mě to donutí usnout. Rychlejší než teplý mlíko…“ „Můžu si odskočit?“ „Jo, jasně …nahoru a pak zabočíš doleva.“ „Díky.“ Do kuchyně potichoučku vchází Angel, ani si ho nevšimnu, obejme mě zezadu a něžně líbá na šíji „Ty jsi už vzhůru miláčku?“ „Před chvilkou jsem se vzbudila … jakpak ses vyspinkal ty?“  „Docela dobře a ty?“ „Hm … taky, víš co je zvláštní?“ „Copak?“ „Když nejsem s tebou neusnu …“ „Tak to jsme na tom stejně. Hodně jsem přemýšlel a myslím, že bych mohl sehnat nějaké zrcadlo.“ „Jsi upír, neuvidíš se v něm …“ „To je pravda, ale když u mě budeš spávat, tak se budeš moct upravovat v pokoji a ne na záchodcích.“ Usměju se na něj „A možná bychom si mohli pořídit pár zásuvek na tvoje věci … a pár klíčků navíc, abys ke mně mohla kdykoliv.“ „Myslíš to vážně?“ „Dělám si snad z takových věcí legraci?“  otočím se k němu a pevně jej obejmu „Co kdybychom šli nahoru? Nikdo tu není … ani Wesley ani Cordelie ani Samantha nebo Gunn …“ „Ti tu nejsou, ale je tu Buffy.“ „Cože?“ zeptá se vyděšeně „Přijela nás navštívit, zeptat se jak se nám daří … její sestra Dawn je se Semi a Gunnem na hlídce.“ „Měla jsi mi to říct.“ „Vždyť ti to říkám … A vůbec, co je na tom, že je tady?“ „Nechci, aby ses cítila stísněně …“ „Já?“ zeptám se udiveně „Víš, jak jsem tě s ní dřív pořád srovnával … kvůli té hádce tenkrát a tak různě, třeba že jsem s ní dřív spal nebo toho tolik prožil.“ Dám mu pusu „Neměj obavy, já to zvládnu. Sice ji zrovna dvakrát nemiluju za to, jak ti ublížila, ale přežiju to … pokud to chceš.“ V očích se mu lesknou slzy „Chci to … víš co na tobě miluju?“ „Co?“ „No že mě vždycky bráníš … a snažíš se, abych se cítil co nejlíp.“ Obejmu ho „Dáš si čerstvou chlazenou krev?“ „Jak to, že ty tu krev uděláš vždycky nejlíp … co je v tom za čáry?“ „To je moje tajemství.“ Angel pomalu pije krve ze skleničky a Buffy vchází do kuchyňky, ale neuvědomuje si Angelovu přítomnost „Lucy, nemyslíš, že by to o té krvi měl Angel vědět … je sice hezké, že se pro něj obětuješ, ale dávat mu svou krev, aby byl silnější je hloupo …“ zastaví se jakmile na něj vzhlédne „Cože?“ ptá se zmateně Angel „A … ahoj Angele …“ „O čem jsi to mluvila Buffy … Lucy, čekám vysvětlení, co je to s tím obětováním a tvou krví …“ cítím se dost rozpačitě „Nic … to byl jen vtip.“ „Chci slyšet pravdu …“ „No, víš … sakra, proč se to říká tak těžko?“ „No …“ nakonec to řekne Buffy „Ta krev, kterou piješ není z řeznictví, ale z krevní banky a patří Lucy, vždycky, když je tam na brigádě, trochu si odebere a nosí ti ji na svačinu …“ „Lucy? Je to pravda?“ „Ano …“ „Nechápu proč to a děláš a proč jsi mi to neřekla …“ „Protože kdybych ti to řekla, nesouhlasil bys.“ „No to je samozřejmé a proč to děláš?“ „Protože … vidím jak tu zvířecí krev piješ s nechutí a … a jsi po ní unavený a většinou máš špatnou náladu … ale když smíchám svou a zvířecí krev, je to jako bys byl někdo jiný a když ti ji připravím, vždycky se usmíváš a vypadáš tak spokojeně … nemám ráda, když tě něco trápí.“ „Víš jak je to nebezpečné?“ „Co? Nemusíš mít strach, vždycky si ránu pečlivě očistím …“ „O to nejde.“ „Pak o co teda?“ „Kdybych se potom třeba večer řízl a ty se při spánku byť jen troch otřela rty a pak je olízla bude z tebe upír.“ „Možná by to mnohdy bylo lepší …“ vyběhnu z kuchyně „Jak to myslíš?“ volá za mnou „Buffy, prosím, počkáš tu?“ „Jo, jasně …“ sednu si do pokoje, brečím „Jak jsi to myslela?“ řekne zuřivě a já se strašně vylekám „Co je?“ „Mám z tebe strach, když křičíš … vypadáš jako by ses nedovedl ovládat a to mě děsí.“ Přijde ke mně a obejme mě, pláču „Neplač  … pšš … bude to v pořádku.“ „Já jen chtěla … aby ti bylo líp.“ „Já vím miláčku, já vím … ale nechci, abys to podstupovala, když ti to ubližuje.“ „Mně to nijak neubližuje …“ „Převlékneme se a pak půjdeme dolů za Buffy, ano?“ kývnu na souhlas, až se převlékneme, jdeme dolů za Buffy, u níž jsou už ti tři z hlídky a nějaký kluk „Všechno v pořádku?“ ptá se Buffy „V naprostém.“ „Chtěla bych vám představit Rileyho … my s Rileym spolu chodíme …“ „Aha …“ řekne Angel „Riley, tohle je Lucy, Gunn, Semi a      Angela znáš …“ Riley s Angelem si moc do noty nepadli „Ještě pořád žiješ?“ „Jo, vadí?“ „Přemožitelky jsou od toho, aby upíry zabíjeli, ne?“ „Riley … co to vyvádíš? Jsou i výjimky, třeba Blade, taky byl upír …“ vykřikne Buffy „Pověz, kolik už jsi jich dostal do postele …“ Angel je značně naštvaný „Riley, Angel nemůže spát s holkama, ztratil by duši …“ „Upír s duší, jak dojemné …“ „Můžu, Lucy našla kouzlo, který to vlastně ruší … tu kletbu …“ „Opravdu? Tak to gratuluju …“ „Díky.“ Do knihovny vletí Cordelie „Lucy …“ „Cordy , co se stalo? Lilah nebo Lindsey, tak co?“ vydýchá se a přes slzy ze sebe vyhodí „On zapomněl …“ „Kdo na co?“      „Wesley … zapomněl na naše výročí.“  „Třeba má překvapení …“ snažím se to napravit „Ne, kašle na to!“ „Ale to určitě ne …“ posunky Angelovi naznačím ať jde zavolat Wesleymu, obejme mě a brečí, všechny se ji snažíme utěšovat … Riley někam zmizel a potom zaslechneme jen ozvy ran „Co se to děje?“ „Jde to z kanceláře …“ „Riley.“

 

Prozrazení

Všichni běžíme do kanceláře, Riley se chystá Angelovi probodnout srdce ulomenou nohou od židle … v poslední chvíli odhodím Angela do rohu, takže kolíkem dostanu já, probodne mi jím naštěstí jen rameno „Riley!“ Angel se po chvíli vzpamatuje „Lucy …“ „Au jsem v pohodě … je mi fajn je mi fajn. Slunce svítí, tráva se zelená, slunce svítí, tráva se zelená … jenže je venku tma a tráva žloutne nedostatkem vody. Ježiši Kriste to je bolest.“ „Jedeme do nemocnice …“ „Ne, je mi fajn …“ „Jedeme.“ Vezme mě do náručí a posadí na přední sedadlo auta, jede s námi i Buffy, Dawn a Semi. Gunn s Cordelií a Rileym jedou dodávkou „Já ti to auto pak umyju.“ „Ne, nedělej si starosti miláčku … hlavně se zbytečně neunavuj.“ „Teď by ses mohl pořádně najíst, co?“ řeknu s pokusem o vtip, Angel se na mě ustaraně podívá a pozoruje jestli nemám horečku … dostávám horečku a ztrácím vědomí. Slyším jen jak Angel se mnou v náručí mluví se sestrou „Co se jí stalo?“ ptá se sestra vyděšeně „Ztratila spoustu krve.“  „Doktore … těžká nehoda.“ „Pane bože … musíme vytáhnout ten kus židle. Vy jste její příbuzný?“ „Jsem její blízký přítel …“ „Jakou má skupinu?“ „To nevím …“ „Zkuste si vzpomenout …“ chvíli přemýšlel „A pozitivní …“ „Sestro, doneste transfuzi …“  po několika hodinách se začínám probouzet, Angel mi mne ruku v dlaních a sleduje každý můj pohyb. Jsou tu všichni, máma, Buffy, Riley, Dawn, Semi, Cordelie, Wesley i Gunn „Jsi v pořádku?“ ptá se Angel „Jo jen se mi motá hlava …“ „To ta transfuze.“ „Měla jsi štěstí, že to bylo rameno.“ „Kolik je?“ „Osm večer …“ „Angele … jak to, že jsi tu, je to nebezpečné … a co ti to udělali, máš modřinu.“ Pohladí mě po vlasech „Neodejdu do té doby, než se uzdravíš …“ pohladím ho po tváři „Nebolí tě to?“ „Ne, jsem v pořádku … ty jsi na tom hůř.“ Pokusím se usmát, ale mám natržený ret „Nemůžu se smát. Kdy budu moct domů?“ „Asi už dnes …“ „To je fajn …“ „Odpočiň si, ano?“ „Nechci odpočívat, už je mi dobře.“ „Dobře, nemusíš spát, ale zbytečně se nevyčerpávej, ano?“ „Najedl ses pořádně?“ zasměje se „Ano …“ „Musím tě pořád hlídat … nikdy se sám nenajíš. Opravdu jedl Buffy?“ „Ano, opravdu …“ do pokoje vstupuje Lindsey „Ahoj…“ „Co ty tu děláš?“ „Jdu se podívat na mrtvolu.“ „Lindsey, špatná zpráva, neumřu.“ „Víš co je ta největší ironie? Málem tě zabil agent rady …“ „Cože?“ „Ano, slyšela jsi dobře … za tohle ho můžou i zavřít.“ „Lucy, ty víš, kdo ti to udělal?“ „Ne, nevím …“ pokouším se sednout si „Sakra…“ Angel mi pomůže si sednout, máma si všimne jizvy, kterou mám z boje, z mé první hlídky „Lucy, co je to za jizvu? Vypadá to jako otisk zubů …“ „To má od upíra …“ poznamenal Lindsey „Cože?“ „To je blbost, mami přece bys mu nevěřila …“ „I Angel je upír …“ „To není pravda.“ Praští Angela po tváři tak prudce, že Angel ztratí schopnost ovládat se a změní tvář, to je poprvé, co ho tak vidím, máma se zděsí a já upřímně řečeno taky „Co to má znamenat? Lucy ty jsi taky upír?“ „Ne, já je zabíjím …“ „Cože? A … a jak to, že on žije?“ „Angel má duši a pomáhá mi zabíjet zlé upíry …“ „To už se jako upír narodíš?“ „Ne … upír kousne, napije se a pokud se člověk napije taky, je z něj upír.“ Vysvětluje Wesley „A vy jste co?“ „Pozorovatel, učím přemožitelku a dávám na ni pozor.“ „A ty jsi taky upír Lucy?“ „Ne, já jsem člověk …“ „A Semi? Ta je taky člověk?“ „Ne mami, jsem upír …“ Angel se na ni káravě podíval „To byl fór.“ Lindsey mezitím zmizel „A kde je zabíjíte nebo jak?“ ptá se nechápavě „Večer chodíme na hřbitov a tam je zabijeme, stačí dřevěný kůl do srdce a je po nich.“ „Jak to, že jsi měla kůl v levém rameni?“ „Chtěli zabít Angela …“ „Málem tě zabili kvůli upírovi …“ chce mě uhodit, ale v tom, jako by moje reflexy ožily a já hbitě vstala a chytla její ruku, která mě málem uhodila, tohle mámu vylekalo a všechny kolem taky … ani jsem netušila, že mám tolik síly „Kdo jsi? Ty nejsi má dcera …“ „Ale jsem … jen už nejsem malá holčička.“ „Nikdy bys po mně nevztáhla ruku.“ „A ty bys ji nikdy nevztáhla proti mně. Musíš se prostě smířit s tím, že existují i jiný formy života … nejsou to jen upíři, jsou tu i vodní démoni, ohnivý, vzdušní … démoni telepati, pánové pekel a jen bůh ví co ještě…“ „Proti tomu všemu ty bojuješ?“ „Ano, nedokážu to vysvětlit, ale existuje to a já jsem tomu vděčná, jinak bych totiž  teď byla někde venku s Patrikem Veronou nebo Kathryn Mertailovou, kteří nemají ani páru o tom co znamená slovo zodpovědnost, týmová práce nebo láska. A tyhle věci díky lidem, kteří jsou tu poznávám, nebýt nich, nikdy bych si se Semi nebyla tak blízká … a nikdy bych nevěděla co je to pravá a ryzí láska, ale já to vím.“ Do pokoje vešel doktor „Tak paní Liamová …“ všichni na něj tázavě pohlédneme „Ou pardon slečno Mastersová … viděl jsem tu, že vás sem dovezl pan Liam a nějak se mi to přehodilo … mám dobrou zprávu můžete jít domů.“ „Opravdu?“ „Ano i když sám nechápu jak se ta rána dokázala tak rychle zahojit.“ Podívala jsem se na Angela a on mlčky naznačil něco na způsob tajemství „Kdybych věřil na upíry řekl bych, že jste jedním z nich …“ všichni jsme zahráli smích až na mámu, té moc do smíchu nebylo, když mě dovezli domů, Angel mě uložil do postele a seděl u mě „To ty jsi mi pomohl, že?“ „Ano … ale pšt bude to naše malé tajemství jako to s tou krví, ano?“ „Dobře … nejraději bych šla spát k tobě.“  „Zůstanu tady, jestli chceš … stačí slůvko a zůstal bych.“ „Zůstaň.“ Řeknu a všimnu si Buffy, slyšela to, byl rozpoznat pláč, z očí jí ztekli dvě obrovské slzy. Vešla dál „Buffy, co se stalo?“ „Bylo to dojemné a navíc, něco mi to připomnělo … před lety. Jsem ráda, že jsi šťastný Angele … jen mě mrzí, že jsem to slůvko neřekla tehdy já.“ Otře si slzy „Už je pozdě, já vím … abych pravdu řekla … Lucy, hodíš se k němu víc než já … nenech ho, aby ti zmizel, protože pak bys toho moc litovala.“ „Děkuju …“ „Potřebovala jsi ještě něco?“ „Vlastně ano, přišla jsem se rozloučit … i tak jsme tu byli dlouho.“ „To mě opravdu mrzí …“ řeknu „Buffy můžu mít dotaz? Proč Angela nenáviděl Xander?“ „No… když měl Angel v sobě jed, jediný způsob byl obětovat se nebo zabít přemožitelku a dát mu její krev. Udělala jsem obojí, zabila jsem Faith, ale dala svou krev … skončila jsem v nemocnici a bohužel tam nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že to já donutila Angela k tomu, aby ze mě pil … a taky možná proto, že jsem byla kvůli Angelovi ochotná obětovat všechno … úplně všechno.“ „Buffy jdeš?“ volá Riley „Jo … tak ahoj a omlouvám se za Rileyho.“ „To je v pořádku.“ „Ne, není to v pořádku a já to vím … na viděnou.“ „Na viděnou.“ Jakmile Buffy odejde, přijde do pokoje máma „Vím, že je to hloupá otázka, ale máte spolu vy dva něco?“  „Chceš pravdu?“ „Ano, to chci.“ „Chodíme spolu, ale jsi první, kdo to ví …“ „A to se nemůžeš stát upírem, když bys s ním teoreticky …“ „Ne nemůžu se díky sexu stát upírem nebo chytit HIV, kapavku nebo podobný svinstvo a nemůžu ani otěhotnět, jestli měl být tohle další dotaz.“ „Jak to?“ „Jsem fyzicky mrtvý, takže pracují jen některé životní pochody … to znamená, že to co nosí muži v trenýrkách mi neprodukuje spermie.“ „Aha … chápu. A co kdybys chtěl mít děti?“ „Svou poslední šanci jsem propásl asi před 243 lety.“ „To už je ti tolik?“ „Možná i víc, od té doby jsem to přestal počítat.“ „Vím, že vás zrovna nebere noc tady se mnou … takže jestli chcete, můžete jít spát k Angelovi.“ „To myslíš vážně?!“ „Jděte … než si to rozmyslím.“ Angel nás odveze k němu, lehnu si na jeho postel, Angel pustí rádio a shodou okolností hrají naši písničku od R. Kellyho, usmívám se, Angel teprve vychází z koupelny, stoupnu si a tančím s ním, potom si sednu na postel a sundám si obvazy, pod nimi mám jen holou hruď, avšak značně velké jizvě, která zdobí místo u šíje na levé straně těla se nevyhnu. Angel najednou jakoby ztratí sebeovládání, obejme mě a začne plakat „Copak miláčku … copak je s tebou, proč pláčeš?“ „Měl jsem o tebe strašný strach, že zemřeš, nepřežil bych, kdybys kvůli mně umřela …“ „Ale jsme tu, oba a to je důležité nebo snad ne?“ souhlasně kývne, já mu otřu slzy a obléknu si pyžamo. Chvíli ještě Angela hladím po vlasech, když usíná. Jakmile usne, jdu si dolů číst. Uvařím si kávu, vytáhnu tlustou knihu s názvem Kamasútra a začtu se až do osmi, to do knihovny vejde Cordelie „Dobré ráno …“ „Co to čteš?“ vyzvednu knihu, abych nemusela odpovídat, sedne si vedle mě „Už je ti líp?“ „Je mi fajn … nedělala nebo neříkala jsem včera v tom deliriu něco hloupýho?“ „Jo, říkala jsi, že si nesedneš do Angelova auta, abys mu ho nezašpinila a potom, když tě tam dostal jsi mu nabízela svačinku z tvé rány.“ Uhodím se knihou do hlavy a s Cordelií se začneme smát, dolů schází Angel, v tom leknutí hodím knihu pod gaučík, ale bohužel dám moc síly „Co to je?“ ptá se Angel a já s Cordelií zaraženě mlčím, vezme knihu „Kamasútra …“ přečte název a tázavě se na mě koukne „Nikdy před tím jsem to nečetla … tak jsem se chtěla kouknout.“ Zasměje se a vrátí knihu do horní police a jde si nalít trochu krve, s Cordelií se na sebe podíváme „Už jste se dostali alespoň k první kapitole knihy, kteroužto Angel vrátil do horní police?“ tajemně se na ni kouknu „Možná …“ „Takže jo! Gratuluju … Jak se těšíš.“ „Na co? Až spolu zase budeme?“ „Ne, myslím na ten týdenní výlet do San Francisca …“ „Co?“ „No hned po prázdninách … to už jedu s váma, nyní už jako tvá třídní.“ To vchází Angel „Já nikam nechci …“ „Kam nechceš?“ „Jedeme na týdenní výlet to San Francisca … ten další týden bez tebe nevydržím.“ Obejme mě „Budu ti volat, ano?“ kývnu.

 

Were if you going? To San Francisco ...        

Ten týden zbytek prázdnin utekl jako voda a v pondělí asi v šest ráno odjíždíme, ani Gunn není nadšený, jen Cordelie je štěstím bez sebe, že má svou třídu „Miluju tě …“ loučím se s Angelem před autobusem, jsme oba opření o jeho černý kabriolet z roku 1975, políbí mě „Budeš mi chybět … hlavně si nevypínej mobil ať ti můžu zavolat.“ „Neboj, nedám ho z ruky.“ Pohladí mě po vlasech a kouká se mi do očí. Nevyruší nás ani sledování mých otravných spolužáků „Jsi krásná …“ „Neříkej to.“ „Proč?“ „Nechtělo by se mi tím víc odjet … dávej na sebe pozor, rozumíš? V lednici máš ještě víš co …“ kývne a v tu chvíli křičí Cordelie „Odjezd!“ při nástupu na něj ještě stihnu zavolat „A nezapomeň na mě …“ „Mám tvou fotku …“ zakřičí a vytáhne mou fotku, kterou mu na 100% dala Semi, sednu si uraženě vedle Gunna, Cordelie sedí ještě s naší dějepisářkou naproti nám, ani Gunn nemá dobrou náladu „Co je to s váma? Začíná výlet … na pár dní si odpočinete … od rodiny a přátel, bude vám fajn.“ Koukneme na sebe s Gunnem „Hele jedu na ten stupidní zájezd jen kvůli tobě, jinak bych se Cordy zvysoka vykašlala někam jezdit …“ „U mě platí totéž.“ Připojí se Gunn, ubytují nás na jednom starém zámku vedle kterého je hřbitov, všechny to zarazí, jen já a Gunn vesele vystoupíme a já zvolám „Paráda … tady se mi líbí.“ Gunn nahodí protáhlý úsměv a obejme mě kolem ramen „Vzala sis tepláky?“ otevřu jeden kufr, ve kterém je oblečení jen na hlídky, plus malinký batůžek s kolíky, kříži, vodou, zapalovači a mám tu i pistoli se stříbrnými náboji, kterou mi daroval Wesley. Do večera všichni vybalují, kolem desáté s Gunnem vyrážíme na hřbitov „Jak to jde?“ „Ale jo …“ „Mám jeden dotaz … dost osobní.“ „Ptej se.“ „Miluješ Angela?“   „Ano … miluju. Proč on o mně někdy mluvil?“ „Někdy …“ před námi se z hrobu vyhrabává upír, schováme se za náhrobky a jakmile vyleze, probodnu mu srdce „Kde jsme to skončili?“ „U     Angela … miluje tě, asi víc než Buffy.“ „Opravdu?“  vyřítí se na nás upírka, díky kolíku z ní nezbyde nic „Když jsem se ho ptal na tebe a na ni, říkal, že bez Buffy to zvládne, ale bez tebe by to nevydržel.“ „Tohle opravdu řekl?“  „Jo, řekl …“ po dvou hodinách odcházíme spát, v obchodě s magií koupím další den infra foťák, má zachytit i duchy … takže se budu moct fotit s Angel, byl sice dost drahý, ale čert to vem šest nocí lovíme upíry, je tu nějaký šéf , tuhle noc ho dostanu. Cítím      to … běžím po hřbitově, když v tom mě něco chytne, bojuju s tím … po hodině boje vytahuju mou zbraň a střelím, ležím na zemi a upír se na mě zrovna chystal, jsem dobytá a rozcuchaná. Výstřel je přesný, zabije ho to … všichni se rozběhnou se zděšením na hřbitov, ležím tam s tou zbraní v rukou a jsem úplně mimo, tohle byl první velký upír „Mastersová, co se stalo?“ ptá se matikář, ale komorník ví o co se tu jedná „Zabila Naséda …“ „Naséda?“  „Tak se jmenoval zdejší upír, už staletí tu obchází a zabíjí mladé lidi, kletba mohla být prolomena jen díky odvaze, žádná přemožitelka si na něj netroufla … byl jeden z nejsilnějších upírů své doby.“ Gunn mi pomůže vstát a já ze země vezmu stříbrný náboj a schovám si jej do kapsy, všichni jsou v šoku „Jak ti říkají?“ „Lucy …“ „Máš oči jako přemožitelka … odvážné a obětavé.“ Ze křoví se na mě vyřítí upír, zlomím mu ruku a sednu si mu na záda „To nevíš, že se v noci nemáš potulovat po hřbitově?“  Kluci i holky jsou strachy bez sebe „Gunne, máš kolík?“ hodí mi kolíček, který nosí v kapse pořád, zabiju ho, sfouknu z něj prach a vrátím ho Gunnovi  „Dobrá práce … Angel s Wesleym na tebe budou pyšní …“ usměju se a jdu se umýt, Cordelie to nějak vysvětlí a večer konečně odjíždíme, komorník mě ještě zastaví „Tady malá pozornost …“ podá mi meč „Za co?“ „Za Naséda …“ „Nedělám to pro peníze, je to má povinnost …“ „Vezmi si jej … ať bůh dovolí, aby nebyl za potřebí … je mocný jako ty sama.“ Prohlížím si jej „Jak se jmenujete?“ „Gandalf …“ řekne stařičký pán a usměje se na mě „Gandalf.“ Zopakuji, kouknu se na meč a poté se muž vypaří, domů dojedeme asi v deset. Angel už netrpělivě čeká, je tu i Wesley, máma a Semi. Táta je zase někde na cestách, dělá filmy a proto je pořád někde pryč … ať už na konferenci v New Yorku nebo na natáčení v Santa Monice … skočím Angelovi do náručí a vyplivnu žvýkačku a začnu jej líbat, učitel matiky mě okřikne „No Mastersová, chovejte se slušně …“ „Dejte mi svátek jsem doma …“ vykřiknu štěstím a pustím se Angelova krku „Něco mám …“ stoupnu si těsně vedle něj a vyfotím nás infra polaroidem „Co blázníš, nevyfotí mě to …“ „Byla jsem v jednom bezva obchodě a tam prodávali magický věcičky a tak jsem koupila infra polaroid takže tam budeš vidět … a navíc barva se dá koupit i tady.“ „Lucy, to se s námi ani nepřivítáš?!“ obejmu mámu a Sem „Nazdárek rodinko! Moc jste mi všichni chyběli!“ „Tak co jak sis odpočinula?“ ptá se Angel a obejme mě „Au …“ „Co se ti stalo?“     „Nic … teda aspoň nic moc. Pár upírů a Nasédo … říkám, nic moc.“ „Nasédo?“ „Doma ti to vysvětlím, ano?“ „Jasně kotě …“  doma si vybaluju, ale Angel mě pořád líbá na šíji „Přestaň …“ „Copak?“ „Já jen že bych si ráda vybalila …“ „A já bych na tebe nejradši hned skočil …“ „Angele, mám dole rodinu.“ „Já vím, neovládal jsem se …“ řekne a poodejde, ale ne na dlouho, skočí po mě a svalí mě na postel, začnu se smát, do pokoje vejde máma „Děti …“ zastaví se a my se rozpačitě posadíme

 

James my James

„Večeře bude na stole.“ „Jo , už jdeme …“ otevřu jeden z mých šuplíků a chci tam dát oblečení, ale je prázdný  „Mami … kde mám věci?“ Angel mě vezme do náručí a snese ze schodů „Přestaň … tak kde mám věci?“ „Tvůj bratranec James u nás bude nějaký čas bydlet …“ „Takže?“ „Ty můžeš nějaký čas bydlet u Angela, ale on … nemůžu ho poslat do hotelu.“ „Nemůžu přece Angela obtěžovat.“ Dohaduju se s ní v kuchyni „Ale mně to nevadí, budu jedině rád, že budeme bydlet spolu.“ obejmu ho „Opravdu?“ „Lucy, nic si nepřeju víc, než bydlet s tebou. A stejně seš u mě víc než doma …“  Řekne a dá mi pusu na čelo, po večeři jedeme „domů“, jsem z toho dost nervózní, co když ho nějak zklamu nebo udělám něco trapného? Probíhá mi celou cestu hlavou, spávala jsem tam sice víc než doma, ale teď to bude jiné … stejné a přece jiné, budu s ním 24 hodin denně a jak se tak znám, tak určitě něco zkazím  „Co je s tebou? Jsi nějaká zamlklá … nechceš snad bydlet se mnou?“ „Ale ne … jak tě to mohlo napadnout, chci a moc, jen jsem nějaká unavená …“ pohladí mě a koukne se mi do očí, sice mu do nich nevidím skrz jeho sluneční brýle, které nosí i přes to, že je noc „Jen co budeme doma, půjdeme si lehnout, ano?“ „Miluju tě.“ Neodpoví, připadá mi to, jako by se bál odpovědět na tuhle větu, jako by se bál projevit city. Nikdy bych na něj netlačila, aby mi to řekl, počkám si … někteří lidé to totiž řeknou a nemyslí to vážně a já vím, že až to řekne Angel, bude to víc než jen věta, bude to „dokonalé“  v knihovně pomalu vyjdeme do pokoje … je to tam jiné, na nočním stolku přibyla lampička a je tu velká skříň se šuplíky. Udiveně vejdu do koupelny, ve které je obrovské zrcadlo, otočím se „Tys to myslel vážně?“ „Slyšela jsi mě někdy si z něčeho takového dělat legraci?“ obejmu ho tak silně, že mě až zabolí ta rána „Au.“ „Co jsi vyváděla?“  „Zabila jsem prvního šéfa upírů v San Franciscu … jmenoval se Nasédo.“ „Nasédo … to mi něco říká …“ „Bolí mě celej člověk …“ pomaličku si se mnou sedne na postel, pak si sám sedne za mě a masíruje mi záda, po chvíli si s ním lehnu na postel a líbáme se „Angele, jsem už moc unavená, nevadilo by ti, kdybych šla spát?“ „Dobře, já tě tady hezky uložím … a pak půjdu na hlídku.“ „Nevadí ti, že nepůjdu taky?“ „Proč? Jsi unavená, potřebuješ spánek … jen si hezky odpočiň, ano?“ kývnu, zavřu oči a po několika málo minutách usnu. Ještě v noci mě probudí horkost … jsem celá zpocená, jdu se dolů napít, Angel sedí na gauči a čte si, spíš usíná, má zavřené oči, potichoučku se k němu přikradu a lehnu si vedle něj do objetí, vzbudí se „Co se děje?“ „Nic, usnul jsi při čtení … omlouvám se jestli jsem tě vzbudila.“ Koukne se na hodinky „Dvě ráno … a proč vůbec nespíš ty?“ „Probudila mě horkost … byla jsem na cestě k ledové vodě. A pak zpátky do tvého pelíšku.“ „Našeho …“ řekne a vstane „Jdu zatím nahoru, zhasneš tady až se napiješ?“ „Jasně.“ Asi kolem druhé odpoledne zase vstanu, Angel neleží vedle mě, trochu mě to vyděsí, kde by mohl být, v tuhle dobu … sejdu dolů a tam ho najdu, obejmu ho, aniž bych se dívala kolem „Dostala jsem strach, kde touhle dobou můžeš být. Už mi to nedělej.“ „Máme návštěvu …“ ohlédnu se a tam jsou všichni, parta … máma i James „Dobré ráno …“ „Ráno?“ ptá se James „Jamesi!“ vykřiknu a obejmu mého oblíbeného bratránka, je stejně starý jako já … je prostě super „Sirus …“ „Neo …“ všichni na nás udiveně koukají „To jsou naše přezdívky …“ vysvětlí James s náznakem nepochopení jejich nechápavosti „Jak žiješ? Už jsme se neviděli pěkně dlouho …“ „Půl roku.“ „To je hodně … slyšel jsem, že jsi porušila slib.“ „Slib?“ „Asi v deváté třídě jsme si slíbili, že se vezmeme a ty sis našla náhradu …“ obejmu Angela „No jo, už to tak vypadá … miluju ho.“ „Už si nehraješ na Martix?“ „Ne … a ty na Zůstaň se mnou …“ „Taky už mě to omrzelo … prý chodíš na tvou vysněnou školu … Westnightská střední.“  „Jak tak vidím, znáš můj život i když jsme se tak dlouho neviděli …“ „Jak se ti      spává …“ „Dobře, jak by se mi mělo spávat?“ „Slyšel jsem i o Nasédovi.“ „Cordy, Gunne?“  oba se na něj udiveně kouknou na znamení, že nic neřekli „Prý ti něco Gandalf dal, chtěl bych to vidět.“ „Jak to víš?“ „Prostě vím … nemusíš mít strach, neprozradím tvou totožnost přemožitelky … mohl bych s tebou mluvit o samotě?“ „Já před nimi nemám tajemství …“ „Je to osobní.“ „Dobře, pojď do kanceláře …“  v kanceláři mi vše prozradí „Nejsem zde náhodou a o tobě taky nevím náhodou … jsem mág. Mluvil jsem s Gandalfem, je to můj učitel a všechno mi prozradil a hned potom ho …“ „Kdo ho zabil?“ „Nasédovi sluhové … Nasédo zplodil dceru, která má po něm převzít království temnot, on vládnul pouze temnotám San Francisca, ale ona povládne světu, už je to domluvené … zabít ji může jen tvůj meč. Gandalf řekl, že až bude čas, spatřím ho a ten čas nadešel.“ Musím si sednout „Kde je?“ „Obávám se, že nedaleko odsud … v Sunnydale.“ „Kdo o tom ještě ví?“ „Nikdo.“ „Buffy!“ dostanu o ni strach „Kdo je to?“ „Musíme do Sunnydale.“ „Nesmíš tam jít beze zbraně …“ „Neměj strach …“ „Pojedu s tebou … Hope je nebezpečná.“ „Hope?“ „Tak se jmenuje …“ „Kdy to začne?“ „Už zítra započne obřad korunovace.“ Vyletím odtamtud jako střela, balím věci, všichni jsou udiveni „Jedu do Sunnydale …“ „Sama?“ „S Jamesem …“ Angel mi vezme kufr „Stop, vysvětlit …“ „Jedu navštívit Buffy …“ „Lucy?“ „Můžu?“ zeptám se Jamese „Ano.“ všechno objasníme a potom odjíždíme celá parta do Sunnydale, dorážíme až kolem jedenácté, běžím na hřbitov, Buffy bojuje s démonem, zabiju ho dřív než ona „Lucy … přijela jsi na návštěvu?“ „Buffy pozor!“ zakřičím, když za ní spatřím upíra, skopnu ho na zem „NE!“ zakřičí Buffy „To je Spike, pomáhá …“ slezu z něj „Hej … ty musíš být v posteli jedna báseň!“ jednu mu vrazím „Lucy!“ volá běžící Angel „James našel doupě …“ „Doupě?“ „Vysvětlím ti to cestou.“ Cestou opravdu vysvětlíme všechny detaily, když doběhneme k doupěti vyrazím dveře.

 

Korunovace pro Hope

 „Klepy klep … je někdo doma?“ cestou jsme se domluvili na taktice, já budu dělat démonku, co chce Hope pomoct, chytí mě dva upíři „Co chceš?“ „Hledám svou paní … Hope.“ Odvedou mě do koupelny, s obrovskou vanou „Kdo jsi?“ „Sirus má paní, chci ti navěky sloužit a pomáhat ničit    svět …“ „Jsi mladá …“ „Ale mám síly za dvacet bojovníků …“ „Kdo tě posílá?“ „Sám Nasédo, byl zabit přemožitelkou …“ „Dobře, budeš mou osobní služebnou … Sirus. Co umíš?“ „Bojovat…“ „Vypadáš dobře … umíš se upravit. Zítra mě upravíš, na korunovaci, sejdou se démoni tohoto podsvětí.“ Ukloním se, všimne si mého meče, který mám i s pouzdrem na zádech „Proč máš meč?“ „Byl to dar, nespouštím jej z očí, je na něm krev Angeluse, slyšela jsi o něm?“ „Jakpak by ne … krásně to tu zpustošil, nebýt Buffy …“  „Jak dlouho tu jste má paní …“ „Už dlouho … vyrostla jsem tu.“ Do další noci se nic moc neděje, v noci dám signál, aby se už parta sbíhala. Když Hope stojí u sochy, ze které musí sejmout korunu, vběhnou do doupěte všichni mí přátelé „Sirus!“ zvolá naposledy, všechno se seběhne tak rychle, useknu jí hlavu mečem od Gandalfa a ona se rozplyne, ta síla mě odmrští, James si prach smete do koženého pytlíčku, Angel mě obejme „Jsi v pořádku?“ „Mám vyhozený rameno …“ opatrně se snaží to narovnat „Buffy, můžeš mi pomoct?“ ptám se, protože je mi jasné, že Angel mi nechce byť jen maličko ublížit. Buffy mi silně škubne ramenem, dost to zabolí, ale mlčím, protáhnu si jej „Díky Buffy …“ „Nebolí?“ „Jen maličko …“ prozradím mu „Tak to bychom měli najít něco jako odpustku.“ Řekne a políbí mě „Stačila by mi postel, ve které bych se mohla vyspat.“ „Můžete spát u nás …“ nabídne se Buffy „Nechceme otravovat …“ „Klidně se vyspíme v sídle.“ „Ne … to je dobrý, chci, abyste spali u nás … Semi a Dawn si budou do noci povídat a já budu dnes spát u Rileyho a dole v obýváku je rozkládací gauč … dobře se na něm spí.“ „Já pojedu domů …“ „Jamesi, proč?“ „Myslím k tvojí mámě, aby neměla strach … jsem tam za pár vteřin, díky magii.“ „Tak zatím …“ „Uvidíme se zítra večer.“ „Tak zítra …“ u Buffy si děláme večeři a povídáme si, do domu vejde Xander „Ahoj Buffy … už jsme tu … všichni.“ Celá její parta (Giles, Willow, Tara, Xander, Anya a Riley) „Ale je tu nějak plno …“  řekne, když nás tam všechny uvidí, Angel akorát vychází ze záchodu „Co ten tu dělá? To žádná přemožitelka nenašla kolík?“ „Moje řeč …“ Doplní ho Riley, protože si mě nevšiml, stoupnu si vedle Angela a podívám se na Rileyho „Lucy …“ „Taky tě ráda vidím Riley …“ „Co ta rána?“ „Už jsem v pořádku, díky za optání. Doufám, že nikdo nebude opakovat nebo napodobovat tu „nehodu“, která se odehrála v knihovně …“ řeknu a odkašlu si „Nemusíš mít strach … nic se opakovat nebude.“  „To jsem ráda …“  po večeři si sednu na práh domu a koukám na hvězdy, po chvíli za mnou dojde Willow „Ahoj …“ „Ahoj …“ „Prý jsi Lucy … já jsem Willow, ale říkají mi Will …“ „Těší mě…“ „Prý chodíš s Angelem …“ „Jo, je na tom něco špatně?“ „Ne, já jen … jsem zvědavá, miluješ ho?“ „Jo … umřela bych kvůli němu.“ „On tě taky miluje … i když to bych to neměla přiznat, miluje tě víc než Buffy.“ „Proč myslíš?“ „Hodně vidím do lidí … vlastně upírů, ne lidí … tohle mě mate, prostě vidím pocity a vlastnosti ať člověka nebo démona.“ „Tvůj kluk má štěstí …“ „Nemám kluka …“ „Takže jsi sama?“ „Ne, chodím s Tarou …“ „Takže jsi …“ „Jo. Překvapuje nebo děsí?“ „Spíš překvapuje … ta upřímnost není moc lidí, co to přizná.“ „Jo, to není…“ přijde za námi Angel „Všude jsem tě hledal …“ „Jsem tady.“ Sedne si vedle mě, obejme mě a dá pusu na čelo „Jak se máš Will?“ „Jo dobrý a co ty?“ „Mám se báječně … mimochodem Lucy, co to rameno?“ „Dobrý, už nebolí …“ stejně mi na něj dá pusu „Vidíš …“ řekne Will „Asi máš pravdu …“ „V čem?“ ptá se nechápavě Angel „To je ženská záležitost …“  položí mi hlavu na rameno a zavře oči „Už bychom měli jít spát …“ „Ne, to je v pořádku, jsem zvyklý …“ „Ne, pojď, jdeme si lehnout …“ spíme v pokoji Buffy, usínáme kolem jedné hodiny. Vzbudí nás až Dawn a Semi „Vstávat!“ „Kolik je?“  „Osm … večer, měli bychom jet.“ Řekne Semi „Už vstáváme …“ řeknu a pokusím se vstát, ale zjistím, že na sobě nemám tričko „Angele …“ „Já za nic nemůžu…“ řekne a nevinně se usměje „Kde je?“ vytáhne tričko zpod polštáře, já si jej obléknu a jdu společně s Angelem a děvčaty dolů, kde už sedí Buffy „Dobrý den …“ „Tobě taky.“ „Nachystala jsem vám něco   k jídlu … Wesley a Cordelie šli obhlídnout Sunnydale.“ „Nemusela jsi nic dělat …“ „Ne to je v pořádku, zachránila jsi mi krk …“ „Lucy? Co o tobě ještě nevím?“ „Před včerejškem na hřbitově, už jsem neměla síly a ty přišla jsi akorát včas, už by mě měl …“ „Přišel by Spike …“ „Nebuď skromná … myslím, že toho hodně dokážeš. Jsi silná … kolik ti je?“ „Je mi 17.“ Bavíme se při konzumování jídla „Jo a tohle je speciálně pro tebe … dělal to Spike, říká tomu HOT-BLOOD. I když těžko říct, jestli to bude k jídlu.“  Angel ochutná „Je to dobrý …“ jí dál, Buffy odchází zavolat holky na jídlo „Jsi tu špinavý …“ řeknu a malíčkem mu otřu ze rtu krev, obejme mě jednou rukou a políbí mě, jakmile zaslechneme, že někdo jde, sedneme si … pořád se na mě usmívá. Cestou domů (dodávkou) ležím Angelovi na hrudi v objetí a povídám si s ostatními „V L.A. se bude otevírat nová soukromá škola, víš o tom?“ ptá se Wesley „Nevím …“ „Chtěl bych, abys tam vypomáhala.“ „Co?“ „Bude to první škola pro přemožitelky … chtěl bych, abys pomáhala mladým začátečnicím, zpočátku se budeš učit a potom budeš učit.“ „Já a učit někoho?“ „Jsi schopná, zvládneš to …“ „A jak to jako bude? To se celému světu oznámí, že je to škola pro přemožitelky…“ „Ne, bude nám je tam posílat rada a pro veřejnost to bude škola historického boje.“ „Tomuhle nevěřím …“ říkám s úžasem „A kde to jako bude?“ „Místo knihovny …“ „Co? A kde bude Angel spávat?“ „Je tam dost místa pro školu i byty pro celou naši partu … a tvé rodiče, bude třeba, aby se tam přestěhovali.“ Nevěřím tomu plánu, ale podaří se, po tři čtvrtě roce se to podaří a škola se otevírá.

 

Carpe diem !

První školní den vstávám dost brzo, asi v šest a pak už neusnu, Angel je na cestě ze San Francisca. Wesley ho tam poslal, vyřídit nějakou záležitost rady. Je tu spousta učitelů, pozorovatelů a zřízenců rady už teď, sednu si před budovu a koukám do ještě temné noci, sedím zde až do půl osmé, kdy se to tu začne sbíhat. Na školu chodí už dokonce i Semi … máma to povolila, je totiž toho názoru, že bude lepší, když to svinstvo bude zabíjet, než aby zabilo ono ji, protože je touhle dobou tma, přijíždí Angel běžím k autu a starostlivě se ptám „Kde jsi byl tak dlouho?“ „Byla to dost práce dostat se tam…“ zrovna zvoní „Musím tam?“ „Buď poslušná holčička …“ „Dobře pane profesore …“ „Z čeho tě to mám?“ „No, řekla bych, že z boje …“ „Už se nemůžu dočkat až spolu budeme sami, ale pšt … nikdo nesmí tušit, že spolu něco máme.“ „Tak já už musím pane profesore.“ Říkám a pomalu odcházím. Jako první ke mně promluví nějaká dívka „Ahoj …“ „Ahoj …“ „Já jsem Isobel … ale pro přátele Trinity …“ „Já jsem Lucy, pro nepřátele Sirus …“ „Bezva … tak co první školní den, těšíš se?“ „Ale docela jo …“ „Bydlíš blízko?“ „Jo, bydlím tady.“ „Ty bydlíš ve škole?“ „Jo, tak nějak …“ první hodinu máme Cordelii z informatiky „Jsem vaše třídní učitelka, veškeré třídnické záležitosti budete řešit zde, teď se představte …“ všechny holky se představily a potom Cordy zase spustila „Tak pro začátek … jmenuji se Cordelie Chaseová a neberu flákače, takže se snažte dámy, pokud budete klidné, budu i já, pokud ne … nečekejte lehké hodiny. Vaším prvním úkolem bude najít vše dostupné na internetu o Tai-či … dejte se do práce, vše budete ukládat na speciální diskety, které mi na konci hodiny vždy odevzdáte … nějaké dotazy?“ „Můžu na záchod?“ „Samozřejmě, na to se mě neptejte … klidně jděte, jen se prosím neflákejte na chodbách pan Pryce to nemá rád. Až se trochu zaběhnete, budete psát podrobná hlášení o vašich hlídkách a také budete psát spoustu esejí ohledně démonů, začneme od začátku abecedy, vždycky někomu zadám nějakého démona, o kterém mi zjistíte maximum.“ Domluví Cordelie a jde ke mně „Lucy, ty najdi Wesleymu ty záznamy o Hope a napiš mu zprávu.“ „Jasně už se na tom pracuje.“ „Jo a dámy, kdybyste měli žízeň tak dole v hale je automat na vodu …“ řekne a sedne si ke svému počítači, který je hned vedle mého. Uslyšíme strašlivou ránu, běžíme dolů, u police s knihami stojí Gunn a Wesley, Wesleymu spadla celá police „Děje se něco dámy?“ „Slyšeli jsme ránu …“ Gunn se směje, Wesleyho tvář však jako vždy hrdě zdobí kamenná tvář „Wesley se ptal, na co je tam ten bílí šroub …“ neubráním se dušenému úsměvu „Ukažte, pomůžu vám to sebrat …“ řeknu a sbírám knihy, Cordelie mezitím odvede holky do třídy „Kdo tam dal ten šroub?“  „No, říkal jsi, že bude třeba to zpravit a tak jsme to s Angelem zpravili, jiný šroub totiž nebyl …“ „Vrať se do třídy, ano?“ „Jo, co jsi to vlastně chtěl zjistit o Hope?“ „Všechno.“ Přichází zpocený Angel „Jdu se napít …“ řekne, vejde do kanceláře a vytáhne z malé ledničky lahvičku s rudou tekutinou „Byla jsem pro ni …“ „Není tvá, že ne?“ „Ne, není … ale může být.“ Dá mi pusu a lehce mě praští po zadku „Mazej do třídy …“ „Po téhle hodině tě máme …“ „No potěš pánbůh…“ o přestávce si  s Isobel sedneme na gaučík „Docela fajn učitelka …“ „Má nejlepší kamarádka.“  „Bezva …“ kolem nás projde Wesley „Dámy, nemáte snad co dělat?“ „Ale jo, máme … jen odpočíváme.“ „Co máte mít za hodinu?“ „Wesley je přestávka …“ akorát začalo zvonit „Už ne …“ jdeme se převléct a pak do tělocvičny, kde nás všechny už netrpělivě čeká Angel „Tak dámy … jsem vaším nynějším učitelem tělocviku a tudíž boje. Naučíte se nejen přežít …“ všechny se zasmějeme „Mám dotaz …“ ptá se Meggie    „Ano … Meggie?“ „Chodíte s někým?“ usměje se „Ano, ale podle mého názoru tohle není to správné téma do hodiny tělocviku …“ „Je pěkná?“ „Je nádherná …“ řekne a podívá se na mě, usměju se „A teď se prosím přesuňte do posilovny , kde každá ujedete na rotopedu alespoň 10 km, jasné?“ „Jo …“ „Teda ten by stál za hřích …“ bavíme se s Isobel při cvičení na rotopedu, celý objekt dnešní školy je perfektně upraven a vybaven „Dámy, nebavíte se, že ne?“ „Jak vás to jen mohlo napadnout pane profesore?“ po dalších pěti hodinách jdeme na oběd do jídelny, sednu si s Isobel a přisedne si ještě Semi a nějaká její kamarádka „Zdar ségra …“ „Ahoj, co první den přemožitelky?“ „Super … mimochodem , tohle je Anie a Anie tohle je má sestra Lucy a …“ „My se známe …“ „Bohužel, že sestřičko.“ „Vy jste taky sestry?“ „Jo … vždyť říkám bohužel.“ Přijde ke mně Angel „Můžeš na chvíli?“ „Pohlídejte mi jídlo …“  „Jasně …“ zajdeme do kanceláře „Co se děje?“ políbí mě „Nemohl … jsem … to … bez tebe … vydržet.“ Mluví při polibku, usměju se a pohladím ho po vlasech „Za chvilku jsem doma, ano? Mám hlad, takže se musím najíst …“ pomalu odcházím „Byla to tvá krev, že ano?“ otočím se „Jak jsi to poznal?“ „Neumíš lhát …“ „Když to udělám jednou za čas tak to nebude vadit, ne?“ zeptám se a odejdu „Co potřeboval?“ ptá se Isobel „Jen mi promlouval do duše kvůli té naší dnešní rozpravě … říkal něco o tom, že bysme neměly mluvit při cvičení …“ „A proč máš rozházený účes?“ tázavě se na ni podívám a pak si uvědomím, upravím si jej a jím dál „Tak co bylo?“ „Nic … nic nebylo, už budu muset, čeká mě ještě spousta práce … což se rovná vaně plné horké vody s pěnou a potom si zdřímnu.“ „A dál?“ „Hlídka, jako každou noc…“ usmějeme se „Tak ahoj dámy …“ „Ciao bella mia.“ Řekne Isobel „Ahoj … jo a Semi, dneska nespím doma, ale …“ „U Cordy a Wesleyho, vysvětlím. Táta přijede už zítra v osm, tak musíme na letiště.“ „Jasně a díky … čauky.“ Řeknu a dám jí pusu na tvář, otevřu dveře Angelova bytu „Miláčku …“ řeknu a nedívám se, ale v tom zjistím, že můj miláček spí. Usnul při opravování prověrek z historie … Potichoučku zalezu do koupelny, kde pustím rádio a tiše si pobrukuji. Napustím vanu horkou vodou a naliji si do ní pěnu. Po chvíli Angel stojí ospale ve dveřích „Vzbudila jsem tě miláčku?“ „Ne … chtěl jsem se jen trochu napít a zaslechl tvůj hlas.“ „Moje krákání …“ dá mi pusu a sedne si na židličku „Já usnul u opravování, netušil jsem, že to bude tak nudné …“ chystám se vylézt „Můžeš mi podat ručník?“ podá mi ručník, obejme mě jím a políbí „Jdu si lehnout, jdeš taky?“ „Ano …“ lehneme si spolu a spíme tak do osmi hodin, to mě probudí Angel, když mě obejme a políbí na krku, otevřu oči a otočím se k němu čelem „Kolik je?“ „Osm.“ Říká a nepřestává mě líbat na krku „Chceš si kousnout?“ zažertuju, lehce se mi zakousne do krku, ale potom, ucítím změnu tváře, rychle vyběhne do koupelny, jdu za ním „Omlouvám se …“ říkám a sleduju, jak si myje obličej ledovou vodou „Nemáš za co, byla to má vina …“ obejmu ho „Jsi silný… a to moc, kdybys nebyl, nebyl bys teď tady, ale vedle v pokoji a snažil by ses mě zabít … jsi nejsilnější člověk kterého znám a proto tě miluju!“ „Nejsem člověk …“ „Jsi, jen jsi uvězněný v těle, které má v sobě tvář démona. Kdybys byl démon, choval by ses jinak. Máš lidskou duši … a jsi moc moudrý, obdivuju tě i to s jakou silou všechno zvládáš.“ Otočí se ke mně a obejme mě „Nechci, abys kdy zemřela …“ „Nechci se jednou neprobudit vedle tebe …“ „Chci přestat, vím, že není správné, abychom spolu byli … nesmím ti bránit žít, ale nedokážu to …“ „Já to cítím úplně stejně, ale nemůžu o tebe přijít, to bych umřela. Nesmět tě políbit a pohladit nebo obejmout …“ cítím, jeho objetí, je tak silné, až se mi nechce věřit, že má tolik síly, dusí mě, ale já to ani nevnímám, po tvářích mu ztékají slzy … někdo zaklepe, utřu Angelovi slzy a on jde otevřít. Je to Alexandra, zasloužilá rebelka naší třídy, Angel ji dnes nechal po škole, úplně na to zapomněl „Přeješ si něco Alex?“ „Nejsem Alex, ale Alexandra a nechal jste mě dnes po škole …“ „Ach ano, úplně  bych     zapomněl … miláčku.“ „No?“ ptám se z koupelny „Omluvíš mě? Za hodinku jsem nahoře …“ „Jasně … mám ještě nějakou práci.“

 

Zkouška přežití                  

Dva měsíce se všechno usazuje, naše třída je nejobávanější na škole, to o mně a Angelovi se profláklo asi po dvou týdnech … S holkama ze třídy jsme bezva parta, občas zajdeme do baru, prostě jen tak jako parta … teď jsme venku s Angelem a je noc, moc nám to poslední dobou neklape … téměř spolu nekomunikujeme a tak … „Je hezky, že?“ „Jo …“ řekne Angel suše „Co je s tebou? Poslední dobou si nerozumíme … co se děje? Je snad něco ve mně?“ „Ne, není … jen poslední dobou hodně přemýšlím, o nás a nevím …“ „Co?“ „Jestli je to správné, možná bychom si měli dát pauzu…“ vžene mi to do očí slzy „Co to říkáš?“ „Měl bych myslet hlavou a ne srdcem …“ „Srdcem? Ty máš srdce, vždyť ani netluče …“ „Neříkej to …“ „Co? To že tě miluju a nechci se s tebou rozejít? To nemám říkat? Nebo snad to, že bez tebe nemůžu žít a neumím si představit jeden den bez tebe?“ taky mu oči zakrývají slzy „Přestaň …“ „Přestaň mě milovat! To jsi chtěl říct … mám snad na výběr? Miluju tě i to, že po tobě pořád uklízím nebo, že jsi mi ještě nikdy neřekl miluju tě . Miluju tvou vůni a všechno co s tebou souvisí …“ „Není to navždy, jen potřebuju v klidu přemýšlet.“ „Proč od sebe každého odháníš? Proč se tolik bojíš milovat?“ zeptám se a odejdu, zavřu se ve svém pokoji a brečím do polštáře, přijde Cordelie, protože zaslechla můj pláč „Copak je drahoušku, kdo ti ublížil ?“ obejmu ji „Rozešli jsme se … nechal mě Cordy, on mě nemiluje …“ „Miluje až moc …“ „Cože?“ zeptám se a poposednu si „Miluje tě až moc … Angel na to není zvyklí, musíš mu dát čas …“ „Mám strach, co když odjede?“ „Tohle už podruhé neudělá …“ někdo praští dveřmi dole „Jdu tam …“ řekne Cordy a chvíli sleduje dění na chodbě „Kdo to byl?“ „Angel … šel do tělocvičny.“ Další den Wesley pošle Angela do New Yorku, aby se spojil s radou kvůli nějaké záležitosti ohledně školy. Možná je to lepší, alespoň se nebudeme mít na očích … Wesley mě učí mineralogii, strašná nuda, jako by toho učení nebylo dost. Jsem dost unavená poslední dobou, asi  to bude tím rozchodem … máme zpěv, ale vůbec jej nevnímám, naši učitelé jsou povětšinou démoni, na zpěv máme Anagogica  „Lucy, co je s tebou? Jindy kypíš optimismem a dnes ani nevyrušuješ, to bude vážné …“ „Je mi fajn …“ „Tak nám zazpívej … něco o tom jak se cítíš.“ Vstanu, stoupnu si k našemu automatu na hudbu, vezmu mikrofon a dám tam kód písničky Here with me od Dido „I didn’t here you live I wonder how am I still here I don’t want to move a thing It might change my memory. Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I don’t want to call my friends They might wake me from this dream And I can’t leave this bed Risk forgetting all that’s been Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here  I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me…“ hudba se rozléhá celým sálem naší třídy a protože máme otevřeno, tak i celou budovou, přijdou se podívat skoro všichni i prvačky a druhačky i ostatní třídy třeťaček jako jsme my, jakmile dozpívám započne výslech „Tak se cítíš?“ „Jo, nějakej problém s mýma pocitama?“ „Ne … jen bylo to hodně smutné a cítím, že ty cítíš strašlivou bolest.“ „Jo bylo to smutný … musím mít 24 hodin denně a 7 dní v týdnu dobrou náladu?“ ještě že zvoní, jdu po chodbě a vrazím do nějakýho kluka, co se baví se Semi „Omlouvám se já … Sebastiane?“ je to Sebastian Valmont „Co tu děláš?“  „Právě jsem se ptal, jak můžu najít svou milovanou Lucy…“ „Moc jsi mi chyběl …“ řeknu a obejmu ho „Slyšel jsem, že máš přítele … tak kde je ten učitel fešák o kterém tu všichni mluví …“ „Odjel do New Yorku … pojď do kavárny, ano?“ usměje se a vezme mě za ruku „Už s ním nechodím …“ řeknu mu, jakmile zmizíme z dohledu sestry „Cože? Ou to mě mrzí …“ „Potřebuje čas na přemýšlení a já … já asi taky …“ „Slyšel jsem tě zpívat … nádhera drahoušku …“ „Díky … vsadím se, že mu to už Anagogic referuje telefonem …“ „Jsi v pořádku?“ „Jo … jasně, jen trochu unavená už jsem dlouho nespala …“ „Měla by sis odpočinout…“ „Jsi hodný, že se staráš.“ „Mimochodem, pozdravuje tě Kathryn a Patrik … každý zvlášť samozřejmě … nedávno se rozešli.“ „Co se stalo?“ „Kathryn už nebavilo kouřit mu ptáka, tak se s ním rozešla …“ „Bezva … nevím jestli by nebylo lepší být na jejím místě.“ „Nikdy není lepší být na tom jako má nevlastní sestřička …“ zvoní „Omlouvám se, ale budu muset za Wesleym.“ Obejme mě „Tak zase někdy příště …“ o týden později když jdu na  hřbitov, je mi strašně, potkám upíra „Hej … holčičko!“ otočím se „To mluvíš na mě?“ „Jasně křehotinko …“ vezmu kolík „Holčička s klacíkem, už se bojím …“ chvíli s ním bojuju, ale po chvíli mě zmáhá, dá mi kolík k srdci a chce mě zabít, ale naštěstí je tam Jamie  „Tu máš hajzle!“ upír se změní v prach a ona mi pomůže na nohy „Jsi v pořádku?“ „Jo … jsem, já jen … viděla jsi to? Málem mě zabil vlastním kolíkem …“ „Odvezu tě k Wesleymu …“ řekne a vede mě k autu, kde je i Alexandra, Daisy, Melisa a Kate „Hele holky, kdo tu málem umřel …“ „Lucy, jsi v pořádku?“ „Ne, teď mě jeden upír málem dostal vlastním kolíkem …“  Wesley mě někam odveze „Wesley kam jedeme?“ „Do radní nemocnice …“ „Rada má i pohotovost?“ „Samozřejmě …“ jede s námi i Cordelie a Gunn „Antony … vedu Lucy, mou přemožitelku.“ Cordelie a Gunn s Wesleym nemluví, jako by je něčím nazlobil … to je jedno. Ten muž mě odvede do nějaké místnosti s železnými malými dvířky, se spoustou oken a dvěma místnostmi, v jedné Wesley, Cordy, Gunn a v druhé je tma, jsem v místnosti sama, je tu jen dřevěný kolík „Hej, co se tady děje?“ ptám se zděšeně, rozsvítí se světlo v druhé místnosti, je tam Angel a nějací dva muži ho drží „Angele!“ zvolám a běžím k oknu, má v očích slzy, něco mi naznačuje … ucítím strašlivou ránu, jakmile otevřu oči stojí tam nějaký upír a chystá se mě zabít, se zděšení rukou hledám kolík, kopnu ho do slabil, upadne „Tohle se mi nelíbí …“ řekne upír „Wesley … co je tohle za podivnou hru?“ obcházím se s upírem, Wesley mluví „Musíš ho zabít i beze sil …“ „Jestli tohle přežiju, tak jsi další na řadě ty …“ vzpomenu si na perlový náhrdelník, co mám na krku, chytnu se za něj, roztrhnu jej a hodím upírovi pod nohy, což způsobí jeho pád, skočím mu na boky a chystám se mu vrazit kolík do srdce „Trošku se zavrť krásko a já si sundám kalhoty …“ „Tohle se považuje za sexuální obtěžování!“ řeknu a probodnu mu srdce, hned potom se opřu o stěnu a zahodím kolík do rohu pokoje, pustí Angela i ostatní dovnitř, Angel mě obejme „Jsi v pořádku?“ „Jo, ale náhrdelník to schytal …“ hladí mě po vlasech „Měl jsem o tebe strach …“ potom si uvědomí, že už spolu nechodíme a pustí mě „Co by si přála certifikovaná přemožitelka?“ „Zabít Wesleyho Wyndhama Pryce …“ „Nemohl nic dělat, nehodláme přijít o dobré lidi, jako o pana Gilese … vyhrožovali jsme mu smrtí, pokud něco prozradí, ale samozřejmě nejsme vrahové …“ řekl a zasměje se „Můžu domů? Nebo je tu ještě nějakej upír?“ neuvědomila jsem si a Angel sklopil hlavu „O omlouvám se, už nevím co říkám …“ „Vypadáš ospale, měla by sis odpočinout po takové námaze …“ „Neříkej mi prosím co mám nebo nemám dělat, ano?“ „Já jen, že vypadáš, jako bys nespala …“ „A můžu snad?“ to ho umlčí a on neví co říct, doma si okamžitě lehnu do postele a nemůžu usnout. Za týden mám narozeniny 18. let, prý je to událost, když je ti 18., ale já se těším spíš na okamžik své smrti. Semi už spí, někdo klepe, jdu otevřít, je to Angel „Potřebuješ něco?“ „Můžu?“ „Ne, Semi spí …“ „Mohla bys alespoň jít ke mně, chtěl bych si promluvit …“ „Dobře…“ u něho je tradičně nepořádek „Nečekal jsem, že přijdeš, uklidil bych …“ „To je už jedno …“ „Chci vědět, jak jsi to myslela …“ „Pořád koukám na naše fotky … a myslím na tebe a já vím, že máš naprostou pravdu, ale nemůžu tomu věřit, že nejsme spolu … my jsme, ale nejsme pár a to mě mate …“  po chvíli se zeptá „Přátelé?“ usměju se „Přátelé.“ Potom jdu spát.

 

I´m no angel

O týden později ráno můžu spát jak dlouho chci, protože je sobota, vzbudí mě Gunn, je asi deset „Co se děje k sakru?“ „Démon … potřebujeme tě, ostatní už jsou tam …“  „Co, kde?“ „V Karaoke baru …“ „A co?“ „Anagogic řekl jednomu upírovi, že má duši … a on tam začal vraždit … musíme tam, parta už je na místě, nechtěli jsme tě budit, ale je to vážné.“ Obléknu se a jedeme jak nejrychleji to jde, je tam zhasnuto, Gunn už mi dříve dělal návrhy na rande, ale tohle „Gunne … nechci s tebou mít rande, neřekla jsem to snad tenkrát jasně?“ tážu se v zhasnutém baru, najednou se všude rozsvítí světla a nad nimi nápis HAPPY BIRTHDAY LUCY  potěší mě to Angel mě obejme kolem pasu „To ty jsi mlátil Anagogica?“ tázavě se na mě podívá „Ale nebudeš zpívat, že ne?“ usměje se „Ne … to bych ti nemohl udělat nebo snad ano?“ po večírku chci jet domů, ale Angel mě ještě zdrží, takže zůstaneme v celém baru sami „Co potřebuješ?“ pustí naši písničku a rožne červená světla „Mohla bys mi věnovat poslední tanec a potom si se mnou promluvit …“ podám mu ruku a tančíme „O čem chceš mluvit?“ „O nás …“ „Už nejsme my … jsi jen ty a jsem jen já, slovo my může padnout jen jako přátelé …“ „A chtěla bys víc?“ podívám se mu do očí „To myslíš vážně?“ „Už jsem někdy v takových věcech žertoval?“ zeptá se a opatrně mě políbí „Nechtěl bys jet raději domů k tobě nebo někam, kde bychom byli absolutně sami a kde by nás nikdo nerušil?“  mlčky mě odveze k němu, kde je opět uklizeno „Ty jsi někoho čekal?“ „Je to můj pokus naučit se pořádku …“ řekne a zamkne pokoj, obejmu ho zezadu a pomaličku mu svléknu košili, neotáčí se, jen slastně zakloní hlavu a čeká, co bude dál … svléknu i kalhoty se slipy, pod kterými už nic nemá, teprve tehdy se otočí a polibky mě odstrká k posteli, na kterou mě položí, svlékne mi mou košilku a sundá podprsenku, zasměju se „Co je tady k smíchu?“ „Vzpomínám si, když jsi ji sundával poprvé, nešlo ti to a teď se ti třepou prsty stejně jako tehdy …“ políbí mě a řekne „Taky už v tom mám praxi …“ svlékne mi i černé kalhoty a jemné saténové kalhotky, potom mě dlouze líbá a hladí po stehnech, rukou zajíždí až k prsům, na které nemá odvahu sáhnout … po chvíli do mě vnikne, položím ho na postel a sedím kousek nad stehny, jsme oba zpocení, vztáhne ke mně ruku a já jí přejedu od krku níž, poté ji zase vyzdvihnu a líbám jej na ni. Během několika málo minut to ucítíme, ucítíme to slastné uspokojení, které se prolévá celým tělem od hlavy až k patě … potom oba usneme, když se vzbudím, ještě spí, lehnu si mu na břicho a koukám do jeho zavřených očí … které se po chvíli otevřou „Momentální selhání schopnosti sebeovládání?“ zeptá se „Asi …“ někdo bouchá na dveře, je to Semi „Angele … je s tebou Lucy?“ lehce ho kousnu do rtu a šeptnu „Sebastian pro mě přijel …“ usměje se „Ty jsi ale zlobivá holčička …“ „Já vím.“ Zašeptám mu něžně do ouška a zasměju se „Přijel pro ni včera nějakej kluk … myslím, že Sebastian … nejspíš bude s ním.“ „Díky …“ řekne a odejde „Asi bychom si to o nás měli nechat prozatím pro sebe …“ „Taky jsem toho názoru …“ řekne a políbí mě „Už budu muset jít …“ „Ne, nechoď … ještě chvilku.“ „Ne, už musím, hledají mě …“ říkám, když po pokoji hledám své oblečení, oblékne si kalhoty a obejme mě „Budeš mi chybět …“ „Bydlím hned ve vedlejším pokoji …“ „Jo, ale se Semi …“ „Ale o prázdninách jedou k moři a já tu zůstávám … na dva týdny a tou samou dobou odjíždí i Wesley a Cordelie …“ otočí mě k sobě „A to mi říkáš až teď?“ obléknu se a chystám se odejít „Už musím…“ „Já vím.“ Řekne, opře mě o dveře a líbá, po chvíli se mu vymaním z rukou a odejdu, potichoučku sejdu do haly a prásknu hlasitě dveřmi, jakože přicházím „Ahoj … jsem doma.“ Z knihovny vyjde Anagogic „Ahoj Lucy …“ „Ahoj … jak to jde?“  „Ale jo, fajn … přišel jsem, abych si s tebou promluvil.“ „Promluvil? A o čem?“  „O té písni …“ řekne a zavede mě do hudebny „Zazpívej mi ji ještě …“ zapnu automat a zpívám „I didn’t here you live I wonder how am I still here I don’t want to move a thing It might change my memory. Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I don’t want to call my friends They might wake me from this dream And I can’t leave this bed Risk forgetting all that’s been Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here  I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me Oh I am what I am I’ll do what I want But I can’t hide I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here I won’t go I won’t sleep I can’t breathe Untill you’re resting here with me I  won’t leave I can’t hide I cannot be Untill you’re resting here with me…“  zadumaně mě sleduje „Co je?“ do třídy vejde i Angel „Kdo to tu tak smutně zpívá?“  Anagogic sleduje každý sebemenší pohyb mého těla „Co se děje?“ „Bylo to jiné …“ „Ne, nebylo …“ „Ale ano … předtím jsi cítila bolest, ale teď jako by zmizela a nebyla tu … zazpívej ještě něco.“ „Ale mě nic nenapadá … a vlastně.“ Zapnu písničku I´m no angel a všechno kolem, jako by začalo hrát a já toho byla součástí, ta hudba mnou prochází a já se tomu nedokážu bránit a protože je neděle, přijdou holky, Semi jim otevřela a oni poslouchají můj zpěv, Jamie řekne jakmile dozpívám „Ta určitě nebyla o tobě …“ „Proč myslíš?“ „Jsi taková jakou tě vidíme, nemohla bys lhát nebo něco předstírat … jsi prostě milá, hodná, spolehlivá holčička, která umí jenom poslouchat.“ Angel a Anagogic šli mezitím dolů na kafe nebo něco „To teda nejsem …“ „Ale jsi! Tak dáme sázku?“ „Dobře … když vyhraju sbalíš Gunna …“ „A když vyhraju já?“ „Udělám co budeš chtít …“ chvíli přemýšlí „Přijdeš na tělocvik úplně nahá …“ „Klidně …“ podáme si ruce a holky to rozetnou „Jen tak mimochodem, kde jsi byla v noci?“ ptá se Isobel „Já … no … někoho jsem potkala …“ do třídy vejde Angel „Tak potkala?“ ptá se Jamie „Jo … potkala …“ řeknu a usměju se na Angela. Další den si obléknu černou minisukni, která skoro nic nezakrývá, vlasy nedbale upravím, pořádně se nalíčím, do pusy dám žvýkačku a tričko které je průsvitné, takže má černá podprsenka je vidět z 50 m. Na hodinu k Wesleymu přijdu pozdě, sotva vejdu do třídy, holky začnou pískat a tleskat „Lucy … jdeš pozdě, nehledě na tvé oblečení …“ sednu si na jeho stůl, do rohu učebny vyflusnu žvýkačku a drze se zeptám „Ňákej problém?“ to ho vyděsí „A ani ne …“  „Máš oheň?“ „Tak dost Lucy … chovej se normálně.“ „Nebo co?“ to ho umlčí a tehdy začne zvonit, holky se kolem mě seběhnou „Teda Lucy, nevěřím, že jsi to opravdu udělala …“ řekne Beky, potom máme Skylera z démonologie „Lucy … co je to s tebou? Nějak si se změnila …“ „Líbí?“ „Jsem zvědav, jak se to bude líbit Angelovi.“ „Nezájem, už spolu nechodíme …“ řeknu a zapálím si cigaretu … do třídy vejde Angel „Skylere … mohl bys mi prosím zjistit něco o …“ zastaví se pohledem na mně „Nová studentka?“ zeptá se „Víš, že se ve třídě nekouří?“ „Jak mě potrestáš? Že by řetězy?“ řeknu žertovně „Lucy?“ „Bingo!“ řekne Erin „Jdi se okamžitě převléct …“ „Proč, už spolu nechodíme, můžu si chodit třeba nahá …“  vidím, že je dost naštvaný a že každou chvílí vybuchne „Já snad něco řekl …“ jdu k němu, fouknu mu kouř do obličeje a řeknu „Ty toho napovídáš …“ to už holky lapají po dechu, Jamie vstane „Lucy … nebalancuj …“ „To víš že jo a budu muset nahá do tělocviku ani blbou náhodou …“ „Beru to … vyhrála jsi, jen se od sebe laskavě odtrhněte, ať to neskončí v nemocnici nebo dokonce na hřbitově …“ Angel pochopí hru a zahraje si taky „Půjdeme si to vyřídit dolů?“ „Proč ne?“ „Angele, zabití studentky je trestné …“ řekne Skyler „A co přizabití?“ odpoví Angel a jde se převléct „Hele Lucy … nehraj si s ním.“ „Nebojte … zvládnu to.“ Dole v tělocvičně začneme bojovat … vyhraje přirozeně on … což se všichni diví, protože většinou vyhrávám já. Všichni po našem boji zmizí, obejme mě „Líbila jsem se ti jako nespoutaná rebelka?“ „Líbíš se mi víc taková, jaká opravdu jsi …“ „Díky, že jsi mi pomohl s tím divadýlkem …“ „Ale teď už se jdi převlíct, ano?“ Dám mu pusu „Jasně …“ převléknu se v šatně normálně na tělocvik a po upocených dvou hodinách vlezeme do sprch, kde začnu zpívat All you want … holky dělají doprovod, umíváme si vlasy, zaslechneme kroky, ale zpíváme dál, někdo mě zezadu obejme, trochu se leknu „Co je Lucy?“ „Nic … jen mi spalo mýdlo.“  Je to Angel, políbí mě a chvíli si šeptáme „Co tu děláš?“ „Chtěl jsem tě vidět … bylo mi smutno, už jsem ti někdy řekl, že ti to ve sprše sluší nejvíc…“ „Angele, měl bys jít … aby tě tu nikdo neviděl, to by nám zničilo naši pohádku …“ řeknu a dám mu pusu „Dobře … až se setmí, chtěl bych se s tebou někam projet.“ „A kam?“ „To je překvapení …“ „Už se nemůžu dočkat …“ večer mě odveze na pláž, ale dodávkou, to kdybychom se vraceli později než předpokládá „Je to tu nádherné …“ „Sem jezdím přemýšlet … každou noc. Víš co bych si přál?“ „Co?“ „Vidět to tu ve dne …“ obejmu ho když dojedeme domů, je ráno a čeká nás překvapení … táta už přijel z New Yorku „Tati …“ „Lucy … mám pro tebe překvapení …“ „Jaké?“ „Od pondělka ti začínají prázdniny, že?“ „Jo … a vy se Semi odjíždíte k moři …“ „Volal strýček Daniel … a tak jsem se s ním domluvil, že k němu pojedeš, pozítří odlétáš … prý ti někoho našel, jelikož jsem mu sdělil, že už spolu s Angelem nechodíte  …“ „Nikoho nepotřebuju a navíc potřbuju čas, abych se vzpamatovala z jednoho rozchodu a ne tak si s nějakým ulízaným pitomcem zase něco začínat.“ „Jen se podíváš … strýčkovi je po tobě smutno.“ „Jak dlouho tam musím být?“ „Jen dva týdny …“ „Dva týdny? A kdo myslíš že jsem, puberťačka co nemá nic na práci … musím chodit na hlídky.“ „Já to zvládnu …“ řekne Angel „Tak šup, šup … jdi si zbalit.“ „Pomůžu ti …“ nabídne se Angel „Jestli jsi unavený, jdi spát …“ „Ne, to je fajn, rád pomůžu …“ „Díky kámo …“ řeknu a lehce mu boxnu do ramena, chvíli ještě dole blbneme a táta spráskne ruce a řekne „A pak se řiďte příslovím čím starší, tím moudřejší …“ smutně se na něj podíváme a chceme vyjít do pokoje „Schválně, kdo tam bude dřív …“ oba se rozběhneme, doběhneme stejně, zamknu pokoj a vytáhnu batoh na věci, Angel mě obejme „Konečně sami …“ „Nebyli jsme sami jen pár minut …“ zazvoní telefon „Neber to … prosím.“ „Třeba je to důležité …“ zvednu to a ozve se Isobel „Čau Lucy … prý jedeš pryč, tak jsme si s holkama říkali, co kdybych dneska skočili do baru …“ „Jasná zpráva … v kolik?“ „V deset jsme u tebe …“ „Tak v deset …“ „Co je v deset?“ ptá se Angel zklamaně „Jdeme s holkama do baru, chceš jít taky?“ „Dvacet šílenejch puberťaček v baru s přístupností alkoholu a cigaret … ne díky.“ „Aha … takže já jsem šílená jo?“ předstírám uražení, obejme mě a líbá na krku „Ale moje …“

 

Goodbye peaceful years                    

Večer to v baru pořádně roztočíme … DJ nám tam pustí na plný pecky Paradox a my tančíme, všude kolem rudý světla „Už jen chybí, aby tu začala téct krev z požárních systémů …“ „Jo jako v Bladeovi …“ doplním Isobel, jsme všechny úplně na mol a večer se vracím kolem jedné ráno, v sobě mám pořád rytmus písničky hrající celý večer, protože nejsem ani trochu unavená převléknu se, pustím písničku a cvičím v tělocvičně (abych ze sebe dostala přebytečnou energii) uslyším dveře v hale, jakoby někdo přicházel … jdu se kouknout, je to Angel „Ahoj …“ „Už jsi doma?“ „Jo … kde jsi byl?“ „Já? Projít se … po městě a po střechách … znáš mě. A co ty si ještě vzhůru?“ „Potřebuju se vybojovat z nálady …“ „Chceš společnost?“ „Proč ne?“ pustí do rádia kazetu starých písniček a my se oba roztančíme. Podá mi ruku, já jej za ni vezmu a obtočím se kolem ní, po té písničce stoupnu k pytli a kopu do něj, Angel jej pečlivě drží „Víc síly …“ cvičíme a trénujeme asi do šesti, pak si oba zpocení a unavení sedneme a zády se opřeme o sebe „Budeš mi chybět …“ „Určitě ne … když ti strýček našel náhradu.“ „Přestaň … víš, že miluju jenom tebe a vůbec mi nevadí, že mi to neříkáš, já to totiž cítím tady …“ řeknu a ukážu na srdce „Přísahám, že si to vynahradíme až se vrátím…“ další den nás na letiště dovezl Wesley dodávkou, protože Angel přísahal, že mě půjde doprovodit i kdyby měl jít pěšky, Semi vzala foťák na letišti nás vyfotila „Stoupněte si k sobě … a obejměte se… to jen proto, abys strýčkovi mohla vysvětlit, že je to nějakej tvůj novej objev … kdyby to byl zjev.“ Neprotestujeme a vyfotíme pár fotek, na letišti spatříme Buffy a Rileyho jak se loučí „Ahoj, co vy tady?“ „Ale letím do Francie za známým … nutná záležitost, maminka mi chce najít někoho, kdo se po nocích netoulá hřbitovem.“ „Vítej do klubu … až na to, že naši mi chtějí za každou cenu někoho najít …“ „Vy už spolu s Angelem nechodíte?“ „Ne … nějak to nevyšlo.“ „Nesnáší můj nepořádek …“ řekne Angel žertovně, rozhlasem začnou hlásit „Cestující letu B-7589 do Paříže prosíme, aby nastoupili do letadla u východu B-16 …“ „To bude asi pro nás …“ obejmu naposled Angela a ostatní „A dávejte na sebe pozor …“ „Jasně … upíři budou mít mejdan, že tu nejsi …“ „To je mi jasný, tak jim nezkažte morálku a buďte přísní …“  když jsme stojíme u vchodu a dáváme s Rileym lístky, nedá mi to, rozběhnu se a dám Angelovi pusu a odletím, Riley poprosil starší paní, co měla sedět vedle mě, aby si přesedla, aby seděl vedle mě „Jak se ti daří?“ „Jestli to má být nepřímí dotaz na ránu tak fajn, díky za optání …“ „Proč se mnou vůbec mluvíš, málem jsem zabil tebe a Angela …“ „Odpouštět je lidské a navíc, neznát Angela, cítila bych to stejně …“ řeknu a prohlížím fotky „Jak to, že je tam vidět?“  „Je to infra foťák, takže jej zachytí a vyfotí … koupila jsem ho v San Franciscu v jednom obchodě s magií …“ cestou si povídáme a poznáváme se, stanou se z nás přátelé „Můžu?“ „Proč ne?“ „Pěkný fotky …“ „Díky …“ po příletu Riley zmizel a já spatřila mého strýčka … balil tam nějakou třicítku, objala jsem ho a dala mu pusu „Ahoj drahoušku, to už si za mě hledáš náhradu? Budeme se brát …“ „Ne … ne, ona je moje neteř …“ ta žena se na něj ošklivě podívá a dá mu facku „Všechno při starém?“ „Jo a co ty? Kolik lidí jsi za tu dobu dovedla k šílenství?“ „Lidí moc ne, ale pořádně Anagogica, kvůli výkyvům mé nálady … hudebkář a co ty žiješ s někým?“ „Ne, zatím ne … ten kluk se ti bude moc líbit, je milý, pohledný, inteligentní a dělá pro vládu …“ „Kolik mu je?“ „Kolem dvaceti … neboj.“ „Jen si zavolám.“ Říkám při jízdě autem „Ano?“ ptá se ospale Angel „Ahoj … miláčku.“ „Lucy … už jsi dorazila?“ „Už jedeme domů … co u vás?“ „Anagogic je na nervy, že tu nejsi, nemá komu se pitvat v duši … ostatní jsou totiž průhlední jako papír a dokonce prohlašuje, že s tebou si peníze za práci zaslouží.“ Letmo se zasměju „No nic, nebudu tě rušit, ať se do práce vyspíš … dobrou a Angele … miluju tě.“ Řeknu a než stihne cokoliv říct položím to, nebojím se, že by strýček poslouchal … pokaždé v autě nevnímá, pokud-li sám nehovoří „Večer máte schůzku …“ strýček má obrovské vinice a protože je ráno zapnu si na jednom rozlehlém place hudbu a trénuju až do oběda, strýček se na mě přijde podívat „Jde ti to …“ „Díky, trénink …“ řeknu a opět kopnu do starého ztrouchnivělého stromu „Měl bych už na ten strom někoho zavolat …“ „Chceš ho dostat pryč?“ „To chci a moc …“ „Počkej …“ zastavím se, rukama trochu vyviklám strom a pořádně do něj kopnu, strom se svalí na zem, strýček nevěřícně hledí „Co je na oběd? Už mám docela hlad …“ „Tvé oblíbené kuře na paprice …“ „Mňam to miluju …“ večer sedím u televize s pytlíkem chipsů  „Převlékat a chystat …“ „Strýčku … nemám šaty.“ „Na to jsem myslel …“ řekne a podá mi zlaté šaty obléknu si je a  upravím se, jakmile vejdu do obýváku, strýček se zarazí „Co je něco špatně?“ „Ne … jsi nádherná, kdybych byl o něco mladší, hned bych si s tebou něco začal …“  usměju se „A kam přesně jedeme?“ „Jedeme do Viva France … měl by tam už čekat …“ „Fajn, tak vyrážíme?“ jakmile dorazíme k Viva France, strýček jede zaparkovat auto a já vstupuju do obrovské restaurace a tam spatřím Rileyho „Riley!“ posunky mi naznačí, abych si sedla „Ahoj co ty tady?“ „To rande… s nějakým vládním úředníkem …“ „Nejsi na tom o moc líp než já … mám tu rande s osmnáctkou.“ „I ty jeden, co na to jen řekne Buffy?“ „Co oči nevidí to srdce nebolí … ne teď vážně, nic bych si s ní nezačal, ale kdybys to byla ty, dalo by se o tom i uvažovat …“ řekne žertovně, usměju se a vchází strýček „Už jste se našli dětičky …“  nechápavě pohlédneme na strýčka „Riley, moje neteř Lucy … Lucy Riley.“ začneme se na celé kolo smát „Můžete mi objasnit, co je tak směšného?“ „No asi jen to, že se už nějakej ten pátek známe …“ celé dva týdny se bavíme a poznáváme, trénujeme a já pracuju na novém projektu, už ho mám skoro dokončený, Riley a strýček mi dost pomáhají. Je to počítačový program, který pomocí scanneru rozezná více než 5000 druhů jedů v lidské, upíří nebo démoní krvi … když doletíme konečně na Los Angeleské letiště je jedna ráno. Jakmile vyjdeme s Rileym z letadla spatřím Angela, strašně mě to potěší, mám takovou radost, bylo mi po něm tak strašně smutno, rozběhnu se a skočím mu kolem krku „Neměl jsi kvůli mně vstávat…“ „A kdo říká, že jsem spal? Co Paříž a ten tvůj …“ „Strýček mi vybral Rileyho…“ Buffy a Riley se taky vítali a pak se s námi rozloučili „Konečně spolu …“ „Konečně …“ „Vaši už jsou i se Semi někde u moře a tohle dobou je Wesley i s Cordy v New Yorku na zasedání rady.“ „Takže máme celý dům pro sebe?“ „Jo …“ „Normálně bych měla chuť na sex, ale teď myslím jen na postel a spánek …“ „Pojď miláčku, ať mi tu neusneš …“ odveze mě domů a já okamžitě usnu, ráno se na mě Angel jen něžně kouká „Copak?“ „Nemohl jsem celou noc spát a tak tě sleduju, jak spíš …“ „Něco ti ukážu …“ řeknu a vytáhnu můj notebook, který napojím na počítač, který je u Angela v pokoji na stole „Co jsi udělala?“ „Vytvořila jsem program … jmenuje se antivenom … jsou v něm uložené informace o více než 5000 jedech pomocí scanneru to může vyhledat prakticky jakoukoliv bakterii z lidské, upíří nebo démoní krve …“ „To je úžasné …“ „Já vím …“ večer přijede Wesley a Cordelie „Ahoj …“ pozdravíme se všichni a teď přijde na řadu skupinové objetí „Jak ses měla?“ „Mám dárek …“ „Jaký?“ „Je ve tvém počítači Wesley …“ sedne si k němu a spustí nový program „To je úžasné … jak se ti to povedlo?“ „Riley a strýček mi pomáhali …“ „Riley?“ „Dlouhá historie …“

 

Železná past

Večer se jdeme s Angelem projít, jdeme ruku v ruce po hřbitově, když tu najednou ze křoví vyběhne Lilah a ze staré kuše Angelovi strefí železný šíp přímo do srdce „Angele …“ okamžitě s ním vyrazím domů „Je mi fajn, byl to kovový šíp … Lilah nemá mozek.“ „Sedni, ošetřím ti to …“ „Ne, je mi fajn …“ „SEDNI!“ musím zařvat, tiše si sedne „Vytáhnu šíp na tři … raz …“ řeknu a ostře jej vytáhnu „Věděl jsem, že to uděláš …“ řekne „Nejde mi to do hlavy, proč to udělala?“ „Třeba to mělo být na mě.“ „To určitě ne …“ Angel vstane „A do prdele …“ vysloví a omdlí, odnesu jej s ostatními nahoru „Lucy?“ „Ano … jsem tady.“ Říkám se slzami v očích „Já umřu, že?“ „Ne, neumřeš … to nesmíš!“ „Tohle už jsem jednou zažil, dvakrát to nepřežiju …“ řekne a pokusí se zasmát, je zpocený „Nevyčerpávej se …“ „Chci ti něco říct …“ „Nesmíš zbytečně ztrácet síly …“ „M …“ odkašle si „Miluju tě!“ „Neříkej to …“ „Miluju tě …“ řekne a usměje se „Poslouchej pozorně, je to totiž naposledy, co to slyšíš … za pár hodin už tu nebudu …“ „Přestaň, vždyť jsi nesmrtelný …“ „Tenhle jed ze mě vysaje i nesmrtelnost …“ „Angele …“ „Neplač … ne kvůli mně, nestojím za ty slzy.“ Lehnu si mu na hruď a pláču, on taky  „Neplač … někdy to muselo přijít. Chci, abys teď odešla, nechci, aby ses dívala na to jak umírám, nemohl bych, kvůli tvým slzám … pamatuj si, že tě miluju.“ „Neopustím tě …“ „Nenech mě trpět ještě víc …“ v tu chvíli si vzpomenu na program, jdu dolů pro injekci, sednu si na postel a chci odebrat krev „Co to děláš?“ „Nejdu protijed … i kdyby mě to mělo zabít.“ „Přestaň si dělat naděje.“ Řekne Angel a odkašle si, odeberu mu krev, to už je v polospánku a nevnímá nic okolo sebe, hodím to do počítače a zjistím, že je to dost starý jed, který nutí upíra trpět a užírá jej, je to prý strašlivě bolestivé, protijed je jediný KREV PŘEMOŽITELKY, sednu si k němu na postel, Wesley a Cordelie a nyní i holky od nás ze třídy co přišli sledují, co se děje „Angele … slyšíš mě?“ „Lucy …“ „Pojď, pomůžu ti posadit se …“ posadí se, ale pořád bolestivě vykřikuje „Znám protijed …“ „Neudělám to … dost, že jsem pil z Buffy.“ „Angele, ty se napiješ …“ „Ne, ani kdybys mě nutila … neudělám to.“ Uhodím ho a všichni jen tiše zírají, on se těžce zvedne a uteče dolů do haly, běžím za ním „Udělej to … nenechám tě umřít. Miluju tě!“ „Jestli mě miluješ tak mě nechej v pokoji zemřít …“ uhodím ho znovu, to upadne na zem, klečí na kolenou, kleknu si k němu, roztrhnu si tričko na rameni „Pij … prosím, když mě nevypiješ celou, zůstanu žít a ty taky … Jestli mě opravdu miluješ, uděláš to.“ obejme mě a v tu chvíli se změní v upíra, nikdo se neodvažuje cokoliv říct nebo udělat, zakousne se mi do krku a cítím, že krev mi stéká po rameni … je to strašlivá bolest, musím držet síly, abych nekřičela bolestí, když se zakousne víc, už to nevydržím a lehce vykřiknu, potom oba spadneme na zem, chytím kovový džbánek, který spadl na zem, rozmačkám ho a po chvíli už nic necítím, jsem někde ani nevím, jak to popsat, je to místo … nějaká starodávná ulice, je tu Angel, ale má dlouhé vlasy a jde za nějakou ženou … potom ještě vidím spoustu útržků i mě a Angela, Xandera a Angela, jak mu ubližoval „Angele …“ sedne si okamžitě ke mně „Děkuju …“ „Za co?“ „Za to, že jsi mi splnil přání …“ „A jaké?“ „Žiješ …“ dá mi pusu na čelo „Bolí mě hlava … a necítím krk.“ Řeknu a usměju se „Za chvilku to přestane bolet …“  „Hodně jsem toho viděla …“ „Viděla?“ „To je jedno …“ vstanu a obejmu Angela, ale zabolí rána „Au!“  „Co je?“ „Nic … proč maj upíři tak velký zuby?“ „Bolí to?“ „Když jsi se mnou tak ne …“  do pokoje vletí máma „Co se ti stalo dceruško?“ „Nemoc z povolání …“ „To je ale obrovská rána, kdo ti to udělal holčičko?“ „To je jedno …“ „Ne není to jedno …“ „Jeden upír … stačí?“ zakroutí hlavou „A tobě už je lépe Angele? Slyšela jsem, že jsi byl nemocný …“  „Už je mi fajn …“  „Kdy mě pustí domů?“ „Jsi nesmrtelná …“ „Omyl, já jsem smrtelná, ty nejsi …“ řeknu a normálně si sednu „Bolí tě to?“ zeptá se a dá mi na ránu, která je zalepená náplastí pusu „Bolí, ale je mi fajn …“ „Opravdu? Nepotřebuješ něco? Cokoliv … kafe, čaj … čokoládu?“ „Ne díky …“ „Musím na záchod, hned jsem u vás.“ Řekne máma a odejde „Přece jen bych něco potřebovala …“ „A co?“ zeptá se a obejme mě, políbím ho „Jen malý      polibek …“ „Za to utrpení klidně i velký …“ „Miluju tě …“ „Taky tě miluju …“ obejmu ho ještě silněji, do pokoje vejde sestra „Dobrý večer … bude vadit, když vám odeberu trochu krve … kvůli infekci.“ „Jestli tam něco zbylo … proč ne?“ „A jak se vám to stalo?“ „Ou … byli jsme v jeskyni a byli tam netopýři a jeden se mi zakousl do krku …“ „Nic lepšího vás nenapadne?“  „Co prosím?“ „Takové množství krve nemohlo vysát zvíře a natož tak přesně zakousnout do krční            tepny … byl to čistý vkus, byl to upír, že ano? Vím o nich … ale jen mi není jasné, proč je bráníte.“ „Odkud?“ „Jsem Elenis Parkerová sestra Jesici …“ „Aha Jes vám vyprávěla o upírech?“ „Ne … před lety jsem byla taky přemožitelka, tady v Sunnydale …“ „Co se stalo?“ „Upír mi zabil  kluka… přímo před mýma očima ho zakousl a pak ho změnil … potom jsem si slíbila, že už v životě nebudu bojovat … nechci přijít o další lidi v mém okolí …“ „Ne všichni jsou zlí.“ Řeknu „Ale jsou, všichni jsou to stejní hajzlové …“ „A co když má upír duši.“ „To jde?“ „Znám jednoho upíra s duší a je to ta nejmoudřejší a nejmilejší osoba, co jsem kdy měla tu čest poznat!“ vejde máma „Donesla jsem ti noviny … aby ses tu nenudila …“ „S tímhle mužem po boku, to nejde …“  po odebrání krve si s Angelem čteme „To je strašný …“ „Co?“ „Nějací dva chlapíci na cestě z Londýna do New Yorku měli pětkrát sex na záchodcích v letadle …“  „Spolu?“ zeptá se Angel se smíchem „To už se tu nepíše …“ oba se s Angelem zasmějeme, do pokoje vejde doktor „Dobrý večer…“ „Dobrý …“ „Tak slečna Mastersová, že?“ „Ano …“ „Tak co jak se cítíte?“ „Skvěle … můžu se balit domů?“ „To asi bohužel nepůjde, musíme vás tu mít na pozorování …“ do pokoje vtrhne Wesley „Lucy … jak je ti?“ „Fajn … co se děje?“ „Zabal si věci jedeš do nemocnice rady … tam budou vědět jak to vyléčit …“ „Wesley, je mi fajn, je to jen kousnutí a ztráta trochy krve …“ „Trochy? Ztratila jste  téměř tři litry …“ všichni se udivíme „Za takovou chvilku …“ „Krev musela téct strašně rychle … kdyby vám nebyla včas poskytnuta pomoc, tak jste mrtvá. Můžete poděkovat tady panu Liamovi, nebít něj …“ „On přišel sám?“ „Ano … sám.“ Podívám se na Wesleyho „Všichni jsme tam tak vyděšeně koukali asi půl hodiny a já to musel jet ohlásit radě …“ do pokoje vrazí rada i s kolíky „Co se děje?“ „Jdeme uklízet …“ chtějí chytit Angela, vytrhnu transfuzi a stoupnu si před něj „Slečno, měla byste být v klidu …“ „Musí zemřít … pil z tebe, může tě kdykoliv zabít …“ „Chtěla jsem, aby pil, donutila jsem ho k tomu …“ „Rada to nepovoluje …“ „Rada mi nemá co kecat do života … jestli chcete zabít Angela, pak musíte nejdřív zabít mě!“ „Tohle není jako si doma chovat zvířátko, je nebezpečný …“ „Pro vás je nebezpečný, protože toho ví až moc, ale mně by v životě neu …“ nedopovím a upadnu do bezvědomí, protože jak jsem vytrhla transfuzi, krev tekla vesele po pokoji, probudím se v radní nemocnici, sedí u mě Angel „Vidíš, jak stačí lidem pohrozit smrtí a nic si nedovolí udělat …“ usměju se „Musíš se uzdravit … hm?“ „Jen kvůli tobě …“ „Měla bys odpočívat …“ „Angele … Měla jsem strach … že umřeš a necháš mě samotnou .“ „To bych nikdy neudělal …“ „Ale říkal jsi …“ „Pšš … jednou jsi mi řekla, že toho moc napovídám.“ „Co se dělo potom?“ „Odvezli tě sem a já musel přísahat, že budu pomáhat     radě …“ „Chudáčku …“ „Pro tebe cokoliv …“ „Vypadám teď hrozně, že?“ „Ani ne …“ do pokoje vtrhne Cordelie „No Lucy, ty teda vypadáš, to ti povím … ty vlasy a barva, stát u stěny, tak tě nepoznám …“ „Není nad upřímnost naší Cordy …“ „Jo, to není …“

 

Samanthino dospívání

Po týdnu se vracím domů, Angel mě vede se zavřenýma očima do jeho pokoje „Co to má znamenat?“ „Uvidíš …“ slyším zamykání dveří, sundá mi z očí černý pásek a já žasnu nad tím jak upravil pokoj, na poseli je růže … na všech lampách rudé šátky, aby tam bylo červené světlo … jsou tu snad miliony svíček, voní to tu čerstvými růžemi … zavede mě do koupelny a tam je to všechno vyčištěné a napuštěná vana plná horké vody … i s pěnou „Nemusel sis dělat starosti …“ řeknu a obejmu ho „Nebýt tebe, tak bych tu nebyl …“ svlékneme se a hupsneme do vany „Tohle mi chybělo … tahle vana, v nemocnici se totiž vůbec nedá umýt … je tam jen sprcha …“ dá mi pusu na krk „Ty jsi mi chyběla celá …“ najednou zaslechneme strašlivě hlasitou hudbu z haly, vylezeme z vody a jdeme tam, je to Semi „Vy jste doma?“ „Co blázníš?“ „Ale … čtu si a poslouchám hudbu.“ Řve přes hlasitou hudbu, je ale dost nervózní, chci jít vypnout rádio, které je v kanceláři, ale stoupne si do dveří „Chci jít vypnout ten hluk … být tu naši nebo Wesley, tak je po tobě …“ „Nechoď tam …“ „Důvod?“ „Prosím …“ rádio se vypne „Kdo je tady?“ „Nikdo …“ „Nelži …“ „Ne, prosím …“ „Okamžitě mi řekni co se tu děje a proč jsi tak strašně překvapená, že jsme tady …“ na zemi zpozoruju košili a mikinu „Tak řekneš mi sakra co se tu děje a proč tu na zemi leží ta košile?“ „Nevím, asi bude Angelova …“ „Moje určitě není něco tak příšernýho bych si na sebe neoblíkl …“ „Nevím, možná je Wesleyho …“ na stole jsou dvě skleničky s vínem „A co to víno?“ „Nevím, teď jsem přišla …“ oddělám její ruku a vejdu do kanceláře, kde je Gunn … bez košile, vyrazí mi to dech „Já ti říkala ať tam nechodíš …“ „Vy jste tady málem … můj bože je ti teprve 15 a … a já nevím co říct …“ Angel je taky dost v šoku, Gunn vyjde a obléká si košili „Prosím neříkej to našim …“ „Jsi šílená? Hele málem to tady rozbalíš s o dost let starším klukem než jsi ty a mám mlčet … Semi, víš co jsi málem udělala?“ „A co že je Charlie starší … kolik je Angelovi a spíš s ním …“ „Semi? Kolik je nám a kolik tobě? A navíc do toho s kým spím ti nic není … a to nemáš rozum ani ty?“ „Lucy nesmíš se rozčilovat, ano … nějak se to vyřeší.“ Řekne Angel s vírou, že se vše zpraví, opřu se o stěnu a chvíli přemýšlím „Dobře … neřekneme o tom nikomu, pod podmínkou, že s tím počkáte až ty budeš plnoletá, pokud to spolu ovšem vydržíte … ale musíte to slíbit.“  „Dobře … slibujeme.“ „My si půjdeme lehnout …“ „Vy spolu zase chodíte?“ „Ne, nechodíme …“ „Tak proč spíš u něj?“ „Koukali jsme se na film … a většinou u toho usnu.“ „A i kdyby ne, co je na tom? Jsme nejlepší přátelé.“ Doplní Angel, nahoře si unaveně lehnu na postel „Myslíš, že to neudělají?“ „Myslím, že udělají … to je jako kdyby nám někdo řekl ať spolu nespíme … udělala bys to?“ lehnu si mu na hruď  „Ani omylem … ty jsi totiž v posteli jednička…“ svalí mě na postel a svlékne župan, pod kterým už nic nemám … klepání „No?!“ „Můžeme se dívat s vámi?“ „Máš tu kudlu?“ „Musíme jim říct, že jo, bylo by to divné … pustím Bladea …“ „Jo jasně … pojďte dál.“ Řeknu a obléknu se. Sednou si před postel a dívají se, provokativně se obejmou „Jdu ještě do vany …“ Angel jde potichu za mnou, ti dva si to ani neuvědomí … potichu zamkne „Co vyvádíš?“ pomalu se mnou tančí a mně pomaloučku spadne na zem župan „Angele … nemůžeme, Semi je vedle v pokoji …“ políbí mě a lehneme si na zem „Tohle nemůže …“ zase mě políbí, abych nemluvila …někdo klepe, Angel opře ruku o vanu „Asi je zabiju peřinou nebo kartáčkem na zuby…“ šeptne „No co je Semi?“ „Je tam Angel?“ „Ne, šel někam pryč asi … potřebujete něco?“ „My už jdeme spát … může Charlie spát na tvé posteli?“ „Pokud s ním nebudeš spát tak jo …“ řeknu a oni jsou v momentě pryč, teď už mě konečně znovu přenese na postel a dlouze líbá, svléknu mu kalhoty, leží na mě a napětí, které je v tu chvíli v pokoji by se dalo krájet, vnikne do mě  pohybuje se značně     pomalu … poznám to na jeho očích, chce si to vychutnat. Po celé noci krásného milování mě probudí polibek.

 

Kapitola plná lásky

„Jak se ti líbila noc?“ „Ou tohle bych mohla dělat pořád …“ „Opravdu se ti to líbilo?“ „Není nic hezčího než milování s tebou Angele …“ „Ty jsi v tom báječná … vždycky víš co a jak chci v ten okamžik kdy to chci …“ „Pamatuju se, jaké to bylo poprvé …“ „Bolelo to?“ „Jen trošku, ale po chvíli … se to vypařilo.“ „Proč nechceš, aby to Semi s Gunnem dělali?“ „Nechci, aby to dělala moc brzo …“ „Myslíš, že jsme s tím začali brzo?“ „Byla jsem už plnoletá téměř … a ona není. Milování bys měl prožít s osobou, kterou opravdu a hluboce miluješ a jen tehdy se s ní milovat. Nesmí to být jen sex, ale musí to být magie, musí to být dokonalé …“ „Dřív pro mě sex nebyl důležitý, ale teď, když jsem s tebou, nemůžu se dočkat momentu, kdy se budeme zase spolu … nejraději bych milováním s tebou strávil celou tu prokletou věčnost …“ po hodině přijde Cordelie a Wesley, sedneme si s Cordy do Angelova pokoje a povídáme si „Už jsi se s Angelem …?“ „Jo …“ řeknu slastně „Sice nemám srovnání, ale je božskej … když jsem s ním, nevnímám čas ani nic kolem … jsme jen my dva a to co děláme.“ „Wau to zní skvěle …“ „Co ty a Wesley?“ „ Když se milujeme je to stereotyp … už mě to nudí, chci něco nového …“ potom jdu dolů a zaslechnu jak si Angel mluví do diktafonu „Můj bože je báječná … je … je to prostě Lucy a je tisíckrát co tisíckrát, milionkrát lepší v než Buffy. Miluju ji a když jsem s ní, nikdy to není stereotyp, vždycky je to v něčem jiné a exotické … nevím čím to je.“ To mě tak strašně potěší, lítám po knihovně celý den a je mi báječně, Angel si mě vezme stranou „Co se děje?“ „Jsem šťastná … díky tobě a hlavě díky …“ něžně mu zašeptám do ucha „Té dnešní noci …“ do knihovny přijdou rodiče „Ahoj všichni …“ „Ahoj rodičové milovaní …“ „Kdo jsi a kde je naše dcera?“ „Ha … ha … ha …“ vychází Semi a Gunn „Ahoj …“ „Dobré ráno ospalci …“ „Angele, co jsi s ní udělal? Drogy? Alkohol?“ „Dneska nemáte šanci mi zkazit náladu … jo a mimochodem, jdu vymyslet plán na Lilu … za to co udělala Angelovi ji pomalu a bolestivě vykuchám …“ „Kdo že mě to vykuchá?“  ptá se Lilah „Angele … kryj se.“ „Přežil to? Ou, takže to kvůli němu jsi byla v nemocnici? Jak romantické … a uspokojující.“ Angel se změní v upíra a chce ji zabít, držím ho „Angele, nestojí ti za to …“ „Ou, musíš si ho držet? To co jste dělali dneska v noci bylo úchvatné představení a ten rozhovor …“ teď musí držet Angel mě „Co chceš?“ „Přišla jsem se podívat a zkazit vám náladu … povedlo se.“ Řekne a odejde „Co se dělo v noci a co ten rozhovor …“  „Říkala jsem už včera … v koupelně bylo slyšet …“ „Semi, mlč nebo se neznám.“ „Jsi sice plnoletá Lucy, ale měli byste se držet na uzdě … ani si nepamatuju, kdy my jsme se milovali v koupelně … a před sestrou a ty Angele, měl bys mít alespoň ty rozum. Pojďte vedle, oba, měli bychom si o tom promluvit …“ „Ne to je …“ „Pojďte …“ v kanceláři začne přednáška „Už je to dlouho, co jste spolu poprvé …“ „No tak Diano, to snad nemyslíš vážně, to je jako bychom jim říkali, kdy jsme se my milovali naposled …“ Angel mě drží za ruku, oba jsme dost vystrašení „A jak se vám to …“ „Mami, chceš i polohy? Sepíšeme podrobný seznam …“ vybouchnou mi nervy a vletím do Angelova pokoje, přijde za mnou Angel, jde dost pomalu „Je ti dobře?“ „Ne, není mi dobře … co je na tom, že se občas milujeme?“ podívá se na mě „No dobře, tak často … ale co je komu co po tom?“ obejme mě „Ale nemusela jsi tak vybuchnout…“ „Musela, na tohle by se nás zeptala jako další otázku, znám ji.“ „Víš co? Našetříme si na nějaký malý domek, hodně daleko odsud … a budeme tam žít jen sami dva a budeme moct dělat co budeme chtít, jak budeme chtít a kde budeme chtít, platí?“ obejmu ho „Proč jen tě tak moc miluju?“ „Taky nechápu jak mě někdo může milovat …“ „Jsi ten nejúžasnější muž na světě … krásný, milý, chytrý, dobrý v posteli …“ „Jo, ale nikdy se mnou nebudeš moct mít děti …“ „Nechci děti … chci tebe.“ Dá mi pusu „Jdu se umýt …“   „A já jdu dolů …“

 

Kdo je Liz?

Dole na mě čeká příjemné překvapení „Lizie …“ „Lucy!“ zvolá a obejme mě „Kde ty se tady bereš? Nemáš být náhodou touhle dobou v Argentině, Praze, Káhiře nebo podobně?“ „Přijela jsem se podívat za svou milovanou sestřičkou …“ „Potřebuješ něco?“ „Proč … že jsem tady? Nepotřebuju nic …“  vtrhne sem nějakej kluk „Liz … neměl jsem peníze na taxi … tak jsem mu dal      bundu …“ „Ty nemáš peníze Liz? Já ti půjčím …“ „Ne, nechci si od tebe brát peníze koťátko … všechno bude fajn …“  vyjdu nahoru do pokoje a z pokladničky vezmu všechny mé peníze, je to celkem dost „To nemůžu přijmout …“ „Ale můžeš, chci, aby sis je vzala … časem mi to vrátíš.“ „Ne to nejde …“ „Ale jo, jednoduše si je vezmeš a necháš si je … ušetřila jsem je z brigády v krevní bance …“ „Co naši?“ „Asi to se mnou dopadne stejně jako s tebou …“ „Proč? Co se děje  …“  „To nestojí za řeč …“  „Lucy … on došel šampón?“ volá Angel „Ne, já ho jen dala do skříňky za zrcadlem …“ „Už ho vidím, díky …“ „Pojďte dál …“ jdeme do mého a Semina pokoje, ale najdeme je tam s Gunnem po tom nejlepším, leží tam oba nazí, pod peřinou „Samantho!!!“ „A … ahoj, Lucy není to tak jak si myslíš …“ „Mně už to nevysvětlíš … tohle budeš vysvětlovat našim.“ „Ne, prosím …“ „Nedodržela jsi slib!“ do pokoje vejdou naši „Co je to za příšerný křik?“ „Samantho …!“ „Mami … není to …“ vrazí jí jednu „ Obě máte domácí vězení … na týden.“ „A kdo bude chodit na hlídky?“ „To je mi jedno! A ty Charlesi se laskavě obleč a zmiz …“ do pokoje vletí Angel „Musím odjet …“ „Co?“ „Volal mi Antony New Jersey … vraždící maniak… lidi zabíjí.“ „Co když je to jen past?“ „Lucy, musím tam … každý večer ti zavolám, ano?“ „Ne, prosím … mám o tebe strach.“ „Neboj se, vrátím se, nemohl bych tě nechat samotnou …“ „Kdy?“ „Hned … jak se setmí.“ „Ale …“ „Nebudu tam dlouho, přísahám … nanejvýš dva měsíce.“  „Měsíce?“ „Zvládneme to, slibuju …“ někdo troubí před domem „Musím jet … ahoj …“ „Angele…“ volám, když se dívám, jak běží dolů ze schodů „Miluju tě …“  „Já tebe taky …“ běžím ještě za ním a políbím ho „Nedělej to …“ „Proč?“ „Nechtělo by se mi odjet ještě víc než teď.“ jakmile odjede všimnou si naši Lizie „Elizabeth … co tu děláš?“ „Přijela jsem pozdravit sestru …“ „Zase jsi přijela pro peníze?“ „Mami, přestaň … je to tvá dcera.“ „Kdyby byla netahala by se s takovým … vagabundem.“ „Víš co mami? Náhodou ji obdivuju, že se vám postavila a odjela s Jessem pryč …“ „Moment, ona je naše sestra?“ „Ne, tebe máme z útulku …“ pronesu žertovně „Ano Samantho, je to tvá starší sestra Elizabeth …“ „A proč nebydlí s námi?“ „Naši ji vyhnali, protože si našla kluka a milovala ho …“ „To je z tvého pohledu Lucy, odešla sama …“ „Taky bych odešla, kdybys mi dělala to co jí.“ „Nepřeháněj to zase …“ zvoní mi telefon „Ano … potřebuješ něco?“ „Tebe … sotva jsem nastoupil do letadla, chybíš mi …“ „Ty mě taky, ani si nedovedeš představit jak moc. Dáš mi vědět kdy a kam pro tebe mám přijet, ano?“ „Jak jen to vydržím?“ „Budeš muset … musím končit, je tu Liz, Semi se vyspala s Gunnem a je tu strašnej frmol …“ „Já ti říkal, že se spolu vyspí …“ „Jo, mohli jsme si vsadit …“ „To jo … Miluju tě …“ „Já tebe taky.“

 

Lilah a její chyba

Den před Angelovým návratem zajdu do firmy Wolfram & Hart, celou pracovnu, kde pracuje Lilah poleju benzínem a pošlu všechny domů, zhasnu tam a stoupnu si za dveře, jakmile Lilah přijde, je udivená „Co to tady smrdí … dám vyhodit uklízečku …“ říká si pro sebe a pak rozsvítí „L … Lucy, co ty tady?“ „Přišla jsem tě navštívit …“ „Ochranka …“ „Té se nedovoláš, poslala jsem všechny domů …“ „Co chceš?“  „Jen tě varovat … neměla bys kouřit, škodí to zdraví …“ řeknu, vyjdu ze dveří „Jak to myslíš?“ škrtnu o nerovnou stěnu zápalkou a hodím ji do místnosti, ta se rozhoří „Přece mě nenecháš umřít … Lucy.“ „Ty jsi mě taky málem zabila …“ „To není      pravda …“ volá a snaží se dostat přes plameny „Dala jsi Angelovi ten jed a věděla jsi, že ho nenechám zemřít a napije se ze mě … když pije nedokáže se ovládat a mohl mě vypít, čímž by mě zabil a poté i sebe, protože by to nepřenesl přes srdce …“ „Chytí tě … Lindsey tě zabije.“ „Lindsey mi spíš poděkuje …“ řeknu a odejdu, další den, po přivítání s Angelem přijde do knihovny Lindsey „Co tu chceš?“ „Lucy … Lucy … kdepak jsi byla včera večer?“ „Procházela jsem se po městě …“ „A ne náhodou u mé firmy?“ „Možná … proč?“ „Někdo zavinil požár … při kterém zahynula Lilah Morganová … nevíš o tom něco?“ „Možná …“ „Chtěl bych ti poděkovat … chtěl jsem se jí už dlouho zbavit …“ řekne a odchází, Angel tomu nevěří, zapne televizi, ze které se ozve „Včerejší požár zničil celou budovu firmy Wolfram & Hart. Při tomto požáru zemřela spolumajitelka firmy, Lilah Morganová.“  „Ty jsi ji zabila?“ „Je na tom něco špatně?“ „Zabila jsi člověka a je ti to jedno?“ „Jo, Lilah byla mrcha, která by nás dřív nebo později dovedla k sebevraždě … musela zemřít ona nebo my.“ Řeknu jako by se nechumelilo, to všechny lehce zarazí.

 

Darlo sladká Darlo

Pořád se spolu hádáme, poslední dobou, už i kvůli hloupostem … mám službu v knihovně a přijde sem Patrik  „Ahoj …“ „Ahoj Patriku, potřebuješ něco?“ „No ano … mám dotaz.“ „Jaký?“ „Nešla by ses dneska večer projít čistě přátelsky?“ „Třeba …“ „Tak v osm tady, ano?“ „Jasně …“ jakmile se k ránu vrátím přijde hádka „Kde jsi byla?“ „Projít se … s Patrikem.“ „Aha …“ „Proč vadí ti to?“ ještě čtvrt hodiny se hádáme „Možná bychom měli být zase jen přátelé …“ „Asi máš pravdu, asi bychom měli!“ řveme na sebe a pak se začneme smát „Dobrý?“ „Jo … jsme směšný …“ „Jo, ale asi bychom měli být opravdu jen přátelé …“ „Jo, máš úplnou pravdu …“ netrvá to ani týden a oba si najdeme partnery … já Patrika a Angel Darlu … je to ta mrcha, co ho změnila, ale mu to zjevně nevadí, jednou večer, když se s Patrikem koukáme na televizi uslyšíme děsné rány z Angelova pokoje, vběhneme tam a oni tam oba leží nazí „Omlouváme se … my mysleli jsme, že se něco děje…“ oba se smějí „Ne nic, jen bouřlivá předehra …“ „Aha … jo jasně … tak my už půjdeme.“ Nechodíme spolu, ale mrzí mě to, že spí s ní. Další den se spolu všichni čtyři koukáme na televizi „Angele … dneska dávají fotbal, závěrečné utkání Francie - Brazílie …“ řeknu „Přepíná se panstvo … musíme se kouknout jak to Francouzi projedou …“ je poznat, že Patrika a Darlu to zrovna nebere, ale mlčí … o měsíc později mě Patrik dovede k němu domů, je doma sám a začneme se svlékat … při milování říkám jen Angelovo jméno, ani si to neuvědomuju … až je po všem, uvědomím si co se stalo … bylo to vášnivé milování, ale jedna zásadní věc tomu chyběla … chyběla tomu láska. Rozpláču se a běžím za Angelem … zabouchám mu na dveře, otevře a jakmile vidí, že pláču obejme mě a posadí na postel „Co se stalo …?“ „Já, vyspala jsem se s ním …“ „A to je důvod k pláči?“ „Už nikdy se s nikým nebudu milovat …“ „Pročpak?“ ptá se v objetí a hladí mě po vlasech „Protože bych to už nikdy nemohla udělat z lásky … už nikdy nikoho nebudu milovat …“ položí mě na postel „Ne, nechci tě otravovat … určitě tu máš Darlu …“ „Už tu není … rozešli jsme se spolu.“ „O opravdu?“ „Ano … už mě nebavilo pokaždé se před milováním mlátit.“ Řekne a zasměje se „A ty si teď hezky lehneš a schoulíš se ke mně do klubíčka a usneš.“ opravdu usnu, ráno když se probudím, Angel mě drží v objetí, tak jako dřív … oba nás to zaskočí, když se probere, ležíme tak blízko, chceme se políbit, ale někdo klepe „Haló Angele … neviděl jsi Lucy? Utekla od nás a já ji nemůžu najít …“ „Jsem tady …“ řeknu a poté Patrik vejde „Proč jsi odešla květinko?“ chce mě obejmout, ale já mu to nedovolím „Víš Patriku, měli bychom se rozejít …“ „Proč? To já nebyl jsem …“ „Je v tom něco jiného než sex … víš, ani sis to neuvědomil, ale při milování jsem neříkala tvoje jméno, ale jméno někoho úplně jiného a tobě to bylo jedno … opravdu v tom není sex, uvědomila jsem si totiž, že tě nemiluju … a nikdy ani nebudu miluju totiž někoho, koho už nikdy nebudu moct mít … vím, že je hloupost, nechat všechno tak, ale když nemůžu mít jeho, tak nikoho nechci …“  Patrik pomalu odejde, několik dalších týdnů se s Angelem normálně bavíme, ale poslední dobou se domů vrací až kolem šesté a vždycky úplně na mol, odhání všechny kolem sebe pryč a mě už se neodváží ani obejmout … ale dnes to s tím vínem opravdu přehnal. Strašně hlasitě zpívá, a tak jdeme všichni dolů do kanceláře … sedí tu s lahví vína a obchází po pokoji „Angele …“ „Ahoj koťátko …“ řekne a obejme mě, jednu mu vrazím „Už konečně přestaň!“ jde k zásuvce s dokumenty a vytáhne zbraň, všechny nás vyděsí „Angele … polož to … ano?“ „Prý to ani nebolí, když si prostřelíš spánek …“ řekne a střelí se do něj, ale v pistoli naštěstí nejsou náboje „Angele …“ „Sakra!“  „ Angele, dej mi tu zbraň ano?“ „Proč?“ „Nechci, aby se tu někomu něco stalo …“ „Pod podmínkou …“ „Dobře, ale dej mi ji …“ „Napřed mi odpověz …“ „Ano …“ říkám a pomalu se k němu přibližuju „Co ti na mně vadí?“ „Třeba to, že se vracíš tak pozdě … nebo že se opíjíš a pak nevíš co děláš …“ nemůžu se zastavit „Lucy, má zbraň …“ upozorňuje Wesley „Nebo mi vadí, jak od sebe každého odháníš …“ „Odháním?“ „Jo … nejdřív si odehnal mě, pak Darlu a teď odháníš všechny své přátele …“ vyběhne na střechu a chce skočit „Proč bych je měl mít, když mě nikdo nemá rád …“ „To není pravda …“ „Jmenuj mi alespoň jednu jedinou osobu, které bych stál za to umřít?“ „A co já? Já bych bez tebe nemohla žít …“ „Všechno ti na mně vadí …“ pomalu se k němu přibližuju „To není pravda … chceš … chceš vědět co na tobě miluju? Miluju, že mě dokážeš rozesmát a … a že se snažíš vždycky všude pomoct a ze všeho nejvíc na tobě miluju tvou duši … to, že dokážeš cítit a že jsi moudrý … milý, pohledný …“ pláče u toho „Neubližuj si … prosím.“  Obejme mě a oba pláčeme, jsem šťastná, že si nic neudělal a je v pořádku „Pojď … půjdeš si lehnout, ano?“ kývne na znamení souhlasu, sedím u něj celý den, spí … probudí se až k večeru tj. kolem jedenácté „Au …“ „Dobré ráno …“ „Proč mě tak bolí hlava?“ „Tak to by mohla být opice …“ „Nemusíš se obtěžovat být tady, nechci tě zatěžovat …“ „Mlč …“ „Jak dlouho jsi tu?“ „Od včerejška …“ „Co se stalo …“ „Nic důležitého …“ „Zdál se mi strašlivý sen … nemohla jsi vyjít na slunce.“ „Můžu tě obejmout?“ neodpoví a obejme mě sám „Měla jsem o tebe strašlivý strach … že si něco uděláš.“  „Nemohl bych tě nechat samotnou …“ zahledí se mi do očí „Jak si se ten den rozešla s Patrikem … něco jsme nedokončili …“ řekne a něžně mě políbí … potom jdu na hlídku, ale sama, mám dost věcí k přemýšlení.

 

Podívej se mi do očí

Na hlídce ani jeden upír, ale začne se mnou bojovat nějaký muž se strašně světlýma očima, skoro jako by byl slepý … zabiju ho, ale jeho krev mi stříkne do očí. Když se vrátím domů je ještě tma, ale už asi sedm ráno, usnu na pohovce v hale, probudím se na pitevně, úplně nahá „Hej, co se děje?“ vstanu a obléknu si plášť co leží na stole vedle mě … je noc  běžím do knihovny, Angel sedí u stolu a je úplně mimo, jako by neměl proč žít, schovám se, Cordelie se s ním baví „Angele … musíš se alespoň trochu napít … musíš být silný!“ „Nemůžu jít ani na její pohřeb …“ „Musíš myslet dopředu … musíš se postarat o Semi, bude nás teď potřebovat …“ „Kéž bych mohl alespoň      umřít …“ „Takhle nemluv!“ „Nemůžu bez ní žít … Cordy, já jí to řekl jen párkrát, ale měl jsem jí to říkat pořád … nechci už žít bez ní …“ „Co se děje? Kdo umřel?“ otočí se ke mně a jsou úplně strnulí „L … Lucy?“ „Jo … správně, kdo umřel?“ přijde i Wesley, celý v černém „Už žádná moje přemožitelka nebude jako ona …“ „Wesley?“ „Aáááááááááá …“ „Čau … co se tady k sakru stalo?“ „Našli jsme tě tady na gauči … mrtvou.“ „Ne, jen jsem usnula … ale probuzení bylo o to příjemnější, na pitevně, studeném stole a nahá podotýkám … jdu se obléct.“ Semi je zamčená     „Semi … pusť mě, musím se obléct.“ „Nenapodobuj její hlas Cordelie …“ „Pusť mě nebo ty dveře vyrazím …“ otevře se slzami v očích a jak mě uvidí obejme mě „Lucy …“ „Co je?“ „Já jim to nevěřila … věděla jsem, že žiješ.“ Převlékla jsem se a šla dolů „Tady se děje něco moc podivného.“ Angel si mě prohlížel „Nikde ani náznak kousnutí upírem …“ „Co jsi dělala na hlídce?“ „Byl tam nějakej modrookej borec a já ho zabila a on mi stříkl krev do očí …“ „Vypadal takhle?“ zeptá se Wesley a ukáže mi fotku toho chlápka „Jo … to je on.“ „Špatná zpráva …“ „Jaká?“ „No, je z tebe upír …“ „Co? Blbost … určitě ze mě nepil.“ „Démon prorok … je to muž co mění lidi v upíry nemusí se napít z tebe, ale stačí když se na tvou pokožku dostane krev jeho … ale alespoň nezměnil tvou duši, nechal ti ji.“ „Moment, takže jsem pravá nefalšovaná upírka … co pije krev, má žít jen v noci a hubí ji denní světlo, kolíky, stříbrné kukly, křesťanské kříže, svěcená voda a oheň?“ „Obávám se že ano …“ chci utéct, ale Angel mě chytí „Je den …“ rozpláču se mu v náručí „Pššš… neplač … pšš …“  asi týden se snažím dostat do toho života, naši o tom ještě neví, jsou na služební cestě v Londýně, teď sedím na střeše, je noc samozřejmě … přijde za mnou Angel „Tak co?“ „Dobrý, jen si musím zvyknout … má to jednu obrovskou výhodu.“ „A jakou?“ „Nezůstaneš už nikdy sám …“ obejme mě „Kdybych to mohl nějak vrátit, udělal bych to … i za cenu, že bych zůstal sám …“ podívám se mu do očí „Nechtěla bych to vrátit …“ „Proč? Mohla bys normálně žít a nechtěla bys to?“ „Ten muž o kterém jsem mluvila s Patrikem, to jsi ty.“ „Miluju tě …“ „Já tebe taky, jen jestli to se mnou vydržíš …“ „Jen aby to nebylo naopak … měla by ses jít napít … zatím jsi ještě nepila. Jsi oslabená.“ „Neuvidím se  jako upír?“ „V zrcadle se neuvidíš …“ „Víš jak jsi tenkrát ze mě pil … a já byla v nemocnici. Spoustu jsem toho viděla … v bezvědomí, co jsi dělal s Darlou nebo s Buffy, jak ti Xander ubližoval … úplně všechno a já cítila jsem, jak ses cítil osaměle a když jsem z počátku zjistila, že jsem upírka … vyděsilo mě to, ale na druhou stranu potěšilo.“ „Potěšilo?“ „Vždycky jsem se bála samoty, že nadosmrti zůstanu sama a ty jsi musel být sám celou tu dobu … a když jsme se našli stane se tohle, myslím, že je to něco jako znamení, abychom zůstali spolu … s Buffy ses rozešel, protože jsi nechtěl abys jí zasahoval do života a koukal se jak umírá … a pokud mě opravdu miluješ, jak říkáš, budeme spolu moct být navěky … Stejně bych to dřív nebo později udělala, myslím nechala se změnit, je mi jedno, že nebudeme moct mít děti … jak už jsem řekla …nechci děti, chci tebe. A ani trochu toho nelituju … ani minimálně, mám tebe a to je všechno, co jsem kdy chtěla …“ má slzy v očích „Měli bychom jít dolů … na svačinku.“ Sejdeme dolů a pijeme krev z lahví „Docela dobrý … mimochodem, mám jednu podmínku … pokud má náš vztah vydržet.“ „Jakou?“ „Nechci provozovat něco na styl iluze, kterou ti Darla vnutila … myslím z tvé doby.“ Zaskočí mu „Ty jsi ji viděla …“ „Bohužel …“ do knihovny přiběhnou holky „Lucy… jak ti je?“ „Ale jo, fajn …“ „To s tou upírkou si Wesley dělal fóry, že jo?“ „Ne … nedělal.“ „Počkej takže jsi …“ „Upírka? Jo …“ „Takže nebudeš chodit do školy …“ „Budu …“ „Máš něco na rtu.“ „Ou omlouvám se …“ zrovna přijedou naši „Ahoj Lucy … drahoušku, podívej, co jsme ti přivezli z Londýna … miluješ zrcadla.“  Cítím se dost zmateně, holky raději zmizeli „Lucy… skočím vám pro krev …“ „Cože?“ „No mami, já byla jsem sama na hlídce a zabila jsem démona …“ „To je dobře.“ „Chyba … on na mě vystříkl jeho krev, kterážto mě změnila v upíra…“ „Takže jsi … upír?“ „Lucy … moment, něco mi tu nehraje …“ „Copak miláčku?“ „Proč by ti nechával duši? Mohl ti ji tím klidně vzít …“ „Takže …“ „Správně … cílený útok.“

 

Těžké začátky

Do knihovny vchází Lindsey „Moje milovaná chráněnka už je vzhůru z posmrtného spánku?“ „Proč? Proč já?“  „Chtěla jsi to …“ „Dobře, chtěla jsem se změnit v upíra, ale jak to víš?“ „Četl jsem deník …“ „Lindsey …“ „Ty si píšeš deník?“ „Nepíše, mluví na diktafon … neztratila se ti tahle páska?“ zeptá se a ukáže ji „Dej to sem …“ „Nechceš to ani slyšet?“ „Ne díky …“ pustí ji „Dneska jsme se s Angelem rozešli, chodí sice se slečnou dokonalou alias mrchou Darlou, ale i přes to cítím tu bolest, to osamění, nemůžu ho nechat samotného, ale nemůžu ho ani vidět s jinou a hlavně ne s tou nafintěnou nánou … je tak děsná, vadí mi i když je u Angela na pět kroků, natož, když jsem je spolu viděla včera v posteli … nechápu jak ho jen mohla uhodit … v tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, na nikoho nehledě … prostě brečet, nechci, aby byl sám, ale vím, že už mě asi nemiluje, kdyby mě miloval, proč by něco neudělal nebo neřekl? Nikdo si nedokáže představit jak moc ho miluju a tenkrát jak máma řekla, že jsem málem umřela kvůli pitomímu upírovi … v tu chvíli jsem ji chtěla zabít. Je to můj Angel a já mám o něj strach … bojím se, že zůstane s Darlou a já … už mě nebude potřebovat a zmizí z mého tak jako z Buffyina života.“ To už Lindsey zmizel „Ty jsi žárlila?“ „Jen trošku …“ obejme mě kolem pasu „No dobře, tak strašně a to že jste se pokaždé před milováním mlátili mi děsně vadilo …“ „Stejně nebyla v posteli dobrá … jen mám od ní ještě pár jizev.“ „Tak já ti na ně dám pusu a budou fuč …“ „Kéž by tě mohla vidět má máma … měla by radost, že jsem si vybral tak perfektní dívku …“ „Asi půjdu spát … jsem dost unavená …“ „Nejsi zvyklá na ten koloběh … zvykneš si.“ „Jo … budeš mě učit? Myslím jak být upírem …“ „Dobře … a ty mě zase budeš učit vařit … abych se něco naučil do dalších milionů let …“ další večer přijela Liz „Lucy … jak je ti?“ „Lizie, co ty tu děláš?“ „Máma mi volala …“ to už přichází i naši „Děláte jako by se stalo něco strašnýho …“ „A ne snad?“ „Jsi upír!“ „A?“ „Lucy tobě … tobě nevadí, že nikdy nebudeš moct mít děti?“ „Proč to děláš?“ „Co dělám?“ „Ničíš mi život mami, jsem plnoletá a už nehodlám poslouchat tvoje rady do života, protože mi všechno pořád vyčítáš … úplně všechno … jistě, že mě mrzí, že s Angelem nikdy nebudeme mít děti, ale miluju ho a nechci, aby byl sám, tak jako nechci být sama já a nikdo, ani ty mi v tom nezabrání … miluju ho asi hlavně proto, že mu nevadí, když se ráno pořádně neučešu … nebo, že mám oko na punčoše nevadí mu to a proto ho miluju, má mě rád takovou, jaká jsem …“  „Definuj slovo milovat … nebo lásku všeobecně …“ „Láska je nápoj, láska je druh. Nezávidí, není pyšná. Není sprostá, není prospěchářská nebo snadno nahněvatelná, nemá žádný záznam chyb. Láska se neraduje ze zla, ale raduje se s pravdou. Vždy chrání, vždy důvěřuje, vždy má naději, vždy setrvá. Láska nikdy neselže.“ Angel se usměje „Corinthiani, že?“ „Jo … měl jsi tu knihu na stolku a tak jsem neodolala a četla v ní …“ „Láska ti k životu nestačí …“ chci něco říct nebo udělat, ale jako bych měla něco v hrdle a tvář se mi změní „Lucy?“ Angel zpozoruje, že mi není dobře „Rychle si lehni, ano?“ lehnu si na pohovku a on pro něco skočí a dá mi napít „Co je to?“ ptá se máma „Čaj na uklidnění …“ napiju se a už prvním douškem se změním zpět „Co … co to bylo?“ „Neumíš ještě ovládat nervy a proto jsi se změnila … musím tě to naučit, ještě totiž nedokážeš udržet na uzdě upíří tvář …“ „Pomohlo mi to, ale je to pěkně hnusný … jdu to něčím zapít.“ Slyším, jak se naši baví s Angelem, máma pláče „Tohle je naše dcera? Ona … ona, je to horší než vidět ji umírat … vždyť ona …“ „Musíte být silná …“ „Ty na mě nemluv, kdyby nebylo tebe, nestalo se to …“ „Ale …“ „Ani slovo …“ vyjdu a v tu chvíli se rozrazí dveře a vběhne sem Buffy i se Spikem, obejme mě se slzami v očích „Prý jsi umřela …“ „Je mi fajn …“ praští Spika do břicha „Au … viděli ji v márnici.“ „Kecy …“ „Buffy, asi bys měla vědět, že já … jsem upír, jako Angel … díky démonovi.“ „Ou …“ „Vítej do klubu koťátko … tak co nezkusíme to o čem jsem posledně mluvil?“ jednu mu vrazím „Tohle už neříkej…“ „A ty mi neříkej, že s Angelem vydržíš věčně.“ „Vydržím … miluju ho a ty když se tak ptáš jsi asi nemiloval. Když někoho miluješ, je to jako vznášet se v oblacích a když jsi s tou osobou, věčnost uteče jako vteřina. To že jsem upírka neznamená, že bych nemohla milovat … miluju Angela a nechci ho za žádnou cenu ztratit …“ koukne se do země „Omlouvám se, já nechtěla jsem tě urazit …“ „Ne, to je fajn. Angele, máš štěstí, že existuje tak perfektní upírka, která tě miluje …“ vtrhne sem Semi „Lucy, Lindsey … poslal k děcáku upíry … chtějí to tam vyvraždit .“  „Třeba šli darovat peníze …“ řekla Cordy „Jo to je tak pravděpodobné, jako, že se půjdu zítra ve dvě odpoledne opalovat na pláž.“ „Musíme tam …“ zaslechneme skřípající brzdy, je to Gunn … už brzdí  „Kolik jich je?“ „Asi pět.“ „Fajn … na každýho vyjde.“ Řekne Spike radostně, je tam strašná bitka, snažíme se zachránit děti … já zabiju dva upíry a Buffy s Angelem a Semi zbytek, po bitce si všichni sedneme v knihovně na zem „Proč to dělá?“ „Jó to vědět, tak jsme u konce problému s názvem Lindsey.“ Do knihovny vchází  náš problém „Ahoj …“ chytím ho za krk a vyzdvihnu do vzduchu „Co jsi tím chtěl dokázat ty hajzle, co? Mohl jsi ty bezbranný děti zabít…“ „Lucy měla by ses ovládat.“ Řekne se strachem v očích „Promiň kapitolu sebeovládání v životě upírky jsem vynechala.“ Pustí další z mých pásek, pustím ho „Dnes jsem byla na první hlídce … strašný, mám na rameni jizvu jako vrata od chlíva. Když mi ji Angel ošetřoval, málem jsme se políbili, ale nechci spěchat, už kvůli Buffy … i když ji neznám, nemohla bych to ani jednomu z nás udělat.“ Chce utéct, ale chytím ho „Lindsey … Lindsey, měl by ses nad svou kleptomanií zamyslet…“ má v očích strach „Copak Lindsey, bojíš se? Co to má být za nepovedenou hru? Napřed já, pak ty děti … získáváš kopie od mého deníku.“  „Stala se chyba …“ řekne vcházející Darla „Jo, narodila ses …“ „Ne, myslím chybu v tvém případě Lindsey chtěl démona bez duše, ale chyba byla v tom démonovi, co tě změnil.“ Obcházím po knihovně „Chyba?“ „Jo … mimochodem, bylo sladké to jak jsi popisovala váš první sex, jak jen to bylo?“ „Darlo, měl bych tě upozornit, že se jako upír zatím nedokáže ovládat …“ řekne Angel „Ale jdi, co by mi mohla udělat?“ zeptá se a mě už prasknou nervy, odkopnu ji ven na ulici, kde prší … začneme se bít, kopnu ji do oněch míst a ona uteče dobrovolně, Lindsey tradičně zmizel taky „Jsi v pořádku?“ usměju se „Já jo, ale Darla asi bude muset zajít na pohotovost …“ „Zřejmě …“ řekne a obejme mě, zalezu si do vany a zpívám si „Baby … baby faling in love  faling in love again … every day I love you more and more and more…“ Spike vejde koupelny „Spiku!“ „Promiň, chtěl jsem jen mluvit …“ „A o čem?“ zeptám se a zatáhnu závěs u vany „Jak jsi mluvila o lásce … jaké to je?“ „Co jako?“ „Láska … milovat někoho … vyprávěj.“ „No … když někoho opravdu miluješ, máš jedině s ním pocit pravého štěstí a jedině s ním se cítíš dobře, bez něj je ti strašně smutno a všechno jako by bez té osoby bylo pusté, místa, zdi a tvoje srdce, se cítí osaměle, jako by mu něco chybělo. Jednou mi babička vyprávěla, že kdysi dávno … před miliony let žili lidé dohromady, myslím to tak, že jedna polovina těla byla mužská, druhá ženská. Měli dvě srdce, dvě hlavy … jen jednu věc měli jednu jedinou …“ „Jakou?“ „Měli jednu duši, jednou přišla strašlivá bouře s blesky a lidi od sebe oddělila, jsme to my, dnešní lidé, všechno máme v pořádku, ale jedna část nám chybí … tou bouří se rozpůlila duše a od té doby lidé mezi sebou hledají tu druhou polovinu, teprve až ji najdou, mohou být opravdu šťastní … to je láska.“ „To bylo … perfektní.“  „Mohl bys? Já bych chtěla vylézt …“ „Jasně …“ jakmile vylezu, někdo mě chytí, otočím se a zjistím, že je to Angel „To jsem se ale lekla …“ „Nemáš čistý svědomí…“ „Copak jde, aby měl upír čistý svědomí?“ zahledí se na strop „Asi máš pravdu, nejde…“ „A čím ho nemáš čisté ty?“ „Chceš mi dělat zpovědníka?“ „Klidně …“ „Matko … zhřešil jsem.“ Řekne a hraje slzy „Pověz mi jak synu … bůh je milosrdný, jistě ti odpustí.“ „Miluji ženu, jež je o více než 50 let mladší než já …“ „Synu i takto těžký hřích ti bůh odpustí … pověz mi něco o té dívce …“ „Je sladká …“ řekne a políbí mě na levou tvář „Krásná …“ řekne a dá mi pusu na druhou tvář „A já bez ní nemůžu žít …“ někdo klepe „No?“ je to Semi „Máma vás volá, večeře je na stole …“ sejdeme dolů a sedneme si ke stolu „Dobrou chuť …“ „Vám taky …“  po večeři ještě se loučíme s Buffy a Spikem potom ještě sledujeme nějaký film a potom jdeme spát, dost brzo … v jednu, když se probudím je už deset večer, Angel ještě spí, do skleněného džbánku naliju čerstvou krev, dám ji na tácek k tomu nám udělám slaninu s chlebem, jídlo položím na stůl a lehnu si mu na břicho „Dobré ráno …“ „Ty jsi už vzhůru?“ „Ano … udělala jsem snídani.“ „Opravdu?“ „Tak vstávej … ať se najíme.“ „Ty jsi ještě nejedla?“ „Čekala jsem na tebe …“  „Ty jsi má láska …“  „A ty zase můj miláček …“ Sedneme si ke stolu „Čerstvá krev a přismahlá slanina s chlebem …“ „Jo … jo …“ „Čím to, že vždycky víš co chci …“ „Vidím ti to na očích…“ po jídle mě vezme do náručí „Co blázníš?“ položí mě na postel, zakryje nás a políbí mě „Chci se s tebou jen pomazlit …“ „Ale žádné milování … jsem dost unavená i tak.“ „No … budeme o tom uvažovat …“ řekne a políbí mě, oba se zasmějeme.

 

Doktor Turningoftimes

Usneme a probudíme až v jedenáct, probudíme se však v jiné době … kolem vládne doba kolem roku 1753 a nejsme v L.A. ale v Irském městečku Galway, první se probudím já, ležíme tam oba nazí „Angele …“ obejme mě „Ano?“ „Nechci tě děsit, ale něco se děje …“ otevře oči a prudce vstane „Sakra …“ „Nevíš, kde to do pekla jsme?“ „Tady jsem kdysi bydlel …“ „Co to máš s vlasama?“ „Nevím sice jak, ale vrátili jsme se v čase …“ „A proč jsme nazí?“ „To je mi záhadou … já asi Lindseyho zabiju.“ „Ne já první …“ „Angele drahoušku, snídaně je na stole, můžeš vzít i tu dívku, co s ní už asi týden chodíš oknem.“ Oba se na sebe udiveně podíváme a pomalu sejdeme dolů „Nesnáším korzety … nenávidím jen podprsenky, natož tohle …“  šeptám mu, když vcházíme do jídelny, nějak se nám podařilo dostat mě do šatů a paruky „Dobré ráno …“ „Ou můj nepovedený syn a jeho děvka, kde jsi sbalil tuhle?“ chce mu jednu vrazit „Angele … klid, ano? Musíš držet nervy …“ posadíme se ke stolu „Vy spolu chodíte na stálo?“  „Ano mami.“ „Jak se jmenujete?“  „Já se jmenuji Lucy …“ „Kde je sestra?“ „Jela k strýčkovi Norbertovi.“ „Nemohla se na tebe dívat, jak se večer taháš po hospodách a s lacinými děvkami …“ „Ne, nemohla se dívat jak její otec mlátí její matku …“ vrazí mu, Angel prudce vstane, chytnu ho za ruku „Angele, musíš být klidný …“ zase si sedne, ale otce nespouští z očí „To koukám … nikdo mého syna nedokázal uklidnit.“ „Necháš se uklidnit děvkou?“ to už neudrží nervy a vrazí mu takovou ránu, že se otec svalí na zem, chytím ho za ruku „O Lucy takhle mluvit nebudeš, rozumíš?“ otře si krev „Je to jenom děvka … za kolik jsi ji koupil?“ chce do něj kopnout „Klid, klid … ano? Klid …“  jeho otec vstane a sleduje mě, každičký můj pohyb nebo gesto, posadíme se „Angele, chtěla bych s tebou mluvit …“ řekne jeho matka a odvede ho do obýváku, než odejde, dá mi pusu na tvář, jeho otec si ke mně sedne „Ahoj …“ „Dobrý den …“ položí mi ruku na stehno „Mohl byste sundat tu ruku z mého stehna?“ „Nebo co? Zavoláš toho ubožáka?“ pokouší se mě znásilnit, křičím o pomoc „Angele … pomoc …“ vběhne tam a vrazí mu a mlátí ho pláču, ale odtrhnu jej od jeho otce „Angele dost, slyšíš? Dost!“ pořád strašně pláču „To bude v pořádku, ano? To bude v pořádku … jen se vyplač.“ „Angele, chci, aby tohle všechno skončilo …“ sotva to dořeknu stojíme v naší ložnici, pořád pláču „Měla jsem strach…“ „Je to odporný, oplzlý hajzl …“ pořád pláču, pevně mě obejme „Bude to v pořádku, ano? Bude to v pořádku … Pojď, lehneš si a budeš spát, ano?“ „Já neusnu …“ „Tak donesu nějaké prášky na spaní, ano?“ kývnu a sednu si na postel „Co ti chtěla máma?“ „Říkala, že jsi ta nejhezčí dívka, kterou kdy viděla a taky říkala, že jsi sympatická mladá dáma …“ „Byla na tebe hrdá …“ „Jo, byla … to máma vždycky, obdivoval jsem ji, ale jak jsem se začal toulat po hospodách a spát s lacinýma děvkama, snažila se to alespoň tolerovat.“ Chce mi dát prášek „Nechci spát …“ obejme mě kolem ramen „A co bys chtěla dělat?“ podívá se na hodiny a zjistí, že jsou dvě odpoledne „Chtěla bych si povídat …“ „Dobře, budeme si tedy povídat …“ „Proč jsi chtěl skočit tenkrát z té střechy?“ „Cítil jsem se strašně osamělý a proto jsem tolik pil, mrzelo mě, že nejsi se mnou, ale věděl jsem, že spolu nemůžeme být. A teď spolu být musíme a já jsem tomu tak strašně vděčný, že mám konečně někoho, někoho …“ „Kdo je tu jen pro tebe. Pamatuješ si, co jsem ti řekla?“ „Bylo to asi takhle? To není pravda. Chceš vědět co na tobě miluju? Miluju, že mě dokážeš rozesmát a že se snažíš vždycky všude pomoct a ze všeho nejvíc na tobě miluju tvou duši … to, že dokážeš cítit a že jsi moudrý … milý, pohledný …“ „Pamatuješ si každičké slovo …“ „Pamatuju si i co jsi měla na sobě.“ „Lžeš…“ „Hm měla jsi na sobě šedou mikinu, modré proužkované tepláky a vlasy jsi měla sepnuté do copu … měla jsi je ještě mokré, protože sis je umývala.“ „Jak to, že si pamatuješ i takové detaily?“ „Miluju tě a tak si pamatuju i ten nejmenší detail co se s námi kdy stalo.“ „Chtěla bych se ti k něčemu přiznat … tenkrát s Patrikem jsem chodila jen, abys žárlil a to milování s ním byl jen omyl … chyba v mém skoro dokonalém plánu.“ „Povedlo se ti, žárlil jsem tak moc, že jsem si našel Darlu … žárlil jsem, když se tě dotýkal, žárlil jsem, když ti říkal květinko … v duchu jsem si říkal ,Ty seš ale kretén, měl bys být s ní, objímat ji, líbat se s ní … měl bys být s ní a ne s tou courou, co sedí vedle tebe.‘.“ „Už bychom měli jít spát, k večeru bych chtěla skočit do obchodu … koupit si něco na sebe.“ „Taky jsem nějaký unavený … až se vzbudíme skočím do obchodu koupit něco k jídlu …“ „Dobře … jdu se jen převléct, ano?“ „Fajn … budu si ještě chvíli číst.“ „Dobře.“ Trochu se osprchuju a potom na sebe obléknu rudou košilku a přes ramena si dám Angelovu rudou košili ze stejného materiálu, jakmile vejdu do pokoje, zjistím, že usnul s knihou v ruce, pomalu mu knihu vezmu z rukou, zhasnu, přikryju ho dekou, aby mu nebyla zima a obejmu, po chvíli usínám, když se vzbudím na stole leží vzkaz ,ŠEL JSEM NAKOUPIT, VRÁTÍM SE BRZO P.S. MILUJU TĚ.‘ lístek si schovám do vínově červené krabice ve které si schovávám všechny maličkosti od Angela  a jdu si koupit nějaké černé a rudé šaty. Za ani ne desetinu svých úspor si koupím rudé šaty, černý kabátek, nějaké spodní prádlo a Angelovi koupím knihu, na kterou se už hodně dlouho koukal ve výloze knihkupectví Diamant, prodávají tam jen spiritistickou literaturu a tak jsem mu ji koupila … jmenuje se ,Atlas Los Angeleských démonů‘. Když se vrátím, je teprve deset hodin, ale Angel už je doma „Ahoj zlato … jsem doma.“ „Koupil jsem nějaké jídlo, kdyby něco chybělo, tak řekni, mohl bych říct Cordy …“ kouknu se do lednice, je tam všeho dost „Všechno v pořádku …“ „Co jsi nakoupila?“ „No znáš to … já na nákupech.“ Sednu si k němu na postel a vezmu jednu z pěti tašek, nechápavě zakroutí hlavou „Šla jsem náhodou kolem …“ „Nikdy nejdeš kolem něčeho náhodou, tak prozraď kvůli čemu sis drancovala konto …“ „Nebylo to moc drahé … víš šla jsem kolem knihkupectví Diamant a náhodou mě tížili peníze v peněžence, tak jsem ti koupila tu knihu co se ti tak dlouho líbila.“ Řeknu a dám mu ji „Lucy, neměla jsi utrácet …“ „Copak nejsi rád?“ „Jsem, ale nesmíme už utrácet, ano?“ „Dobře … čestný pionýrský.“ Řeknu a dám mu pusu „Chci se ti v něčem ukázat …“ řeknu a zalezu do koupelny s taškou, ve které mám ty rudé šaty, pod prsy se mají svázat a výstřih je dost velký … vyjdu z koupelny, Angel pije víno, jakmile mě spatří, zaskočí mu „Jsi v pořádku?“ „Můj bože … jsi nádherná.“ „Fakt?“ zeptám se a napiju se trochu z jeho skleničky vína „Od kdy ty piješ víno?“ „Od malička … když jsem byla ještě prcek, jezdívala jsem o každých prázdninách za strýčkem do Francie a strýček má obrovské vinice. Dával mi vždycky ochutnávat a učil mě toho o vínech spousty …“ „Tak co je tohle za víno, poznáš?“ „Červené, polosuché … sladké, sytě rudé … to může být jedině Burgundské ročník něco kolem roku 1965 …“ „No já žasnu …“ „Víš, že se mi tak moc líbíš?“ zeptám se a políbím ho, ale v tom někdo zaklepe „Ano?“ „Lucy, máš tu Sebastiana Valmonta …“ sejdu dolů a je s ním i Kathryn „Ahoj …“ „Ahoj Lucy …“ řeknou dvojhlasně „Co se děje?“ „Přijeli jsme se podívat jak se máš …“ „Docela dobře, díky za optání …“ Angel sejde taky „Uvaříš nám kávu prosím?“ řeknu směrem k Angelovi „Ty bys kávu pít neměla, lidé po ní bývají dost nervózní …“ „Tak pro mě k … olu.“ „Jasně …“ řekne a dá mi pusu na čelo „Nemusíte nic dělat, přijeli jsme jen na chvíli, kouknout se jak se máš …“ „Fajn a co vy?“ „Skvělé …“ „Našel si holku …“ „Á další do tvého deníku?“ „Chtěl jsem sázku a nebezpečí …“ „Zamiloval se ubožák …“ „Buď zticha Kathryn … už pojedeme.“ „Dobře … někdy se zase stavte …“ „Samozřejmě …“ řekne a dá mi pusu na tvář, z Angelova pohledu je poznat, že žárlí … jakmile odejdou, obejmu ho „Copak bys na něj žárlil?“ „Já a žárlit?“ káravě se na něj podívám „No tak dobře …“ „Jdu si dát chleba s máslem, chceš taky?“ „No nekoupil jsem chleba…“ „Skočím ještě do obchodu …“ „Dobře a já zatím napustím vodu …“ „Jasně …“

 

Darlina pomsta

V obchodě nakupuju chleba a nějaký čaj. Mám na sobě oblečené černé kalhoty, tričko jen pásek kolem prsou a na tom černý kabátek … když vycházím z obchodu někdo si stoupne za mě a cítím, že má v rukou kolík „Půjdeš se mnou ano? Nechtěla bych, aby z tebe byl prach …“ řekne Darlin hlas, dovede mě do firmy Wolfram & Hart, zaváže mi ruce řetězy v nějakém sklípku „Angel mě najde …“ „To možná ano, ale do té doby si budeme hrát …“ řekne a hodí mi na břicho zapálenou zápalku „Au …“ „Líbí se ti ta hra? Mně ano …“ další noc přijde do místnosti Lindsey a nějaký muž, Lindsey mě obejme a sjede rukou k pozadí „Takhle se mi líbíš … myslím, že je poprosím, aby nás nechali o samotě …“ usměju se a kopnu ho do rozkroku, ale takovou silou …, starší muž se směje „Myslím, že budeš potřebovat doktora Lindsey …“  „Darlo, proč jsi jí nesvázala nohy?“ „Nejde to, má v nich strašnou sílu …“ jsem už na dně se silami, pořád po mě hází zápalky a nejedla nebo nepila jsem nic už pěkně dlouho, Lindsey ke mně přistoupí a chytne mě za obličej „Tohle si nezvykej holčičko …“ podkopnu mu nohy a plivnu mu do obličeje „Ty si nezvykej na to zacházet se mnou jako s tou lacinou děvkou Darlou, rozumíš?“ Darla jde ke mně a chce mi vrazit, ale kopnu ji do břicha „Tohle o mně říkat nebudeš, rozumíš?“ „Nebo co? Hoď si zápalkou … můžeš mě i zabít, ale vědomí, že jsem lepší než ty tě potom hryzat nepřestane …“ chce ke mně přistoupit i ten muž, ale nedovolím mu to „Jsi odvážná …“ „A to se jí jako mám bát? To byste mě dohnal k smíchu …“ „Jsi jako Angel … silná, odvážná a nedůvěřivá … to je dobře, někoho takového bychom potřebovali … nebylo by to zadarmo samozřejmě.“ „Tak zaprvé nebudu na straně lží a podvodů a zadruhé nepracuju pro peníze …“ „Měla jsi na výběr …“ řekne a oba odejdou, do dalšího večera mě Darla mučí těmi nejrůznějšími způsoby, na živu mě drží jen myšlenka, že se vrátím domů … najednou se rozrazí dveře, Darlu chytne Semi a Gunn, Cordy a Wesley hlídají ostatní … já už málem ani nevnímám, stojím tam s rukama svázanýma vzhůru k řetězům … přiběhne ke mně Angel a vytrhne řetězy ze zdi, břicho mám celé popálené „Lucy … jsi v pořádku?“  „Angele?  Jsi to opravdu ty?“ „Ano, jsem to já. Pojď, vezmu tě domů …“ Cordy řekne upírovi, kterému u srdce drží samostříl „Dávej pozor, snadno spustitelný mechanismus.“  Omylem ho spustí „Jejda … tak o jednoho upíra míň.“ Doma mě Angel položí na postel a ošetřuje rány, těžce otevřu oči „Věděla jsem, že přijdeš …“ „Jak bych mohl nepřijít … ublížila ti moc?“ „Už je to pryč, ale Lindseyho i ji jsem pěkně nakopla …“ „To je dobře …“ „Byl tam i nějakej stařík …“ „Holland…“ hladí mě po vlasech „Jak vypadá měsíc?“ „Je úplněk …“ kolem jedenácté Angel spí a já, jako by se ve mně něco zlomilo, jako bych se neovládala … vstanu, jako by mi nic nebylo, strhám náplast a odcházím, dole je ještě Wesley, zapálím si a to ho vyděsí „Lucy, neměla bys být v posteli? Já tě nikam nepustí …“ řekne a stoupne si do dveří, odkopnu ho … neovládám se, zavolám taxi a jedu do firmy Wolfram & Hart … Lindsey už mě čeká „Dobrý večer drahoušku …“  „Dobrý.“ Řeknu a usměju se, přijde i Darla „Darlo …miláčku, chyběla jsi mi …“ co se to tu děje, a proč se bavím s Darlou?! „Lucy … konečně.“ „Neříkej mi tím slabošským jménem … teď jsem někdo jiný.“ Asi do čtyř hodin se tam s nimy bavím o všem možném, ale potom odjíždím „Tak sbohem … o příštím úplňku.“ Volá Darla, Angel už netrpělivě přeskakuje po knihovně, ještě pořád se neovládám, jako by v mém těle byl někdo jiný a já mu v tom nemohla zabránit „Lucy, kde jsi byla? A co jsi udělala Wesleymu?“ Wesley má zlomenou ruku, všichni jsou dole, obejmu ho a políbím, kousnu ho do rtu, docela silně „Líbí se ti to takhle co?“  „Lucy? Co je to s tebou?“ „Nic … žiju … co kdybychom skočili nahoru, jen na pár minut … budeme rychle.“ Všichni jsou v šoku a já upřímně řečeno svou druhou stránkou taky, ale najednou spadnu na zem a začne mě bolet hlava, Angel mě o sebe opře „Do prdele …“ jdu k Wesleymu „Jsi OK? Omlouvám se, ale byl to někdo jiný, ne já, vysvětlím …“ vysvětluju jim to po zbytek noci, když se škola otevře a holky se kolem mě seběhnou „Lucy … už je ti dobře?“ „Jo, je mi fajn …“ „Mohla bys napsat řeč na maturiťák? Mělo by tam být o všech členech naší třídy … a o některých učitelích.“ „Jasně … kdy že je ta naše slavnost?“ „Už pozítří.“ „Pozítří?“ „Ty jsi šikovná, zvládneš to …“  

 

Slavnosti dozrání

V ten večer si obléknu šaty, které jsem si nedávno koupila, Angel bohužel musel odjet, do San Diega, kvůli radě … stoupám na pódium a všichni začnou tleskat „Dobrý večer … dámy a pánové, naši milovaní učitelé a spolužáci … Mám tu čest smět říct pár slov o mých spolužačkách, ale nejprve bych chtěla poděkovat jedné osobě, která tady teď není, chtěla bych poděkovat Buffy Summersové, která mi hodně poradila a pomohla ve věcech ohledně démonů a vztahů … a konec konců byla to ona a její parta, kdo zastavil povýšení, takže díky Buffy. Pak tu mám o každé z mých milovaných spolužaček něco říct, s těmahle holkama to nejde jinak, než v dobrém, byly jsme neobyčejná třída plná neobyčejných dívek … je to ten stůl s největším množstvím alkoholu na stole.“ Všichni se začnou smát  „Začneme od začátku abecedy … je tu Anketová Melisa … je s ní strašná sranda, je přátelská, milá a dokáže povzbudit … dále tu máme sestřičky Alyson a Sarah Baretovy, sice jsou to dvojčata, ale mají úplně odlišné povahy. Alyson by byla nejraději doma a učila se, ale Sarah je správná rebelka, která to umí roztočit … je tu taky Erin Brockovich, která se dokonale podobá Julii Roberst nejen vzhledem, ale i chováním ve stejnojmenném filmu, je strašně obětavá a dokáže toho určitě hodně jako všechny holky tady … další je na řadě Darknightová Karen … perfektní holka, co miluje vesmír a občas se tak usilovně zasní, že ji neprobudí ani Anagogicův zpěv …  pak je tu Beky Dortmondová, andílek naší třídy … je milá, hodná, romantická a umí obhájit kohokoliv za cokoliv… je tu taky Emrtonová Jenny … je strašně inteligentní a dokáže vydedukovat cokoliv z čehokoliv, je to takový náš Holmes v dívčí podobě … Alex Jamesonová je perfektní kamarádka a dokáže vždycky poradit … Jane Janewayová je obětavá, spolehlivá a neústupná, vždycky dosáhne svého cíle ať už je jakýkoliv … Alexandra …“ smích, všechno natáčejí infra kamerou „No Alexandra Jeremiová … co se dá říct o tobě, jsi naše rebelka, kde je Alexandra, tam to žije a každý noční bar se změní v perfektní diskotéku … Lokersonová Daisy  je perfektní a milá holka, co se umí bavit a nikdy s ní nezažijete nudu … Maluchiová Katrin je holka, která během pěti minut utratí 500 000 dolarů za oblečení, ale dokáže si na to oblečení taky vydělat a to je obdivuhodné … Martenová Meggie je náš smíšek, udržuje nám dobrou náladu a optimismus v krvi … Parkerová Jesica je super teenagera, co umí zabít upíra holýma rukama a to chce potlesk!“ začnou tleskat „Další madam je Saimfieldová Jamie … podobá se povahově hodně osobě, kterou znám … díkybohu jen z vyprávění, připomíná mi Faith … znalci rady určitě vědí, jaká byla … byla ostražitá, nedůvěřivá, ale přesto byla dříve odvážná, zábavná  avšak vášnivá a výbušná divoška a to naše Jamie je … Imaira Salendrová je jednou z nejmilejších přemožitelek co znám, je s ní zábava a byla by z ní dokonalá kosmetička … Isobel Sauderová je ta nejodvážnější a nejtajemnější holka, co jsem kdy poznala … má skvělou vlastnost, je to obranářka a pokud někdo něčím pošramotí její parametry, vrhá se do boje a to se raději každý klidí, protože Isobel je perfektní, je úplně jako Trinity z Matrixu … Sliperhornová Meg je úžasná švadlenka a chytrá přemožitelka, která se za vás vždycky postaví … Sorstnonová Kate je úplnou povahovou kopií mojí bývalé dějepisářky … milá, vnímavá a vždy přátelská. Teď dávám slovo naší milované Kate.“ dále se mluvení ujme Kate „Tak tohle byla naše banda, ale musíme vám představit i některé naše učitele, jako prvního bychom chtěli představit našeho Anagogica … je to ten nejmilejší a nejlépe zpívající učitel široko daleko, umí nahlédnout do duše, když lidé zpívají, máme tě všechny moc rády Anagogicu … další je na řadě náš vždy perfektní Wesley Wyndham Pryce, učitel, který jedná vždy podle pravidel, děkujeme ti Wesley za tvou přísnost, díky které se učíme kázni a zodpovědnosti … Pak tu máme Cordy Chaseovou, naši třídní, která udává všem módní tón, je to ta nejpřátelštější a někdy bohužel i nejupřímnější učitelka pod sluncem … máme tu i vynikajícího pomocníka, kterým je Charles Gunn je milý, přátelský a podle Jamie umí perfektně líbat. A jak se říká to nejlepší na konec máme tu vynikajícího tělocvikáře, který tu teď bohužel není … jmenuje se Angel své příjmení od roku 1753 nepoužívá, zná ho jen Lucy … jaká škoda. Ale teď jaký je. Angel je sice upír, ale je to ten nejhezčí, nejmilejší a nejinteligentnější učitel tělocviku, boje a dějepisu … snaží se vždy hodinu znevšednit a pokaždé se mu to daří … teď přenechám slovo naší Trinity …“ „Ahoj … jelikož tu byli vyjmenovány všechny žákyně naší třídy, nesmíme zapomenout na jednu z nás … na tu nejlepší, je to Lucy Mastersová, Lucy je také bohužel díky nešťastné náhodě upírka, ale to nijak její práci nepřitěžuje. Je silná, odvážná, přátelská, zábavná a my ji všechny prostě milujeme … to ani nejde nemilovat Lucy. Chodí s Angelem a skvěle se k sobě ti dva hodí, všichni mohou být jedině rádi, že tu budou dva lidé jako Angel a Lucy … jsou to ti nejúžasnější tvorové, co jsem kdy měla tu čest poznat. Mluvit by se o nich dalo pořád a strašně dlouho, ale teď předám slovo jednomu z nich … Angele.“  Samotnou mě to překvapí, že je tady „Dobrý večer …“ všichni začnou tleskat „Já vím, že mě máte ráda děvčata, ale už by to stačilo …“ řekne s úsměvem a dav začne tleskat a hvízdat ještě víc, chvíli počká „Děkuji… naše Lucy, každý ji miluje a já jsem ten nejšťastnější muž na světě, když můžu být s ní. Lucy je chytrá, inteligentní, milá, nádherná, hodná, obětavá, starostlivá a hlavně paličatá … dámy a pánové, ta když si něco umane, tak to stojí za to. Vím co říkám, protože naposled chtěla zabít Hope … Lucy, pojď k nám na pódium.“ Všichni mě povzbudí hlasitým potleskem, nakloním se k němu a pošeptám mu „Tohle si doma vypiješ …“ zasměje se a řekne do mikrofonu „Teď mi řekla, že si to doma pěkně slíznu, což znamená týden mytí nádobí. Ví, že to nesnáším … Lucy, jakoupak máš nejraději písničku?“ „Ty to snad nevíš?“ „No já jen, abys tady posluchačům oznámila, co budeme zpívat …“ „My?“ „Ano my …“ „Wish I could stay …“ zpíváme písničku a oba ji prožíváme, Angel zpíval úžasně, ani nevím jak, ale bylo to úchvatné „Děkujeme za pozornost a teď už nastoupí skupina s opravdovými zpěváky a ne s amatéry, jako jsme my …“ sedneme si ke stolu, obejmu ho „Chyběl jsi mi …“ „Ty mě taky … jsi tady nejhezčí dívka v sále …“ „Lháři a já se s tebou nebavím.“ „Ale no tak …“ Dá mi pusu „No tak dobře …“ přistoupí ke mně Anagogic „Smím prosit?“ „Samozřejmě …“ pomalu tančíme parketem „Jak jsi to dokázal? Nebo to snad byl playback?“ „Láska dělá divy …“ „A jaká je vaše diagnóza teď mistře?“ „Jsi šťastná, ale zmatená… nevíš jestli je dobře, že jsi upír, pořád ti to vrtá hlavou …“ „Chyba … jsem šťastná, že jím jsem … miluju Angela, zamilovala jsem se na první pohled a myslím, že on taky a nikdy bych toho, co se stalo nemohla litovat.“ „Tak z čeho jsi zmatená …“ do sálu vejde Lindsey „Omluvíš mě?“ zeptám se a odvedu Lindseyho za rameno ven ze sálu, aby si jej nikdo nevšiml „Co tu chceš?“ „Vidět tě …“ „Zmiz!“ „Copak si nevzpomínáš?“ „Bohužel ano, ale kouzlo působí jen o úplňku…“ „A sakra !“ zvolá a uteče „Kde jsi byla?“ ptá se Angel, když si sedám „Ale jen jsem si byla odskočit … všechno v pořádku.“ „Zatančíš si se mnou?“ „Samozřejmě, miluju tě, ani si nedokážeš představit jak moc.“ „Asi tak jako já tebe …“ tančíme při té nejpomalejší písničce celého večera, hlavu mu opřu o rameno a zavřu oči „Spíš?“ „Sním … o nás, co bude možná … jednou.“ „A co vidíš?“ „Nás dva, spolu … ve tvém bytě, ležíme na posteli a vedle hlavy máme postýlku.“ „Postýlku?“ „S miminkem. Neumím si to vysvětlit, ale zdá se mi ten sen už týden … je v ní malá holčička a my ji hlídáme, jmenuje se Imagin …“ „Zvláštní sen …“ „Ano. Taky mám ten pocit …“ jakmile si zatančím ještě s Gunnem a Wesleym, jdu s Angelem spát „O úplňku mě budeš muset uvázat řetězy, mohla bych s tím démonem v sobě něco způsobit.“ Říkám, když si sundávám ramínko šatů, Angel už má jen kalhoty, sedne si mi těsně za záda a políbí na šíji a pomalu položí na postel, opatrně mi svlékne šaty a poté i spodní prádlo, potom mu já svléknu jeho kalhoty i se spodky … lehne si na mě a krátce do mě vnikne, máme zavřené oči a po několika vteřinách ucítím tu osvobození, tu vášeň, která se rozlévá celým tělem … potom mu ležím v náručí a on mě hladí po vlasech „Přitahovala jsem tě víc jako rebelka na styl Faith.“ „Přitahuješ mě taková jaká jsi.“  Někdo zaklepe „Je tu James …“ „Hned jsem dole … věříš, že se těším, až budeme sami dva …“ „To říkáš teď, potom ti bude smutno … moc smutno.“ „Tvoje maminka byla moc milá …“ „Já vím, ale otec je hajz, měl jsem ho zabít …“ „Nesmíš tak mluvit …“ „Ublížil ti …“ „Jen málem…“ „Plakala jsi a já měl o tebe strach!“ „Byla jsem v šoku …“ bavíme se při oblékání „Neviděl jsi moje spodní prádlo?“ „Hodil jsem ho někam směrem ke kuchyni …“ sednu si mu na klín čelem k němu „Jsi můj rebel …“ „A ty má rebelka … ale na tyhle rychlovky nejsem stavěný, začínají mě bolet záda …“ „Večer ti je namasíruju, souhlas?“ dá mi pusu „Hned jsem nahoře …“ jdu dolů za Jamesem „Jamesi co se děje?“ „Zaslechl jsem to o tobě … a myslím, že je to perfektní.“ „Opravdu?“ „Budeš moct proti zlu bojovat pořád …“

 

Staré dobré časy

„Bezva, ale jen kvůli tomu jsi nepřiletěl z New Yorku …“ „Pravda, slyšela jsi už o démonovi Turningoftimesovi ?“ „Jo, něco mi to říká …“ „Je někde tady v L.A. a není zrovna andílek, jestli víš co tím myslím …“ „Jo … byli jsme s Angelem díky němu v Irsku … u Angela.“ „A bude to horší …“ „To už horší být nemůže …“ „Nevěříš mi?“ najednou zablesknou světla a my jsme zase v Irsku, v Angelově domě „Angele …“ běžím nahoru do jeho pokoje, ležel na posteli a četl si, ale jak jsem zavolala sbíhal dolů „Lucy, co se to zase k sakru děje?“ „Problém je tu nějakej démon …“ James si to prohlíží „Špatná zpráva … nedostaneme se odsud, dokud jej nezničíme.“ „Co? A jak ho máme poznat?“ „Poznáme ho … objeví se.“ „Angele, drahoušku, jsi doma?“ je to Angelova máma „Přijela rodina Lucy … už jsme jim psali o vaší svatbě …“ volá na něj z kuchyně, koukneme se na sebe „Svatba?“ vejdeme do obývacího pokoje a jsou tam naši „Co tu děláte? Jak vás sem dostal?“ „No Lucy, chovej se slušně a choď zpříma!“ je tu i Liz „Lizie …“ „Kdo? Nikdo takový tu není…“ sedneme si i s Jamesem na pohovku, Angelův otec se na mě pořád kouká a předvádí u toho dost nechutné obličeje, Angel to po chvíli nevydrží a hodí po něm nůž, schválně těsně vedle „Omlouvám se, vyklouzl mi …“ „A čím budete Angele?“ ptá se má matka „Bude úředníkem…“ „Já ho půjdu zabít …“ pošeptá mi Angel „Lucy bude skvělá žena v domácnosti … předpokládáme tak pět dětí, nejméně.“ „Jdeme ho zabít …“ pošeptám mu já „Ty bys nechtěla mít pět dětí?“ „Stačíš mi ty …“ „Mám to brát jako urážku?“ „Ne, jako fakt …“ z našeho šeptání nás vyruší paní Liamová „Kolik byste chtěla mít dětí?“ „To nevím a myslím, že na tohle máme s Angelem dost času…“ „Už je vám 25, je nejvyšší čas …“ „Mě je dvacet pět?“ ptá se Angel „Ano synu, copak si už ani nepamatuješ, kolik ti je let?“ „Já se omlouvám, tenhle věk je lepší zapomenout …“ „Vypadáte pracovitá slečno Lucy …“ „Jen Lucy …“ „Také, že je, ale bohužel je divoká … každou noc se prohání po polích na koni.“ „Nemusíte mít strach, však Angel si ji už zkrotí.“ Koukne se na mě „Ji a zkrotit? Mami, to Lucy ještě neznáš …“ „Lucy, takže umíte jezdit na koni?“ „Sestřička doma tráví celý svůj volný čas ve stáji … nebo u své sestřenice Drusilli tady v Galway …“ „Drusilla je má sestřenice?!“ James se pobaveně směje „No tak teď už tu chybí jen Darla …“ někdo klepe „Doufám, že jsi ji nepřivolala …“ „To já taky …“ do obývacího pokoje vejde nějaká žena, jakmile ji spatřím, nějaká síla mě odmrští do rohu pokoje „Lucy …“ „Co se stalo?“ James mi odpoví „Říkal jsem, že jej poznáte na první pohled …“ „Neměl to být chlap?“ „No tak je to Virginie … nebyl jsem si jist.“ „Díky za upozornění …“ Angel mi pomůže vstát „Nesnáším korzety, asi zabiju toho, kdo je vynalezl …“ „Tak ho večer sundáme.“ Řekne Angel, ale omylem to řekne nahlas „Ou … to byl žert …“ „Vy jste spolu spali před svatbou? To je … nepřípustné, okamžitě se jděte vyzpovídat k otci Charlesovi. Žán! Odvezete mého syna s jeho snoubenkou ke zpovědi …“   „Mami, nemusíme ke zpovědi, co je na tom, že spolu spíme … je rok 2002 a my se nemusíme brát.“ „Hochu, ty máš horečku …“ „Můžu si s tebou na chvilku promluvit?“ odejdeme do kuchyně „Co to vyvádíš?! Spletl ses, teď jsme v Irsku, rok něco kolem 1725…“ „Máš pravdu … omlouvám se, bouchly mi nervy. Jen nevím, proč bychom se měli brát?“ „Ty by ses se mnou nechtěl oženit?“ „Ne … nemyslím ne jako ne, ale ne teď, máme na to dost času, ne?“ „Ano, máš pravdu …“ jeho odpověď mě naštve, odejdu do obýváku, Angel za mnou vyběhne „Co se děje?“ „Nic, nic se neděje miláčku, všechno je fajn …“ bavíme se i před ostatními „Proč se zlobíš?“ „Já se nezlobím … jen …“ „Jen co?“ „Jen jsem nečekala takovou odpověď.“ „Ty se chceš brát? Bože bude ti 19 …“ „Jo a bude mi dalších asi 1000 a možná i víc let.“ „Lucy, neříkám, že si tě nechci vzít, ale ne teď. Vím, miluju tě a ty mě asi taky, ale napřed se musíme zaběhnout v normálním životě …“ „Ano, já to chápu a proto říkám, že se nic neděje, jdu se projít.“ „A kdybys potkala Drusillu …“ „Tak jí probodnu kolíkem srdce, Angele, není mi pět.“ Řeknu a odcházím, vyběhne za mnou James „Co je ti?“ „Nic … jen mě to mrzí.“ Vyběhne za námi i Virginie „Lucy, je ti fajn?“ „Ty na mě nemluv, nebýt tebe, netvrdneme tady v Galway, ale jsme doma a ležíme ještě teď v posteli …“ „Chtěla jsem vám splnit přání …“ „Přání?“ „Chtěla jsi, aby tě poznala Angelova máma … chtěla jsem se spřátelit. Je mi už 997 let a nemám přátele, když jsem slyšela o tobě a Angelovi, chtěla jsem vám pomoct a skamarádit se …“ „Dobře, ale příště to zkus normální formou, ano? Přátelé?“ „Přátelé …“ řekne šťastně „A teď už můžeme domů?“ „Domů můžete až si vyjasníte všechny věci mezi sebou, jinak to nepůjde.“ A najednou, jako bych si uvědomila, co jsem řekla a jak jsem se chovala … rozběhnu se za Angelem, sedí smutně v obýváku s rodinou, obejmu ho a pláču „Omlouvám se … vím, že máš pravdu. Máš ji vždycky … chovala jsem se strašně!“ „Neplač …“ říká a pláče taky „Nechci se už s tebou nikdy hádat … nechci tě ztratit, jsi jediné co mám … je mi jedno, že se nevezmeme, hlavní je, že budeme spolu. I kdybychom se nevzali nikdy a byli spolu … miluju tě Angele a je mi ukradený, že po nás půjde Lindsey, Darla, Holland nebo kdokoliv jiný …“ v tu chvíli se ocitneme doma, ale oba nepřestáváme plakat, když otevřeme oči spatříme náš pokoj „Jsme doma …“ „Virginie …“ „Ano?“ vejdou do pokoje i Jamesem „Jsme doma …“ „Jo, kdybyste zase někdy chtěli do Irska nebo někam …“ „Ne!“ řekneme všichni „A vůbec, co tu dělá ona?“  ptá se Angel a chystá se na ni, vběhnu mu do cesty „Stop, chtěla se    spřátelit … je jí devět set devadesát sedm let, tak jí to nevyčítej. Když se budeš chovat slušně, namasíruju ti večer ty záda …“ řeknu a dám mu pusu „Dobře, ale chci, aby slíbila, že už nás tam nepošle, musel bych tátu zabít za to, jak se k tobě choval.“ „Už je to pryč Angele.“ Políbím ho a kousnu ho do rtu, chci vidět jeho reakci, chytí mě strašně pevně „Jsem to já ne ona … chtěla jsem jen otestovat tvoje reflexi. Jdu si něco koupit … za chvíli jsem zpátky.“ „Samotná už na nákup nepůjdeš …“ „Dobře … Virginie mohla bys jít se mnou?“ „Jasně …“ dám pusu Angelovi i Jamesovi a jdu s Virginií do obchodu Diamant, neprodávají tam jen knihy, ale i pomůcky pro magické obřady, lektvary a podobně obchod patří mámě Jesici Parkerové , je tam její sestra i s Jes  „Dobrý večer …“ „Lucy, ahoj, co potřebuješ?“ „No, chtěla bych nějaký olejíček, který by se dal rozmasírovat a uklidňoval …“ „Tady je někde upír …“ zbystří její sestra, se strachem polknu, chytne mě za krk, ale já ji odkopnu „Jsi upír … to tehdy? V nemocnici?“ „Ne, až později … Lindseyho poskok.“ „To nejde, aby byla přemožitelka upír.“ „Ale já jsem a mám duši, nevraždím lidi a živým se krví zvířecí nebo si občas zajdu za Elyson do krevní banky … nevraždím, nekoušu a nevím o tom, že bych někomu ubližovala. Pochopila jsem toho upíra s duší, jaké to je … máš strach, že zůstaneš úplně sama a už nikdy nebudeš moct být s někým, koho miluješ.“ „Nemůžeš … jsi jako oni.“ „Ne Elenis, ty je nenávidíš, kvůli tvému příteli a to je smutné … chápu, že tě to bolelo, ale jsi přemožitelka … a měla bys být na to hrdá a ne se za to stydět.“ „Elenis, ty jsi taky?“ „Dámy, omlouvám se, že vstupuji do rozpravy, ale Lucy za chvíli bude muset jít …“ „Ou ano, na … dáš mi to ve škole.“

 

Lindseyho nedokonalý plán

Řekne Jes, něco mi podá a my odejdeme, Angel je v tělocvičně a mlátí do pytle „Ahoj zlato, už jsem doma …“ „Čau …“ řekne a dá mi pusu „Hele co jsem byla koupit na večer …“ „Olejíček? Od čeho máš ten otisk na krku?“ „Ale, nepohodla jsem se s Elenis … jinak fajn. Já už jdu nahoru … do vany, tak kdybys chtěl …“ řeknu dráždivě, políbí mě „Hned jsem nahoře …“ jakmile vejde do dveří políbí mě, v rádiu zrovna hrají písničku Brighten my heart … svléknu mu košili a položím na břicho, sednu si mu na zadek a masíruju mu záda „Ou … a pak že se upír nedostane do nebe.“ Řekne, prudce se otočí a začne mě líbat „Přestaň, budeme celí od oleje.“ „A?“ „Angele …“ lechtá mě „Přestaň … přestaň, to lechtá … už dost, už dost.“ Políbí mě „Dobře, ale jen, že jsi to ty … skočíme do vany?“ „Jo, jsem celá od oleje …“ lehneme si do vany, ležím na něm, pažemi objímá mé břicho a líbá mě na krku „Měl jsi Buffy rád?“ „Miloval jsem ji, ale zřejmě ne dostatečně na to, abych s ní zůstal. Nechtěl jsem jí bránit žít a s tebou to bylo stejné a přece jiné … s tebou jsem ztratil duši hned jak jsem tě spatřil, věděl jsem, že jsi ta nejlepší holka na světě …“ „To není pravda, jsem paličatá, hloupá, po ránu vypadám strašně a vůbec se neumím milovat …“ „Lžeš, jsi v posteli ta nejlepší, co jsem kdy měl … jsi … jsi krásná a chytrá a nevadí mi, že po probuzení nejsi dokonalá, kdo je?“ otočím k němu tvář „Miluju tě …“  „Opravdu tě nemrzí děti?“ „Samozřejmě, že mrzí, koho normálního by to nemrzelo, ale ty je taky nemůžeš mít … a … nechci se o tom bavit.“ „Ještě nikdy se pro mě někdo tak neobětoval …“ „Angele, nejsem dokonalá …“ začala mě bolet hlava a já vím, co to znamená „Angele … dělej, musíš mě svázat … démon chce ven.“ Rychle vylezeme, obléknu se a on mě přiváže dole v knihovně k řetězům, najednou už to nejsem já, ale ona „Ou … drahoušku, pojistil ses?“ „Jistota je jistota …“ „Nevíš, kdo je tady v tomhle těle s tvou láskou, že ne? Kdo by to tak mohl být … jsem démon? Nebo snad dokonce člověk? Kdo by to mohl být Darla, Drusilla, Harmony, Lilah nebo dokonce Faith? A nebo že by snad někdo koho neznáš? Zklamu           tě … znal jsi mě, kvůli tobě jsem teď to co jsem.“ Když se neovládám, jsem v tom těle a můžu se dívat v mých vzpomínkách i v jejích, až dnes si toho všimnu, zajdu do jedné místnosti a tam uvidím ikonku s názvem Angel, kouknu se na tu vzpomínku, je tam Angel a líbá se s ní, ale pak ji odhodí na zem, chvíli bojují … ale co to, bylo to dost dlouhé, pro mě jako zlomek vteřiny, ve skutečnosti však celá noc, Angel mě odváže „Jsi v pořádku?“ „Jo … chtěla jsem vidět víc  líbal ses s ní a pak jsi ji odhodil pryč a bojoval s ní, jako Angelus bylo to dost divné …“ do dalšího úplňku je všechno docela v pořádku, jen táta vypadá nemocně, když jsem se ptala mámy, říkala, že to není vážné … no dalšího úplňku se ani nestihnu vzpamatovat a je to ona, chová se jako já … to snad ne „Angele, miláčku …“ „Ano?“ „Nemohli bychom se jet projet?“ „A kam?“ „Mám překvapení …“ „Dobře…“ ne, ne nesmíš jí věřit, ona lže … odveze ho na nějakou opuštěnou ulici … bez domů, je tu mokro a chodníky se lesknou, protože na ně svítí měsíc „Vypadá to tu zvláštně …“ „Pojď, pojď ven …“ vezme ho z auta a tam ho chytí Lindsey, praští ho kladivem, ale železným, Angele … ne, to nesmíte! Bojuju jak jen můžu, abych ji dostala ven a podaří se, ale ona vyjde z mého těla a je v lidské podobě, Lindsey bije Angela a já se biju s ní „Kdo jsi?“  „Faith … konečně se můžeme poznat osobně.“  kopnu ji do obličeje a tím ji odkopnu na zem „Ale ne na dlouho …“ běžím do Angelova auta, kde vezmu nůž, který nosí vždycky pod sedadlem řidiče „Můj nůž …“ řekne a skočí po mně, ale já stihnu odskočit, dopadne na zem, skočím jí na záda a useknu hlavu … zmizí jako upír, rozpadne se na prach, stoupnu si za Lindseyho a dám mu nůž ke krku „Lindsey, nechám tě žít, ale pokud okamžitě nezmizíš, tak svou velkorysou nabídku vezmu zpět!“ naskočí do jeho starého auta a odjede, rychle Angela naložím a vezu ho do radní nemocnice, je tam Wesley a něco si tam s Antonym domlouvá, vběhnu do budovy a křičím „Potřebuju pomoct … Angel, je v autě …“ vyběhnou dva muži s nosítky a odvezou ho na sál, kde jej dají trochu do pořádku, Wesley mě vyslýchá „Co se stalo?“ „Lindsey a Faith …“ „Faith?“ „To ona byla ve mně. Neboj, už je pryč … dovedla Angela do pasti a tam ho zmlátil Lindsey.“ z pokoje vyjde Antony „Můžu za ním?“ kývne na znamení souhlasu, sednu si k Angelovi, těžce otevře oči „To jsem v nebi?“ „Ne, žiješ …“ „Omyl, jsem už mrtvý …“ „Budeš v pořádku …“ „Já vím, jen kdyby to tak nebolelo …“ „A kdepak tě to bolí?“ zeptám se a dám mu jemně pusu na modřinu „Je to lepší?“ „Ještě tady …“ řekne a ukáže na rty, líbáme se, sedne si a objímá mě, do pokoje vejde Wesley „No Lucy, Angele … málem jsi zemřel a vy tady teď …“ „Tohle je moje léčba, tak mi do ní laskavě nemluv …“ řeknu a obejmu Angela „Dobře, to je vaše věc … Lucy, rada tě potřebuje na měsíc někam poslat …“ „Na měsíc? A co Lindsey … Darla a hlavně Angel.“ „O to se postaráme. Všichni …“

 

Zlaté Los Angeles

 „Kam musím jet?“ „New York … je tam jeden upír … něco jako Angel, byla mu vrácena duše a oni tam potřebují někoho, kdo by mu ze začátku pomáhal. A ukázal mu jeho přemožitelku … Poslali bychom tam Angela, ale ty jsi to zažila nedávno.“ „Ach jo … jak já nesnáším tuhle práci.“ Další noc odlétám, Angel je doma a tak se s ním loučím „Miluju tě …“ „Já tebe taky …“ „A dávej mi na sebe pozor … Semi budeš na něj dohlížet a každý den budu volat a ty jestli nebudeš dodržovat pravidla, tak dostaneš!“ „Jo a když mě naštveš ty, tak ti pustím nahrávku jak Angel zpívá.“ Řekne Semi „Semi, netrestej mě …“  řeknu z legrace, obejmu tátu a mámu, kteří mě sem šli doprovodit „A ty na sebe dávej pozor tati, rozumíš? Nechci, aby se ti něco stalo … miluju tě.“ „Ale běž zlatíčko, co by se mně mohlo stát?“ nastoupím do letadla a ještě naposled jim zamávám a odcházím do černého letadla rady … na New Yorském letišti mě čeká jeden z členů rady je to Danny „Danny … kde ty se tady bereš?“ „Měl jsem ho hlídat, než doletíš, tak já odlétám. Jo a abych nezapomněl tohle je Ryan … Ryane tohle je Lucy.“ „Těší mě …“ „Mě taky …“ řeknu a usměju se „Když potkáš Angela, vyřiď mu, že ho miluju …“ „Jasně … vyřídím. Ahoj.“ „Ahoj a příjemnou cestu …“ když odejde, začneme se bavit „Ty jsi taky upír?“ „Jo, taky jsem upír …“ „Odvezu tě ke mně domů … budeme spávat tam.“ „Dobře … ale chvíli mě musíš nechat vydechnout … musím si pročíst papíry o té přemožitelce.“ „Cože?“ „Ty to ještě nevíš? Budeš muset pečovat o přemožitelku.“ „Přemožitelky nás mají zabíjet pokud vím …“ „Jsem taky přemožitelka …“ „Ale jsi …“ „Upír? Ano skvělý postřeh … byla to nehoda, ale nevadí mi to, stejně jsem ve dne moc venku nebyla …“ další den jedeme černou dodávkou knihovníka Jeremyho, který se taky stará o Ryana, zastavíme u školy a tam u davu dívek sedí jedna, co má krátké, tmavě hnědé vlasy … jmenuje se Jenny, k autu si stoupne nějaký kluk „Potřebujete něco?“ „Vlastně ano, mohl bys nám zavolat Jenny Sloumailovou?“ „Jasná páka … Jenny.“  Přistoupí k našemu autu  „Prý jste se mnou potřebovali mluvit …“ „Mohla bys jet s námi? Je to důležité … jsme od policie.“ „Ano … klidně.“ Jeremy jí všechno vysvětlí, o měsíc později  jsme v knihovně a mně zvoní mobil „Omlouvám se … ano?“ „Lucy … jak se máš?“ „Semi, děje se něco? Lindsey, Darla? Angel?!“ „Ne, všechno je v pořádku, jak se máš?“ „Ale jo, Ryan je bezva … co dělá Angel?“ „Kromě toho, že žárlí? Teď momentálně mlátí do pytle a asi ho brzo utrhne.“ „On žárlí? Miláček, dej mi ho …“ „Jasně … Angele Lucy.“ „Ahoj lásko.“ „Ahoj, co New York?“ „No to ti povím, zlatý L.A., ale je to tu fajn … všichni jsou milí. Chybíš mi …“ „Ty mně taky …“ „Co táta?“ „Nevím, je mu asi fajn, ale zatím je tady v L.A. …“  „Aha … no už budu muset končit, budeme večeřet … v knihovně, pánové neumí vařit a Jenny není moc zkušená kuchařka …“ „Aha, romantická večeře při svíčkách?“ „Proč žárlíš? Víš, že nemáš ani nejmenší důvod !“ „Vím … taky už končím, čeká mě romantická hlídka … znáš to já a tři upocení upíři.“ „Hezky se na to obleč …“ „Určitě … jo nevíš něco o mé vodě po holení?“ „Nezlob se na mě, vzala jsem si ji sebou, abych tě mohla pořád cítit …“ „Miluju tě …“ „Miluju tě.“ Řeknu a položím to „Kdo to byl?“ „Můj přítel … Angel.“ „Ví o tom, že jsi upír?“ začne Jenny „On je taky upír … je mu něco kolem 243 let …“ „Super a kolik je tobě?“ „Bude mi 20 … znáš to, novopečená upírka.“ Bavíme se při konzumaci jídla z japonské restaurace „Můžu mít dost osobní dotaz?“ ptá se Jenny „Jasně, proč ne?“ „Co upíři a sex?“ „Je to skvělý … má to pár výhod, nemůžeš umřít díky HIV nebo mít kapavku nebo tak něco a neštve tě to, že se svým klukem nemůžeš spát, kvůli menstruaci …“ „Ale nemůžeš mít děti …“ dopoví Ryan, zaskočí mi „Jo, to nemůžeš.“ „Udělala jsi to schválně, že?“ „Jestli myslíš mou přeměnu, tak opravdu úmyslně ne, ale chtěla jsem, kvůli Angelovi … miluju ho a nechci, aby byl sám a nechtěla jsem, aby mě kvůli tomu opustil jako Buffy …“ „Jaké to je …“ „Co jako?“ „Sex …“ všem nám zaskočí „Docela fajn … jen musíš dát pozor na to, s kým to uděláš. Jednou jsem se vyspala s klukem, o kterém jsem si myslela, že ho miluju a pak jsem okamžitě běžela za Angelem …“ večer se bavíme s Ryanem u rádia s mísou popcornu „Povídej mi o Angelovi …“ „Dobře … je strašně silný a když se naštve je pak dost práce po něm uklidit ten nepořádek v tělocvičně a … a je strašně sladký, když žárlí … učí u nás na škole tělocvik a dějepis, všichni ho zbožňují. A dokáže být strašně něžný, když chce, ale většinou je     vášnivý … strašně se o mě pořád bojí.“ Podívá se mi do očí a chceme se políbit, ale než se cokoliv stihne stát, uhnu „To … to nejde, já miluju Angela … a nemůžu mu to udělat. A ty potřebuješ někoho, kdo by byl jako ty … nemyslím tím upírku, může to být i normální holka nebo nějaká démonka, ale takhle to prostě nejde … navíc, zítra odjíždím.“ „Ano, já se omlouvám …“

 

Návrat se smutkem

„Já … já půjdu si už raději lehnout … čeká mě dlouhá cesta.“ Další noc odlétám, nikdo mě nečeká, protože to je překvapení, že přijíždím dnes a ne zítra … dorazím v sedm, ale je už tma vezmu si taxi „Odkudpak letíte slečno?“  „Z New Yorku …“ „Takovou dálku?“ „Měla jsem tam práci … už jsem doma.“ „Bude to gratis …“ „To nejde …“ „Ale ano … jděte.“ „Tak děkuju.“ otevřu dveře naší knihovny „Ahoj … jsem doma!“ nikdo tu není, jdu za tátou … s úsměvem vycházím nahoru „Táto … tatínku … jsem do … ma.“ Zastavím se, když ho spatřím ležet na zemi jejich ložnice, běžím k němu a snažím se mu pomoct nebo ho alespoň probudit „Táto … tatínku … co je ti?“ chytím ho za ruku a volám pohotovost „Haló 911? Rychle přijeďte na Emrtonovu 98 … můj táta, něco mu je …“ „Ano, za okamžik jsme tam, zkuste umělé dýchání a hlavně klid …“ řekne starší muž a po pár minutách dorazí sanitka … už mu nemohli pomoct, pláču „Je nám to líto … už jste mu nemohla pomoct, byl mrtvý, když jste přišla …“ po jejich odchodu do knihovny dorazí Wesley „Lucy … co se stalo?“ „Táta … přijela jsem a šla za ním nahoru, ale on … je mrtvý.“ Obejme mě „Kde jsou ostatní?“ „Odvezu tě k nim, ano?“ odveze mě do jedné z galerií,  Cordy učí a Semi flirtuje s Gunnem, jakmile mě spatří, jak vypadám, jsem bílá jako stěna a mám celé tělo orosené studeným potem „Semi … musím s tebou mluvit. O samotě …“ „Co se stalo?“ „Pojď se mnou …“ vyjdeme před třídu a všichni se na nás koukají oknem, které je přes celou stěnu „Co se stalo?“ řekne naštvaně „Víš, že jsi mě vyrušila od konverzace s mým klukem?“ „Semi … táta …“ „Co? Odjel?“ „Táta … umřel.“ Klekne si na zem a pláče „Ne, ne … že je to legrace, táta ne …“ obejme mě a pláče „A jak?“ „To nevím … přišla jsem a byl už mrtvý.“ Wesley nás odveze do márnice, kde čekáme na odpověď „Kde je máma?“ „Letěla za tebou do New Yorku … podívat se jak ti jde práce.“ „Aha …“ přijde doktor „Můžete slečno Mastersová?“ popojdeme se Semi blíž ke dveřím „Ano?“ „Jste dcery zesnulého?“ „Ano … jsme. Co se stalo?“ „Otrávil se … dal si do whisky asi deset prášků na spaní.“ „Cože? Proč by to dělal?“ „To už se bohužel nedozvíme …“ sedneme si na židle a já nevím, co si mám myslet, když dojedeme domů, je tam Angel i s mámou „Lucy …“ obejmou mě i Semi „Co se stalo? Vypadáte, jako by někdo umřel …“ Semi se rozpláče a běží do pokoje „Co se stalo?“ „Táta …“ „To by mě taky zajímalo, kde ten blázen je touhle dobou…“ řekne máma „Angele, víš jak jsem říkala, že se těším, až budeme sami …“ kývne „A ty jsi mi řekl, že mě to bude mrzet … Je to tady, on je mrtvý.“ Obejme mě „Přišla jsem k němu do pokoje a on tam ležel se sklenkou whisky … nasypal si tam prášky na spaní.“ Máma vypadá, jako by jí to bylo jedno „Ještě jsem tam byla, když trochu vnímal, stiskl mi ruku a pak umřel … Angele!“ o týden později je pohřeb, je v nočních hodinách, abych tam mohla jít i já s Angelem, po obřadu tu tak sama sedím s Angelem a přijde sem Ryan, obejme mě „Lucy, jsi v pořádku?“ „Ne, ale je to fajn, mám Angela …“ „Jsou tu všichni, jeli se ubytovat … a pak do knihovny, kdybys byla náhodou tam.“ „Měli bychom už jít Lucy … mohli by se sbíhat upíři a myslím, že teď by nebylo vhodné je potkat.“ „Máš pravdu …“

 

 

Nechť žije radost

O tři roky později nám Semi s Gunnem oznámí „Ahoj lidi …“ pozdraví nás Semi a Gunn v tělocvičně při rozcvičce „Mohli byste jít na chvíli do haly.“ „Jasně …“ řekneme a jdeme „Chtěli bychom vám něco oznámit. Tady s Charlesem …“ v hale jsou všichni (máma, Cordy, Wesley, James, Virginia a my dva)  „No … budeme se brát.“ Vyhodí ze sebe Gunn „Bezva …“  řeknu a popřeju i s Angelem sestřičce a Gunnovi „Hodně štěstí sestřičko …“ „Děkuju …“ spadnu na zem a mám vidění, vidím tu holčičku, jak před maturitním plesem ty sny „Lucy?“ Angel mi pomůže vstát „Co se stalo?“ „Nic … jen se mi neudělalo dobře … asi nedostatek krve nebo tak něco, jdu se napít …“ zajdu do kancelářičky, ale všichni jdou za mnou „Co je?“ „Lucy … mohla bys říct, co se stalo?“ „Nic, jasný? Je mi fajn … jen se mi zamotala hlava. To je celé …“ „Nelži …“ „Fajn, chcete pravdu? Měla jsem vidění … holčička, já Angel, nebezpečný upír … konec představení.“ „Holčička?“ „Dítě … Imagin. Nic to neznamená, jen sen … nebo nějaká podobná kravina.“ Řeknu, napiju se a kouknu ke dveřím, těžce polknu, ve dveřích je totiž ta holčička „Co je?“ ostatní se otočí a vidí ji taky „Máma …“ zvolá a skočí mi do náručí, může jí být tak šest sedm, jsem z toho dost vyděšená „Může jí být tak šest, to jsi byla ještě člověk …“ „Chceš si skočit zabojovat do tělocvičny?“ „Mně bude stačit celý týden v kuchyni u nádobí …“ „Pochopil jsi miláčku.“ Malá ze mě sleze „Kde máš maminku zlatíčko a jak se jmenuješ?“ „Imagin …“ „No Imagin a kde máš rodiče?“ nechápavě se na nás podívá „Mami, proč si dělá táta takhle hloupou legraci?“  „Dobře Angele, když já byla před šesti lety člověk, vysvětli mi co má znamenat slůvko tati.“ „Mami, mami…“ zvolá holčička, donutí mě kleknou si a pošeptá mi „Táta se dneska chová divně, asi by neměl tolik bojovat …“  stoupnu si „No čistě teoreticky, když jsme spolu tenkrát … poprvé, tak to mohlo … nějak …“ „Lucy, nemyslíš, že by sis toho všimla?“ „Já vím, ale co když to u nás chodí jinak?“ „Tak jinak, kdybychom pokaždé, co bychom spolu spali měli dítě, tak jich máme přesně  tisíc čtyři sta … a i kdyby něco takového bylo možné, což není musel bych o tom vědět.“ „Máš pravdu …“ „Angele, nechci slyšet, kolikrát jsi to dělal s mou dcerou, je to nechutné …“ zaprotestuje matka „Únavné možná, nechutné nikdy.“ Breptne si pod nos Lucy „Mami, já chci jít spát …“ „Tak jdi nahoru …“ řekneme s Angelem a všichni se na nás podívají „A co pohádka?“ zaškemrá malá „Pojď Imagin, řeknu ti pěknou pohádku …“ řekne máma a jde s ní nahoru, vezmu si něco na uklidnění „Co blázníš? Na nás to nezabírá …“ řekne Angel „To vím taky, ale když si vsugeruju, že to zabere, tak to zabere …“ „Musíme přemýšlet jak nebo proč se to stalo …“ podíváme se na sebe „Lindsey!“ a hádejte, kdo právě vchází „Ahoj ve spolek …“ „Co to má zase znamenat … ?!“ „Angele, je to tvoje dceruška, copak si nepamatuješ?“ „Jaká dceruška? I kdybych nějakou měl, byla by přes sto let po smrti …“ „Tenkrát, jak jsi zachránil tomu dítěti život, před Darlou …“ „Kde jsou její rodiče?“ „Přemýšlej … omluvte mě, musím už jít …“ řekne a než se vzpamatujeme je pryč „Bezva, máme dítě …“ „Už to tak vypadá, musíme najít její rodiče …“ „O ou …“ „Co má znamenat O ou?“ „Víš odkud je?“ „Ne …“ „Z Číny …“ „Cože ?! Jdu zavolat na velvyslanectví…“  „Ty umíš čínsky?“ „Trochu, třeba se tam domluvím španělsky nebo rusky …“ „Co o tobě ještě nevím ?“ „Hele tenhle úsměv si nechej jindy …“ „A proč?“ „Angele, v naší ložnice je šestiletá holčička a tenhle úsměv máš pokaždé před sexem, tak si to vylož, ano?“ jdu k telefonu a začnu mluvit čínštinou, kterou se učím, v překladu to znamená „Dobrý den, chtěla bych přehodit na policii, máme tu jednu holčičku, zřejmě od vás …“ „Ou ano … moment, kouknu se na pohřešované děti …“ řekne žena a po chvíli dopoví „Je tu pohřešováno asi padesát dětí … z toho 48 děvčat.“ „Jmenuje se Imagin …“ „Byla tu jedna Imagin Anen Lee … je to dcera Lea a Mii Lee, přestěhovali se před čtyřmi lety do Los Angeles … nahlásili ale návrat dcery už dávno.“ „Děkuji mockrát …“ „Nashledanou …“ „Nashledanou.“ Položím to a začnu mluvit normálně „Co? Nerozuměla jsi jí, že?“ „Rozuměla a mám dobrou zprávu, rodiče Imagin se přestěhovali sem do L.A. …“ „Ale nemáme příjmení …“ „Jmenuje se Imagin Anen Lee …“ „Páni.“ „Bezva …“ „Co kdybychom si teď šli lehnout, jsem grogy …“ „Já taky, dneska to byla náročná noc … blahopřejeme sestřičko a omlouvám se, že jsme vám zkazili tu zprávu.“ „Nezkazili jste ji, jen si člověk musí zvyknout na neustálý proud událostí …“ malá seběhne dolů s medvídkem v ruce a slzami v očích „Mami!“ „Copak je Imagin?“ „Bylo mi po vás smutno …“ řekne a obejme nás s Angelem, koukneme se na sebe takovým smutným pohledem „Mami, tati …“ rozpláču se a Angel mě i s Imagin utěšují „Tati, proč maminka pláče?“ „Je šťastná Imagin …“ „Aha … tak to já budu plakat taky …“ „Víš co Imagin, jdi nahoru, my za tebou za chvíli přijdeme …“ „Dobře, ale za chvíli.“ Řekne a dá mi pusu, jakmile odejde, Angel mě utěšuje „No tak, nesmíš plakat … a proč vůbec pláčeš?“ všichni už raději odešli „Není naše Angele a vím, že nikdy nic takového mít    nebudeme … tohle už se nikdy nestane, už nám nikdy žádné dítě neřekne mami a tati. Chápeš? Ó Bože , kéž by to šlo, abychom mohli mít svou dcerušku nebo synka, bylo by mi to jedno …“ „Já vím miláčku, já vím …“ malá stojí na schodišti „Imagin, proč nejsi v postýlce?“ „Já vím, že nejste mí rodiče …“ „A proč jsi nám tak říkala?“ „Pamatuju si ho … byl mi sotva jeden rok a on mě zachránil před tou blonďatou mrchou.“ „Jak to, že je ti šest let?“ „Není mi šest je mi 402 let … jen stárnu hodně pomalu za 67 let se moje tělo změní o jeden lidský rok …“ „A proč jsi přišla?“ „Chtěla jsem tě vidět … Víš jsi fajn … jen mě mrzelo, že nemůžete mít děti a tak jsem vám chtěla udělat radost, abyste měli děťátko … někoho o koho byste se mohli starat … kdyby nepřišel ten nagelovanej frajer, tak se to povedlo.“  Do knihovny vletí dva starší lidé „Imagin!“ „Rodiče …“ „Kde jsi byla, měli jsme o tebe strach … ale mamince bylo jasné, za kým jsi šla.“ „No jo porát!“ „Omlouváme se, jestli vám naše dcera způsobila nepříjemnosti … je ještě mladá je jí teprve 402 let, znáte to, děti.“ „Jo … děti.“ „A vy máte děti?“ „Ne, my je mít nemůžeme …“ „Omlouvám se, mohlo mě to napadnout … že upíři.“ „Jacku, nerozmazávej to!“ „Ach ano … omlouvám se, pojď Imagin, za tohle máš sto let domácího vězení!“  „Sto? Nějak jste zvýšili, posledně, když jsem za ním utekla, tak to bylo devadesát.“ „Posledně jsi nedošla …“ hádají se, když odcházejí „No, já jdu   spát …“ „Jasně, já budu ještě chvíli vzhůru …“ „Dobře …“ řekne a jde spát, já si jdu sednout na střechu a pláču tam, někdo jde, rychle otřu slzy, je to Angel „Vím, že pláčeš …“ „Ne, to se ti jen zdálo …“  sedne si vedle mě „Cítím, že toho lituješ …“ „Jak tě to jen mohlo napadnou?! Jednou za čas se prostě potřebuju vybrečet … dostat to pryč.“ Obejme mě a já brečím „Jen se vyplač …“ „Miluju tě …“ „Já tebe taky …“ „Neříkej to!“ „Proč?“ „Nebo začnu brečet ještě víc .“ říkám přes pláč a najednou se oba začneme smát, on mě začne lechtat a já pláču, ale štěstím a taky smíchem … nějak mu to nevyjde a já mu spadnu na břicho, takže ležím na něm , políbíme se a pak ještě jednou, rychle seběhneme dolů do naší ložnice a svlékneme se, skočí na mě a já se musím smát „Co je ti pořád k smíchu?“ „Nic … já jen, že si tímhle to nádobí nevyžehlíš …“ oba se začneme smát „Opravdu ne?“ ptá se při líbání „Ne … ne.“ Chceme se milovat, ale nejde to … Angel naštvaně sejde dolů a mlátí nepříčetně do pytle „Co se děje?“ ptám se, když dojdu za ním „Nevím … asi nejsem ve formě k sakru …“ „Nemyslím to, proč nejsme nahoře, ale proč tě to štve? Jednou se to nepovedlo, prostě nejde, aby to pokaždé šlo a navíc … dneska jsem upřímně řečeno na sex neměla náladu ani já. Semi a Gunn, Imagin … Je normální, že máme hlavu plnou všeho kolem a ne sexu.“ Obejme mě „Já tě miluju …“ „Vidíš a už máš dobrou náladu. Pojď si lehnout …“ vezme mě do náručí, nahoře si lehneme do postele a já pustím kazetu z maturitního večírku „Taky byly dřív maturitní večírky?“  „Taky … ale já na ten svůj nepřišel … neměl jsem s kým jít a tak jsem raději zůstal v ústraní a všechnu tu slávu pozoroval z temného místa.“ „Chudáčku …“ řeknu a dám mu pusu.

 

FBI

Další den v noci, když se vzbudím je kolem knihovny strašlivý povyk … zabilo se tu několik              upírů, těsně potom, co zabili tři kolemjdoucí, je tu FBI … vyběhnu dolů, protože Angel není v posteli, vrazí do knihovny s nějakým chlápkem v patách „Co je vám k sakru do toho kolik mi je?“ „Odpovězte !“ křičí na něj muž „Co je to tu za randál? Wesley, co se stalo?“ „Nějací pitomci volali FBI …“ „Dobré ráno zlato …“ řekne Angel a dá mi pusu „Lindsey?“ „Asi …“ „A co je tohle za šaška ?“ „Tohle je zesměšňování vládního zaměstnance …“ „Scaldere …“ do budovy vejde i žena „Nevěřím na báchorky o upírech, ale tohle je …“ „Divné? Taky mám ten pocit.“  Jsem tu jen v noční košilce a když se na mě muž podívá, zastaví se mu dech „Je vám něco?“ ptám se „N … ne, jsem v pořádku.“ „Hele …“ Angel mu chce pohrozit, ale než to stihne, políbím ho „Mám ráda když žárlíš …“ „Na koho? Na tohle? Pch …“ řekne a jde se napít „Potřebujete něco?“ „Ano, vlastně ano … kde jste byli dnes večer kolem desáté …“ „To už je po desáté? Zlato, proč jsi mě nevzbudil?“ „Po tom včerejšku jsem chtěl, aby sis odpočinula …“ „Kdo za mě vzal mou první hodinu?“ „Odpadla, měla jsi vidět, jakou měli radost …“ „To věřím …“ „Vy tady na škole učíte?“ „Ano … Lucy Mastersová …“ „Fox Scalder …“ „Těší mě …“ „Potěšení je na mé straně.“ Trochu si zaflirtuju „A co hledáte v těchto končinách? Agente Scaldere …“ „Máte dnes večer volno?“ Angela to docela vytočí „Ona ne, ale má pěst jo …“ „Angele … přestaň žárlit. Omlouvám se za něj …“ „Má právo, tak nádherná žena …“ „Dobře, ale co hledáte tady? Snad ne krásnou ženu?“ „To ne, ale dnes v noci tu zavraždili tři lidi … a vrahové se potom změnily v prach. Byla tam prý i nějaká žena, ale ta přežila a utekla …“ „Budu hádat, blondýna …“ „Správně …“ do knihovny vběhne Imagin „Mami!“ zvolá a skočí mi do náručí „Už zase jsi utekla?“ „Ne, máma mě poslala, abych se podívala, co se tu stalo …“ „Nic moc, jen pár upírů, nemusíš mít strach …“ řekne Angel a oba agenti FBI jsou v koncích s rozumem „Táta říkal, že za vámi budu moct chodit … pokud mi to dovolíte?“ „To víš, že jo …“ dá mi pusu a obejmeme se i s Angelem, Wesley to nevydrží a vyfotí nás, agent Scalder si všimne, že není normální „Smím se zeptat, proč máte infra foťák?“ „A smím se já zeptat? Vy s nikým nechodíte, že?“ „Jak jste to uhodla ?“ „Žádná normální ženská by vám nenechala tuhle kravatu …“ jeho spolupracovnice se začne smát, Angel si zapálí, vezmu mu cigaretu a uhasím „Co?“ „Hele … kouřit nebudeš, je ti potom vždycky zle.“ „Poslední cigaretu jsem měl, když jsem zapaloval Darlu a Drusillu, tak jak víš, že je mi potom zle …“ zastaví se „Už mlčím, nechci další týden nádobí …“ „Tak se mi líbí můj chlapeček.“ Do knihovny vletí Isobel „Prý tu byla Darla … nechala tu nepořádek, teda Lucy, já se divým, jak ji můžeš tolerovat … spala s Angelem, chce tě zabít.“ „Nebyla vůbec dobrá … myslím v posteli. Zato Lucy je lepší …“ „Angele, jsou tu děti … až po 22 hodině …“ „Je 24:05.“ „Pořád se nemůžu zaběhnout do toho času …“ „Můžete mi odpovědět na tu otázku?“ „A na jakou?“ „Kde jste byla dnes večer kolem desáté?“ „Nahoře v pokoji …“ „A co jste dělala?“ „Spala …“ „Může vám to někdo dosvědčit …“ „Teda takhle blbýho agenta jsem ještě neviděl …“ do sálu vejde i Antony, oba agenti se ho leknou „Lucy… Angele, všichni.“ „Ahoj … co se děje, že rada zavítala i k nám?“ „Darla prý zlobila … agenti Scalder a Muldryová … co vy v těchto končinách.“ „No omlouváme se, nevěděli jsme, že je to záležitost rady …“ „To je v pořádku, zapamatujte si tyhle tváře … jsou to jedni z našich nejlepších lidí.“ „Pane, na tvář této dámy se nedá zapomenout …“ Angelovi se pomalu, ale jistě na krku zvedá žíla, která je výrazná jen, když je vzteky bez sebe „Angele … mohl bys jít Wesleymu ukázat, jak se mlátí do pytle?“ „Ale já to nechci …“ řekne Wesley a když mu naznačím žílu, už mizí    „No … mohl bys mi vysvětlit, jak se do toho … mlátí?“ zmizí v tělocvičně „Omlouvám se, je kapičku žárlivý …“ zvoní telefon „Vezmu to …“ řekne Imagin „Angel innvestigation … přejete si?“ chvíli poslouchá  „Lucy máš na drátě Angela …“ zakroutím hlavu a vezmu si to „Ano?“ „Nechtěla bys jít do kina?“ „Jako rande?“ „Ano … jako rande.“ „Angele …“ „Prosím …“ „Dobře …“ „Za pět vteřin jsem u tebe …“ řekne a vchází do haly „Nemluvil jsi náhodou něco o tom, že bychom neměli utrácet …“ obejme mě „Já toho nakecám … znáš mě .“ „Tak jdeme?“ ptám se „A nechtěla bys se náhodou převléknout z pyžama?“ „Mně se to takhle líbí víc … ale máš pravdu, asi by mi byla zima.“ „Díky bohu za magii, nebýt toho kouzla, tak tu dávno pobíhá Angelus …“ „Vy spolu spíte?“ ptá se zděšeně Antony, koukneme se na sebe „Jo … něco v nepořádku?“ „A co duše?“ podám knihu „V celé radě, která má asi miliardu členů se nenašel nikdo, kdo by to kouzlo našel …“ přijde Virginie s Jamesem „Kam vyrážíte?“ „Jdeme do kina …“ „Smůla … dávají Le hostina D´Amelia …“ „Co to je za film …“ „Tak mě napadlo, co kdybychom zůstali raději doma … nebo šli někam na snídani, to kino nebyl dobrý nápad …“ „Co je to za film?“ „Porno …“ „Aha … tak to opravdu půjdeme raději na snídani …“ „Na snídani o půlnoci?“ „Scaldere, moc nevyzvídejte …“ „Ale má pravdu, je čas na oběd a navíc mají zavřeno …“ „Tak něco uvařím …“ „Angele? Myslíš, že je to dobrý nápad? Posledně, když jsi dělal brambory, tak jsi je uvařil i se slupkou a maso jsi překořenil.“ „Neboj, dám si pozor …“ řekne a zaleze do kuchyně, James a Wesley jdou raději za ním, Wesley bere pro jistotu hasák „To opravdu neumí vařit?“ „Učí se …“ „Mami, už budu muset …“ řekne Imagin a dá mi pusu „Doufám, že Darlu zabiješ …“ „Neboj, až vyrosteš, budeš mi pomáhat ji mučit, platí?“ „Už se nemůžu dočkat …“ řekne a běží domů „Jestli chcete, můžete zůstat na jídlo, pokud se to bude dát jíst …“ „Děkujeme.“ zapnu rádio a tam hrají naši písničku „Lucy … mohla bys to jít ochutnat?“ „Jo, jen se skočím převléct …“ obléknu si tepláky a své tričko na cvičení, jdu k nim a ochutnám to „Je to docela      dobrý … skočím si zatrénovat a za chvilku budu u stolu …“ „Můžu si zabojovat?“ ptá se James „Klidně …“ jdeme do tělocvičny, jdou s námi i Scalder, Muldryová, Antony a Virginie … postavíme se proti sobě, první co James udělá, tak to, že udělá výpad … uhnu a tím pádem skončí na zemi, rychle se postaví a chce mě kopnout, avšak jeho nohu chytím a svalím ho na zem „To už mi stačí …“ „Jamesi, ty jsi ale padavka … nechat se zmlátit ode mě …“ „Jdu pomoct Angelovi …“ „Dobře…“ já jdu za Cordy, sedí v kanceláři a hledí na fotku „Co je to za fotku?“ „Nic …“ řekne a schová ji „No tak Cordy, jsme nejlepší kamarádky, ne?“ podá mi ji, je na té fotce se Xanderem „Cordy … co se děje?“ „Je mi po něm smutno … a štve mě, že chodí s tou nánou Anyou …“ pohladím ji po vlasech „Vždyť máš Wesleyho …“ „Jo, ale Wesley je Wesley a Xander je Xander … O bože, kéž by alespoň přijel, jen tak … popovídat si, zasmát se.“ „Dámy, jídlo už je na stole …“ volají na nás z jídelny „Pojď, aspoň se trochu najíš … nesmíš dát najevo, že tě něco trápí …“ „Čím to, že mi vždycky pomůžeš?“ ptá se, když jdeme do jídelny „No jo, to jsem já …“ sedáme si ke stolu, jsou tu všichni (Virginie, James, Angel, Wesley, Gunn, Semi, máma, agenti Scalder a Muldryová a v ne poslední řadě Antony …)  ochutnáme jídlo „Kdo ti pomáhal?“ „To já sám …“ pochlubí se Angel „Je to moc dobré …“ „To říkáš jen proto, aby ses vůči mně necítila špatně …“ „To teda ne …“ „Tak nemusím …“ „Ať tě ani nenapadne to doříct, nádobí se nevyhneš!“ „Víš, že jsi paličatá?“ „Mám dobrého učitele miláčku …“  „Tím jsi myslela mě?“ ptá se dotčeně „Ne, tím jsem myslela toho Angela, co stojí za tebou …“ řeknu s úsměvem „Ne, omlouvám se, ale jsi paličatý jako mezek, to potvrdí každý … a strašně žárlivý.“ „To není pravda, kdy jsem naposledy žárlil?“  všichni se na něj podíváme a začneme se smát „Musím si odskočit … za chvíli jsem tady.“ Řeknu a jdu k telefonu

 

I´m under your spell část 1.

„Buffy Summersová u telefonu, kdo volá?“ „Ahoj Buffy …“ „Lucy … co se děje?“ „Já potřebovala bych od tebe něco …“ „Cokoliv …“ „Mohla bys sem poslat Xandera, Cordy je po něm smutno, ale znáš ji, je moc hrdá na to, aby mu zavolala …“ „Jasně, zítra bude u vás …“ „Ale prosím, ať neví, že jsem volala, mrzelo by ji to …“ „Chápu …“ „Už budu muset končit, znáš to všude strašnej frmol …“ „Jasně, znám … tak ahoj.“ „Ahoj …“ položím to a jdu zase ke stolu, Angel se ke mně nakloní a šeptem se zeptá „Komu jsi volala?“ usměju se „Je něco, čeho si nevšimneš?“ „Řekl bych, že ne …“ do knihovny někdo vletí, jdeme se tam podívat, je to Xander, všichni na něj koukáme „Ahoj…“ „Ahoj …“ „Co tu děláš?“ „Ale, byl jsem autem kousek odsud a tak jsem si řekl, že si zaběhnu sem, za váma …“ Cordy vypadne ta fotka z kapsy, rychle ji zvedne „Ty máš pořád naši fotku?“ „Jo … zrovna dneska, ani nevím jak jsem ji našla v albumu, jak se ke mně jen mohla dostat …“ „To bude asi moje vina, spletla jsem si tu fotku s tvou Wesleyho a tak … nedívala jsem se na ni, jen jsem ji zahlédla a viděla Cordy a tak jsem okamžitě myslela, že je to Wesley …“ agenti se rozloučí a odejdou do knihovny vejde Anagogic „Ahoj všichni …“ „Ahoj, co ty tady v tuhle hodinu …“ „A kdo to s tebou jde?“ „Lucy, mohla bys mi prokázat laskavost …“ „Jakou?“ „Pojď do hudebny …“ dá mi papír a na něm nějaký text, všichni jsme dost překvapení, je s ním i kapela, stoupnou si k nástrojům „Mohli byste nás nechat o samotě … pracovat?“ „Jo jasně, stejně, Angele, mohl bych s tebou mluvit soukromě?“ ptá se Xander  „Jo, proč ne?“ všichni odejdou a je tu jen Anagogic a ti kluci z kapely „Lucy, chci, aby ses uvolnila a zpívala … tohle, ale uvolni se, úplně, neexistuje nic než ty a ta píseň …“ postavím se a zpívám podle textu, písnička se jmenuje I´m under your spell  až dozpívám poděkuje mi a odejde, zmateně sejdu dolů „Co se stalo?“ „Chtěl, abych mu zazpívala a odjel …“ zapneme rádio, sedíme v hale a kecáme, najednou hlasatel řekne „Dobrý    večer … nebo  raději dobré ráno, tak teď vám pustím novou písničku, kterou mi teď donesl můj dobrý kamarád, je to žhavá novinka, tak bedlivě poslouchejte, nastražte uši a poslouchejte … I´m under your spell od zpěvačky, kterou prozatím nebudu jmenovat …“ „I live my life in shadow never the sun on my face we didn‘t seen so sad go I‘ve  got  bed was my place now I‘m played in light  somethink just is in right  I‘m under your spell  how will ´s good at bee anyone would  noud is me it‘s magic like and tale  how you soud me free wrote me absovizeli I so world in chine tide spirits and charms in the air I always took for gran tide I was the only one nair but your power shone write an any I no I’m under your spell  nothing I can do you just took my so with you,  you work gorg I‘m so well finally I new everythink I dream with true you may me belive … I‘m month two the tide I can fell you inside I‘m under your spell  searching like the see boughting you so helpless lee I break with every swel lost in ex the see spropanyed my willow tree you make me comlet … will make me complet you make me complet …“ nevnímáme a mluvíme dál, ale až začne hrát písnička, ztuhnu, ostatní si toho všimnou „Co je?“ do knihovny vejde Anagogic … praštím s ním o stěnu „Sakra, proč jsi to udělal? Co je tohle za hloupej fór?“ „Mohla bys mě pustit, přestávám dýchat …“ praštím s ním o zem a zoufale si sednu do křesla, všichni jsou úplně mimo, až do chvíle, než hlasatel řekne „Teda tahle holka má ale hlas … tak to byla Lucy a její I´m under your spell  …“ „Máš nádherný hlas …“ „Jo, ale to neznamená, že budu zpívat do rádia nebo tak … chci žít v klidu naší knihovny a ne tím, že budu zpívat v rádiích nebo poslouchat ty idioty kolem!“ „Lucy … nemusíš nikde vystoupit, můžeš jen dávat písničky do rádia …“ „Ale já nechci, chci svůj život strávit v klidu, někde v ústraní, kde mě nikdo neuvidí, jen mí přátelé a rodina …“ „Nechápu tě, máš výborný hlas … mohla bys to dotáhnout daleko.“ „V tomhle má Anagogic výjimečně pravdu Lucy, máš talent a můžeš toho moc dokázat.“ Řekne Angel „Jo, ale i kdyby … co řeknu, proč nechodím ve dne ven hm? To mám celýmu světu dobrovolně oznámit pravdu o sobě … o nás … o upírech?“ „Nikde nemusí být tvoje tvář …“ „Cože?“ „Jen to nahraješ na kazetu a končíš … to by šlo ne? Alespoň to zkus … prosím.“ Naléhá Anagogic a po chvíli se k němu všichni připojí „Dobře, ale jen to zkusíme, když to nepůjde, tak končím!“ „Jasně! Večer donesu další texty …“ „Jdu si lehnout … dneska je den na nic…“ řeknu a třísknu nahoře dveřmi, Angel jde pomalu a opatrně za mnou „Jsem mimo palbu?“ „Jo …“ „Co se děje? Proč jsi tak naštvaná …“ „Chci klid, to je všechno, nesnáším všechnu tu publicitu, reflektory a vůbec všechno co se toho týče …“ obejme mě „Chci, abys zpívala … jde ti to a lidi časem zapomenou i na tu nejlepší zpěvačku, tak si to pořádně vychutnej, abys jednou svým dě…“ zastaví se „Vím, jak jsi to myslel … díky bohu, že je víkend, musím se vyspat …“ „Ten policajt po tobě pořád koukal …“ „A …?“ „Myslel jsem, že ho zabiju!“ „Ty můj velkej žárlivče …“ lehneme si v objetí na postel „Zpívala jsi moc hezky …“ „Neprovokuj mě!“ „Ten text jsi skládala sama?“ vstanu, vezmu jeden z polštářů a začneme se mlátit polštáři, spadneme oba na zem „Au … vidíš, co děláš?“ „Ublížila sis lásko?“ zeptá se, políbí mě a svlékne tričko, do pokoje vtrhne máma, ani nezaklepe „Mami?!“ „Lucy … okamžitě pojď se mnou, chci s tebou mluvit a když budeš v tom, tak se laskavě obleč!“ „Mami, měla jsem náročnou noc a chtěla bych jít spát …“ „Okamžitě!“ obléknu si na sebe tričko, pod kterým jsem samozřejmě nic neměla „Jen jdi, počkám tady, ještě si budu číst…“ „Konečně nějaká cílevědomá činnost …“ „Mami?!“ „Ty pojď !“ jsem úplně mimo z jejího chování … jdeme dolů do kanceláře, vletíme tam obě jako střelené, všichni koukají, jako by spadli z višně „Co to mělo k sakru znamenat?“ „Nechci, aby ses stýkala s Angelem …“ „Cože? A důvod?!“ „Má na tebe špatný vliv …“ „To ti řekl kdo? Že by nějaká tvá podělaná známá?“ vrazí mi „Jo jasně, vraž mi ještě jednu … to bude super, ať žije násilí, už vím, proč si táta vzal ty prášky. Na jeho místě bych udělala to samí …“ chce mi vrazit znovu, ale už nemá odvahu „Víš v čem je tvůj problém? Já ti to řeknu, chceš, abychom se Semi byly jako ty, úplné kopie … ale to se ti nepovede, já jsem já a Semi je Semi a víš co ještě? Jsi panovačná, jsi panovačná stará ženská, co nenávidí svět … s Angelem se nepřestanu stýkat, je to totiž jediný upír, který tu široko daleko má duši … neberu ho jako upíra, ale beru ho jako svou rodinu … víš, ať chceš nebo ne, jednou umřete, všichni a já tu budu muset zůstat na věky … kdybych si mohla vybrat s kým bych tu věčnost chtěla strávit, nebyla bys to ty, vyjmenuju ti ty lidi Angel, Semi, Gunn, Cordy, Wesley, James, Virginie, Buffy a Riley … a hlavně táta. Kéž by tu byl … vždycky mi dokázal poradit a pomoct, ne jako rodič, ale jako přítel a toho jsem si cenila. Ty jsi mi ukradená, chápeš to?! Nikdy jsi nebyla částí mýho života … měla jsi moc práce, než aby ses zajímala, co dělám … a když ses dozvěděla, že jsem přemožitelka, bylo ti to jedno a tak je to pořád, ale mám to štěstí, že je tu Angel, alespoň jemu na mě opravdu záleží …“ řeknu s pláčem a chci odejít, máma taky pláče „Lucy …“ řekne a chce mě obejmout, odtrhnu ji od sebe a běžím nahoru za Angelem, vběhnu do koupelny a na tu ránu si dám led, mám tam totiž modřinu „Co se ti stalo?“ „Nic, je mi fajn …“ řeknu v slzách „Je mi úplně fajn …“ rozbrečím se a obejmu ho „No tak, neplač … přemožitelky přece nepláčou.“ „Tak asi nejsem přemožitelka …“ „Co to plácáš, ty jsi ta nejlepší přemožitelka!“ „Chtěla, abych se s tebou rozešla … to ať mě radši zabije.“ „Takhle nemluv, rozumíš? Tohle nesmíš říkat!“ „Proč?!“ „Protože tě miluju …“  někdo klepe na dveře „Ano?“ „Lucy, chci s tebou mluvit!“ řekne mámin hlas „Ale já s tebou ne …“ „Prosím …“ „Nemám čas, jdu na hlídku …“  odejde „Potřebuju si trochu provětrat hlavu … vyčistit myšlenky.“ „Mám jít s tebou?“ „Ne, díky, potřebuju být sama …“ dá mi pusu a já jdu, během několika minut jsem na hřbitově, vyřítí se na mě upír … skopnu ho k zemi „Au …“ kleknu si mu na hruď „To ti doma neříkali, že nemáš strašit slušný lidi …“ „Slušný? Ty a slušná…“ „To jsem jako neslyšela …“ řeknu a probodnu mu srdce „Ti upíři jsou dneska oprsklí jak lázeňský veverky …“ řeknu a stoupnu si, něco se hýbe ve křoví, vyzdvihnu to a hodím na zem, je to máma „Mami ?“ „Ahoj …“ pomůžu jí vstát „Co tady děláš?“ „Chtěla jsem vědět, co děláš a jak to chodí … a tak.“ Za mámou se řítí upír „Pozor …“ vykřiknu a vrazím mu do srdce kolík „Jsi v pořádku?“ „Zachránila jsi mě …“ „Jo, to je moje práce zachraňovat lidi a vraždit upíry bez duše…“ „Donesla jsem svačinku …“ „Mami, jsme na hřbitově a každou chvíli se na nás může vyřítit upír, jídlo se nepovoluje …“ „To říká Wesley …“ „Wesley má mnohdy pravdu …“ podíváme se na sebe „Ne, nemá …“ řekneme obě „Víš, chci se ti omluvit za to co jsem ti dneska řekla, bylo to hnusný a asi to nebylo moc taktní, to s tátou …“ „Měla jsi pravdu … jsem šílená, ale jako mojí teď tady nejstarší dceři ti něco musím oznámit …“ „Co? Jsi taky upír nebo ne, už vím, táta je zombie a každý večer chodí na návštěvu …“ „Lucy!“ „Už mlčím …“ „Znáš Joshe od nás z galerie …“ „Jo , Josh … je fajn.“ „To já vím a on … my nějak jsme se spolu dali dohromady …“ zastavím se „Mami, to snad není možný …“ řítí se na mě upír, ale bez otočení jej srazím k zemi, probere se a jde znovu „Jak můžeš? Táta se zabil teprve nedávno …“ „Jsou to tři roky Lucy …“ upír pořád otravuje, má už na celém těle modřiny „Hele mohl bys neotravovat ?!“ chce mě kousnout „Proč jen to s těmahle monstrama nejde po dobrým to já nechápu …“ řeknu a vrazím mu kolík do srdce „Mami, já tě nechápu …“ „Myslela jsem, že ty mě pochopíš víc než kdo jiný … nechci zůstat sama … chci vedle někoho umírat a Josh mě miluje a já ho taky.“ Vyřítí se tři upíři, jeden chytí mámu, mě chytí druhý a třetí se chystá napít, nechám ho,  jakmile zjistí, že jsem upír řekne „O ou…“ odkopnu toho co mě držel „Chlapci, chlapci … co to má znamenat?!“ všichni se klepou strachy, vytáhnu kolík a první zabiju toho, co chtěl pít, ostatní se vzpamatují a utečou … když dorazíme domů čeká nás celá parta, na krku mám obrovskou jizvu „Ahoj všichni …“ „Co se ti stalo?“ „Nic … hlavně to neříkejte Angelovi …“ řeknu, protože ho tam nevidím „Co mi nemají říkat …“  řekne a vychází z kanceláře se skleničkou krve, chytnu si za ránu „Nic … já chtěla jsem, abys nevěděl, že jdu tak pozdě …“ přistoupí ke mně „A proč si držíš ten krk?“ „Ale, jen tak, znáš mě …“ oddělá mi ruku „Lucy!“ „Je mi fajn … nic se nestalo, Darla mi poslala pár idiotů, ani nepoznali, že jsem upír …“ „Bolí tě to?“ „Trochu, ale to je v pořádku … ty jsi to měl horší, když ti Bethany vrazila kovový kůl do srdce …“ „Jak víš o tomhle?!“  „Já jí o tom řekla …“ „Jak jsi jí to mohla říct, když jsi to nevěděla …“ řekne ke Cordy „A kdo ti to ošetřoval, snad ne Wesley …“ „Aha, máš pravdu … Lucy, kdyby mi fungovalo srdce a já mohl umřít na infarkt, tak jsem mrtvý od první chvíle našeho setkání …“ „Víc než tisíc čtyři sta krát?“ „Ty si to pamatuješ?“ „Jak bych mohla zapomenout ?!“ „Ale už bysme s tím číslem měli něco udělat, docela mě nudí …“ „Máš pravdu, změna je život …“ políbí mě „No, my už půjdeme spát, jsem utahaná …“ „Chudinko moje, vezmu lékárničku i na tu modřinu …“ „Ne, je mi fajn …“ „Od čeho máš tu modřinu?“ ptá se máma „Ono se to nezdá, ale máš sílu mami …“  „To já? O Bože, omlouvám se …“ „To je fajn.“ „My už taky půjdeme na kutě …“ „Jo, to asi všichni …“ „Až na mě … čeká mě romantická cesta do Sunnydale …“ „Kam bys chodil, teď v noci? Zůstaneš hezky tady … pojď, usteleme postel v kabinetě. Angele, hned jsem nahoře zlato …“ dá mi pusu a hodí takový ten známě žárlivý pohled „Přestaň … vím co znamená tenhle pohled a ať tě ani nenapadne na to pomýšlet Angele Li …“ nedovolí mi to doříct „Nechci to druhé slovo slyšet …“ „Omlouvám se … a teď do práce.“ „Já za vámi hned dojdu, jen se převléknu do pyžama …“  řekne Cordy, Wesley je naštvaný, odvedu Xandera do jednoho z kabinetů „Já, díky, že jsi volala … naštěstí jsem byl poblíž autem.“ „Nemusíš děkovat … jsem Cordeliina kamarádka a je samozřejmé, že udělám všechno co budu moct, aby byla šťastná …“ „Chtěl bych se tobě a Angelovi omluvit … nebyl jsem vůči němu spravedlivý a tím pádem i k tobě.“ „Xandere to …“ „Ne nech mě dopovědět, choval jsem se jako pitomec a já to vím, řekl jsem to i Angelovi a chci, abys to věděla i ty …“ „Tohle je od tebe moc milé…“ „Ne, tohle je odemě moc pozdě, měl jsem to říct dřív …“ „Ale uznal jsi svou chybu a to je důležité, zbytek už není podstatný…“ „Víš, že jsi moc chytrá …“ „To už chytám od Angela, bude to asi tou nesmrtelností nebo tak …“ „Angel má štěstí a dobrej vkus k tomu.“  Do pokoje vejde Cordy „Neruším …“ „Ty nikdy …“ „Tak co Cordy, jak se máš a kolika lidem jsi stihla otrávit život?“ „Milej jako vždycky…“ „Ne, vždyť víš, že tě mám rád …“ „Jo, já tebe taky …“ „Lidičky, já už musím nebo se ten můj užárlí …“ „On žárlí?“ „Nevím o tom, že by kdy přestal…“  řeknu, usměju se a odejdu, Angel není v pokoji, zavřu dveře a on mě svalí na postel „Angele … neblázni!“ „Proč? Nelíbí se ti to snad …“ „Líbí, ale ruku mi držíš na té ráně …“ „Omlouvám se, bolí?“ políbím ho „Teď už ne …“ „Co máma?“ „Šla za mnou na hlídku, myslela jsem, že zešílím … horší, než když nedělá nic … je strašná extremistka … jo a s někým chodí.“ „Chceš se teď bavit o tvojí mámě?“ kouknu se pod deku a řeknu „Ani omylem …“ rychle se svlékneme a chvíli jen tak ležíme pod dekou, úplně zakrytí v objetí a povídáme si, když dojde k tomu okouzlujícímu, neodolatelnému vrcholnému polibku, někdo vejde, oba ztuhneme „Lucy … Angele, spíte?“ máme zhasnuto, vystrčím hlavu z pod peřiny „Co chceš Cordy?“ „Omlouvám se …“  jde ke mně blíž „Díky …“ „Není to má zásluha, že přijel …“ „Já vím, že je a moc ti děkuju …“ Angel vystrčí hlavu z pod polštáře taky „Úřední hodiny od zítřka zhruba kolem desáté hodiny …“ „Jo, jasně omlouvám se, děkuju a čau …“ řekne a zmizí „Mám nápad … pořídíme si kryptu na kód.“ „Někdo by ho určitě rozluštil …“ řeknu, začneme se líbat, hladí mě po celém těle, je mi s ním tak báječně … někdo vtrhne do pokoje „Co zas?!“ Rožnou se světla, je tu Gunn a Semi, rychle se zakryjeme „My vám jako prvním chtěli něco oznámit …“ „Víte kolik je? Někdo by chtěl možná i spát …“ „Neříkej, že spíte oba nazí vždycky …“ „Do toho ti nic není …“ „Tak co jste nám chtěli oznámit?“  „Semi je těhotná …“ vyvalíme oba oči „Cože? Tak to blahopřejeme … zítra to budeme muset pořádně oslavit …“ někdo dole přišel „Lucy …“ „Tahle noc snad neskončí!“  řeknu, obléknu si župan a jdu dolů, je to Anagogic „Co chceš?“ „Lucy, drahoušku … přinesl jsem ti ty texty.“ To mi už nervy vybouchnou, vyjdu nahoru, třísknu dveřmi od koupelny a sednu si na vanu, Angel dojde za mnou a obejme mě „Chci klid … chci jen být s tebou … sama.“ „Já to cítím stejně drahoušku…“  „Proč nemůžeme být sami, v klidu u tebe v bytě …“ „U nás v bytě …“ „Je to tvůj byt …“ „Ale bydlíš tu i ty a tak je i tvůj, no a když bychom se časem vzali, byl by to náš domov, ne, že by se na tom obřad něco změnil, ale je to tak …“ „Ty jsi o tom přemýšlel?“ „Samozřejmě … chci si tě vzít, ale až na to bude správný čas, nebylo by správné unáhlit se, když máme tolik času …“ „Máš naprostou pravdu miláčku …“ „No … já jdu dolů uklidnit rozvášněný dav.“ „A já si dopřeju sprchu a nějak se upravím, abych se ti líbila …“ „Ty se mi líbíš vždycky …“ „Já vím … ale teď už jdi.“ Políbí mě a odejde, umyju se a holím si nohy, jsem obalená ručníkem, někdo mě obejme „Angele, přestaň …“ otočím se, ale je to můj bývalý kluk David „Davide? Co tady děláš a proč … proč jsi v koupelně, se mnou …“ „Slyšel jsem tě v rádiu …“ „V rádiu?“ „Dělám hlasatele a Anagogic mi donesl tu pásku.“ „Já ho zabiju …“ rychle běžím dolů, Anagogic sedí s Angelem v hale na gauči „Jo, tak nikdo se nedozví, kdo jsem, že?“ „Kotě, sluší ti to …“ přibouchnu Davida ke zdi „Neříkej mi kotě … rozumíš?! Nemuselo by to dělat dobře některým tvým orgánům, například rozmnožovacím …“ „Lucy se nám zase hezky vyspala …“ řekne vcházející Wesley „Nespala jsem a nesnáším, když mi někdo říká kotě …“ „Ale ode mě ti to nevadí …“ sednu si Angelovi na klín „Tebe miluju …“ Wesley zapne rádio „Je přesně 10:00 a jako sobotní budíček tu máme jednu novou písničku od Lucy … I´m under your spell …“ „I live my life in shadow never the sun on my face we didn‘t seen so sad go I‘ve  got  bed was my place now I‘m played in light  somethink just is in right  I‘m under your spell  how will ´s good at bee anyone would  noud is me it‘s magic like and tale  how you soud me free wrote me absovizeli I so world in chine tide spirits and charms in the air I always took for gran tide I was the only one nair but your power shone write an any I no I‘m under your spell  nothing I can do you just took my so with you, you work gorg I‘m so well finally I new everythink I dream with true you may me belive … I‘m month two the tide I can fell you inside I‘m under your spell  searching like the see boughting you so helpless lee I break with every swel lost in ex the see spropanyed my willow tree you make me complet … will make me complet you make me complet …“ „Máš krásný hlas …“ „Hele, jestli chceš dopadnout jak včera večer, tak pokračuj …“ „Co si dáš k snídani?“ „Nevím, ale každopádně se jdu napít …“ stoupnu si k Davidovi a čichnu k jeho krku „Hele, co to vyvádíš?“ „Nic … jen zkouším, jak bys byl hlučná snídaně …“ Angel se směje „Buď hodná holčička …“ „Dobře, ale pod podmínkou, že seženeš v železářství alespoň sejfové dveře, už mě nebaví to, co se opakuje téměř každý večer …“  řeknu naštvaně a jdu si pro krev, Angel mě obejme „Pročpak se zlobí má princezna?“ „Nemůžeme spolu být sami ani pět minut a ten šašek za mnou vlezl do koupelny …“ „Tak to jsi měla snídat vedle …“ „Ha … ha … ha …“ „Slibuju, že s těma dveřma něco udělám, ano?“ „Ale brzo …“ „Brzo …“ „Jdu se obléct …“  nahoře si obleču mé černé spodní prádlo a na to šaty, které jsou ve stylu sítě, takže spodní prádlo jde dost dobře vidět, Angelovi se zastaví dech a všem okolo taky „Co je?“ „Nic … kdy jsi byla v obchodě?“ „Nevím …“ „Sluší ti to.“ „Ty jsi můj miláček …“ řeknu a dám mu pusu „Co se děje, že jsi mi to řekl?“ „Nic … jen jedu dnes pryč a vrátím se až k ránu …“ „Angele!“ „Nemůžu za to, rada …“  „Mám nápad, odstěhujeme se na Aljašku …“ „To by u rady neprošlo …“ vezmu si knihu o vampyrismu a čtu si, Angel mi položí hlavu na rameno a slyšíme, co říkají na jiné rádiové stanici „Tak a máme tu písničky na přání … jako první se dovolal Jeremy Melton … tak pro koho a co to bude …“ „Tak já bych chtěl nechat zahrát písničku I under your spell od Lucy …“ „A pro koho to bude …“ „Bude to pro mou holku a hlavně pro Lucy, kterou bych chtěl tímto poprosit … Lucy, zpívej, zpívej, zpívej … máš úžasnej hlas a doufám, že tohle není poslední písnička, kterou jsem od tebe slyšel … dík a čau.“ „Tak o téhle zpěvačce vám můžeme prozradit, že je milá, přátelská, obětavá a pánové, špatná zpráva, má přítele … mám tu i její fotku, takže ji můžu    popsat … má středně dlouhé vlasy, které má hnědo zlaté s melírem … má nádherným úsměv a vypadá tajemně … příští týden bude mít autogramiádu v divadle svatého Patrika … a teď už I under your spell.“ „Já tě zabiju …“ Angel i Wesley mě musí držet „ To je ta tvá diskrétnost … pusťte mě, já ho chci zabít …“ „Všechno proběhne v klidu …“ „Jak chceš, aby to proběhlo v klidu?! Jsem upír …“  „Bude to v klidu … zazpíváš, rozdáš pár autogramů.“ „Nechci aby, měl někdo můj autogram nebo fotku …“ „Lucy … za pár let na tebe zapomenou …“ „Co je mi k čertu do toho? Anagogicu, jsme upíři a když tam budou reportéři, budou nás fotit, na fotkách nebudeme vidět, což jim bude divné …“ „Kdo říká, že tam budou reportéři …“ „Tobě už nevěřím ani dobrý den, řekneš, že je venku hezky a já půjdu na hlídku s deštníkem …“

 

Návrat minulosti

Řeknu a odejdu nahoru, převléknu se a jdu do tělocvičny, někdo za mnou přijde, myslím, že je to Angel „Angele, nesnaž se mě umluvit, půjdu tam, ale pak s tím končím …“ „To není Angel …“ „Danieli …“ je to Daniel, další můj bývalý kluk, mlátil mě, zavřeli ho za to do pasťáku „Ahoj kotě … slyšel jsem o tobě dost zvěstí …“ „Ne … nepřibližuj se ke mně …“ „Nebo co?“  hodím po něm nějakou věc a vyběhnu ven z tělocvičny, Wesley se vyděsí, Angel je nahoře v pokoji „Co se děje?“ „Je tam …“ „Kdo?“ „Daniel …“ dolů schází Semi „Co je to za křik …“ „V tělocvičně … je tam Daniel …“ „Cože? Ty jsi s ním bojovala?“ „Blázníš … na toho nemám.“ „On je člověk a ty jsi víc…“ vyjde z tělocvičny „Co … co ode mě chceš?“ „Něco ti dlužím …“ „Ne to je dobrý …“ „Ale ne …“ pořád mě obchází „Kdo jsi?“ ptá se Wesley „A kdo jsi ty ? To je tvůj nový přítel? Vypadá tajemně a nebezpečně, to se ti líbí? A co v posteli …“ „Odejdi …“ „Nebo co děvenko … ještě jsem s tebou neskončil …“ „Tobě to nestačilo? To co jsi jí udělal … copak netrpěla dost? Mlátil jsi ji a málem jsi ji znásilnil, to ti nestačilo? Chodila každej podělaném den k psychiatrovi …“ „Opravdu… ale nepovedlo se mi to, co jsem chtěl … zbýval takovýhle kousek a zabil bych tě. Nebýt toho idiota v plášti …“ „Koho?“ „Ty víš koho myslím!“ „Ne, nevím …“ „Měl dlouhý černý plášť a zmlátil mě do bezvědomí, potom přijeli poldové …“ dolů sejde Angel „Co ty tu děláš?“ Angel ho přirazí ke zdi „Neříkal jsem ti snad něco?“ zeptá se a změní tvář v upíra „Jestli tě u ní uvidím blíž než 50 metrů, tak z tebe bude moje večeře, rozumíš?“ „J … jo …“ „A teď zmiz …“ Daniel zmizí a já Angela s pláčem pevně obejmu „Je ti dobře?“ „On byl tady … chce mě zabít, mám z něj strach…“ „Neplač lásko, ano? Bude to v pořádku …Pojď, půjdeš si lehnou, ať si odpočineš … Wesley, zavolej Antonymu, že dneska nikam nemůžu.“ „Odkud ho znáš?“ nechce se mu o tom moc mluvit „To není podstatné …“ „Ale ano, je to podstatné … to ty jsi mi tenkrát pomohl, že ano?“ „Ano …“ „Takže jsi mě sledoval už dřív …“ „Ano …“ „Aha a proč jsi mi to neřekl?“ „Nechtěl jsem, aby tě to naštvalo …“  „Díky, že jsi mě zachránil dřív … i teď …“ „Miluju tě …“ řekne mi a pevně mě obejme „Nemusíš se bát. Jsi se mnou a já nedovolím, aby ti někdo ublížil.“

 

I under your spell část 2.

Další týden je to představení, jsem z toho dost nervózní, když vystoupím na pódium a uvidím Angela v první řadě náramně se mi uleví „Ahoj …“ dav začne tleskat „Já jsem Lucy … a teď vám zazpívám písničku, která se jmenuje I´m under your spell …“ když začnu zpívat, vnímám ty  slova, je to jako můj život, zpívá se tu o temnotách kouzlech a lásce „I live my life in shadow never the sun on my face we didn‘t seen so sad go I‘ve  got  bed was my place now I‘m played in light  somethink just is in right  I‘m under your spell  how will ´s good at bee anyone would  noud is me it‘s magic like and tale  how you soud me free wrote me absovizeli I so world in chine tide spirits and charms in the air I always took for gran tide I was the only one nair but your power shone write an any I no I‘m under your spell  nothing I can do you just took my so with you, you work gorg I‘m so well finally I new everythink I dream with true you may me belive … I‘m month two the tide I can fell you inside I‘m under your spell  searching like the see boughting you so helpless lee I break with every swel lost in ex the see spropanyed my willow tree you make me comlet … will make me complet you make me complet …“ jakmile dozpívám, chci odejít, na pódium však přijde nějaký muž a zastaví mě … „Stop … Lucy … vidíte ji, hned by nám utekla …“ dojdu doprostřed pódia „Řekni nám něco o sobě …“ „O mě toho moc není co říct  …“ „Pověz nám něco o tvém příteli …“ „Je hezkej, milej, chytrej a milujeme se, co víc?“ „Teda, ty nejsi moc upovídaná, co?“ „Většinou spíš jednám …“ „A mohla bys nám sdělit, proč jsi nechtěla, aby tě tu nebo kdekoliv jinde někdo fotil …“  „Nemám ráda publicitu …“ „Tak proč jsi zpívala tvůj první hit?“ „Díky mému bývalému učiteli hudebky …“ „Aha  takže učitel aktivista, co?“ „Tak nějak …“ „Co děláš ve volném čase?“ „Já … většinou trénuju …“ „Ááá pozor na ni, Lucy výborně ovládá bojové umění. Slyšel jsem, že se svým přítelem už spolu chodíte přes tři roky … neuvažovali jste o svatbě?“  „Ne, oba jsme toho názoru, že na tohle máme obrazně řečeno stovky let času …“ řeknu a usměju se na Angela „Prý tu máš připravenou i novou písničku … tak se dáme do toho …“  začnu zpívat písničku Fell into the loneliness … a jakmile dozpívám, strhne se obrovský potlesk, a do haly vejde starší muž, moc mu nevidím do tváře, teprve až na něj letmo zazáří jeden z reflektorů, je to Gandalf, usmějeme se na sebe, na pódium zase  vejde ten muž „A my tě teď poprosíme, aby ses posadila, chtěli bychom totiž pustit nahrávku z tvého maturitního plesu, kde jsi zpívala, společně se svým přítelem …“  sednu si vedle Angela a on mě políbí „Jsi báječná …“ „Děkuju, omluvíš mě na chvíli?“ „Kam chceš jít?“ jdu za Gandalfem, obejmu ho „James mi říkal, že vás zabili …“ „Nepovedlo se jim to, ale to s Hope jste museli zvládnout sami … Máš nádherný hlas …“ „Už i vy? Nejraději bych utekla …“ „Ať vše co na srdci má mysl tvá toto kouzlo vykoná …“ řekne a já se s Angelem ocitnu v hale v knihovně „Jak to, že jsme tady?“ „Díky Gandalfovi …“ „Příjemné překvapení … mimochodem, taky jedno mám …“ „A jaké?“ „Musíš zavřít oči …“ zavřu oči a on mě vezme do náručí, zastavíme se až v bytě „Můžeš otevřít …“ říká, když zabouchl dveře, na kterých je nyní řetaz, nový zámek a otočná pojistka, obejmu ho „Miluju tě …“ „Já tebe taky …“ „Už nás konečně nikdo nebude rušit …“ „Jo, tady máš klíčky …“ řekne a hodí je na postel, zamkneme a jdeme na věc … svlékneme se a líbáme, po noci plné krásného milování usnu Angelovi v náručí … když otevřu oči jsme na pláži, zrovna vychází slunce, stojíme tam tak v objetí „To je nádherné …“ „Taky mám ten pocit …“ „Nic hezčího jsem neviděla …“ „Víš, že s tebou se cítím nejlíp, když jsme spolu, neexistuje noc nebo den, je jen čas, který jsme spolu …“ najednou se zableskne a já ležím s Angelem v nějaké posteli, jsme přikrytí dekou a slyším zvuky kapek bubnující o skla oken „Angele …“ „Ano?“ ptá se ospale se zavřenýma očima „My jsme ve tvém bytě v Sunnydale?“ „Ano …“ další blesk, stojím na hřbitově u hrobu se zkříženýma rukama, kolem mě projde agent Scalder „Upřímnou soustrast …“ říká mi, tu samou větu mi řekne i agentka Muldryová, potom projde Darla a řekne mi „Musíš pátrat po tom, co jsi …“ proberu se, v posteli ležím sama, hodím na sebe župan a běžím dolů „Kolik je hodin?“ „Osm … co se děje zlato …“ „Nic … jen … nic, to se mi jen zdálo.“  Obléknu se a jdu s Angelem na hřbitov „Co tu vlastně hledáš?“ „Nic … jen tak, znáš to, hlídka … upíři, prach a tak.“  Najednou spatřím to místo, u kterého jsem stála, čtu si co je napsáno na hrobu „Lucy Mastersová odpočívej v pokoji. Angele, co to má znamenat?“ „Tenkrát, museli jsme to nějak udělat, byla jsi mrtvá …“ „Tak proč mě nezakopali …“ „To sám nevím, viděli jsme, jak tě pohřbívají a samotnému mi byla záhadou ta márnice …“ „Počkat, když jsem tady, pak kdo je tam?“ „Prázdná rakev …“ řekne Cordy, která jde za námi „Jak to?“ „Nechala jsem ji převézt do márnice, chtěla jsem vědět, co se stalo …“ „Cordy? K čemu by to bylo?“ „Nevím, prostě jsem to chtěla vědět ... zajímalo mě to ...“ „Bezva ... dneska toho bylo na mě moc ... byt, pláž, hrob ...“ „Co?“ „Nic ... noční můra, nic víc …“

 

Rodina část 1. útěk

Otočím se a spatřím tátu „Tati ...“ „Co?“ jdu rychlím krokem k němu, ale jakmile dojdeme k rozcestí, zmizí mi z  dohledu „Tati ...“ „Lucy, tvůj otec je už dávno po smrti ...“ „Něco se děje a já musím zjistit co …“ rozběhnu se napravo „Tati ...“ spatřím ho stát na místě pod obrovskou vrbou „Co to znamená?“ zmizí, Angel i Cordy za mnou udýchaně doběhnou „Co jsi zjistila?“ „Tohle místo, bude tu někdo pohřben ...“  „Jo, to většinou na hřbitovech dělají ...“ rozběhnu se dál, je noc a kolem nás je mlha, která je příčinou toho chladu všude kolem, do někoho vrazím „Promiňte ...“ ohlédnu se a pak kouknu na místo, kde jsem do muže vrazila, není tu ... zaběhnu do maličké kapličky, která stojí přímo přede mnou ... slyším Cordeliin křik, vyběhnu před kapličku, má vidění „Co je?“ „Vidění.“ „Co se stane ...“ „Asi vím, kdo umře ...“ „Kdo?“ „Nějakej Jason ...“ „Jason?“ „Jo ...“ „Co jsi dělala v té kapli?“ „Nevím, něco mě donutilo tam jít ... neviděl jsi toho pána, co jsem do něj po cestě vrazila?“ „Ne ... nikdo tu nebyl.“ otočím se ke dveřím a v nich uvidím tátu „Tati?“ jdu do kaple, je tam nějaký muž a modlí se „Omlouvám se ...“ řeknu a chci vyjít „Ne, pojď dál dcero ...“ „Kdo jste?“ „Jsem otec ...“ „Otec? Čí?“ „Jsem farář ...“ „Omlouvám se ... v kostele jsem ještě pořádně nebyla ...“ „Jsi pokřtěná ...“ „Nevím o tom, že bych byla ...“ „Jsi ... poznám kroky lidí ...“ otočí se ke mně čelem „Lucy?“ „Známe se?“ „Ta podoba ...“ chce mě odvléct někam pryč  „Au! To bolí!“ zvolám a vymaním se mu z rukou, vyběhnu pryč, Angel a Cordy jsou před kostelem, jako by se nehýbali od té doby, co jsem tam vběhla „Co je?“ „Vidění.“ „Co se stane ...“ „Asi vím, kdo umře ...“ „Cordy, proč to říkáš podruhé?“ „Podruhé, teď jsem měla vidění ...“ to mě vyděsí „Jdeme domů ...“ „Co se stalo?“ „Vysvětlím to doma ...“ „Sarah Lucy Mastersononová zastav se...“ zvolá na mě ten kněz, s úděsem se otočím „To není moje jméno ...“ „Můžeš žít tisíc let, ale sňatku s mým synem se nevyhneš ...“ „Co?!“ „Jaký sňatek?“ před sebou vidím tátu, ukazuje na jeho kříž „Mám?“ zeptám se a táta kývne na souhlas, že bych měla kříž strhnout, vím sice, že to bude pálit, ale nebudu si brát nějakýho idiota ... skočím po něm a strhnu mu kříž, spálím si ruku „Lucy!“ vykřikne Angel, skopnu muže na zem a najednou, jako by se ve mně objevila stvůra „Nazlobil jsi mě ...“ „Já … já už to neudělám ... už mizím.“ „To by bylo moc snadné ... ublížil jsi mi, mám kvůli tobě modřinu ...“ „O … omlouvám se madam ...“ Angel ani Cordy se ke mě neodvážili přistoupit, nabodnu muže na kliku chrámu a začnu pít ... je to lidská krev, v půli se zastavím a uteču „Lucy ...“ Angel běží za mnou, uteču mu. Pronajmu si pokoj v hotelu pro démony, jmenuje se Garentia „Jeden pokoj prosím ...“ za sebou uslyším kroky a šustící vlající plášť, který z vyprávění mých přátel na internetu mohl patřit jedině Blythe „Tebe znám ...“ pomalu se otočím za jejím hlasem „Bude nám stačit jeden pokoj ...“ řekne a po převzetí klíčků jdeme do pokoje „Já vás ale neznám ...“ „Nelži ... proč utíkáš?“ jako by věděla každou maličkost o všem co si myslím „Neutíkám ...“ „Zabila jsi člověka, že ano?“ zazvoní nám telefon, zvednu to „Ano?“ „Pan Angel vás hledá ...“ „Řekněte, že tu nebydlím ...“ řeknu a položím to „Tvůj kluk?“ „Tak nějak ...“ „Nejsi moc ukecaná ...“ „Spíš jednám než mluvím ...“ „To se mi líbí ... Jak vypadá ...“ přibouchnu ji ke stěně a chytnu za krk „Dotkneš se Angela a je po tobě Blythe, rozumíš?“ usměje se „Ty se mi zamlouváš...“ další noc s Blythe vyrazíme ven a další noc taky i tu další a tak to jde asi týden nebo dva s Blythe se staneme nejlepší kamarádky, až jedné noci, sedíme v baru Blood a pijeme krev a bavíme se „Ten chlápek u dveří vypadal  k nakousnutí ...“ „Přestaň Blythe ... nesmíš všechny považovat za potravu.“ řeknu se smíchem ve tváři „Zkusíš to dneska?“ „Co jako?“ „Zabít ...“ to mi úsměv sesedne „Já nevím Blythe ...“ „Zkus to prosím ...“ někdo mě chytí za ruku, leknu se, je to Gunn „Ahoj ...“ „Ahoj ... co ty tu, je to bar pro upíry ...“ „Páni ... ty máš ale krk.“ „Blythe ... zůstaň.“ olízne si prst „Kdo je ona?“ „Do toho ti nic není ...“ „Jedeš domů ...“ „Fajn ...“ „Co?“ „Říkám, že klidně, potřebovala jsem čas a přemýšlet, to se stalo ...“ „Angel je mimo, tak bacha na něj ...“ „Jo, to je mi jasný ... Blythe jdeme ...“ „Ona jde taky?“ „Je to má kamarádka, pojede taky ...“ „To bude mít Wesley radost ...“ „Klidně ...“ když dojedeme domů, Angel je nahoře, pomalu vejdu do ložnice, spí, má noční můru „Lucy ...“ musím sejít dolů „Co se stalo?“ „Nechci ho budit ...“ „On usnul?“ ptá se Wesley „Dala jsem mu do pití balení prášku na spaní ... Kam jsi vlastně zmizela?“ řekne Cordy klidně „Potřebovala jsem přemýšlet a vypadnout z každodenního stereotypu ...“ „Ráno máš hodinu...“ „Jasně ...“ „Ty učíš?“ ptá se Blythe a jde pomalu k Wesleymu „Jo tak trochu a ať tě to ani nenapadne, jdi dál ...“ „Teda s tebou si té legrace moc neužiju ...“ „Nejsem prostě pro zabíjení...“ „Jo, ale jsi upír ...“ „To možná jsem Blythe, ale jsem taky přemožitelka!“ dolů sejde Angel „Lucy...“ zvolá šťastně a obejme mě „Proč jsi zmizela? Hledal jsem tě snad všude ...“ „Potřebovala jsem si rozložit v hlavě, to co jsem udělala ...“ koukne se za mě a postaví mě za svá záda „Zmiz démone...“ „Co blázníš?“ „Tohle je Blythe Lucy ...“ „Vím kdo to je ...“ „A co tu dělá?“ „Bude nám pomáhat...“ „Lucy, ona se živý krví, lidskou!“ „Jo, občas se napije ... ale je to moje kamarádka a já se s ní budu bavit, ať se vám to líbí nebo ne ...“ „Není to náhodou ten hlupák s duší?“ přibouchnu ji ke zdi a dusím „Neříkala jsem snad něco o tomhle tématu?!“ „O omlouvám se ...“ pustím ji „Co jsem ti o tom říkala?“ „Dotkneš se Angela a je po tobě Blythe, rozumíš?“ „Správně, paměť ti slouží.“ dolů sejde máma, vrazí mi a já spadnu na zem „Kde jsi k sakru byla?“ opatrně se posbírám ze země a Angel mi pomůže „Potřebovala jsem přemýšlet.“ „O čem?“ „Ty jsi jim to neřekl?“ „Myslím, že to není podstatné ...“ obejmu ho „Chyběla jsi mi ...“ „Ty mně víc ...“ „To jde?“    „Ano ... kde je Semi?“ „Šla někam ven ...“ řekne máma „Cože? Sama?“ „Ano ... proč ne?!“ „Jdeme ji hledat ...“ „Lucy, za chvíli bude svítat ...“ „To je mi jedno ...“  vyběhnu ven a běžím přímo na hřbitov, leží u brány a má obrovskou tržnou ránu na břiše „Semi ...“ „Lucy ... jsi doma?“ „Jo...“ „Kdybych umřela ... postarej se o mého syna, ano?“ „Ty neumřeš ... to přísahám!“ odnesu ji v náručích do nemocnice, volám Angelovi „Rychle přijeďte, nemocnice svaté Patricie ...“ po chvíli všichni dorazí včetně Blythe „Co se stalo?“ „Šla sama na hlídku ... někdo jí pořezal břicho.“  vyjde doktor „Chce s vámi mluvit slečno Mastersová ...“ pomalu vejdu do pokoje „Ahoj ...“ nemluví „Už je ti dobře?“ obejme mě a pláče „On umřel ...“ „Kdo srdíčko?“ „Potratila jsem ...“ „To je mi líto Semi ... víš jak moc jsem ti to přála.“ „Co jenom řeknu Charlesovi?“ „Ty za to nemůžeš ...“ „Ale můžu, kdybych nešla na hlídku, tak se to nestalo.“ „A kdybych nešla do knihovny, tak nejsem přemožitelka ... Věci, ať už bolestné či radostné se prostě stanou, neovlivníme je.“ „Chci jít domů ...“ „Pojď,  půjdeme ...“ Gunn to s ní strašně prožívá a taky ho to moc mrzí a upřímně řečeno, já taky nejsem štěstím bez sebe, sednu si na postel a koukám na prázdnou stěnu „Co se děje?“ „Je mi jich tak líto ... kéž bych to mohla nějak ovlivnit.“ „Ale nejde a ani by nijak nešlo ...“ „Co vrátit čas?“ „Nemůžeme zasahovat do času ...“ „Je mi jí tak líto, tolik si přála dítě ...“ „A ty ne?“ „Co to má společného se mnou?“ „Jen jsem se zeptal ...“ někdo zaklepe „Ano?“ „Lucy ... jsou tu od FBI.“

 

Rodina část 2. chuť zabíjet

Sejdeme oba dolů, jsou tu Scalder a Muldryová „Děje se něco?“ „Znáte tuto ženu?“ ptají se a ukazují mi obrázek Blythe „Co provedla ...“ „Zabila čtyři muže v parku ...“ „Blythe!“ pomalu vyjde z kanceláře „Co se děje?“ „Proč jsi to udělala?“ „Měla jsem hlad ...“ „Sakra Blythe ... něco jsi mi slíbila ...“ „To vy jste zabila ty muže?“ „Jo ... chtěli mě napadnout ...“ „Proč ti máme věřit ...“ „Agente Scaldere a agentko Muldryová ... přísahám, že se to už nebude opakovat ... znáte to upíři.“ Gunn sejde dolů „Jak ti je?“ ptám se soucitně „Nemáš hlad?“ ptá se zoufale „Ona ne, ale já jo ...“ „Blythe! Můžu nějak pomoct?“ „Pochybuju ...“ „Půjdu nahoru za Semi ... bude lepší, když nebude sama.“ „Měl to být syn ... Jason ...“ „Jason?“ všichni tři se zděsíme „Co?“ „Nic jen měla jsem vidění ... smrt, rakev ... jméno Jason.“ „Viděla jsi ducha?“ zeptá se Blythe „N ... ne, jak tě to napadlo?“ „Viděla jsi ho ... ukázal ti cestu k oběti ...“ „Sakra Blythe, víš, že mě dost často děsíš...“ „Vím co chceš vědět ...“ „Opravdu?“ „Máš spoustu otázek ... a v očích vidím touhu ... ten muž není mrtvý.“ „Cože? Vím jistě, že mrtvý je ... vypila jsem ho Blythe, vysála jsem všechno co šlo jako nějaké zvíře, co se neumí ovládat ...“ otočím se a ve dveřích stojí ten muž, vidím ho jen já „Ať jde pryč ... Blythe, udělej něco ... máš povolení zabít ho ...“ řeknu zděšeně „Neuposlechla jsi můj    příkaz ... musíš být potrestána ...“ „Angele ... pomožte mi!“ na stole leží ten kříž, vezmu ho do rukou, Angel tomu chce zabránit, ale nepodaří se mu to „Jak jen je to zaříkadlo ... sakra. Odejdi duchu moci zlé zmiz jako démonova prohnilá duše ... zmiz a nech mě v klidu spát ... zmiz ať nemusím se noci bát. Ať jsi zombie nebo duch zmiz ať není tebou pojat vzduch ... nech mě v klidu snít mé sny, noci klidně prožít, vrať vše jak bylo v minulosti nechtěj po mě moje kosti ... zmiz!“  to ducha neodklidí, jen se zviditelní „Sakra ...“ odhodím kříž, protože už mám spálenou ruku „Půjdeš se mnou!“ „Říká kdo?“ zase se ve mně probudí ta krvežíznivá upírka „Jsi to ty, že ano?“ „Co říct, mám dobré potomstvo ...“ „Musíš si vzít mého syna ...“ „Ne ... musím zabít tvého syna, v tom je rozdíl!“ „Jestli mu zkřivíš jen jediný vlásek tak ...“ „Co?“ přitisknu ho ke zdi „Podívej, jsi starý a bezmocný a já? Mám tělo své vnučky z budoucnosti ... je mladá, silná, ale má jednu vadu ... duši. To se dá změnit!“ začnu se sebou bojovat a vyhraje to naštěstí má pravá tvář „Omlouvám se ... nevím, co to, ale někdo byl v mojí hlavě ... zase.“ „Jsi v pořádku?“ „Je stejný, jak jsi mi ho popisovala ...“ ten muž zmizel „Já vím ... je to prostě Angel.“ „Ty jsi o mně mluvila?“ „V jednom kuse, to bylo samí Angel tohle Angel tamto …“ „Omlouvám se, ale potřebuju spánek ... od té doby, co jsem bydlela s touhle jsem se nevyspala ...“ „A co minulý týden?“ „Jo myslíš to jak jsi se vyspala s tím borcem, pak ho vypila a já musela spát na záchodcích a poslouchat ty nechutný skřeky, co vydával ... jo máš pravdu nádherná noc ...“ „Jo, hrozně ječel ...“ „Jdu do postele ...“ někdo vejde, je to Alex „Alexi ...“ „Potřebuju s tebou mluvit.“ „Jasně ...“ vyjdeme ven, je to dealer, občas mi prodává LSD čili andělský prach „Tady máš dávku ... je to novinka, takže je to gratis ...“ „Díky.“ „Když budeš potřebovat, číslo na pager máš ... tak mi brnkni.“ „Jo, díky, jsi zlato ...“ tahle droga mě dokázala vždycky uklidnit a ani díky ní nemusím spát, začala jsem ji brát těsně po tom, co jsem utekla, dám si krabičku do kapsy a vejdu dovnitř, Blythe mě prudce chytne za ruku a pošeptá mi „Z tohohle ti nepomůžu ... dávej si pozor.“ „Nemusíš mít strach ...“ někdo zaklepe, je to starší muž „Madam, něco vám před budovou vypadlo ...“ je to dopis, když jsem utekla, chtěla jsem spáchat sebevraždu, ale neměla jsem dost odvahy, měl to být dopis na rozloučenou „Díky ...“ „Co to je?“ „Nic důležitého ...“ „Lucy, co tajíš?“ „Nic ...“ vytáhnu cigaretu a zapálím si, všechny to zarazí „Co je?“ „Lucy, co jsi říkala o kouření?“ zeptá se Angel a vyrve mi cigaretu i s dopisem „Ne ... nečti to, prosím, slibuju, udělám, co budeš chtít ... nebudu už nic brát, nebudu kouřit ... pít, nic, jen to nečti ...“ prokecnu se „Co brát?“ „Nic ... jen mi to vyklouzlo ...“ „Co máš v kapse?“ „Zapalovač ...“ dá mi ruku do kapsy „Lucy ... co to má znamenat?“ vyvrátím oči v sloup, otevře dopis „Ne ... prosím.“ čte nahlas „Tohle je dopis na rozloučenou, loučím se s vámi, nemůžu tu být po tom, co se stalo ... Angele, miluju tě, doufám, že si najdeš nějakou holku, někoho jako třeba Virginia nebo Darla, věřím, že byla v posteli lepší než já i když říkáš, že ne ... Miluju tě.“ koukne se na mě tím káravým pohledem „Lucy, ty drogy brát nebudeš ...“ „Důvod? Jsem fyzicky mrtvá, jen mám po tom dobrou náladu a nemusím spát ...“ „Lucy ... prosím, přestaň s tím, kvůli mně ...“ naléhá Angel, kouknu se smutně na krabičku a pak na něj „Dobře ... jsi pro mě důležitější než LSD.“ agenti už odešli „Lucy ... kdybyste něco potřebovali ... tak zavolejte, jedeme teď do New Yorku ... prý tam viděli UFO.“ „Přeju příjemnou zábavu ...“ „Děkujeme ...“  „Angele ... mohla bych si dát alespoň naposledy, pak s tím skončím, slibuju ... poslední dávka.“ „Ne, nebylo by to správné ...“ prosím ho s pláčem „Prosím...“ „Ne Lucy ... tohle nejde ...“ kleknu si na kolena „Ale já to potřebuju ... nepřežiju bez toho ...“ začínají se mu v očích lesknout slzy, běží nahoru a sbalí nám oběma věci „Co to vyvádíš?“ „Potřebuješ léčebnu ...“ „Ne, na psychiatrii mě nedostaneš ...“ „Nemyslím psychiatrii, ale místo, kde nebude alkohol, drogy, cigarety a ani civilizace ... jedeme do hor ...“ „Co? To je šílený a kde budeme spát? Pod stromem?“ „Ne, jeden můj bývalý známý tam měl chatu, už tam nebydlí ...“ „A na jak dlouho jedete?“ „Nejmíň na šest týdnů.“ „Cože?“ „Slyšel jsem něco?“ nasednu do auta „Wesley, tady je adresa, ať nám někdo za týden doveze nákup ... krev, toaletní potřeby a tak, znáš to ...“ nepozorovaně jsem si do kapsy dala balíček s prachem „Mějte se hezky ...“ když dorazíme na chatu, vybalíme věci a já si sednu na okno, Angel po chvíli dojde za mnou „Jak ti je?“ „Strašně ...“ „Musel jsem to udělat ... potřebuješ absolutní klid ...“ „Já vím ... ale nečekej, že to se mnou bude slast ... nemám prach ani nic jinýho, takže to nebude ráj, ale peklo.“ o dva týdny později jsem už trochu smířená s faktem, že už s tím končím ... sednu si na záchod a kouknu se na balíček „Lucy, večeře bude na stole ...“ „Jo, hned ...“ pomalu vyjdu ze záchodu „Co je? Děje se snad něco?“ položím balíček na linku „Co to má znamenat ...“ „Nechci to ...“ řeknu se zavřenýma očima, protože je to strašně těžké, odříct si drogu „Udělej s tím cokoliv ... hoď do krbu nebo vyhoď do koše, je mi to jedno...“ řeknu a jdu si sednout na molo rybníku, protože je „ráno“ Angel za mnou přijde a sedne se vedle mě „A o mně říkáš, že jsem silný ... to co jsi teď udělala bych nikdy já nedokázal ...“ „Chci s tím skončit ...“ řeknu rozhodně „Miluju tě ...“ „Děkuju ... nebýt tebe, tak umřu ...“ „Ale teď pojď jíst, ano? Ať nám nevystydne jídlo ...“ pomalu jdeme v obětí kolem ramen „Komu patřila ta chata?“ „Jednomu rybáři ...“ „Co se s ním stalo?“ „Naštval mě ...“

 

Rodina část 3. oběť

Po večeři si sedneme ke krbu a koukáme se do něj „Co kdybychom tu zůstali navždycky ... je tu nádherně a nic mi tu nechybí ...“ „To je báječný nápad, ale radě by se asi moc nelíbil ...“ „Tohle by se radě taky nelíbilo ...“ řeknu, otočím se k Angelovi a svléknu si košili „To se radě líbit nemusí, ale mě určitě ano ...“ líbáme se, položím jej přitom na podlahu, kde každou noc spáváme, je tu sice ložnice, ale nejlépe se nám spí u rozsvíceného krbu, přikrytí obrovskou kožešinou, někdo rozrazí dveře, lekneme se, je to Gunn a Semi „Dobrý večer ...“ při pokusu rychle si obléknout košili zakopnu, ale podaří se mi košili obléknout „A … ahoj, co vy tady?“ „Vezeme nákup ...“ „Aha...“ „Tohle ti posílá Blythe ...“ vezmu dopis a hodím jej do krbu „Ty si ho ani nepřečteš ...“ „Ne díky, vím, co tam je ...“ „Nerušíme?“ „Ne ... v žádném případě.“ „Co jste dělali?“ „Chtěli jsme jít spát...“ „Tak to my hned pojedeme ...“ „Ne, klidně tu zůstaňte nějaký čas ...“ „Nechceme rušit lékaře a jeho pacientku ...“ „To je v pořádku ... myslím, že jí to prospěje, stejně jí už asi lezu na nervy.“ „Jak tě tohle může jenom napadnout lásko ... ty mi nemůžeš lézt na nervy.“ „Připravím vám něco k jídlu ...“ „Bude se to dát jíst?“ „Myslím, že jo ...“ zvoní mi mobil, vezmu to „Ano ... Mastersová.“ „Dobrý večer slečno ...“ „Scaldere ... děje se snad něco?“ „Ne, chtěl jsem se jen zeptat, jak se vám daří?“ „To je od vás moc milé agent Scaldere ...“ „Jen Fox ...“ „Díky Foxi ...“ „Já vím, že bych vás správně měl zavřít za užívání drog a vampirické vraždy Blythe ... ale dříve jsem s jednou upírkou chodil a ona ...“ „To je mi líto ... slyšela jsem o ní.“ „No, nebudu vás obtěžovat, už musím jít ... čeká mě práce.“ „Dobře, tak ahoj Foxi ...“ „Lucy ...“ sednu si ke stolu „Co je k jídlu?“ „Čína ...“ „Mňam ...“ Angel podává na stůl „Už je ti lépe Semi?“ „Jo ... díky, tenkrát v nemocnici, hodně jsem přemýšlela ... a to co jsi mi řekla mi dost pomohlo.“ „Co jsem řekla?“ „Povzbudila jsi mě, když jsem to potřebovala ...“ „Řekla jsem jen, že kdybych nešla do knihovny nejsem přemožitelka ...“ obejme mě „Mám tě ráda sestřičko ...“ zazvoní mi mobil „Ano?“ „Lucy ... Alex ti poslal další dávku, prémiovka.“ vyjdu z domu „Nechci to ...“ „Cože?“ „Slyšela jsi Blythe, nechci už mít s drogama nic společnýho ...“ „Fajn, ale nebudu to už shánět ...“ opřu se o sloup „Jo, já vím, taky to po tobě nechci.“ řeknu slušně „Fajn!“ naštve se a položí to, vejdu dovnitř „Kdo to byl?“ „Ale, jen Blythe ... nic důležitého, zase potřebovala radu ...“ kouknu se z okna a u jezera vidím tátu, drží v rukou růži, tu mi vždycky dával, když na mě byl pyšný „Díky tati ...“ šeptnu „Co?“ „Nic ... už mám hlad.“ u jídla se trochu bavíme „Tak co tady děláte celé dny?“ „Rybaříme, čteme si ... posloucháme rádio a spíme.“ „Nic vám tu nechybí?“ „Ne ... máme sebe, to stačí ...“ „Opravdu nic Lucy ...“ „Charlesi, to je netaktní ...“ „Chci vědět, jak na tom je. Podle mého názoru do toho zase spadne.“ „Charlesi!“ „Ne, to je v pořádku ... nechybí mi drogy, jestli myslíš tohle ... poslední dávku jsem měla první den příjezdu, ale zbytek jsem dala dnes večer Angelovi a novou dávku jsem před několika minutami vhodila do ohně a Blythe i Alexe poslala k čertu, myslíš, že to stačí?“  zeptám se naštvaně a vyběhnu si sednout na molo, leží tam růže, vidím tátu, jako by seděl vedle mě „Ach jo, tobě je fajn ... nemusíš poslouchat máminy přednášky nebo takový kecy typu: ,Ona do toho zase spadne‘ nebo že jsem výborná zpěvačka a polovina těch prasat tam v sále mě svlékala očima ...“ „To možná ano, ale musím se dívat jak tvá matka spí s tím prasákem ...“ „To mi     povídej ... taky ho nemusím  je moc nafintěnej ... moment, ty se mnou mluvíš?“ „Jo …“ „Ou, za co ta pocta?“ „Mám tě ze všech svých dcer nejraději ...“ „A já tebe ze všech svých otců ...“ „Pamatuješ, jak jsme jezdili na ryby, jenom my dva a chata na samotě u rybníku, zrovna jako tady ...“ „Jo pamatuju a v noci jsme se koupali v rybníku ...“ „Jo ... máš dobrou paměť ... z Charlese si nic nedělej ...“ „Štve mě, když mi někdo káže ...“ „Chápu ...“ „Sakra, ani neví jak se cítím a už na mě dělá posudky ... to, že jsme spolu chodili do třídy neznamená, že mě zná ...“ „Měla bys jít spát...“ „Budeš tu?“ „Budu s tebou pořád ...“ „Tomu druhému nikdy neřeknu táto...“ „Mám tě rád... a teď už mazej.“ dám mu pusu na tvář  a jdu do domu, vezmu si ručník a zase zmizím venku, svléknu se a skočím do rybníku, jako dřív, ale voda je příšerně studená ... po chvíli jdu do domu „Lucy, chci se ti omluvit ...“ „Ne Charlie, nestojím o omluvu, znám tě dost dlouho na to, abych věděla jak to myslíš, omlouvám se já, jak jsem vyletěla, ale neměla jsem drogu a tak mi nervy někdy vyletí dřív než je stihnu chytnout ...“ sednu si k počítači a zapnu elektronickou poštu „Máte jeden mail ...“ otevřu si jej „Dobrý večer slečno ... asi mě neznáte, ale já znám dobře vaši sestru ... ne omyl, znám lépe vás než ji ... byla jsi sladká Lucy, když jsi utíkala ... byla noc a bouřka, moje dýka se leskla v měsíčním svitu ... nebo ta noc u vás doma, už jsem se svlékl a ty jsi byla taky nahá, chtěli jsme ... však víš co, ale přijeli vaši, takže nic nebylo ... chci, abys trpěla, chci, abys trpěla moc, dítě tvé sestry nezemřelo ... mám ho u sebe, teď ... mám jednoduchý návrh, chci tebe, výměnou vrátím dítě tvé sestry, volej na 0468/987 789.“ okamžitě volám na číslo, ale aby o tom nikdo nevěděl „Haló ... Lucy, mám radost , že jsi hodná holčička ...“ „Co chceš?“ „Myslím, že jsem to napsal jasně ... zítra ať jsi na vrcholku hory, u chaty, abys to neměla daleko ...“ „Dobře, v kolik?“ „V deset, přijď sama, jinak dítě zemře ...“ „Dobře ...“ „Komu jsi volala?“ ptá se Angel, jakmile vejdu dovnitř „Mámě ... chtěla jsem jí něco říct ...“ do dalšího večera nemůžu spát, sednu si se Semi ke krbu „Semi ...“ „Ano?“ „Co bys dělala, kdyby tvůj syn žil ...“ „Byla bych ta nejšťastnější žena na světě ...“ kouknu se na hodiny, za pět minut půl desáté, vstanu a nachystám si zbraně „Kam jdeš?“ „Jdu se jen projít...“ „Co mám říct Angelovi?“ smutně se na ni kouknu, když vycházím ze dveří, protože nevěřím, že se vrátím živá „Že ho miluju ...“ dám jí dopis, ve kterém mu všechno vysvětluju, když vyjdu na kopec stojí tam Daniel  s dítětem v rukou „Tak se mi líbíš ... nedaleko odsud je chata, chci jedinou noc ... s tebou za to dítě.“ jdu s ním až do malého domku na vrcholku druhého kopce, položí dítě do kolébky a jde pomalu ke mně, obejme mě, Můj bože jak já ho nenávidím, Angele, doufám, že mi odpustíš ... jakmile sáhne rukou do výstřihu, nevydržím to, vytáhnu kudlu a useknu mu ruku „Ááááá ...“ potom vytáhnu zbraň a zastřelím ho, rozstřílím ho na kousky, všechno je od krve, dítě pláče, vezmu jej a běžím k domku u řeky, jako by mě někdo sledoval, někdo mě uhodí, spadnu na zem, je to ještě Daniel, položím opatrně dítě ke stromu a dokončím práci, potom jdu co nejrychlejším krokem k domku, dojdu až v jednu ráno, protože jsem zraněná snad všude, pomalu vejdu do domku, všichni tři sedí u krbu, když mě uvidí, vylekají se „Co se ti stalo? Lucy, miláčku, jsi celá od krve ... a co to dítě?“  podám dítě Semi a potom omdlím, probudím se asi týden potom v radní nemocnici, jsou tu snad všichni, pomalu otevřu oči „Necítím tělo ...“ „Co to mělo znamenat ...“ „Semi ... to je tvůj syn Jason.“ „Cože?“ „Daniel ... unesl ho ... udělala jsem to, co jsem měla udělat už dávno.“ Semi a Gunn se štěstím rozpláčí „Lucy ...“ v koutku pokoje se objeví táta „Jsem na tebe pyšný ...“ řekne mi, ale slyším to jen já „Já vím tati ... já vím.“ „Co?“ „Nic ...“ „Nevíš, odkud se vzala ta ruka u domu?“ „Ta bude Daniela, šahal mi do výstřihu ...“ „Co se vlastně stalo, od začátku ...“ řekne agent Scalder „Foxi ... vy jste tu taky?“ „Jo ... jsem i s Danou ... nemohl bych dovolit, aby se vám stalo to co Kristen ...“ „Málem stalo ... radši bych umřela, než strávit jeden jediný okamžik milování s ním ...“ do pokoje vejde Daisy „Lucy, je ti dobře?“ „Jo ... jen trochu spánku...“ řeknu a vstanu „Co blázníš? Hezky si lehni!“ „Kde je Blythe ...“ „Říkala, že má práci ...“ to může znamenat jen jediné, řekli jsme si o sobě všechno, takže věděla o Danielovi, šla vyvraždit jeho rodinu, polknu „O ou ...“ vyběhnu z radní nemocnice a běžím i v pyžamu přes celé město až k domu Danielovi matky, Blythe chce akorát zazvonit ... zastavím ji „Blythe!“ „Lucy ...“ „Nesmíš to udělat...“ „Proč? Ublížil ti ...“ „Jeho rodina za to nemůže ...“ obejme mě a má na krajíčku slzy „Měla jsem o tebe strach ... jsi moje rodina.“ „Já vím … a ty moje.“ Řeknu když pomalu jdeme domů, všichni už tam dřepí „Co se stalo, kam jste zmizeli?“ „Běžela jsem zastavit katastrofu, ale mám zase vyhozený rameno ... Blythe, mohla bys?“ „Jasně ...“ řekne a zpraví to, dolů sejde máma a Josh „Bídník ...“ breptnu si pro sebe a jedna mi přiletí, otočím se a je to táta „Au ... nemusíš mě bít... máš stejný názor ...“ „To ano, ale chci vidět to divadlo ...“ usměju se „Víš že by mě zajímalo s kým to pořád mluvíš?“ „Nechtěj to vědět ...“ „Ahoj Lucy ...“ řekne Josh mile „Ahoj ...“ „Chtěl jsem se zeptat, nejela bys příští týden na ryby?“ „Ne díky, budu muset dávat pozor na město ...“ řeknu a jdu si pro krev „A co tento týden ...“ „Ne díky ...“  „A nechtěla bys společnost na hlídce?“ „Víš, nemám ráda, když jsem na hlídce s někým, nejraději chodím sama ...“ zazvoní mi mobil „Slečna Mastersová?“  „Jamesi, kde jsi? Je s tebou Virginie?“ „Jo ... jsme v New Yorku, mám tě pozdravovat od Ryana ...“ „Dej mi ho ...“ „Ahoj Lucy ...“ jsem strašně nadšená „Ryane ... tak co už sis někoho našel?“ „No, chodím s Jenny ...“ „Chodíš se svou přemožitelkou?“ „Hele, ty a Angel máte co říkat ...“ „Já vím a přeju ti to, tak co, už nemluví o sexu tolik jako dřív?“ „Ne ...“ „No sláva...“ „Teď mluví víc ...“ „Chudáčku ...“ „Mohla bys mi mailem poslat to kouzlo, potřebovali bysme to ...“ „A je už plnoletá?“ „Lucy ... prosím.“ „Jo počkej ...“ stoupnu si k počítači a pošlu mu to kouzlo „Máš to tam ...“ „Dík ...“ „Jak by řekla moje maminka ... buďte opatrní.“ „Jo neboj    mami, řekl bych, že si dám kondom, ale ten já nepotřebuju ...“ „No jo, už jsi nám dospěl ...“ „Možná za váma na chvíli přijedu ...“ „To bude bezva ...“ „Noční hlídka s přesčasem ...“ „Že váháš, ale spát s tebou nebudu, na to jsou tu jiní ...“ řeknu a kouknu se na Angela „Já vím ...“ „Vidíš, jak umíš být hodný chlapeček ...“ „Jo mám Angelovi vyřídit pozdrav od Bethany ...“ „Bethany?“ „Jo, on bude vědět ...“ „A to mi k tomu nic neřekneš ...“ „Zeptej se Angela ...“ „Ryane!“ „Ahoj ...“ řekne a položí telefon „Mám tě pozdravovat od Bethany ...“ „Vždycky, když slyším to jméno, dostanu křeč do ramene ...“ „Jo apropo Bethany, jestli přijede, zamkneme pro jistotu dveře ...“ „Znáš celý můj život?“ „Skoro ... už bych měla jít spát ... bolí mě celej člověk ...“ vezme mě do náručí „Ou ...“ „Co?“ „Tohle mi chybělo ...“ zazní tón „Máte jeden nový email ...“ slezu „Lucy ... jsi nemocná ...“ „Jo, ale číst můžu pořád ...“ otevřu email ve kterém je „Já žiju ... a přísahám, že dokončíme to co se mělo dít v tu noc na chatě ...“ „Sakra ...“ „Co?“ „Nic ... jen omylem se to vymazalo ...“ řeknu a bleskově odepíšu „Příště nepřežiješ ... magore ...“ někdo vejde „Tím si nejsem jist ... kdo z koho?!“ vytáhnu sekyrku „Nemůžeš mě zabít ...“ všichni se vyděsí, Angel ho chce praštit, ale Daniel ho odhodí do rohu pokoje, Angel je v bezvědomí „Za to tě       zabiju ...“ táta mi do ruky strčí papírek, pro ostatní je neviditelný, je tam kouzlo „De te perdate tema ledico ... co to je?“ Daniel spadne na zem „Díky táto ... de te perdate tema ledico, de te perdate tema ledico ...“ Daniel se roztříští na kousky a já se ocitnu někde v hotelovém pokoji, nepamatuju si vůbec nic, ani kdo jsem, vím jen, že jsem Lucy a jsem upír a taky přemožitelka.

 

Rodina část 4. zapomnění

Asi týden chodím k půlnoci na hlídku, teď je večer a já jdu do obchodu, u police s pečivem narazím na nádherného mladíka, usmějeme se na sebe „Jste odsud slečno?“ „Ano i ne … a vy?“ „Taky tak nějak, ale kdybyste chtěla provést po městě budu jedině rád …“ „Ne, děkuju já se tu narodila …“ „Ah jsem já to ale hlupák, nepoznat rodilou L.A.anku … Jak se jmenujete, smím-li se ptát?“ „Lucy … těší mě.“ „Angel … a potěšení je na mé straně.“ „Zvláštní jméno …“ „Co tady nakupujete?“ „Můžeš mi tykat, nejsme tak staří na vykání …“ „Asi máš pravdu …“ „Neznáme se odněkud?“ „Taky mám pocit, že tě znám … mohl bych tě doprovodit?“ „Nemusíš mít strach…“ „Budu líp spát …“ když vejdeme ke mně do bytu řeknu „Je tu nepořádek, nečekala jsem návštěvu…“ „Kdybys viděla můj pokoj …“ „Dáš si něco? Kafe, čaj, krev … o omlouvám se, přeřekla jsem se.“ „Ty jsi upír?“ „Ty taky …“ „Zdá se, že máme společného víc než dost …“ „Ty jsi taky upír?“ „Jo …“ naliju nám oběma do skleniček krev a sednu si s ním na postel „Jak ses stala upírem?“ „Nevím … je to zvláštní, ale vím jen, že jsem Lucy a jsem přemožitelka a upír …“ „Ztratila jsi paměť?“ „Ano …“  zahledíme se do očí a políbíme se, usneme v objetí, probudíme se až v jedenáct večer „Tohle se mi většinou nestává …“ „Co jako?“ „No, že skončím s klukem, co znám 15 minut v posteli …“ políbí mě „Jsi nádherná …“ „Nevím proč ale něco mě nutí říct to … miluju tě!“ „Taky tě miluju …“ „Musím jít na hlídku …“ „Nechtěla bys večer jít si někam sednout třeba pro změnu ke mně?“  „Třeba …“ po hlídce jdu na danou adresu a slyším, jak se Angel s někým dohaduje „Angele, co tím myslíš, že máš rande?“ „Holka, se kterou jsi chodil přes šest let se ztratila a ty máš s někým rande …“ pomalu vejdu „Dobrý večer, neruším …“ „Lucy …“ řekne Angel, přijde ke mně a dá mi pusu, ti dva se ani neohlédnou „Co se děje?“ „Ani se neptej …“ do knihovny vběhne malá holčička „Mami … tati!“ Angel je v klidu, ovšem já jsem dost v šoku „Cože?“ „To je v pořádku, je to Imagin … říká mě a mojí bývalé přítelkyni mami a tati, protože nás tak má ráda …“ skočí mi do náručí a muž se ženou se ke mně otočí „Lucy …“ „My se známe?“ „No bezva i ona ztratila paměť …“ „Cože?“ přijde nějaká starší žena, muž a mladá žena, starší žena mě uhodí, změním se v upíra a za krk pozvednu u zdi „Kdo je to?“ „Tvá    matka …“ změním se zpátky „Omlouvám se …“ „Lucy, ty jsi ztratila paměť?“ „Už to tak vypadá …“ „Jak jsi ji našel Angele?“ „U police s pečivem …“ když se dotknu jeho paže, spadu a vidím muže, řekla jsem zaříkadlo „Lucy … jsi v pořádku?“ „De te perdate tema ledico …“ „Co to je ?“ „To je to zaříkadlo co jsem řekla naposled před ztrátou paměti …“ „Je ti dobře?“ „Jo … je mi fajn …“ na mém tričku se objeví krev „Lucy … ty krvácíš …“ „Co?“ kouknu se na břicho „To nic není, jen jsem se poprala s jedním démonem, nic vážného …“ „Jsi zraněná … skočím nahoru pro lékárničku.“ Jakmile Angel odejde zeptám se „Takový je pořád?“ „Jo …“ „Za chvíli přijdu, zapomněla jsem na hřbitově kabelku …“ řeknu, abych mohla zmizet, odejdu do bytu, lehnu si na postel a přemýšlím, někdo zaklepe, jdu otevřít „Proč jsi odešla?“ zeptá se, je celý mokrý, venku se rozpršelo „Pojď dovnitř … najdu ti něco na sebe, ještě se nachladíš …“ sedne si na postel … svlékne si košili a já se snažím jej alespoň trochu usušit „Proč jsi utekla?“ „Dostala jsem strach …“ „Z čeho?“ „Z minulosti, tebe to neděsí? Kdo ví, jací jsme byli … a co jsme dělávali? Mám strach…“ chytne mě za ruku, kterou mám na jeho tváři „Nezáleží na tom kdo nebo jací jsme byli, záleží na tom, jací budeme …“ obejmu ho „Lucy … chtěla bys se mnou chodit?“ kouknu se mu do očí „Ano, chtěla …“  „A udělala bys pro mě něco?“ „Co?“ „Pojď se mnou domů …“ odejdu k oknu „Nemám domov …“  obejme mě „Ale ano, máš domov …“ „Mám strach …“ „Nemusíš se bát, ochráním tě …“ „Mám strach z těch lidí …“ „Nemusíš mít strach … Wesley je sice blázen, ale neublíží …“ „Nechci mluvit …“ „Nemusíš …“ „Dobře … ale až budu chtít spát, můžu jít …“ „Slibuju …“  když dojdeme ke knihovně slyšíme hlasy „To je strašný … chudáčci.“ „Nesmíme je nechat samotné … mohli by nevědomě něco provést …“ „Hlavně Lucy …“ obejmu Angela, protože mě to dost vezme „Chci si vzpomenout …“ odvede mě dovnitř „Co se děje?“ „Nejen, že je mi na nic z toho co jsem teď slyšel, je mi na nic z vás Wesley … Gunne. Lucy vám tolik pomohla, už mockrát a vy dokážete říct tohle? Je mi vás líto, je mi vás líto proto, že si nedokážete váži lidí, kteří jsou tak skvělí … Lucy, Lucy je osobnost a já si díky bohu už vzpomínám … Gunne? Kolikrát ti Lucy pomohla? Neobětovala náhodou svůj život za život dítěte o kterém jste mysleli, že je už dávno mrtvé  a Wesley? Kolikrát ti Lucy pomohla?“ „Angele … mohli bychom jít spát?“ „Počkej lásko, jen co to dopovím … myslel jsem, že lidi z mé doby jsou odporní, ale vy … jste horší.“ Odvede mě nahoru do pokoje, ráno mě probudí Angel „Už si vzpomínáš?“ „Ne … nepamatuju si ani co bylo včera.“ „Jdu dolů …“  „Dobře, za chvíli jsem u tebe …“ jakmile se obléknu, umyju a upravím, jdu dolů za Angelem

 

Rodina část 5. plané naděje

Sedí na pohovce, sednu si vedle něj, opřu se o jeho rameno a druhou nohu mu dám do rozkroku a políbím ho „Vrátila se ti dobrá nálada?“ „Hm … co kdybychom šli nahoru, jenom na chvilku …“ řeknu a políbím ho, rychle mě v náručích odnese nahoru, svlékneme se, ale ani na okamžik se neoddělíme rty, lehne si na mě a rychle do mě vnikne … potom už si jen pamatuju probuzení, ležím na posteli a když kouknu na budík je jedna odpoledne a Angel spí vedle mě, udělá se mi zle, vyběhnu na záchod a tam vyhodím snad i zbytky svých vnitřností, jdu dolů za Wesleym, ale je tu díky bohu jen Cordy „Ahoj …“ „Lucy, co je? Vypadáš strašně …“ „Nemáš něco od žaludku?“ Angel sejde dolů „Lucy, co je ti?“ „Nic … jen je mi na zvracení i když teď už nemám co …“ asi další týden na sobě pozoruju znaky těhotenství, jednou večer se rozhodnu tomu udělat konec „Kam jdeš?“ „Do nemocnice rady … tohle není normální. Je mi jako bych byla těhotná … jediné vysvětlení je, že jsem asi chytla nějaký virus nebo tak něco …“  v nemocnici mi udělají testy, na ošetřovnu po kontrolách testů vejde Antony a nevěřícně kroutí hlavou, jsem tu sama „ Co je se mnou?“ „Nedokážu si to vysvětlit, ale …“ „Co?“  „Jsi těhotná …“ „Co? Víš to jistě?“ „Na 100% …“ pomalu a dost zmateně dojdu domů  „Tak co je s tebou Lucy?“  sednu si na pohovku a jako bych byla úplně mimo „No tak co se děje? Vypadáš, jako bys viděla ducha …“ „No, nevím jak to říct, ale já … jsem …“ „Co?“ „Čekám dítě …“ „Cože?“ vyděsí se všichni „Jak to myslíš?“ „No vysvětlení 9 měsíců, bolesti břicha a jeho nárost, poté porod, tak to myslím … taky mi to není jasný, jak se to mohlo stát, ale je to tak …“ do knihovny vejde Blythe s mámou a Joshem „Ahoj Lucy …“ rozbolí mě hlava a vidím nějakou scénu, vidím mámu, leží v nemocnici a Blythe jí pije krev „Co se stalo?“ „Jsem těhotná …“ „Lucy a víš to určitě?“ „Byla jsem na testech, Antony říkal, že je to na 100% … Mimochodem když už jsme u těhotenství … měla jsem zvláštní vidění. Blythe, proč jsi kousala mou matku když byla těhotná … jo a jen pro informaci, už se mi vrátila paměť.“ „No Lucy, myslím, že jsi už dost velká na to, abys to věděla …“ „Věděla co?!“ „No … před několika lety jsem strašně toužila po dítěti a tak jsem se domluvila s tvou matkou, že když se napiju její krve, budeš dcera i má, ale nesměla jsem tě vidět do doby, než se změníš v upíra …“ „Co? Takže to, že se změním v upíra už bylo předurčeno před mým narozením, to je super a mohla bys mi vysvětlit Blythe co má znamenat, že čekám dítě?“ „Mohlo by to být, že když nejsi čistý upír dá se to nějak … obejít, zřejmě.“ „Jo, ale já s nikým kromě Angela nespala a Angel děti mít nemůže.“ „Pak jsem v koncích…“ dolů sejde Semi s malým Jasonem „Ahoj … Jasone, koukni, kdo už je v pořádku …“ řekne a dá mi maličkého do náručí „Ahoj Jasone …“ natáhne ke mně ručičku „Co řešíte?“ „Lucy je těhotná …“ „To je bezva sestřičko …“ „Tebe to neděsí?“ „Co jako?“ „Semi, jsem upír … pamatuješ?“ „No a říká ti něco slovo magie?“ „To ty?“ dám Jasona Angelovi do náručí „Neměla jsi právo ...“ „Chtěla jsem, abys byla šťastná … a měla s Angelem dítě …“ „Semi copak nechápeš co jsi udělala? Já … já jsem se smířila s faktem, že už nebudeme mít děti a ty uděláš tohle. Nechci do tohohle strašnýho světa přivést dítě. Co když to nevyjde? Napadlo tě to …“ „Lindsey říkal, že to vyjde …“ „Lindsey?“ „Jo, to od něj mám to kouzlo …“ „Můj bože … co se to děje? Nic není jako dřív …“ v hale se objeví i táta „Musíš být opatrná …“ „To vím taky i bez tvých drahých rad …“ „Lucy s kým to mluvíš …“ „Buď ke mně slušná, jsem tvůj otec …“ „Byl, jsi mrtvý …“ „Nemusíš být krutá …“ „Odpusť, že nejsem štěstím bez sebe … a mimochodem, kde jsi byl, když jsem ztratila paměť?“ „Lucy … za to nemůžu …“ „Já vím, může za to, to kouzlo …“ „Jak ti je?“ „Bezva … a jen tak, na co si mám dávat pozor …“ „Abys tím dítětem nebyla moc nadšená …“ „Proč bych neměla?“ „Nejsi těhotná …“ oddechnu si a sednu na gauč „Díky bohu … a co mi teda je?“ „Semi ti v domnění, že je to kouzelný lektvar podávala krev těhotné ženy což způsobilo ty příznaky těhotenství …“  „Je tam ještě něco?“ „Už ne …“ „O můj bože, díky, že mám tak hloupou sestru …“ „Co? Nejsem hloupá …“ „Semi, nejsem těhotná, dávala jsi mi krev těhotné ženy a proto jsem měla ty příznaky a pozitivní testy …“ „Ale Lindsey říkal …“ „Lindsey toho napovídá …“ Angel dá dítě Semi a obejme mě „Jsem rád, že je ti už dobře …“  táta si sedne vedle mě „Tím si to nevyžehlíš …“ „Co jako?“ „To nebylo na tebe ale na … nikoho.“ „Tak já jsem nikdo jo?“ „Už jo …jsi jen duch …“ řeknu a jdu nahoru, všichni jsou v šoku „Chceš si zabojovat?“ „Přestaň … přeprala bych tě ani by ses nenadál …“ po asi dvou dnech krásného spánku mě probudí Angel „Vstávej ospalko, už je sobota …“ „Kdy jsem šla spát?“ „Ve čtvrtek… donesl jsem ti čerstvou krev …“ „Děkuji …“ obejmu ho „Potřebovala jsem si odpočinout od toho zmatku…“ „Já nic neříkám, jsem vzhůru teprve půl hodiny …“ „Mě je s tebou tak fajn …“ máma vejde do pokoje „Lucy … přijel James …“ sejdeme dolů „Jamesi …“ „Lucy …“ „Kde máš Ryana?“  vytáhne urničku s prachem „No … Jenny to hašteření trochu přehnala …“ „Cože?!“ vyděsím se, někdo mě chytne za ramena, leknu se, je to Ryan „Ježíši Kriste … Ten stupidní smysl pro humor tě nepřešel?“ někdo mě uhodí, je to táta, spadnu na zem „Až tak se lekat nemusíš …“ „Co jsem provedla?“ „Neber boží jméno nadarmo ...“ „Neříkej, že jsi četl Bibli…“ „Jo dokonce třikrát … jen by mě zajímalo s kým to mluvíš.“ Řekne Ryan „Jen s t … nikým …“ „Jsi divná…“ „A kdo není?“ „Taky fakt …“ přijde Blythe „Lucy, skočíš dneska do baru …“ „Co je za událost?“ „Disko …“ „Jaký?“ „Naše oblíbený …“ „Jdu se převléct …“ „Moment … kam?“ „Na diskotéku …“ řeknu a už mizím nahoře v pokoji obléknu si černé šaty a kožený kabát, který je skoro po zem, Angel mě obejme, když dodělávám poslední úpravy na svém zevnějšku „To mě necháš samotného?“ „Chceš jít taky?“ „Ne díky, tohle už mě nebere …“ „Bude ti moc vadit, když tam půjdu …“ „Ne … jen se hezky bav … možná se tam ukážu.“ „Budu moc ráda … dneska je tam disko na styl Bladea … je to super … hraje tam ta hudba … no prostě bezva, už letím …“ dole je máma s Joshem „No Lucy, kam jdeš takhle oblečená?“ ptá se Josh „Nejsi můj otec … tak se starej radši o mámu …“ řeknu s náznakem ironie, táta se neudrží a řekne, aby všichni slyšeli „Hodná dceruška …“ „Chci být jako tvůj otec … nahradit místo tvého zesnulého otce …“ „Nikdo nebude nahrazovat jeho místo, jasné?! Nejsi špatnej chlap, doufám, ale nejsi můj otec a nikdy nebudeš, jasný, tak se o to ani nepokoušej …“ „Lucy, buď slušná …“ „Důvod, on není můj otec a nikdy nebude, tak mu to jen vyjasňuju. To, že s ním spíš neznamená, že ho musím mít ráda …“ „A co Angel? Taky jsem ho neměla ráda … ale kvůli tobě se držím zpátky …“ „Ne kvůli mně, cítíš v něm respekt a to je rozdíl!“ řeknu a odcházím společně s Blythe v baru to dost žije dáme si krev a jdeme tančit, asi po dvou hodinách přijde vyděšený agent Scalder „Co se stalo?“ „Vaše sestra…“ řekne udýchaně, rozběhnu se nehledě na lidi kolem do knihovny, Semi sedí na gauči, sednu si vedle ní „Díky bohu už jsem se bála, že se něco stalo …“ „Taky že stalo …“ „Co?“ „Cordy unesl Holland …“ „Perfektní vtip …“ „To je fakt …“  „Kde je Gunn, Wesley a Angel?“ „Jeli do firmy …“ „A to nemohli počkat na mě?!“ rozběhnu se a vyletím nenápadně na střechu, vzala jsem sebou lano a připevním jej na budovu, pomalu se spustím dolů až k oknu, kde vězní Cordy, akorát sem vtrhl Angel a kluci, rozkopnu okno a rychle se odpoutám „Jdeš včas …“ „Já vím … u mě neobvyklé, co?“ je tu i Lindsey, vím, že je ze mě vždycky na větvi, provokativně jdu k němu a políbím ho, potom všichni oněmí úžasem a my se můžeme vypařit, Angel je naštvaný, když si večer čtu v posteli jen nabručeně sedí a kouká na vypnutou televizi „Víš lásko, když se chceš koukat napřed televizi musíš zapnout …“ hodí na mě vražedný pohled, položím knihu k lampičce a lehnu si na něj „Můj miláček se zlobí? Proč?“ zase neodpoví „Omlouvám se za ten večer, ale byl to jediný způsob jak se zbavit jejich pozornosti …“ „Nebyla to jen pusa …“ „Angele, nejsme děti … vím, že to bylo vůči tobě dost nesprávné, ale musela jsem zachránit Cordy …“ „Co má znamenat, že nejsme děti?“ „Kdybych tě podvedla musel by v tom být sex … jen dětem na základce a střední vadí polibek,  ale omlouvám se pokud je ti míň než 17 …“ „Co je na tom, že mi to vadí …“ naštvaně vstanu „Kdybys měl důvod neřeknu ani půl slova, ale takhle?!“ třísknu dveřmi od našeho bytu a jdu dolů, je tu Ryan a James „Copak?“ „Ale menší výměna názorů …“ je tu i Jenny, vezmu lahvičku krve „Dá si někdo taky?“ „Ne díky …“ přijde dolů i Cordy „Slyšela jsem ránu, všechno v pořádku?“ „Nic se neděje, jen jsem třískla dveřmi …“ „To je kvůli mně, že?“ „Ale ne … koťátko, to je v pořádku …“ řeknu a obejmu ji „Díky za dnešek …“ „Není zač …“ Angel kolem proběhne a jen řekne „Jdu ven …“ „Fajn …“ řeknu naštvaně „Fajn …“ řekne a odejde „Tohle je strašný, nechápu proč tak žárlí …“ „Je to chlap …“ sednu si mezi kluky „Můžete mi to vysvětlit?“ „Je Angel chlap?“ „Jo, kdyby nebyl, byla bych lesba …“ „No a chlapi si hájí svoje teritorium … bojí se, že o tebe přijde …“ „Ale on přece ví, že miluju jenom ho …“ „Jo, ale tohle je podmíněný reflex něco jako dávení …“ „Jdu spát …“ celý další týden u nás panuje tichá domácnost, Angel vždycky někam odejde a vrátí se až kolem šesté, ale teď se už naštve „Sakra, štve mě to ticho …“ „Jo … to by se prolomilo, kdyby někdo promluvil, třeba jako teď ty.“ „Ty se na mě zlobíš?“ dělám, že ho neslyším a jdu dolů, vyběhne za mnou „Lucy …“ „Říkal jsi něco zlato?“ „Nechci se s tebou hádat…“ „Já s tebou taky, ale nemůžeme spolu chodit když mi nevěříš …“ „Nikdy jsem to neřekl…“ „Jo, ale vypadá to tak, jen kvůli puse, děláš, jako bys mi nikdy nemohl věřit!“  „Omlouvám se ti …“ „Jdu na hlídku …“ řeknu a prásknu dveřmi, hned potom kopnu do země  „Sakra to se ti zase něco povedlo Lucy …“  jdu na hlídku a vraždím upíry, dneska jich je dokonce pět, když přijdu domů Cordy sedí u počítače.

 

Rodinná sešlost

„Angel je zase v tahu?“ „Ne je nahoře … a dobrá zpráva …“ „Jaká?“ „Dnes večer přijedou Wesleyho rodiče …“ „Bůh nás chraň…“ vyjdu nahoru, Angel leží v posteli a čte si „Omlouvám   se…“ řeknu, lehnu si vedle něj a rukou mu přejíždím po hrudi „Přijímá se …“ řekne a políbí mě „Chvilku si zdřímnu, jsem dost unavená …“ uloží mě, dá mi pusu na čelo a já usnu … když otevřu oči jsem v kostele, Angel stojí u kněze a já jdu směrem k němu v bílých šatech, když se s úsměvem vezmeme za ruce začnu se dusit … to mě probudí, rychle vstanu a chci běžet dolů, ale zakopnu a skutálím se dolů ze schodů, Cordy ke mně okamžitě běží „Jsi v pořádku?“ „Jo … je mi fajn, jen jsem zakopla … kde je Angel?“ „Bude hned zpátky, proč stalo se něco?“ „Ne nic …“ Angel akorát vchází „Dobré ráno …“ „Takže bouřivé období už zmizelo?“ „Už dávno …“ „Co je ti Lucy … vypadáš, jako bys právě spadla ze schodů …“ „Taky, že spadla … měl jsi ji vidět…“ „Co se stalo?“ „Jen jsem zakopla …“ z nejvyšší police vypadne kniha, překvapeně ji zvednu, název zní SVATBA UPÍRŮ „Co to má znamenat?“ „Nevím, spadlo to …“  za policemi spatřím dítě a zase ucítím to sevření v krku jako v tom snu, zase jej vidím, teď do kaple vejde muž a střelí mi kolík přímo do srdce „Co je ti?“ „Nic … jen nějak mi vyschlo v krku …“ do  budovy vejde Wesley s rodinou „Dobrý večer …“ „Dobrý …“ „Angele, jak se máte?“ ptají se Wesleyho rodiče „Díky, ujde to …“ do budovy vejde i démon, je to ten, co mi v iluzi prostřelil rameno, leknu se „Někoho jsme sem přivezli … je to náš dobrý známý, chtěl poznat Lucy …“ „Nemáte kuš?“ zeptám se „Doma … proč?“ „Jen tak …“ ze schodů sejde Blythe „Dobré ráno…“ „Dobré …“ „Lucy, když stojíš u lednice, podala bys mi trochu krve …“ „Jasně …“ vejde Anagogic „Ahoj zlatíčko …“ „Ahoj …“ „Mám na tebe prosbu …“ „Jakou zas?“ „Mým známým se moc líbí tvůj hlas a chtěli by, abys nazpívala píseň …“ „Jakou zase?“ „Jmenuje se Wild horses …“ „Tak pojď nahoru, ať to mám z krku …“ „Tady je text …“ jdeme nahoru a tam ji zazpívám „Childhood living is easy to do The things you wanted I bought them for you Graceless lady you know who I am You know I can't let you slide through my hands Wild horses couldn't drag me away Wild horses, couldn't drag me away I watched you suffer a dull aching pain Now you decided to show me the same No sweeping exits or offstage lines Could make me feel bitter or treat you unkind Wild horses couldn't drag me away Wild, wild horses, couldn't drag me away I know I dreamed you a sin and a lie I have my freedom but I don't have much time Faith has been broken, tears must be cried Let's do some living after we die Wild horses couldn't drag me away Wild horses couldn't drag me away Wild, wild horses, we'll ride them some day Wild, wild horses, we'll ride them some day …“ „Výborně …“ démon si mě neustále prohlíží „Nějaký problém?“ zeptá se Wesley „Ne … jen neviděli jsme se už někde, zdá se mi, že jsem už vaši krásnou tvář spatřil …“ „To musí být omyl …“ „Určitě?“ „Leda vaše kuš…“ breptnu si „Co prosím?“ „Nic …“ „Měli bychom jít ke stolu, aby Cordelie s Angelem nevařili zbytečně …“ sedneme si k obrovskému stolu a jíme, Angel sedí vedle mě, povídáme si „Je to dobré …“ „Děkuji, mám vynikající učitelku …“ „Ale nepovídej …“ „Dobře, ale ty bys mi mohla povědět co se ti dnes stalo?“ „Nic …“ káravě se na mě koukne „Opravdu …“ když už je po jídle, vezmu nádobí a chystám se ho jít umýt „Pomohu vám…“ „Ne, to není třeba …“ odvětím démonovi „Dáma přece nebude sama umývat nádobí …“ „Ne, to je v pořádku … za chvíli to mám hotovo…“ „Trvám na tom ...“ jde se mnou do kuchyně „Opravdu jsme se neviděli?“ „Myslím, že ne…“ „Špatná odpověď …“ řekne a já se otočím, má v rukou kuš, upustím nádobí „Co je na mně tak zvláštního, že mě chcete zabít …“ „Rád mučím lidi …“ všichni jdou za námi „Špatná zpráva… nejsem člověk …“ řeknu a shodím jej na zem, avšak střelí mě do ramene, vytáhnu dřevěný šíp, který byl díky bohu střelen do pravého ramene a vrazím mu jej do srdce, Angel mi pomůže vstát „Au …“ „Pane Pryce není tohle ironie …“ „Jakou máte na mysli Lucy?“ „No, máte strach, že se váš syn baví s upírem z pekel, ale ukáže se, že váš dobrý známý je nebezpečnější … tomu říkám ironie.“ „Nevyčerpávej se Lucy …“ řekne Angel a ošetřuje mi ránu „Jsem v pohodě … ani to moc nebolí …“ poklepe mi na rameno „Au …“ „Nebolí?“ „Proč musíš mít vždycky pravdu?“  „A proč ty se nikdy nenaučíš být zodpovědná?“ usměju se na něj „Angele ...“ „No?“ „Miluju tě, ale jestli mě ještě jednou praštíš do toho ramene, useknu ti ruku ...“ vidím mu slzy v očích „Co je? Co tě trápí ...“ obejme mě „Měl jsem strašný strach ... nebýt mě, mohla bys žít normální život a ne tohle.“ „Zastav... tenhle život jsem si vybrala sama, nebyla to tvoje vina ... To já se vrhala střemhlav do náručí upírů a démonů ... ne kvůli tobě, ale hlavně kvůli nám oběma ... Kdybychom se nepoznali, udělala bych to stejně, jen bych byla osamělá.“ To už se trochu uklidnil „Skočím na hlídku ...“ „Půjdu s tebou ...“ „Ne, díky, zvládnu to sama ...“ poleji si rameno vodkou a odcházím, Angel jde za mnou „Nemůžu tě nechat samotnou.“ „Miluju tě ...“ říkám mu, když jdeme ruku v ruce k hřbitovu, po zabití asi tří upírů se vracíme domů, doma je James a Ryan, něco řeší „Ahoj ... o co jde?“ podá mi časopis „Promiň, ale nejsem na tyhle kravinky  ...“ „Strana 25 ...“ otevřu na ni a je tam článek  „A co já s tím? Lindseyho žvásty nesleduju ...“ sednu si do křesla, zase vidím tu svatbu ... zase se mi zastaví dech, ale vidím, jak někdo Angelovi podřízne krk a on se změní v prach „Co se děje Lucy?!“ po chvíli se to zase uklidní „Tak řekneš mi už konečně co se děje?“ „Nic ... jen ...“ „Ti vyschlo v krku?  Lucy ... nejsem idiot ...“ a najednou, jako bych ani nepřemýšlela co říkám

 

Time after time

„Musím odjet ...“ „Co? A kdy?“ „Myslím, že potřebujeme být sami ... oba. Potřebuju prostor a ty taky ...“ „Co to povídáš?“ „Je tu něco ... ne nic ... zkrátka jen potřebuju čas. Bude to pro oba bezpečnější ... nechci, aby ti ... jdu si sbalit.“ Chytne mě z rameno „Proč si myslíš, že tě nechám jen tak bez vysvětlení odjet?“ „Protože nejsme manželé ...“ řeknu a odejdu nahoru, balím si věci, přijde za mnou Cordy „Co se děje?“ „Chci čas ...“ „Opravdu jen to?“ „Musím najít Gandalfa ... jinak nebudu moct spát ...“ „Nechceš se svěřit ...“ „Mám vidění ... stojíme s Angelem u oltáře a pak nemůžu dýchat, zastřelí mě dřevěným šípem, ale předtím zabijí Angela, změní se v prach ... a já tomu nemůžu zabránit.“ „Je sice pěkné, že ho chceš ochránit, ale kam půjdeš a kdo na tebe bude dávat pozor?“ „Jsem už dospělá ... zvládnu to.“ Řeknu, vezmu kufr a ptám se dole Jamese „Kde ho najdu?“ „Koho?“ „Gandalfa ...“ „Proč ho potřebuješ?“ „Nezlob se, ale to je moje věc ...“ „Je to důležité?“ „Smrtelně ...“ „Lucy ... nenechám tě jet samotnou.“ „Ať tě ani nenapadne se mnou jet ...“ „A co uděláš?“ „Proč si o mně myslíš, že jsem tak neschopná ...“ „To jsem neřekl ...“ „Ale chováš se tak ... i kdybych to nezvládla, tak co? Bude jen o jednoho upíra na téhle planetě míň.“ Lehce mě uhodí a má slzy v očích „Jak to můžeš říct?“ „Můžu ...“ řeknu rozhodně „Gandalf je v Argentině...“ odcházím, mám slzy v očích „Dávejte na sebe pozor ...“ neotáčím se, kdyby Angel viděl v mých pocitech pochyby, neodjela bych. Odejdu ... jdu do budovy rady a letadlo mě dopraví do Gandalfova domu ... je obrovský, Gandalf mě vítá s otevřenou náručí „Lucy ... drahoušku.“ „Gandalfe ...“ „Co se děje holčičko?“ „Mám takové divné sny ... část se vyplnila, mám strach, že se splní i zbytek ...“ „Pojď dál ...“  všechno mu povím, asi čtvrt roku jsem u něj a provádím očistu těla a duše, ale teď už je čas vrátit se. Když otevřu dveře knihovny, nikdo tu není, odnesu si věci do mého pokoje a jdu do sprchy, upravím se a lehnu si na postel, slzy mi ztékají ve dvou obrovských potocích, nemám ani odvahu si je setřít, seberu se a jedu na pláž, kde jsme byli s Angelem „Je to tu nádherné…“ „Sem jezdím přemýšlet … každou noc. Víš co bych si přál?“ „Co?“ „Vidět to tu ve dne …“   jako by to bylo zpátky, ty vzpomínky a sny ... vzpomínám, když jsem přiletěla z Anglie „To bylo vynikající … jsi dobrý kuchař.“ „Většinu dělala Semi …“ „To nevadí. Jsi muž a ti moc většinou nevaří.“ „Opravdu? Ale za těch 243 let jsem se to mohl naučit.“ „Nikdy není pozdě … jestli chceš můžu tě učit.“ „Dobře … budu se tedy učit. Co kdybychom si šli lehnout?“ „Dobrý nápad jsem docela ospalá.“ „Chyběl jsi mi … nemohla jsem se dočkat okamžiku kdy tě znovu spatřím.“ „Já se taky nemohl dočkat až znovu spatřím tvoje oči … a rty a až znovu uslyším tvůj hlas …“  jedu zpátky, Angel je doma sám, když otevřu dveře oba se zarazíme „Ahoj ...“ „Ahoj ... jak ses měla?“ „Fajn, fajn ... díky a co vy?“ „Dobrý ...“ obejmeme se a on mi dá pusu na tvář „Takhle si to přeješ?“ „Ty to snad nechápeš? Nemůžeme být spolu ... jako pár ... je to pro tebe moc nebezpečné.“ „To bude vždycky ...“ „Dáme tomu čas ano?“ „Jak si přeješ ...“ „Přátelé?“ podá mi ruku „Přátelé.“ „Kde jsou všichni?“ „Nevím, asi v baru ...“ „Aha ... já ... nechtěl bys tam zajet?“ „Proč ne?“ zeptá se a oblékne si plášť, dojedeme do baru, ale nikdo z našich známých tu není „Dáš si aspoň drink, když už jsme tu ...“ „Jo ... jasně, že dám.“ Sedneme si k baru, začnou hrát píseň Wild horses „Zatančíš si?“ „Ráda ...“ obejmeme se a pomalu tančíme parketem „Chyběl jsem ti aspoň?“ „Jak se na tohle můžeš ptát?“ „Musím ti něco říct ...“ „Tak mluv ...“ „Já ... já se vyspal s Darlou.“ „Cože?!“ vyrazí mi to dech „No ... cítil jsem se osaměle a ona prostě vtrhla do ložnice a tak se to nějak zvrtlo ...“ vyžene mi to slzy do očí, uteču, ale nepřestávám plakat, Angel mě doběhne  „Lucy ... omlouvám se!“ „Není za co, už spolu nechodíme ...“ „Miluju tě ...“ „Proč to říkáš?“ „Protože to myslím vážně ...“ řekne a vidím lesk slz v jeho očích „Kéž by bylo všechno jako dřív ...“ „Ale to už nebude nikdy ... když jsem byla v Argentině, hodně jsem toho pochopila ... už nejsem ta šestnáctiletá holčička se kterou jsi spával ... bude mi 23 let. To co bylo s Darlou ... je to čistě tvoje věc a ty se mi nemusíš ospravedlňovat ... bolí mě to, ale na tom nezáleží ... pochopila jsem jednu zásadní věc v životě upíra ...“ „Jakou?“ „Nesmíš žít minulostí, ale budoucností ... protože pokud nežiješ budoucností ... minulost tě pohltí ...“ „Asi máš pravdu ...“ pomalu dojdeme domů, všichni jsou už doma, začneme se vítat „Jak ses měla sestřičko?“ „Báječně ...“ „Co svatba ... a smrt.“ Ptá se Cordy „Už můžu spát klidným spánkem ...“ „Jaká svatba a smrt ...“ „Nic důležitého ...“ „Jak to že nic?“ „Cordy mlč ... nechci, aby to věděl, je to jen moje starost, už spolu nechodíme ...“ řeknu a všichni se zarazí „Cože?“ „Jo ... bude to tak lepší, ne na pořád, ale potřebujeme pauzu ...“ „Ale to nejde ... musíte spolu chodit, nejde to, abyste spolu nebyli ...“ „Víš Semi ... někdy je třeba čas, aby se věci zaběhli do normálních kolejí ...“ „Ahoj všichni ...“ řekne vcházející Darla, obejme Angela „Ahoj zlato ...“ „Jdu zvracet ...“ řeknu a jdu nahoru, Cordy jde za mnou „Jak ti je?“ „Strašně ...“ „Je to blbec ... je to velkej blbej blbec a je to ten největší blbec, protože to udělal, když se vracíš ...“ „Ne, je to fajn ... čas jsem chtěla já.“ „Fajn, ale to neznamená že udělá tohle ...“ „Chybí mi Cordy... Moc mi chybí ...“ „Neplakej ... on za to nestojí ...“ „Ale ano, Angel mi za to stojí ...“ někdo zaklepe, otřu si slzy, aby to nikdo neviděl „Chtěl jsem se omluvit ...“ „To bys měl ...“ „Cordy přestaň ... je to jeho věc, ať si spí s kým chce ... není to moje starost.“ „Lucy ale já ...“ „Neříkej nic čeho bys litoval...“ neodpoví a odejde, asi týden se spolu bavíme, s Darlou to ukončil, ale dost krutě, večer pro něj jdu na hlídku „Angele ... jdeš už?“ „Jo ... pojď dál ...“ vejdu a slyším, jak si zpívá v koupelně, v domnění, že si upravuje vlasy vejdu, ale chybička se vloudila „O ... omlouvám se, já myslela, že se češeš ... kdybych věděla ... že ... tak bych ...“ „Klid, nahého už jsi mě viděla snad stokrát ...“ „Jo, ale teď ...“ „Klid ... kdybych tě viděl nahou, nevyvedlo by mě to z míry a nevím proč by mělo tebe ...“  „Jdu dolů ...“  usměje se, na hlídce řádím jako tajfun, vyběhne proti mně upír „Zabiju tě ... děvko...“ „Jen aby to nebylo naopak ...“ svalím ho na zem a zlomím mu ruku „Au!!!“ vrazím do něj kolík po dalších třech upírech jdeme domů „Co je ti?“ „Nic co by mi bylo?“ „Vypadáš nervózně ... jako by tě něco rozrušilo ... není to snad mnou, že ne?“ „Jo, asi je ... připadá mi divný vidět tě úplně nahého v koupelně, kde jsme tolikrát ... víš co.“ „Měli bychom oba vychladnout ...“ „Asi jo ...“ „Co říkáš na skleničku pořádně vychlazené krve ... doma, protože dneska necítím nohy ...“ obejmu ho kolem pasu „Chudáčku ... co masáž?“ „Nemusíš být na mě tak hodná ...“ doma si sedneme do předsálí, přijde Blythe „Ahoj Lucy ... potřebovala bych, abys se mnou někam skočila ... nebude to víc než hodinka.“ „Nevadí?“ „Jen jdi ... můžeme se napít jindy ...“ stoupnu si k němu, dlaněmi mu chytím tvář a políbím ho, potom s Blythe vyběhneme ven, zastavíme se u obchodu s tetováním „Co to má znamenat...“ „Chceš tetování?“ „Proč ne ... vždycky jsem něco takovýho chtěla...“ vejdeme do obchodu, vyberu si tetování na nohu, dole u kotníku, takový jakoby náramek, ani to moc nebolí a okamžitě se to stáhne ... když dojdeme domů, ještě trošičku pokulhávám „Lucy... co se ti stalo?!“ zeptá se Wesley „Nic ...“ „Ale kulháš ...“ „To je v pohodě ...“ řeknu s úsměvem a jdu do dívčích sprch ... pustím si tam rádio a zrovna hrají písničku Big, big world, potichoučku si pobrukuji, ale v tom, vycítím, že je tu někdo se mnou, otočím se, je to Angel „Angele ...“ „Omlouvám se ... já slyšel něco a tak jsem se šel podívat ... co to ...“ začnu se smát „Co je k smíchu?“ „My dva ... říkal jsi, že tě to nerozruší ...“ „A teď je to tady ...“ „Chceš si zatančit?“ obléknu na sebe župan a obejmu ho a tančím, potom oba jdeme do svých pokojů, nemůžu usnout, někdo zaklepe na okno, otevřu ho, je to Angel, má slzy v očích „Co blázníš?“ jde dál a obejme mě, sedneme si na postel „Co se stalo?“ „Nemůžu to bez tebe vydržet ... Lucy ... prosím, odpustíš mi?“ obejmu ho „Nemám co ti odpouštět...“ „A co Darla?“ „Nikoho takového neznám ...“ řeknu a položím jej na postel, schoulím se k němu do klubíčka „Ale chtěla bych ... aby to zůstalo jen mezi námi. Jde tu o nás a ne o ně ...“ „Plně s tebou souhlasím ...“ „To mám radost ... aspoň, že někdy...“ „Jen je škoda, že zítra musím odjet ...“ „Cože?!“ „Antony  ... někam ... ani nevím kam.“ Otočíme se k sobě čelem a opatrně se políbíme, chce mi svléknout tričko, které mám na spaní „Ne ... Angele ... neměli bychom začít takhle...“ „Máš pravdu ... úplnou pravdu ... jako vždycky.“ „Budeš mi chybět ...“ „Zvládneš to tu beze mě ... jsi velká holka ...“ „To jsem ... už jsem viděla zemřít dost lidí a vím, že to bude horší ... mám o tebe strach ...“ někdo zaklepe „Schovej se do skříně ...“ řeknu a zavřu ho do ní „Dále ...“ je to Semi „Ahoj Semi ... co potřebuješ?“ „Nechceš si promluvit?“ „O čem?“ „Blonďatá svině ...“ „Ne díky ... je to jen a jen Angelova věc i když mě to bolí, nemůžu mu bránit, aby žil jak chce ...“ „A to s tebou nechodí ...“ „Je mi fajn sestřičko ... co Jason?“ „Perfektní...“ Angel asi uklouzl, protože se ze skříně ozvala rána „Ty tu někoho máš?“ „No ... já...“ chce otevřít dveře „Semi ... prosím ne ...“ stoupnu si před ně, aby nemohla otevřít „A co Angel?“ „Jak už jsem řekla, jdeme odlišnými cestami...“ odejde „Myslím, že bys už měl jít ...“ „Není to teď moc vhodné ...“ „Uvidíme se večer ...“

 

My lover´s gone           

Večer když odjíždí, hraje v rádiu naše písnička, obejmeme se u ní „Dávej na sebe pozor ...“ „Já? No nevím, kdo se vrací z hlídek s natrženým, případně vyhozeným ramenem nebo zvrtnutým kotníkem ...“ „Už jeď nebo se neudržím a budu brečet ...“ „To ti nesluší ...“ volá na mě už z auta „Zavolej až dojedeš ...“ „Nemusíš mít strach ...“ „Já nemám strach ... jenom se bojím.“ „Znáš mě, jsem už velkej kluk ...“ týden si voláme a telefonujeme, ale dnes nezavolal, říkám si, že asi nemá čas... když přijdu domů z hlídky je u nás Antony a všichni jsou sklíčení, vezmu si jablko a otevřu kovovou láhev, ve které je prach „To je popelník?“  „Lucy ... to je urna.“ „Dělám si legraci, vím co to je ... ale kdo tam je ... Mimochodem když jsme u hrobového ticha, nevolal čistě náhodou Angel?“ „No o tom bych chtěl mluvit ...“ řekne Antony „Co je s Angelem ...“ řeknu se strachem „Bojoval proti jedné přemožitelce, která zbloudila z cesty jako Faith ... po boji s ní se už neukázal a tenhle prach ležel na jeho posteli se vzkazem, že neuměl bojovat ...“ „C ... cože? Ne to nejde, aby Angel umřel ... a co já a Buffy? Vždyť ... ne to je blbost on by se nenechal zabít ...“ „Omlouvám se ...“ „Omlouváš? Kvůli radě a jejím výmyslům zemřel kluk, se kterým jsme se milovali ... Angel ne ... prosím, řekněte, že je to jen vtip ... prosím ... nemůže být mrtvý, je nesmrtelný ...“ „Obávám se, že nikdo není ...“ „Ale on  jo ... zavolám mu, určitě bude na příjmu ...“ říkám v nepříčetnosti a přes slzy, nikdo to nezvedá, a po jedné minutě se ozve „Ahoj ... tady Angel, momentálně nemám čas, tak se nezlobte a nechte mi vzkaz ... zavolám, určitě ...“ spadnu na zem a pláču „Ne ... nemůže být      mrtvý ... miluju ho a on ... slíbil, že se jednou vezmeme ... nemůže být mrtvý ...“ vezmu telefon a volám Buffy „U telefonu Buffy Summersová ...“ „Buffy ...“ „Lucy? Děje se něco?“ „Mohla bys přijet?“ „Co se děje?“ „Angela zabili ...“ „Cože?“ pláčeme do telefonu asi hodinu a potom skončíme „Kde to bylo?“ „San Francisco ...“ vezmu batoh co leží na zemi, vezmu si od Blythe z pasu pistoli ráže 9mm „Ať ti slouží ...“ „Díky ...“ „Snad tam nechceš jet ... sama.“ „Nenechám nějakou ztřeštěnou nánu, aby mi zabila lásku mýho života ...“ jedu do San Francisca, ta holka je zrovna na hřbitově a sedí na stromě „Hej ty tam ... neznáš náhodou May?“ „Kdo ji hledá?“ „Řekněme, že přítelkyně ...“ „Nepotřebuju přátele ...“ „Nikdo neříkal, že tvá ...“ „Co ode mě chceš?!“ „Kde je Angel ...“ „V prachu ... do slova.“ „Chci pravdu ...“ „Nejsi ty náhodou Lucy?“ „Možná ...“ „Pořád o tobě mluvil ... až mě to začalo nudit ... to bylo pořád Lucy sem a Lucy tohle ... takhle by se Lucy nezachovala ... nejsem ty.“ „Co je s ním?“ „Je mrtvý ...“ shodím ji ze stromu a přitisknu k zemi nožem po Faith, má v očích strach, nemůžu to udělat. Kopnu do ní a odcházím „Ty mě nezabiješ?“ běží za mnou „Ne ... násilí nic nevyřeší ...“ „Teda páni ... ty jsi světice ... můžu, můžu jet s tebou?“ „Ne ... chci být sama ...“ stejně jde, až do knihovny, Blythe okamžitě vznese námitky „Neměla jsi ji zabít? Pokud vím, cílem tvé cesty byla vražda a ne přátelství.“ „Kdo mluvil o přátelství? Nemůžu se jí zbavit ...“ „Chceš pomoct ... když nezabrala ani 9 milimetrovka tak to pomůžu já.“ „Ne Blythe ... nebudeme vraždit ani ty ani já ... Angel by si to nepřál.“ „Je mrtvý ... díky ní.“ „Jo a několik lidí díky mně ...“ „Co? Koho jsi kdy zabila?“ „Co Daniel nebo ten muž démon ...“ „Jo, ale nikoho jsi nezakousla ...“ „Toho muže jo, copak to nevíš? Viděla jsi to a myslím, že teď není vhodný čas na hádky, Angel je mrtvý a já se musím smířit s faktem, že zůstanu navěky sama ...“ „Budeš mít mě ...“ „No právě ...“ přijde máma „Zlatíčko, až teď jsme se to dozvěděli, je ti dobře?“ „Je mi na smrt ...“ „Tohle nesmíš říkat ...“ „Jdu poklidit jeho pokoj ... až přijde, bude si ... ach omyl, nepřijde ... nikdy se nevrátí ... jdu to tam jen uklidit.“ „Lucy, je tu nějaký dopis, došel dnes ráno ...“ vezmu si jej a čtu nahlas „Ahoj Lucy ... ani nevíš jak se cítím osaměle ... píšu, protože tuhle akci asi nepřežiju, ale chci ... chci, abys věděla, že tě miluju i přes všechno co se stalo nebo stane ... miluju tě a to je jediná věc, které musíš věřit ... svěřím ti jedno pravidlo:  ,Nikomu nevěř‘ protože nevíš, kdo se skrývá a je tvůj nepřítel ... Navždy Tvůj Angel.“ Dopis je promáčený od slz, od jeho slz a na rožku je kapka krve, je z ní udělaná slza, jdu nahoru do pokoje a sednu si na jeho postel, lehnu si do ní a čichám tu vůni jeho modrých peřin, které za dobu dvou týdnů stačili nasát jeho vůni „Proč jsi mi to udělal? Hm ... proč mě necháváš samotnou?“ o dva týdny později je „pohřeb“ přijela i Buffy urnu pohřbili do země na našem hřbitově a dali mu tam i pomník „Lucy ... je nám to s Rileym strašně líto ...“ „Ne víc než mně ... díky  že jste tady.“ Obřad je v noci podle starých upířích rituálů „Jsi v pořádku?“ „Ne  ale snažím se ...“ „Bude to dobrý ...“ říká Buffy a pláče „Nevěřím, že bude ...“ Všichni jsou zdrcení, přijde i Lindsey a Darla „Co tu chcete ...“ „Jen ... upřímnou soustrast.“ „Nevěřím vám ani slovo ...“ řeknu a poodejdu k vrbě, kde jsme večer sedávali, vidím jednu scénu „Proč tahle vrba?“ „Nevím ... asi že mi připomíná můj věk...“ rukou přejíždím po vyrytých monogramech A+L navždy a je to dáno v srdíčku „Nejsi zas tak starý...“ „Jsem o víc než sto let starší než ty ...“ „Čert to vem ... já miluju tebe a ne tvůj věk ...“ „Vzpomínky?“ ptá se Buffy „Jo ... tady jsme sedávali každý večer hlídky a on mi vyčítal, že pokaždé, když se vrátím z hlídky mám nějaký šrám ...“ „Jo ... když byl se mnou štvalo ho, že nemá co dělat.“ „Hm ... chybí mi Buffy a nevím jak dlouho to vydržím bez něj ... byl jako droga ... neviděla jsem ho jeden den a byla jsem mimo ... co udělám teď, když už ho neuvidím nikdy ... co?“ „Vím jak se cítíš ... taky ho miluju a vím, jak to bolí ...“ „Proč nezabili mě? Já nejsem důležitá ...“ řeknu a kleknu na kolena, Buffy si přiklekne a obejme mě „Ale jsi ... jsi důležitá ...“ „Co si jen bez něj počnu?!“ další den se po prášcích probudím až v jednu ráno, Wesley a Cordy jsou dole, sejdu dolů „Spala jsi?“ „Asi dvě minuty ...“ v rádiu začnou hrát písničku na přání „Tahle píseň je pro Lucy od Angela ... a je to píseň Wild horses ...“ zastaví se mi dech „Jak může být někdo tak krutý?“ zeptá se Wesley a já se okamžitě rozpláču a jdu nahoru do pokoje, někdo mě chytí ze zadu, ani se nepokouším bránit „Klidně mě zab ... nechci žít.“ Útočník mě otočí čelem k sobě „Angele ...“ obejmu ho a pláču „Prý jsi ... umřel, byl i pohřeb ...“ „Já vím ... musím dostat May ... a proto musím dohrát tohle divadlo až do konce a ty mi musíš pomoct ...“ „Víš jaký jsem měla strach ... chtěla jsem se zabít ... víš to?!“ „Pšt ať nás nikdo neslyší ... byl by malér ... pojď někam ven, musíme si promluvit o situaci s May ...“ „Máš pravdu ...“ „Počkám dole u dveří ...“ „Ale co Wesley ... bude mě sledovat ...“ „Nějak zmizíme ...“ „Ale ...“ „Pšt ...“ řekne a zmizí oknem, jdu dolů „Kam jdeš Lucy?“ „Musím na vzduch ...“ „Půjdu s tebou ...“ řekne May „Zkus to a dokončím to co bylo u vás na hřbitově ...“ „Na to nemáš ...“  mrštím jí ke zdi a změním tvář v upíra „No dobře ... tak máš.“ Pustím ji a jdu ven, jdeme noční ulicí a já tuším, že je Wesley za námi „Je za námi ...“ „Nepozná mě ... pojď sem do té uličky ...“ zajdeme tam, vyskočíme na tyčku, která je tam nečinně pověšena, přitiskneme se na zeď, když Wesley prochází, nevšimne si nás „Sakra ...“ zakleje a jde domů, jdeme do baru a mluvíme „Jak ti je?“ zeptám se a pohladím ho po tváři „Je mi fajn ... omlouvám se, ale nešlo to jinak ... ví o tom jen Antony, ty a já ...“ „Aha a my se teď musíme domluvit na May ...“ „Jo ... tak jest ...“ „Zítra ji někam odvedu, aby byl klid a dokončíme tu hru...“ řeknu a odcházím z baru „Zlobíš se na mě?“ jen se otočím „Dám ti vědět kam ji dovedu ...“ „Lucy ...“ zase se otočím „Miluju tě ...“ „Já tebe taky ...“ odpovím a odejdu, Wesley a ostatní už doma přešlapují „Sláva, že jsi doma ...“ „Stalo se něco?“ „Kde jsi byla?“ „Jsem plnoletá ... nemusím vám oznamovat kam chodím ...“  „A můžu alespoň vědět kdo byl ten muž?“ „Do toho vám taky nic není ...“ „A co Angel? Takhle jsi ho milovala?“ zeptá se Blythe, přitisknu ji ke zdi a změním se v upíra „Takhle o něm nemluv ... nikdo nemá právo znesvěcovat jeho památku ...“ nad schodištěm ho uvidím, stojí tam tak, abych ho viděla jen já, odhodím ji na zem „Lucy, co je s tebou? Poslední dobou jsi podrážděná ...“ „A to mám mít radost?“ „Jaký je ten tvůj, podobá se mu aspoň ...“ „Ani se mi nechce věřit Blythe, že jsi má poloviční matka ...“ řeknu a jdu nahoru, May chce jít se mnou „Opovaž se jít nahoru!“ řeknu se vztekem „Proč mě nenávidíš?“ „Proč jsi zabila Angela ...“ „Víš, že ani nevím ...“ ani si to neuvědomím, ale u dveří se s ním dohaduju „Co tu děláš?“ „Chtěl jsem tě jen vidět.“ „Ale co když tě někdo uvidí?“ políbí mě „Lucy ... s kým to u dveří mluvíš?“ „Ale ... s nikým ...“  jdeme do pokoje „A směli bychom toho nikoho poznat?“ „Ne ... až časem ...“ zajdeme do Angelova pokoje a já zamknu „Nechci, aby ses na mě zlobila ...“ řekne a oběma dlaněmi mi za krkem sevře vlasy „Nezlobím se ...“ „Ale zlobíš, poznám to na tobě.“ „Trošku ... málem jsem spáchala sebevraždu.“ „Nedovolil bych to, byl jsem pořád s tebou a sledoval tě ...“ „Řekni, že to bude všechno jako dřív ...“ obejme mě a já mu hlavu položím na rameno a zavřu oči „Kéž by ... budu pro to dělat maximum.“ „Kdy už to skončí?“ „Zítra ... zítra skončí alespoň ta hra s mou smrtí. Pak bych měl návrh ... co kdybychom jeli na chatu do hor, sami dva.“ „Bude jim to divné ...“ „Řeknu Antonymu, že potřebuju z města a ty mu řekneš to samé ... hm?“ řekne tázavě a koukne se mi do očí „Už se nemůžu dočkat ...“ „Teď už půjdu, ano?“ „Nechoď ... nechoď ještě ...“ řeknu a políbím ho „Ne ... nesmím zůstat ...“ „Jenom chviličku ...“ „Ne ... jak znám tu chviličku byla by to celá noc ...“ „Ale mně by to nevadilo ...“ „To věřím ... ale já musím jít spát a ty taky, měla by ses na zítřek pořádně vyspat ...“ dám mu pusu a opatrně pozoruji zda před dveřmi nebo ve vestibulu nikdo nečíhá „Vzduch čistý ...“ řeknu a jdu jej doprovodit ke dveřím, ještě naposledy se políbíme „Opravdu nechceš zůstat?“ „Večer se uvidíme ...“ „Miluju tě ...“ „Taky tě miluju ...“ „Dávej na sebe pozor, rozumíš?“ „Nemusíš mít strach ...“ řekne a zmizí někde ve tmě nočního Los Angeles „Kdo to byl?“ zeptá se Cordy „Ale jen přítel  ...“ „Jak moc dobrý přítel?“ „Jen přítel Cordy ...“ „Aha ... a smím vědět kdo to je ...“ „Zítra ti to řeknu, všechno ...“ „Dobře, tak zítra ...“ „Zítra ...“ řeknu a jdu spát, ale nemůžu usnout, kdo by jen mohl spát? S myšlenkami, které mi hlavou probíhají teď, Angel žije, díky bohu, že žije ... a May, mám docela strach z toho co bude zítra, jak to dopadne s May ... ale nakonec usnu, probudím se v jedenáct, jdu dolů, už převlečená a upravená „Dobré jitro ... copak, že jsi tak usměvavá dneska ...“ „Jen tak, znáš to ...“ „Hm ... tak to jsem zvědavá toho tvého přítele...“ zvoní telefon a já se zaseknu „Angel convestigation ...“ „Lucy ...“ „Co blázníš ?!“ „Už je to za námi ... chápeš, už je to pryč ...“ „Cože? A co May?“ „May? Už byla předána spravedlnosti...“ „Kdy přijdeš?“ otevřou se dveře „Už jsem tu ...“ skočím mu do náručí nehledě na okolí „Jsem ráda, že už jsi doma ...“ Cordy je úplně zaražená a když přijdou ostatní, taky jsou mimo „A ... Angele ... ty žiješ?“ „Už to tak bude ...“ „A co ta rakev a pohřeb ...“ „Kamufláž ... potřebovali jsme chytit May.“ „Tohle nebylo moc taktní, ne vůči nám, ale hlavně vůči Lucy ... měl jsi ji vidět, jak žila ...“ „Wesley, přestaň ... je to práce.“ „Práce ... málem ses zabila ... a málem i mě.“ „Blythe , něco jsem ti říkala o tématu s názvem Angel ... to , že jsme jen přátelé neznamená , že o něm budeš mluvit špatně ...“ „Neublížil ti snad?“ „Odpouštět je lidské ...“ „Ale ty nejsi člověk ...“ „Jo, ale mám duši a odpouštět umím ...“ „To je pěkné ...“ „Proč ta ironie?“ „Nevím ...“ „Jdu na hlídku ...“ „Půjdu s tebou ...“ „Nemusíš ... asi jsi dnes unavený víc než dost a tak ... to není za potřebí.“ „Stop, půjde Gunn a vy se posaďte ...“ řekne Wesley přísně „Ale ...“ „Sednout oba ... a co se tebe týče Gunne už tu nejsi ...“ sedneme si na sedačku „Odkdy víš, že žije?“ „No, když to vezmu kolem a kolem ... od včerejška ...“ „Neříkej, že jsi věřila, že mě zabila pubertální přemožitelka ...“ „Všechno tomu nasvědčovalo ...“ „Co jako? Nevím všechno ...“ „Proč myslíš, že bych si hrál s tou slzou z krve ...“ „A co to má znamenat?“ „Nečetla jsi náhodou Corinthians?“ „Počkej ... rudá slza značí lež ...“ „Vidíš ...“ „A jak jsem to mohla tušit ...“ „Budeš víc trénovat ...“ „A ty míň číst ...“ „DOST!“ zvolá Josh „Slyšela jsem dobře? Řekl jsi dost?“ „Ano ...“ „Dost dlouho jsem se snažila být slušná ...“  Angel mi rukou zakryje ústa „Neříkej nic, čeho bys mohla litovat ...“ „Lucy, neměla by ses chovat k Joshovi  tak opovržlivě ...“ Angel mi sundá ruku z úst a obejme „Angele ... ruka.“ „Omlouvám se ...“ řekne a pustí mě z objetí „Nevím, proč bych se k němu měla chovat slušně ...“ „Je to tvůj nevlastní otec ...“ „Není to můj otec ani nevlastní, protože už jsem plnoletá a věř, že bych za otce měla raději Wesleyho i když je někdy strašný ...“ „A nemohla bys mít za otce Angela?“ „Tím mi chceš předhodit náš věkový rozdíl?“ „Asi ano ...“ „Ale my už spolu nechodíme, to za prvé a za druhé Angel ... je prostě Angel a nechápu proč bychom se měli hádat kvůli cizímu člověkovi.“ „Lucy, je to můj přítel ...“ „Taky mám dost přátel ... kluků, třeba Ryan ... nebo Antony ...“ „Nemyslím přítel jako přítel, ale jako partner ...“ „Buďte spolu šťastní ... žehnám vám i když nevím jaký názor by na to měl táta. A vůbec, kde je, když se něco řeší ...“ „Cože?“ „Nic ... raději už půjdu do postele, vím, že je brzo, ale nechci se hádat ...“

 

Chřipka?

Zvoní telefon, zvednu to a než stihnu cokoliv říct ozve se vyděšená Jenny „Lucy ... něco je s Ryanem.“ „Cože? Uklidni se ... dýchej, co je Ryanovi?“ „On ... pořád se potí a má halucinace ...“ „Střelil ho někdo šípem?“ „Ne ... ne.“ „Přijeď jak nejdřív to bude možný ...“ „Jo ... už jsem mluvila s radou, co nevidět jsme u tebe ...“ „Jo ... jasně.“ Řeknu a položím to „Kdo to byl?“ „Jenny, Ryanovi něco je...“ „Co je s ním ...“ „Prý má horečky a halucinace ...“ „Co by to jen mohlo být?“ „To nevím ... každopádně si jdu teď lehnout, přijedou prý za chvíli, tak si chci ještě trochu odpočinout.“ Angel schází dolů ze schodů „Kdo uklidil v mém pokoji ...“ „Já ...“ řeknu se strachem „Díky ...“ řekne a dá mi pusu na čelo „Jsi můj poklad ...“ „No, já jdu do postele ...“ „Půjdu tě uložit ...“ řekne Angel starostlivě „Nemusíš se o mě tak starat ...“ „Ale já chci.“ Jdeme nahoru do jeho pokoje „Myslíš, že si toho nevšimnou?“ „Určitě ne ...“  položí mě na postel a líbá, žel někdo zaklepe „Lucy, myslel jsem, že jdeš spát k sobě do pokoje ...“ „Jo jen jsem si od Angela půjčovala knížku a nějak jsme se zapovídali ...“ vyjdu z pokoje s knihou v ruce a jdu do svého pokoje, Wesley jde za mnou „Problém?“ „Ani ne ...“ někdo z haly zvolá „Lucy ...“ „Ano?“ „Jsme tu s Ryanem ...“ seběhnu dolů, Ryan je v horečkách a třese se, posadíme jej na pohovku „Jak ti je?“ „Jako bych se propadal do pekel ...“ pohladím ho po čele „Musím odebrat vzorek DNA ...“ řeknu a trochu mu odeberu, hodím to do počítače, po pěti minutách zazní upozornění, že byl nalezen jed, bylo zjištěno, že tento jed má název Krilopic, tento jed se nachází v krvi, váže se na červené krvinky a pokud není krev dobrá, upír dostane něco jako chřipku, po několika dnech se vyléčí, je to prakticky upíří chřipka „Budeš v pořádku ...“ řeknu a dám mu protijed „Jasně, asi tak jakože ty teď chodíš s Angelem ...“ trochu mi zaskočí, ale jinak si toho nikdo nevšimne „Pojď, uložím vás u mě v pokoji, stejně nejsem moc unavená, budu si číst ...“ uložím je u mě v pokoji a jdu si sednout na střechu, stojím těsně u kraje a koukám se dolů, uklouznu a spadnu dolů ze střechy, padám, ani nekřičím, je to dost osvobozující. Chvíli ležím na zemi a pak se posbírám a jdu dovnitř, Angel sedí na pohovce a čte si i Wesley a ostatní si čtou, ale jak vejdu, tak všichni přestanou s prací „Kde ses vzala tady dole?“ chytnu se za hlavu a dokulhám ke gauči „No ... šla jsem na střechu, koukala se dolů a pak spadla ze střechy ...“ „Jsi v pořádku?“ ptá se Angel starostlivě a ostatní se válí smíchy „Jo jasně ...“ „Pojď si lehnout ...“ „Ne, je mi fajn ... a navíc, u mě spí Jenny a Ryan ...“ „Tak pojď ke mně.“ Řekne rozvážně, všichni se na něj zaraženě podívají „Nemusíme spolu spát, myslím jako sex ... jsme jen přátelé a když se otočíme každý na jinou stranu, myslím, že by to nevadilo ...“ „Dobře ...“ řeknu a jdu s ním nahoru, všichni nás pozorují a zaslechnu Semi, jak mluví s Gunnem „Sázím 20 babek, že spolu po dnešku začnou chodit ...“ nahoře jdu do koupelny a převleču se tam, Angel si čte „Co se děje?“ ptá se, když zpozoruje mou rozpačitost „Nic ... jen je to zvláštní.“ Jsem opřená o rám koupelnových dveří „Pojď za mnou ...“ řekne a usměje se na mě, pomaličku k němu dojdu a lehnu si mu na břicho, políbí mě „Počkej ... myslím, že bychom měli ještě nějaký čas počkat, nechci, aby nás držel pohromadě jen sex.“ „Já vím ...“ řekne a položí mě na místo vedle něj „Miluju tě Angele Liame ...“ „A já tebe Lucy Mastersová ...“ řekne a pohladí mě po tváři „A teď hezky spinkej, ano? Byl to dost náročný den a proto potřebuješ odpočinek ...“ „Máš pravdu ... ale já nechci zavřít oči ... už nikdy.“ „Proč?“ „Mám strach, že odejdeš ... že zmizíš a ani jeden z nám nebude vědět jak.“ Napřímí se a hledí na mě „Jak tě to mohlo jen napadnout?“ „Už jednou jsi umřel ...“ „Byla to jen hra a víš přece, že bych se nenechal zabít a už vůbec ne někým jako je May.“ U nohou mám odkrytou deku a Angel si všimne mého tetování „Ty máš tetování?“ „Jo ... už ho mám delší dobu ...“ „Odkdy?“ „Než jsi odjel? Nevím už přesně.“ „To vymyslela Blythe, co?“ „Ale mně se to líbilo a víš, že kdybych to nechtěla nepřemluví mě ani párem volů ...“ „Jo ...“ řekne a jde do koupelny, jdu za ním a obejmu ho „Tobě se to nelíbí?“ „Líbí, jen si uvědomuju jak moc jsem toho za těch pár dní zmeškal ...“ „Nic jsi nezmeškal, rozumíš?!“ „Ale ano ... nebyl jsem s tebou, tak dlouho.“ „Byli to dva týdny ...“ „Nejdelší dva týdny v mém životě ...“ „A v mém taky ...“ „Bylo to pro mě těžké dívat se na tebe jak trpíš a nesmět nic udělat.“ „Nechceš jít dolů, trochu si zatrénovat?“ „Proč ne, ale nejsi unavená? Měla by sis odpočinout.“ „Měla bych začít trénovat a ne odpočívat.“ „Spadla jsi ze střechy.“ „A ty jsi byl dva týdny mrtvý.“ Jdeme dolů a trénujeme, asi v jednu to zabalíme a jdeme spát, lehnu si Angelovi do náručí, chvíli si ještě povídáme „Měla bych zavolat Buffy, že žiješ.“ „Hm a Lindseymu, určitě ho má údajná smrt strašně zarmoutila a Darlu taky.“ „Nechci se jich zastávat, ale bylo od nich hezké, že přišli ...“ „Seděla jsi u našeho stromu.“ „Jo ... sedávám tam vždycky, když tu nejsi a je mi po tobě smutno. Řekl jsi, že ti připomíná tvůj věk.“ „Jo a ty jsi řekla, že nemiluješ můj věk, ale mě.“ „A tak to bude vždycky  ... vím, že jsi dost starý ...“ „No díky ...“ „Ale tak to u téhle existence chodí a já jsem si toho vědoma.“

 

Stačí si jen vzpomenout 

„Miluju tě ...“ „Já tebe taky ...“ někdo vběhne do pokoje, je to Jenny „Lucy ...“ „Co se děje?“ „Ryan, má žlutý oči a chtěl mě kousnout.“ „O vedlejších účincích tam nic nebylo ...“ otevřu program a najedu na ikonku vedlejší účinky „Co je tam?“ „No bude teď trochu nepříčetný a bude moct kohokoliv zapálit pohledem ... jinak nic.“ „Cože?“ „Neboj, jdu ho uklidnit ...“ řeknu a zmizím ve svém pokoji, kde je jen Ryan „Rayne ...“ „Kdo jsi a co tu děláš?!“ zeptá a koukne se mi do očí, poté se ani nevím jak ocitnu před knihovnou  jdu dovnitř, je tu Wesley „Wesley ... nešel dolů?“ kouká na mě jako bych spadla z Marsu nebo co, jdu do mého pokoje, nikdo tam není, jdu tedy k Angelovi do pokoje, Angel leží nahý pod peřinou a čte si „Nevíš kam zmizel Ryan?“ dost se mě lekne „Byla jsem u mě v pokoji, ale není tam ...“ jdu do koupelny a opláchnu si obličej ledovou vodou „Ten protijed jsem asi neudělala dobře, něco jsem musela přehodit ...“ „Kdo jste?“ „Hele zlato ... byl to náročný den, teď není čas na takovéhle vtípky, které jsou mimochodem dost nepovedené ... a vůbec, tady se něco děje a ty si klidně čteš ... tohle nechápu.“ Kouknu se na fotku co je na stolku, je na ní Angel a Buffy „A kam jsi dal naše fotky?“ „Naše? Slečno asi si mě s někým pletete a byl bych rád, kdybyste se otočila, chtěl bych se alespoň obléct.“ „Co blázníš ... milovali jsme se víc než čtrnáct set padesátkrát a tak je dost logické, že jsem tě už nahého viděla ...“ „To bych se na to musel pamatovat slečno ...“ „Tahle hra už mě začíná nudit a pohni si trochu, ať zjistíme co se děje ...“ sejdeme dolů „Angele, ty sis našel novou přítelkyni?“ „Nevím kdo to je, ale prý jsem s ní už spal ...“ „Ou takže tu hru jsi donutil hrát i Wesleyho ... zázrak, takže není takový morous jak jsme si mysleli?“ sednu si k počítači a spustím ten program z diskety, kterou mám v kapse „Co je to ...“ „Hele kluci už byste mohli přestat ...“ „Co chceš najít?“ „Tu chybu, co způsobila že se Ryan zbláznil.“ Sedím u toho asi do šesti do večera, Wesley mi podává kávu „Díky.“ „Měla bys si jít odpočinout ... bez řečí.“ „Ne to je ...“ řeknu ospale „Jdu ji uložit ...“ jdeme do mého pokoje „Proč tady?“ „Je to pokoj pro hosty ...“ „Angele, už mě ta hra nebaví ... přestaň, když se takhle chováš vypadá to jako by ses se mnou chtěl rozejít ...“ „Teď se vyspěte ...“ řekne a odejde, stoupnu si k sloupu a poslouchám co si Wesley a Angel dole povídají „Nevím co dělat ...“ „Může tu být, ale až se vrátí Buffy s Cordy, musí se to vyřešit ...“ „Máš pravdu ... Buffy bude smíchy bez sebe až uslyší ten blábol o tom, že jsem s ní spal ...“ „Jo ... taky jsem držel smích.“ „I když musím přiznat, že je dost sexy ...“ zakopnu a spadnu dolů ze schodů „Omlouvám se, já měla jsem žízeň ...“ řeknu a vezmu si z kanceláře lahvičku s krví „Ty piješ krev?“ „Jsem upír a ti se většinou krví živí, pamatuješ?“ Wesley odešel pro něco nahoru, v rádiu začne hrát moje píseň „A teď se přitulte ke svým milovaným protože je tu píseň od Sundays ... Wild Horses ...“ stoupnu si k Angelovi a začnu s ním pomalu tančit „Ne to nejde já miluju Buffy ...“ do knihovny vejde Buffy a Cordy, Buffy skočí Angelovi do náručí a líbají se „Moc jsi mi chyběl ...“ řekne mu Buffy po polibku a seskočí dolů „Tvoje kamarádka?“ „Ani nevím ...“ „Buffy ... co tady děláš? A kde je Riley?“ „Riley? Vím kdo jsi ...“ „Bezva aspoň někdo ...“ řeknu šťastně „Riley mi o tobě vyprávěl ... prý že jsi chytrá ... Asi tě miluje.“ „Ne, Riley miluje tebe a já… já chodím s Angelem ... Cordy chodí s Wesleym, moje sestra s Gunnem.“ „Já a chodit s Wesleym? Ne ... už dávno, chodím s Doylem ... a Wesley s Virginií ...“ „Ne ...“ sednu si na křeslo „Jak se to mohlo stát ...“ Cordy si sedne vedle mě a kouká se do zrcátka, jsem v něm vidět, leknu se „Aaa ...“ „Co je?“ „Jsem vidět v zrcadle ... vidím svůj odraz ...“ „Jo to většinou lidi v zrcadle vidí ...“ „Nejsem člověk ... jsem upír.“ „Když jsi vidět v zrcadle tak ne ...“ rozpláču se, vejde Darla, skočím na ni „Co o tomhle víš?“ Angel mě od ní odtrhne „Klid ...“ „Ona ví co se děje ...“ „Nevím, jak bych mohla a co je to za šílenou ženskou?“ „Taky bych to rád věděl ...“ řekne Angel „Jak tohle můžeš říct? Copak si na mě opravdu nevzpomínáš? Jak jsme jeli na pláž nebo na náš strom tady na hřbitově ... ta velká stará vrba ... nebo na dopisy, co jsme si psali. Na náš první polibek nebo na maturitu ...“ „Nevím o čem tady mluvíte ...“ „Blbá realita ... Buffy, už jsi našla to kouzlo na prolomení Angelovi kletby ...“ „Ano ...“ „Dobře ... dobře. Potřebuju důkaz ... důkaz, že jsem tu žila s Angelem ...“ vejde Spike „Lucy ... všude jsem tě hledal ... miláčku ...“ vyvalím oči „Omlouvám se, byl to jen žert. To s Angelem a tak ...“ odvede mě do kanceláře „Co to sakra děláš?“ „A co bych měla dělat? Koukat se?“ „Musíš být klidná ... pomůžu ti, ale musíš najít věc, díky které si vzpomene Angel na vás dva, potom se všechno vrátí do starých kolejí.“ „A jak to mám k sakru udělat?“ „Prostě něco najít.“ „Jakože ty o tom víš a pamatuješ si všechno z naší reality?“ „Nevím, prostě si to pamatuju.“ Vyjdeme ven „Omlouvám se Angele, Buffy ...“ „Ještě někomu by ses měla omluvit ...“ řekne Spike a koukne na Darlu „To se raději budu smažit v pekle ...“ „Lucy ... jinak nepomůžu.“ „To nemůžeš udělat ...“ „Nemusím dělat nic a ty tu můžeš ztvrdnou navždy ...“ otočím se k Darle „Omlouvám se Darlo ...“ „Obejmout ...“ „Ani omylem ...“ „Na znak přátelství ...“ „Mám podmínku ...“ „Jakou...“ „Do týdne budu zpátky v mé dimenzi ...“ „Do dvou ...“ „Do jednoho a půl ...“ „Platí...“ plácneme si a já ji obejmu, ona mi podkopne nohy, uskočím a postavím se do obranného postoje „Jsi dobrá ...“ „Naučil jsi ... omlouvám se, žila jsem na ulici.“ „Kecy ...“ řekne Spike „Chceš, abych řekla pravdu ...“ „Máš pravdu, takhle to bude lepší.“ „Můžu to zkusit ...“ zeptá se Angel „Klidně ...“ postavíme se proti sobě a začínám bojovat, kopne nohou dopředu, uskočím, pokusí se o to asi třikrát, pak udělá výpad, zohnu mu ruku a přibouchnu ke stěně „Páni, jsi dobrá...“ řekne a pokusí se o svou fintu, rychle se otočit a druhou rukou chytit útočníka, stihnu ji chytit „Znám všechny tvoje finty ...“ „A mohu vědět jak to?“ „To je moje tajemství ... dávej si pozor na zloděje ...“ řeknu a jdu do tělocvičny „Proč?“ „Uvidíš časem ...“ v tělocvičně se převlékám do tepláků a trička bez rukávů, které tam jsou stále, vejde Angel „Neruším?“ „Ne, akorát jdu zkusit jógu, chceš se přidat?“ „Třeba ...“ řekne a pochvíli přijde znovu, ale převlečený do černého tílka a kalhot stoupne si k rádiu, stoupnu si před něj a chci pustit kazetu, abychom mohli začít, čichne si k mému krku „Někdo z tebe pil?“ „Ano pil ze mě jeden muž ...“ „Milovala jsi ho?“ „Víc než svůj život ...“ zahledí se mi do očí „Měli … měli bychom začít ...“ „Proč se vyhýbáš?“ „Máš Buffy a já jí nechci ublížit ...“ „Jako bych tě znal ... celá léta a cítil k tobě víc než k ní ...“ pohladím ho po tváři „Už si vzpomínáš ...“ „Trochu ...“ o dva týdny později, bavíme se a chodíme ven a objímáme se (tajně samozřejmě) nic víc, nic míň, pak mě to napadne „Ta krabice ...“ „Jaká krabice?“ zeptají se s údivem všichni vyběhnu nahoru do Angelova pokoje a všichni běží za mnou, rozhážu celou postel, ale krabici nenajdu, s pláčem si sednu na postel „Chci domů ... zase být sama sebou a ne tohle ... to nejsem já. Co si tu namlouvám, já už se domů nedostanu a to jen díky hloupé chybě v séru ...“ Angel si sedne vedle mě „Jsi v pořádku?“ „Nic není v pořádku ... já, ty, oni ... Wesley nemá chodit s Virginií ale s Cordy ...“ „Proč?“ „Prostě to tak je ... u nás.“ „Co to povídáš?“ „No tak Spiku, řekni jim jak to je! Řekni, že to je jak říkám ...“ jen pokrčí rameny „Co Blythe, ta by na mě nezapomněla ani kvůli kouzlu, jsem její nevlastní dcera ...“ „Blythe? To je mýtická postava, která nežije ...“ „Žije, je to má poloviční matka ...“ „Hloupost ...“ „A co Semi a máma? Kde vůbec jsou...“ „V téhle dimenzi jsi se vůbec nenarodila ...“ „Cože? A co Semi? A naše rodina ...“ „Chceš se tam jít podívat?“ „Chci ...“ stoupnu si a chci uklidit postel tak jak byla „Udělám to ...“ řekne Buffy „Ne díky ... zvládnu to sama ...“ „Měla bys jít ...“ jdeme k našemu starému domu, vejdu dovnitř „Mami ... tati ... Semi?“ Semi sejde dolů společně s Patrikem „Kdo jste?“ „Semi ... copak mě neznáš? Jsem tvá sestra ... a mimochodem, víš kolik je hodin? Už jsi dávno měla být na hlídce.“ „Cože?“ zarazí mě to „Omlouvám se slečno, asi jsem se spletla ...“ „To nic ...“ řekne a já se Spikem se vracíme do knihovny, sklesle si sednu na pohovku „Tak co?“ zeptá se co nejtlumeněji Angel Spika „Nic ...“ „Je mi jí líto ...“ „Hm ... a proto se s ní celou dobu objímáš?“ „Já?“ „Viděl jsem vás a ne jednou ... myslím, že není správné podvádět Buffy.“ „Něco cítím ... k ní a něco k Buffy, nevím co, ale něco k té holce cítím, je to silnější než já ...“ „Pláž ... Angele, pojď se mnou, prosím ...“ „Proč?“ „Chci být zase doma a jenom ty mi můžeš pomoct ...“ „Jak? Jak ti můžu pomoct?“ odvezu ho na pláž „Odkud znáš tohle místo?“ „Jednou jsi mě sem odvezl ... byl nádherný večer ... svítily hvězdy a v moři se odrážel měsíc, který byl v úplňku ... seděli jsme v objetí a já řekla  ,Je to tu nádherné …‘ ty jsi mi na to odpověděl ,Sem jezdím přemýšlet … každou noc. Víš co bych si přál?‘ ,Co?‘ zeptala jsem se ...“ „Vidět to tu ve dne …“ odpoví Angel místo mě „Ty si vzpomínáš?“ políbí mě a tehdy se ocitnu doma, stojím před dveřmi Angelova pokoje, otevřu je a Angel si čte „Tak co mu bylo?“ se slzami v očích ho políbím „Co je miláčku?“ „Chyběl jsi mi ... moc jsi mi chyběl.“ „Byla jsi pryč sotva pět minut ...“ „Bylo to jako roky ...“ vyběhnu ven „Buffy ... Doyle, Spiku?“ „Co blázníš?“ jdu rychle dolů a tam stojí Buffy se Spikem „Jak víš, že jsme tady?“ usměju se a políbím Angela „Miluju tě ...“ „Jak vidím, našla jsi způsob ...“ „Jo ... ale myslela jsem, že spáchám sebevraždu ...“ „Lucy ...“ „Spiku jenom nevím jak se to mohlo stát?“ „Jo to já taky ne ...“ Wesley a Cordy vyjdou z jejich bytu s úsměvy na tvářích a v objetí, skočím na ně a obejmu je „Co jí je?“ „Ryan ...“ vletím do pokoje, Ryan leží s Jenny v posteli, nazí ... ale přikrytí peřinou „Jak vidím, už léčbu nepotřebuješ ...“ „Omlouváme se ...“ „To je v pořádku ...“ sejdu dolů a pořád se rozhlížím, jako bych něco hledala, stoupnu si k počítači a zkoumám ten program „Už to chápu ... dala jsem do léku omylem časové smítko a tím pádem byly zmatky ... díky bohu, že už jsem doma ... skutečnost, že bych spala s tebou byla strašná ... nic ve zlém.“ „Horší zjištění bylo, že Angel chodí s Buffy ... a spí spolu ...“ „Jo, to máš pravdu, bylo to strašný ...“ všichni na nás koukají „Nebo že tvá sestra chodí s tím bouchačem ...“ „Patrik? Strašná skutečnost, no a co fakt, že ty chodíš se mnou ...“ oba se na sebe koukneme a souběžně řekneme „Hrůza!“ „A co ten Doyle?“ „Chudák Cordy, vypadal strašně ... byl myslím nějakej démon nebo co ...“ „Jo, ale docela dobrý bylo, že jste se s Angelem scházeli i když ani neznal tvoje příjmení ... co jste spolu dělali?“ „Spiku ... v podstatě nic, poprvé jsme se políbili na pláži ... bylo to jako poprvé ... zase ta romantika, moře, hvězdy ...“ „Neříkej, že jste chodili jen ven na pokec ...“ „Jo ... jen jsme se párkrát objali jinak nic ... přísahám!“ „A co při boji ...“ „Fakt nic ...“ „Ani pusa?“ „Nechtěla jsem, aby podváděl Buffy ...“ všichni na nás koukají „Hele, buď kecáš nebo jsi světice ...“ „Ani jedno, ale nechtěla jsem ji podvádět, bylo by to nefér ... mimochodem nefér, to s Darlou ti neodpustím ...“ „Jen jsi ji objala ...“ „Musela jsem se omluvit ...“ „Ublížilo ti to?“ „Jo ... cítím se strašně ...“ „Ale jedna omluva ti neublíží a navíc ... nebude si to pamatovat ...“ „Díky bohu, fotky ...“ „Cože?“ Jdu do pokoje a vytáhnu krabici s věcmi a fotografiemi, které mi nejvíce připomínají Angela „Je tu ...“ „Co je to za krabici?“ obejmu ho „Miluju tě ...“ „Mohl by mi někdo vysvětlit to o čem tu mluvíte?“ koukneme se na sebe se Spikem „Nic důležitého.“ „Co mělo znamenat, že já a Buffy ...“ „Jo ... spávali jste spolu, Buffy našla kouzlo, já se nenarodila, spala jsem údajně se Spikem, Darla byla hodná, sestra vůbec nevěděla kdo jsem ... normálka.“ Buffy a Angel se na sebe kouknou a já se Spikem jdeme dolů a pijeme krev z lahví „Ale štvalo tě to taky ... že ti dva spolu spali ...“ „Jak tě to jen napadlo, přeju jim to ...“ „Jo jasně, ještě bys nám mohl povyprávět tu o tý Sněhurce ... úplně po ní slintáš ...“ „Kecy ...“ „Ženská to pozná ...“ „Ty a ženská? Jsi spíš mlátička, málem jsi Angela zabila ...“ „To není pravda, znám všechny jeho finty, takže ho mám na háku 24 hodin denně ...“ „Co je to za kouzlo?“ „Co máš na mysli?“ „Jak jsi dokázala vrátit naši realitu?“ „Naše pláž ... noc a vzpomenout si na náš    rozhovor ...“ „Neříkej, že si pamatuješ co jsme tam přesně říkali ...“ řekne Angel s nevěřícím úsměvem „Seděli jsme v objetí a já řekla ,Je to tu nádherné …‘ ty jsi mi na to odpověděl ,Sem jezdím přemýšlet … každou noc. Víš co bych si přál?‘ ,Co?‘ zeptala jsem se ...‘ ,Vidět to tu ve dne …‘ řekl jsi a potom už jsme byli zticha až do odjezdu nebo snad lžu?“ „Páni ty máš ale paměť.“ „Vzala jsem si tvou radu k srdci ...“ „Radu?“ „Jednou jsi mi řekl ať si všechno co miluju zapamatuju po celou věčnost ... jednou to totiž možná zmizí ...“ „Ale já nezmizím!“ „A co když ano? Nedávno jsi málem zemřel na hřbitově máš pomník a to mě uklidňuješ?“ „I kdybych umřel, což kvůli své nesmrtelnosti nehodlám, budu pořád s tebou ...“ „Neříkej to ...“ „Proč?“ „Děsíš mě víc než obvykle...“ „Já tě děsím?“ „Jo ... skoro pořád ...“ „To je hloupost nikoho jsem nikdy neděsil ... myslím z mých lásek.“ „A co já?“ zeptá se Buffy, do našeho rozhovoru vstoupí Semi a malý Jason „Teta ...“ zvolá maličký a natahuje ke mně ručky, vezmu si ho a vběhne sem Imagin „Mami ... tati...“ „Imagin ... uklidni se, nemůžeš jen tak hulákat jako na lese!“ usměrňuje ji Angel „Vy máte adoptované dítě?“ „Ne není ... má rodiče, ale nás má tak ráda, že nás oslovuje stejně ...“ „A vůbec, kde jsou tvoji rodiče?“ zrovna udýchaně vejdou „Imagin ...“ „Zase vám utekla?“ „Ne chtěli jsme jen jestli byste nám ji nemohli na dva tři dny pohlídat ...“ „Samozřejmě ... že ji pohlídáme!“ „Jo ... pokud nebude utíkat ...“ „Utíkala jsem jen před tou blondýnou ... byla hrozná ...“ „Ve všech ohledech ...“ řekne Angel a políbí mě „Opravdu?“ „Na 100%!“ „Měla bych ujít udělat něco k jídlu...“ „Lucy ... je osm večer ...“ „Omlouvám se ...“ „To je v pořádku ...“ „Půjdeme tedy spát?“ „Ano má paní ...“ oba se zarazíme „Znělo to asi divně, že?“ „Jo ...“ „Příště už se nebudu projevovat ...“ řekne a vezme mě do náručí „Ach jo ... ty moje záda nejsou co bývali ...“ „Budeš chtít masáž?“ „Ne díky ... nějak to přežiju.“

 

Párty démonů aneb Happy Halloween

„Budeš muset ... alespoň zítra ...“ „Co je zítra?“ „Ples přemožitelek ...“ „Cože? U nás?“ „Jo ... proto jsem přijela ...“ řekne Buffy „On tu bude ples? Jako by těch problémů nebylo dost ...“ „Měla by sis odpočinout ...“ „Měla bych si jít koupit šaty ...“ „Můžu se připojit?“ ptá se Buffy      „Samozřejmě ...“ řeknu přívětivě „Chcete jít s námi pánové?“ „Ne díky ...“ řeknou svorně, dám Angelovi pusu „Budu brzo zpátky ...“ „Dávej si pozor na Darlu ...“ řekne, aby mě pozlobil „Nemůžu za to ... držela mi u hrudníku kolík.“ „Já vím.“ „Jdu se jen převléct ...“ „Vypadáš i tak dobře ...“ „Taky fakt ...“ řeknu a dám mu pusu „Vrátíme se brzo ...“ „Nejpozději v jedenáct    doma ...“ „Ano Wesley ... provedeme.“ Když jdeme bavíme se s Buffy „Pořád tě Wesley takhle stresuje ...“ „Ještě víc ... dneska je to v normě.“ Angel za námi ještě vyběhne a dá mi pusu „A kup si něco pěkného ... souhlas?“ „Neměl bys jít vařit?“ „Už tu nejsem ...“ když jsme v obchodě, celý náš rozhovor se týká kluků „Tak co Buffy, už někoho máš?“ „Jo ... tak trochu ...“ „Co znamená tak trochu?“ „No chodím se Spikem ... teda pokud zrovna nejsme v posteli ... obrazně řečeno, protože se do ní nikdy netrefíme ... už je to vlastně podruhé ... odešel Riley, dřív, začala jsem chodit se Spikem, pak jsme se rozešli, přijel Riley a pak zase odjel ...“ „Bezva ...“ „A co ty? Neříkej, že jste spolu s Angelem pořád ...“ „Ne ... párkrát jsme se rozešli ... dopadlo to tak, že on dvakrát skončil v posteli s Darlou a já jednou s Patrikem ...“ „Ou taky Darlu nenávidíš ...“ „Celým svým srdcem ...“ „Vítej do klubu ... A co ty a Angel ... jaký je? Myslím ... však víš v čem, já to zkoušela jen dvakrát ... a to ztratil duši ...“ „Chápu ... je úžasnej a když jsme to ... poprvé, netlačil na mě, Angel takovej není...“ „Jo není ...“ „Myslíš, že se mu tyhle budou líbit?“ zeptám se a ukážu černé šaty, které jsou až po zem, bez ramínek „Určitě ... co na tom sejde, stejně se po plese sundají, nemám snad pravdu?“ zeptá se a zasmějeme se „Jo, to jo ... víš co zbožňuju?“ „Co?“ „Když nevím co udělá, jak se zachová nebo tak ... je to zvláštní pocit.“ „Jo, taky ho miluju ... myslím ten pocit.“ Buffy si koupí nějaké rudé šaty a já si vezmi ty černé „Ironie, co? Ještě před nedávnem jsme se oblékali do růžových, žlutých a hlavně hodně výrazných věcí a teď ...“ „Jako pohřebačky ...“ „Přesně.“ Když vejdeme, unaveně si sedneme na gauč, Angel a Spike si sednou naproti nás „Vy chudinky ... musíte být unavené ...“ a teď, jako by byli naše pohyby stejnoměrně koordinované, koukneme se na kluky, pak na sebe mrkneme a políbíme je „Tak se nám předveďte ...“ podíváme se na sebe „Až zítra ...“ „Angele, skočím si na hlídku ... chce se někdo přidat?“ „Já!!!“ volá Imagin „Imagin ... jdi si lehnout ... okamžitě!“ „Půjdu já ...“ řekne Gunn „Klidně ... chceš mě prohledat ...“ „Jo jasně ...“ řekne a oba se zasmějeme, do budovy vejde Alex „Čau ...“ „Vypadni ...“ „Cože? Nesu ti zboží ...“ „Už v tom nejedu ...“ „Fakt ne?“ „Jsem čistá ...“ Angel mě obejme „Jsem na ni za to pyšnej ...“ zmizí ani se nestačíme ohlédnout „Měli bychom jít ...“ řeknu a jdeme, na hlídce si povídáme „Jak jde život?“ „Jo... jde to , díky a ty? Jsi táta ...“ „Je to fajn ... být táta a tvou sestru opravdu a z celého srdce miluju ...“ „Jo ... já vím.“ Vyběhne na nás banda upírů, zabijeme je, ale mám dost velkou ránu na břiše a Gunn taky není v pohodě, když jdeme domů, musíme se držet ... ale zpíváme si, když dojdeme, nikde nikdo, rozhodneme se tedy tiše vzít lékárničku a jít spát, když chci jít do kanceláře zjistím, že ve dveřích stojí Angel, potom rozsvítí Wesley „Ahoj všichni.“ „Hlášení!“ řekne přísně Wesley „Upíři ...“ „A dál?“ „Zabiti ... do jednoho ... Darla si dneska dala záležet ... bylo jich aspoň pět.“ „Na každého ...“ doplní Gunn „Cože?! Lucy, to se divím, že nejsi zraněná ...“ „Vidíš... už jsem velká ...“ Gunn se pobaveně směje „Jdu ho ošetřit ...“ „A nemáš ani škrábnutí?“ „Ne ... jsem celá ...“ snažím se lhát „Aha ...“ ošetřím Gunnovi rameno a on mi šeptá „Nemáš šanci... určitě si toho všimnou.“ „Pst! Jsem v pořádku ...“  až ho ošetřím, jdu se nahoru umýt, dám si na sebe rifle, ošetřím ránu a na ni dám šedý svetřík, pod kterým je pouze podprsenka, jejíž ramínka dodávají na eleganci, sejdu dolů a obejmu Angela „Chceš něco k jídlu?“ „Ne díky ... nemám hlad...“ Imagin mi skočí do náručí a roztrhne mi tím stehy, které jsem pracně sešívala nahoře v koupelně „Au ...“ „Co je?“ zeptá se Angel „Zatracený stehy ... šiju si to nahoře půl hodiny a takhle to dopadne ...“ „Ukaž ... mně bylo hned jasný, že nepřijdeš bez poskvrny. Proč jsi to neřekla?“ „Chtěla jsem, abys měl radost ... že už jsem dospělá.“ Řeknu a všichni zastaví svou práci a čekají na další vývoj rozhovoru i Angel se zastaví „Jak tě tohle mohlo jen napadnout? Vím, že jsi dospělá ...“ „Jo, ale pořád se o mě staráš, jako by mi bylo sotva pět ...“ „Nevím co na to říct.“ „Jako      vždycky ... nikdy nevíš co říct ...“ „Lucy, víš, že tě miluju nebo snad ne?“ „Vím, ale občas ... ne nic...“ „Co občas?“ „Občas se ke mně chováš jako k dítěti ... nesmíš se pořád chovat tak upjatě ... nejsem už dítě Angele a pokud si to neuvědomíš nemiluješ mě ...“ „Co to říkáš?“ „Nic ... jen je smutný, že je mi 23 a jediná osoba co mě považuje za dospělou je můj táta ...“ zarazím se „Ale ten nežije, takže jsem na tom špatně ... potřebuju práci ... nějakýho pořádnýho démona, abych se vzpamatovala ze všeho tady kolem ...“ řeknu a vyletím ven jako splašená a potuluju po městě, u jedné uličky uvidím malého chlapečka, sedí tam na patníku a kouká se kolem, jdu k němu blíž „Ztratil ses chlapečku?“ „Ne, já tu bydlím ...“ „V tom domě?“ „Ne ... v té uličce s mámou a  tátou...“ vyděsí mě to a chci odejít, ale nekoukám se před sebe a do někoho narazím „Promiňte ... nechtěla jsem ...“ „Vyděsilo tě to?“ „Jen trochu ...“ „Já jsem Nathaniel, ale říkají mi Nat ... promiň, ale přeslechl jsem tvoje jméno ...“ „Lucy ... a říkají mi tak ...“ „Bezva ... co děláš venku, myslím jako v noci ...“ sedneme si na nedalekou lavečku „Jen tak ... potřebovala jsem vyčistit hlavu.“ „Chápu ... zmatky, rodina ... domov ...“ „Jo, přesně ...“ „Něco tě trápí?“ „Jo ... víš všichni doma, moje rodina a přátelé ... myslí si, že jsem dítě ... dokonce i můj kluk a to je mi 23.“ „No, určitě to s tebou myslí dobře ... neublížili by ti, tím jsem si jist a tvůj kluk, asi má strach, aby se ti nic nestalo, někdy možná reaguje přehnaně, ale ty sama ho musíš znát nejlíp.“ „Víš, že máš pravdu? Dost se mi ulevilo ... Vypadá to tu zalidněně ...“  „To jo ale není to tu moc bezpečné pro holku jako ty...“ „Nejsem andílek!“ obořím se a tu vyběhne nějaký upír, hravě ho sejmu a probodnu kolíkem, co nosím u sebe „Tohle svinstvo by mělo být jenom na hřbitovech ...“ „Děláš pro radu?“ „Jo ... už budu muset jít ... musím být doma před svítáním ...“ „Upíři to mají těžké, že?“ „Jak víš, že jsem upír?“ „Moje tvář se neodráží v tvých očích ...“ „Aha ... ty jsi taky?“ „Ne jsem člověk, ale taky dělám pro radu ... příležitostně ...“ „No bezva, ale už opravdu budu muset jít Nate ...“ „Tak zase někdy Lucy ...“ „A co vlastně děláš pro radu?“ ptám se, když pochoduju zpátky směrem domů „Hlídám přemožitelky ...“ řekne a pak zmizí, běžím celou cestu až domů. Vejdu, všichni něco dělají, Angel leží bezvládně na gauči, má zavřené oči a ruce si drží na hlavě, kleknu si k němu a hladím ho po čele, pomalinku otevře oči „Dobré ráno ospalče ...“ „Nespal jsem ... jen přemýšlel o tobě, kde jsi a co asi děláš?“ „Tak teď už to víš ... Chtěla bych se omluvit za ten můj dnešní výstup ...“ „To je v pořádku ...“ „Já jsem ti křivdila a to není v pořádku ...“ políbí mě „Večeře je na stole ...“ volá Cordy „Nevyhládlo ti?“ „Docela jo ...“ všichni si společně sedneme k jídlu „Mám novinku ...“ oznámí Wesley „Jakou?“ otážu se s plnou pusou „No, škola se bude přesouvat ...“ „Cože? Já se nestěhuju ...“  „Ne my, ale škola bude jinde, v jiném městě a asi i státě ... ale my zůstáváme tady a bude tu knihovna jako za starých dobrých časů ...“ „No konečně dostali pánové z rady rozum ...“ řekneme všichni svorně s radostí  „To jídlo je dobrý ... měla jsem hlad jako vlk ...“ „Kde jsi vůbec byla?“  „Jen tak ... procházela jsem se kolem a kolem ...“ „Rada má nového zřízence ... bude prý hlídat přemožitelky ... nějaký nováček ... to jsem zvědav koho mu přidělí ...“ řekne Wesley opovržlivě „Už jen to jméno Nathaniel ...“ zaskočí mi „Jsi v pořádku?“ „Jo ... je mi fajn. A kdy má začít pracovat ...“ „Prý někdy příští týden ... proč?“ „Jen tak ... měli bychom pomáhat nováčkům... třeba bysme mu s Angelem mohli pomoct ...“ „Vy budete mít práce až nad hlavu ... to vám slibuji ...“ řekne Wesley „Bezva ... co to zase bude?“ „No ... jak víte, za ne dlouhou dobu bude svátek svatých nazývaný Halloween ... a budete prostě pomáhat Antonymu s večírkem ...“ „Co? Nic povrchnějšího si nemohli vymyslet ?!“ naštvu se „Wesley, máme bránit svět před démony a podsvětím a ne dělat večírky ... co když se tu objeví nějaký démon?“ „Všechno máme pod kontrolou ...“ „Jo asi jako povýšení ...“ rýpne si Buffy „Jsem si jistá, že Darla něco podnikne ...“ vezmu špinavé nádobí a jdu do kuchyňky umýt to nádobí, Angel mě obejme, leknu se a upustím talíř, opřu se o linku a on mě obejme pevněji jeho pažemi „Co je s tebou? Poslední dobou jsi upjatá ...“ „Omlouvám se jen ... asi potřebuju pár klidných dní ...“ do kuchyňky přijdou všichni „Co se stalo?“ „Jen mi spadl talíř...“ „Mami ... já už nemám hlad ...“ řekne Imagin a donese mi talíř na kterém je všechno co tam bylo předtím „Imagin ... nic jsi nesnědla ...“ ujme se toho Angel „Ale já nemám hlad ...“ „Sněz alespoň trošku ...“ Wesley mě chytne za ramena a koukne se mi do očí „Vím, že jsou tu rizika, ale potřebuješ si odpočinout a Angel taky ...“ „Jo ... asi máš pravdu ... kolik je hodin?“ „Bude šest ráno...“ „Škoda ... chtěla jsem si zaběhat ...“ „Imagin ... nezlob!“ křičí Angel, když běží z jídelny v patách Imagin, skočí mi do náručí „Chci jít spát ...“ „Pojď zlatíčko ... uložím tě, ano?“ jdeme nahoru do mého bývalého pokoje a Imagin během několika vteřin usne, sejdu dolů za ostatními „Okamžitě usnula ...“ řeknu a zívnu, sednu si Angelovi na klín a ostatní si povídají, já ani moc nevnímám, jsem na to dost unavená, po chvíli si jdu taky lehnout „Lidi, já to balím, před očima vidím obrovskou postel ...“ „Dobrou noc Lucy ...“ „Taky jsem dost unavený ...“ řekne Angel „Ale ne miláčku ... nemusíš jít kvůli mně, jestli chceš klidně tu zůstaň ...“ „Ne, taky už usínám ...“ hned jakmile se dostanu do postele, usínám ... Angel mě přikryje dekou a v domnění, že už spím mluví „Miluju tě ... i kdybys mě zabila, miloval bych tě!“ nepromluvím, po chvíli usnu, když se probudím venku už je tma, ale po vzhlédnutí na budík zjistím, že je půl deváté, obléknu si tedy šaty, upravím se a jdu dolů, všichni jsou ve večerním ... kluci v oblecích a holky ve večerních šatech „No sestřičko ... vypadáš nádherně.“ Řekne Semi, protože si jako první všimne toho, že jdu dolů ze schodů „Nádherně možná, ale stejně se nejlíp cítím ve starých džínech a vytahaným tričku ...“ dolů sejde máma a Josh „Dobrý večer ...“ „Dobrý večer ... mami ... Joshi ...“  „Samantho co se stalo tvojí sestře?“ „Dospěla jsem ...“  „Angele, co je s ní?“ obejme mě „Asi už opravdu dospěla ...“ objeví se táta „To děláš na truc, že mám pravdu?“ „Asi ano ...“ řeknu a on se urazí a zmizí „Buffy, Cordy, Semi, Virginie, mami ... vypadáte skvěle.“ „Díky ...“ řeknou všechny „Kde je vlastně Blythe?“  „Spí...“ „Neměl by ji někdo vzbudit?“ „Ne ... ona bude asi po včerejšku dost unavená ...“ „Co bylo včera?“ „Měla pánskou návštěvu ... přes celý den ... a ten muž ...“ „Co?“ „No zjevně žije ...“  dolů sejde Nathaniel „Ahoj ve spolek ...“  „Ahoj ...“ pozdraví ho všichni „Hele ... nechci nic říkat, ale nejsi na Blythe trochu mladej?“  „Ty musíš být Lucy ...“ „Jo ... bingo.“ „Těší mě Nathaniel ...“ „Jo... po dnešku si tvou tvář asi uchovám v paměti ...“ „Nebyl v tom sex ...“ oznámí „Když muž, člověk ... vejde s mou matkou do pokoje, musí v tom být sex ...“ zastavím se a chytnu si ústa „Já řekla matkou? Jdu se napít.“ Řeknu a dám si malou skleničku krve „Ale já s ní opravdu nespal...“ „Neříkej, že jsi ji učil něco o démonech ...“ „Jo ... učil, skončili jsme u Acathly ...“ „Bezva ... od koho jste začínali?“ rýpne si Angel „Od tebe ...“ „Fakt ...“ „Jo ... tvá matka Lucy ... tedy vlastně Blythe tě má moc ráda ...“ „Díky za upozornění ...“ „No, už bych měl jít ... práce volá ...“ „Chápeme ...“ „Tak zase někdy nashledanou ...“ „Nashledanou ...“ řeknu a usměju se, on pomalu odchází „A abych nezapomněl ... pozor na oči ...“ „Budu si to pamatovat ...“ „Brýle to zakryjí ...“ „Díky za radu.“ Odejde „Co je s očima?“ „Nic miláčku ...“ „Za chvíli se to už začne scházet ... jsou připravené pokoje ...“ „Provedeno!“ řekne sestra „Kde je Imagin ...“ „Nahoře ... ještě se obléká...“ jakmile to dořekne Imagin schází dolů, má na sobě takové bílé šatičky a rozpuštěné vlásky „Imagin ... vypadáš krásně ...“ „Díky ... ty taky ...“ „Buffy, zdá se mi to nebo byl opravdu částí těch šatů neviditelný korzet ...“ „Jo ... je to vyztužené ... myslela jsem, že to víš ...“ „Teď už jo... bože , připadám si jako sardinka ...“ „Moc ti to sluší ...“ „Díky ...“ „Mimochodem ... když je řeč o korzetech ...“ „Mlč ... nesnáším rok 1725 ...“ James se pousměje, protože ví o čem je zjevně řeč „Mámě by ses teď líbila ...“ otočím se na Virginii „Virginie ... to neznamená, že tam chceme být ...“ „Jo ... ani na chvíli?“ „NE!“ vykřikneme oba s Angelem „Nikdy bych nevěřil jak to mají holky s oblíkáním těžký ...“ broukám si nějakou melodii „Co je to za píseň?“ „Sama nevím ... bude to jen nějaká píseň co jsem zaslechla v rádiu ...“ „Ne ... počkej ... tohle hrává Gandalf na housle, vždycky, když je smutný ...“ „Když jsem u něj byla nevypadal smutně ...“ „Pak nevím jak ji můžeš znát ...“ „A není to jedno? Je to jen melodie ... nic víc ...“ „Asi máš pravdu ...“ „Jo ... nejspíš ... ale co když to něco znamená, třeba místo, kde je ukrytý poklad ...“ „Imagin ... moc se koukáš na televizi ...“  „Možná ...“ „Joshi ... moc ti to v tom obleku sluší ...“ „Děkuji, ale máš pro tento kompliment nějaký zvláštní důvod?“ „Jo ... myslím, že není správné, abych se k tobě chovala tak opovržlivě kvůli tátovi ...“ řeknu a usměju se, Angel se ke mně nakloní „Co máš za lubem tentokrát miláčku?“  potichu mu pošeptám „Taky jednou umře ...“ usměje se a dá mi pusu „Mám dobrou zprávu ...“ „Jakou?“ než to stačí dopovědět vejde dveřmi Max, moje láska z dětství, byli jsme nejlepší přátelé, stojím jako sloup „To mě ani nepřivítáš ...“ odjel někam uprostřed noci, když mu bylo 18 a mě 14... byli jsme „milenci“ pořád jsme se někde líbali nebo schovávali a snili svůj svět, ale pak odjel a já o něm od té doby neslyšela „Co tu chceš?“ „No to je mi teda přivítání ... já se tu kvůli tobě trmácím přes půlku světa a ty mě ani nepřivítáš zlato ...“ „Nejsem tvoje zlato, to za prvé a za druhé mohl jsi za těch 9 let rozjímání o našem vztahu alespoň zavolat nebo poslat dopis ...“ „Omlouvám se zlato, ale psal jsem ...“ „Jo vzpomínám telegram,  bylo na něm ,Cau kote Stop Jsem v Caracasu Stop Tvuj Max.“ „No tak se na mě nezlob ...“ „Víš nebudu mít teď na tebe čas ... budu mít plný ruce práce a tak ...“ „Chtěl bych se tu usadit ...“ „Cože?! Slyšel jsi už o státu Brazílie nebo o jiným?“ „Proč mě tu jen nechceš?“ „Třeba to bude tím, že nechci, aby ses mi rýpal v životě ...“ „Nerýpu se ti v životě ... mimochodem pěkný šaty ...“ „Maxi napadlo tě, že bych taky mohla žít svůj život?“ mezitím už se v sále sešlo dost lidí, ale my se dohadujeme vesele dál „S kým bys tak mohla žít?“ „Já jen aby tě to nepřekvapilo ...“ řeknu a vejdu do sálu upraveného k večírku, je tu Antony „Lucy ... drahoušku ...“ „Antony ... jak se máš?“ „Ale jo ... Wesley říkal, že nám pomůžete s párty ...“ „Jo, už to tak vypadá ...“ Angel mě obejme „Tady je moje královna ...“ otočím se a políbím ho „Kam ses mi ztratil?“  „Jen jsem se šel napít ...“ „Aha ... a čeho?“ „Jen kapička vína ...“ „Á tak kapička ...“ „Nejsem opilý ...“ „Já vím ...“ řeknu a dám mu pusu „Co je ten Max zač?“ „Nechci o něm mluvit...“ hrají nějakou písničku, zjevně hudba styl dechovka „Můj bože, co to je?“ Angel mě obejme „Co kdybychom se vypařili třeba na diskotéku ... tuším, že bar Blood má dnes nějakou ...“ „Víš, že mě čím dál častěji překvapuješ ...“ jdeme do pokoje, tam se převlékneme a potichoučku odjíždíme do baru, diskotéka je v plném proudu, zařadíme se do davu a tančíme na nějakou dost rychlou písničku... je to od skupiny Aqua písnička Bumble Bee, skupina tu hraje na živo „Dobrá skupina, co?“ „Jo ... Aqua.“ „Cože? Máš žízeň?“ „Ne, tak se jmenuje ta skupina ...“ přeřváváme se přes hlasitou hudbu, po písničce zpěvačka kapely řekne „Teď se hezky přitulte ke svým partnerům, bude písnička Be a man  ...“ přitulíme se k sobě s Angelem „Miluju tě ...“ „Taky tě miluju ...“ řekne Angel a políbí mě „Mohla bys mi říct něco víc o tom Maxovi?“  „Co říct? Ve 14 jsem s ním chodila, on pak utekl a já zůstala sama ...“ „Milovala jsi ho?“ „Jo ... ale asi ne dost, když jsem to bez něj přežila ... bez tebe by to nešlo ...“ řeknu a usměju se na něj „Přebíráš moje fráze ... to se mi líbí.“  Začne hrát zase rychlá písnička, Angel mě vezme za ruku a já se odtočím kousek pryč, pak se zase vrátím a přitulím se k němu, tančíme, je to nádherné mít ho jen pro sebe, skoro si přeju, aby tenhle okamžik nezmizel, kolem půl dvanácté odcházíme, jelikož bar pro dnešek zavírají dřív. Když vcházíme do dveří, Angel mi povídá vtip „Víš co řekne blondýna když uvidí na zemi slupku od banánu?“ nesouhlasně zavrtím hlavu s úsměvem na tváři „Ach jo ... zase spadnu.“ Směju se a vcházíme dovnitř, nekoukáme se „Myslíš, že si všimli, že jsme odešli ...“ „Ani v nejmenším ...“ řekne Angel, tehdy se koukneme a zjistíme, že už všichni odešli, je tu jen naše parta, Wesley jen naštvaně stojí ve dveřích „Ahoj Wesley ...“ řeknu a ani jeden z nás se nepřestává smát, Max je v šoku, náš smích asi zapříčinilo několik skleniček skotské whisky co jsme si dali v baru „Kde jste byli?“ „Na diskotéce ...“ řeknu a nevinně si dám prst na rty „Aha ... Imagin už je v posteli jen pro vaši zajímavost ...“ „Díky ...“  „Lucy , ty jsi opilá!“ řekne Wesley a jde blíž „Ne nejsem.“ „Kolik skotské jsi vypila?“ „Po páté skleničce jsme to přestali počítat ...“ řekne Angel a zasměje se „Kolik že vám je ... copak nemáte kousek ...“ „Zodpovědnosti.“ Dopovíme s Angelem, dolů sejde i máma „Už jste doma?“ „Jo ...“ řeknu a usměju se „Ty jsi opilá ...“ „Jen maličko ...“ řeknu a pokouším se jít nahoru po schodech, avšak spadnu, naštěstí mě chytí Angel „Díky zlato ...“ „Pro vás vše madam, ale dle mého názoru by sis měla dát kafe ...“ „Nechutná mi ...“ „Vydržíš to kvůli mně?“ „Kvůli tobě bych Darlu objala i třikrát ...“ „Tak si dej to kafe ...“ „Hele, jak to, že nejsi taky opilý?“ „Znám svou míru ...“ „Proč jsme vlastně odešli?“ „Už zavírali zlato ...“ „Aha ...“ všichni se na nás s pobavením koukají a válí se smíchy, vypiju hrnek kafe, co mi udělal Wesley, potom se okamžitě dostaví bolest hlavy „Au ...“ „Čím to, že už ji ta opilost tak rychle přešla ...“ „U nás ... to chodí takhle ...“ „Bože nechci skotskou vidět do mých devadesáti let ...“ řeknu a chytím se za hlavu „Ty s ním chodíš?“ zeptá se Max „To se musíš zeptat ho ...“ „Hele přestaň Lucy Mastersová... jasně že jo, miluju tě a nikdy nepřestanu ...“ „Taky tě miluju ... chci jít spát ...“  vezme mě do náručí a nese nahoru „Co blázníš?“ „Myslím, že tvoje rovnováha se dostaví někdy ve středu ...“ „Jo, díky ...“  „Nemůžu věřit, že s někým chodíš ...“ Angel mě pustí a já se postavím na zem „Proč tomu nemůžeš uvěřit Maxi ?“ „No víš, já chtěl jsem přijet, už mockrát, ale dali mi práci a proto jsem musel odjet ...“  „Jakou práci?“ „Fotograf ...“ „To je bezva, vždycky sis přál tohle dělat...“ „To jo, ale bylo mi po tobě smutno ... a tak jsem se rozhodl, že se usadím, abych tě mohl alespoň vídat ... našel jsem novou práci.“ „Opravdu a kde?“ „Nějaký bar Blood ... budu dělat barmana ...“ „Cože?“ vyděsíme se všichni „Nemůžeš tam pracovat ...“ „Proč?“ „Je to tam dost nebezpečné ...“ „Nebezpečné?!“  „Maxi, nemůžu ti to vysvětlit, nejde to, ale věř mi ... lhala jsem ti někdy?“ koukne se na mě „Pořád ...“ „Jo, asi jo, ale tenkrát mi bylo 14 a teď je mi 23 ...“ „Něco jsem ti zapomněl dát, tenkrát před 9 lety ...“ řekne a podá mi obálku, jsou tam moje fotografie „Maxi ... to ...“ „Jsi to ty, pamatuješ?“ „Jak bych mohla zapomenout? Každou sobotu odpoledne jsi mě fotil ...“ „Jo ... vaši to nesnášeli ...“ „Ne, myslím jen, že se tátovi nelíbilo, že šplhám po 14 metrovém stromě, kvůli jedné fotce.“ „Jo, vždycky jsme byli extrémisti ...“ „To jo ... pamatuješ, jak jsi pro mě přijel před školu, když jsem tam sotva nastoupila ...“ „Jo ... když to viděl můj ředitel málem zešílel ...“ „A ty se divíš? Skočila jsi mi do náručí a líbala mě ...“ „Taky pravda ...“ „Víš co je zajímavé?“ „Co?“ „Nikdy jsme to nedotáhli až do postele ...“ „Maxi ... nemiluju tebe, ale Angela a tak už to zůstane ... jo, máme spoustu vzpomínek a zážitků, ale mou lásku k Angelovi to nezmění.“  Řeknu rozhodně „Musíš ho milovat ...“ „Jo ... je to kluk, vlastně muž, co mě dokáže podržet nebo rozesmát ...“ „A co rozplakat?“ zeptá se Angel „Mnohdy i to ...“  „Nejsi moc unavená?“ ptá se Angel „Jo ... dost unavená ...“  „Tak pojď, ať neusneš tady dole ...“ „Dobře ...“ řeknu a jdu s Angelem ruku v ruce nahoru, během několika minut usnu. Vzbudím se přesně v deset hodin, jdu dolů, převlečená, Imagin dole hraje člověče nezlob se s Joshem „Dobré ráno ...“ „Mami ...“ „Kde je Angel?“ „Nevím ... říkal, že jde nakoupit ... bude tu každou chvíli.“ „A kde je Buffy a Spike?“ „Už odjeli domů ... chtěli se rozloučit, ale chápeš, že čas není moc milostivý.“ „Jo, jasně ...“ Max jen tak sedí na židli a hraje si s foťákem, Angel právě vejde „Dobré ráno ...“ „Co se děje, že jsi už vzhůru ...“ „Nemohla jsem to bez tebe nahoře vydržet.“ Řeknu a dám mu pusu, ale jemu to nestačí a proto mě políbí „Přestaň ... musíme na hlídku.“ „A už jsi něco jedla?“ „Nemám hlad, jen se trochu napiju ...“  řeknu a vezmu si láhev s krví, napiju se „Co to je? Nějaký energetický nápoj...“ „Dalo by se říct ... nic mě po ránu nepostaví na nohy jako tohle ...“ řeknu a skočím Angelovi do náručí, v rádiu hrají písničku od naší oblíbené skupiny Aqua, stoupnu si na zem a chvíli tančíme „Nezbláznili se ti dva?“ přijde Anagogic, Max se ho strašně lekne a začne křičet „Áááááááá ...“ „Co mu je?“ „Nic moc ...“ teď přijde i Gunn „Teda, dneska tam byl jenom jeden upír ... Darla už vychází z formy ...“ „Ty jsi byl na hlídce?“ „Jo ...“ oba si s Angelem sedneme sklíčeně na pohovku „A máme po zábavě ...“ „Co skočit do baru ...“ „Tam jsme byli včera ...“ „Taky fakt ...“ „Co kdybychom vyrazili do ulic a povraždili trochu démonů ... taková rozcvička po ránu.“ „Dobrý nápad ...“ „Lucy, co je zač ten zelenej maniak s rohama, Halloween je až příští týden.“ „Věřil jsi na UFO?“ „Jo ...“ „Přiletěl z planety Gama ...“ „Aha ... řekne a jde nahoru do pokoje.“ „To mu stačí?“ „Není náročný ...“  do knihovny vletí nějaká žena „Je tu Angel?“ „Tady...“ „Unesli mi dceru a vaše agentura Angel convestigation je údajně nejlepší ve městě.“ „Madam nezlobte se, ale já dělám pouze do případů se záhadami.“  „Ano, já vím ... viděla jsem únosce. Měl dlouhý černý plášť a rudé oči, nevěřím, že by mi policie věřila.“ „Červené oči?“ „Proč by démoni unášeli bezbranné dítě?“ „Rituály?“ „Musíme přemýšlet, kolik démonů má rudé oči a potřebuje dětskou krev ...“ „Mojí dceři Cecil už je 22 ...“ „Cecil?“ „Ano ... vy ji znáte?“ „Jen trochu ... tak panstvo, přemýšlejte, kdo by mohl unést Cecil Caldvelovou? Moment, je Halloween a jediná osoba, co by chtěla dělat potíže je Darla. Co jen má zase za lubem?“  „Bude to určitě nějaký rituál ...“ „Lucy, došel ti email ...“ stoupnu si k počítači a čtu si ho, ale potichu „Drahá Lucy, tady Cecil ... moje matka je už nejspíš strachy bez sebe, ale jako žena mě pochopíš, odjela jsem společně s Adrianem, jedeme do Vegas, chceme se vzít ... jo a ty červený oči ... ani nevíš jak věrohodně vypadaly i když jsou to jen kontaktní čočky ... pa pá tvá Cecil.“  Usměju se „Případ vyřešen ... vaše dcera není unesena ...“ „Kde je tedy moje holčička?“ „Ve Vegas ... s Adrianem, chtějí se vzít ...“  „Cože?“ „Jo ... určitě Adriana znáte, povaleč ... bývalý basketbalista ...“ „To snad ne?“ „Lucy, kdyby tebe našel bůh před stvořením světa, měl by jej hotový už v úterý, ale nechtěl bych vidět jak ...“ řekne Wesley a jde do kanceláře „Kde že má být ta svatba?“ v dopise je kostel sv.Patrika „Kostel svaté Alexandry ...“ „Děkuji, nashledanou, účet mi pošlete faxem ... pak pošlu šek.“ Odchází a jakmile zarazí dveře „Tak a jedna stará rašple z krku ...“  „Už jsem ti řekl jak moc ti to dneska sluší?“ „Ne ... neřekl ... mám nápad ... když teď nemáme práci, mohli bychom si zajít do videopůjčovny, půjčit film a udělat si pěkný večer ...“ „Můžeme Wesley?“ „Už ať jste ve videopůjčovně ... a když budete mít tu cestu, kupte nějaké koblihy ...“ „Jasně ...“ když jdeme, Angel mě obejme paží kolem ramen a já mu o ni opřu hlavu, napřed jdeme do videopůjčovny „Dobrý večer...“ pozdraví prodavač „Dobrý.“ „Máte nějaké speciální přání?“ „Ne díky ... jen se tu porozhlédneme ...“ „Jasně ... kdyby něco, jsem tady ...“ „Jo bereme v potaz ...“ řekne Angel a v objetí jdeme dozadu, mají tu dost filmů „Co chceš vidět?“ „Nevím ... co bys chtěl vidět ty?“ „To na žádné z těchhle kazet neuvidím ...“ řekne a políbí mě „A co bys chtěl vidět?“ zeptám se, opře mě o jednu z polic, jednu ruku má na mých zádech a druhou drží polici, takže nemám možnost uniknout „Nás dva ... v naší ložnici, samotné, jak se celou noc milujeme ...“ „Uvidíme, co se s tím bude dát dělat ...“ řeknu, políbím ho a tím se mu zcela vymaním z područí „A co kdybychom si povídali ...“ „O čem chceš mluvit?“ „Až doma ...“ řeknu a políbím ho, to jej trochu navnadí, odcházíme z videopůjčovny a jdeme ke stánku s pečivem, kde koupíme nějaké koblihy, potom jdeme rovnou domů, Wesley s Cordy sedí na gauči a objímají se „Neseme jídlo ...“ řekne Angel „Co jste si půjčili za film?“ „Vlastně nic ... chtěli bychom si povídat ...“ „O čem?“ zeptá se vcházející Max „Jenom tak... je na tom něco špatného?“ „Ne ... jen jsem se ptal ... jen tak mimochodem, to tetování ti sluší ...“ „Díky ...“ „Ty máš tetování?“ zděsí se Wesley a Cordy „Jo ... na noze ... nic velkého. A jen tak mimochodem, ty mě pozoruješ?“ „Občas ...“ „Lucy ... pohlídáte Jasona? My musíme pryč ...“ „Ale...“ „Díky ...“ řekne a vrazí mi dítě do rukou „A idylka romantického večera je nenávratně v tahu ...“ „Už jsem se začínal bát, že bychom byli chvíli sami ...“ řekne Angel a jde se napít krve „Kde je Semi?“ ptá se máma a Josh „Někam zmizeli a nechali nám tu Jasona ...“ „Ukaž ... pohlídáme ho ...“ „Proč?“ „No ... s Angelem si také zasloužíte soukromí a svůj život ...“ „Kde je Imagin ...?“ „Už si tu pro ni byli rodiče ...“ „Bezva ...“ „Lucy ... není tu žádná krev ...“ řekne Angel a vyjde „Omlouváme se ... zapomněli jsme to Antonymu připomenout.“ „Super to je zase krásný večer ...“ to se zrovna rozrazí dveře a v nich Antony „Nesu krev ...“ „Děkuji ...“ řekne Angel a okamžitě otevře jednu láhev a napije se „Angele ... je tu Max ...“ „No co?“ „To si musím vyfotit ...“ „On neví, že jste upíři?“ „Ne ...“ „Upíři?!“  jakmile Angel dopije vyhodí láhev do koše „Co kdybychom už šli nahoru?“ zeptá se „Jo ... jdi já jsem za chvíli u tebe ...“ řeknu a jdu dolů pro víno, když vychází nahoru Wesley mě zastaví „Na co víno?“ „Slyšel jsi někdy slovo ,romantika‘?“ zeptám se a jdu nahoru do našeho bytu, Angel něco čte, položím láhev na stolek, lehnu si mu na břicho, vezmu knihu a hodím ji za hlavu „Lucy?“ „Ano?“ „Co se děje?“ „Pokud vím, chtěli jsme příjemný večer a ne čtenářský kroužek ...“ řeknu, slezu z něj a otevřu láhev vína a naliju nám víno do skleniček „A jak by sis to představovala?“ sednu si vedle něj a podám mu skleničku „Povídej mi o sobě ... víš, nejsi zrovna průzračný jako studánka a nikdy nevím jak se zachováš, mnohdy mě to děsí ... ale přesto vím, že potřebuju být vedle tebe.“ „Co bys chtěla vědět?“ „Jak to bylo s Buffy ?“ „Co jako?“ zeptá se „No ... co k ní cítíš teď?“ „Lásku ... ale takovou zvláštní ... něco mezi přátelstvím, láskou a zodpovědností ...“ řekne a lehneme si obráceně k sobě, moje hlava je opřená o jeho ramena a jeho o moje „Zodpovědností ke komu?“ „Nevím ... jen to tak cítím.“  „Víš, někdy bych ti chtěla umět číst myšlenky ... nevím jak na tom jsme a toho se bojím, že jednoho dne prostě zmizíš a už se neukážeš ... nebo zjistím, že tohle všechno byl jen sen a já se probudím ...“ „Taky to tak cítím ...“ řekne a napije se trochu vína „Venku je dneska docela hic co?“ „Jo ... až by se jeden vyslíkl z kůže ...“ „To je strašný ...“ „Co?“ „Tenhle umělej rozhovor ...“ „Taky se mi zdá ...“ chvíle ticha „Taky mám docela strach, že tě ztratím ... je tu teď ten Max a mám takový neodbytný dojem, že na tebe nezapomněl ...“ „Já tě neopustím ... nemůžu žít bez tebe ...“ řeknu a posadím se, posadí se taky „Bez tvých očí a rtů nebo úsměvů ...“ dá mi pusu na čelo „Taky bych už bez tebe nemohl žít ...“ v rádiu hrají písničku od Moloko - Sing It Back, vezmu ho za ruku a vstanu s ním „Neumím tančit a už vůbec ne na tohle ...“ protestuje, stoupneme si naproti sobě, dám jeho ruku na můj bok a koukám se mu do očí, on s rukou sjede níž, oba se usmíváme, ruku mu zase dám výš, chce sjet, ale chytím mu ji, stoupnu si k němu blíž a nohou vystoupím krok vpřed, on ustoupí vzad, pak naopak, potom následuje otočka a pak zase ty kroky, no a než se stačíme vzpamatovat píseň končí „Vidíš, šlo ti to ...“ řeknu a praštím sebou na postel, on se na ni svalí taky, lehne si na bok a ruku mi položí na břicho „To bylo jen díky partnerce ... mimochodem učení ... co kdybych tě naučil zase řídit?“ „Já a řídit? Neumím už jezdit ani na kole ...“ „Kolo je něco jiného než auto ... a pokud vím, dřív ti to šlo docela dobře.“ „Angele, já to nezvládnu ...“ „Ale zvládneš ... pojď!“ „Cože?“ vyděsím se, vezme mě za ruku a už mě vleče dolů „Angele ... to není nutné ... já budu žít i bez toho...“ „Pojď a nemluv!“ „Co se děje?“ zeptají se všichni protože jsou dole „Chci Lucy naučit zase řídit ...“ „Chcete pomoct?“ ptá se Wesley „Jestli někdo chce, může jet s námi ...“ „Angele ... to si děláš legraci.“ „Proč? Ty jsi mě před chvílí učila tančit ...“ „Ale tanec je něco jiného než jízda autem... Wesley nás zabije, když se něco stane s dodávkou.“ „Ale pojede s námi a navíc ... nejedeme dodávkou, takže se jí nic nestane.“ Všichni se podiví „Ale to nejde, nemůžu řídit tvoje auto ... kdyby se mu něco stalo, neodpustila bych si to a taky řidičák už mám propadlej ...“ „Ale naposledy jsi jela autem před třemi lety, není-li to víc ...“ „To si nenechám ujít ...“ prohlásí Gunn „Chtěl bych taky vidět jak moje nevlastní dcera řídí ...“ „Angele, chtěli jsme romantický večer nebo snad ne?“ „Těch ještě bude, nasedat!“ nasedneme do auta „Musíš nastartovat motor ...“ připomene mi Wesley „Díky za upozornění, ale základy snad ještě umím ...“ řeknu a otočím se zpět k volantu, oddechnu si a rozjedu se, ale asi třikrát poskočíme „Uklidni se ... a jeď plynule.“ „Pokusím se ...“ když už se rozjedu je to celkem v pořádku, ale jedeme dost pomalu, po hodině to Wesleyho naštve „Hele pomaleji by to nešlo?“ otočím se „Koukej na cestu !!!“ křičí ně mě Josh „Jo ... klid!“ zakřičím a rozjedu se rychleji „Ne zas tak rychle!“ díky bohu, že už jsme u domu „Tak a teď klidně zaparkuj.“ Při parkování si vyslechnu asi dalších padesát Wesleyho a Joshových připomínek, jakmile zaparkuju, vyletím z auta jako splašená, dámy sedí v hale a povídají si „Už víckrát nikam nejedu!“ prohlásím a sednu si mezi Cordy a Virginii „Copak?“ „Každých pět minut mě Wesley napomínal ...“ když kluci vejdou, Wesley je zelený „Copak? Je ti špatně?“ „To bude tím neustálým přibrzďováním a rozjížděním ...“ oznámí a rozběhne se na záchod, Cordy mě obejme „Díky ...“ „Za co?“ „No, když je mu špatně, nebude mít chuť na sex a já už nebudu muset poslouchat jeho kvílení ...“ všichni se zasmějeme, přijde Max „Dobrý večer ... jo Lucy, už nebudu potřebovat odvézt ...“ „Co se stalo?“ „Vyhodili mě z práce ...“ „Za co?“ „Nemám ponětí!“ „Aspoň kdybys nelhal ...“ „Nelžu ... přísahám!“ před očima vidím postel nahoře v pokoji, vidím taky jak se s Angelem milujeme „Co se děje?“ zeptají se všichni, protože se potácím po pokoji „Nic ... jen vidění ...“ Cordy se na mě usměje zpoza pultu „Vím co se tam děje ...“ „Jak to víš?“ „Vím co potřebuje má nejlepší kamarádka ...“ „Co je? Lucy jsi snad nemocná?“ „Ne ...“ řeknu a obě se s Cordy zasmějeme „Tak co se děje?“ „Nic ...“ „Jdeme nakupovat ...“ prohlásí Cordy „Kam?“ „Uvidíš ...“ řekne a už se mnou běží ven, stačím dát ještě Angelovi pusu a už mizím, jdeme do obchodu se spodním prádlem „Cordy, co tu děláme?“ „Nevěděla jsem, jestli ti to bude ...“ „Co jestli mi bude?“ ukáže na spodní prádlo na věšáku, je to černá podprsenka a kalhotky, s podvazky „S tímhle tě nepustí ven nejmíň dva dny ...“ „Cordy ...“ „Nemluv a zkoušej ...“ obléknu si to a je mi to docela dobře, koupíme to a jdeme domů, ale já musím jít v tom spodním prádle, chodím jako dřevo „Choď normálně ...“ začneme se smát a běžíme domů, Max hned zpozoruje „Máš nějak moc energie ...“ nedbám ani na mámu a ostatní kolem, skočím Angelovi do náručí, nohama mu obejmu pas a políbím, nebýt toho, že se Angel opírá o sloup na beton by spadl, když slezu, je dost vyvedený z míry „Co ... co to má znamenat?“ „Nic ...“ taky všichni kolem jsou v úžasu, včetně Maxe, dolů sejde Blythe a Nat „Ahoj ... Lucy ...“ „Nate ... Blythe ...“ „Jak se má naše osazenstvo?“ „Perfektně ... Angele ... co kdybychom šli dopít nahoru to víno?“ zeptám se „Už jsem ho sklidil ...“ řekne, já si sklíčeně sednu na pohovku, ale kalhotky mě dost řežou „Au ... Cordy, připomeň mi, ať už příště nekupujeme nic co vybíráš ty ... teda aspoň na mě ...“ „Pro krásu se musí trpět ...“ „Pro krásu možná ... ale tohle není na krásu a navíc ... jdu to svléct, připadám si jako šašek ...“ „Ale Lucy ...“ „Ne, jdu ...“ řeknu rozhodně, Cordy podá tašku „Tady máš to svoje spodní prádlo ...“ řekne a já jdu naštvaně nahoru, Angel jde nahoru za mnou „Co se děje?“ „Nic ... nic se neděje ...“ „Ty ses chtěla milovat?“ „Já nevím ...“ řeknu sklíčeně a sednu si na vanu „Už jsme se nemilovali ani nepamatuju ...“ „Jo ... já vím ...“ řekne a obejme mě „Co kdybychom teď šli dolů a potom si vzali na celý zítřek volno a zůstali tady v pokoji ... co ty na to?“ „Dobře ...“ řeknu smutně sejdeme dolů a sedneme si na pohovku „Co se děje?“ „Co by se dělo?“ „Nějak nevypadáš ve formě sestřenko ...“ „Starej se o svoje Jamesi ...“ „Co tvůj problém? Je to už v pohodě?“ zeptá se Nat „Jo, díky za radu ...“ „Není zač ...“ všichni se normálně baví, sedím Angelovi na klíně a on mě hladí po zádech „Lucy dneska jezdila strašně ...“ zmíní se Wesley „Podle mě to bylo docela dobrý ...“ řekne Angel „Jo ... ale moje vnitřnosti byly názoru opačného.“ Jen se na Wesleyho usměju a Angelovi pošeptám „Takže úkol splněn ...“ „Nebuď zlá ...“ řekne a políbí mě, v rádiu zrovna hrají písničku od Moloko „Ať tě to ani nenapadne ...“ „No tak dobře ...“ řeknu a dám mu pusu „Nechceš si jít zatrénovat?“ „Mile rád ...“ řekne a už mizíme v tělocvičně, chvíli bojujeme, po chvíli se pak začneme líbat, přirazí mě ke stěně a já mu skočím na boky a pevně se nimy držím, rozepne si kalhoty a mně je z části svlékne, pořád se vášnivě líbáme, vnikne do mě, v tu chvíli se oba zastavíme a pak se jemně pohupuji na jeho bocích ... jak je to krásné a vášnivé, nikdy to nebylo takové. Hladí mě po vlasech a tlumeně, ale šťastně vzdycháme, oba ... náš tep se zvýšil minimálně o 100% a jsme tak nespoutaní a vášniví ... Po chvíli až končíme, jsme oba dost vyděšení tím co jsme právě dělali, vlastně spíš kde a za jakých okolností, oba vyjdeme zakřiknutě z tělocvičny a sedneme si každý úplně jinam v hale „Co se děje?“ „Nic ...“ řekneme oba pohotově „Co se stalo?“ „Nic ... fakt ... všechno je v pořádku.“ Řekne Angel a já vůbec nevnímám „Lucy?“ ani náznak reakce „Lucy!“ „Co je?“ leknu se „Co se stalo?“ „Nic ... jen jsem přemýšlela ...“ „To je zvláštní ...“ „Co jako?“ ptá se Angel „Ještě před chvílí bylo všechno v pořádku ...“ „Je nám fajn, jasný ... jen jsem spadla na zem a vyrazila si na pár vteřin dech ... jinak OK, stačí?“ zeptám se „To všechno vysvětluje ...“ řekne Wesley a dál už o tom nemluví „Jdu si lehnout ... Angele, vadilo by ti, kdybych dnes spala v pokoji? Já, potřebuju přemýšlet ...“ „Jasně ... taky to potřebuju.“ Řekne a já odcházím, všichni jsou udivení, asi týden spávám u sebe v pokoji a s Angelem jsme od té doby nemluvili ... ani na Halloween ... prostě ticho, až do dneška, jsem zase v tělocvičně, ale sama, vejde Angel „Ahoj ...“ „Ahoj ...“ „Měli bychom si promluvit ...“ „Asi jo ...“ řeknu a mlátím do pytle, po chvíli přestanu a sednu si vedle něj „Tak o čem chceš mluvit?“ „Třeba o tom, co se stalo tady před týdnem.“ „Jo ...“ „Chci se omluvit ... bylo to ... bezhlavé a ... šílené a ...“ „Vášnivé ...“ „Jo ... na nás dva až moc ...“ „Asi máš pravdu, co bude příště? Budova rady?“ řeknu a oba nás schvátí smutné tváře „Asi by nám prospěla pauza než se něco takového opravdu stane ...“ „Asi jo ...“ řeknu a odejdu, když vyjdu, opřu se o sloup a kopnu do něj, Max mě obejme „Slyšel jsem to ...“ praštím s ním o zem „Drž se ode mě dál Maxi ...“ řeknu a jdu si nahoru pro věci, převléknu si rifle a své černé kožené tričko bez rukávů, na to hodím černý kabát a jdu dolů „Kam jdeš Lucy?“ „Zabít pár démonů ...“ „Ale ne sama ...“ ani se na něj neohlédnu a jdu ven, v doupěti je asi deset démonů, vrazím do krypty, dva se na mě vrhnou dva, vytáhnu nůž od Faith, skrčím se, pak vyskočím a jednomu useknu hlavu, spadne bezvládně na zem, když to uvidí ostatní, začnou se rozbíhat pryč, ale jedem na mě skočí, odkopnu jej a vrazím mu nůž přímo do srdce, na portálu leží nějaká kniha, vezmu ji a jdu domů „Wesley ... mám nějakou knihu ...“ „Co je to zač?“ „No, čekala jsem, že to mi řekneš ty ...“ „Jak vypadali ti démoni?“ „Byli bílí, měli černý pláště a na čele měli perlu ...“ „Perlu?“ „Jo ... rudou.“ „O Bože ... Galiviani ... Angele !!!“ Angel vyjde z tělocvičny a je celý zpocený „Co se děje?“ „Jedno oznámení ... máme tu Galiviany.“ „O Bože ...“ „Můžu vědět, o co se jedná? Zabila jsem dva z nich ... nejsou moc dobří bojovníci.“ „Ty jsi je zabila?“ „Ne hrála jsem s nima domino ...“ „Jak se jí to povedlo?“ „Normálně, vtrhla jsem tam, jednomu usekla hlavu, druhej to dostal do srdce a zbývajících osm uteklo ...“ „Wesley, nahání mi to strach ...“ „Můžu vědět co se tu děje?“ „Galiviani jsou sluhové pekel ...“ „Jako většina démonů ...“ „Necháš mě domluvit?!“ rozčílí se Wesley „Už mlčím ...“ „Snaží se vyvolat jakýsi druh pána pekel sem na zem ...“ „Pána pekel?“ „Jo vyvolají pekelného ducha Militea ... jestli jsi něco četla o Acathlovi, zapomeň na to ... Militeus je tisíckrát horší ...“ „Tak se posilníme a jdeme najít zdroj potíží, ne?“ „Lucy ... co chceš proboha dělat?!“ „Zabít toho démona ...“ „Lucy, slyšela jsi mě před chvílí ?!“ „Jo slyšela ...“ „Proč chceš takhle riskovat?!“ hulákáme na sebe „Protože nemám co ztratit !“ „A co život?“ „Já žiju? Jsem mrtvá ... ať se ti to líbí nebo ne!“ „Dobře a co já?“ zastaví se mi dech a už nemám co říct „Ztratila jsem tě ve chvíli, kdy jsi řekl, že potřebujeme pauzu ...“ vyletí ze mě a jdu nahoru, když si vezmu svůj amulet pro štěstí, můžu vyrazit „Kde jej chceš hledat?!“ „V kryptě ...“ Angel mě chytí za rameno a trhne se mnou „Nikam tě nepustím ...“ „Nedělej nám to oběma ještě těžší ... prosím.“ „A to tě mám jen tak nechat jít?“ „Ano ...“ opře jeho čelo o moje „Co když se nevrátíš ?“ „Já se vrátím, kvůli tobě se vrátím ...“ řeknu a vycházím, když dojdu do krypty, je tu plno démonů ne jen těch co tu byli před chvílí, jsou tu i rudí, modří a bílí démoni téhož rodu, uprostřed stojí zelený a zvolává „Carea lach lutar schitach kavale sach schitach ...“ skočím přímo doprostřed krypty k němu a kouknu se mu do očí „Dobrý večer ... moje pozvánka se asi ztratila na poště.“ chce mi podkopnout nohy, ale uskočím, kolem nás se objeví něco jako průsvitný kruh, který zabraňuje ostatním vstoupit za námi, země pod námi zmizí a já vidím peklo, je to rudý vír, ve kterém skoro nic nevidím ... slyším nářek, lidský nářek a cítím utrpení, držím se s tím démonem za ramena oběma rukama, něco mě přinutí zakřičet „Zlo nechť zlem zůstane ... peklo nechť nenastane ... pravda ať vejde v nás ... dobro nechť zaplaví srdce a duše ve vás!“ v tu chvíli všichni zmizí, jen já stojím někde na zemi, všechno je rudé ... nebe, země a kolem ní je láva, rudá žhnoucí láva, vidím muže, stojí přímo přede mnou v dlouhém černém plášti, vytáhne meč, mě se v rukou taky objeví meč, chvíli s ním bojuju, po chvíli mi meč odhodí a chce po mně hodit ten svůj, spadnu, ale pak se podívám na amulet, který mi dal kdysi Angel, ten se rozzáří a já meč chytím dlaněmi, vrhnu jej po tom muži, tehdy se propadnu a ocitnu před naší knihovnou, na zemi a mokrá, venku prší. Nadechnu se a vstanu z chladné země, rozhlédnu se kolem sebe a slyším nějaký křik „Jdu ji najít!“ oznamuje Angel „Nikam nechoď, už bude svítat ...“ usadí jej Wesley „Wesley ... nemůžeme ji nechat umřít ...“ protestuje Cordy „Už se ozvala moje dceruška?!“ ptá se s pláčem máma „Ne, nic ...“ „Už je pryč přes celou noc ...“ řekne Semi „Jestli se jí něco stalo, osobně toho démona zmaluju, že ho vlastní matka nepozná !!!!“ vyhrožuje Blythe „A co kdybych ji šel hledat já ...“ řekne Gunn „S kým se budu hádat, když bude pryč ...“ „A kdo bude zpívat?“ zeptá se sklesle Anagogic „Sirus se nenechá zabít ...“ řekne James „Co kdybych popohnala čas, aby tu už byla ...“ zeptá se iniciativně Virginia „To ne ...“ řekne Josh, na moje záda dopadne paprsek slunce, vběhnu do budovy „Au ...“ „Lucy!!“ zakřičí všichni radostně a skupinově mě obejmou, začnu kašlat, aby si všimnuli, že mě „lehce“ dusí, pustí mě „Ty žiješ?“ „Jo ... asi. Je volno v koupelně? Smrdím sírou ...“ „Jasně ...“ když vylezu z koupelny, mám na sobě župan a všichni sedí v hala se zrakem upřeným ke koupelně, ještě si suším vlasy, ohlédnu se za sebe „Co?“ „Nic...“ „Nepřijde teď na řadu sentiment, že ne?“ „Jasně, že ne ...“ řekne Angel, sednu si do křesla „Tak co, jaký bylo peklo?“ zeptá se Gunn „Charlesi!“ okřikne ho většina „Děsivý ... nejhorší bylo poslouchat ty nářky a utrpení těch lidí ... ale asi nejděsivější bylo to moře ... propadla jsem se někam, kde byly útesy, tmavé a moře bylo z lávy a krve, slunce bylo rudé a my, byli jsme na nějaké plošině a bojovali s meči ... málem mě dostal, ale pak ten amulet, jako by mi dal sílu a já mohla dál bojovat, tehdy jsem ho dostala ... ani si nepamatuju, kam jsem ho bodla, jen vím, že pak všechno ztichlo ty nářky a hlasitý pláč a já se ocitla tady před knihovnou.“ „Jak vypadal ten muž ...“ „Nevím, bylo přítmí a on měl plášť ...“ „Ty ses utkala se samotným Militeem ...“ „Jo ... zjevně.“ „Ukaž mi ten amulet.“ Řekne Wesley, podám mu ho „Angele, odkud máš ten amulet?“ „Nevím ... už ho mám dlouho, proč?“ „Je to jeden z nejužívanějších metod ochrany před zlem, tyto amulety byli vytvářeny před stovkami let a lidé si je dávali, aby je chránili. Jakýmsi starým kouzlem se amulet změní, podle osoby která jej nosí, tak, aby byl originální jakož i osoba, která jej nosí ... A ty Lucy, máš tu hodně mocné rytiny husa jako znak vytrvalosti a Re tahle rytina znamená silnou vazbu ... ale nelze vyčíst s kým nebo čím ... ten zbytek už je normální.“ Řekne a podá mi jej, když si jej nasadím, zazáří jako tam v pekle „Měla jsem strach ...“ řeknu aniž bych to mohla jakkoliv ovlivnit „To je zcela normální rekce ...“ řekne Wesley „Měla jsem strach, že tě už neuvidím Angele.“ Chytnu si pusu  „To ten amulet ... já to vážně říct nechtěla.“ „Měla jsi strach z nějakého konkrétního důvodu?“ zeptá Angel „Jen abstraktně ...“ „Opravdu?“ „Jo ... jsi můj nejlepší přítel a umíš mi naslouchat nebo poradit a stál jsi při mně i když jsem se chovala hrozně ... nebo ti nikdy nevadilo, že po ránu vypadám strašně... a to bych nechtěla ztratit za žádnou cenu. Nevím, jestli to bylo tím amuletem nebo tím, že byl od tebe, ale nebýt toho, byla bych v pekle a nemohla už nikdy být s tebou ... to by byl největší trest.“ Všichni zůstanou stát nad mou upřímností , kterou zapříčinil ten amulet „Musím jít nebo snad ještě profláknu tělocvičnu ...“ řeknu a vyjdu nahoru, Angel vyběhne za mnou a políbí mě „Miluju tě ...“ až teď na mě dopadne ten strach z pekel a všeho kolem, obejmu ho a pláču „Já ... byla jsem tam ...“ „Já vím ... já vím, jen se vyplač ...“ „A ten křik a pláč mě ohlušoval, ta bolest a tíha zodpovědnosti ...“ „Já vím, já ti rozumím ...“ „Miluju tě ...“ „Taky tě miluju ...“ pořád pláču, nemůžu přestat, nejde to, je to jako příval citů a bolesti, který nemůžete zastavit i kdyby to šlo „Jen se vyplač ...“ klekneme si na zem a Angel mě houpe, aby ukonejšil můj pláč, hladí mě po vlasech, pak mě vezme do náručí a uloží do postele, po chvíli jde dolů za ostatními, stopnu si tak, aby mě neviděli, ale já je slyšela „Doufejme, že to nebude mít následky ...“ „Následky?“ zeptá se souběžně máma a Blythe „No, mohla by zešílet, částečně ...“ „Neměl jsem ji pouštět samotnou ... nikdy si to neodpustím ...“ „Nemůžeš za to ... když Lucy chce, ukecá i upíra, aby pil mléko místo krve ...“ „Jo... to se musí nechat.“ „Vy se tady bavíte o mléku a moje holčička tam nahoře zatím spí a asi bude šílená ...“ „Musíme myslet pozitivně ...“ řekne Semi „Pozitivně, viděla jsi, co se teď dělo na chodbě s tvojí sestrou?“ „Mami, nebude to tak vážné, znáte přece Lucy ... popere se se vším, co se dá...“ „Jo ...“ někdo mě chytne za ucho, je to James a odvede dolů „Neslyšela jsi někdy, že poslouchat za sloupem je neslušné ...“ „Jo, já vím ... ale chci, abyste všichni věděli, že je mi fajn ... šílená jsem už od narození a to v tělocvičně bylo úžasný ...“ řeknu a chytnu se za pusu „Zase ten amulet ...“ „Myslíš vážně to cos teď řekla ...“ „To že jsem šílená? Jo ... už od narození ...“ řeknu, on vstane a doufá v to co bude dál „Myslím to o té tělocvičně ...“ „Jistěže jsem to myslela vážně ...“ řeknu a on mě pevně obejme potom kousek poodejdu „Jenom mi neříkejte, že nemůžu dělat svou práci ... nemohla bych už bez toho žít ... miluju ten pocit, když se vrátím k ránu unavená a utahaná, kvůli zabíjení upírů ... miluju ten pocit, když jsem v nebezpečí života a dokážu to ... kvůli tomu, co jsem se naučila. Nesmíte mi to vzít, jsem to já ... patří to ke mně stejně jako moje otrhaný džíny ... je to věc ve které jsem opravdu dobrá ...“ „Lucy, měla bys aspoň zbrzdit ... aby toho na tebe nebylo moc ...“ „Ale to nejde, nemůžu s tím brzdit, protože to by znamenalo, že to nebudu dělat pořádně a to bych nemusela dělat vůbec ... ale to zabíjení upírů, démonů a napomáhání světu, to jsem já ... Nikdy se nezměním. Nemůžu se změnit to je jako by Wesley nebyl knihovník nebo Cordy nosila nevkusný hadry ... Nemůžu s tím přestat, každý den se těším, až půjdu na hlídku a budu svá ... je to jako, když jsem byla roztleskávačka, byla to věc co mě držela při životě, nesmíte mi ji vzít ...“ „Lucy, nikdo ti tvou práci nebere ... jen musíš přibrzdit, abys neskončila šest stop pod zemí.“ Řekne Wesley  „Angele ...“ řeknu a kouknu se na něj „Wesley má pravdu Lucy ...“ „To možná jo, ale to neznamená, že je to správné ...“

 

Bravo Girls

Do budovy vejdou dvě holky „Dobrý ráno ... bydlí tu Lucy Mastersová?“ „Kdo ji hledá ... jestli kvůli démonům, má dovolenou ...“ „Co je to za šílence?“ zeptá se jedna z nich „To je náš Wesley ... co potřebujete?“ zeptám se a jdu blíž k nim „No ... byli jsme na vašem koncertě ...“ „Chcete autogram?“ „No ... ani ne, my bychom ...“ „Co potřebujete děvčata?“ „No ... prý jste byla studentkou Westnightské střední no a ...“ „Prý jste byla roztleskávačka a náš tým potřebuje peníze, abychom mohli na závody ...“ „Chtěli bychom uspořádat charitativní akci ...“ „No a chtěli jsme vás požádat, jestli byste tam nemohla zpívat ...“ „Nejsem tak slavná, abych tam zpívala ...“ „Ale jo ... každou přestávku u nás jedou vaše písničky a navíc jste bývalá studentka ...“ „Já ... už jsem dlouho nezpívala ... a nevím jestli je to dobrý nápad ...“ „Je to přímo brilantní nápad ... budeš tam ...“ „Wesley ...“ „Jsem tvůj pozorovatel ... můžeš to brát jako rozkaz rady ...“ „Wesley ...“ „Můžou tě vyhodit z práce ...“ „Wesley, tohle je vydírání ...“ „Vítej v dnešním světě ...“ otočím se k holkám „Dobře, beru to ...“ „To je super ...“ zakřičí holky a podají mi tašku „Co je to?“ „No ... náš dres... zkuste si ho ...“ jdu si ho obléct, připadám si v tom jako idiot, modrobílej dres s nápisem Angels, vyjdu a holky jsou nadšený „Bože vypadáte skvěle ...“ ostatní drží na uzdě smích „Uslyším od vás jedno jediný slovo a dopadnete jako Daniel ...“ vejde Max a začne se nehorázně smát „Bože, kdy jsi tohle měla naposled? Vzpomínám si ještě na ten váš pokřik ,Hej Angels do toho nebojte se ničeho, zničíte je lehce, zlámete jim kosti křehce ...‘.“ „Dvě slova ... drtivá ... pěst.“ „Už mlčím ...“ „Holky, nemůžu to mít na sobě, je mi to malý a navíc ... už nejsem roztleskávačka ...“ Angel mě obejme kolem pasu „Ale sluší ti to ...“ „Ne ...“ řeknu sklíčeně „Udělám cokoliv, jen mě nenuťte si to nechat na sobě ... klidně promluvím s učiteli, napíšu dvacetistránkovou esej o Militeovi, jen mě nenuťte si to vzít ... prosím.“ „Myslím, že v tom vypadáš moc dobře ...“ řekne Wesley „Angele ... prosím, řekni něco ...“ „Lucy, budeš to mít na sobě jen jednou, nezabije tě to...“ „A co hlídka?“ „Půjdu na ni já a můj synáček ... viď broučku?“ řekne Gunn „Zešílel jsi?“ řekneme já i Semi „To byl žert ... půjdu sám ...“ „Tak kdy mám přijít zkoušet?“ ptám se zoufale „No ... třeba dneska kolem druhé?“ „Wesley, hodíš mě tam?“ „Jo jasně ...“ „Pořád nemá naše tělocvična okna?“ „Pořád a na trávníku cvičit nemůžeme, protože ten krkoun nám to nedovolí ...“ „No jo, Skiner na toho se musí opatrně ... pamatuju si, že jsme ho jednou v prváku donutili zpívat ... zpíval písničku All be my bitch od Metalici ...“ „Fakt?“ „Jo ... ještě jsme ho převlíkli do kožených hader ... vypadal kouzelně ...“ „Jste u nás na škole legenda?“ „Já? Nic jsem neudělala.“ „Víte, že nejste tak povrchní, jak se o vás říká ...“ to mě trochu zamrzí, protože si uvědomím, jaká jsem byla „Jo ... možná nejsem ...“ „Už budeme muset jít ...“ řeknou a s úsměvy na tvářích odejdou, stojím tam tak a přemýšlím „Co je Lucy?“ „Nic ... jen ... nic. Půjdu si už lehnout.“ Řeknu a jdu nahoru, sednu si v bývalé hudebně na stůl a přemýšlím „Ahoj ...“ řekne Gunn, který právě vchází „Ahoj ...“ „Co se děje?“ zeptá se, sedne si vedle mě a obejme mě „Uvědomila jsem si, jak jsem byla povrchní ...“ „Ale ne ... to není pravda ...“ „Opravdu?“ „Jo ... dělala jsi toho hodně ...“ řekne nejistě, kouknu se na něj „Dobře, byla jsi povrchní, ale od doby, co ses stala přemožitelkou jsi jiná ... zodpovědná a starostlivá... pečlivá ...“ „A magická ...“ doplní vcházející Angel „Nevíš jaká jsem byla ... nevíš nic nevíš ...“ zakřičím se slzami v očích „Možná vím víc než si myslíš ...“ „Možná se pleteš ... ten stupidní dres jsem nosila s hrdostí ... a kluky jsem brala jenom jako hračky ... Daniel se rozhodl, že to tak nenechá ... byla jsem mrcha, chápeš? Jen jsem klukům ubližovala ... a nic necítila ... věř mi, nevíš kdo jsem.“ „A co když vím ...“ „Byla jsem něco na styl Darly ... mrcha co jenom ubližuje a trápí lidi kolem sebe ... byla jsem ten typ oblíbené holky, co vždycky dostal to co chtěl ... dělala jsem nevinnou a při tom to bylo úplně jinak ...“ „Lucy ... ty nemůžeš za svou minulost ... ty ne.“ „Když přišly ty dvě holky, jako bych viděla sebe ... tenkrát. Jednou jsem v šatně našla kluka, mrtvého a s ledovým klidem jsem vyšla a řekla, je tam nějakej mrtvej blb ... měla jsem zůstat v pekle ...“ „Takhle nemluv rozumíš?!“ řekne a silně mě chytí za paži a políbí, to mi připomene tu tělocvičnu a mě se roztřesou kolena a po polibku otevřu oči, on mě pustí a mě se kolena podlomí, nebýt levice, která je vedle mě, určitě bych spadla, Gunn se nedíval, koukal totiž z okna „Jsi v pořádku?“ „Jo ... jdu si dolů cvičit něco ... napít se krve a zjistit proč můj mozek přestal fungovat ... Angele, prosím, už to nedělej, jsem potom jenom zmatená a nevím co dělám ...“ říkám a pomalu odcházím „To vidím, chceš jít do skříně.“ Otočím se, usměju a jdu dolů (dveřmi), zakopnu ale o schodek a skutálím se dolů „Lucy?“ vyděsí se Angel a běží za mnou dolů, ale zakopne taky a spadne těsně vedle mě „Tak jsme na tom stejně ...“ „Jo ... byl tam asi srolovaný koberec ...“ „Nejspíš ...“ „Všechno tomu nasvědčuje.“ „Měla bych si jít zatím lehnout ...“ „Dobře ... vzbudím tě kolem druhé, ano ?“ „Jo ... díky ...“ řeknu, dám mu pusu a jdu nahoru, usnu během chvilky, probudí mě pusa „Dobré poledne...“ řekne Angel a já unaveně otevřu oči „To už je den?“ „Jo ... půl druhé ...“ „Už vstávám...“ řeknu a obléknu si tepláky a nějaké tričko „Odvezeme tě s Wesleym ...“ „Dobře ...“ když mě dovezou přímo před tělocvičnu, která je ve stínu, je s námi i Virginie, dodávka se zastaví „Musím tam jít?“ „Buď poslušná holčička ...“ „Ach jo ... radši bych stála hodinu na slunci ...“ „To by se ti nepodařilo ... během půl minuty by z tebe zbyl jen prach.“ „To bude zase zábava ... opět ve škole ...“ Virginia luskne prsty „Co to děláš?“ a já se kouknu na svoje šaty, mám náš školní dres a vedle mě leží můj starý batoh, otevřou se dveře a v nich stojí Kathryn a asi další čtyři mé bývalé kamarádky ze střední „Lucy, dělej ... co to máš na sobě? Proč sis nevzala ty černé šaty jak jsme se včera domlouvali ...“ vyvalím na ni oči, holky mě vezmou za ruce a táhnou ven, je ráno „Angele ... pomoz mi!!!“ křičím, když mě vedou do školy  „Virginie!!! Přísahám, že tě zabiju ...“ křičím zoufale avšak bez jakéhokoliv efektu nebo úspěchu, vejdeme do naší školní budovy, která je teď po ránu plná studentů a najednou, jako bych zase byla jedna z nich, všude prosvítá světlo a já se po něm můžu normálně pohybovat, jdu s holkama k našim skříňkám, opatrně tu svou otevřu, je tam zrcadlo a já v něm vidím svůj odraz, na zrcadle je nalepená fotka na které jsem s Maxem „Lucy, hejbni kostrou ať z nás Alexandry nezešílí ...“ to byl dřív náš učitel matiky „Jo ... už jdu ...“ řeknu, zavřu skříňku a jdu k nim, Patrik sedí opět vedle mě, přijdeme opět pozdě „A naše slečny Mastersová, Mertailová, Sorsentová, Maekerová a Peelonová opět zabloudily v chodbách naší obrovské školy?“ „Ne ... já Wesley ještě dopíjel kávu ... takže jsme tu později ... omlouvám se, už se to nestane.“ „To jsem rád, že máte opět velmi dobrou výmluvu slečno Mastersová, můžete se společně se svými znalostmi projevit u tabule ...“ položím si věci na lavici a jdu k tabuli „Tak ... vypočtěte triviální příklad ... objem válce ...“ „No ... vzorec je ... vzorec je ...“ „Můžete se posadit slečno ... takto to dopadá, když se neučíte ...“ „Mohl byste mě obeznámit s faktem, kterýžto mi není doposud jasný?“ „Samozřejmě, jen se ptejte ...“ „Mohla bych vědět, kdy to budeme potřebovat? Myslím, jako když budu třeba tlumočnice nebo pracovat v detektivní agentuře, na co mi bude, že budu vědět jak vypočítat objem válce ...“ to jej zarazí „No ... když třeba ... třeba ...“ tázavě se na něj podívám ze sedící polohy v lavici podpírajíce si bradu „Když budete chtít vědět kolik se vám vejde vody do sklenice...“ „Máte pravdu, to je smrtelně důležité ...“ do třídy vejde ten kluk, co jsem ho tehdy viděla mrtvého. A já uvidím tu scénu jak tam ležel a na krku jen ty dva vpichy „A dokonce pan Coule k nám našel cestu ...“ „Omlouvám se, ale nešlo mi nastartovat auto ...“ „To je skvělá omluva ... SEDNOUT!“ po asi deseti minutách začne zvonit, vyjdeme ven ze třídy a jdeme ke skříňkám „Tak co Lucy ... s kým půjdeš na maturitní ples?“ „Já ... kdy je?“ „Už za šest dní ...“ „Tuhle sobotu?“ „Jo ... tak s kým půjdeš?“ ptá se Kathryn, přijde k nám ten kluk co jsem ho viděla mrtvého „Ahoj ... Lucy nešla bys se mnou na ten maturiťák?“ „Ou ... no já ... abych pravdu řekla ... už někoho mám ...“ „Na ples?“ „No ... je to trvalejšího rázu ...“ „Ty s někým chodíš ?“ „Jo ... ale nevím jestli se mnou půjde. Jak se vlastně jmenuješ?“ „Danny ...“ „Bezva Danny ...“ ve dveřích uvidím Darlu, vytřeštím oči, ona se na mě jen usměje „Co je tam?“ „Nic ... páni Danny ty máš skvělej svetr ... omluvili byste mě na okamžik?“ zeptám se a jdu směrem k ní „Co tu k sakru děláš?!“ „Chtěla jsem se podívat na naši roztleskávačku ...“ „Darlo ... je to tu moc nebezpečné ...“ „Já vím ...“ „Tak co tu děláš? A jak ses sem dostala ...“ „Znám jednu tajnou chodbu ...“ „Super ...“ kolem nás projde Danny a něco vysype Darle do očí, ta začne slzet „Přestávám vidět ... Lucy ... pomoz mi ...“ „Darlo, sedni si ... rychle ...“ „Lucy, nic nevidím ...“ všichni se kolem nás seběhnou „Musíme k nám ... tady ti nemůžu pomoct ...“ „Udělej něco, nic nevidím ...“ rychle ji tajnou chodbou (kanálem) dovedu k nám „Co se stalo?“ posadím ji na pohovku „Asi nějaký jed ...“ „Proč jí vůbec pomáháš ...“ ptají se všichni, Angel a Blythe zjevně spí „Nemůžu ji takhle nechat ...“ „Prosím, pomozte mi někdo ...“ odvedu ji do naší laboratoře „Nemusíš mít strach, hlavně se uklidni ...“ „To nejde, už jsi byla někdy slepá?“ „Už jsi někdy spadla do pekel?“ opatrně setřu na sklíčko trochu slz, po dvou minutách se objeví na obrazovce počítače protijed, okamžitě jej vyrobím a nakapu do očí „Kde je Connor?“ „Nevím ... určitě se brzo objeví ...“ snažím se ji uklidnit „Nechci, aby mě nenáviděl ...“ „Určitě ne ... určitě tě má rád ...“ říkám a hladím ji po vlasech „Určitě mě nenávidí ...“ „Proč by tě měl někdo nenávidět...“ „Utekla jsem ...“ „V tomhle jsme asi stejné, utíkáme od problémů ...“ „Kdybych umřela ... mohla bys ho najít a říct mu, že ho mám ráda ...“ „Ale ty neumřeš ... ty budeš žít ... ten protijed by měl po několika minutách zabrat ...“ „Už vidím, ale dost mlhavě ...“ „Vidíš, za chvilku se to zpraví úplně ...“ „Díky ... nevím jak ti poděkovat?“ „Snad jen ... že budeš milejší při našem dalším setkání ...“ zasmějeme se „Jo ... platí.“ „Povídej mi o tom záhadném muži.“ „No, je moc hezký a milý ... ale utekla jsem od něj už dávno a neměla jsem odvahu se k němu vrátit ...“ „Určitě tě má rád, který chlap by ti dokázal odolat?“ „Můžu tě o něco poprosit?“ „O co?“ „Mohla bys najít Connora?“ „Pokusím se, ano? Ale teď si hezky lehni, zavři oči a prospi se.“ „Nemůžu tady zůstat já a Angel ...“ „Angelovi to překážet nebude o to už se postarám.“ „Nemůžu tě takhle otravovat...“ „To je v pohodě, chci, abys byla v pořádku ...“ „Nebo Lucy ...“ „Ano?“ ptám se opřená a rám dveří chystaje se zavřít „Nehledej ho, až bude čas on si najde nás ...“ „Dobře ... dobrou.“ „Moc ti děkuju.“ „Nemáš zač ...“ „Už vím proč tě Angel miluje ...“ „Proč?“ zeptám se s úsměvem „Jsi dokonalá.“ „Mám spoustu chyb, ale teď už spi, já půjdu ještě do školy ...“ „A Lucy?“ otočím se k ní, protože jsem už vyšla k odchodu „Dávej na sebe pozor ...“ „Budu ...“ řeknu a odejdu, dole už čekají všichni s káravými pohledy „No co?“ zeptám se, jako bych nevěděla, že něco bylo „Proč jsi ji přivedla?“ bombarduje mě Wesley otázkami, mnohdy jde z něj děsivý strach, který není opodstatněný, ale přesto jej cítím, jakoby se mi sevřeli všechny útroby „No ... někdo jí vsypal do očí jeden druh jedu, který by jí postupně vyžral oči, bez podání protijedu ... ten jsem jí dala a teď mizím zpátky do školy!“ vychrlím a vyběhnu ven a poté do školní tělocvičny „Potřebujeme něco nového a aby se lidi báli úžasem vstát ...“ mluví Kathryn „Lucy, sláva, že seš tady ...“ „Co se děje?“ „Potřebujeme vymyslet nápad jak letos oslavíme zápas o Halloweenu ... posledně, když jsme měli každý jinou masku, bylo to dost divný ...“ „Chcete, aby se lidi báli a měli strach se pohnout?“ „Jo, přesně.“ „Co tak si sehnat naše dresy v černé obličeje nalíčit všichni styl upíři a pustit nějakou záhrobní muziku ...“ „Bezva nápad ... ale kde něco na ten styl hudby seženeme ...“ „To už nechte na mě ...“ „Dobře já a Sally jdeme sehnat ty dresy ...“ „Dobře a já s Kathryn vymyslíme sestavu ...“ všichni si najdou něco co zařídí a v tělocvičně zůstaneme jenom já a Kathryn, povídáme si a vymýšlíme sestavu „Viděla jsi dneska co měl Danny na sobě?“ „Jo, hrůza ... zelená košile, bílí kalhoty a červenej svetr ...“ začneme se smát ...  takhle se bavíme asi do devíti, pak někdo vejde, zrovna se s Kathryn honíme po tělocvičně, ale když někdo zakašle, přestaneme, je to Angel „Dobrý večer ...“ „Ahoj ...“ Kathryn se ke mně natočí „Páni to je ale kus ...“  běžím za ním a skočím mu do náručí, úplně se prohne „Ahoj zlato, jak ses měl ...“ zeptám se a políbím ho, s mrazivým pohledem mě postaví na zem „Divně ...“ „A co se stalo?“ „Potkal jsem Darlu ... u nás doma ...“ „Aha ... to bude asi proto, že potřebovala pomoc…“ „Ale ona je vrah ... vzpomínáš?!“ „Nemusíš mi kázat, vím kdo je Darla a co je zač ...“ „Tak co to má znamenat?!“ „Nenechám ji umřít, mám svědomí a duši pokud si vzpomínáš, stejně jako ty. Vím, že nám oběma dost ublížila, ale to není důvod nechat ji oslepnout kvůli puberťákovi... rozumíš?!“ řeknu neústupně „A co když je to jen dobře vymyšlený plán?!“ „Nehodlám se s tebou hádat ...“ „Přespíš u nás?“ ptá se Kathryn „Ne díky ... stejně dnes nepůjdu spát ... budu držet hlídku!“ řeknu a vyletím z tělocvičny jak nejrychleji to jde, nastoupím do auta, Angel po pár vteřinách nastoupil taky „Jen jsi moc hodná a já ... nechci, abys na to doplatila, rozumíš?“ řekne mi co nejněžněji a dá mi pusu na rameno, nyní už je moje neoblomnost v tahu „Jo, ale víš přece jak nesnáším, když mi někdo káže co mám dělat a vím že Darla není důvěryhodná, ale dám na ni pozor, slibuju ...“ „Dobře, ale jestli se něco stane, tak ji zabiju, přísahám ...“ „Dobře ...“ řeknu a obejmu ho ... když dojedeme domů, všichni sedí dole a čekají na moje vysvětlení ohledně Darly, která sedí mlčky na křesle „Teď vysvětlit!“ řekne máma a Josh „Potřebovala pomoc ...“ „Chtěla vás zabít pokud víme ...“ „Komukoliv z vás bych ve stejné situaci pomohla i kdybyste nebyli mí přátelé protože já už jsem zkrátka taková ...“ řeknu a zazvoní telefon, zvednu to „Angel investigation ...“ „Tady Connor je tam Darla ...“ „Jo ... dám vám ji ...“ „Nemusíte mi vykat ... jsem jen Connor ... a vy?“ „Já ... já jsem Lucy ...“ řeknu a usměju se „Darlo ... telefon ... tvůj vysněný rytíř ...“ „Kdo?“ ptá se překvapeně a já jí jen podám telefon „Kdo je to?“ ptají se všichni „Darlin přítel ...“ „Co ... co chceš?“ ptá se překvapeně do telefonu „To nemůžeš myslet vážně?“ ptá se už s úsměvem a slzami v očích „Ty ... ty mi odpouštíš?“ chvíli mlčí „Dobrá ... tak příští pátek ... neboj se nic neřeknu, bude to překvapení ... taky tě miluju ... tak pa ...“ řekne a položí telefon „Tak co?“ ptám se, Darla vyskočí a obejme mě „On mi odpustil ... on mi dokázal odpustit ...“ „Já ti to říkala ...“ „Ehm … ehm ...“ zakašlou všichni „Kdo se moc ptá moc se dozví ...“ řeknu a tím Darle znemožním cokoliv dodat „Moc tě chce poznat ...“ „Mě?“ zeptám se překvapeně „Až přijde čas všechno se dozvíš ...“ řekne a odejde pryč „Darlo ...“ ani se neozve, no nic ... celý týden ve škole zkouším a trénuju až je tu konečně ten večer, vystoupíme doprostřed sálu, máme černě nalíčené oči a černé oblečení ... styl ala vamp, všichni se zděsí, začne hrát jedna docela záhrobnická písnička od Alanis Morrisette, když dotančíme, všichni jsou v šoku, tanec (sestava) trvá asi půl hodiny, všichni jsme upocení, sedneme si na židle, učitelé k nám přijdou, to může znamenat jen jediné ... přednáška zodpovědnosti „Kdo to vymyslel?!“ Ptá se nepříčetně náš matematikář ... kouknu ke tribuně a tam stojí táta s mámou a Semi ... vždycky tam stávali, když jsme měli vystoupení, vyjdu směrem k nim „Tati ty ... žiješ?“ „A proč bych neměl ... Mě se tak snadno nezbavíš ...“ „Byla jsi strašná ...“ „pochválí“ mě Semi „Neměla by jsi být náhodou na kurz jak se stát mrchou?“ dosadím si „No tak děvčata!“ řekne táta a tehdy přichází Angel, dám mu pusu „Byla jsi skvělá. Jsem na tebe moc pyšnej …“ „Lucy, to nám ani nepředstavíš svého přítele???“ „Mami, tohle je Angel ... a Angele, tohle je Semi, moje matka a můj táta.“ „Vy nejste mrtvý?“ „Proč se mě na tohle ptáte?“ „Omlouvám se ... asi jsem si vás s někým spletl.“ asi do dvanácti jsou na škole nějaké akce, ale kolem jedenácté se převlékám a jdu domů „Už odcházíš?“ ptá se Kathryn „Jo ... musím se vrátit ...“ a jako by věděla, že tohle není normální svět, objala jsem ji a odešla, Angel čeká před tělocvičnou „Nechybí ti to někdy?“ kouknu se na erb, který visí nad dveřmi ,Westnightská střední škola‘ stojí na erbu, u kterého je vyrytý anděl, potom se pomalu otočím a vztáhnu k Angelovi ruku, on ji chytne a přitáhne mě k sobě, obejme mě, ale já jsem pořád čelem k erbu naší školy „Střední škola nebo být člověk?“ „Obojí ...“ „Chybí mi ty naše každodenní drbárny u automatu na kafe a chybí mi i to nechutný jídlo z jídelny a hlavně mi chybí ti učitelé a jejich poznámky na to jak se chovám nebo tak ... a moc mi chybí táta ... ten dnešní večer s ním ... bylo to jako za starých časů ... hádky se Semi a koukání na fotbal ...“  „Neměl jsem právo brát ti tvůj svět ...“ „Ne Angele, ty jsi mi ho nevzal ... já ... jsem teď šťastná, ale prostě mi to chybí, tak jako tobě chybí Buffy a já to chápu ...“ „Nechybí mi ...“ „Ale ano, chybí každá žena to pozná ... když muž myslí na jinou ženu ...“ „Ale já miluju tebe ...“ „To vím a nezazlívám ti, že na myslíš i na jinou než na mě ...“ „Je to nádherná škola ...“ „Jo ... to je, ale už bychom měli jít ... nechci se rozbrečet kvůli těm vzpomínkám a tak, znáš to ...“ řeknu, když už mám slzy úplně na krajíčku „Dobře, pojď ...“ řekne, dá mi pusu na čelo, obejme mě kolem ramen a pomalu jdeme domů.

 

Záhadný Connor aneb Otcovská óda

Jakmile vejdu, můj účes, šaty a vzhled se náhle změní zpět „Jak jste se bavili vy dva ...“ ptá se Wesley „Jo, šlo to ...“ řeknu a sednu si do křesla „Co s ní je? Jindy se jí pusa nezavře a dneska ...“ „Jdu se projít ...“ řeknu a chci odejít „Chceš společnost?“ „Ne díky ... potřebuju být sama ... dneska.“ Řeknu a vyjdu, dojdu až na hřbitov, kde si sednu k tátovu hrobu, rukou přejíždím po náhrobku „Ahoj tati ... jak se máš? Já ... stýská se mi ... chtěla bych, abys tu byl u mě ... a zase se mnou chodil na fotbal nebo mi pomáhal dělat úkoly a nadával, abych s Maxem brzdila v těch šílenostech ... moc mi to chybí, dokonce i to tvoje strašný chrápání ... nemohl bys teď alespoň na chvíli přijít ... Opravdu jen na chvíli ...“ když se nic neozývá, jdu domů, protože už bude svítat, když jsem už u domu, slyším hlasy „Sakra, tohle nejde, nechci, aby tě Lucy viděla, ne teď, ještě ne, musím ji na to připravit.“ „Na co mě musíš připravit?“ ptám se, když vcházím, Darla se na něj koukne, je tu mladík „Omlouvám se, ty musíš být Connor.“ „Jo a ty Lucy ... dost jsem toho o tobě slyšel.“ „Opravdu?“ „Jasně ... táta o tobě pořád píše ...“ „Táta?“ zeptám se udiveně „Jo ... táta ...“ „Asi si mě pleteš, já tvého otce neznám ...“ „Ale jo, jen nevíš, že je můj otec, viď tati ...“ řekne a chytne Angela kolem ramen, ten se smutně podívá na zem „Ou ... no ... ou, to je ...“ „Šok?“ doplní Semi „No ... jo ... žila jsem v domnění, že upíři nemůžou mít děti ... a to Darla chodila s tvým synem?“ ptám se docela udiveně „No ona s ním nechodila ...“ „Já jsem tak trochu ... jeho matka.“ „Aha ... jo ... já omluvte mě já jdu spát, dneska byl náročnej den a já, potřebuju odpočinek kvůli spánku, myslím ... jdu nahoru do ložnice ...“ řeknu a vycházím nahoru „Lucy, chtěl jsem ti to říct, ale neměl jsem odvahu ...“ „To je v pořádku, jsem jen utahaná ...“ řeknu a jdu do bytu, sednu si v koupelně na zem a brečím, po chvíli přichází Blythe „Pojď sem ...“ řekne, sedne si vedle mě a obejme mě „Vždycky jsem čekala, že když bude mít dítě tak se mnou nebo s Buffy a ne s Darlou ...“ „Lucy ... miluješ ho?“ „Samozřejmě ...“ řeknu a sednu si tak, abych jí viděla do očí „A on tebe?“ „Asi ano...“ řeknu a trochu si otřu slzy „A změní tuhle situaci to, že má syna?“ „Ne, asi ne ...“ „Pokud se milujete, bude to pořád stejné a nic vás nerozdělí a tohle ... vím, že to bolí, že to moc bolí, ale ty jsi silná a překonáš všechno co budeš chtít a sama moc dobře víš, že Angel není jeden z těch svěřujících se typů ...  musíš ho tak brát a milovat i s jeho chybami, protože jen tak budete opravdu šťastní, vždyť i on ti toho dost toleruje ...“ usměju se přes slzy „Díky mami.“ Řeknu a obejmu ji, to jí nažene slzy „Tak už mazej dolů ...“ řekne a snaží se zakrýt slzy „Mám tě ráda ...“ řeknu a odejdu, Angel sedí dole dost zkroušeně a ostatní mluví „Nebude vadit, když se připojím?“ zeptám se „Chtěla jsi spát ne?“ „Už ani tak ospalá nejsem ...“ řeknu a sednu si vedle Angela, jde poznat, že má radost, že je všechno v pořádku, Blythe schází dolů a máma si všimne, že něco není v pořádku „Blythe, ty brečíš?“ „Ne ... co tě to napadá, já a brečet, něco mi spadlo do oka ...“ „Vážně, jsi v pořádku?“ ptám se starostlivě „Jasně že jo ... znáš mě.“ „Jo ...“ „Tak co novýho ve světě ?“ zeptá se Blythe „Celkem nic, pořád je tu dost démonů na zabití ...“ řekne Connor „Jo, už mi to taky leze krkem ...“ řeknu „To mi povídej, tady toho určitě není tolik jako v Galwayi ...“ „Od kdy ty pracuješ v Galwayi?“ ptá se Angel překvapeně „Od minulýho roku.“ „Jak to tam vypadá ...“ „Ale jo, jde to, jen ... pořád je tam jeden rod Liamů ... prej to byli děsní tupci a ožralové.“ „Jo, to asi jo ...“ řekne Angel  „Connore, jak to mluvíš?“ okřikne ho Darla  „Proč? Prej tam byl v rodě jeden co se ztratil z města, šílenec ... měl nízký sebevědomí, kvůli svýmu otci co mu neustále nadával ... tohle žeru ... a proto se z něj stal ožrala, jednou se prý v noci nevrátil a zmizel ... Pak se tam prý ukázal s nějakou holkou což byl pokrok, protože byl strašnej děvkař a opilec ...“ vidím, jak to Angel úplně řeže u srdce a všichni to pozorují taky a proto je v sále hrobové ticho „Co je? Je to jen pověst o nějakým idiotovi co neuměl žít ...“ „Zajímavý ...“ řekne Angel s bolestí u srdce „Jo ... dokážu si ho živě představit ... magor s ulízanýma vlasama a copánkem bez vkusu ...“ „Nejspíš ...“ „Angele, drahoušku, dáš si něco k pití ...“ ptám se, aby o tom přestal Connor mluvit „Jen trochu krve ...“ „Dobře, Darlo ... Connore? Ostatní?“ „Ne díky ...“ vstanu a jdu pro krev, když donesu skleničku, napije se, asi po hodině si jdeme lehnout, obléknu si jen Angelovu košili a lehnu si do postele, kde na něj čekám, protože Angel se šel ještě umýt, když vyleze, lehne si vedle mě a zkroušeně říká „No, já ... opravdu jsem chtěl ...“ položím mu prst na rty a dám mu pusu „Za co to bylo?“ „Nemůžu dát pusu svýmu klukovi, kterýho mimochodem miluju ...“ „Ale neřekl jsem ti o Connorovi ...“ „Já ... vím, že nejsi průzračný jako studánka a vím, že tvůj život skrývá mnohá tajemství o kterých já nemám ani potuchy a to na tobě miluju ... že nevím čím mě zase příště překvapíš ...“ „Co ti říkala Blythe?“ „Ptala se mě, jestli tě miluju ...“ „A co jsi odpověděla?“ „No přirozeně že jo ... a ptala se, jestli miluješ ty mě ... a potom řekla, že jestli se milujeme, tak nevidí důvod proč se trápit ... Řekla jsem jí mami ... poprvé jsem to myslela vážně a opravdu jí to chtěla říct ... opravdu jí toužila říct mami mám tě moc ráda.“ „Lucy, to je úžasné ... tohle je pokrok ...“ „Já vím ...“ řeknu lehnu si na jeho hruď a dám mu pusu, přehodí mě na druhou stranu postele a líbá, někdo zaklepe, aniž by si sednul nebo otočil zvolá „Dále ...“ vejde Connor „Chtěl bych se umýt, Lucy mi má prý dát ručník ...“ „Jo jasně...“ řeknu jako vždy s obětavostí, Angel si naštvaně lehne a uhodí se do čela, vstanu a snažím se otevřít jednu z horních skříní, ale marně „Angele pomohl bys mi?“ už chce vstát „Nemusíš tati ... vlastně to byla záminka ...“ řekne a zavře dveře „Tak se posaď ...“ řekne Angel překvapeně, já si sednu na postel „No ... jedna osoba ... mi řekla, že se mám snažit Lucy znepříjemnit život ... a já, chtěl jsem vážně, vždyť mi zničila rodinu ...“ „Ale to není ...“ chce začít Angel „Nech mě domluvit... ale uvědomil jsem si, že když jsi s ní šťastný, tak proč bych to měl dělat ... a já ... snažil jsem se pochopit proč ji miluješ a asi to vím ...“ „Tak proč ?“ zeptá se Angel pobaveně a já s pozorností hltám každé jeho slovo „Má nádhernou duši ... je obětavá, přátelská a chápavá a já chtěl bych se omluvit ...“ „To bylo krásné ...“ řekne Angel „A tati ... mohl bych si půjčit auto ... teď ... musím zajet na letiště.“ „A co budeš dělat na letišti?“ „Musím zajet pro Joyce.“ „Kdo je Joyce?“ „No, Joyce je moje přítelkyně ...“ „Ty někoho máš?“ „Už pět let ...“ „Omlouvám se, rodičovství mi uniká ... a co tady bude dělat?“ „No na ten večírek ...“ „Večírek?“ „Jo ... rada pořádá večírek na pláži ... potřebují se poradit ohledně Acatethlona ...“ „Co je to zač?“ „Vraždí malé děti ... a bohužel tady v L.A.“ „Děti?!“ vyděsí mě to „Klid zlato ... za pár dní už nebude existovat ...“ řekne Angel a dá mi pusu na rameno „Jo ... ale ty děti ... kolik?“ „Asi patnáct během jednoho týdne ... všechny ve věku asi šesti let ...“ „Co je to za démona? Vždyť se ani nemůžou bránit, jsou ještě malé a to je strašné ...“ „Lucy, uklidni se ...“ řekne Angel „Co ... co když se něco stane Imagin?“ „Neboj se, je dost stará na to, aby měla rozum a utekla ...“ „No já už jedu pro Joyce ... tak zatím dobrou...“ řekne a odejde, ale mě ten démon pořád vrtá hlavou „Co je Lucy?“ ptá se, když jenom tak ležím a koukám do stropu „Já jen, že ... to nic miláčku, nedělej si s tím starosti, to ten démon a vůbec ...“ převalí se na bok, odhrne mi vlasy z tváře a dá mi pusu na čelo „Nemusíš mít strach, zničíme ho ... to ti slibuju.“ Sednu si, obejmu ho a pak políbím „Kdybych tě neměla asi bych umřela, ale na ten ples nejdu ani za milion dolarů.“ „Ale Lucy ... ani kvůli mně ...“ „Angele, víš, že se na takových akcích vůbec necítím dobře ...“ „Slibuju, že se nebudeš nudit ...“ „Kdy to je?“ „Zítra ... večer.“ „Cože?! To snad nemyslíš vážně ... nemám ani co na sebe.“ „To už jsem zařídil.“ Řekne s ledovým klidem „Fajn, ale jestli v tom bude korzet, nikam nejdu ...“ řeknu naštvaně, vylezu z postele a zavřu se v koupelně, přemýšlím, tolik věcí mi letí hlavou ... třeba Nat, proč jen je tady? Nikdo o něm neslyšel a najednou se tu objeví jako by nic a nikomu to nepřipadne divné, dokonce ani Blythe, která protestuje i proti dešti, tak proč Nat nevadí nikomu? A taky mám poslední dobou pocit, že mě někdo sleduje ... že by to souviselo? Co jen má Nat za lubem? Chce mě zabít nebo co? První potkal mě a pak mluvil s Blythe a to je divný ... Blythe nesnáší lidi, nejradši by je všechny vyhladila ... a ani Angel není proti ... co se děje?

 

Jako tělo bez duše

Tady mi něco nehraje. Scházím dolů a sedám k počítači „Děje se snad něco?“ ptají se všichni „Ne, jen ... chci se na něco podívat.“ „A na co smím-li se zeptat.“ Řekne Nat „Nic důležitého ...“ řeknu a už se hrabu ve spisech rady, hledám informace o Nateovi, když se dostanu do jeho záznamů a práce kterou vykonává je zde napsáno ,Nathaniel byl vybrán pro úkol obzvláště delikátní, vybrali jsme jej, aby sledoval jednu z našich přemožitelek, Lucy Mastersovou, kterážto je zodpovědná, ale nikdo v jejím blízkém okolí není schopen o ní objektivně rozhodovat v případě možného problému, který vzhledem k tomu, že je dcerou upírky může nastat každým okamžikem.‘ Vyvalím oči a nestačím se divit, jen tak sedím u počítače a zírám do obrazovky „Děje se něco?“ zeptá se Nat „Jistěže ne ... jen mě něco překvapilo.“ Řeknu a data okamžitě smažu z obrazovky, do sálu vrazí holky z mé dřívější třídy „Ahoj ...“ „Holky, co tu děláte?“ „Zítra je ples a napadlo nás, že bysme ještě před tím něco podnikly ...“ řekne Imaira „To je fajn ... ale já, nemůžu ven ...“ „Myslely jsme pokecat, zanadávat si na chlapy a tak, znáš to ne ...“ „Jo ...“ to schází Angel „Páni náš tělocvikář se nezměnil ...“ „A vy jste zůstaly všechny pořádně ztřeštěný pokud se milé dámy nepletu ...“ řekne a dá mi pusu, asi do šesti do večera si povídáme a baštíme pizzu. Pak se zvednu a jdu nahoru za Angelem, leží na posteli a něco si čte „Vím to ...“ řeknu a zavřu dveře „Co?“ „Proč je tu Nat ...“ „Kdo ti to řekl?“ „Našla jsem to v databázi rady ...“ „A jak se cítíš ...“ „Nevím jestli mám brečet nebo se smát nebo co vůbec a už vůbec nevím jak se mám cítit ... je to jako by mě někdo zradil ... a... a ty nevím proč.“ „Chápu tě ...“ „Chápeš mě, ale nedokážeš si ani představit jak špatně se teď cítím.“ „Chceš to někomu říct nebo si to nechat pro sebe.“ Sednu si na postel a pláču „Copak jsem tak špatná? Nebo tak nespolehlivá?“ obejme mě „Jen se vyplač ...“ „Nemůžu tomu pořád uvěřit ...“ „Já vím ... já vím ...“ „Co mám dělat? Jak se teď mám chovat?“ „Jediné co musíš dělat je být svá ... Jsi báječná žena a ještě lepší přemožitelka.“ „Měla bych se jít upravit na večírek ...“ „Asi ano, ale jestli tam nechceš jít nemusíme ...“ „Ne, moje pocity mi nesmí zabránit pracovat.“ „Nemusíš být za každou cenu silná ...“  „Já vím ... ale chci to.“ Řeknu a setřu si z očí slzy „Ty jsi s tím souhlasil?“ „Ne, ale nemohl jsem nás ohrozit tím, že bych ti to řekl.“ „Chápu ... já ... musím si vzít nějaké šaty.“  Řeknu a zvednu se „Nějaké jsem ti byl s Cordy vybrat, jsou ve skříni.“ „Ale to jsi nemusel...“ řeknu a usměju se, rozepnu zip na obalu na šatech, když se kouknu, jsou to šaty, které jsem měla na svém prvním večírku na střední „Angele ... jak jsi to ...“ „Věděl? Miluju tě a ... poprosil jsem Gunna a on mi o nich řekl.“ „Jdu se obléct.“ Řeknu a jdu do koupelny, kde zůstanu asi hodinu ... ke stříbrným lesklým šatům si nalíčím i oči stejnou barvou a rty vínově-černou rtěnkou, Angel už je dole, jdu za ním, když scházím z těch schodů a všichni se na mě koukají, jsem tak zranitelná a cítím se tak, jako by mi každý mohl ublížit už byť jen jediným nevhodným slůvkem nebo pohledem a já, už se necítím jako dřív, jako že sem mezi tyhle lidi patřím, teď cítím pravý opak, jako bych sem nikdy nepatřila a neměla tady co dělat, proč tu být a za co bojovat, za koho? Za lidi kterým jsem věřila a oni mě zradili, zradili tím nejhorším způsobem, jakým se dá „Lucy ... vypadáš úžasně.“ Prohodí Wesley a já jen nejistě odpovím „Díky.“ „Už je ti lépe?“ zeptá se Angel „Snad ano ...“ „A co se stalo, jsi nemocná?“ zeptá se Nat „Ne ... nejsem, ale díky za optání.“ Řeknu jedovatě „Co se ti stalo?“ „Nic se mi nestalo ... jasné?! Jsem v pořádku.“ „Tak proč se Angel ptal jak ...“ „Angel se ptá vždycky ...“ přeruším Semi „Dobře sestřičko ...“ odpoví zaraženě, Cordy má vidění „Co je? Co se stane, co jsi viděla ...“ koukne se s hrůzou na mě „Co?“ „Viděla jsem, jak Lucy někdo zabil ...“ „Cože?“ vyděsí se Angel „Kdy? A co měla na sobě?“ „Tyhle šaty...“ „Počkej a co mě zabilo?“ „To jsem neviděla ... ale byla tam nějaká žena, viděla tě a křičela ...“ vejde táta a společně vejde i máma a Josh, takže jsou zmatky „Tati?!“ „Proč jsi Joshovi řekla tati?“ „Nemusíš zemřít pokud uděláš co ti řeknu ...“ „Proč by mě chtěl někdo zabíjet ...“ „Protože ví, co tě může zabít ... zná tvé tajemství ...“ „To že jsem upír ví skoro každý ...“ „Ne tohle tajemství ...“ „A jaké, já žádné nemám ...“ „Vážně ne? A co tvůj strach ...“ „Můj strach?“ „Z čeho máš největší strach?“ „Z toho, že nebudu moct dělat svou práci ...“ „Ale z čeho máš panický strach?“ to už se mi rozsvítí „Proč by mi tohle někdo dělal? Tohle se nestane ...“ „Chápu, že máš strach ... strach z ...“ „Nevyslovuj to!!!“ „Už tě má ...“ chytím se za břicho, cítím obrovskou bolest, upadnu na zem „Chci ti pomoct ...“ „Lucy ... co je ti?!“ „Co mám udělat?“ „Musíš se tomu postavit tváří v tvář ...“ „Jak? Nemůžu se tomu postavit tváří v tvář ... tohle nejde.“ „Pokud to nedokážeš, zemřeš ...“ „Kdy?“ „Snad nechceš spáchat sebevraždu.“ „Už mě to napadlo, ale ... asi to není racionální řešení.“ „Musíš být opatrná ...“ „Nejsem dítě tati ... už jsem dospělá je mi 23 ...“ „Tvoje matka nikdy nedospěla ...“ „Naštěstí pro nás oba nejsem moje matka.“ „Musíš se postavit strachu a dokázat, že se budeš bránit.“ „Pokusím se, ale bude to ...“ „Těžké? Stát se upírem bylo těžší ...“ řekne a usměje se „To bylo ...“ zmizí „Co to bylo?“ „Jen táta ...“ „Tvůj otec je po smrti ...“ „Správně a proto můžeme předstírat, že se tohle nikdy ...“ upadnu na zem „Nestalo ...“ nesmí mít nade mnou moc ... nemá ji, já se nebojím, já se nebojím „Lucy?“ „V pořádku, jen se mi zamotala hlava. Můžeme jet ...“ „Opravdu tam chceš jet?“ „Jasně, tohle si nemůžu nechat ujít, když je to možná naposledy.“  „Lucy, moje vidění ukazuje budoucnost, ale můžeš s tím něco udělat ...“ „Dobře, budu si to pamatovat.“ Řeknu a vycházím „Opravdu je ti dobře?“ ptá se Angel „Jo, jsem v pořádku ...“ káravě se na mě podívá „Opravdu ...“ řeknu a políbím ho, dlouze ho políbím a pak nastoupíme do auta, kde už čeká Antony „Dobrý večer ...“ „Dobrý Antony ...“ „Slyšel jsem, že už se začínáš pomalu vzpamatovávat ze zabití Militea ...“ „Ano, to je pravda ...“ „Mám radost, že se lepšíš ...“ „V pořádku, chápu tě ...“ „V čem?“ „Že jsi mě dal Natem sledovat, jen nechápu, že jsem se tak snadno dostala k těm dokumentům ...“ chci se změnit v upíra, ale držím se na uzdě „Angele ... chci ... pokud se stane to co vím, že se asi stane ... budeš mě asi muset zabít ...“ „Cože?!“ vykřiknou oba „Je tu osoba ... ten démon co vraždí ty děti ... au ...“ vykřiknu bolestí, protože cítím, jak se to začíná dít ... začínám se pomalu měnit „Je tu proto, aby udělal z mého strachu skutečnost ...“ „Z jakého strachu?“ ptají se oba „To nechtěj vědět ... jen chci, abys mě zabil až to bude třeba.“ „Nezabiju tě, musí to jít i jinak ...“ „Copak to nechápeš?! Už to nejde ...“ řeknu a z posledních sil vyběhnu z jedoucího auta, je temná noc a prší, Angel běží za mnou, ale já jsem rychlejší, běžím do nějaké uličky, stojí tam žena „No dost, že jsi tady, už jsem na tebe dlouho čekala ... Nemáš šanci ... chudinko ...“ „Dělej ať už to máme z krku ...“ hlasitě se směje, kolem mě se objeví kruh „Co ... co to je?“ „To je tvůj strach ... díky kterému už nebudu potřebovat sílu těch dětí ... budu mít víc ... budu mít tvou duši ...“ řekne a hlasitě se začne smát „Jsi slabá a ovládá tě strach ... jsi slabá, nemůžeš se ani hnout, nohy se ti klátí ...“ před očima vidím vzpomínky, jsem oslabená a úplně se klátím na zem, najednou to zmizí ... někdo přiběhne a vrazí mi kolík přímo do srdce, cítím rozpad mého těla ...

 

Nexus ráj světa

Když otevřu oči, stojí přede mnou nějaký muž „Ahoj ...“ „Kde ... kde to jsem?“ „Tohle je Nexus.“ „Brána mezi světem smrtelných a podsvětím nebo světem mrtvých?“ „Chytrá holka ...“ „Co tu dělám?“ „Na tohle musíš přijít sama ... ten nahoře se rozhodnul, že jsi sice „ďáblovo stvoření“ ale udělala jsi tolik dobrých skutků a bála se jen jediné věci ... ztráty duše ... protože bys už nikdy nepomáhala lidem a ostatním žít v klidu, míru a pokoji ...“ „To radši ať zemřu a už se nikdy nevrátím ... což se stalo ...“ řeknu a o kousek popojdu „Tohle není definitivní možná ...“ „Cože?“ „Bůh se rozhodl, že pokud uznáš svoje chyby a zamyslíš se nad svým životem ... můžeš zpátky, ale pokud ne, zůstaneš v zemi mrtvých ...“ „Proč by tohle dělal?“ „Jak už jsem řekl ... mnohokrát jsi pomohla na svůj vlastní úkor ... mnohokrát jsi obětovala svůj vlastní život ... a pomohla jsi i nepříteli což by nedokázal každý a proto stačí jen když se podíváš na to co jsi vidět nechtěla ... tvoje vzpomínky ti nemohou ukrást ... stejně jako tvou duši ...“ „Ale já se nemůžu vrátit, moje tělo už neexistuje, jsem prach ...“ „Jeho síla je mocnější než vaše ubohá kouzla a čáry ... Až budeš připravená, budeš moct jít. Já jsem tvůj anděl ... Gabriel ... to já tě ochraňoval ...“ „A kde máš křídla?“ „Vy lidé ... věříte každé báchorce ... andělé nemají křídla.“ „Jak dlouho už jsi můj anděl...“ „Od tvého narození a věř, že jsem tě nechtěl ...“ „Proč?“ „Byla jsi křížená s upírem a já nechtěl cítit tu bolest až to zjistíš ...“ „Cítit?“ „Já ... tohle bude jen mezi námi... přirostla jsi mi k srdci ... a tohle by se nemělo stát ...“ usměju se „Když se něco s důsledkem problému nesmí stát, stane se to na 286% ...“ „Asi máš pravdu ... tvůj otec je na tebe pyšný ...“ „Ano ... já vím ...“ řeknu a najednou se objevím před naším vánočním stromečkem, je mi 14 a Semi je 11 „Lucy ...“ ohlédnu se „Mami? Pojď sem ...“ „Co se děje?“ „Hvězda nebo anděl?“ zeptá se máma a já se zamyslím, co teď asi dělá Angel „Lucy?“ „Anděl ...“ máma se usměje a táta ho tam dá, obejmu naše i se Samanthou, tehdy se objevím zase v Nexu, po nějakém čase stráveném v Nexu tam přijde Gabriel, jen sedím a koukám se dolů „Jak se cítíš?“ „Zmateně ...“ „Proč zmateně?“ „Zjistila jsem, že má matka je čarodějka a nechápu jak mi to mohla neříct ...“ „Každý si chrání své tajemství.“ „Dole už budou vánoce ... vždycky jsme na ně s Angelem seděli na střeše a povídali si ...“ „Stýská se ti?“ „Jo moc se mi po něm stýská ...“ řeknu se slzami v očích „Ale teď už jsem tady ... a sama to nezměním.“ „Povídej mi o něm ...“ „Je strašně starostlivý ... ale pořád mu na očích vidím tu bolest, tu neustávající bolest ...“ „Kvůli tobě?“ „Myslím, že kvůli tomu jaký byl jako Angelus ... a taky kvůli Buffy ...“ „Měla jsi strach, že tě nemiluje, viď?“ „Jo ... pokaždé, když jsme byli spolu ... měla jsem strach, že myslí na ni a ne na mě ...“ „Ale zbytečný ...“ „Neříkej mi to ...“ „Já myslel, že tohle chceš, jistotu...“ „Nic není jisté ... život, smrt, láska ...“ „Proč myslíš ...“ „Vždycky přijde něco, co změní to co se stalo ... u života a lásky to bývá často smrt ... proč bývá takhle krutý? Ne ke mně, ale k němu ... nechtěla jsem, aby Angel ještě někdy musel trpět ... a teď je to všechno zpátky.“ „Máš pravdu ... Jsi první, kdo se mnou mluvil takhle ...“ „Jak dlouho už jsem pryč?“ „Tři roky ...“ „A on nepřestává doufat ...“ řekne Gabriel „Všechny to bolelo ... dokonce i Lindseyho ...“ „Jo ... Max zmizel, Cordy má syna s Wesleym ... Semi už má druhé děťátko ... holčičku ... Lucy ... Virginie a James se odstěhovali a Angel se nepřestává trápit bolestí.“ Řeknu a to už pláč neudržím „A tobě by už bylo 29 let ...“ řekne Gabriel a já si pomyslím ,Bolestí mi snad pukne srdce‘ „A ty jsi dokázala, že i přes to, že jsi upír jsi čistá ... upřímná a nejsi ani troch podobná „ďáblovu stvoření“ a to znamená, že jsem se rozhodl pustit tě dolů ...“ řekne a usměje se, otočím se k němu „To myslíš vážně?“ jen se usměje, obejmu jej „Ale ať tady už nikoho od vás dlouho nevidím ...“ „Slibuju ...“ řeknu a já se octnu před dveřmi knihovny. 

 

We wish you a merry christmas

Je štědrý den, noc ... z knihovny je slyšet jak hrají vánoční koledy, pláču štěstím, ani nemám odvahu zaklepat, chvíli poslouchám „Angele ... no tak, už se vzpamatuj ...“ „Jediný co by mi pomohlo by byla rychlá a účinná smrt ...“ „Tati ...“ řekne Connor „To pochopíš až budeš starší ...“ „Jo já vím, že jsi ji miloval, ale život jde dál ...“ „Dneska by jí bylo už 29 ... vzpomínáte jak vždycky nadávala, že ji nebereme jako dospělou ...“ „Jo ... nebo jak ses dozvěděl o tom, že ti dává svou krev...“ řekne hlas Buffy „A jak statečně nesla že se stala upírem a změnil se jí celý život ...“ „Lucy byla báječná ...“ „Jdu jí zapálit svíčku na hřbitov ...“ „Angele, dneska jsi tam byl patnáctkrát ...“ „Kdyby měla pomník tady tak se odsud nehnu Cordy ...“ „Tati ... měl bys už začít žít ...“ „Řeknu ti to takhle Connore ... já ji miloval, ona milovala mě a chtěli jsme spolu být ... mohli jsme spolu být opravdu navěky, ale teď už se můžeš spolehnout, že už žít nebudu a jestli se podívám na nějakou ženskou se kterou bych mohl potencionálně něco mít bude to jen kvůli tomu, že ji někdo bude vraždit, rozumíš?!“ „Ale už je to tři roky a ty jsi viděl, jak se ...“ „Nedopovídej to ...“ řekne s poklesem hlasu což znamená, že mu ho brzdí slzy „Angele, všem nám moc chybí, ale nejde to vrátit, čas nejde vrátit a ona taky ne ...“ někdo otevírá dveře, je to Angel, vrazí do mě, ale nevšimne si, že jsem to já „Omlouvám se ...“ „Nemusíš ...“ až teď si toho všimne, je jako zmražený, nemůže mluvit, dveře se zavřely, takže to ostatní nevidí „Já ... jsem tady ... a už neodejdu ... vím, že je to divný ... a neříkám, že ne ... viděl jsi můj poslední okamžik ... Byla jsem v Nexu ... pustil mě ... už nastálo ...“ říkám rozpačitě se slzami v očích, obejmeme se „Moc jsi mi chyběl.“ „Nemůžu ... nemůžu tomu uvěřit, že jsi tady a živá ...“ „Upír jsem pořád ... ale chápu ...“ „Je ... je to skutečné?“ ptá se a já cítím, jak mi jeho slzy ztékají po plášti „Jsem tu už napořád ... toho nahoře už nebavilo jak jsem pořád seděla jako tělo bez duše a unavovala ho tím, co už milionkrát slyšel ...“ „Miluju tě ...“ „Já tě taky miluju...“ asi po dvou hodinách co tam jen tak stojíme v objetí a brečíme vejdeme dovnitř, všichni pijí koňak a povídají si, bez ohlédnutí Cordy řekne „Kde jsi byl tak dlouho?“ „Omlouvám se, že jsem vám ho na tu chvilku ukradla ...“ to už se všichni zděšeně otočí „Lucy ...“ „Ty?“ „Ano ... žiju.“ „Ale vždyť ses ...“ „Rozpadla?“ „Jo ...“ „Vrazili ti kolík do srdce sestřičko ...“ „Jo ... ale ani nevím jak jsem si to zasloužila, že mě ten nahoře pustil zpátky.“ „Kdo? Jako Bůh?“ řekne Spike výsměšně „Jo ... existuje pro tvou informaci.“ Sednu si do křesla „Počkej, jak to myslíš, že Bůh existuje ?“ ptá se Semi zmateně „A kde jsi to celou dobu byla?“ „V Nexu ...“ „V Nexu?“ „Jo ... to je místo mezi naším a jejich světem ...“ „Jejich?“ „Mezi světem mrtvých ...“ „Proč tě pustil? To není normální, aby mrtvoly ožívaly ...“ řekne máma „Díky.“ Řeknu sarkasticky „Ne, omlouvám se, nemyslela jsem to tak, ale ... nechápu to proč jsi zase tady.“ „Prý jsem toho udělala víc dobrýho než špatnýho a tak jsem tady ...“ „Tohle je ten nejhezčí vánoční dárek, co jsem kdy dostal ...“ řekne Angel a obejme mě „Můj taky ... mimochodem dámy gratuluju ...“ „Jo ... ty jsi to všechno odtamtud...“ „Jo , viděla ... stejně jako minulost bohužel i tu nehezkou ... lépe řečeno tu, kterou jsem nechtěla vidět.“ „Jakou?“ zeptá se Angel a pustí mě „To co jsem asi spíš vidět neměla ...“ „Co?“ „Něco z minulosti, pro mě bolestivé, ale pro tebe asi šťastné ...“ „Co?“ řekne Angel znovu „No vás dva tebe a Buffy ...“ „Lucy, víš přece, že mezi mnou a Buffy je konec ... bez urážky ...“ „V klidu...“ řekne Buffy „Jo, ale taky jste mysleli, že to bude na pořád ...“ „Ano, ale ani jeden jsme nepřemýšleli racionálně tehdy ...“ „A jak víš, že tohle neděláme teď ...“ „Protože tě miluju ...“ řekne a pro mě jako by se v těch dvou slovech zastavil čas ... nic jiného než tyhle dvě slova neexistuje „Lucy... vnímáš?“ „Jo ... jen už jsem zapomněla jak to z tvých úst zní ... když mi to říkáš ...“ „A viděla jsi otce?“ zeptá se máma „V Nexu ne ... ale už to vím ...“ „Co jako?“ „Kniha stínů ...“ „Co je s ní?“ zeptá se Wesley a máma ztuhne „Nemůžu uvěřit, že jsi mi o tom neřekla ... po tom co ty jsi věděla o mě a upírech.“ „Musíš mě pochopit ...“ „Nevyčítám ti to ... Gabriel mě naučil že chybovat je lidské, ale odpouštět je božské.“ „Gabriel ...“ „Anděl ...“ „Anděl?“ zeptá se nevěřícně Angel „Ano... anděl ...“ „A mluvila jsi ... však víš s kým.“ Řekne  Semi „Ne.“  Rozbolí mě hlava „Au...“ „Co je?“ zeptá se Angel „Cítím bolest ... a není to nic příjemného.“ Angel se usměje a dá mi pusu na čelo, vidím jak se pohnuly dveře, prudce vstanu a jdu ke dveřím „Co je?“ ptají se ostatní „Gabe?“ kouknu se na oblohu a už vidím jen modrou kopu světýlek „Gabe ...“ vykřiknu a kopa se zastaví, všichni hned vyběhli za mnou a já jen uslyším „Budu na tebe dávat pozor ...“ z nebe spadne slza „Co to bylo?“ ptá se máma „Anděl ...“ začne sněžit, všichni jsme z toho dost překvapení „Sníh...“ řekne Buffy, smutně se kouknu na nebe „Nejsi šťastná?“ zeptá se Angel „Jsem, ale bolí mě, že on zůstane sám ...“ „Kdo? Bůh?“ „Ne ... Gabe.“ „Je anděl, ne?“ „Ano, ale je sám ... úplně sám ...“ „Začíná tu být zima ... měli bychom jít dovnitř ...“ hraje písnička od Chrise Rey - Tell me tehere´s a haven, sedneme si a posloucháme tu okouzlující vánoční písničku „Tohle hráli, když jsme spolu poprvé trávili vánoce ...“ řekne Angel „Jo ...“ „Co je s tebou?“ zeptá se Semi „Nic ... jen přemýšlím ...“ „Jaký to bylo?“ ptá se Gunn „Co jako?“ „Když ti vrazili kolík do srdce.“ „Charlesi...“ okřiknou ho všichni „Ne ... ne ... to je v pořádku. Byla to strašná bolest ... jako bys umíral zevnitř ... když se ti rozpadá tělo, ještě to vidíš jak tvoje ostatky odevlává vítr. A s každým zrnkem prachu, co odevlaje vítr to bolí víc ...“  všem to vyrazí dech „Jakoby tě někdo po kouscích odřezával a zabíjel tím nejbolestivějším způsobem ... a najednou vidíš všechno ... celý život, maličkosti, okamžiky a lituješ, že sis nevážil třeba i takové maličkosti, že jsi objal osobu, kterou miluješ ... že jsi jí před smrtí neřekl sbohem, že sis víc nevážil její přítomnosti ... uvědomíš si, jací jsou ostatní doopravdy a jak ses choval vůči nim ... myslíš, že sis měl víc vážit okamžiků ... maličkostí ... drobnůstek ... zážitků ... a vůbec všeho co se stalo v tvém relativně krátkém životě. Uvědomíš si, že nic, opravdu nic tě nemůže vrátit zpátky, zůstaneš sám v nicotě ... pekle všech těch vzpomínek co tě uvěznily do kousku prostoru. Nemůžeš dýchat, pohnout se nebo přemýšlet o tom co, jak nebo kdy se  stalo ... dopadneš nebo budeš věčně mizet nicotou? Tohle ti pořád běží hlavou a nevyhneš se tomu ... tomu co se stane ... nemůžeš tomu zabránit ... co se vlastně opravdu stane nebo stalo? Nevnímáš čas... vůbec nic jen ty vzpomínky a bolest.“ „Která snad nikdy neskončí ...“ doplní Buffy „Vím jaké to je... umřít i když jako člověk.“ „Už mi neumírej …“ řekne pevně Angel a obejme mě „Slibuju …“ řeknu a pevněji ho stisknu, to co teď cítím si nedokáže nikdo představit ... tu bolest, tu úzkost a zároveň štěstí ... volnost a radost ze dne, kterým se znovu dostávám do života, už navždycky budu mít strach ... že umřu já nebo Angel nebo kdokoliv ... je to ten strach, co vám říká buď opatrná, ale vychutnávej každý okamžik ... každou vteřinu, sekundu, protože zítra už tu nemusíte být, ti lidé už tu nemusejí být ... ba co víc ... ten okamžik už se nevrátí ... ne stejný jako si ho prožíváte teď, nebude tak smysluplný, chápavý, opravdový, dokonalý. Nic se neopakuje a když ano, jen vás to bude víc bolet, trápit a tížit na svědomí, protože si budete říkat ... kdybych se zachoval jinak, bylo by to lepší... ale nebylo, věřte mi. Všechno se děje z určitého důvodu, za jistým cílem ... za jistou ideou dokonalosti či naprosté šílenosti. I láska je taková ... právě ona je ta titěrná věc co váš drží pohromadě ... bez ní jste nic. Ani si ji neuvědomujeme, ale každý pociťuje lásku k někomu nebo něčemu ... ale ať už je jakákoliv, vždy bude znamenat víc než náš život. „Na co myslíš?“ ptá se Cordy „Na všechno a na nic ...“ říkám, když pouštím Angela „Jak to myslíš?“ „Jsem tak šťastná, že nejde myslet na nic konkrétního ... Kde je Nate?“ „No ... převeleli ho.“ „Aha ... vadilo by vám, kdybych si šla lehnout?“ „Jasně, že ne ...“ Angel mě vede do jeho pokoje, všichni ostatní jdou taky „Co je?“ zeptám se a otočím „Nic ... jen ...“ „Ráno budu v pokoji ... nemusíte mít strach.“ Odejdou, Angel zavře dveře „Nemáš něco ... na spaní, už dlouho ...“ „Jo ...“ řekne a podá mi košili „Díky...“ řeknu a svléknu ze sebe šaty, Angel se otočí, protože tohle není na místě „Už se můžeš otočit ...“ řeknu a vklouznu do postele, pěkně se zabalím do deky a Angel si sedne vedle mě „Chceš si ještě povídat?“ zeptá se opatrně, přitulím se k němu a taky ho zabalím do deky „Proč ne ...“ „Moc jsi mi chyběla.“ „To ty mně taky ... hodně jsem přemýšlela o tom všem, co se stalo ... nebo stane.“ „A na co jsi přišla ...“ „Na to, že tě děsně moc miluju ...“ úplně mu to vžene slzy do očí „Co je?“ „Jen už jsem ani nedoufal ... že bych to ještě od tebe mohl slyšet.“ „Víš, ani jsem si to neuvědomovala, ale láska ... je to nejcennější co tě může za život potkat ... je důležitější než život ... smrt a nic, opravdu nic ji nemůže zničit, pokud je opravdová ... ani smrt nezničí plameny toho co jsem k tobě kdy cítila nebo cítím ... to co je opravdové ... silné nemůže zmizet. O tom jsem se přesvědčila ... vždycky jsem věděla, že spolu zůstaneme, ale netušila jsem , že to zajde až sem ... do úrovně nezničitelnosti ... Vím, že jsi miloval Buffy ... moc dobře to vím, ale vím taky, že kdybys mě nemiloval stejně jako ji tehdy, nebyl bys tady ... jen se mnou a za ty tři roky ... bych zmizela a ty bys měl někoho jiného ... ale ono se to nestalo, jako bych jen odešla na maličký okamžik ... na vteřinku, jako by se nic, opravdu nic nezměnilo ... ty ... já. My oba ... a vůbec všechno kolem ... vím, že i kdybych umřela navždy ... budeš pořád střádat dva měsíce špinavé prádlo a až potom mi ho dáš vyprat ...“ řeknu a usměju se „Ale vím taky, že už nezmizí to co je mezi náma ... ten pocit. Když nad tím zauvažuješ je to zmatek ... obrovský kráter pocitů a zmatků, ale bez toho už bysme to nebyli my ... ty a já. Láska je zmatená, my jsme zmatení, ale snad právě to nás drží při životě ... snad jen to udrželo tu víru, že se jednoho dne objevím ... a můžeš mi věřit, že já nepřestávala doufat, že se jednou zase uvidíme i když to bylo nemožné ... Někdo moudrý mi jednou řekl, že to co si myslíš nesmí ohrozit to co cítíš nebo v co věříš i když je to sebenemožnější, když věříš, doufáš celým svým srdcem ... stane se to a i když si myslíš, že to nemůže vyjít, věř v to a právě ty vyhraješ nad tím racionálním a získáš to o čem sis myslel že bylo nemožné ... nepřestanu věřit ... nikdy už nepřestanu věřit, že zůstaneme spolu ... nikdy nepřestanu věřit, že mě miluješ a že možná jednou splníš slib ... že si mě jednou vezmeš ... ale taky nikdy nepřestanu věřit, že zničíme zlo ... ale věř, že jestli tady budou démoni, příšery, duchové ... temní zaklínači ... budou tu i ti kteří je budou zabíjet a v této generaci jsme my ...“ řeknu a pohladím ho po tváři.

 

Amor bez lásky?

„Ale teď už dost ... chci se trošku vyspat ...“ řeknu, dám mu pusu a v okamžiku usnu, když se probudím, kouknu se na hodiny, které se ani za tři roky nepřenesly na jiné místo ... u mého nočního stolku, je půl deváté, obléknu na sebe šaty, které leží na křesle, Angel mi je tam nachystal ... on nezapomněl ... jsou to moje ošoupané rifle a šedé tričko s krátkými rukávy, a spodní prádlo, černé, jiné totiž ani nenosím ... no jo, morbidní až do morku kosti. Chci sejít dolů, ale něco mi nedá a poslouchám rozhovor „Angele, celé tři dny, co spala jsi nezamhouřil oka ...“ „Ne, jeden den jsem spal... ani si nedokážete představit, jak krásný je vědět, že zase leží vedle mě.“ „Ano, taky mám strašnou radost, že mám zase svou milovanou dcerušku ...“ řekne máma „Co řešíte?“ zeptá se Anagogic, pomalu sejdu dolů a zakryju mu oči, máma jde do práce něco tam zapomněla „Kdo je to?“  „Hádej ...“ řekne Angel „Nevím ... všichni jsou dole, pak jedině Darla?“ pustím ruce volně k tělu a Anagogic se otočí, začne ječet způsobem jako by zpíval „Áááááááá ...“ „Taky tě ráda vidím ...“ řeknu a v tu ránu mě napadne písnička, letím pro tužku a papír a píšu „Co děláš?“ poslední tečka „Napadla mě písnička ...“ „Ty ... žiješ?“ „Jo ...“ „Myslel jsem, že Angel tě viděl ...“ „Umřít?“ „No ... ano.“  „Taky tomu nerozumím, ale jsem ten nejšťastnější člověk na téhle planetě ...“ „Jak nebo proč?“ „To já nevím ... jen, taky jsem hodně zmatená a nervózní z toho všeho.“ „Proč nervózní?“ „Zase můžu dýchat ... žít, cítit ... zase můžu být tím čím jsem byla před tím. Než mě ta démonka donutila se zabít ...“  „Démonka?“ „Jo ... byla to démonka strachu, byla v té uličce se mnou ... zabil jsi ji, že Angele?“ zeptám se nejistě „Ne ... nebyl tam nikdo, jen jsem viděl jak sis vbodla kolík do srdce.“ „Ne ...“  „Co je?“ „Máma ... kde je?“ „Musela jít do práce ...“ rozběhnu se tam, v galerii je tma, Angel a Gunn s Wesleym běží za mnou, je tam ta démonka, drží mámu u krku, nemůže se hýbat „Kde je tvá dcera?“ křičí na ni „To ti neřeknu ...“ „Tady mě máš!“ pustí ji „Jsi zpátky?“ svou tvář změním v upíra „Co chceš od mé matky?“ „Její duši!“ „Jen přes mou mrtvolu!“ zakřičím a odkopnu ji „Mě jsi zabít mohla, ale je necháš být, rozumíš?!“ řeknu, vytáhnu Faithin nůž a zabodnu jí ho do srdce, máma se krčí v rohu galerie „Navždy!“ řeknu když křičí bolestí „Nenechám tě dál zabíjet nevinné ...“ v tu chvíli zmizí, máma mi skočí do náručí, obejme mě a pláče „Pšt ... už bude dobře, slibuju, už je to pryč.“ To dovnitř vběhnou kluci „Na to že jsi byla tři roky mrtvá jsi rychlá ...“ řekne Gunn „Co se stalo?“ zeptá se Angel „Nic ... jen ... nic.“ Wesley se usměje, máma mě pustí „Vítej zpět do práce.“ Objeví se tu modrý vír a vstoupí do mě, oslabí mě a musím si kleknout „Co je to?“ spokojeně se usměju „Něco, o co jsem se bála ...“ řeknu a obejmu Angela „Miluju tě ...“ „Taky tě miluju.“ Řekne s nechápajícím výrazem, proč to říkám zrovna teď v tuto chvíli ... v tento okamžik „Měli bychom jít domů ...“ řekne Gunn „Dojdeme za váma ... jen, chtěla bych ještě něco s Angelem ...“ „Jasně ...“ řekne Wesley, jdeme s Angelem ven, dovedu ho až k pláži „Kam mě to vedeš?“ ptá se protože jdeme mou tajnou cestou „Tuhle část L.A. jsem ještě neviděl.“ Když dojdeme k moři je překvapený „Ty ... ty si to všecko pamatuješ?“ „Pamatuju si každou maličkost.“ Sedneme si tam a asi po půl hodině se tam zničehonic začneme milovat, odcházíme tak ve dvanáct, šťastní a zamilovanější než kdy před tím. Takové jaké to bylo teď už to nebude,  hezčí už to být nemůže, když dojdeme oba s úsměvy na tvářích do knihovny, ještě před ní mě vezme do náručí a odnese dovnitř, hlasitě se smějeme „Angele, máš práci.“ Řekne Wesley a tím přeruší zával hlasitého smíchu, Angel mě pustí „Copak je s vámi vy dva?“ „Oslavujeme ...“ řekne Angel a dá mi pusu „Teď k té práci ...“ „Snad teď nechceš pracovat?“ řekne Wesley nechápavě „Ne máš pravdu, řekla jsem to jen proto, abych se mohla nudou kopat do zadku ... tak o co jde? Démon? Zaklínač? Temný anděl?“ „Já ...“ řekne vcházející vzor slušného chování v pubertálním věku „Wesley?“ koukneme se na něj oba „Je to ... řekni to sám.“ „Já se za to nestydím ...“ „Tak co? Puberťák co potřebuje poradit s láskou?“ „Jsem Amor ...“ začnu se s Angelem nehorázně smát „Co je? Nevím co je na tom směšného?“ držím si ústa a mávnu rukou „Jen jsem si tě představovala jako přerostlý batole a ne jako puberťáka.“ „Hele, je to jako s přemožitelkami, vím o tom jen já a ti nahoře ... snažím se žít normální život a vystudovat, pak pracovat jako člověk a pomáhat v mým oboru.“ „Čím chceš být až vystuduješ?“ „Údržbářem.“ „Paráda ... ale co potřebuješ od nás?“ „Když jsem byl venku s Phoebe jeden démon mi ukradl prsten, kterým dělám všechny svoje kouzla a potkal jsem jednoho kluka, co mi řekl o vás dvou ... jste prý v oboru nejlepší.“ „Jak vypadal ten prsten?“ „Snad nechceš vážně pracovat?!“ „Ale ano, chci.“ Amor mi sáhne na rameno „Páni, jsi strašně silná...“ „Na Angela nemám ...“ řeknu s úsměvem „Myslel jsem psychicky ... to se divím, že se mi podařilo vás dva dát dohromady ...“ „Cože?! Tím jsi chtěl říct co?“ „No ... jen, jsi dost silná na to, abys mým kouzlům odolala ... ale nestalo se to ... moje magie na tebe prakticky nemá moc.“ „Tvým kouzlům jsem odolala, ale jeho ne.“ Řeknu a dám Angelovi pusu „Ale teď k věci. Jak ti máme věřit? Tohle může prohlásit každý.“ „Fajn ... říkala sis o to. Miluješ Angela, ale cítíš se nejistá, ohrožená, protože je tady Buffy, v hloubi srdce víš, že tě miluje, ale nejsi si jistá tím co cítí k ní. Říkáš si: Bože, tolik toho spolu zažili, tak moc se milovali, ale co já? Co můžu znamenat ...“ Angel a Buffy se na mě oba kouknou „Dobře, věřím ti ...“ „Lucy, copak jsme tohle tisíckrát neprobírali?“ „Jo ... ale …“  „A teď Angel, taky si není jistý tím vším co se stalo ... byl tu Max a on měl strach, že pravidlo stará láska nerezaví v tvém případě bude platit. Sám ani nevím, jak to že jste spolu a nejste svoji, skvěle se k sobě hodíte ...“ to mě znervózní „No dobře, teď k tomu tvýmu problému, jak najít ten prsten?“ „Proč jsi nervózní?“ zeptá se Amor „Chci tě už mít z krku ...“ „Nechceš slyšet pravdu?! Neznáš život ... je krutej a my s ním musíme bojovat ze všech sil, ale když neuneseš pravdu... zemřeš tíhou života.“ „Hele mladej! Je mi o nějakých deset možná i víc let, jsem upír, vraždím démony, vyvázla jsem z jícnu pekel, z Nexu a ty mi tu budeš vyprávět něco o tom, jak mám brát život? Je krutej, já vím, můj táta spáchal sebevraždu, snažil se mě zabít kluk, se kterým jsem chodila ... nikdy nebudu moct mít děti s mužem kterýho miluju a je mi fuk co si myslíš o tom, proč nejsme ještě svoji, tohle je na mě a Angelovi. Hlavně neříkej jak mám žít ... na tohle nemáš právo, na tohle má právo jedině ten nahoře a ne nějakej patnáctiletém puberťák co se snaží dospět a být Amor, rozumíš?!“ „Tohle jsem nevěděl ...“ řekne tiše „Ovšem, jak bys mohl ...“ „Takhle vypadá ten prsten...“ řekne a položí na stůl obrázek prstenu na starém papíře ... je vytrhnutý „Cordy, můžeš?“  vezme si papírek a má vidění „O ou ...“ „Co má znamenat o ou?“ sejde Blythe „Nazdárek ve spolek ...“ „To je ona ...“ vykřikne Amor „Kdo?“ zeptá se Blythe „To ona mi ukradla můj prsten...“ „Co to blábolí?“ všichni jsme šokováni „To bude omyl ... Blythe by ho nevzala ... k čemu by jí byl ...“ koukne se na obrázek „Amorův prsten, proč je tu ten obrázek? A co tu dělá tenhle puberťák?“ „To je Amor a myslí si, že ty jsi mu ukradla ten prsten ...“ „Cože? Proč bych to asi tak dělala?“ „Chceš zničit lásku kvůli Antoniovi.“ „Ale prosím tě ... je to už přes dvě stě let stará historie ... kdybych chtěla něco udělat, byl by už dávno tady. Nezapomínej, že ovládám magii ...“ „Nechceš mi snad tvrdit, že jsi mi nevzala prsten, že to byl někdo s tvou podobou ...“ „Ambra ...“ „Kdo?“ „Před dvěmi sty lety, Antonio stvořil ženu, mou kopii, říkal, že když nás bude víc, zničíme svět ... ale háček byl v tom, že se oživí až za dvě stě let, v budoucnosti. Má moje pocity, to co jsem cítila tenkrát ... chce ho vzkřísit ... to ne.“ „Kdo je Antonio?“ „Můj milenec ... zabila jsi ho před dvěmi sty lety ... v jiném životě.“ „Co?“ „To vysvětlím pak ... důležité je, že Ambra potřebuje ten prsten na vzkříšení Antonia ... Všechny nás zabije ...“ řekne Blythe „Ne ... to se nestane, nedovolím, aby se komukoliv z vás něco stalo ...“ „Jak ji chceš najít?“ ptá se Blythe „Ona si najde nás ...“ „Jak to víš tak jistě? Má všechno k tomu kouzlu.“ „Gabriel mě naučil, že ne všechno je takové jaké se zdá, jestli jsem jí v minulém životě zabila Antonia, bude mě chtít zabít v tomhle, aby se to neopakovalo nebo se snad mýlím?“ „Chceš zase zemřít ...“ „Už ne ...“ řeknu rozhodně „Aby člověk přežil, musí přemýšlet ... čím silnější útočník je, tím větší problémy nastanou ... musíte předpokládat co se stane, přemýšlet nad každým krokem. Teď mě tak napadá ... když ti vzala ten prsten, jak to udělala?“  „Mrštila mnou o zeď, držela pod krkem a vzala si prsten ...“ „Ano, jasně, to je zjevný, ale bylo tam hodně lidí?“ „Jo ... asi deset, dvacet...“ „To znamená, že není úplně jako ty Blythe, nepromýšlí akce do detailů jako většina démonů ...“ „Což znamená, že Antonius její mozek nechal pracovat na nižší bázi, nedokončil to.“ „Správně Wesley ...“ „To znamená, že s kouzlem začne později, je zmatená, nezkušená, nebojí se lidí ... ale nezná nás všechny, takže, když tam půjdeme všichni, nebude to podezřelé a úspěšnost akce bude stoprocentní.“ Řekne a usměje se „To je geniální...“ řekne Angel „Na co čekáme, jdeme nachystat zbraně.“ Řekne Spike „Blythe, co víš o tom rituálu?“ „Potřebuješ k němu Amorův prsten, rituál musí být prováděn za úplňku ... na místě, kde dotyčný zemřel, prsten se položí na jeho kosti a musí vyřknout kouzlo ... to zapříčiní, že mrtvola začne ožívat, pak ji zabije jen nůž potřísněný krví z osoby, kterou miloval.“ „To se nestane ... zničíme ji dřív než se jí podaří ho oživit.“ „Jo ...“ řekne a jde nahoru „Co je s ní?“ zeptá se máma „Jdu za ní ...“ řeknu a jdu do pokoje, je udělaný ve stylu hrobky „Můžu?“ „Jasně ...“  řekne smutně, sedí na okně a kouká ven do temné noci „Co se děje?“ „Jak jsi to poznala?“ „Část v mým těle je taky tvoje ... vzpomínáš?“ „Zdá se to tak snadné ... zabít ji a on se neprobudí.“ „Prakticky je to jednoduché, ale jaké to bude mít následky po psychické stránce pro tebe?“ „Jak jsi to ...?“ „Poznala? Je jasný, že ho pořád miluješ ... a úplně tě chápu.“ „Chápeš? Je to démon co chce zničit svět a já jsem šílená, když ho miluju, ale ty mě chápeš?“ „Kdyby se stalo tohle mně a Angelovi, taky bych se cítila jako ty a nezáleželo by mi na tom kolik lidí zemře i když to zní děsivě.“ „Před dvěmi sty lety jsem se smířila s jeho smrtí a teď by se měl vrátit, ale já to nesmím dopustit.“ „Nemusíš tam chodit ...“ „Když tam nepůjdu, dokážu jen, že jsem slabá jako tenkrát.“ „To není pravda, jsi ta nejsilnější žena, co jsem kdy poznala, neznám nikoho kromě tebe, kdo by tak otevřeně říkal a dělal co si myslí. Když jsem tě poznala, věděla jsem hned, že jsi ta nejsilnější žena na světě ... měla jsi odvahu říct mi pravdu a snášíš, že všechno kolem je jiné než bys chtěla ... že jsi mě nemohla vychovávat a vidět to co bylo důležité tehdy.“ „Nejsem dobrá matka ... vždyť jsem nebyla v tvém životě skoro vůbec.“ „Ale každou sobotu večer jsi mi četla pohádky a seděla u mě, když jsem měla strach ... do mých šesti, pak už jsem tě neviděla.“ „Ty si to pamatuješ?“ „Jo ... a jsi dobrá matka, jsi ta nejlepší, nebyla jsi u mě tehdy, ale teď ano, byla jsi umě, když jsem to nejvíc potřebovala a pomohla mi jako nikdo předtím. Naučila jsi mě jak brát život takový jaký je a nesnažit se jej změnit, protože bysme nebyli spokojení nikdy.“ Řeknu a chci odejít, už stojím ve dveřích „Chci jen, abys věděla, že tě mám ráda jako matku a že jestli tam nepůjdeš, budu tě respektovat stejně jako před tím.“ Řeknu a jdu dolů „Co je jí?“ „Nic ... jen potřebuje klid.“ „Měli bychom vyrazit ... jde už Blythe?“ „Ona ...“ „Jsem tady.“ Řekne a schází dolů ze schodů obejme mě „Jsem ráda, že mám tak báječnou dceru ...“ „Jsi si jistá, že tam chceš jít?“ „Jednou mi kdosi řekl, že bát se mám jen ztráty ... a já nemůžu dovolit, aby se vám něco stalo, ne? A kdyby byl náhodou vzkříšený, zabil by vás a to nemůžu dovolit.“ „Víš jistě, že tam chceš?“ „Jsem si jistá ...“ řekne a vyrazí kupředu, jdeme tam celé parta (já, Angel, Blythe, Wesley, Gunn a Semi, Cordy, Spike, Buffy a máma s Joshem zůstali v knihovně s Amorem), dojdeme k opuštěnému místečku, kde je jen Ambra, má už vykopané kosti a právě dokončila to kouzlo „Nééééé !!!“ křičí Blythe, Antonius vstane „Blythe ... lásko, konečně po dvou stech letech utrpení můžeme být zase spolu, tak jsem se těšil na tenhle okamžik.“ Blythe brečí „Proč pláčeš lásko? Přivedla sis přátele?“ řízne se do ruky „Blythe ne ... to nesmíš udělat ... miluju tě a ty mě, byli jsme pro sebe stvořeni.“ Vyzdvihne meč, on před ní klečí „Nedovolím ti to!“ křikne Ambra, Gunn a Semi ji chytí a svážou „Odpust mi ...“ „Ne ... to nemůžeš, miluju tě Blythe!“ sekne s mečem a vrazí mu jej přímo do srdce, pak si klekne na zem a brečí, obejmu ji, klečím tam s ní a nic neříkám, jen poslouchám ten hlasitý pláč, Wesley vezme z hromady kostí prsten „Teď řekneš něco na styl toho, že to bude dobrý, že mám pravdu?“ řekne, když už doma sedí v pokoji „Neřeknu, protože na tohle nemám právo ... bolet to bude už vždycky jen při vzpomínce, ale časem ti to snad přestane rvát srdce ... chceš něco donést? Kávu, čaj?“ „Ne ... chci být sama.“ Řekne a já odejdu „Jak jí je?“ ptají se všichni starostlivě „Jak by jí mohlo být? Musela zabít toho, koho milovala ...“ „A koho miluješ?“ zeptá se Angel, sednu si mu na klín, dám mu pusu a řeknu „Jenom tebe ...“ „Lucy, myslím, že teď je ta správná chvíle.“ „Ne co Wesley?“ „No ... Max ...“ „Co je s ním? Jel zase fotit, že? Mám Maxe strašně ráda ...“ „No ... on před dvěma dny ... spáchal sebevraždu.“ „Cože? To je blbost, to by neudělal ... Max ne.“ „Zbláznil se potom co se dozvěděl to o tobě, asi jsi to neviděla z nějakého důvodu. Zavřeli ho na psychiatrii a on, před včerejškem ... měl schovaný nějaký nůž.“ Chytnu se za pusu „Ne ... to není pravda, já ti nevěřím, ty lžeš, Max by se nezabil ... ne, ne ... žije, určitě, nemohl se přece ...“ „Za tu dobu se o to pokusil asi patnáctkrát a před včerejškem se mu to podařilo.“ Řekne Angel, rozbrečím se a opřu se o Angela, pevně mě obejme „Jen se vyplač ...“ „Jak mu to mohli udělat? Zavřít ho jako zvíře ...“ „Lucy, byl nebezpečný pro sebe i okolí ...“ řekne Wesley, prudce vstanu „Kdo ti dal právo? On by nikomu neublížil ... nikdy! Byl jako já ... jako moje část a jestli si myslel, že je nesvéprávný on, myslíš si to i o mně ...“ řeknu a běžím pryč, sednu si nahoře na střechu, Angel dojde za mnou „Můžu nebo chceš být sama?“ „Ne, myslím, že po tom všem nechci být sama ani na vteřinku.“ Řeknu a on si sedne vedle mě „Nebudu říkat, že se to zpraví, protože vím jak moc to bolelo, když jsem viděl umírat tebe ... asi jsi ho ...“ „Měla ráda jako nikoho, ale miluju pořád jenom tebe ... Max byl můj kluk už odedávna a když odjel, myslela jsem, že umřu a potom tu byla Kathryn ... kamarádka Kathryn co mě přivedla do světa předstírání, do světa lži a neúcty k ostatním ... vyhovovalo mi to, nemuset se o nikoho starat, myslet na problémy, na Maxe ... a tak začal maratón, během těch dvou let ... než jsem tě poznala jsem vystřídala snad stovky kluků ... nebylo v tom víc než líbání a jakmile jsem ucítila sebemenší pocit, sebemenší náznak lásky nebo něhy, kterou bych mohla cítit, utíkala jsem na míle daleko, ale ty ... bylo to jiné, dokázal jsi mě rozesmát, donutit cítit to co jsem cítila s Maxem ... cítit jak každý kolem mě potřebuje pomoc a já díky tomu co umím můžu pomáhat, můžu žít tak jako nikdy před tím ... ani si nedokážeš představit jak jsem se bála a jak se bojím teď ... co když jednou budu bezmocná, tak jako tenkrát při té zkoušce rady ... co pak? Nemůžu už tak žít ... vím co se skrývá venku a vím jak je to nebezpečné, vím jak je silná magie a vím taky, že smrt je to nejbolestivější co znám, ale vím taky, že nechci být bezmocná, tak jako teď.“ „Proč se cítíš bezmocná?“ „To kvůli Maxovi ... jen jediný den dřív ... hodinu, okamžik a byl by tady ... stejně jako vždycky, Max mě podržel, tak jako teď ty a to ho bolelo, každý ten okamžik co nás viděl spolu, že viděl, že to co jsme ty a já už já a on nikdy nebudeme ... a já nemohla proti tomu nic dělat jako teď, cítím se tak bezmocná.“ „Ale nejsi, nejsi bezmocná, Maxovi bys nezabránila, udělal by to stejně, nemohla jsi mu zabránit, ta bezmoc kterou cítíš je přirozená, ale nesmí ti bránit žít ... jako dřív. Je to bolestivé a věř, že já vím nejlíp jak se cítíš, znám ten pocit, taky jsem si tvou smrt vyčítal ... jen o okamžik dřív, vteřinku a byla bys tady, se mnou a nic špatného by se nestalo ... ale nesmíš, ty si to nesmíš vyčítat, tak či tak by se to stalo ... vymyslel by si jiný důvod i kdybys tu byla a udělal by to stejně, jen by ses cítila ublíženěji a bezmocněji... říkala by sis, byl tady a já mu v tom nezabránila, jen o chvíli dřív a byl by tu, proč jen to udělal?“ obejmu ho „Miluju tě ...“ „Já tebe taky a nechci aby, ses trápila.“ „Cítím se taky provinile, že když jsem byla mrtvá, viděla jsem svou minulost ... jak jsem ubližovala těm lidem na střední a terorizovala je ... a ty chvíle s Maxem a tebou ... o můj bože, jak jste si podobní a přece úplně jiní ... Max se mnou pořád takhle mluvil, chtěl znát moje názory na všechno, vozil mě ze školy, vždycky jsme se zastavili v kavárně na pohár nebo na něco ... miloval mě a já ho taky, tak moc až jsem měla strach z toho co bude. Plánoval naši budoucnost ... malý domek na pláži a nejmíň dvě děti, kluka a holku, holka by se jmenovala Piper a syn Sebastien ... ale dopadlo to úplně jinak.“ „Lituješ toho ...“ „Ano i ne ... mám tebe, mou lásku, můj život, ale ztratila jsem mého přítele, ochránce a zároveň učitele, co mě v mém srdci vždy provázel životem.“ „Jednou mi můj přítel a učitel řekl, že pokud jsi někoho milovala a on zemřel, vždycky ho budeš mít tady ...“ řekne a položí mi ruku na srdce „A zůstane tam navždy.“ Usměju se na něj „Díky Angele, že jsi tak chápavý i když tohle pro tebe musí být dost těžké, to všechno kolem ...“ „Myslím, že vzájemná komunikace je důležitá ...“ obejmu ho „Ten dnešek na pláži byl nádhernej ...“ „Taky se mi líbil.“ „Jsi ten nejbáječnější upír na světě ...“ „Co to máš za papír v kapse?“ „Ten text ... ta písnička co mě napadla, ale není tak dobrá ...“ „Ukaž ...“ řekne a vytáhne lístek, začíná číst „Co kdyby? Stojím tu ve tmě, úplně sama. Cítím lásku na mém srdci, ale cítím také chlad, všechno co se ve mně dusí... musím znovu prožívat. Ref: Co kdybys ráno už tu nebyl? Co kdybys mi zrovna teď lhal? Co kdybych zemřela, nebyla tu s tebou? Co kdyby vlci soudili tu temnou? Svíčka svítí, čeří tmu venku je mráz a já cítím lásku tvou I když zkouším oživit to co je mi náhle cizí nemůžu tě nechat odejít. Ref: Co kdybys ráno už tu nebyl? Co kdybys mi zrovna teď lhal? Co kdybych zemřela, nebyla tu s tebou? Co kdyby vlci soudili tu temnou? Jestli zkouším jenom marně Pověz, co dělat mám? Spousty místností, kde hledáme svou duši nebo snad jen porozumění. Ref: Co kdybys ráno už tu nebyl? Co kdybys mi zrovna teď lhal? Co kdybych zemřela, nebyla tu s tebou? Co kdyby vlci soudili tu temnou? Stojím na tvé straně, ale nemůžu nechat svíci vyhasnout. Jestliže zkouším sama jít, jen kvůli tobě teď ztrácím klid. Tolik místností, kde je naše věčnost. Ref: Co kdybys ráno už tu nebyl? Co kdybys mi zrovna teď lhal? Co kdybych zemřela, nebyla tu s tebou? Co kdyby vlci soudili tu temnou? To je dobrý Lucy ...“ „Ne ... je to divný ... celej ten text.“ „Ne, vážně, podle mě je to dobrý ...“ „Mám nápad ... co bys řekl na horkej jablečnej čaj se skořicí?“ „To beru ...“ řekne a jdeme dolů. Dáme si čaj a povídáme si „Tak co se stalo zajímavého v poslední době?“ ptám se Angela „Tvojí sestře se narodila dcera a Cordy má syna.“ „A co ty? Je jsem viděla, tebe sice taky, ale ... jsi můj život.“ „Já, zabíjel,  zabíjel, snažil se nezemřít bolestí a znovu zabíjel.“ „Teď už to bude jiné ...“ „Myslíš jako dřív?“ „To už asi nebude nikdy, ale už je pryč to zlé ... nebo aspoň částečně pryč.“ „Jak to myslíš?“ „Něco je pryč a něco tu zůstalo, nezbývá než doufat, že tu zůstalo to správné ...“ „Myslím s tím, že to nebude jako dřív ... mezi náma? Nebo tady? Jak to myslíš?“ „Nic se neopakuje a nic nezůstane beze změn na dlouho, ale když se to změní, už to nemůže být jako dřív, nikdy ... nevrátí se to.“ „Proč?“ „Protože je kolem nás příliš mnoho smrti ...“ „Taky se cítím zle, když vidím jak kolem lidi, díky nám i démoni umírají.“ „Jsem docela ráda, že my nebudeme mít děti ... nechtěla bych, aby vyrůstali ve světě který je plný smrti, lží a téměř bez lásky ... to bych si neodpustila.“ „Asi máš pravdu ...“ řekne vcházející Buffy „Ahoj ... jak ses vyspala?“ „Dobře ... je tu nádherně ... co to tady voní?“ „Čaj, dáš si taky?“ „Jestli nebudu obtěžovat ...“ „Ty a obtěžovat?“ „Nechci vás otravovat, máte si toho tolik co říct ...“ dělám čaj a povídám si s nima „Angele, co se stalo s mými věcmi?“ „No, jsou schované u rady, nemohl jsem je vyhodit, ale ani je mít na blízku.“ „Můžeme pro ně potom skočit?“ „Proč ne, ale až večer, teď bych to po přímém raním vycházejícím slunci moc neriskoval ...“ „Jasně ...“ řeknu a usměju se „Tohle mi chybělo.“ „Co jako? Čaj?“ „Ne, tvůj úsměv ...“ zasměju se a zakryju obličej dlaní „Přestaň, jsem v rozpacích ... je to krásný, zase moct žít a znovu prožívat všechno kolem, je to tak staré a přece nové, jako bys ...“ řeknu a pak „Každý okamžik a pocit prožívala poprvé.“ Řekneme s Buffy souběžně „Je to krásný ...“ řekne Buffy „Tady je ten čaj ...“ řeknu a dám jí ho na stůl „Díky ...“ „Nemáš za co ... jsem ráda, že jsi tady ... hodně jsi mě toho naučila.“ „Stejně jako ty mě ...“

 

Cítíš tu touhu zabíjet?

Sednu si Angelovi na klín „Tohle zase chybělo mně ...“ řeknu a obejmu ho, protáhnu se a prohrábnu si vlasy, mám zavřené oči, ale jako by mě někdo sledoval, prudce se otočím „Co?“ zeptá se Angel „Nic ... jen ... .Docela bych si večer zašla na hlídku nebo na diskotéku.“ „Už začínáš žít?“ „Proč?“ „Byla jsi přes tři roky mrtvá a chceš někam, kde tě to fyzicky úplně vytíží?“ „Myslím, že nejenom tam ...“ řeknu dráždivě a odnesu svůj hrnek, protože je prázdný „Tohle mi budeš muset vysvětlit ...“ „Až za chvíli, jdu si zatrénovat.“ Wesley je v tělocvičně „Ahoj ...“ „Ahoj ... co ty tady děláš?“ „Jdu trénovat ... chceš tu zůstat?“ „Měl bych?“ „Už jsme spolu dlouho netrénovali.“ Řeknu a sednu si vedle něj na žíněnku „To jo ... nikdo se mnou nemlátil tak jako ty ...“ řekne se smíchem „Začneme s házením nožů, ano?“ zeptá se a už pro ně vstává „Jasně ...“ dneska mi to nějak nejde „Jsi asi ještě neaklimatizovaná.“ „Ne ... chce to jen cvičit ...“ „Lucy, říkám ti přestaň a jdi si odpočinout ...“ „Ne jen co se do toho dostanu ...“ hodím nůž po terči, ale trefím se do okna, které samozřejmě zničím „Mizím ...“ „To mám velikou radost ...“ řekne Wesley a já rychle mizím z tělocvičny, všichni sedí v předsálí „Co to bylo za ránu?“ „Já ...“ usměju se „Trochu jsem trénovala ... ale asi nemám tak přesnou mušku jako dřív ...“ „Jak se ti povedlo roztřískat okno? Terč je na úplně jiné úrovni ...“ řekne Gunn se smíchem „No jo, znáš mě ... asi si půjdu lehnout.“ „Já půjdu s tebou ...“ „Ne ... to nemusíš Angele, usnout zvládnu ... stejně chceš být dole ... dobrou.“ Řeknu a dám mu pusu „Hezky se vyspinkej ...“ „Jo ... ale radši dávej pozor na okna ...“ řekne Gunn ironicky, Angel po něm se smíchem hodí polštář „Dobrou ...“ řeknu a jdu nahoru, v pokoji, jako by byl někdo se mnou, pak uvidím obrys u okna držím v rukou skleničku, leknu se a pustím ji na zem „Ááááá ...“ běžím dolů „Co se děje?“ uvědomím si, že jsou dole všichni „Nic ... jen mám pocit, že nám někdo stál před oknem ...“ „Ve druhém patře?“ řekne Angel nechápavě „Asi už vážně začínám být paranoidní ...“ řeknu a sednu si vedle Angela „Co myslíš, že to je?“ ptá se Semi „Nevím a mám pocit, že to ani vědět nechci ...“ „Duch?“ „Ne ... to bych poznala, táta za mnou chodil dlouho ... tohle je jiné ...“ „Táta?“ „Jo ... tak trochu ...“ snažím se to zamluvit „Ty jsi mluvila s naším otcem ...“ vyjede máma „Jo ...“ „V životě, kdy on už byl po smrti?“ „Jo ...“ „Smím znát důvod proč jsi nám to neřekla?“ „Nevím ... asi protože to tak bylo lepší ...“ „Lepší?“ „Mami ... neustále by ses vrtala v tom co se stalo a to on nechtěl. Nemyslíš, že měl důvod k tomu, aby to nikomu nechtěl říct ...“ dolů sejde Blythe „Slyšela jsem křik ...“ „To už je v pohodě, jen jsem měla pocit, že někdo stál před naším oknem ...“ „Ve druhém poschodí?“ „Já vím, jsem paranoidní.“ Chvíli se zamyslí a zalesknou se jí v očích slzy „Co je?“ „Tohle dělával Antony ...“ „Počkej ty myslíš ... ? Ale proč by chodil za Lucy?“ řekne Angel „Nevím ...“ „Ledaže ...“ „Co?“ „Blythin pokoj nemá okna ... hledá ji ...“ „Tohle jsou pouhé dohady ...“ řekne Angel „Jo, ale musíš přiznat, že by to bylo docela logické ... milenec hledá svou lásku, ví, že Blythe ho miluje a že to musela udělat ... třeba jí chce něco důležitého. Jen nevím proč byl tady v hale ...“ „Tady? Teď?“ ptá se Angel „Ne ... jak jsme pili čaj ...“ „Nejde za mnou ...“ řekne Blythe „Cože?“ „Hledá tebe ... když umíral prvně, slíbila jsem, že jednou budeme mít dceru, tak silnou, jako jsi byla v minulém životě ... řekl, že až přijde čas, okusí naše dcera nesmrtelnost ...“ „To se stalo ...“ „A touhu zabíjet ...“ to mě vyděsí „To se nestane ...“ řeknu sebejistě „Ano Blythe, Lucy je silná ...“ „Ale Antony taky ...“ „Počkej ... on je můj částečný otec? Ale jak to?“ ukáže medailon „Tohle mi dal, byl v tom lektvar ... vypila jsem ho před tím než jsme s Dianou ... než jsem ji kousla, tím pádem se do tvého těla dostala i část jeho ... temná část.“ „To vysvětluje mou chuť na chipsy.“ „Lucy, tohle je vážné ...“ řekne Blythe „Blythe ... nenechám se zlákat k zabíjení ... část mám po tobě a pokud jsem po tobě ...“ „Tak podlehneš ...“ zakřičí, všechny to vyděsí „To že jsi má dcera ... neměla jsem to udělat ... musíš teď čelit tomu co je silnější než jakýkoliv další démon ... dostane se do mysli, to co víš že je nejhorší budeš dělat jako samozřejmost ... nebude existovat nic než smrt, zabíjení a týrání ... já tohle zažila, to jsem já před několika sty lety ... taky jsem říkala, že ne, že to zvládnu... hned potom jsem zabila celou mou rodinu, mé sestry i bratry ... rodiče ... a bavila se jejich utrpením, slyšíš?“ křičí se slzami v očích „Já je zabila ...“ obejmu ji a ona brečí „Nesmíš udělat tu stejnou chybu jako já a nebrát to vážně.“ „Dobře ... dobře ...“ ujišťuju ji „Jak se mám připravit ...“ slyším hlas, říká mi „Už je čas ...“  „Slyšeli jste to?“ „Co?“ „Ne já nic neslyšela ...“ „Ani ťuk ...“ „On tě volá?“ zeptá se zděšeně Blythe „Ne ... to byli asi jen dveře ... a navíc Antony je mrtvý, zažehnali jsme jeho mrtvolu ...“ „Ale ne mého ducha ...“ řekne zase ten hlas „Ale ne jeho ducha ...“ opakuje Blythe „Jsi má ...“ křičí všechno kolem mě, vstanu a koukám se do stropu „Lucy ...“ otočím se směrem k lidem, ale najednou zmizím, vytratím se a ocitnu se v jakési hrobce, jsem zmatená, dveře jsou zavřené, bouchám do nich „Je zavřeno ...“ řekne hlas za mnou, prudce se otočím „Kdo jsi?“ „Neříkej, že si mě nepamatuješ?“ přitisknu se ke stěně „Antony ...“ „Správně, mám chytrou dceru, odvážnou a silnou ...“ chytne mě za rameno „O Bože, cítím tu sílu ...“ „Co ... co ode mě chceš?“ „Od tebe nic ... jen ti chci něco dát ...“ „Co? Touhu zabíjet?“ zeptám se a plivnu mu do obličeje „Jsi jako tvá matka ... drzá ... neovladatelná ...“ prohlíží si mě, obchází mě, otáčím se za ním, drží se za bradu „Takhle to bude lepší ...“ řekne, přejede kolem mě rukou a já mám na sobě náhle oblečení co nosí Blythe, neovládám se „Opravdu je to lepší ...“ řeknu a usměju se černě nalíčenými rty „Čas jídla...“ řekne a já se najednou ocitnu na diskotéce, všichni tančí, hlasitá hudba ... jdu na záchod, je tam jen jedna mladá holka, stojím za ní, prohlíží se v zrcadle, otočí se „Á ... co jsi zač?“ „Nikdy si neslyšela o upírech?“ zeptám se, přitisknu ji ke stěně a zakousnu se jí do krku, je tak vyděšená, že nemá ani odvahu křičet, někde hluboko se snažím zastavit to, ale nejde to a i když je to neúnosné, cítím tu slast, ten požitek z jejího strachu a ta tekoucí krev, odhodím ji na zem a v tu chvíli tam vrazí Angel, otočím se „Lucy ... díky Bohu, že jsi tady ...“ řekne a obejme mě, v tu chvíli kouzlo pomine a já jsem zase v mých šatech, ale krev na ústech mám pořád „Co se stalo, kde jsi byla?“ „Angele ... já ...“ řeknu a ukážu na tu holku, rozbrečím se „Pane Bože ... pojď, odvedu tě domů ...“ „Tohle jsem nemohla udělat já ...“ říkám celou cestu až domů, všichni jsou už jako na trní, Blythe ke mně přiběhne „Co se stalo?“ „Já ji zabila ... byla tak bezmocná ...“ řeknu a chytím se za ústa  „A já ... bez slitování ... mohla jsem tomu zabránit, ale nic jsem neudělala ... jen tam tak stála ... lekla se mě, byla tak vyděšená, že ani nekřičela ... Antony měl pravdu, jsem nebezpečná, měla jsem zůstat mrtvá ...“ „Takhle nemluv!“ okřikne mě Angel „Nemůžeš za to ... magie je silná a obzvlášť ta jeho ...“ „Jo, ale mohla jsem aspoň přestat, mohla ještě žít ... mohla ještě žít ...“ řeknu a Angel mě obejme „Vím jak je to těžké ...“ „Ne nevíš ... zabíjel jsi, ale měl jsi pak už jen vzpomínky na to co jsi udělal ...“ „Ale já u toho měla duši ... všechno jsem o viděla a cítila ...“ křičím a pustím ho „Jak jsi mě vůbec našel?“ zeptám se a otřu si slzy „Blythe tam dřív bydlela ... a je to prakticky jediné společné místo, kam spolu chodili ...“ „Jdu nahoru ...“ „Půjdu s tebou ... díky, ale potřebuju být sama ...“ „Nemysli, že tím to končí ...“ řekne zase ten hlas, já se zastavím na schodech „Nebo já radši zůstanu tady ...“ „Co?“ „Nic ...“ „Mluví na tebe, je to tak?“ „Jo ... nechci ... nechci už ho poslouchat.“ Řeknu a sednu si vedle Angela, celou noc se snažím neusnout, ale marně, probudím se večer v naší posteli, Angel sedí vedle mě „Už je ti líp?“ „O něco málo jo ...“ jdeme dolů, Wesley schová noviny pod stůl jakmile vidí, že přicházíme, projdu kolem něj a noviny vezmu „Díky ...“ sednu si, Angel se jen smutně kouká „Asi bys je číst neměla.“ „Proč ... snad to nebude tak strašné...“ na titulní straně je titulek Záhadná smrt „Rada si to nemohla vzít na starost ...“ „Píšou tu, že dnes večer bude mít pohřeb ...“ „Nechceš tam jít, že ne?“ „Musím ... musím tam jít ... a ať to bolí sebevíc, musím za svůj čin trpět.“ řeknu a jdu nahoru, Angel za mnou nejde, převléknu se a po okenní římse jdu dolů, jdu do sálu, kde se koná pohřeb, všichni už jsou na místech „Pojď dále dcero... každá ovečka je zde vítána ...“ řekne kněz a pobídne mě k usednutí, místo je jen vedle nějaké plačící ženy v první řadě, kněz mluví něco o přikázáních a všem tom kolem, potom se obchází koukat na mrtvou v rakvi, přistoupím k ní blíž, je tak krásná, pohladím ji po tváři a tiše šeptnu „Odpusť mi...“ chytnu se za ústa a pláču, chvíli se stojí před sálem venku na hřbitově „Znala jste ji?“ zeptá se ta plačící žena „Jen krátce ... a vy?“ „Jsem její matka ...“ „Omlouvám se ...“ „Za co?“ „Já ... že jsem vás nepoznala ... neznám její rodinu ...“ „Piper byla hodná dcera ... dneska se měla vdávat.“ „To je mi moc líto ...“ přijde ke mně jakýsi muž „Kdo jsi?“ „Jsem Lucy ...“ „Ty jsi Piper neznala, že je to tak?“ „Jen krátce ...“ „Danieli, přestaň už každého obviňovat, policie vraha vypátrá a potrestá ...“ „Kdyby to bylo na mě, pořezal bych ho jak nevíc by to šlo a nechal pomaličku umírat.“ Když už je po pohřbu, sedím tam u čerstvě vytvořeného hrobu, přijde za mnou Cordy a sedne si vedle mě „Ahoj ...“ „Ahoj ...“ řeknu přes slzy „Nemůžu ti říct, že vím jaký to je nebo že znám odpovědi na tvoje otázky, ale jsem tu pro tebe a jestli si o něčem chceš promluvit ... vždycky tu budu ...“ obejmu ji a pak si zase normálně sednu „Jen nemůžu pochopit jak jsem to mohla udělat ...“ „Někdy člověk udělá něco o čem jeho srdce ani mysl nerozhoduje, je jen ta věc a nic nemůže rozhodnout jestli je to správné nebo ne.“ „Zažila jsi to?“ „Jednou ...“ „Co se stalo?“ „Moje matka zemřela a já na střední žila nějaký čas s otcem ... když jsem se s Wesleym a Angelem stěhovala sem ... pohádali jsme se a on za nějaký čas zemřel na rakovinu, nechtěl ani abych mu šla na pohřeb ... taky nevím co mě to popadlo říkat mu věci, které bych nikdy neřekla ... od teď to bude jiné ... neříkám, že lepší, ale musíš žít ... jedna část tebe to udělala, ale druhá to zavrhuje a říká, že to není správné a to už něco znamená ... kdybys ji nezabila ty, udělal by to někdo jiný a horším způsobem, kdyby neměla zemřít, nezemřela by ... všechno se děje za určitým cílem ...“ „Díky Cordy ...“ řeknu a obejmu ji „Jdem na pořádnej kopec zmrzliny???“ „Jo ...“

 

Loučení s částí srdce

Pomalu jdeme do cukrárny, jíme zmrzlinu a debatujeme „Jak se mám dál chovat?“ „Tak jak ti to říká srdce ...“ „A Angel? Křičela jsem na něj ...“ „Zasloužil si to ...“ řekne a začneme se smát    „Ne ... vážně Cordy.“ „On to pochopí ... nikdo tě nemůže chápat víc než Angel.“ „Dík ...“ „Hele, pojď se bavit o něčem jiným ... jo?“ „Dobře, o čem chceš diskutovat? O mateřských záležitostech?“ řeknu provokativně „Ne ... třeba ... co  cítíš teď po té době k Angelovi?“ „Ještě víc než před tím ... víš je to takový pocit, láska, ale silnější, je v ní i respekt ... a touha zůstat s ním už po celou věčnost.“ Do cukrárny vejde Buffy a Semi „Ahoj ...“ „Ahoj ...“ řekneme dvojhlasně „Můžeme se připojit?“ „Jasně ... jak jste nás našli?“ „Vím kam chodíte nejčastěji ... a v obchodech s oblečením nebo spodním prádlem jste nebyly, zbývá jenom tohle místo.“ řekne Semi „O čem je debata?“ „Kluci...“ číšník donese pro holky další porce zmrzliny „Jako vždy ... už mi tohle tlachání o klucích chybělo. Taky si potřebuju trochu odpočinout od mateřských starostí ...“ „Zrovna probíráme Angela...“ „Zajímavá kapitola...“ řekne Buffy a dá si lžíci zmrzliny „Jo ... to jo, někdy až příliš tajemná ...“ „O tom mi povídej ...“ „Vždycky mě dokáže dožrat, že mi neřekne svůj názor ...“  „Jo ... kdyby mu jen člověk mohl číst myšlenky ...“ „Bylo by to zajímavý ... třeba když bojuje ...“ „Nebo bojuje ...“ řekne Cordy „To jsem teď řekla ...“ opraví ji Semi „Ale já měla na mysli jinej boj ...“ „Cordy!“ okřiknu ji  „Ne vážně, holky, jakej je v posteli ?“ koukneme se na sebe „Vášnivej ...“ řekne Buffy, zamyslím se „Nevypočitatelnej ...“ „Tajemnej ...“ „Upřímnej ...“ „Milej ...“ řekneme a začneme se smát „Ale musím se ho zastat ... dokáže být i romantickej ...“ „Jo, tímhle mě vždycky dostal na lopatky ...“ přizná Buffy „I když jsme spolu spali jen dvakrát ...“ „Hm ... myslíš, že kdyby nebyl upír, byli byste teď spolu?“ „Kdyby nebyl upír ... nepoznala bych ho. A navíc ... Angel patří k tobě...“ „Ale dřív ...“ „Minulost je minulost ... všechno se děje z nějakého důvodu.“ Slyším takovou okouzlující hudbu, zavřu oči, poslouchám a broukám si „Co?“ „Pšt ... poslouchám.“ Už skončila „Co posloucháš?“ „Najednou jako bych slyšela takovou melodii, je mi povědomá ... jako bych ... to není možné ...“ „Co?“ „Tuhle melodii složil Max ... říkal, že jednou to bude hit ... mám to někde ve svých věcech ...“ „Ale ty jsou všechny v budově rady.“ Řekne Cordy, kouknu se na ni „No jo ... jedeme tam ...“ řekne poraženecky, všichni koukají jako by v životě neviděli oživlou mrtvolu, vezmu si svoje věci, mám to na jednom starým CD, když jedeme domů, pouštím to a začnu k tomu i zpívat „Jé Angel, Angel, Angel he walking down the street so many people Angel without you can´t live ...“  „Co ten text?“ „Jen tak mě to prostě napadlo ...“ řeknu a hned ho píšu na ubrousek ležící na palubní desce, z ničeho nic se hudba přeruší a začne hrát taková smutná melodie, otočím se, jako by tam seděl „Maxi ...“ řeknu „Co? Lucy, víme, že je to těžké pochopit, ale Max je ...“ „Vím, že je mrtvý, ale ... něco mi říká, že to není úplné.“ „Co jako?“ „Nevím, asi je překvapený, že nejsem tam kde on a tak se chce rozloučit ...“ „Tohle je ...“ „Šílené? Dobře, ale jak mi vysvětlíte, že už nemám chuť zabíjet?“ „Počkej, myslíš, že Max ...“ „Nevím, ale chci to zjistit.“ Řeknu jistě, když dorazíme do knihovny, vytáhnu jednu ze starých knih „Co hledáme?“ zeptá se Buffy „Vracející se duchové ...“ hledáme s Buffy, přijde ke mně Angel a uhodí mě tak prudce, že spadnu až do rohu celé haly „Angele, co blázníš?“ křičí všichni, ale nikdo kromě Buffy nemá odvahu k němu jít, chce jej zastavit, ale uhodí ji taky, vstanu „Tímhle to nekončí ...“ řeknu a jdu k němu blíž „Lucy ...“ křičí ostatní, krčíc se v koutě, chce mě uhodit znovu, ale chytím mu ruku a políbím ho „Co blázníš? Nějaká nová předehra ...“ zeptá se Gunn, v tu chvíli se Angel probere „Co ... co jsem to udělal?“ „To nic ... už je to v pořádku.“ Řeknu a obejmu jej, ihned potom jdu pomoct Buffy „Jsi v pořádku?“ „Jo ... jen pár zlomených žeber.“ Řekne žertovně „Co to do tebe vjelo?!“ rozkřikne se Wesley, Angel si sedne „Já ... já nevím.“ „Není to jeho vina, mohlo mě napadnout, že to Antony nenechá jen tak ...“ „Omlouvám se holky ... nemám ponětí co to bylo.“ „To je v pohodě, jen mi dej předem vědět, abych nejezdila až budeš mít zase bojovnou náladu.“ Řekne Buffy „Jo, bez obav ...“ řeknu a jdu ven „Kam chceš jít?“ „Najít ho ...“ „Koho?“ „Antonyho ...“ uslyším nějaký zvuk „Angele pozor ...“ zakřičím a skočím po zjevujícím se Antonym „Spadne na zem ...“ všichni naskočí do bojové pozice „Jak vidím, nepřestala jsi doufat v dobro ...“ dolů sejde Blythe a my oba vstaneme „Rodinná sešlost ...“ Buffy mi pošle kousek papírku, tak, aby si toho Antony nevšimnul, je to kouzlo na zničení ducha démona jediný problém je, že ho musí démon říct sám „Antony, nech ji být, vem si mě ...“ „Ale já chci ji ... copak to nechápeš kočičko ...“ otočím ho k sobě a zahledím se mu do očí, čímž zaviním, že jsme spojeni, jako jeden „To nemůžeš ...“ křičí, ale se zrakem nemůže pohnout ani o milimetr „Opakuj po mně ...“ „Nééééé ... Z Boží vůle, žádám všechny temné síly, vezměte mou duši a uchovejte v nejtemnější komnatě a již nikdy nevolejte zpět. Ať už nikdo nezří moje díla, toť vůle má, co mou smrt zavinila.“ Řekne zdráhavě a ještě stačí zakřičet než se promění v plamen „Nééééé ...“ „Jak jsi to dokázala?“ ptá se Blythe „Použila jeho moc proti němu ...“ „Jak?“ vyptává se i Wesley „Když se někomu pořádně zahledíš do očí, zjistíš všechno co chceš vědět ... a trocha magie ... kdo to nikdy nezkusil?“ najednou se ochladí, někdo mě chytne za ramena, ale všichni jsou přede mnou, chytnu protivníka a prásknu s ním o zem „Takhle se u vás vítá anděl? To bych rád věděl co děláš s nepřáteli...“ řekne vstávající Gabe „Gabe ...“ vykřiknu a obejmu ho „Co tady děláš?“ „Ten nahoře mi povolil vycházky ... takže tě můžu občas vidět i live ...“ „To je skvělý ...“ „Ale slib, že už tohle neuděláš ...“ „Je to má práce ...“ „Ehm ...“ zakašle Cordy „Omlouvám se ... představím vás Gabe, tohle je moje parta Cordy, Wesley, Semi, Gunn ... jejich děti, máma, Josh ...“ „To je ...“ „Jo ... to je on ... tohle je má druhá máma Blythe, tady je Buffy a to nejlepší nakonec ... Angel.“ Řeknu a obejmu ho kolem pasu „Jsem rád, že vás poznávám ... hlavně tebe Angele, vím snad i číslo tvých bot...“ oba se usmějí „Nepřeháněj zase ...“ „Mám pro tebe vzkaz ... od toho nahoře.“ „Co? Kvůli...“ „Piper? Nešil ... je světlonoška, měla jí být ... musel někoho nechat udělat tu špinavou práci ...“ „Cože? To ... měla jsem ji zabít, ty jsi to věděl když jsme byli v Nexu a nic jsi mi neřekl?“ „Jsme horší než CIA ... nesměl jsem, tak už se nezlob ... máš jim nakopat zadek!“ „Co že mám?“ „Nakopat jim všem zadek ... konec citátu ...“ „To fakt řekl ...“ „Ne úplně, ale je to podobná verze...“ „Můžu něco vědět?“ „Jo ...“ „Proč Max? Proč jsi mi nedovolil mu zabránit ...“ „Max  ... zůstane navždy ve tvém srdci ...“ řekne a zmizí, zavrčím „Nesnáším, když tohle dělá.“ „Fajn chlapík ...“ řekne Angel „Jo ... jdu nahoru, spát ... ani si nedokážete představit jak se těším na postel ...“ řeknu a jdu nahoru, když otevřu dveře, na posteli sedí Max „Maxi ...“ „O omlouvám se za ten vpád sem ... do soukromí.“ „Ty ... ty?“ „Ne ... jsem mrtvý ... chtěl jsem se jen rozloučit.“ „Proč?“ „Chtěl jsem být s tebou na věky ... a když jsi zemřela, tak jsem chtěl být s tebou ať už to bylo kdekoliv ...“ „Maxi já ...“ „Nemusíš mi na to nic říkat ... vůbec nic. Chápu co cítíš ... a vím, že miluješ Angela, chci jen, abys věděla, že kdykoliv budeš chtít ucho co by tě poslouchalo ... stačí zavolat.“ „Neodcházej ještě ...“ řeknu a lehnu si pod peřinu „Zůstaň se mnou, aspoň dokud neusnu.“ „Dobře ...“ „Díky ...“ ráno ( v 22:00) když se probudím, nikdo neleží vedle mě, vstanu a jdu dolů „Jak ses vyspala?“ „Jo ... dobrý ... ty už odjíždíš?“ ptám se Buffy a beru hrnek kávy co je připravený na stole v mém hrníčku „Díky za kafe ...“ řeknu a napiju se, jsem jen v županu a pyžamu „Jo ... bylo by krásný tady zůstat, ale ... práce volá ...“ obejmeme se s Buffy jako bysme byly nejlepší kamarádky „Bude mi smutno ...“ „Jo ... mě taky ...“ „Kdykoliv, opravdu kdykoliv budeš chtít přijet, okamžitě bal kufry a přijeď ... třeba i ve dvanáct odpoledne ...“ řeknu a usměju se „Jo ... s váma to platí stejně ... klidně i o půlnoci ...“ usměje se a jde „Chceš odvézt?“ „Ne ... díky, Spike jel domů o pár dní dřív a teď pro mě přijel ...“ „Tak zase někdy ...“ „Zase někdy a nezapomeň co jsem říkala ... víš o čem.“ „Jo ... díky Buffy ...“ když Buffy odejde, všimnu si balíku na stole „Co to je?“ „Někdo ti poslal balíček ...“ vezmu balík, sednu si na gauč a otevřu jej, je v něm album, semišové, červené moje a Maxovo, na obalu je kovový rámec ve kterém je moje fotka sedím na ní a koukám se do objektivu, Max mi řekl, že tuhle fotku miluje, protože vyjadřuje všechno co jsem „Co je to?“ ptá se Wesley „Vzpomínky ...“ když knihu zvednu, vypadne dopis co jsem psala Maxovi „Drahý Maxi, lásko mého života, jsem na táboře s naší povedenou školou, asi si dokážeš představit tu nudu co tady je. Každý den se chodíme koupat do nedalekého jezera, tady budou fotky, pokouším se fotit tu nádhernou romantickou krajinu, kterou bysme my dva proměnili v osobní ráj, kdybys tu byl se mnou. Ty jsi totiž všechno co potřebuju k životu ... životu tady na světě. Ty fotky asi nebudou dokonalé, ale ty už si určitě poradíš s tím jak je vylepšit ... Moc se mi stýská. Tvá naděje.“ Čtu si potichoučku „Co to je?“ zeptá se Angel „Jen staré věci ...“ „Lucy, můžu se kouknout na tu obálku?“ zeptá se Wesley „Jo ...“ „Podle téhle hlavičky to bylo posláno včera od jistého Lorda Batlera ...“ usměju se „Ty toho člověka znáš? A co je vůbec zač, že ti posílá tvoje fotky?“ na úvodní straně albumu je sonet od Williama Shakespeara „Až pro mne přijde smrt, nenaříkejte dýl, než pokud budete poslouchat chrapot hran, jež ohlašují všem,  že jsem již opustil ten bídný svět a mám u bídných červů stan. Ne, nevzpomínejte při čtení těchto vět na toho kdo je psal: mám vás rád natolik, že vám chci z myšlenek radš navždy vymizet, než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk. A jestli spatříte jedenkrát tato slova - to ze mne bude možná jen prach a zem - ani mé jméno pak nevyslovujte znova a nechte skončit svou lásku s mým životem: aby se moudrý svět nedíval na váš žal a pak se vám i mně, mrtvému, nevysmál.“ „Kdo to psal?“ já i Wesley se na Angela koukneme tak nechápavě „Co?“ „Ty jsi nečetl Shakespearovy sonety?“ „Snad jednou.“ „Kdo je ten kdo ti to poslal tohle všechno?“ Wesley sáhne do obálky a vytáhne tričko, co mi Max koupil na moje narozeniny, moc se mi líbilo, ale jednou jsem jej nějak zapomněla u něj doma, je bílé, krátké s rukávy jen kousek od ramen, a na přední straně je napsáno ,Tommy 100% driver‘ a těsně pod to se mi podepsal ,Max Evans‘, čichnu si k němu a je tam ještě cítit jeho kolínská „Lucy?“ „No?“ „Připadalo nám, jako bys byla mimo ...“ dolů schází Semi, čichne ve vzduchu a zeptá se „Max žije?“ „Ne ... jen, tohle mi přišlo ...“ řeknu a ukážu jí to tričko i s albumem „To jsou Maxovi fotky?“ sedne si vedle mě a koukáme na to, jak mě fotil ... umělecké fotky, jednu tam dal i svou samostatnou a dost fotek společných „Jak ti to mohl včera poslat ... když je ...“ „Ne Wesley, nevyslovuj to ... i ten kdo zemřel bude navždy žít v našich vzpomínkách.“ Řeknu a kouknu se na další stranu, na téhle fotce jsem úplně nahá, ale není nic vidět „Sestřičko?“ „Jen ... fotka ...“ „Angel nebyl tvůj první?“ „Jasně že byl, byl můj první s Maxem jsem nic neměla ... teda měla ...“ všichni na mě koukají očekávajíc co bude dál „Ne víc než polibky ... nebyl jako ostatní kluci, do ničeho mě nenutil ... stejně jako Angel.“ „Max a Angel? Jsou úplně odlišní sestřičko ...“ „Já vím, ale v něčem jsou přece jen stejní, Angel dělá to co dělával Max ... ráno mě probouzí polibkem ...“ „Ale vy jste spolu nebydleli.“ „Jo, ale u mýho okna býval velkej strom a já nechávala to okno otevřený ... když jsem vstávala, ty jsi už bývala dole... a vůbec ... nechci už o tom mluvit ...“ Semi se kouká na fotky „Co je tohle za fotku?“ zeptá se, je na ní můj pohřeb, jak tam všichni stáli „To není možný ... mami ... ty jsi dávala Maxovi vědět ohledně mé smrti?“ „Ne ... ani slovo.“ „A tohle ... tuhle fotku musel fotit někdy před 13 lety, když jsme se potkali s Angelem ... a tady na těch fotkách jsi vidět ...“ „Cože?“ zeptá se nechápavě Angel a přisedne si „Jak to dokázal?“ „Na téhle fotce jsem ... jak jsme přijeli z Londýna ten večer ... a Semi... jak u nás byli tu noc s Gunnem ...“ na poslední straně je dopis „Drahá Lucy, myslela sis, že jsem odjel kvůli focení? Vím jak moc tě to bolelo, ale věř, že mě to bolelo tisíckrát víc, nemohl jsem být s tebou, bylo to až příliš nebezpečné, až příliš nesnadné, kdybych ti tohle měl říct ať už jako člověk nebo jako duch včera večer, nedokázal bych to ... jsi tak krásná a já chci, abys tyhle fotky měla schované, jako památku, starou vzpomínku na kluka, co tě miloval, ale nemohl s tebou být. Dlouho jsem se tě snažil chránit, přesně dva a půl roku, správně, do chvíle, kdy jsi potkala Angela, nechtěl jsem, abys žila v tom, v čem žiješ teď ... démoni, upíři ... čarodějky ... je to složité a věř, že tyhle řádky, poslední řádky se mi píší tak těžce až mi to rve srdce, nejsem upír nebo čaroděj, ale jsem někdo, kdo se o tebe staral společně s Gabem ... asi už víš co to znamená, vzali mi křídla kvůli lásce k smrtelníkovi a já tak musel žít jako člověk a začít se starat sám o sebe, ale tebe bych nikdy neopustil. Tvá matka mi taky řekla ať zmizím z tvého života ... mami?!“ „Věř mi, bylo to tak lepší ... i kdyby měl křídla, žila bys ve strachu ...“ „Neměla jsi právo ...“ okřiknu ji, ale čtu dál „Ale nesmíš ji okřikovat, má pravdu, už to víš, proč jsem odjel ... poprosil jsem Gabea, aby mi dal foťák co vyfotí cokoliv ... znal jsem tvůj osud, to co tě čeká a chtěl jsem být u toho, přísahám, chtěl ... ale máš u sebe muže ... muže o kterém mohu hrdě prohlásit, že je ten pravý a i když tvá matka šílí z pomyšlení, že je o několik desítek let starší než ty ... nevzdávej se! Jednou se stane něco co určitě změní život ... tvůj život k lepšímu. Budeš šťastná, nemůžu říct co se stane, ale stane ... Miluju tě a zůstanu už vždycky na blízku, abych chránil to co je mi nejdražší, můj život, mou lásku, mou učitelku ... mou naději.“ „Páni ...“ „Lucy, jsi v pořádku?“ ptá se Cordy „Ztvrdla jsem u věty, kde mi oznamuje, že je světlonoš ...“ „Jsi překvapená?“ „Jo ... proč mi tohle neřekl?“ ptám se „Asi to pro něj bylo příliš těžké než aby ti to řekl ...“ řekne Angel „Ano ... ale přece věděl, že může ...“ „Kdyby se nemusel dozvědět, že jsi upír, řekla bys mu to? Za tehdejší situace ...“ „Asi máš pravdu Angele ... jen mě bolí, že mi takhle důležitou věc tajil tak dlouho ...“ „To je pochopitelné ...“ řekne a obejme mě „Mami ... byla bych ráda, kdybys už příště jen tak nerozhodovala o mém životě ...“ „Bylo to nejlepší ...“ „Dost ... nechci už rozebírat tehdejší situaci, chci jen, abys mi už nekázala ...“ vezmu věci a schovám je do skříně v kanceláři „Co to děláš?“ „Schovávám minulost a chci žít budoucnost...“ „Ale já myslel, že Max a ty  ...“ řekne Angel „Není žádné Max a já, je sice moc hezké, že mě miloval a já ho taky, ale měl mi věřit, tak jako mi věříš ty ... Max byl úžasnej, báječnej vždycky při mně stál, ale ... nebyla v tom důvěra a přece ta je na lásce důležitá ... tvoje tajemství bylo strašné, děsivé ... ale řekl jsi mi ho.“ „Protože jsi přemožitelka ...“ „Ano, ale Max věděl, že jí budu ...“ na to už nikdo nemá argumenty „Nezašel bys někam na skleničku vína?“ zeptám se Angela vyzývavě „Dobře ...“ „Já se jen skočím převléct do nějakých šatů a hned přijdu dolů, souhlas?“ „Jo ... už se nemůžu dočkat.“ Když se nahoře převlékám objeví se Max, ani se nevyrušuji tím, že bych se rychleji oblékla „Jsi naštvaná?“ „To bych řekla, že jsem ...“ „Nechtěl jsem tě vidět trpět ...“ „Jo a místo toho jsi mě nechal trpět samotnou, že? Nemám snad pravdu?“ „Já vím, že to byla chyba, ale můžeme být alespoň přátelé?“ otočím se k němu jen ve spodním prádle „Dobře ...“ řeknu a obejmu ho „Ale příště ke mně buď upřímný, ano?“ „Dobře ... vypadáš skvěle ...“ „Co blázníš?“ „Chtěla jsi upřímnost ...“ řekne, usměje se a zmizí, obléknu si na sebe černé šaty, které mají délku do půlky stehen, mají půlkružný výstřih a kolem něj je našitá krajka, místo rukávů je našitá průsvitná látka do konce ramen, vlasy si navlním a jemně nalíčím oči a rty, když scházím dolů, jdu potichu „Můžeme jít ...“ řeknu a Angel vstane a odveze nás do Karaoke baru, kde si sedneme do jedné z vedlejších místnůstek, tak, abychom mohli být sami a nikým nerušeni, sedíme těsně vedle sebe „Na co si připijeme?“ „Na nás ...“ odpovím mu a políbím ho, i přes to, že mám skleničku v ruce, usmívá se, položím skleničku a lehce ho polechtám „Co je tady k smíchu ?“ „Jsem ten nejšťastnější muž na světe...“ „Chtěla bych se ti mluvit ...“ „Kvůli čemu?“ „Já ... křičela jsem na tebe a neměla jsem na to ani to nejmenší právo.“ „To je v pořádku ...“ „Ne to není v pořádku ...“ „Byla jsi rozrušená, všechno to kolem, opětný koloběh těch zmatků a démonů ... neměla jsi moc času se vzpamatovat ...“ „Díky, že mě tolik chápeš ...“ „Nemáš zač ... co kdybychom zašli na tu akci rady ... bude večírek.“ „Jaký?“ „Večírek v maskách, chápeš, každý se převlékne za nějakou příšeru, herce nebo filmovou postavu ...“ „Dobře ...“ „Vážně je ti dobře?“ zeptá se se smíchem, pomaličku pijeme víno „Co Josh? Už jsi sundala válečný prapor nebo ještě pořád nic? Od doby, co ses vrátila jsi s ním ani matkou pořádně nemluvila ...“ „S mámou ano ...“ „Opravdu?“ „Jo ... dost mě podržela, když tu byl Antony a muselo to být pro ni těžké, když ...“ „Myslím Dianu, ne Blythe ...“ „Aha ... máš pravdu ... zvláštní je, že víc považuju za svou matku Blythe než tu, která mě vychovávala ...“ „Kvůli čemu?“ „Blythe mi věří a ...“ „Nechodí s Joshem, pravda?“ „Jo ... vázne mi to v krku, chápu, že nechtěla být sama, ale přece jenom ...“ „Neříkala jsi, že je fajn, než s ní chodil ...“ „Jo, říkala, ale to byla jiná situace ...“ „Co kdybys mu dala ještě jednu šanci ... třeba s ním někam zašla, abyste se poznali... nikdo netvrdí, že ho musíš brát jako otce nebo mu tak dokonce říkat ... ale měla bys o tom mém návrhu alespoň popřemýšlet ...“ „Dobře, dobře, dám mu šanci ...“ řeknu sklíčeně „Dej mi pusu...“ usměju se „To jsem právě chtěla udělat ...“ políbíme se „Asi bychom už měli jít ... venku bude svítit slunce.“ „Asi ano ...“ řeknu, oba dopijeme zbytek vína o máme ve skleničkách, cestou potkáme Anagogica „Ahoj ...“ „Ahoj moji milí přátelé ... jak se vám tu líbilo?“ dám mu pusu na tvář „Bylo to úžasné ...“ „Páni ... pusa od nejnadanější dívky v L.A., čím jsem si to zasloužil?“ „Nepřeháněj ...“ řeknu a Angel mě pomalu vede do auta „Kam si s ním vyjdeš?“ ptá se provokativně.

 

Akce smíření

„Hele nepřeháněj tolik, ano?“ „Jen se ptám ...“ „Nevím ...“ před náma se zjeví na cestě Gabe, Angel prudce zatočí a narazí do stromu, neví, že je to Gabe, Angel upadl do bezvědomí, okamžitě volám mobilem Wesleymu, přijede pro nás dodávkou, odvezou ho do radní nemocnice, je to jen menší otřes, ale ještě se neprobral, sedím u něj a celá naše parta taky, držím ho za ruku, po asi dvou hodinách se probudí s obrovskou bolestí hlavy „Co se stalo?“ zeptá se bolestně a už vstává „Lehni si... snad nechceš jet teď domů? Venku svítí slunce ...“ „Ale jen do večera ...“ řekne s tím, že se drží za hlavu „Co se stalo? Jsi v pořádku?“ „Jo ... jsem v pohodě ... jak jsme jeli domů, něco nám stálo v cestě, ty jsi prudce zabočil a najel do stromu ... auto je v opravně.“ „Stál tam nějaký muž ... je v pořádku?“ „Je mrtvý ...“ breptnu si pro sebe, tak aby to ostatní neslyšeli „Cože?“ „Nic, asi ano ... určitě je v pořídku ...“ „Copak jsi ho neviděla?“ „Ne ... zmizel stejně rychle jako se objevil. Nechceš něco donést?“ „Ne díky ... jen co když jsem mu něco udělal?“ „Ne, nemusíš mít strach, je v pořádku, vím to jistě ...“ „Jak si můžeš být tak jistá ...“ „Prostě jsem, souhlas?“ „Vlastně jsem dostal chuť na trochu kávy, Lucy, mohli byste pro ni s Joshem skočit?“ „Proč ne, dá si ještě někdo?“ „Já budu muset do práce, takže se loučím drahoušci ... a ty Angele, ať jsi do večera doma ...“ řekne máma s úsměvem „No a já budu muset do knihovny, a převzít službu za Blythe, ohlídat naše dětičky ...“ „Vážně ti to nebude vadit Cordy?“ „Ne ... vůbec ne a navíc, Wesley jde taky, že?“ „A ... ano miláčku, tak zatím ...“ řeknou všichni a odejdou, dám Angelovi pusu na tvář a pošeptám „Zrádče...“ „I štěstí se musí nakopnout ...“ řekne a usměje se „Lucy, taky bych si dala kávu ...“ řekne Semi „Jasně ...“ řeknu a dám jí taky pusu na tvář „A já nedostanu?“ zeptá se žertovně Gunn „Charlesi Gunne ...“ řekne Semi se smíchem a lehce jej uhodí „Raději až budeme sami ...“ zažertuju „Dobře, u mě v pokoji v osm, jako obvykle?“ řekne a to už s Joshem vycházíme k automatu pro kávu „Tak ...“ řeknu těžce „Tak ...“ řekne se stejnými obavami jako já „No ... tak mě napadlo, co kdybychom si tenhle víkend zašli třeba na kafe nebo tak?“ zeptám se „Myslím, že tohle je vynikající nápad ...“ řekne, když mi podává dva plastikové hrníčky s kávou „Dobře, tak v sobotu v devět?“ „Tak v sobotu v devět  ...“ řekne a oba se na sebe usmějeme, vezme další dva hrníčky a jdeme do pokoje, otevře dveře „Dáma má přednost ...“ „Díky ...“ řeknu a vejdu „Jedna káva pro Semi ...“ „Jedna pro našeho maroda ...“ „Jedna pro mě a druhá pro Lucy ...“ „Jé Charlie, na tebe ...“ „Ne, já si dám se Semi ...“ „Tak co zeptá se Angel ...“ „Přestaň, umím se o sebe postarat i sama ...“ „Dobře ...“ do večera si všichni povídáme, já sedím na kraji postele a držím Angela v objetí, hladím ho po vlasech, večer jedeme domů, uložím Angela v posteli a jdu dolů za ostatními „Spí?“ ptá se Cordy „Jo ... už usnul ...“ „Poslední dobou je toho na něj moc ...“ „Asi ano ...“ „Lucy, prý si o víkendu vyjdeš s Joshem ...“ řekne máma „Jo ... máš proti tomu něco?“ řeknu unaveně „Ne, já jen myslela, že ...“ „To už je jedno ...“ všichni jsme dole, ale malý Jason, Lucy a malý William spí nahoře v pokoji „Kde jsou děti?“ „Nahoře ...“ „Kolik je vlastně už Jasonovi?“ „Už sedm ...“ řekne hrdě Gunn „Ten čas tak utíká ...“ Jason sejde dolů „Jasone, jak to, že nespíš?“ „Nemůžu usnout.“ Řekne rozespale „Tak pojď sem ...“ řeknu a malý klučina mi skočí na klín „Kde jsi byla? Maminka říkala, že jsi odešla a už se nevrátíš ... tak co děláš tady?“ všichni se na nás koukají a čekají co udělám „Víš, odjela jsem na nějaký čas někam pryč ... hodně daleko a všichni si mysleli, že už se nevrátím ... ale já je chtěla překvapit a tak jsem se vrátila.“ „Jsem rád, že jsi je překvapila.“ „To já taky Jasone ... já taky. Chceš jít říct nahoru nějakou pohádku, abys usnul?“ „Dobře ... zase nějakou se strašidly.“ „Dobře ... pojď.“ Řeknu, vezmu ho do náručí a jdu s ním nahoru, slyším ještě ze spodu jak si povídají „Bože, jí to tak s dětmi sluší ...“ „Byl to její osud mami, má to zase dobrý v tom, že bude moct dávat pozor na naše děti a jejich děti ... Lucy je silná.“ „Ano ... máš pravdu, je to celá máma ...“ řekne máma a koukne se na Blythe, která se usměje, děti mají pokoj v pokoji, který patřil mně a Semi, uložím Jasona do postele „Teto Lucy?“ „Ano Jasone?“ „Že už neodjedeš na tak dlouho?“ „Jasone, víš, že tohle nikdo neví ...“ „Ale ty ano ... ty víš všechno ...“ usměju se „Ne Jasone, ani teta Lucy nemůže vědět všechno ...“ „Stejně víš všechno ... teď tu pohádku ...“ „Tak dobře ... kdysi dávno za starých dob krásných dam a galantních mužů ...“ šeptám, smutně se na mě podívá na znamení nezáživného začátku „Statečných bojovníků a zlých démonů žil jeden, démon ... drancoval celé své rodné městečko ...“ „A proč?“ „Snad kvůli jeho otci, který mu vnášel do srdce jen zášť ... zabil celou svou rodinu a žil dál ...“ „Byl to upír?“ ležím vedle něj a hladím ho po vlasech „Ano, byl to upír ...“ „A drancoval až do smrti?“ „Ne ... jednou potkal dívku ...“ „A zamiloval se?“ „Necháš mě povídat?“ zamkne si jako pusu na klíček a zahodí ho „Ta dívka, měla strach ... ten démon žil s jednou zlou upírkou, která jej proměnila ... rozhodli se, že aby se rozrostla jejich rodina, přivedou ji k nim ... zavinili, že tato dívka zešílela a poté se stala upírem. Časem měli ještě jednoho spojence, před smrtí byl básník, ale chtěl převzít démonovo místo a proto se i s tou šílenou dívkou rozhodli, že utečou a tak udělali ...“ „A co se stalo s démonem a tou druhou?“ „Docela dlouho spolu žili, ale jednou jej i ta upírka opustila a on zůstal sám ... ale vraždil a vraždil ... až jednou ...“ řeknu a on mě sleduje s nedočkavostí dalšího slova „Pokračování příště ...“ „Ale ...“ „Žádné ale ... zítra budu pokračovat, ano?“ „Dobře ...“ vstanu a zakryju ho až po krk „A teď se zabal až po krk ... dobrou noc ...“ kouknu se na děti „A ať tě upíři koušou celou noc ...“ dodám u dveří potichu, usměje se a pošle mi pusu, chytím ji, schovám do výstřihu a pošlu mu zase mou, zasměje se a otočí na stranu, potichoučku zavřu a jdu dolů „Čím to, že po tvých pohádkách vždycky usne?“ zeptá se Semi „Asi jsou záživnější ...“ řeknu s úsměvem „V čem je to kouzlo ?“ řekne unavený Gunn, Jason ještě sejde dolů „Jasone ...“ „Chci se jen napít ...“ řekne a chytne si prstíkem dolní ret, vezmu ho do náručí a jdu s ním pro vodu, napije se a já ho chci odvést nahoru, ale skočí Charlesovi na klín „Můžu být ještě chviličku vzhůru?“ „Záživná pohádka jo?“ zeptá se a koukne na mě „Jen    chvilku ...“ řekne a nastaví mu prst před oči malý mu udělá to samé „Chvilku ...“ schoulí se Charlesovi do klína a poslouchá „Jakou ti povídala pohádku teta Lucy dneska?“ „O strašlivém démonovi ...“ „Opravdu? Ale není horší jak já ...“ řekne Charles a začne malého lechtat „Dost ... dost ... tati.“ Angel schází dolů „Vzbudili jsme tě miláčku?“ „Ne ... ne, nemůžu usnout ...“ „Asi bys mu měla taky říct tu pohádku ...“ řekne Jason, Angel si ho vezme do náručí a sedne si vedle mě „Jakou pohádku?“ zeptá se a dá mi pusu na tvář „Tu o tom strašlivém démonovi ...“ „Jo tak tohle nebude pohádka, ale hororový příběh.“ „Ne ... ne, určitě skončí dobře ...“ „A jak to víš?“ zeptá se Angel Jasona „Teta Lucy vždycky říká pohádku, která končí zabitím zlého démona ...“ „A co když tenhle nezemře?“ zeptá se Angel „Skončí to dobře, určitě ...“ usměju se na něj, Semi nás mezitím vyfotila „Vypadáte skoro jako rodina ...“ řekne Blythe „Jo ... asi jo.“ Asi hodinu si ještě povídáme „Jasone, už bys měl jít spát ... zítra vstáváš do školky, ne?“ zasměje se a řekne „Do školy tati ... a je sobota.“ „Tak už upaluj ...“ „Dobrou noc ...“ řekneme všichni „A ať tě upíři koušou celou noc teto ...“ řekne ze schodů a pošle mi pusu „Neboj ... budou ...“ řeknu a usměju se „O to se mile rád postarám.“ Zašeptá mi Angel „Upíři?“ zeptá se Semi „Jen taková legrace ...“ „Ne, myslím, že je správné, že mu pomocí příběhů Lucy ukazuje, co je zde za démony, už na to bude alespoň trochu připravený ...“ řekne Gunn „O čem je ta pohádka ?“ zeptá se Angel a dá mi pusu na krk „O démonovi, který se napravil ...“ „Vám dvěma to spolu tak sluší ...“ „Jdu si lehnout, celý den jsem nespala ...“ „Jo, asi se připojím ...“ když už oba ležíme v posteli, Angel mě lehce kousne za krkem „Co blázníš?“ „Říkal ti ať tě upíři koušou celou noc ...“ políbím ho „Takhle je to příjemnější ...“ „O moc ...“ lehnu si pak na bok a on mě obejme, pořád mě líbá za krkem, až po chvíli oba usneme. Dneska se vzbudím brzy, asi kolem osmé, Angel ještě spí, potichoučku si obléknu černé kožené kalhoty a černé tričko, pře které hodím bílý svetr, vlasy upravím do copu a nalíčím se, o půl deváté jsem už hotová, tak si lehnu vedle Angela a koukám se na něj jak spí, když  je za pět devět, napíšu mu vzkaz, kde stojí: ,Miláčku, šla jsem ven s Joshem, moc tě miluju, budu brzo doma... pa tvá Lucy.‘ Vezmu si ještě šedé sáčko a jdu dolů, skočí po mě malý Jason, vezmu ho do náručí, Josh už čeká „Dopovíš mi tu pohádku ...“ „Dneska už asi ne ... jdu s dědečkem Joshem ven ... a nevím kdy se vrátíme ... ale pokud ti to tatínek dovolí ...“ oba se na něj koukneme „Můžeš počkat než se vrátíme ...“ „Jo ...“ dá mi pusu na tvář a seskočí, jdeme s Joshem do malé kavárničky, kam s Cordy chodíme na zmrzlinu, objednáme si kávu „Strašnej zlozvyk ...“ řeknu, abych prolomila ticho „Co myslíš?“ „Káva ...“ „Jo, taky se proklínám za to, že ji piju ...“ řekne a oba se zasmějeme „Tak Joshi ... jak jste se vlastně dali s mámou dohromady?“ „Byli jsme spolu na aukci obrazů pro galerii a oba jsme se zastavili u díla od Moneta ... začalo to jiskřit ... a pak jsme se políbili ... když jsme už byli v galerii ...“ je mi z toho sice na zvracení, ale šanci mu dát musím „A já se beznadějně zamiloval ... a co ty a Angel?“ „No ... když jsme se viděli poprvé, zajiskřilo to ... a potom po mé první hlídce ... málem jsme se políbili, ale já, nemohla jsem ... ne že by mě nepřitahoval, ale ... byla tu Buffy ... poprvé jsme se políbili, když jsem přijela z Londýna.“ „Možná to nevidíš, ale máme toho dost společného ...“ „To asi ano ... ale chápej, nemůžeš ...“ „Být tvůj otec, já vím ... ale můžu být tvůj přítel?“ „To beru ...“ asi do dvou do rána, kdy tam zavírají si povídáme, potom jdeme domů „Díky, byl to pěkný večer Joshi ...“ „Ne ... blázníš, já děkuju, byl to opravdu výjimečný večer ...“ máma a Angel na nás koukají společně s Gunnem jako by spadli z višně „Co?“ „Vy dva a snášet se?“ řekne Gunn „Copak je konec světa?“ zeptá se zděšeně „Jste vtipní pánové ... váš humor mě dojímá.“ „Teta je doma, teta je doma ...“ křičí Jason, když běží dolů ze schodů „Skrčku nemáš být v posteli?“ „Pohádku ...“ „Jasone ... je už pozdě ...“ „Prosím ...“ zaškemrá a koukne na mě těma psíma očima „Musím vědět co se stalo s tím démonem dál ...“ sednu si na gauč, on mi vyskočí na klín a pečlivě poslouchá „Kde jsme to včera skončili?“ „Až jednou ...“ „Ach ano ... až jednou zabil dívku z cikánského kmene ... ale její rod ji tak miloval, že uvalil na démona kletbu ...“ dokonce i chlapi s mámou jako by hltali každé slovíčko „Jakou ... jakou kletbu?“ „Ten démon musel trpět za své činy a proto mu vrátili duši, aby trpěl za každičký čin v jeho dlouhém životě a ve chvíli, kdy bude opravdu šťastný mu ji opět vezmou ...“ „Je mi ho líto ... co bylo dál?“ „Žil snad stovky let s utrpením a bolestí v srdci ... vlastně ... nežil, jen přežíval, ale jednou jej potkal dobrý démon ...“ „Který mu nabídl, aby pomáhal a konal dobro ... staral se o přemožitelku...“ řekne Angel „Kterou nesmírně miloval ...“ „Ale ne každý plamínek lásky se rozhoří v oheň ...“ „Ona byla smrtelná a on nesmrtelný, démon uvážil, že i když ji miluje, nemůže s ní být ...“ „Chtěl, aby žila normální život s někým, kdo by ji mohl vyvést na světlo ...“ „A tak odjel...“ „Potkal dívku, která jej rozesmála a donutila jej dál žít ...“ „Taky upírku?“ „Ne ... byla člověk ...“ „Ale ten nejúžasnější pod sluncem ...“ řekne Angel „Jednou však zabila démona, který ji proměnil v upíra ...“ „Nesla to těžce, ale nedávala to na sobě znát ...“ „Ti dva se zamilovali ...“ „A žili šťastně ... na věky ...“ řekne Angel, nespouštěli jsme se z očí, ani na okamžik jsme je neodpojili... usměje se na mě „Vidíš, říkal jsem, že to dobře skončí.“ „Máš pravdu, musí to dobře skončit ...“ řekne a pořád se mi kouká do očí, rozpačitě uhnu pohledem „Už půjdu spát ... a ty taky na kutě ...“ řeknu malému „Dobrou noc a ať tě upíři koušou celou noc ...“ „Tebe taky ...“ řeknu a usměju se „Taky si jdu lehnout ...“ řekne Angel a vezme mě do náručí a lehce kousne za krkem „Neblázni ...“ „Jen dělám to co ti řekl Jason ...“ zasmějeme se, když se převlékám, stoupne si za mě a líbá na krku „Ten příběh ... líbil se mi.“ Řekne „Díky ...“ lehneme si, oba nazí a ještě se chvíli jen tak mazlíme, asi v šest ráno, kdy už spíme nazí pod dekou vběhne do pokoje Jason „Teto ... teto...“ vběhne na postel, stačíme se aspoň trochu zakrýt „Co se děje?“ zeptám se, když sedám „Je tam ...“ „Kdo?“ „Pod mou postelí ...“ „Kdo je pod tvou postelí?“ „Nevím, ale má zelené oči ...“ rychle si obléknu župan a běžím do pokoje, Jason jde pomalu za mnou, kouknu se pod postel, je tam kočka „Jasone, je to jen kočička ... nemusíš se ničeho bát, asi se zatoulala ... čípak jsi?  Můžeš už klidně spát ...“ „A co ona ?“ „Dám jí napít mléka a postarám se o ni, ano?“ „Dobře ...“  opravdu dám kočce napít a uložím ji pod naši postel „Co to je?“ „Nějaká toulavá kočka ... nechám ji pod postelí, jen pro dnešek, zítra najdeme majitele.“ „Dobře.“  

 

Rodina základ života

Další den se večer starám o knihovnu, protože jsou všichni pryč, je tu jen Jason a já, ostatní jsou rozházení po L.A. Jason si čte nějakou knihu, Angel šel Aka (tak pojmenoval kocoura Jason) odvézt do zdejšího útulku, já dělám práci na počítači, když vejde nějaký muž, se ženou a dívkou, objeví se tu Ak „Aku?“ otážu se, černý kocour zaprská na muže a odběhne pryč „Aku?“ volám a koukám se, že kocour běží po schodech „Přejete si pane?“ ptám se, když stojím u pultu „To mě ani nepřivítáte ...“ kouknu se do mužovi tváře, je to Angelův otec, jeho matka pláče a ta dívka se jen snaží být v klidu „Jasone ... běž pro Angela ...“ křičím „Nenechám tě tady ...“ dívka mu pomůže utéct, jsem úplně paralyzovaná strachem „Co chcete? A jak jste se vůbec ...“ „Dostal až sem ... dlouhý příběh ...“ řekne a drží mi zbraň u srdce, sednout slečinko, řekne a dovede mě ke gaučíku, sednu si „Co kdybyste dal tu zbraň pryč?“ „Co kdybys držela hubu?!“ „Ne ... neubližuj jí.“ „Ty mlč Kathy ...“ okřikne dívku otec, jede rukou až do rozkroku „Něco jsme nedokončili ... tenkrát ... tak nevinná ... a sladká.“ „Máš pravdu, něco jsme skutečně nedokončili ...“ řekne zuřivě vcházející Angel „Nech ji být ...“ „Ou ... už se bojím.“ Změním se v upíra a vykopnu mu zbraň „To byste měl.“ „Ty jsi?“ vejde Jason i s Akem, lekne se jakmile mě uvidí „Teto?“ „Jasone ...“ řeknu smutně, otec chce podat zbraň, chytím ho za krk „Takhle to tady nechodí.“ Řeknu a předám ho Angelovi, který ho sváže v tělocvičně, matky a sestry si nevšimnul „Synu ...“ „Mami? Kathy?“ „Jsem tak ráda že tě vidím.“ Řekne a obejme obě, neposlouchám a bavím se s Jasonem „Ty jsi upír? A strýček Angel taky?“ „Jasone ... nechtěla jsem, abys ...“ „Jak jsi mi to mohla tajit ...“ řekne se slzami v očích a běží nahoru do pokoje „Jasone ...“ zamkne se v pokoji „Lucy ... jak ráda vás opět vidím.“ Řekne Angelova matka „Já taky ...“ řeknu a ona mě obejme „Lucy, mou sestru Kathy asi neznáš, že?“ „Moc mě těší ...“ řeknu a podám jí ruku „Mě také ...“ řekne nesměle „Jak jste se ocitli tady?“ „Sama nevím, jen vím, že jsem chtěla být u tebe ... a najednou jsme byli tady.“ „Anyanka ...“ „Co?“ „Když jsme s Buffy mluvily o démonech, vyprávěla mi o Anye, byla démon co plnil lidem přání ... nepamatujete si na nějakou dívku?“ „Ach ano ... Anna ... naše služebná, ptala se mě co bych si přála nejvíce.“ „Posaďte se tady, já s Angelem uvaříme čaj ...“ řeknu a odvedu ho do kanceláře „Nerada to říkám, ale musíme je vrátit ... a najít Anyanku.“ „Já to vím, můžeš mi jen dát pár dní... pár krátkých dní s mou rodinou?“ obejmu ho „Jistě ... stejně bude nějakou dobu trvat než ji najdeme. A i kdyby ne, máš právo být se svou rodinou.“ „Díky, že mě chápeš.“ „Díky, že jsi.“ Řeknu a usměju se „Jdi vedle, něco udělám, ano? Máte si toho hodně co říct.“ Dá mi pusu a odejde, udělám mezitím čaj a něco k jídlu, donesu to do jídelny a jdu pak za nimy „Jídlo je připravené, musíte být hladové ...“ „Děkujeme slečno Lucy ...“ „Jen Lucy ...“ „Mockrát vám děkujeme za pohoštění ...“ řeknou a Angel s Kathy jdou do jídelny, já poklízím stůl, ale jeho matka pořád sedí „Vy nemáte hlad ...“ „Jen ... mohla bych s vámi na pár okamžiků hovořit?“ „Samozřejmě ... stalo se snad něco?“ „Jen bych chtěla poznat dívku, kvůli které by se můj syn zřekl života ...“ položím věci na stůl a sednu si vedle ní „Jste prý velmi laskavá ... a odvážná.“ „Ne ... zase přeháněl ...“ „A až přespříliš skromná ...“ řekne a usměje se „Můj syn ... jsem na něj velmi pyšná ... udělal tolik dobrého a měl za to jen bolest a utrpení z chyb minulých ... když jste do jeho života vstoupila vy ... byl to záblesk štěstí, lásky a porozumění ... které jsem mu já jako matka nemohla poskytnout ... vím, co provedl ... jsem mrtvá a tohle jsou jen duchové naší dimenze ... ale přes to všechno bych vám chtěla poděkovat ... za vaši lásku a pochopení, kterému se mu od vás dostávalo v míře, kterou by nemohla naplnit snad ani matka svému dítěti ... jsem vám velmi vděčná.“ Řekne „Já ... paní Liamová ... to co cítím k vašemu synovi je víc než můžu popsat slovy a to o čem jste mluvila, to je naprostá samozřejmost ... ale děkuji vám, za respekt, který k němu cítíte vy. Nemluvili jsme spolu nikdy o rodině, mojí nebo jeho, ale z jeho pocitů šlo lehce vyčíst, že hořce litoval svých činů už jen kvůli vám...“ obejme mě a já ji odvedu do jídelny „Jasone ... jídlo je na stole.“ Volá Angel ze sálu, pomalu vejde do jídelny a obejme mě „Co je Jasone?“ „Mám tě rád teto Lucy ...“ „Já tebe taky ...“ „Jsme doma ...“ křičí Cordy, Wesley, Semi a Gunn, jdou do jídelny „Dobrý večer ... máte návštěvu?“ zeptá se Wesley „Wesley, to je má matka a sestra ... mami, Kathy tohle je Wesley, Cordelie, Charles a Samantha ...“ „Vy musíte být sestra Lucy ...“ řekne paní Liamová „Jak jste to poznala?“ zeptá se Semi „Máte stejné oči ...“ řekne a usměje se „Jak se měl můj bojovník?“ zeptá se Charles a vyzdvihne Jasona, malý Jason se na mě podívá „Dobře tati ...“ „Co je stalo se snad něco?“ zeptá se Cordy „Už to ví...“ „Kdo ví co?“ „Že je teta Lucy upírka ... a strýček Angel upír.“ Řekne Jason „Lucy jak jsi mu to mohla?“ „Já mu to neřekla Samantho ...“ „Byl tu můj otec a Lucy se v záchvatu boje změnila a tehdy přiběhl Jason ...“ „Jak to, že máš duši?“ zeptá se malý, Angelova máma ho vezme do náručí, Jason ji bedlivě pozoruje „V každém z nás je dobro a zlo ... a každý se chováme podle části, která v našem srdci převažuje ... a i když se někdo stane upírem a ztratí duši ... pokud je dobrý ... a chce konat dobro, nemůže změnu jeho chování změnit ani krádež duše ... jen tu dobrou stránku posílí.“ „Díky ...“ řekne a usměje se, dá nám všem pusu a jde nahoru spát „No ... já vám půjdu nachystat pokoje.“ Řeknu a jdu nahoru, v pokojích ustelu, nachystám na stůl něco k pití a teplé deky, poslední dobou je tu dost chladno, když ustýlám v jednom z pokojů rozrazí se okno a zavane chladný vítr, jdu k němu a než jej zavřu, kocour vběhne dovnitř „Aku?“ zavřu okno a vezmu jej do náručí „Kde ses toulal ... co? Pověz ...“ řeknu a zasměju se, do pokoje vejde máma „Povídáš si?“ usměju se „Jo ... tenhle kocourek je něčím zvláštní, nevím čím ... ale je.“ „Taky jsi jednou takového měla ... ještě s Liz...“ „Jo ... byl úplně stejný ...“ „Jmenoval se Acathla ... chtěla to tak Lizie ... prý bude stejně silný jako on ...“ „Jako ten démon?“ „Asi ano ... bylo jí tehdy šestnáct ... když utekla ... byli ti čtyři roky ...“ „Jo, ale pamatuju si ji dokonale ...“ „Milovala tě ... pořád tě někam nosila a chlubila se známým jakou má perfektní sestřičku ...“ „Jo ... pamatuju si to. Moc mi chybí ...“ „Mně taky ...“ „Mami ... to že jsi ... však víš, kdo o tom věděl?“ „Jen tvá babička, moje sestra Nora a Lizie.“ „Jaké to je?“ „Být čarodějka ... bolestivé ... nesmíš nikomu nic prozradit a žít neustále mezi démony... kouzly a zaklínači ...“ „Tenhle pocit znám ...“ „Nechtěla jsem, abys tohle zažila a snad proto jsem vyhnala Lizie, úplné čarodějky musejí být tři ... moc tří ... ale mě sestra zemřela a proto bylo všechno složitější a je dodnes ...“ „Ale teta Nora žije ...“ „Měla jsem ještě jednu sestru Elizabeth ... zemřela, když jsme zabíjeli jednoho démona ...“ „Ale proč my nejsme čarodějky jako ty?“ „Máte svoje schopnosti, jako každá čarodějka, jen jsou uzamknuté tady ...“ řekne a ukáže na stranu srdce „Lizie to věděla, že mám pravdu ... věděla to a nechtěla, abych já nebo Semi dopadla jako Elizabeth ...“ „Ano ... pak se ukázal ten její přítel a šlo to s ní od desíti k pěti ...“ jen mlčím „Takže celý můj život všichni znali ještě před mým narozením ...“ „Dalo by se to tak říct.“ „Jdu dolů ...“ „Lucy?“ volá na mě, když jdu po schodech „Zlobíš se na mě?“ „Nezlobím se na tebe ... všechno se děje za určitým cílem.“ Řeknu a všichni na mě koukají „Pokoje už jsou připravené ...“ řeknu a usměju se „Děkujeme ...“ řeknou dámy „Asi bych měla jít dát najíst tvému otci ...“ řeknu a pustím kočku na zem, nechce mě tam pustit „Nemyslím Lucy, že je to dobrý nápad ...“ „Je to netvor...“ řekne Kathy „Ano ... Kathy má pravdu a ty ... bojíš se jej a to by mohla být příčina smrti...“ řekne Cordy „Já vím, ale už jednou jsem se svému strachu postavila čelem ... nemůžu do nekonečna utíkat.“ Když ho po půl hodině nakrmím, jdu do ložnice, sednu si k oknu a češu si vlasy, někdo pomalu otevře, spadne mi kartáč „Vylekal jsem tě?“ ptá se Angel „Ne ... asi mi vypadl ...“ řeknu a usměju se, kocour je schoulený v křesle do klubíčka, Angel si k němu klekne a podrbe ho za krkem, usměju se „Ve všech útulcích v okolí měli plno a nikdo ztrátu kočky nehlásil ...“ „To znamená, že si ho můžeme nechat?“ „Asi ano ... neměl bych srdce ho vyhodit na ulici ...“ „Dobrou noc ...“ řeknu a lehnu si „Dobrou ...“ řekne a dá mi pusu na tvář, ráno, když se probudím, Angel sedí na křesle u okna a hladí kocoura „Nad čím přemýšlíš ?“ „Ty už jsi vzhůru?“ „Jo ... už jo ...“ „Jen tak o rodině ... jaký by to asi bylo, kdybych se nestal upírem ...“ „Neuvažuj nad tím ...“ „Stalo se to a já ... nevím proč.“ „Kdyby se to nemělo stát, nestalo by se to ... ale ono se to mělo stát ... a tak se to stalo.“ Položí kocoura na křeslo a sedá si vedle mě „Díky ...“ dá mi pusu na čelo „Měla bych jít dolů ... a pak na hlídku.“ „Půjdu s tebou ...“ „Ne ... ne, máš tu rodinu, buď s nimy, zvládnu to sama ... nebo půjde Semi ...“ obléknu se a jdu s Angelem dolů „Dobré ráno ve spolek ...“ „Dobré...“ řeknou všichni, napiju se krve z láhve v lednici, vyhodím ji a vyrážím „Lucy?“ „Co je miláčku?“ „Nechoď tam sama ...“ „Můžu jít s tebou?“ ptá se malý Jason „Ne drahoušku, až budeš o něco větší, ano?“ beru si sebou i malé příruční rádio „Na co bereš rádio?“ „Potřebuju se pořádně protáhnout ...“ řeknu a už mizím v spletích ulic L.A., zapnu si rádio a trénuju live ... zabíjím upíry, když tu na mě jeden skočí a čas se zastaví, poodejdu kousek dál, ze křoví vyjde Lizie „Lizie?“ „Ahoj ...“ řekne a obejme mě „Co to?“ „Vezmi to rádio a pojď někam pryč, všechno ti vysvětlím ...“ „Moment ...“ řeknu, vrazím upírovi kolík do srdce a náhle všechno zase ožije „Jak to, že jsi tady?“ „Chtěla jsem vidět svou malou sestřičku ...“ „Lizie ... ale jak jsi věděla ...“ „Že žiješ? Jsem čarodějka, ne?“ „Jak je možné, že vypadáš pořád stejně, jako by ti čas neubral ani jeden rok života od tvých 16 ...“ „To je ... jsem teď taky nesmrtelná ...“ „Co? Ty jsi?“ „Upír ... ne, neblázni .. Je to díky kouzlu ... kouzlo nesmrtelnosti, očarovala mě máma ...“ „Naše? Naše máma?“ „Jo ... nechtěla, aby ti někdo ublížil a ty tak zůstala bez dohledu ...“ „Lizie ... to je ...“ „Šílený? Mně to povídej ...“ „Jak jsi dokázala to ... že se zastavil čas ...“ „To je má schopnost ... tak jako ty máš schopnost pohybovat věcmi a Semi může vidět budoucnost ...“ „Semi do toho netahej ...“ „Lucy ... můžeme toho tolik dokázat ...“ „Semi je na to mladá ...“ „Je jí 26 ...“ „Má dvě děti ...“ „A?“ „Prostě to neudělám Lizie ...“ „Ale Lucy?“ „Mysli si co chceš, ale ji do toho nezatahuj ... ty schopnosti, pokud nejsou aktivovány, nemá je, neví o tom ... a tak to zůstane! Stačí, že jsem upír ...“ „Ale Lucy, byly jsme vyvolené ...“ „Já vím ... jsme vyvolené, ale nechci, aby se Semi něco stalo ...“ „A co já o mě strach nemáš?“ „Je ti 42 Lizie ... jí 26. Umím se postarat o sebe i o ni ... a říkám ne ...“ „Jak to myslíš ne?“ „Já budu pomáhat jak budu moct, ale ji do toho netahej.“ Vyběhne na nás upír, nestihne ho zmrazit a on ji shodí na zem „Nepleť se nám do hovoru ...“ řeknu a zabiju ho „Díky...“ „Lizie, víš, že ti chci pomoct, ale nemůžeme do toho tahat Semi ... stačí jí upíři a všichni ti démoni ... nedělej jí víc starostí ... jako jediná z Mastersových sester má rodinu a šťastnou ... nemáme právo jí to brát ...“ „Víš, že takhle to není ...“ „Ale ano, je ...“ řeknu a vejdu do knihovny, Semi, máma a Jason sedí jako obvykle v hale „Ahoj všichni ...“ vejde i Lizie „Ahoj ...“ „Lizie?“ diví se obě „Co tu děláš?“ ptá se máma „Neznám ještě svou druhou sestřičku ...“ sundám si kabát „Nedělej to ...“ řeknu jí tiše, jen se usměje a sedne vedle Samanthy „Mami ... kdo je to?“ „Já jsem tvá teta broučku ...“ řekne Lizie sladce „Ty nejsi člověk ...“ „Jasone ...“ okřikne ho Semi „Ne ... to je v pořádku ... proč si to myslíš?“ „V očích máš kouzla ... teta Lucy mi říkala, že až uvidím       člověka ... můžu podle pohledu do jeho očí poznat jaký je ...“ koukne se na mě „Ne vždycky ...“ „Ale jo ... teta Lucy ví všechno ...“ „Jsi inteligentní mladý muž ...“ řekne a usměje se, Jason se jí pořád kouká do očí a nespouští ji z nich „Elizabeth ... co tu děláš?“ „Přijela jsem za svou sestrou jak už jsem řekla ... mami.“ Sednu si vedle mámy „Tak co Semi ... nevíš co bude zítra?“ zeptá se, obě na Lizie koukají jako na zjevení „Elizabeth Mastersová ... můžeš na okamžik?“ zeptám se a odvedu ji do kanceláře „Lizie ... co to vyvádíš? Na něčem jsme se dohodly, ne?“ „Ty ses dohodla ...“ „Nechci ohrožovat Semi a ty to taky neuděláš, rozumíš?“ „Nebo co?“ „Bavíš se bolestí jiných? Možná jsi nesmrtelná, ale jsi jiná než tehdy ... jsi zlá, odporná mrcha!“ řeknu a ona odejde „Zatím... přijdu brzo ...“ řekne a usměje se „Nemusíš nikam spěchat ...“ řeknu sarkasticky „Nemusíš mít strach sestřičko ...“ řekne bez zájmu a střetne se se mnou pohledem, je tak jiná „Co se stalo Lucy?“ ptá se máma „Sama nevím ...“ říkám zmateně „Vždycky jste si s Lizie rozuměli a teď ...“ „Asi to bude kvůli tomu tvému kouzlu ...“ „Kouzlu?“ zeptá se máma „Jo ... to kouzlo, díky kterému je nesmrtelná ...“ „Takové neexistuje ...“ řekne a zasměje se „Byla zlá ...“ řekne Jason „Jasone ... ty ses jí koukal do očí ... byl v nich tvůj odraz?“ zeptám se s obavami, chvíli ze zamyslí „Ne ... nebyl.“ „Určitě?“ „Určitě ...“ potvrdí, sklíčeně se chytnu za hlavu a z očí mi vyraší slza „Co? Co to znamená?“ „Ona je upír ...“ „Cože?“ „Elizabeth je upír ...“ „Jak to víš?“ „Když jsi upír ... nevidíš v oku svůj odlesk ...“ „Třeba je dobrá ...“ řekne Semi „Semi ... bylo by lepší ...“ „Kdybych mlčela?“ „Ne ... kdybyste se schovali ...“ „Cože?“ „Celá vaše rodina ...“ „Proč?“ „Moc tří ...“ řekne máma, když si to uvědomí „Jo ...“ „Co má za schopnost?“ „Zastaví čas ...“ „A kdo budoucnost?“ „Semi...“ „To je dobře ...“ „Jaká budoucnost? Jaké schopnosti? Jaké odklizení?“ „Půjde po Samantě ...“ „Proč?“ „Pohádala jsem se s ní kvůli tomu ... chtěla, aby se to Semi dozvěděla a já nechtěla, aby jí děsila tím vším, stačí upíři a démoni.“ „Jasone, jdi za tátou nahoru ...“ řekne a je naštvaná „Co se to tu děje?“ „Jsme čarodějnice ...“ „Co?“ „Já můžu hýbat s věcmi, ty vidět budoucnost a Lizie ...“ „Zastavit čas ...“ „Nechtěla jsem, abys kvůli tomu měnila svůj život a žila v neklidu a strachu ...“ „Ale ona je ...“ „Zlá čarodějka? Správně ...“ „Musíme ji zničit.“ „Jak ji chceš zničit?“ ptá se Semi mámy „Mám to ... když pro mě přišla na hlídku a potom jsme šli sem, nebyla připravená a upír ji svalil na zem ...“ „Chceš po ní skočit?“ „Musím použít tu schopnost ...“ „Ale Lucy, neumíš ...“ „S ní zacházet? Musím se to naučit ...“ celý další  den trénuju tu schopnost, Semi dělá lektvar na zničení Lizie, Angela jsem za tu dobu ani neviděla, jeho otec je pořád v tělocvičně, kouká na mě tak odporným pohledem „Lucy, už ti to jde ...“ „Možná bys v posteli ani nebyla dobrá ...“ svou schopností ho vyzdvihnu „Problém?“ „Škrtíš mě ...“ pustím ho, ale oslabí mě to „Jsi v pořádku?“ „Jo ... jen trochu slabá ... měly bychom jít ...“ jdeme na hřbitov, tam kde jsem ji potkala poprvé, uslyším kroky, máma a Semi jsou schované v keřích „Lizie?“ „Sestřičko ...“ „Docela mě napadlo ...“ řeknu a odhodím ji „Proč být zlá čarodějka ...“ vyliju po ní ten lektvar a máma se Semi rychle vyjdou a odříkávají se mnou to kouzlo, schovávám je za sebou „Zlá jsi ... čarodějka z temných pekel, zůstaň v nich až do konce svých sil ... vrať se do pekel zlé moci, ať už nikdo nezří tvou temnou tvář ... nevracej se nikdy více v této temné podobě ať jsi v jakémkoliv životě ať je učinění za dost a tvé tělo zhyne spravedlivě, tak jak to má být.“  Už umírá, leží tam tak bezmocně a umírá, pomalu, jdu k ní „Lucy ... nesmíš ...“ „Už umírá ...“ řeknu přes pláč, sednu si k ní a opřu ji o sebe, koukne se na mě tím jejím známým pohledem „Miluju tě Lucy ... jsi ta nejlepší sestra ...“ skloním se k ní a obejmu ji, máma a Semi jen zděšeně koukají „Jsem ráda ... že jsi udělala co jsi musela ... věděla jsem to ... jsi silná.“ „Ne ... prosím ... Lizie ...“ „Neplač ... zkazíš mi make-up ...“ „Mám tě ráda Lizie ...“ koukne se mi do očí „Mám strach ...“ potom už naposledy vydechne „Ne ... ne Lizie ... ne ... tohle se nemělo stát ... ne tobě ...“ křičím a lehce jí biju do hrudi, pak se její tělo rozpadne na prach a její ostatky postupně odevlaje vítr, pomalu jdeme do knihovny, ani jedna nic neříkáme, když vejdeme, já jsem jako tělo bez duše, ostatní sedí v hale, máma a Semi jsou smutné, ale jsou už trochu v pořádku „Tak co holky? Jak jste se venku bavily?“ zeptá se Gunn „Byla to jen práce ...“ řekne máma ledově a mě to zabolí tak jako nic co kdy před tím řekla nebo udělala ... tak chladně, tak surově, jako by to ani nebyla její dcera na ruce mám ještě trochu její krve, jak jsem ji odhodila na strom, tekla jí ze rtu krev a jak jsem ji objala, musela se zachytit na ruce, sedneme si někam, kde je místo „Už bude svítat ...“ řekne Angel, aby trochu rozhýbal konverzaci „Ano ... bude.“ Řekne Semi „Kde jste byly mami?“ ptá se Jason „Projít se ...“ „Jste v pořádku Lucy?“ zeptá se Angelova máma, až po chvíli si uvědomím, že na mě mluvila „Co prosím?“ „Je vám dobře?“ „Ne ... není mi moc dobře, ale děkuji za optání.“ „Co se stalo?“ ptá se Wesley „Nic důležitého, že mami?“ zeptám se a jdu si sednout na střechu, přijde za mnou Angel „Jsi v pořádku?“ „Ne ... nejsem ...“ řeknu a pláču, hodí mi přes ramena bundu „Nevím co říct ...“ obejme mě kolem ramen „Vím, že to nepřestane bolet, já to vím ... zabil jsem celou svou rodinu ...“ „Držela jsem ji ještě v náručí, když dýchala ...“ „Nevím jak zmírnit tu bolest ... protože to nejde, nemůžeš ji zahnat... časem možná už budeš žít normální život, ale vždycky, když na ni pomyslíš nebo si vzpomeneš při jakékoliv činnosti na to co jste dělávaly ... vrátí se to a ty budeš trpět pocitem viny a bolesti ...“  „Ale ... mohla jsem něco udělat. Kouzlo nebo cokoliv a byla by tady ... Angele, rozhodla jsem špatně.“ „Ne ... nemůžeš se vinit ať bys udělala cokoliv, bylo by to ve tvé hlavě, v tvém podvědomí špatně ... kdyby měla žít, zachránila bys ji, ale ono to tak je pořád dokola, naše rozhodnutí versus naše svědomí.“ „Je to takový nekonečný příběh, že?“ „I tak by se to dalo nazvat...“ „Seš ta největší opora, jakou kdy může holka mít ...“ „A ty jsi ta největší opora jakou kdy kluk může mít ...“ řekne a dá mi pusu na čelo „Nechci, aby sis myslela, že se chci do všeho tvého soukromí plést, ale chci, abys věděla, že kdykoliv budeš potřebovat, budu tady ...“ „Chci, aby ses do mého soukromí pletl ... vždyť já se věčně pletu do tvého.“ „Mám to rád ...“ řekne a usměje se „Co tvá rodina?“ „Máma mi dala přesný popis té dívky, bude to hračka ji najít v L.A. nemyslíš?“ „Ráda ti pomůžu ...“ řeknu a usměju se „Chci, abys věděla, že nikdo nebude považovat za slabost, když budeš brečet nebo nebudeš moct pracovat.“ Řekne a odchází dolů, já si jdu lehnout, celou noc mám noční můry ... sedím u Angela v pokoji, je zde obrovské zrcadlo, koukám se do něj a vidím svůj odraz, je v něm i Lizie „Lizie?“ vykřiknu ze spaní, otočím se, ale není tam, kouknu zase do zrcadla a ona tam stojí, jako by se ani nepohla „Nebyla to tvá vina ...“ řekne tichým hlasem „Chtěla jsem, aby se to stalo ... nemohla jsem se s tím co jsem nosila v srdci nechat běhat po světě beztrestně ... udělala jsi správnou věc a já jsem ti za to vděčná ...“ „Ale proč ...?“ „Neptej se ... nemůžu ti odpovědět na tvoje otázky ... můžu jen nechat dojít klidu naše srdce ...“ tehdy zmizí a můj odraz zůstane sám „Lizie!“ vykřiknu a Angel mě probudí, všichni stojí v pokoji a já jsem úplně zpocená, Angel mě obejme a já pláču a nevnímám nic kolem „Už je to dobré, už je to v pořádku ... jsem tady, jsem tady ...“ „Viděla jsem Lizie ... byla tak skutečná Angele ... tak skutečná, že jsem měla strach...“ „Neudělala jsi nic špatného ...“ „Že ne? Nedala jsem jí šanci ...“ „Lizie to tak chtěla, jinak by se nenechala zabít, na to je moc chytrá.“ „Vážně myslíš?“ „Jistě ...“ „Asi si ještě zdřímnu...“ „Budu tady, kdybys něco potřebovala ...“ „Díky ...“ všichni rozespale odejdou, Angel si sedne do křesla a čte si nějakou knihu, já ještě na pár hodin usnu, když se vzbudím, vidím Angela jak usnul na křesle, pomaloučku dojdu k němu a políbím ho „Co?“ zeptá se rozespale „Nic ... Chceš něco udělat k jídlu?“ „Třeba...“ udělám nám k snídani těstoviny s masem, Angel potom dobrovolně umyje nádobí „Co se to s tebou poslední dobou děje?“ „Láska dělá divy děvče ...“ „To vidím ...“ „Jak se ti má změna líbí?“ „Mě se budeš vždycky líbit takový jaký seš ... a nemusíš se kvůli mně měnit.“ „Děkuju ...“ „Za co?“ „Za snídani ...“ řekne a položí mě na postel a hladí mě po vlasech „Už je ti líp?“ „O něco málo jo ... ale pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem zabila vlastní sestru ... ležela tam tak bezmocně a máma ani Semi se k neodvážily přiblížit na deset kroků, jako by se jí bály ... byla to moje sestra, neublížila by mi ... ani jako upír.“ „Tohle nemůžeš tušit ... stejně jako bys nikomu nevěřila, že ty ji zabiješ ...“ „Asi máš pravdu ... stalo se to tak rychle, jako by ve zlomku vteřiny ...“ „Takovéhle věci se stanou buď strašně rychle nebo pomalu ...“  sednu si k tašce s mými věcmi z rady, je tu jedno CD, pustím ho „Už ani nevím, co je to za cédéčko ...“ pustím hned první písničku a zjistím, že je to Liziina píseň, nahrála ji u jejího kamaráda na CD „Pěkná písnička ...“ sednu si vedle Angela a potichu odříkávám slova „Máš ji ráda?“ otočím se k němu a odpovím „Zpívala ji Lizie ...“ „Když někdo zemře ... budeš na něj vzpomínat ... vždycky, ale musíš žít dál ... musíš se umět radovat ... a vychutnávat každý další den, jsi moc mladá na to, aby ses trápila kvůli něčemu co nemůžeš ovlivnit. Chtěla by, aby ses usmívala a žila dál svůj život tak jak to má být a tahle písnička, od teď už navždy, když ji budeš chtít slyšet, zapneš si tuhle písničku, koukneš na její fotku a bude tady, s tebou ... bude tu jen pro tebe a vzpomínky ... vzpomínky jsou jediným rájem ze kterého nás nikdy nikdo nemůže vyhnat.“ Venku je bouřka „Díky za to, jak mě dokážeš uklidnit ...“ „Jsem tu jenom pro tebe ...“ „A já pro tebe ... ale měli bychom začít pracovat...“ „Asi ano, ale venku je bouřka ...“ „Jdeme ... potřebuju na nic nemyslet ...“ řeknu a obléknu si na sebe kožené kalhoty, vínové tričko, bílí svetr, kabát a jdeme „Už je ti lépe Lucy?“ ptá se Wesley „Jo ... snad jo...“ jdeme, já, Angel, Kathy, Gunn, Semi, Cordy a Blythe. Wesley, moje a Angelova máma společně s Joshem a dětmi zůstávají v knihovně, chodíme po městě a ptáme se podle fotografie, jestli někdo neviděl tu dívku „Asi bychom se měli rozdělit ...“ řeknu, když jsme schovaní a promočení v nějaké uličce „Máš pravdu ...“ „Ty půjdeš s Kathy do centra ... Blythe a Cordy obhlídnou hřbitov ... Gunn a Semi mají na starosti sídliště kousek odsud a já se kouknu kolem tržiště ...“ řeknu a odcházím, Angel mě chytne za rameno „Buď opatrná ...“ otočím se k němu a dám mu pusu na čelo „Budu ...“ řeknu a jdu, obcházím tržištěm a kolem zdejších obchůdků, když jdu tou ulicí co jsem poprvé potkala Natea, cítím, že je za mnou Max „Chceš si promluvit?“ „Ani ne ...“ řeknu otráveně „Na koho jsi naštvaná víc? Na mě, že jsem ti lhal nebo na sebe, že jsi ji nezachránila ...“ otočím se směrem k němu „Maxi, potřebuju být sama a ne s tebou ... teď to nejde, je moc brzy ...“ „Moc brzy na co?“ „Moc brzy na přátelství ...“ řeknu a jdu dál, on zmizí ... jako vždycky, když by tu měl pomáhat, stoupnu si k staršímu muži co kouří před obchodem s rychlím občerstvením „Promiňte pane, ale neznáte tuhle dívku?“ koukne se na obrázek „Jo ... občas sem chodívá ...“ „Opravdu ... a nevíte čistě náhodou, kde by teď mohla být ...?“ „Ne ... to nevím ...“ „Víte o ní něco? Nějakou drobnost, které byste si všimnul ... něco podezřelého? Podivného?“ „Vlastně jo ... na krku má takovej zvláštní náhrdelník ... zelenej a občas svítil, říkala, že jedině tohle ji může chránit ...“ „Chránit?“ „Jo ...“ „A před kým?“ „To neřekla ... a taky říkala, že to má už od počátku věků nebo co ... támhle je ...“ řekne a ukáže na ni, když mě zbystří, začne utíkat „Díky ...“ řeknu a rozběhnu se za ní „Anno ... stůj ... já ti neublížím ...“ křičím na ni, ale uteče mi „Sakra ...“ zekleju pro sebe „Tak co?“ zeptá se někdo a já se strašně leknu, vyjeknu zděšením „Co je?“ zeptá se hlas patřící Blythe „Lekla jsem se...“ řeknu, když se otočím „To vidím ... jak jsi na tom s pátráním?“ „Právě mi utekla ...“ „Super...“ „Jak ti utekla?“ „Mluvila jsem s tím chlápkem u obchodu s občerstvením a pak jsem ji zbystřila a ona zbystřila mě ... a pak utíkala, já se snažila ji dohonit, ale nepovedlo se, jak vidíš ...“ „Jo ... dobrý ...“ „Kolik je hodin?“ „Šest ráno ... už bychom měli jít, aby se vám dvěma něco nestalo...“ „Zkrátíme si tu cestu...“ řeknu a vylízám po požárním žebříku činžáku hned před námi „Co blázníš?“ ptá se Cordy „Ráda se procházím po střechách.“ Řeknu a vylezu nahoru „Pojďte taky, doma budeme do pěti minut ...“ a opravdu, Angel a ostatní už doma leží vyčerpaně na pohovce a v křeslech „Dobré ráno ...“ řeknu když vcházíme „Už jsem začínal mít strach ...“ řekne Angel „Víš, že jsem vždycky opatrná ...“ „Jak jste pochodily dámy?“ ptá se máma s hrnkem horké kávy, najednou mi hlavou projede vzpomínka, ten hrnek co máma drží v ruce, než Lizie odjela spadl jí na zem a utrhla ucho, máma si toho ani nevšimla, ale Lizie jí ho tam přilepila „Lucy?“ „Jen vzpomínka ...“ řeknu a vytáhnu jednu z horních knih v polici „Má nějaký amulet ... něco čím podle mě uskutečňuje ty přání ... když amulet zničíme, všechno bude v pořádku ...“ „Odkud to všechno víš?“ ptá se Angel „Intuice ... tady je ten náhrdelník ...“ „Ty jsi ho viděla? Viděla jsi jí jen záda ...“ řekne výsměšně Blythe „Ano, ale ten muž o něm mluvil a něco jsem zahlédla, když běžela ...“ „Běžela? Lucy ... jsi čarodějka, mohla jsi jí pomocí sil zastavit ...“ „Už nikdy je nepoužiju ...“ „Ale tohle je dobrá strategie proti démonům, můžeš je odhodit nebo tak něco...“ apeluje Wesley „Ano je to tvá sílá, moc ...“ řekne máma „Ale musela jsem jí zabít svou sestru...“ „Ano, ale ...“ „Myslím, že Lucy má pravdu ...“ řekne Angel „A já ji v tom plně podporuju ...“ podrží mě Semi „Ale ...“ „Nezlobte se paní Mastersová, ale vím aspoň trochu jak se Lucy cítí a na jejím místě by každý z nás udělal to samé ...“ „Jen ji ještě musíme najít ... tu démonku.“ „Proč odbíháš od tématu?“ ptá se máma „Nehodlám se bavit o Lizie ... jestli jí něco chceš tak si to s ní vyříkej ...“ koukne se na mě „Omlouvám se, ale je to tak ... jsi čarodějka, určitě najdeš způsob jak se s ní spojit ...“ „Lucy ...“ okřikne mě „Ne ... teď ne mami, je tu řada důležitějších věcí na práci než hloupá hádka s mou matkou ...“ „Vždycky bude všechno důležitější než diskuse s tvou matkou?“ „Pokud to bude souviset s budoucím blahem lidstva tak ano ...“ „Ale vždyť ta ... Anna... jen je přičarovala do téhle doby ...“ „Jen?“ otážou se všichni a nechápavě se na mou matku kouknou „Mami ... pokud do téhle doby pošle vraha, psychopata nebo dokonce silného démona jako Acathlu nebo démonovi splní přání, aby nikdy nebyly přemožitelky a rytíři ... co pak?“ „Nemůžeš všechno brát jako problém světa ...“ „Ale musím ... nikdy nemůžeš vědět co nebo kdy se stane, ale musíš to předpokládat, aby tě to nepřekvapilo ...“ „Nemáš čas ani žít svůj vlastní život pořádně ...“ „Stejně jako jsi ty nikdy neměla čas na rodinu, nevyčítám ti to, ale je to tak, stejně jako se mnou ... nevýhoda tohohle povolání, ale aspoň žiju ... to je ta výhoda a nejen že žiju já, ale i desítky ... ne-li stovky dalších lidí díky naší prácí ... tohle je jenom o přežití ... přežití zbytku. Nezáleží na mě ... záleží na ostatních ...“ „Jsi čarodějka, všechno může být tak jednoduché, naučit se zacházet s tvými schopnostmi a můžeš ...“ „Dost! Slyšíš se? Zabilo ti to sestru a dceru a ty ... pořád to nechápeš?“ „Nemůžeš se toho vzdát ...“ „Ale nemůžu s tím žít ...“ „A co chceš udělat?“ „Tohle ...“ řeknu a vytáhnu z police knihu stínů „Snad nechceš?“ „Ano ... chci.“ „Co musíme udělat?“ ptá se Semi „Počkáme s tím, teď musíme zničit Annu ...“ „Kde ji chceš hledat?“ „Kam chodí každý z L.A.? A hlavně démoni ...“ „Strip bar?“ řekne Gunn žertovně „Karaoke bar ... vsadila bych se, že tam bude... ale pro jistotu ...“ řeknu a rozložím mapu, Angel si stoupne za mě „Miluju, když pracuješ...“ dám mu pusu na tvář „Někdo půjde tam, kde jsem ji viděla dneska, ale pochybuju, že by byla tak hloupá a vrátila se, bude na místech, kde se soustřeďuje víc démonů nebo lidí ... nebude chtít být sama...“ „Abys ji nenašla ...“ „Nebojí se mě, ale někoho silnějšího ...“ „Proč myslíš?“ „Ten chlápek říkal, že mu říkala, že jedině ten amulet ji ochrání před nimy ...“ „Že by v tom bylo něco silnějšího?“ „Nebo v tom možná bude zapletený někdo z minulosti ... zkusím ji projet na internetu, jestli ji někdo nezná.“ „Myslíš, že by někdo mohl?“ zeptá se Angel „Znám pár jejího druhu ... třeba budu mít štěstí ...“ „Znáš se s Anyankami?“ „Na internetu je spousta démonů co znám ... je tam taková stránka, kde jde mluvit... vyměňujeme si informace, tlacháme o zabíjení ...“ „Počítače ... něco čemu já nikdy rozumět nebudu...“ řekne Angel, sednu si k počítači a připojuji se na chat rady, kam chodím, je tu jen jeden člověk, má přezdívku ,rewayler‘ „Ahoj ...“ bavíme se textově „Ahoj, už jsi tu dlouho nebyla ...“ „Jo ... nebyl čas... znáš to ... démoni, životní otázky a ten zmatek kolem ...“ „Jasně, co potřebuješ vědět?“ naskenuju tu fotku „Znáš ji?“ „Proč ji hledáš?“ „A proč mi na otázku odpovídáš otázkou?“ „Je totiž spousta lidí, co by ji chtěli zničit z povrchu zemského ...“ „To bohužel musím udělat ... nemůžu ji nechat běhat po svobodě ... může zničit hodně a obětovat celé lidstvo nemůžeme...“ „Když ti řeknu, kde by mohla být, zabiješ ji?“ „Když řeknu, že jen zneškodním ten náhrdelník, kterým kouzlí a nechám ji žít, napíšeš to?“ „Ano ...“ „Ano ...“ „Chodí občas do Karaoke baru ... v L.A. ... dnes v noci tam bude.“ „Díky za tip ...“ „Nezabíjej ji ...“ „Slibuju, že pro to, aby přežila udělám co bude v mých silách ...“ „Lucy ... buď opatrná, nejedeš v tomhle honu sama a nemusela bys dopadnout nejlépe...“ řekne a odpojí se „Wesley?“ „Ano?“ „Nemusíme ji zabít, že ne?“ „Pokud to bude třeba tak ne ...“  vezmu si knihu o démonech a zapnu rádio, hrají tam písničku, kterou složil Max, usměju se jmenuje se ,Na konec‘, pročítám řádky, až do šesti hodin, kdy už se pomalu stmívá, usnu na knize v kanceláři a ta písnička, jako by hrála celou noc, probudí mě Angelova matka „Lucy ... spíte?“ prudce sebou trhnu „Ne ... už ne ...“ protáhnu se a zívnu „Vzbudila jsem vás?“ „Ne ... stejně už bych musela vstávat, četla jsem si o Anyankách a najednou jsem usnula ...“ řeknu a usměju se „Nevíte, kde je Angel?“ „Šel si trochu zatrénovat do tělocvičny ... a pohlídat otce.“ Vstanu a pomalu jdu za ním, otevřu dveře „Dobré ráno ...“ Jason sedí na koni a kouká se na Angela jak mlátí do pytle, jeho otec pořád něco povídá, ale nikdo z nás mu nevěnuje příliš moc pozornosti „Dobré... ty jsi nespala nahoře?“ „Usnula jsem při studiu Anyančina života ... a přišla na způsob, díky kterému nemusí zemřít ...“ „A jak zní?“ „Když zničíme amulet, nemůže už plnit přání ...“ najednou zase zní ta písnička, rozléhá se celou knihovnou, všechny to ohlušuje, vyběhneme zmateně z tělocvičny a zmateně se točíme v kruhu, všichni, celá parta, jsme dole v sále, držím si uši, po chvíli je pustím a koukám odkud hudba přichází „Dost! Už dost ...“ zakřičím a hudba se ztiší, koukám se kolem „Už dost ... chápu tvou bolest, ale musím žít dál ...“ kolem mě projede bílý blesk, rozšlehne sochu, která stojí na zábradlí knihovny, těsně vedle mě, vyděsí mě to „Schovejte se do kanceláře ...“ křičím na ostatní, Angel je tam odvede, jen Semi si stoupne vedle mě, kolem nás je obrovský výr ... jako by se zlobil někdo koho neznám, Max to není určitě, moje domněnka byla mylná „Co to je?“ ptá se Semi „Nevím ...“ křičím přes všechen ten hluk „Co je to za hudbu?“ „Složil to Max ...“ „Tohle dělá Max?“ „Ne ... určitě ne ...“ odtrhne nás to od sebe „Semi...“ „Lucy ...“ křičíme, když nás vítr rve od sebe,  před námi se objeví postava muže v plášti „Co od nás chceš?“ „Nechejte Anyu na pokoji ... já si s ní potřebuju vyřídit účty a nikdo se mi do toho nebude plást ... jestli se něco stane amuletu, budeš mít co dělat se mnou!“ „Já se tě nebojím!“ odhodím ho svou silou na stěnu a vítr v tu chvíli přestane „Čarodějka ...“ zakřičí a rozplyne se, ostatní vyběhnou ven „Sakra ...“ zakleju hlasitě a kopnu do jedné ze stěn „Co?“ „Je to nebezpečnější než jsem si myslel ...“ „Kdo to je zlato...“ ptá se Cordy „Jowan ...“ „Jowan?“ „Jowan je démon co ovládá sílu ... mocnou sílu ...“ „Jakou? Čeho? Mluv konkrétně Wesley ...“ „No ...“ „Je to moc špatné?“ „Pravda je taková, že se o něm nic neví ...“ „Co? Jak je to možné?“ „Je to novodobý démon... víme jenom jméno, pak se po všech, co o něm slyšeli ... slehne zem.“ „Hloupost ...“ „Měli bychom najít Annu ... je v nebezpečí ...“ „E ... e ... e ... moment, ty jí chceš pomáhat?“ ptá se Semi „Nemůžeme ji nechat zemřít, tím spíš, když má ten medailon, v nesprávných rukou by nemusel svět dopadnout dobře ...“ „Lucy má pravdu ... jdeme ...“ „Ano ...“ řekne Kathy „Sestřičko, musíš zůstat tady, s mámou ...“ stoupne si smutně „Ale Angele, za chvíli zase zmizíme a já ... chci s tebou strávit ještě těch posledních pár hodin, vidět co děláš, jak pracuješ ... jak se chováš.“ „Nechci tě ohrozit ...“ „Zemřu tak či tak ... je jedno ve které době ... až se vrátím, bude z tebe už Angelus a já nebudu mít ani tu nejmenší šanci na přežití ...“ „Dobře, ale budeš se mě držet ...“ řekne smířlivě „Paráda, jdeme...“ „Můžu taky ?“ ptá se Jason „Maminka s tebou zůstane doma ...“ řekne Gunn „Ale tati...“ „Mazej nahoru ...“ „Nebudu tady!“ namítá Semi „Ne, omyl, Samantho, ty tu zůstaneš, máš dvě děti …“ jdeme já, Kathy, Angel, Gunn a Blythe, v Karaoke baru je to přeplněno, ale sotva vejdu, spatřím ji, naznačím ostatním, aby se rozestoupili a hlídali východy, sednu si vedle ní „Ahoj...“ lekne se a chce utéct, ale z druhé strany si sedne Blythe „Kam tak brzo?“ „Já ... co ode mě chcete?“ „Vrátit tři osoby do jejich času ...“ „Liamovi?“ „Jo ...“ „Ale já ...“ „Co kdybychom se šli projít?“ zeptá se Blythe, vezme ji za rameno a odcházíme „Slečno Kathy ...“ „Anno ...“ „Nechceme, abys zemřela ... ale potřebujeme ten medailon...“ „To nemůžu ... jenom to mě drží při životě ... nemůže mě zabít ... ale jestli ho budete mít, je to jako chodit s terčem na krku ...“ když jsme v knihovně, je vyděšená „Jak jste mě našli?“ „Přítel ... ale teď k věci, Anno, musíš je vrátit ...“ „Ale když se vrátí... zemřou, je tam ten démon... jejich syn ...“ „Ale on je i tady ...“ „Kde?“ vyděsí se „Přímo tady jsem ...“ „Ale ne ... vy jste ... milý, pohledný a on je ...“ „Jsem to já Anno ... jen starší ...“ „Ale ... o Bože ... opravdu ...“ vezmu jí z krku ten amulet „Můžu?“ ptám se Angela „Ano ... už je čas ...“ obejme naposledy mámu a Kathy, dovede svého otce „Jsem na tebe pyšná ...“ řekne jeho matka a Anna si stoupne k nim, rozbiju náhrdelník i s amuletem a z něj vyprchá všechna síla ... všechna ta moc. Angel se asi týden vzpamatovává z toho všeho kolem.

 

Půlnoční tanec při úplňku                                                        

Je večer, sedím v hale a čtu si v knize stínů, najednou se rozrazí dveře a vejde babička „Lucy?“ „Babi?“ „Ty žiješ?“ „Ty jsi přijela?“ jsme obě dost zmatené, babička z máminy strany k nám nikdy moc nejezdila, jen občas „Přijela jsem kvůli ... večírku ...“ „Večírku?“ „Pozvat tvou matku.“ Máma sejde „Mami?“ „Přijela jsem kvůli tomu výletu s večírkem ...“ „Už to vědí ...“ „Jak jsi mohla všem dobrovolně říct, že jsi čarodějka?“ „Mami ... tohle ...“ „Nechci nic slyšet ... jen jsem pro tebe přijela, zítra můžeme vyrazit ... i s děvčaty, pokud už to o sobě vědí.“ „Kam jako?“ „Sabat ... slavnost ... čarodějnický svátek ...“ „Ale já ...“ snažím se tomu vyhnout „Jen jeďte Lucy, aspoň si odpočinete, hlavně ty ...“ řekne Angel „Ale já ... chci být tady, kdyby ...“ „Zvládneme to, slibuju ...“ „Dobře ... jsi už v pořádku?“ „Ano ... jednou jsi mi řekla, že musíme žít dál ... ať se stane, co se stane ...“ „Jo ... to že jsem řekla?“ zeptám se a obejmu ho kolem krku „Miluju tě ...“ „Já tebe taky...“ řeknu a dám mu pusu „Jdu si zbalit ...“ „Vyrážíme odpoledne ...“ „Babi?“ „Omlouvám se, nemůžu si to pořád uvědomit, že jsi ... upír, že Blythe?“ zeptá se krhavě „Kdyby nebyla tak stará, tak se napiju ...“ „Blythe ... klid ... je to babi ... znáš ji ...“ „No jo ... ale dávej si na ni pozor ...“ řekne žertovně „Jasně mami ...“ „Přeřekla ses ...“ řekne s ledovým klidem „Nepřeřekla, chtěla jsem to říct ...“ „Díky ...“ „Jsi ta nejlepší máma co jsem kdy mohla mít ...“ řeknu a jdu nahoru „Jdu si zbalit ...“ moje máma i babička tam stojí jak přibité k zemi, Semi jde nahoru za mnou „To jsem zvědavá co to zase bude ...“ „Hm ... no jo ... ale co chceš s nima dělat? Nemůžeme je odmítnout a už vůbec ne babičku ...“ „Hm ... to co jsi řekla mámě ... o našich schopnostech ... jsi myslela vážně?“ „Jo ... myslela ... ale jestli ty nechceš ... můžeš si je nechat, tebe k tomu nic nenutí, ale já ... cítím se zodpovědná za její smrt, že jsem jí nepomohla když to potřebovala ...“ „Nevyčítej si to ... není to tvá vina ...“ „Díky sestřičko ...“ řeknu a obejmu ji „Nebude ti teda vadit když si je nechám ... moje schopnosti ...“ „Ne ... ani v nejmenším ... jen jsem nechtěla, aby ti to ohrozilo rodinu ... stejně jako nám ...“ řeknu, když zabalím do tašky poslední věc, vezmu z nočního stolku fotku mě a Lizie, když mi přijela na 16. narozeniny, má tam ten svůj okouzlující úsměv, co by očaroval snad každého normálního muže, koukám se na to jak jsme tam byly šťastné, to jsem ještě neměla ani páru o démonech tohoto světa „Nesmíš na to pořád myslet ...“ řekne Semi, dá mi pusu na čelo a jde dolů „Jo...“ Angel zrovna vchází „Jdu si zdřímnout ...“ řekne, protáhne se a obejme mě „Budeš mi chybět...“ „Ty mě taky, ale chci si na chvíli zdřímnout.“ Řeknu, zdělám batoh z postele a lehnu si, spím až do osmi, probudí mě Semi „Lucy ... jedeme ... vstávej.“ „Jo ... už jdu ...“ řeknu a hodím si polštář přes hlavu, vejde i máma s babičkou „Lucy ... jedeme ...“ „Tak jeďte beze mě ...“ máma mi stáhne peřinu „Tohle je týrání ...“ vzpírám se „Jsi celá Elizabeth ...“ to mě probere „Cože?“ zeptám se babičky „Lizie tohle dělávala vždycky ... bydlela nějaký čas u mě ...“ „Už vstávám.“ Z koupelny vylézá Angel, má jen kolem pasu ručník, akorát vyšel ze sprchy „Angele ...“ je v rozpacích „Já ...“ „Mladý muži, nechtěl byste se třeba obléct?“ „Babi, je doma u sebe ...“ napomene ji Semi „Miláčku, tady máš něco na sebe ...“ řeknu a hodím po něm oblečení, které leží u postele „Díky ...“ řekne rozpačitě a zajde do koupelny, zalezu tam za ním a obejmu ho zezadu „Omlouvám se ...“ „Nemusíš... nebyla to tvoje vina ...“ „Ale jo ... a teď ještě odjíždím ... vůbec se mi nechce ...“ „Taky bych byl nejraději, kdybys tu zůstala ...“ řekne, když stojí před zrcadlem „My jsme v tom zrcadle vidět ...“ řeknu překvapeně „To vynalezla rada ... nejsou v něm vidět normální lidé ...“ „Dobrý ... ale už musím ...“ řeknu a otočím ho směrem k sobě, políbíme se „Už jeď nebo tě nepustím ...“ „Miluju tě ...“ „Já tebe taky ...“ říká, když už se opírám o dveře koupelny a pomalu vycházím, máma, Semi i babička jsou vedle v pokoji, Angel mě k sobě naposledy stáhne „Mám takový dojem, že tě nepustím …“ řekne a znovu mě políbí, ale s větší vášní než před chvílí, já se usměju „Přestaň…“ „Miluju tě …“ řekne a dá mi pusu „Taky tě miluju, ale jestli mě nepustíš, kousnu tě…“ „Mmm … to …“ „Stačilo!“ dopoví babička „Lucy, převleč se a jedeme.“ „Pa …“ řeknu, naposledy ho políbím a převléknu se do po zem dlouhých černých šatů, které jsem si koupila těsně před smrtí, jsou až po zem, mají hluboký výstřih a dlouhé průsvitné, zvonové rukávy, dole už na mě čekají, Angel mi pomůže se batohem a my se loučíme se všemi dole, odjíždíme na letiště a poté soukromým letadlem do nějaké pustiny „Kam to letíme?“ ptám se při letu na rozlehlým lesem, který nevypadá ani trochu povzbudivě „Na slet čarodějnic ...“ obě se koukneme na babičku „Babi ... to ...“ „Je to tradice, každá čarodějka z našeho rodu sem musí ...“ „Lizie to už nestihla ...“ řeknu jedovatě „Mýlíš se, byla tu každý rok ... milovala to ... být čarodějka a vařit lektvary v kotlíku, psát kouzla... už jako malá to milovala.“ Jen se kouknu z okénka, u volného placu na přílet letadla je napsána obrovská cedule ,Witchcraft wood old witch‘ ten les je tak temný, tají se mi dech, jako by tam bylo něco, něco co by raději ani nemělo být nalezeno. Jako by tam dřímal démon, který čeká na svou oběť až přijde až sem za ním ... u lesa je obrovské jezero a u něj pár chatek, v jedné z nich zjevně budeme spát ten týden, přistáváme, když vystoupíme z letadla, někdo křičí, ozývá se to z lesa, běžíme tam k tomu místu, je tu dívka opřená o strom a kluk, stojí před ní a kouše ji do krku, odhodím ho na zem „Hej ... co se děje?“ „Nech ji být ...“ oba jsou pobavení „Je to moje holka ... jen jsem ji vylekal, nic víc ...“ „Omlouvám se ...“ řeknu a jdeme do hotýlku, zjevně správcovství tady, jmenuje se ,Wiccan death‘ „Co je s tebou sestřičko ... jsi nervózní ... co se děje?“ „Nic ... jen, nemám z tohohle místa dobrý pocit ...“ babička s mámou se horlivě zdraví a objímají s ženou stojící u stolu „A tohle jsou ty tvoje zbývající dcery?“ „Ano ...“ řekne hrdě máma, pobídnou nás, abychom šli blíž, všechno si pečlivě prohlížím, je tu spousta fotek čarodějek a z honů a prostě všechno s čarodějkami spojené, koukám se tak nedůvěřivě „Ty musíš být Samantha ...“ řekne ta žena směrem k Semi „Ano ... ale vy jste?“ „Ou ... ta nezdvořilost, já jsem Angela, ale pro přátele Ange ...“ „Je to tu úžasné ...“ chválí to tu Semi „Ty jsi Lucy, že ano?“ zeptá se mě „Ano ...“ „Zavedu vás do pokojů... Jimi ... pojď odnést kufry ... tohle je můj syn Jim.“ „Těší nás ...“ řekne Semi mladíkovi, který zrovna vešel „Jo ...“ „Tohle jsou mé dcery Jimi ... Lucy a Samantha ...“ „Semi je celá vy paní D. Ale Lucy ...“ „Jsem po Blythe ...“ řeknu a všichni jdeme mlčky nahoru po starých schodech „Nejsi moc ukecaná, že ne?“ „Jen když mám o čem mluvit.“ „Lucy, co je s tebou? Jindy překypuješ vším možným a dnes jsi nějaká zaražená ...“ „To nic ... je to tu dost depresivní ...“ „Proč myslíš? Chtěla jsem to tu udělat v duchu nás čarodějek ...“ řekne Ange „Nejsem čarodějka ...“ řeknu jedovatě a jdeme se Semi, dorazily jsme v noci, letěly jsme celý den a zbytek včerejší noci „Chceš spát?“ ptá se Semi „Ne ... raději bych šla někam se projít ...“ „Jimi vás tu provede dámy ...“ „Půjdeme dolů jako každý rok si popovídat, ty taky mami, že?“ ptá se máma babičky „Samozřejmě ...“ jdeme dolů k jezeru „Kde jste nechali Lizie?“ ptá se Jimi „Lizie je mrtvá ...“ řeknu jedovatě „A co se ...“ „Ne Jimi ... je to ... můžeme mluvit o něčem jiném?“ zeptá se Semi „Jasně ...“ řekne a koukne se vedle, jdu po molu až ke konci, Jim si toho všimne až po chvíli „Ne!“ zakřičí a mě se snaží něco stáhnout dolů, vyděsí mě to „Lucy ...“ křičí Semi ze břehu, chce za mnou běžet, ale Jim ji chytí „Už jí nepomůžeš ... nemá šanci ...“ bojuju s tím, stáhne mě to pod vodu, zahledí se mi to do očí a uplave, vypadá to jako člověk, lidská postava s blánami, vylezu na břeh, Jim je vyděšený a Semi taky, musím přiznat, že i mě to vyvedlo z míry, stoupnu si kousek za Semi, okamžitě mě obejme „Měla jsem strach ...“ vykřikne přes pláč, jdeme všichni tři do zasedací haly, kde jsou ty tři „Co se to tu k sakru děje?!“ „Mami ... on ji nezabil ...“ řekne a klekne si k jejímu křeslu, všechny jsou taky vyděšené „Co?“ Semi mě pořád objímá, sedneme si na křesla „Tak co?“ „Je tu démon ...“ „Toho jsem si stačila všimnout babi ...“ „Mlč! Je tu démon, který už po staletí žije dole v jezeře ... nikdo pořádně neví kde se vzal, vraždí lidi ... každý rok touto dobou zabije jednoho ... někoho to donutí jít na molo a ...“ „Donutí?“ „Prostě to zničehonic člověka napadne i když zná pověst ...“ „Pověst?“ ptám se, když mi Ange podává deku, abych se zahřála „Povídá se ...“ „Co?“ „Je to stará pověst ... byl to prý muž, nádherný mladý muž, když byl chlapec, jeho rodiče si vzali malou holčičku ze sirotčince, byli jako bratr a sestra, ale po čase se zamilovali a ji Julii vyhnali sem na tenhle ostrov ... ostrov čarodějnic, říká se, že sem za ní přijel, chtěl ji odvézt, ale nepovedlo se mu to ... Jasonův nejlepší přítel, tak se démon jmenoval jako člověk jej prozradil, přijeli sem jeho rodiče a Jasona utopili v tom jezeře, když to viděla Julie, utekla do kapličky, kam chodívala ... upálili ji tam zaživa a on prý od té doby čeká v jezeře a ona zase v lese, ona neubližuje ... jen on se rozhodl, že každý rok zabije člověk na projev své zloby a bolesti ...“ „Tak proč mě nezabil?“ „To ... nevím.“ „Třeba mu nechutnají upírky...“ „O to nejde, myslím, že v tom bude něco jiného, úplně jiného ...“ „Sem dřív odváželi dívky usvědčené za čarodějnice ... byl tu jen kostelík co vyhořel, jeden pokoj a malá místnost, kde jsou staré spisy, nikdo se neodvážil tam jít. Každou noc jako by tam bylo světlo ...“ Řekne Ange „Tak já se odvážím ...“ „To nesmíš nebo...“ „Zemřu? Mrtvá už jsem ...“ řeknu a chystám se tam jít „Jdu s tebou ...“ řekne Jimi „A já taky ...“ řekne Semi, nakonec jdeme všichni i babička, dveře od té místnosti jsou zamknuté zámkem, poodejdu a ukopnu jej „Máš sílu ... jako by v tobě kolovala Liziina krev ...“ řekne Jimi „Nemluv o Lizie ... ani na ni přede mnou nemysli, kdykoliv jindy ano, ale ne, když budeš v mé blízkosti ...“ řeknu a otevřu dveře, hoří tu svíčka „Alespoň nemusíme hledat světlo ...“ řeknu a sednu si k psacímu stolu, všichni jsou opatrní, jen já se chovám jako bych byla doma, vezmu kupu listů ze zásuvky, je tu deník „Hele ... Drahý deníčku, píšu ti dnes, opět po krátké době, dnes mi Jason napsal, píše, že brzy přijede, ale já mám strach, mám strach, že se stane něco strašného, cítím to v kostech ... každou noc sedávám u jezera, jako bych čekala, až přijde, ale nikdo tu není, jsem tu tak sama a cítím, že brzo zemřu, snad dnes? Nebo zítra? Kdo ví? Jsem tu jen já a mé myšlenky, mé vědomí, že asi patnáct dívek tu zemřelo přede mnou, samotné, stejně jako já ... jako by toto místo neslo předzvěst smrti ... jistý dotek strachu, záchvěv či touhu nezůstat už navěky sám v tomhle strašidelném lese ... lese osamění. Jako by ten les skrýval všechen strach těch dívek přede mnou, jejich bolest a hysterii ze smrti ... jako by říkal ,Prosím, odvezte mě pryč, já sem nepatřím, já jsem nic neudělala, jsem nevinná ...‘ a když večer sedím v kostelíku, na stěně se odráží tanec ohnivých ramen, jako by říkali, že v nich se utopím, strachem či bolestí ... snad je to jen směšný pocit dívky, kterou zatratili pro její lásku k muži jež byl v jejím srdci jediný ...“ řeknu a vyzdvihnu listy, vypadne fotografie, Semi ji zvedne „Tady zápis končí ...“ „Lucy ... koukni na tu fotku ...“ „Co?“ zeptám se a kouknu na ni, je na ní krásný mladík a dívka ... ale vždyť to je Lizie „To je Lizie ... to není možný ... to nejde ...“ „Proč jsi tak vyděšená?“ „Znamenalo by to, že Lizie ... nevím co by to znamenalo, ale děsí mě to.“ říkám se strachem „Uklidni se ... to v první řadě ... musíme ty dva nějak dostat k sobě ...“ „Co ho vylákat na břeh?“ řekne Jim „Ale jak?“ ptá se babička „Já ... vylákám ho na břeh a odvedu sem ...“ „Jak to chceš dokázat?“ ptá se Ange, Jim vytáhne staré šaty „To nebude problém ...“ řekne a usměje se „Bude svítat ...“ řeknu „Jak to víš?“ „Cítím to ... jak slunce sílí, měla bych jít do hotelu, není to tu pro mě moc bezpečné ...“ „Máš pravdu ...“ řekne Semi a jdeme všichni, když dorazíme, zvoní telefon, Ange to vezme „Hotel Wiccan death u telefonu Angela Startfordová ...“ chvíli poslouchá „Ach ano, jistěže ... Lucy ... Angel ...“ vezmu telefon s obavami „Co se děje? Nějaký démon? Upír ... Darla?“ „Uklidni se miláčku, volám jen, že je mi moc smutno...“ „Vážně se nic nestalo?“ „Potřebuješ dovolenou jako sůl ...“ „To je moc vtipné ...“ „A co u vás? Jak probíhá první den? Teda vlastně noc ...“ „Jen jeden démon ... nedělej si starosti ...“ „Mám přiletět za vámi?“ „Ne ... ne ... nedělej si starosti, zvládneme to ... určitě, znáš mě, ne? Zvládnu to ... už jsem velká holka ...“ „Jo ... máš pravdu, nemůžu tě hlídat pořád ...“ „Miluju tě ...“ „Já tebe taky ... moc mi chybíš ...“ „Taky mi tu scházíš ...“ „Kdybyste potřebovali pomoct s démonem, zavolej...“ „Hele , vy tam v L.A. nemáte co dělat?“ „No ... přijel Connor a já s Charlesem pečuju o malou Lucy ...“ „Chudák dítě ...“ řeknu když slyším malou plakat „Charlie, klid, telefonuju ...“ zaslechnu Anagogicův zpěv „Nezabijte ji ...“ „Neboj, Connor přijel na pár dní rodinná návštěva ...“ „Asi jo ...“ „Asi ...“ „No ...“ „No ...“ „Už ... budu muset končit, tak ...“ „Něco tě trápí Lucy?“ „Ne ... ne, vůbec ne ... jak tě to napadlo?“ „Poznám to ...“ „Jsem jen utahaná ... musím končit ... pa ... miluju tě.“ „Já tebe taky ...“ řekne a oba to položíme „Co chtěl Angel?“ „Jen jak se máme ...“ řeknu rozpačitě „A co moje děti?“ ptá se Semi „Jo ... Charlie a Angel se starají o Lucy ... a Anagogic jim přizpěvuje ...“ „Nechci, aby přišla o sluch ...“ „Přijel i Connor ...“ „Moc s ním nevycházíš, co?“ „Měla bych jít spát ... jsem utahaná a zítra je velká noc ... měla bych být připravená...“ „Víš, že jste si se sestrou podobné?“ „Se Samanthou?“ koukneme se na Jima všichni „Ne, s Lizie ... každý pohyb a gesto ... výraz v očích a nejistota, jako by na tebe z každého rohu mohl někdo zaútočit ... je to neuvěřitelné ... jako bys byla ona, jen tvář máš jinou ...“ „Nemluv ...“ „O ní? Musím, protože vím jak moc to bolí ... když ztratíš někoho, kdo byl pro tebe blízký ... Lizie minulý rok odjela ... a já, jako by odjela má část, snad já sám ... miloval jsem ji už odmalička ... jako děti jsme si hrávali na schovávanou a když ses narodila, přijela sem i s tebou a řekla mi ,Koukej Jimi ... to je má sestra ... bude odvážná a nádherná ... je to ta nejbáječnější sestra co bych si kdy mohla přát ... až ji jednou potkáš a já už tu nebudu, koukni se na ni a usměj se tak, jako bych to byla já samotná ... protože my jsme jedna.‘.“ „Já ji zabila ... jsi spokojený? Jsi?“ „Kdybys ji nemusela zabít ... nezabila bys ji, ale mělo ... mělo se to stát a tak se to stalo ...“ vytáhne z kapsy prsten „Tohle jsem ti měl dát ...“ „Ale to ... Lizie ho nosila pořád ...“ „Jo ... a chtěla, aby ho po její smrti nosil někdo, kdo jej bude milovat stejně, jako ona ...“ „Jdu ... jdu spát ...“ Semi a ostatní jdou taky, vzbudím se a vidím, jak Semi stojí u okna „Už je tma ...“ řekne, jakoby přesně věděla, že jsem vzhůru „Asi už bych se měla obléct, že?“ „Upravím ti vlasy, jako na té fotografii ... Jste si s Lizie podobné, takže to nebude problém.“ „Děje se něco Semi?“ „Já jen ...“ sedne si ke mně na postel „Ani jsem Lizie neznala ... a ty ... máš s ní tolik zážitků a  já ...“ „Ty jsi ty Semi ... a já zase já ... vím, že tě to štve, taky by mě to štvalo, ale nemůžeš se vinit z něčeho, co neovlivníš ... a teď pojď ... jdeme se dát do upravování ...“ řeknu a hodím po ní polštář „Ty ...“ řekne a ránu polštářem mi oplatí „Měli bychom jít ...“ řekne, když se mnou skončí, vypadám přesně jako Lizie na té fotografii, ostatní jsou už připraveni, dorazily snad už všechny čarodějky a sledují, jak jdu pomalu k jezeru, stoupnu si na molo, ale přiběhne ke mně upír a začne se prát, vyleze ten démon, a vcucne ho „Díky ...“ „Julie ... tak dlouho jsem čekal, až přijdeš ... až se vrátíš sem za mnou ...“ „Pojď se mnou ...“ řeknu a odvedu ho do lesa k tomu kostelu, kde už čeká Julie „Ty jsi tu dvakrát?“ „Ne ... ona je tvá Julie ... já jsem někdo jiný ... osoba, která se jí podobá ...“ řeknu a rozpustím si vlasy, přistoupí k ní blíž a políbí ji „Pěkný konec sestřičko, že?“ „Ano ... to ano.“ Řeknu a obejmu si, koukáme se na ně „Děkujeme ...“ řeknou oba v objetí „Neděkujte ... to co se mělo stát se stalo ... jste spolu, tak to má být ...“ „Ať se ti v lásce daří ...“ „Mám muže, který mě miluje, co víc si přát ... ale vám přeju to samé ...“ „Mám muže, který mě miluje, co víc si přát?“ řekne Julie a tehdy se oba rozplynou „Jdu ze sebe sundat ty směšné šaty ...“ řeknu a jdu do hotelu, kde si lehnu do vany plné horké vody, zazvoní mi mobilní telefon, zdvihnu jej „Pokoj 333?“ „Ahoj ... Angele? Co se děje?“ řeknu potěšeně „Nic ... jen je mi smutno ...“ „Mně taky ... ležím ve vaně plné horké vody, ale sama... jinak celkem příjemný večer ... a ty?“ „Asi se budeš divit, ale to samé ...“ „Hm ... asi jsme naladění na stejnou vlnu ...“ „Zjevně ... co s tebou včera bylo?“ „Nic ... jen je tu příliš velké množství věcí souvisejících s Elizabeth ...“ „To mě mrzí ...“  „V pořádku ... musím se s tím smířit ...“ „Až přijedeš domů, můžeme někam zajít ... abys myslela na něco jiného, vyčistit myšlenky.“ „Díky ...“ „Nemáš za co ...“ „Ráda s tebou půjdu na rande jako kdysi ...“ „Pochopila mou záminku ...“ „Už se moc těším ... docela mi to chybí ... ty naše procházky, kafe ... kino ...“ „To je dobrý nápad, co na něco zajít do kina?“ „Fajn ... co máš na mysli?“ „Co budou dávat, to budou dávat ...“ usměju se „Dobře ... jak myslíš.“ „Chybíš mi.“ Řekne smutně „Ty mně taky ...“ vrátím mu smutně řečenou větou „Co byl zač ten démon?“ řekne, aby řeč nestála „Jen ... dva zamilovaní, každý byl zabit na jiném místě ostrova a tak se hledali ... našla ho ...“ „A on ji ...“ řekneme v dvojsmyslu „Ona trpěla v těch dnech bez něj ...“ „A on umíral touhou po jejích rtech ... úsměvech a vůbec po ní celé i s její vůní vanilky ...“ „A ona toužila spatřit jeho vášnivě hnědé oči plné té touhy poznání a zapomnění na všechno zlé ...“ „Jako by to ani neexistovalo ...“ „Nic nebylo důležitější než život s ním ...“ „Ani vlastní život ...“ „Obětoval se přece pro ni ...“ „Ale ona pro něj taky ...“ „Myslíš, že jí to nemá za zlé?“ „Miluje ji a proto jí dokáže odpustit ... snad i ona jednou odpustí, že musela podstoupit tolik bolesti a utrpení ... změn a ztrát.“ „Vždyť on za to nemohl ... sama by to udělala ... nemohla před tím utíkat ...“ „Myslíš?“ „Možná.“ „Snad ...“ „Jak myslíš, že se na ni těšil?“ „Umíral tou      touhou, snad ona jediná ho vedla vpřed, aby šel a žil, snad jen ta myšlenka, ten pocit jej drželi při životě ...“ „Ji taky ...“ „Myslíš, že se brzo zase shledají?“ „Určitě ... zůstanou spolu navěky ... šťastní ... jako v pohádce ...“ „V pohádce bez konce.“ „Kdo může znát konec? Snad jen bůh ... nechtěj ho znát. Nikdo, ani ty ... a snad ani já ho nesmíme znát ... kdyby ano, celý příběh by už byl beze smyslu ... jen pouhý klam ...“ „I já snad tenhle krásný příběh znám ...“ „Chceš ještě pořád konec znát?“ „A víš že už ne ... chci jen vědět, že na konci toho příběhu bude ona ... krásná, s tím okouzlujícím výrazem ve tváři ... tím, co mě dokáže rozehřát ...“ „A já chci vidět jej ... s úsměvem, co mě vždycky uklidní a když mám chuť plakat, něžně mě po tváři pohladí.“ „Už bude svítat ...“ „Opravdu?“ „Jo ... celou noc jsme si povídali ...“ „A lituješ snad?“ „Ne ... jsem strašně rád ...“ „Potřebovala bych tě tady ... je to tu tak depresivní ... všude přítmí a kolem hustý les, na stěnách fotky čarodějek a ten kluk, co tu pomáhá chodil s Lizie ... říkám, dost depresivní ...“ „Nesmíš všechno vidět tak černě ... užívej si, až přijedeš už to taková legrace nebude ...“ „Ale budu s tebou ... už budu muset končit, svítá a já chci spát ...“ „Je ráno ... ale nechoď, ještě chvíli zůstaň ...“ „Co mám říct? Co chceš slyšet?“ „Cokoliv z tvých rtů bude znít jako píseň ... nebo sonet co mě okouzlí...“ „Vážně už půjdu, zavolám zas k ránu, až přijdu, kolem čtvrté ráno, ano? A můžem povídat si celý den i noc ...“ říkám, když si oblékám pyžamo a vypouštím vodu „Dobře ... dobrou noc má noční paní ...“ „Vám také můj pane ...“ „Vážně to mám položit?“ lehám už do postele, Semi spí vedle, máme manželskou postel „Nechci, abys to udělal ... ale musím končit ... Semi spí a já chci jít taky ... alespoň na okamžik ... takhle brzy ráno jsem unavená ...“ „Já už taky končím ... nebo se vzbudí Wesley a udělá mi přednášku o dlouhých telefonátech ...“ „Myslíš, že ji miloval ...“ „Víc než tlukot svého srdce ...“ „Dobrou noc ...“ „Dobrou ...“ řeknu a položím telefon, jako by to znamenalo tolik, tenhle jeden rozhovor, jeden pouhý rozhovor a znamená tolik, že jej ani nechci ukončit, jako by tenhle rozhovor, těch zbývajících pár vteřin znamenalo celou věčnost a nejspíš o tomhle je láska o tom porozumění, maličkostech, rozhovorech, které i když jsou o ničem znamenají tolik. Po zbytek týdne se neuvěřitelně bavím, cítím se tak volná a nespoutaná, jako by mě nic nedrželo při zemi a já mohla být taková, jakou jsem vždycky chtěla být … jako Lizie, neřídit se pravidly, ale pocity, které se ukrývají někde na dně našich srdcí, dneska je poslední noc, ty noci před tím jsme dělali lektvary a kouzlili, bylo to tak osvobozující a uklidňující vidět tolik dívek kolem sebe a vědět, že cítí tu samou nejistotu, ten stejný strach, jako já, tu obavu, neudělat něco špatně, neublížit tím někomu, teď sedíme jako každý večer u ohně, máma vstane a začne k nim mluvit „Dobrý večer … krásná noc, že?“ všechny se zasmějí a pozorně sledují každé její slovo a pohyb „Už uplynul týden a jedna z mých dcer byla na pochybách ohledně kouzel a magie, proto se teď jí samotné ptám jak se rozhodla … Lucy?“ musím přiznat, že ani nejsem moc překvapená, stoupnu si vedle ní k oltáři udělanému z pařezu „Já… je moc věcí, které jsou na tomhle … na magii špatné … ale dost je jich i dobrých … víte, měla jsem pocit … strach, který mě dusil … dvakrát když jsem zkoušela magii se stalo něco, co jsem nemohla ovlivnit a bylo to tak bolestivé, že to snad není možné … poprvé jsem ztratila díky kouzlu paměť … to by až tak nevadilo, ale podruhé … podruhé jsem musela zabít svou sestru … Lizie … mou ochránkyni, mého anděla …“ všechny s touhou a soucitem poslouchají „Ale Lizie mě učila, že člověk musí žít dál, musí jít … všechno se děje za nějakým účelem a vy, já ani kdokoliv jiný tomu nemůže zabránit … Lizie mi řekla, že nejhorší je soucit, když vás někdo lituje … nesmíte to dovolit, vy sami jste silní natolik, že ani trošku toho soucitu nebo lítosti … nepotřebujete. Kouzla … magie … čáry a všechno kolem toho … svou schopnost už přijímám, to tu slavnostně a s hrdostí oznamuji, vždyť kouzla … těch se vzdát nemůžu, vždyť všechno kolem nás jsou kouzla … ani o tom nevíme, ale jsou, vždyť život sám je kouzlo, to že se teď z plných plic můžete nadechnout. To, že se ráno probudíte šťastní a bez zábran, to, že obejmete svou milovanou osobu, toho na kom vám záleží … a já vím, že Lizie by si to tak přála …“ řeknu a kouknu se přes oheň, stojí tam Lizie a po tvářích jí ztékají slzy a mě se začnou taky drát ven „Nesmíte se vzdát toho, co vám bylo určeno, ať už je to jakkoliv těžké nebo kruté, osud věděl proč tuhle roli napsat právě vám, věděl, že to zvládnete, že tohle je přesně role pro vás … kdyby ne, nedělal by to … Víte, tenhle týden byl tak osvobozující, plný nespoutanosti a vášně … vášně, kterou všichni sdíleli … té touhy něco dokázat, ne těm kolem ale sobě, dokázat sami sobě že za něco stojíme, že jsme v něčem opravdu dobré a nikdo, opakuju nikdo nemá právo tohle nám vzít … chci vám všem poděkovat, za ten týden a za vaši ochotu pomoct všem okolo, pomoct tím sami sobě … vždyť to je ten nejhezčí pocit, vědět, že za něco stojíte, že někdo vás potřebuje a vy jste za to vděční … stejně jako já, že mám tolik lidí, kteří mi dokážou pomoct … Lizie, už tu není, ztratila jsem sestru, ale novou jsem před několika lety nalezla právě díky kouzlům, démonům a magii … Ano správně, Semi … Semi je ta sestra, co mi vždycky pomůže nebo si se mnou svorně zanadává na svět … našla jsem taky mámu, mou druhou mámu … a za to můžu jenom poděkovat, za to, že mám tak báječnou rodinu.“ Všechny mi zatleskají, mají slzy na krajíčku, kolem půlnoci si zatancujeme při úplňku a bavíme se až do rána, když už pak všechno končí a je ještě tma, sedím tam na jedné z klád, Jim si sedne vedle mě „To bylo hezký, to co jsi dneska řekla.“ „Myslela jsem to vážně …“ „Lizie by na tebe byla hrdá …“ „A já na ni.“ „Byla jsi to jediný, za co by umřela …“ „A nakonec díky tomu umřela … takhle jsi to chtěl říct?“ „Ne, řekl jsem to přesně tak, jak jsem chtěl … nebála se smrti, tak jako se jí nebojíš ty, jsi úplně jako ona a ty gesta, pohledy, jako by to byla ona … máš stejný oči a úsměv …“ řekne a pohladí mě po tváři „Byla jediná, kterou jsem miloval … až ji příště uvidíš, řekni jí to …“ „Ale vždyť …“ „Pšš …“ řekne a položí mi prst na rty „Ty víš, jak to myslím …“  usměju „Ona už tohle přece dávno ví …“ řeknu a odcházím do pokoje „Lucy …“ volá na mě, když stojím na terase hotelu „Že mi chybí …“ kouknu se na něj tím smutným pohledem „Ty jí taky …“ celou cestu domů si prozpěvujeme s babičkou, mámou a Semi „Jedete i příští rok?“ ptá se máma, koukneme se se Semi nechápavě na sebe a odvětíme „Jasně!“ babička se usměje „Budeš ještě pár dní u nás, že jo babi?“ zeptá se Semi „Já …“ „Žádný odmlouvání …“ řeknu neúprosně „Děvčata, víte, že mám moc práce…“ sedneme si každá z jedné strany a obejmeme ji „Ale že jste to vy, tak ji na chvíli odložím…“ „Díky babi …“ já v letadle usnu, probouzí mě Semi „Lucy … už jsme doma.“ „Jo… už vstávám …“ řeknu a vezmu batoh co leží vedle mě na zemi, Angel už čeká společně s Gunnem,  Blythe a Joshem, dokonce vzali i Jasona, Lucy a malý William jsou nejspíš doma s Cordy a Wesleym „Ahoj …“ křičí na nás všichni radostně, skočím Angelovi kolem boků, vyflusnu žvýkačku a políbím ho „Chtěla jsem si připomenout jaký to bylo ještě na střední.“ Všichni se zasmějí a jdeme, Semi vypadá tak spokojeně, když je s Jasonem a Charliem až jí trochu závidím tu špetku normálnosti.

 

Jak bolí duše

„Jak jste se měli?“ ptá se Blythe cestou domů, máma a Josh s babičkou sedí vepředu v dodávce „Skvěle … ani nepamatuju, kdy jsem se cítila tak volná a nespoutaná …“ Blythe se odmlčí „Co je? Jsi v pořádku?“ „Jo … jsem …“ „Co kdybychom někam vyrazily, třeba zítra, tak jako dřív … třeba diskotéka, balení potencionální večeře …“ řeknu a usměju se „Uvidíme …“ „Tak co se děje?“ „Nic …“ „Ne, vážně …“ „Lucy … já, asi teď není vhodná chvíle … až někdy jindy, ano?“ „Dobře …“ řeknu a natáhnu se, abych ji chytila za ruku, usměje se „Tak co démoni a upíři, doufám, že jste jim nezkazili morálku vy tři …“ „Jak si tohle o nás můžeš jen myslet?“ zeptá se žertovně Charlie „Brzy bude ten večírek rady … co ty na to?“ „Můžeme se tam ukázat …“ „To bude fajn …“ „Jo … to bude.“ řekne Angel s idylickým úsměvem, doma už na nás čeká Cordy s Wesleym, vtrhneme tam zrovna, když se vášnivě líbají, všichni se otočíme, abychom to neviděli „Promiňte … my …“ řekneme zmateně „Ne … ne … my … my se omlouváme, bylo to …“ „Poučné …“ řeknu, odhodím batoh a obejmu Cordy „Moc jsi mi tam chyběla …“ „Ty nám tady taky … viď Blythe …“ řekne a koukne se na ni „Tak řekne mi konečně někdo z vás, co se tady stalo?“ venku se rozezní strašná bouřka „Ještě před chvílí tam bylo hezky …“ řeknu zmateně, otevřu dveře a koukám na tu spleť blesků „Stormy …“ „Kdo?“ „Storm … je to má exkamarádka.“ „Aha … proto ta dobrá nálada.“ „Už jdu spát … dobrou noc …“ řekne a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení odejde „Blythe …“ volám na ni, ale ona se ani neotočí „Nech ji, je to jen hloupá upírka …“ řekne babička „Tohle neříkej …“ „Proč?“ „Protože je to má matka a koneckonců, v tomhle domě není jediná upírka babi …“ řeknu a jdu za ní, zaklepu a pomalu vejdu  sedí na posteli a čte si nějakou knihu „Můžu?“ „Ty vždycky, co potřebuje má milovaná dceruška…“ „Na nic si nehraj …“ „Cože?“ „Tohle nejsi ty … to přeslazený oslovení … a taky to, že jsi mi poprvé neřekla, co se opravdu děje …“ řeknu a sednu si vedle ní „Nevím … je toho tolik  a navíc jako matka jsem úplně selhala …“ „Ne … to ne … to ani omylem!“ zastavím ji „Víš proč ti tak často neříkám mami?“ nesouhlasně kývne hlavou a pramen jejích černých vlasů se skutálí na čistě bílou pleť „Snad proto, že jsem ti tak chtěla říct snad tisíckrát a možná i víckrát, protože jsem to tak opravdu cítila.“ „To nechápu …“ řekne a sedne si s tím nechápavým výrazem pozorujícím každý další krok a pohyb mého těla „Neříkám ti tak, protože tě opravdu mám jako mámu … slovo máma jsem vždycky nesnášela, protože moje máma … máma pro mě byla jen osoba co mě porodila, nikdy nebyla jako ty, ta chápavá a milující máma, co mě podrží, obejme a řekne ,Neboj zlato, bude to v pořádku‘ nikdy nebyla jako ty, kdyby má máma … ta druhá byla alespoň z poloviny silná tak jako ty, byla bych šťastná, ale nebylo to tak … jen mě pověřovala milionem úkolů a dokazovala mi, že jsem neschopná a já jí chtěla, moc jsem jí chtěla dokázat, že něco umím líp než kdokoliv a tebe beru jako mámu, protože to nechceš, ty ne … jsi opravdová máma, protože mě miluješ takovou jaká jsem, nechceš, abych se měnila nebo byla jako ty … to ty jsi ta, které jsem se svěřila snad se vším v mém životě, za ten týden … v hotelu.“ Řeknu a usměju se „Řekla jsem ti o sobě víc než komukoliv… byla jsi vždycky víc než ona …“ „Ale ona je tvá oficiální matka … v papírech a všude.“ „Co znamená papír? Může shořet, rozmoknout, ale to, co je mezi náma, ten vztah, nikdy nezmizí … nemůžu ti říct ,mami‘ opravdu, protože ty jsi víc, slůvko ,Blythe‘ pro mě znamená víc než ,mami‘ … znamená, že jsi přítelkyně, učitelka … a zároveň máma, ale opravdová.“ „Ale co má minulost? Vraždy … bitky, démoni, pachtování s peklem … Antonius …“ „Každý máme minulost … ty, Angel, já … všichni a věř, že nenajdeš ani jednu osobu, démona, člověka, který by měl minulost čistou jak slovo boží …“ obejme mě „Jsi ta nejbáječnější dcera …“ „A ty máma … ale pravá.“ Asi tři hodiny si ještě povídáme a smějeme se „Chybí ti někdy zabíjení?“ „Asi mě budeš odsuzovat, ale ano …“ „Na to, abych někoho soudila nemám právo a obzvlášť tebe. Vraždila jsi, protože jsi věřila, že je to správné … správné pro tebe.“ „Ano, ale každý si najde důvod, aby zabil…“ „To je pravda … ale ty jsi skončila, zabila ten život plný bolesti, utrpení a samoty …“ „To ano …“ „Co je zač ta Stormy?“ „Storm … byla moje kamarádka … není moc hodná … a je silnější než já, tisíckrát …“ „To není pravda … ani v nejmenším … ty jsi silnější …“ „Ne … nejsem, kdybych byla silná, nebyla bych nikdy na straně zla …“ „Ale kdybys nebyla, neměla bys odvahu vzepřít se tomu …“ „Obdivuju, že víš vždycky co říct …“ „To mám po tobě … a částečně po tátovi …“ „Tvůj otec byl báječný …“ „Znala jsi ho?“ „Jo … věděl o té úmluvě …“ „Ale máma říkala, že nevěděl o tom že je …“ „Věděl, jen ona nevěděla, že on to věděl od první chvíle co ji poznal…“ „Ty jsi znala tátu dobře?“ „Občas jsem mu zavolala, zeptala se, jak se má moje dcera… moje malá …“ „Bojovnice …“ dořeknu, je to jako bych si vzpomněla na určité úseky z mého dětství, jako by se mi v hlavě napsala kniha a já se ji odvážila přečíst až teď po tolika letech „Ještě si pamatuješ?“ „Měla jsem ráda, když jsi mi tak říkala … vyprávěla jsi mi, jak jednou, až budu velká spolu utečeme …“ „Jo a otevřeme rodinný podnik.“ Řekne a zasměje se „Jo … a teď to je skutečnost … nemáme spolu podnik, ani jsme neutekly více méně, ale jsme spolu a pracujeme spolu.“ „Jo … až mě děsí jak je to dokonalé.“ „Zajdeme zítra do baru?“ „Jo … na panáka … už jsi velká holka …“ „No musíš se smířit s tím, že už nejsem malá holka, která poslouchala pohádky o démonech.“ Řeknu a chystám se odejít „Máš pravdu, už je z tebe dospělá žena …“ „Ale uvnitř budu pořád ta stejná puberťačka, jakou jsi poznala v hotelu …“ „To nejspíš ano, ale pro mě budeš už vždycky moje malá bojovnice, co ráda poslouchala historky o démonech.“ „Já vím …“ řeknu, usměju se na ni a zavřu dveře jejího pokoje a jdu dolů „Tak co?“ zeptá se babička „Co by?“ „Jak je Blythe?“ „Fajn …“ obejmu Angela a dám mu pusu „Už jsi mi moc chyběl …“ je ráno, Wesley vezme jednu z obálek, kterou mu zjevně před chvíli doručil pošťák „Ty mě taky …“ řekne a políbí mě „Cože?!“ zakřičí Wesley a my oba ztuhneme „Co se děje?“ ptá se máma, ale mě, Angelovi, Semi a Charliemu je jasné o co kráčí a tak pomalu a tiše se snažíme uniknout po schodech do ložnic „STOP!“ zakřičí „Angele Liame … Charlesi Gunne … jak jste mohli během týdne protelefonovat patnáct set dolarů?!“ stoupnu si k Wesleymu a začnu vysvětlovat „No … chápej Wesley, byli jsme všichni čtyři neuvěřitelně frustrovaní, kredit na mobilu nikde a postel prázdná, museli jsme slyšet aspoň hlas naší milované polovičky a když kluci vždycky byli rychlejší než my tak jsme je přemlouvali a přemlouvali, až z toho vznikl takhle drahý účet … Ale nemusíš mít strach … zaplatíme to … lépe řečeno, budeme za to dělat, souhlas? I když by tohle měla hradit rada, služební cesty jsou tak depresivní a člověk … teda upír … ne, člověk … vlastně upír … to je jedno, důležité je, že se cítí osamocený, opuštěný, ta dálka mezi námi dvěma je tak obrovská, jako hluboká propast, kterou nejde přejít … musí se počkat až se postaví most, chápeš?“ během celého výkladu jen svorně pokyvuje hlavou „Máš pravdu … ale ať už se to neopakuje …“ všichni tiše zajásáme a já přeskočím pult a dám mu pusu na tvář „Jsi báječnej …“ „Upalujte na kutě, určitě jste unavení …“ řekne Cordy „Jo … máš pravdu, před sebou vidím obrovskou teplou měkkou postel a v ní sebe, jak spím tak nejmíň do jedenácti …“ Angel mě obejme a já nahoře spatřím Connora „Ahoj …“ „Už jste tady?“ „Jo … jak se máš?“ „Docela fajn a ty?“ „Jde to …“ vedeme tenhle umělej rozhovor „Tak …“ „Tak … já už půjdu spát, jsem šíleně unavená …“ „No a já jdu někam … ven … nakoupit …“ „Jo …“ „Jo … tak dobrou.“ „Díky …“ řeknu a jdeme s Angelem nahoru „Co se děje?“ „Proč by se mělo něco dít?“ „Jen, že je mezi tebou a Connorem dost velké napětí, tak by mě zajímalo, proč?“ „Já … jak jsi na to přišel?“ „Ten rozhovor tam dole …“ „To se ti jen zdálo …“ řeknu a pomalu dojdu k němu, sedí na posteli, sednu si mu na klín „Nezdálo … proč se k sobě chováte tak nepřátelsky …“ „Neřekla bych nepřátelsky, jen opatrně …“ „Proč?“ „Nechci, aby mu to připadalo, že chci nahradit jeho mámu … to bych si nedovolila …“ „Darla nebyla správná matka …“ „I tak na to nemám právo …“ „Nechci, aby se moje rodina k sobě chovala takhle …“ „Víš co? Pozítří spolu někam zajdeme, třeba všichni tři … jestli chceš.“ „Dobře …“ líbám ho na krku a opatrně mu svléknu mikinu „Ale teď chci dělat něco úplně jiného … Mám na tebe obrovskou chuť miláčku.“ řeknu a on mě políbí, nakloní mě lehce dozadu, svlékne mi tričko, takže jsem jen v podprsence „A já na tebe …“ řekne a políbí mě vášnivěji, někdo zaklepe a pak hned vejde, je to Jason „Co je Jasone?“ „Tohle jsem pro tebe nakreslil teto …“ řekne chlapeček a podá mi obrázek, je to celý černý výkres a po něm prskavce bílé barvy, takže to vypadá jako noční obloha „To je krásné Jasone …“ „Blythe říkala, že každý má svou hvězdu …“ slezu z Angela a sednu si vedle něj „Ano …“ „I ty máš tu hvězdu, která tě vede?“ „Ano Jasone … i já ji mám … I strýček Angel.“ „Blythe mi taky řekla, že tě ta hvězda vede dál, ukazuje směr a že ti ukáže, v čem jsi dobrá…“ „Ano …“ řeknu a usměju se, protože tuhle pohádku mi jednou říkala taky „Prý, že když padá hvězda, znamená to, že někdo umřel, je to pravda?“ „Někdo tomu věří …“ „A ty?“ „Možná … Blythe mi o hvězdách taky vyprávěla … ale to je už dávno. Ty věříš na hvězdy?“ „Hvězdy lžou …“ „Proč myslíš?“ zapojí se do rozhovoru i Angel „Není přece možné, aby pokaždé spadla hvězdy, to by padaly pořád …“ „Jasone, v tomhle světě je hodně věcí, které nebudeš chápat.“ „Ale já bych chtěl … chtěl bych být jako strýček Wesley.“ „Jasone?“ volá Semi „Tady je.“ Volám, abych zabránila dalšímu pátrání po klučinovi stojícímu přede mnou „Á tady je můj malý loupežník… nech tetu Lucy a strýčka Angela spát … už je pozdě … pro ně a ty musíš do školy.“ „Ne … mami … prosím, teď jste přijeli …dneska ne …“ vezmu si klučinu na klín a pošeptám mu do ucha „Když teď půjdeš, slibuju, že spolu pozítří půjdeme na zmrzlinu, souhlas?“ „Vážně?“ „Copak jsem ti někdy lhala?“ seskočí mi z klína a běží si do pokoje pro tašku „Ahoj mami … teto, strýčku … musím do školy.“ Jen se zasměju „Jak ty ho dokážeš vždycky zvládnout?“ jen pokrčím rameny „No už půjdu, ještě si chvíli zdřímnu … dobrou.“ „Dobrou Semi.“ Řeknu a ona ze sebou zavře dveře, ještě naposledy Angela políbím a jdeme na věc, hned potom oba usneme, vzbudím se o půl desáté, tedy právě včas abych se stačila upravit a jít ven s Blythe, obléknu si kožené kalhoty, černé halenku bez rukávů, na které je růžový motýl, Blythe už na mě dole čeká, je oblečená do oblečení, které nosí normální lidi, ona byla vždycky originální „Blythe?“ zděsím se, když sejdu a ostatní jsou taky dost v šoku „Co? Je to moc extravagantní?“ „Ne … jen to nejsi ty … vypadáš v tom jako má matka.“ Ta se zděšeně ohlédne „Nic proti …“ „Chci abys měla nějaký vzor normální matky a ne …“ „Osoby, kterou respektuju? Blythe … prosím, zůstaň taková jaká jsi …“ usměje se „Jdu se převléct …“ „Díky …“ po pěti minutách vyrážíme, jdeme jako obvykle do baru Blood „Lucy … Blythe, už jsem vás tu dlouho neviděl.“ Řekne obrovský upír … je to vazba, jmenuje se Crusp, za námi je obrovská fronta „To víš … čas jsou peníze.“ Řekne Blythe a usměje se „Lucy, nějak ses změnila.“ „Ani ne … ale dík za optání.“ „Nezajdeš na drink? Po šichtě …“ „Omlouvám se, ale mám přítele …“ „Ou … to jsem nevěděl … sorry …“ „V klidu …“ „Pojďte dál …“ řekne a pustí nás, všichni začnou protestovat, Crusp na ně zaječí „Až vám bude přes tři sta let a přes dvě stě to tady budete navštěvovat … půjdete dopředu!“ to všichni ztichnou, on se jen usměje a upraví sako hraje tu Molly Phillipsová, máme ji s Blythe rády, sedneme si k baru a popíjíme krev „Dneska nic moc …“ „No jo … dnešní kluci už zapomínají na jedno základní …“ koukneme se lišácky na sebe „Na krev …“ a začneme se smát, přistoupí k nám nějaká bílá holka, má úplně bílou pleť a vlasy stejné barvy, oči modrobílé a rty natřené černě, není skoro oblečená, má jen lesklé mini kraťasy a na prsou pásek ze stejného materiálu, otočím se k ní „Nová servírka?“ zeptám se žertovně, přisedne si k nám „Nepředstavíš mě Blythe?“ zeptá se a foukne jí kouř do tváře „Ty ji znáš?“ „Storm … jméno mé ...“ „Aha … tak to kvůli tobě včera lítaly blesky …“ „Chytrá holka.“ „Dost jsem toho o tobě slyšela …“ řeknu pohrdavě „Já o tobě ani ťuk zlato …“ „Nemluvím o své rodině před démony …“ řekne Blythe „O ne …“ řekne a předstírá pláč „Teď jsi mě dostala … že je vtipná, no řekni … není báječná?“ „Jo to je …“ „No tak Blythe … usměj se… a odpověz konečně … pomůžeš mi, že ano?“ „Nebudu ti pomáhat zničit město …“ „Proč ta tvrdá slova … řekla bych jen přeorganizovat … ne neberu jako odpověď.“ Řekne a odchází, uprostřed sálu na ni zvolám „Storm!“ otočí se a naslouchá, celým barem se rozléhá pouze písnička Rock „Co?“ směje se „Nechej Blythe na pokoji … nejsem hodná holka … obzvláště na toho kdo ubližuje mojí mámě.“ „Jak dojemné …“ „Myslím to vážně Storm … mojí rodině nebude nikdo ubližovat!“ odejde a já si přisednu k Blythe „Co tím sleduješ?“ „Čím?“ ptám se zmateně „Lucy … neměla jsi jí vyhrožovat. Je nebezpečná …“ „Ale já taky umím být nebezpečná a ona ti nebude vyhrožovat, o to se postarám.“ „Jsi tak naivní …“ „Naivní?“ řeknu a pomalu odcházíme domů, celou cestu se hádáme „Proč bych měla být naivní?“ „Ona mě najde a zabije … nebo něco udělá …“ „Víš, že to nedovolím …“ „Je silná …“ „Nesnáším když se hádáme …“ „Nesnáším L.A.!“ „Blythe!“ zakřičím a ona běží do svého pokoje „Co se stalo?“ „Nic … jen jsme potkaly Storm …“ „Už jsi potkala svou tetičku?“ „Tetičku?“ „Jo … to nevíš, je to sestra Blythe …“ „Ou … to proto se jí tak bojí …“ řeknu s pochopením „Tohle jsem nevěděla …“ „Ona ti to neřekla?“ „Ne …“ bavíme se s Angelem „Co kdybychom dneska zapomněli na démony … upíry, příšery z pekel, pekelné ohně, nebeské šťourali a vodní duchy a alespoň pro dnešek zkusili klidný večer jako normální lidi …“ řeknu a sednu si mu na klín „To myslíš vážně? Nechat si ujít všechny ty čarodějnické historky a vyprávění tvojí mámy a babičky?“ „Jak myslíš, ale já jdu nahoru …“ „Dělám si legraci… jasně , že chci normální romantickej večer s holkou, kterou šíleně miluju …“ řekne a dá mi pusu, vejde Connor „Ahoj …“ „Ahoj …“ řeknu rozpačitě a slezu z Angela „Nenechte se rušit…“ „Connore …“ okřikne ho Angel „Co? Říkám jen co si myslím, tak jak mě to učila Cordy …“ řekne a otočí se na ni „Cordy?“ „Klid … prostě to jinak nejde …“ „Já bych měla jít ještě na hlídku…“ „Ale chtěla jsi …“ „Až přijdu Angele …“ „Co se děje?“ „Nic … jen chci jít zabít pár upírů … nic víc.“ „Connore, nechtěl jsi jít taky?“ zeptá se Cordy „Někdy je vážně lepší mlčet Cordy…“ Jason zatáhne Connora za ruku „Proč se nemáte s tetou Lucy rádi?“ „Ale tak to není Jasone …“ řekne Connor „To pochopíš až budeš starší …“ „Hlídka čeká …“ řekne Wesley „To jako máme jít spolu?“ ptá se Connor „Kde je problém …“ „Můžu zůstat doma …“ snažím se Connorovi ustoupit „Nebo by s náma mohl jít Angel … že?“ „Nezlob se zlato, dneska to musíte zvládnout sami, dost mě bolí záda.“ „Tak mazejte …“ řekne Cordy „A příjemnou zábavu.“ Oba otráveně odcházíme na hlídku, když dorazíme na hřbitov, trochu mluvíme „Proč je mezi náma jen takový napětí … jsme dva normální lidi …“ „Jsi moje nevlastní matka …“ „Ale to přece neznamená, že budeme nepřátelé …“ „Neznáš to … tak radši nic neříkej.“ „Já to neznám?“ „Vyrůstal jsem s tátou, kterej byl věčně pryč a máma … škoda mluvit.“ „Connore, můj otec dělal u filmu, takže byl každou chvíli jinde … a máma … pojem ,mateřská láska‘ znám až dneska od Blythe …“ „Vážně … to jsem neměl ponětí …“ řekne ironicky „Víš že jsi celá tvoje matka …“ „Vážně? Už mám strach …“ „Když si s něčím neví rady, je taky dost ironická a sarkastická.“ Vyletí upír a my jsme jako secvičená dvojice, zabijeme ho během minuty „S čím bych si neměl vědět rady?“ „Bojíš se někomu důvěřovat … já tohle znám …“ „Jak se tak koukám, jako bys znala všechno …“ „Neznám všechno, ale vím toho dost na to, abych ti mohla pomoct.“ „Pomoct a s čím?“ „Něco tě trápí … máš strach, že je ve tvém životě někdo, kdo by ti mohl rozumět.“ Políbí mě, odtrhnu ho od sebe „Co to vyvádíš?“ „O … omlouvám se …“ řekne a odchází směrem domů „Connore … co to mělo znamenat?“ „Nevím … ty víš všechno, vysvětli to ty …“ „Connore, myslím to vážně!“ „Já taky …“ řekne a jde domů, z kapsy mu vypadne dopis od Darly, čtu ho, on jde dovnitř „Drahý synu, chápu tvé pocity k Lucy, který muž by jí dokázal odolat, ale ani si nedokážu představit jak moc je to pro tebe bolestivé a proto chápu, že tu zůstáváš tak málo, doufám, že najdeš dívku, která tě bude milovat stejně jako Lucy tvého otce … Tvá věrně milující Darla.“ už na sebe nepromluvíme ani slovo, jde taky do pokoje „Tak jaká byla procházka?“ „Jeden upír … zničen.“ Jdu za Connorem, opatrně, je ve svém bývalém pokoji, hraje nějakou melodii na kytaru „Vypadl ti tenhle dopis …“ řeknu a položím mu ho na postel „Už jsi mu to řekla?“ „Nemyslím, že by to musel vědět … nikdo nechce, aby ostatní znali jeho omyly … a já nemám právo říct něco co nemělo význam a bylo jen omyl.“ „Jen omyl?“ řekne se slzami v očích „Nic víc to být nemůže, chápu co asi cítíš, neznám to, ale chápu … vždyť jsem taky zamilovaná, ale já miluju tvého otce a tak to taky zůstane.“ Řeknu a odcházím, sednu si Angelovi na klín a po chvíli dojde Connor „Jaký byl večer?“ „Okouzlující …“ řekne Connor „Vážně? Už se máte rádi aspoň trochu?“ zeptá se Wesley „Aspoň trochu ano …“ řekne Connor a koukne se mi do očí, vezme kytaru a hraje nějakou melodii „To zní hezky …“ pochválí ho Angel „Je to pro jednu dívky, kterou jsem miloval …“ „Milovat nemůžeš jen na krátký okamžik, ale navěky …“ „To budu …“ dám Angelovi pusu a pošeptám mu „Co kdybychom šli nahoru, otevřeli si láhev vína a udělali si pro jednou romantický večer.“ „Souhlasím…“ řekne a usměje se „Jdi zatím nahoru Lucy … vezmu jen víno.“ „Dobře lásko … ale nenech mě dlouho čekat …“ „Tebe nikdy.“ Jdu nahoru a lehnu si do postele, Angel po chvíli donese víno, sedneme si naproti sobě a on nalije vína, mlčky si přiťukneme, políbí mě, lehneme si vedle sebe do postele a povídáme si „Ty ses měl, co? Celej týden postel jen pro sebe …“ „Takhle je to lepší.“ Řekne a lehne si na mě, skleničky položí na můj noční stolek a líbá mě, pak mě pohladí po vlasech „Nikdy o tebe nechci přijít …“ „A já o tebe …“ řekne a pohladí mi tvář jeho zavázanou rukou „Co máš s rukou?“ zeptám se „Nic …“ „Nelži mi, řekni co se stalo …“ „Ale … to nestojí za řeč.“ „Wesley o tom ví?“ „Nemyslím …“ „Jdu dolů pro lékárničku, ty neumíš ošetřovat rány.“ Řeknu a jdu dolů pro lékárničku, Wesley se diví „Na co to bereš? Už zase sis něco provedla?“ ptá se Wesley „Ne já ale můj miláček … a jen tak mimochodem, on chodil na hlídky sám?“ zeptám se a na chvíli si sednu „Samozřejmě … občas s Connorem.“ „Jak jste ho mohli nechat samotného?“ „Prostě nás nenechal s ním jít … vracel se až k ránu.“ Angel schází dolů „Copak vyzvídáš?“  „Kam jsi chodil?“ „Jen tak … znáš mě.“ „Ne … neznám. Nejsi jeden z těch mužů, kteří jsou průzrační jako studánka.“ „Já vím …“ „Tak kde jsi byl?“ „Není to jedno?“ „Ne … kulháš a máš poraněnou ruku …“ „Já kulhám?“ zeptá se „Pojď směrem ke mně, ano?“ jde, ale opravdu trochu pokulhává, jen slabě, ale ano „Zakopl jsem a spadl na tu ruku … jednoduché vysvětlení.“ „Lepší výmluvu sis nevymyslel?“ „Ty mi nevěříš?“ „Věřím ale …“ „Ale co?“ „Nechci, abys chodil domů potlučený kvůli něčemu co tajíš.“ „Proč bych měl před tebou něco tajit?“ „To mi řekni ty …“ „Už je to tu zase?“ řekne sklíčeně „Co jako?“ „Hádky …“ „Nemyslíš, že tohle bychom měli probrat …“ „Uhodla jsi, nemyslím …“ „Vidíš, že něco tajíš, jinak bys to řekl …“ řeknu a sednu si naproti němu a sundávám mu obvaz z ruky „Víš, že to tak není …“ „To nevím …“ když sundám obvaz i s gázou, zjistím, že jeho ruka je celá podrápaná a gáza už začala nasakovat krví „Tak ty jsi na ni spadl?“ „Stejně bys mi neuvěřila …“ „Proč myslíš?“ „Nevěřím tomu sám … jak bys mohla ty?“ „Wesley, nemáme nic na dezinfekci ?“ „Ne … díky tvé poslední hlídce před odjezdem a pak jsme na to nějak zapomněli.“ Vstanu a podám z baru vodku a nějaký lavórek pod ruku, nad něj mu položím ruku „Drž …“ „Co chceš dělat?“ „Vyčistit to …“ řeknu a vyliju mu na ni alkohol „Au …“ řekne z leknutí a ostatní se námi jenom baví k smíchu „Bolí? Měl sis to rozmyslet před tou rvačkou …“ „Žádná nebyla …“ „Angele Liame, nelži mi do očí … jen o to jediné tě prosím.“ „Tati … ty jsi Liam? Jak jsem byl v Galwayi … to jsou naši předci?“ „Jo … a ten muž o kterém jsi tak barvitě vyprávěl jsem já.“ „To jsem netušil …“ „V pořádku.“ Ruku mu ještě očistím vodou, a pevně svážu „Au … za co to bylo?“ pak mu dám šátek kolem krku, do kterého mu dám ruku, ani neodpovím, jen se kouknu krhavým pohledem a sklízím věci, až je sklidím jdu nahoru, prásknu dveřmi na znamení rozčílení, Angel po chvíli dojde „Za co jsi naštvaná? Za ty rány nebo za to, že ti to nemůžu říct?“ neodpovím, sedím na posteli a češu si vlasy, sedne si za mě a políbí na rameno, odtrhnu se a lehnu na stranu, další den, když se vzbudím, Angel tady není, jdu dolů, samozřejmě už převlečená do riflí a trička co jsem dostala od Maxe, Wesley a ostatní něco čtou a vedou lehkou konverzaci nenáročnou pro každého posluchače „Tak jak se těšíte na ples?“ „Jo ... Lucy? Ty jsi už vzhůru?“ „Jo ... kde je Angel?“ zeptám se rozespale „Někam šel...“ řekne Cordy „A kam?“ „Jako každý večer ... někam zmizí a dál už o něm nevíme až do rána.“ „Drahoušku, mohla bys alespoň občas mlčet?“ „Proč? Ptala se ...“ „Cordy už jsi slyšela o taktu?“ „Jo takt je když neříkáš věci na rovinu.“ „Kdy je ples?“ „Už příští týden ...“ „Hm ... to bude velmi zajímavé ...“ řeknu a vezmu noviny společně s konvicí, díky které si naleju do hrníčku čaj „Proč myslíš?“ „Jen mám ten pocit ... Cordy, mohli bychom jít dnes večer koupit nějaké šaty ...“ „Jasně ... jako za starých dobrých časů ...“ „A co malý Will?“ ptá se Wesley „Starej se táto ...“ řekne Cordy vesele „Ty ses s tátou hádala?“ ptá se Connor „Ne ...“ všichni se na mě kouknou „Celou hádku jste slyšeli, pak už jsem ani nepípla ...“ „Táta byl dost nervózní, když odcházel.“ „Connore , řeknu ti jednu novinku ... vždycky je nervózní.“ „Ne ... dneska byl ... divnej ...“ „Ale běž ... znáš ho ... do zítřka ho to přejde ...“ „No jen aby ...“ až dopiju čaj jdeme s Cordy do obchodu „Cordy ... jak jsi vycházela s rodiči?“ „Máma umřela a táta ... táta na mě neměl čas ... byl takový, nedostupný, povahově úplně jako tvá máma ...“ „Taky byl tak necitelně chladný?“ „Jo ... taky ...“ „Nevím jak s ní vycházet, jako bych ji nesnášela ...“ „To neříkej ... možná se ti to tak zdá, ale jestli ji jednou ztratíš tak jako já jej, poznáš, že nemohla být tak chladná jako se zdá, že nemohla být tak krutá ... a necitelná, jak se na první pohled zdálo, třeba má ještě pořád schovanou věc co jsi jí dala nebo napsala a když je jí smutno po té malé holčičce, přečte si to a připomene, jaké to bylo ... nebo jaké by to mohlo zase být ... ten vztah ... to pouto.“ „Vážně?“ „Věř mi.“ „Budu ...“ Cordy si koupí šaty, které měla na svém maturitním večírku , když poprvé tančila s Wesleym a já  si koupím šaty jako z filmu ,10 důvodů proč tě nenávidím‘ šaty, jako měla Kat, když dorazíme domů, sklesle a unaveně si sedneme na pohovky „Copak, copak, unavené?“ „Jo ...“ „Kde je Angel?“ ptám se, protože je už pozdě na nás upíry „Nevím, ještě nedošel ...“ řekne a sotva dopoví vejde do sálu „Ahoj...“ pozdraví se s ním všichni, jen já mlčím, stoupne si za mě a dá mi růži „Růže pro krásnou dámu ...“ „Angele, nejbližší květinářství je u pláže ...“ „A?“ „Ty máš horečku ...“ „Jen proto, že jsem ti donesl růži? Connore a pak se divíš, že ženám nerozumíme ...“ zasměje se „Ne ... myslím to vážně.“ „Ne ... je mi fajn ... jen se mi motá hlava ...“ řekne do ztracena a sedne si vedle mě „Co je ti?“ „Vždyť ti říkám, že je mi fajn ...“ „Okamžitě do postele ...“ „Vidíš ... a to je úděl vztahu ...“ řekne Angel Connorovi v dvojsmyslu „Nevím co s tebou poslední dobou je, ale okamžitě si lehneš do postele a vyležíš tu horečku.“ „Hlupáčku, jsem nesmrtelný ...“ „Slyším náznak diskuse?“ „Ty sis byla koupit šaty?“ „Nesnaž se odvést téma ...“ „Ale ...“ „Co tu ještě děláš?“ „Chceš se zase hádat?“ v rádiu hrají písničku Perdono, začne se mnou tančit, vezmu malý strojek, kterým mu zajedu kousek pod kůží a vložím do počítače, Angel protestuje „Jsem naprosto ... v pořádku.“ „Opravdu?“ zeptám se a otočím k němu obrazovku, tohle je podobný tip viru, jako měl Ryan, uvádí upíra do rekordních výšek horeček, chvíli strašná zima, chvíli horko, jediná dobrá zpráva je, že po několika dnech nemoc ustoupí sama, vir není dost silný na to, aby přežil delší dobu, je tu však riziko, že se za nějaký čas vrátí „Asi ti nefunguje program.“ „Vyvolává to prý i halucinace ...“ najednou se opře o stěnu „Angele?“ „Taky je ti tak horko?“ „Angele? Sedni si ...“ „Je mi horko ...“ odvedeme ho nahoru, kde ho uložíme do postele „Je ti už trochu líp?“ ptám se po půl hodině „Jo ... maličko.“ vydá ze sebe, ale oči má zavřené, je vidět, že je značně oslabený, studenou vodou a šátkem mu otírám z čela pot  „Proč při mně stojíš, když jsem ti už tolikrát ublížil ... naposledy včera.“ řekne a pokusí se usmát „Víš ... ani jsme si to nemuseli slibovat a vždycky jsme při sobě stáli ... v dobrém i zlém a nehodlám tohle naše nepsané pravidlo porušovat.“ chytne mě za ruku a já ho po ní hladím „Budeš v pořádku, slibuju.“ „Do plesu?“ „To nevím ...“ „Chtěl bych tě zase vidět jak tančíš ... jsi přitom tak vážně veselá ...“ „Neměl by ses vyčerpávat ...“ Connor sedí na křesle v pokoji, přijde malý  Jason „Teto ... půjdeme na tu zmrzlinu?“ „Jasone ... až jindy, ano? Strýčkovi Angelovi není moc dobře ...“ „Ale půjdeme?“ „Určitě ...“ „Slib to ...“ „Slibuju ...“ vejde Semi „Jasone ... co kdybychom šli my dva ... a nechali je tu o samotě, aby se strýček uzdravil.“ „Dobře mami ...“ řekne a obejme ji „Mějte se hezky...“ Angel se prohne, sevře oči ještě silněji „Au ...“ bolestně vykřikne „Jsi v pořádku?“ „Jen ... nic ... nedělej si starosti ...“ „To jsi celý ty ... nikdy neřekneš co se děje ... A většinou, když cítíš, že někoho hluboce miluješ ... utečeš.“ „A neměl bych snad?“ „Ne ... já tě miluju a zůstanu u tebe ať budeš chtít nebo ne ...“ „Vždycky budu chtít ...“ rozpláču se, kvůli té větě, jako by pro mě znamenala tak moc  „Proč pláčeš?“ „Nechci, abys zmizel ... proto jsem byla tak naštvaná ... mám o tebe strach.“ „Jsem už velkej kluk ...“ „Já vím ...“ „Teď řekneš, že se to nezdá, že když jsi mě potkala prvně byl jsem mrňous ...“ „Ne ... jsi ten nejmoudřejší člověk, co znám ...“ „Ani nevíš jak to bolí ...“ „Co bolí?“ „To přebolí ...“ usměju se a setřu mu z čela pot „Měla by ses prospat ...“ „Ale ty bys měl ...“ „Dost ...“ řekne a snaží se otevřít oči, o týden později po plese sedíme s Angelem, když už je mu lépe na střeše „Jak ti je?“ „Už líp ... víš asi bych ti měl něco říct ...“ „Co říct?“ zeptám se pozorně „Ani nevíš jak to bolí, ale asi bychom si měli dát na nějaký čas pauzu ...“ „Cože?“ „Nemělo by to cenu, jeden na druhého nemáme pořádně čas ... kvůli těm věčným démonům, upírům a tak bude lepší dát si čas na přemýšlení.“ rozbrečím se „Jak to můžeš říct ...“ „Nebreč ...“ držím si obličej, aby to neviděl, to jak moc tohle bolí „Vždyť jsme toho spolu tolik prožili ... a slibovali ...“ chce mě obejmout, ale neudělá to, z nějakého neznámého důvodu „Koukni se mi do očí a řekni, že to byla všechno jen lež ... že nic neznamenám ve tvých očích, že mě nemiluješ.“ koukne se mi do očí a řekne „Tohle nemůžu, sama dobře víš, že by to nebyla pravda ...“ „Tak proč to děláš?“ „Když jsem byl nemocný, uvědomil jsem si, že ti nemůžu neustále ubližovat ... nemůžu tě nechat trpět tím věčným odloučením, tou propastí ... a tupou bolestí.“ „Já se s tím smířím ... chápu, že na sebe nemáme čas, jen nedělej tohle ...“ řeknu a chytnu jej za ramena „Ne ... tohle se nesmí stát ... nesmí ...“ jdu ke dveřím, otočím se a řeknu „Ani nevíš, jak tě v tuhle chvíli nenávidím ... a zároveň miluju.“ řeknu a běžím dolů po schodech, on běží za mnou, vytahuju batoh a naházím do něj všechny své věci „Kam chceš jít?“ „To je mi jedno ...“ řeknu, hodím si batoh na záda a chci odejít, dole v hale u dveří, snaží se mi vzít batoh „Kam chceš jít teď nad ránem? Je to tu nebezpečný pro holku jako seš ty ...“ položím batoh na zem, otočím se a jednu mu vrazím, potom odcházím „Lucy ...“ jdu do nějakého domu, kde je velká cedule byt k pronajmutí, zazvoním u domovníka „Co chcete?“ ptá se stará dáma přes zámek „Chci ten byt ...“ „Víte kolik je slečno?“ „Jo ... vím to moc dobře ...“ „Žena, která si stojí za svým... pojďte dál ...“ po zbytek noci mě seznámí s pravidly a řádem, zaplatím jí předem na dva měsíce, když mě dovede do bytu, už svítá, nejsou zatažené záclony a na mě dopadne paprsek světla, uskočím „Co?“ zeptá se, já jsem přitisknutá ke stěně „Můžete zatáhnout?“ „Proč? Začíná svítat ...“ „Jsem alergická na slunce ...“ „Ty dnešní holky nic nevydrží.“ řekne a zatáhne „Díky ...“ řeknu „Nechci tu moc velký hluk a moc nových lidí ... nemám ráda, když se to tu povaluje po chodbách.“ „Samozřejmě, nemusíte se bát ...“ „Tak já jdu ještě spát děvenko ...“ „Děkuju paní Spelmanová ...“ „Nemáte zač děvenko ...“ řekne starší dáma a odejde, já si vybalím věci do polovybaveného bytu, je tu jedna postel, skromně zařízená kuchyň a koupelna, týden sleduju Storm, po asi tom týdnu jdu něco nakoupit do obchůdku hned vedle domu a potom naproti do kavárny.

 

Dcera dcery zrozená k utrpení a bolesti

„Dobrý večer slečinko ...“ „Máte tu šéfa?“ zeptám se černocha stojícího u baru „Jo ... zavolám ti ho...“ řekne a přivede slušně vypadajícího mladíka „Prý jste mě sháněla ...“ „Ano ... já chtěla jsem se zeptat ... nemáte volné místo?“ „Já? Proč?“ „Víte, hledám práci ... asi před týdnem jsem se přistěhovala ... ale mohla bych jen v noci ... klidně vám pojedu šichtu celou noc ...“ „Teda takhle zapálenou pracovnici jsem ještě neviděl ...“ „No jo ... nějak se musím uživit ...“ řeknu sklesle „Co rodina?“ „Kdy můžu začít?“ „Hele holka ... ty jsi nějak hr ... jak ti říkají?“ kouknu se za sebe ven směrem na obzor, je tam vidět střecha knihovny „Sarah ...“ „Tak Sarah, jo?“ „Jo ...“ „Můžeš začít zítra v noci ...“ další noc opravdu začínám, šéf mě sleduje, jmenuje se Jack Leary, já jsem mu z nějakého neznámeho důvodu řekla, že se jmenuju Sarah Owensová, do kavárny přijde Storm, sedne si přímo k pultu přede mě „Hledá tě máma ...“ „Ty ještě žiješ?“ „Jo ... neteřinko. Můžu jí říct, kde jsi ...“ „Můžu tě zabít ...“ „Dám si kafe ...“ řekne a já jí ho naliju „Nemysli si, že jsem přijela udělat rozruch jako vždycky, tentokrát jsem čistě vyjímečně chtěla vidět tvou mámu ...“ „Proč?“ „Ani nevíš jak moc jí závidím ...“ „Co?“ ptám se a Jack nás sleduje „Žije normálně ... na to že je upír ...“ „Storm ... jsi na veřejnosti ...“ „Koukni, přišla jsem ti povědět o tvé matce ... musíš znát svoje kořeny... minulost ...“ „Až tady skončím ...“ „Počkám ...“ „Chceš tu vážně sedět až do šesti do rána ...“ „V noci nespím ...“ řekne a usměje se „I když nejsem upír jako ty nebo tvá matka ...“ „Stormy ... jsme mezi lidmi a někdo možná poslouchá ...“ „Co ten tvůj Angel?“ „Není už můj ...“ „Vždycky bude ... je jako většina mužů ... bojí se toho, že by miloval ...“ „Ale už to bylo ... kolem třinácti let ...“ „Muži se nepřestanou bát nikdy ... věř mi ...“ „Hele slečinko, kafe ...“ jdu k staršímu slinému chlapíkovi a neliju mu kafe, plácne mě po zadku, zohnu mu ruku a přitisknu ke stolu „Au ... slečinko!“ Jack ke mně přiběhne „Pusť ho ...“ zekřičí a odtrhne mě od něj „Co to vyvádíš?“ „Nenechám se osahávat ...“ „A ven !“ zakřičí Jack „Fajn ...“ řeknu a chci odejít „Ne ty... on, nemá právo dělat tohle.“  ztuhnu úžasem „Ale?“ řekne chlapík tázavě „Už jsem řekl, ven,  k mým servírkám se nikdo nebude chovat oplzle ...“ chlap i se spolusedícím odejde „A ty jdi taky domů ... měla by sis odpočinout ...“ „Byl to můj první den Jacku ...“ „Už jsem řekl ... měla bys jít.“ „Díky, ale aspoň to tu trochu poklidím, ano?“ „Ne ... převlékni se a běž, dneska to už zvládnu sám.“ „Vážně?“ „Vážně ...“ řekne a já jdu se Stormy domů, poslední dobou mi nebývá moc dobře „Co je?“ ptá se Stormy, když si čistím obličej ledovou vodou „Není mi moc dobře ... ale to je v pořádku.“ na posteli má položenou nějakou knihu „Co je to za knihu?“ ptám se „Já nevím ...“ říká zmateně a vezme knihu do náručí „No páni ...“ „Co?“ „To je ... kniha Gavrůn ...“ „Gavrůn?“ „Je starší než kniha stínů ... když jsme byly s Blythe malé ... našli jsme tu knihu u naší matky ve skříni... dala ji Blythe a řekla, aby ji dala jednou své dceři a ta pak své ... jsou v ní všechny čáry naší rodiny, jsou tu všechna kouzla, všechny čáry, ale Blythe ji neměla, ukradl ji Antonius a zničil ... nezjískala ji ...“ „Tak co dělá tady?“ „Nevím ...“ říká a otevře knihu, otevře to na straně, kde je moje kresba, kresba mého obličeje „To jsi ty ...“ „Cože?“ „A bohyně hněvu zemře, zůstane jen dcera... veškerý hněv pomine a zavládne dobro ... za tisíce let se zrodí žena, s krví démona s určitým rysem jeho tváře. Bude plenit zlo tím nejrychlejším způsobem, zůstane tu navěky a bude bojovat proti věčnému utrpení a zlu ze všech sil ... dcera dcery ... dcera matky jež byla zrozena k věčnému boji s touhou zabíjet. Bude zrozena k věčnému utrpení ... bude trpět svým osudem a těly kolem sebe štěstí jejímu životu může naplnit jen ...“ čte Stormy „Co to má znamenat?“ „Je to o tobě ...“ „To není možné ...“ „Proč by nebylo?“ „Co je to poslední? Může naplnit jen ...“ „To tu není ...“ „Musí být...“ „Není ... asi na to musíš přijít sama.“ „Není mi moc dobře ...“ potím se, tak jako se potil Angel, myslím že mám jen nějakou chřipku nebo tak něco, tak dva měsíce bydlím v mém bytě, mám černou kočku, jmenuje se Acathla, s Jackem a paní Spelmanovou si moc dobře rozumím, je mi tu tak fajn, jako by to tak bylo vždycky, ale po dvou měsících se probouzím v knihovně, celou tu dobu se bavím se Storm, když se probudím na gauči v knihovně v hale, je mi to všechno jasné „Storm!“ Angel se tváří vyčítavě „Storm ... na tohle jsi neměla právo!“ „Říkala jsem, že něco provede.“ řekne Blythe „Co jsi čekala? Že tě nechám žít v tom čemu jsi říkala byt?“ „Je to můj byt ... a mám tam práci ... Jack mě potřebuje, mimochodem jdu mu zavloat ...“ řeknu a volám z telefonu „Jacku ... omlouvám se...“ „Víš kolik je sakra?“ „Já vím ... já vím ...“ kouknu se na hodinky „Sakra! Já už to nestihnu jsem na druhé straně města ...“ „Sarah ...“ „Já vím Jacku ... já vím omlouvám se ...“ „Sarah ... Sarah ... zlatíčko ...“ „Já vím ... zítra se pokusím přijít, slibuju ...“ „Nebyla jsi ani doma ...“ „Ty jsi byl v bytě?“ „Jo ... paní Spelmanová ti vzkazuje, že se máš brzo vrátit ...“ „Slibuju ... tak zítra, ano?“ „Jo ... Sarah Owensová ...“ „Dobře Jacku Leary ...“ když položím telefon začne výslech „Kdo je Jack?“ „Můj šéf ...“ „Aha ...“ „Nevím proč tě to vůbec zajímá ... už spolu nechodíme ...“ „Jo ... ale strach o tebe mít můžu ...“ „Není důvod ...“ „Storm říkala ...“ „Ty jsi s nima celou tu dobu byla v kontaktu?“ „Snad si nemyslíš, že bych tě nechala bez dozoru a ke všemu těhotnou ...“ to nás všechny zaskočí „Nejsem těhotná ...“ „Dobře, tak mi vysvětli nevolnosti ... to že jsi přibrala a taky tvou příšernou chuť k jídlu ...“ „To jenormální, každej to občas zažije ...“ „Ne ... ty jsi těhotná ...“ „Má pravdu ... nerada to říkám, ale Storm může zabít, uzdravit nebo vidět cokoliv se děje s tvým organismem.“ „To je hloupost ... jsem upír ...“ „Třeba když spíš se smrtelníkem, tak se to podaří ...“ všem nám tahle věta z Angelových úst vyzní děsivě, otočím se „Jak tohle můžeš říct?“ „Co ten Jack?“ „Jestli jsem těhotná tak jedině s tebou ty pitomče. Ale je smutné, že mi nevěříš a teď pokud mě omluvíš jdu domů ...“ „Tady je tvůj domov ...“ „Už dávno ne ...“ řeknu a jdu do kavárny, sednu si naproti Jacka „Co že jsi přijela?“ „Potřebuju pracovat.“ „Co se stalo? Že by ten tvůj záhadný muž...“ „Jo, ale nechci o tom mluvit pokud ti to nevadí ...“ „V pořádku.“ snažím se pracovat a nemyslet na tu směť věcí co mě dovádí k šílenství, nad ránem přijde Angel, zrovna utírám pult, sedne si přede mě „Přejete si?“ ptám se chladně „Přestaň ...“ „S čím pane ...“ „Lucy ...“ „Co? Přišel jsi na to, že mi nedůvěřuješ?“ „Víš, že ti důvěřuju a chci ... aby se ten malý tvoreček měl dobře ... aby měl oba rodiče ...“ obejdu pult a sednu si vedle něj „Já taky ... jen pořád nechápu jak se to mohlo stát ...“ „Nesnaž se to pochopit, ani si nedokážeš představit, jak jsem šťastný ... že žena, kterou ...“ „Neříkej to ...“ „Miluju čeká moje dítě ... miluju tě a na tom se nic nezmění ...“ „Tak proč ten čas a všechna ta bolest kterou jsi mi způsobil ...“ „Nevím co říct ... snad jen ... vrať se domů ...“ „Angele...“ „Prosím, slibuju, že se všechno změní ... a ten byt ... nemusíš ho nechat, domluvíme se s majitelkou a kdykoliv tam budeš moct jít, jen chci, abys byla blízko ... jako dřív, abychom zase byli rodina ...“ „Dobře, ale co práce?“ „Sarah ...“ volá na mě Jack „Můžeš jít do ...“ než to dořekne, zarazí se u Angela „Sarah?“ „Jacku ... to je ...“ „Angel ...“ dopoví to za mě „Co má znamenat ta Sarah?“ „Nechtěj vysvětlit něco co bys stejně nepochopil ...“ „Kam se chystáte?“ „Musím se vrátit Jacku ...“ „Takže končíš?“ „Jo ...“ „Víš, že se sem můžeš kdykoliv vrátit ...“ „To víš že jo ...“ řeknu a obejmu ho „Tak se měj ... Sarah Owensová ...“ „Díky za všechno Jacku ...“ „Nic jsem neudělal ...“ „Ale jo ... kdo jinej by vyhodil zákazníka hned první den mojí práce ...“ „Neměl si dovolovat ...“ „Doufám, že se zase někdy uvidíme ...“ „Já taky ... ale už mazej, určitě spěcháš před úsvitem ... zpátky domů s mužem kterýho miluješ.“ „Ne ... jsme jen přátelé ...“ „Zatím ...“ podotkne Angel „Vy nejste přátelé a nikdy nebudete. Milujte se dokud vás to nezabije, perte se, odhánějte se až vás to roztřese. Ale nikdy nebudete přátelé. Láska není v hlavě děti, je v krvi. Krev ve vás bude vřít, aby prosadila svou. Možná jsem tím zhrzenej, ale jsem dost chlap na to, abych to přiznal.“ řekne Jack, podáme si ruce a pak s Angelem odcházíme do mého bytu, paní Spelmanová sedí na chodbě jako každý večer a plete „O Sarah ... už jsi doma? Měla jsem docela strach ...“ „Paní Spelmanová ... já musím odejít ...“ „Odejít a kam děvenko?“ „Zpátky domů ...“ „Ale vždyť tady je tvůj domov ...“ „Já vím ...“ „Copak je to za muže?“ „To je můj přítel ... Angel ...“ „Těší mě ...“ řekne Angel „Mě také ...“ řekne paní Spelmanová nesměle „Jdeš si zbalit?“ „Ano ...“ „Drahoušku, ten byt tu bude jen pro tebe, ano?“ „Ale paní S. to nejde, určitě máte hromadu zájemců ...“ přiběhne ke mně Acathla a skočí mi na rameno „Acathla ... jakpak se měl můj kocourek?“ „Ty máš kočku?“ ptá se Angel „Jo ... nemusíš mít strach, nebude ti muset vadit, protože budu spávat vedle dětského pokoje ...“ „Cože? Vrátíš se domů a nebudeš bydlet se mnou? Proč?“ „Tuhle záležitost vyřešíme až přijedeme do knihovny ... Tak zatím paní S. ...“ „Sbohem Sarah ...“ řekne a jde do svého bytu, já si sbalím všechny věci a odjíždíme, když vcházím, jsem strašně nesvá, připadám si, jako bych sem přišla poprvé, Acathlu  držím v náručí a rozhlížím se kolem „Co? Něco v nepořádku?“ ptá se Wesley „Ne ... jen je to nezvyk být tady po tak dlouhé době.“ „Co je to za kočku?“  ptá se nedůvěřivě „To je Acathla ...“ „Acathla?“ „Jo ...“ „Kde jsi ho našla?“ „On si našel mě ... každej večer mě doprovázel domů z práce a na hlídky ...“ „Práce?“ „Jo ... pracovala jsem v kavárně ...“ trochu se mi zamotá hlava a tak se optřu o gauč „Co je?“ ptá se Angel a chytí mě za rameno, trhnu s rukou, takže mě pustí „Nic mi není ...“ „Proč se tak čertíš?“ ptá se Cordy „Hele ... zvládla jsem se o sebe postarat dva měsíce, zvládnu to i teď ... to že jsem tady neznamená, že ti odpustím, jsem tu jen kvůli tomu maličkému ...“ „Jak víš, že to bude syn?“ ptá se Angel pobaveně, vražedně se na něj kouknu „Prostě mi věř ...“ řeknu a pohladím Acathlu „No nic ... měla bych jít spát ... zítra mě čeká hlídka ...“ „Cože?“ podiví se všichni „Snad si nemyslíte, že přes půl roku nebudu chodit na hlídky ...“ „Lucy, měla bys odpočívat ...“ „Hele ... řeknu to takhle, vím že jsem těhotná ... a vím co zvládnu a kam až můžu zajít ... a až budu mít břicho jako staveniště a nepohnu se z postele, nepůjdu, ale do té doby nečekejte spolupráci ...“ řeknu a jdu nahoru „Lucy ... měli bychom si všichni promluvit ... o nynější situaci.“ sednu si tedy do křesla a Blythe se na mě celou dobu kouká takovým smutným pohledem „Co?“ „Nic ...“ „Ne Blythe ... co se děje?“ „Musíš na sebe dávat pozor ... to maličké by nemuselo přežít ...“ „Jak to myslíš?“ „Jen tak, že bys měla dávat pozor a neradovat se předčasně ...“ „Děsíš mě Blythe ...“ „Omlouvám se ... jen bych chtěla, aby můj vnuk nezemřel ...“ „No ... o čem jsi chtěl diskutovat?“ „Chci, abys bydlela se mnou ... a chci se o naše dítě starat ... stejně jako jsem se staral o Connora i když ne tak jak by asi tehdy potřeboval, když jsem jej nechal odjet ...“ „O tom, že spolu budeme bydlet nepadla ani zmínka ...“ „Ale ano ... řekl jsem, že chci rodinu ...“ „Myslíš to vážně? Myslíš to opravdu vážně tentokrát ... nechci zase odejít a trpět tím co mi zase jednou řekneš ...“ obejme mě „Nevím jak jsem mohl být kdy tak hloupý ... že jsem tě nechal odejít.“ dolů sejde Jason „Lhala jsi ...“ zakřičí ze schodů „Jasone ... chovej se slušně ...“ okřikne ho Charles „Ale lhala ... lhala jsi ...“ „V čem?“ sejde dolů a se slzami v očích křičí „Slíbila jsi, že už nikdy neodejdeš ...“ obejmu ho a snažím se ho utišit, Acathla si lehl hned vedle mě „Pšt... bude to v pořádku ... teta Lucy musela jen něco vyřídit ... ale už jsem tady s tebou ... hm? Vrátila jsem se ...“ „Měl jsem obrovský strach ...“ „Já taky Jasone ... já taky ...“ po celém dni kdy celou naši situaci rozebíráme jdu spát ... když už konečně po sedmi měsících přijde ten den, sedím dole v hale a čtu si, najednou ucítím bolest, chytnu se za břicho a těžce polknu „Co je?“ zeptá se Angel „Něco není v pořádku?“ „Je to tady ...“ Storm si ke mně hned sedne „Jak se cítíš?“ „Něco není dobře ...“ řeknu, protože cítím strach, Storm se koukne na Blythe „Co? Storm ... co se děje?“ cítím otupující bolest, celá se potím, odvedou mě nahoru do pokoje, všichni stojí u postele a Storm se snaží dostat dítě na svět, u postele vidím Liz „Lizie ...“ vykřikuju tou bolestí ... Angel sedí u mě a drží mě za ruku „Bude to v pořádku ...“ snaží se mě utišit, má slzy v očích „Ne ... něco je špatně ...“ řeknu, protože to tak cítím „Je to v pořádku ...“ snaží se mě uklidnit Blythe „Ááááá ... To je ale bolest.“ po celé noci snažení se jim podaří dostat dítě na svět, vyčerpaně se ptám „Kde je?“ Storm se na mě smutně podívá, Angel už ví co se stalo „Je mi to líto ...“ prudce vstanu a vidím jak Blythe čistí od krve bezvládné tělíčko „Ne ...“ Angel mě obejme a oba pláčeme „Ne ... to není pravda ... to ne ...“ „Byl to syn ...“ „Ne ...“ hladí mě po vlasech, po několika hodinách pláče mě nechají s Angelem a tím mrtvým miminkem o samotě, stojíme tam tak tiše u toho mrtvého tělíčka, hladím ho po hlavičce „Jak se to mohlo stát?“ ptám se přes slzy „Sám nevím ...“ když ho obejmu a otevřu oči vidím Liz, jak jej drží v náručích „Postarám se o něj sestřičko ...“ rozpláču se ještě víc, o tři měsíce později když nevnímavě sedím dole v hale na gauči se Wesley opatrně zeptá „Lucy ... chtěl bych jen vědět ... volali z pohřebního ústavu co mu mají vytesat za jméno na náhrobek ...“ „Vždycky když jsme se s Angelem bavili, jak se bude jmenovat náš syn, chtěli jsme, aby se jmenoval Sebastien ...“ řeknu a jdu ven, kocour jde krok za krokem se mnou, dojdu až na hřbitov, sednu si na jednu z laviček, objeví se Lizie „Lizie ...“ pohladí mě po tváři a sedne si vedle mě „Proč? Jak to bůh mohl dovolit? Vždyť mu nebyl ani den ...“ „To nebyl bůh ...“ „A kdo tedy?“ „A bohyně hněvu zemře, zůstane jen dcera ... veškerý hněv pomine a zavládne dobro ... za tisíce let se zrodí žena, s krví démona s určitým rysem jeho tváře. Bude plenit zlo tím nejrychlejším způsobem, zůstane tu navěky a bude bojovat proti věčnému utrpení a zlu ze všech sil ... dcera dcery ... dcera matky jež byla zrozena k věčnému boji s touhou zabíjet. Bude zrozena k věčnému utrpení ... bude trpět svým osudem a těly kolem sebe štěstí jejímu životu může naplnit jen smrt prvorozenému synu celého rodu O´Sianhanů ... teprve tehdy dosáhne štěstí a klidu celému rodu.“ „Ale já nejsem O´Sianhanová ...“ „Blythin rod se pojí s tím naším ...“ „Jak můžu být šťastná?“ „Přijde to ...“ řekne a vloží mi do náručí ducha mého malého synka, hladím ho po vláskách a hraju si s jeho prstíky „Je to celý Angel ...“ „Sestřičko ... je mi to moc líto ...“ obejmu chlapečka „Proč mi jej vzali? Jak to mohli dopustit? Můj syn ... můj chlapeček. Celou tu dobu jsem se na něj tak moc těšila ... myslela jsem že je to zázrak ... že můžu mít dítě ...“ „A byl sestřičko ... byl to zázrak.“ „Tak proč zmizel?“ děťátko se rozplyne „Musí to tak být ..." řekne a zmizí taky, když dojdu domů už začíná svítat, když vejdu všichni se snaží pracovat, ale nejde jim to od ruky, Angel sedí vedle Blythe, která čte v nějaké knize „A bohyně hněvu zemře, zůstane jen dcera ... veškerý hněv pomine a zavládne dobro ... za tisíce let se zrodí žena, s krví démona s určitým rysem jeho tváře. Bude plenit zlo tím nejrychlejším způsobem, zůstane tu navěky a bude bojovat proti věčnému utrpení a zlu ze všech sil ... dcera dcery ... dcera matky jež byla zrozena k věčnému boji s touhou zabíjet. Bude zrozena k věčnému utrpení ... bude trpět svým osudem a těly kolem sebe štěstí jejímu životu může naplnit jen smrt prvorozenému synu celého rodu O´Sianhanů ... teprve tehdy dosáhne štěstí a klidu celý rod. Věděla jsi to Storm? Věděla jsi to už tehdy ...“ řeknu ke Storm, která se vyděsí a zastaví veškerou práci, stejně jako všichni „Nebylo to v knize ...“ řekne na obranu „Někdo to vytrhnul ... a jediný kdo věděl kde bydlím jsi byla ty ... měla jsi tu knihu ...“ „Jak to víš?“ „Sebastien měl zemřít a já měla trpět, ale proč jsi mi to neřekla už dřív?! Mohla jsem se alespoň trochu připravit ...“ křičím na ni, Angel mě drží, abych jí něco neprovedla, pak mě obejme a já pláču „Věděli to ... oni věděli, že zemře ...“ do sálu vletí Anagogic „Páni ... začíná tam vánice... a já zapomněl v klubu zavřít okna ...“ „Skočím tam ...“ „Ale Lucy ... vidíš jak je venku?“ zeptá se a pootevře dveře „Jdu ...“ „Půjdu s tebou.“ řekne Angel „Dobře ...“ řeknu a vyrážíme, jedeme dodávkou, celou tu dobu jsme o tom nijak zvlášť nemluvili, když dorazíme do baru, nikdo tu není, zavřeme z půlky zavátá oka a chceme jít, ale dveře jsou zanesené sněhem, takže je neotevřeme „Sakra ...“ zakleje Angel „To se asi domů nedostaneme, že?“ „Ne ... nedostaneme ...“ „Zkusím zavolat do knihovny, že jsme tu ztvrdli ...“ řeknu a beru telefon „Je hluchý ...“ řeknu a volám z mobilu „Wesley ... uvízli jsme tu ...“ „Cože? Vůbec tě neslyším ... Lucy ...“ chcípne mi baterka „No výborně ...“ „Tak to vypadá, že se proti nám všechno spiklo ...“ řekne, Angel „Ano ... asi tu budeme muset přespat ...“ „Jo ... asi.“ „Jdu zkusit najít nějakou deku abychom se aspoň zahřáli ...“ „Dobře ...“ řekne a vaří nám čaj, když donesu obrovskou teplou deku a polštář, ustelu nám na jednom z velkých gaučů „Tady máš čaj ...“ „Díky ...“ řeknu a sednu si k pultu baru „Mohli bychom si promluvit?“ „O čem chceš mluvit?“ „O Sebastienovi ...“ „Angele ... už je pozdě, je to pryč...“ řeknu se slzami v očích „Vím ... že to bolí i mě to bolí, ale musíme žít dál ... v té knize to bylo ...“ „Kniha nemůže vědět jak se zachovám ... ani kniha Gavrůn to neví a vědět nebude.“ „Bude to znít strašně ... bolest nás už neopustí, ale ... co kdybychom se pokusili žít dál? A zapomenout ...“ „Myslím, že to tak pro nás oba bude jednodušší ...“ řeknu a slzy vyplujou na povrch, on mě obejme „Jen se vyplač ...“ „Angele ... byl tak nádherný ... mohl toho tolik prožít ...“ „Je lepší že to zlo na světě nepoznal ... trpěl by tím stejně jako ty ... nechtěl by tě vidět trpět.“ hladí mě po vlasech „Je to tak lepší Lucy ...“ „Ale ...“ „Ale neexistuje ... mělo se to tak stát a proto se to tak stalo ... jednou jsi mi řekla, že se nesmíme snažit ovlivnit konec ať už je jakýkoliv ... nesmíš ... nejde to ... slyšíš? Nejde to ...“ „Už mě nikdy neopouštěj ...“ „Nemusíš mít strach, zůstanu s tebou ... už jen kvůli Sebastienovi ...“ usměju se „Už bychom měli jít spát ...“ „Pojď hezky tě uložím ...“ řekne, lehne si vedle mě na gauč, oba nás přikryje a hladí mě po tváři „Chci, aby bylo všechno jako dřív ...“ „Bude... to ti slibu ...“ dám mu prts na rty „Neslibuj nic co nemůžeš splnit ...“ „Taky chci, aby to bylo jako dřív ...“ „Když jsi mě ještě neznal?“ snažím se zavtipkovat „Ne ... myslím jako tehdy, když jsme se potkali poprvé ... nebo jak jsme si povídali až do rána ... jak jsi za mnou chodívala hned po škole ... jak jsme koukávali na horory ...“ „Nebo si povídali na hlídkách vtipy ... a chodili do barů a na diskotéky ...“ „Společně se snažili zničit Wesleymu jeho zdravý rozum ...“ „Vždyť to můžeme zase... zase můžeme ničit Wesleyho svými vtipy, zase můžeme jít se pobavit ... koukat se na horory a povídat si celou noc až do rána ... milovat se v koupelně ...“ řeknu a zasměju se na něj, protože si oba vzpomeneme na tu událost se Semi „Ale to nejde ... jsme už dospělí ...“ řekne naškrobeně „Ano ... ale kdybychom se měli pořád chovat jako dospělí ... ztratili bychom celou věčnost. Neříkej, že ti to nechybí ... ty naše vtípky, útěky z plesů ...“ koukne se mi do očí „Ale co Sebastien ...“ „Sám jsi řekl... že musíme zapomenout a nejlépe zapomeneme, když se pokusíme žít zase jako dřív ... nebude to stejné ... ale můžeme se pokusit ... třeba se to povede, když se budeme snažit ...“ „Dobře ...“ řekne a políbí mě „Miluju tě ...“ řeknu a usměju se na něj „A já tebe ...“ celou noc se milujeme, tak vášnivě a dlouze, probuzení je opravdu okouzlující, celá naše parta i s bandou požárníků se dostala do baru „Přišli jsme vás vysvobodit.“ řekne Anagogic „No ... Wesley jako přehnaně inteligentní člověk ví, že nejlépe se zahřeje tělesným teplem ... a tak jsme se zahřívali ...“ řeknu rozpačitě „To určitě ...“ řekne Wesley škarohlídsky „Ale vážně tu byla zima ...“ připojí se i Angel „Ty aby ses jí nezastal ...“ „Měli bychom se obléct ...“ „Jo to máš pravdu.“ řeknu a oba se oblečeme, ostatní jsou otočení „Ani si nepamatuju, kdy byla naposledy v Californii taková vánice ...“ konstatuje Wesley v dodávce „Nemá v tom náhodou prsty Stormy?“ „Je to dost pravděpodobné ... už jste tady někdy viděli takovou vánici ...“ „Je šílená ...“ řeknu a zasměju se „Copak že se vám na tváře vrátily úsměvy?“ koukneme se s Angelem na sebe „To je dlouhá historie ...“ řekne Angel a políbí mě, jakmile vejdeme do knihovny do náručí mi okamžitě skočí Acathla „Celou noc se snažil dostat za tebou ...“ „Chudáčku můj maličký ... trápili tě moc? Storm ... díky ...“ „Za co?“ řekne a usměje se, protože to všechno naplánovala, abychom si mohli s Angelem promluvit ... dokonce i on o tom věděl „Venku je nádherně ...“ vsype si na ruku trochu bílého prášku a foukne do něj, prach se rozvíří a ve zprávách se dozvídáme nové informace „Dámy a pánové, je to neuvěřitelné, ale Los Angeles zchvátily obrovské vánice, školy jsou zavřeny do opadnutí těchto bouřkových vánic, které skrývají desítky domů pod obrovskou bílou přikrývkou ... další informace přineseme za půl hodiny ...“ „Storm ... nesmíš si takhle hrát s počasím ...“ protestuje Wesley „Ale běž ... Wesley ... koukni jak je nádherně ...“ „Krásně možná ano, ale ty stovky lidí se nemohou dostat ven ze svých domovů ...“ „Stejně jako my...“ řekne s úsměvem Angel „Alespoň se můžeme všichni lépe poznat ... nemám pravdu?“ „Můžeme si dát horkou čokoládu ... a vyprávět si ...“ doplním Storm „Tohle je směšné ...“ „Wesley prosím ... sedneme si k ohni a budeme popíjet horkou čokoládu a povídat si ... dnes mají i démoni volno ...“ pobaveně se koukne „K ohni?“ stoupnu si ke stolku uprostřed sálu, kolem kterého jsou veškerá křesla, židle a dva gauče, mávnu rukou a zašeptám „Ohni hřej ...“ najednou se rozhoří oheň, je bezpečný, hoří jen na jednom místě, není z něj kouř nebo dým a hřeje „Odkud ses to naučila?“ ptá se Blythe „To bylo tvé první kouzlo ... vzpomínáš? Bylo to v knize Gavrůn ...“ „Ano ... ale mě se nepovedlo a v naší vesnici jsem způsobila požár ... kouzla mi dřív moc nešla ...“ „Doufám, že se nestanou další katastrofy ... myslím, že pro naši rodinu jich je až dost ...“ zažertuje Storm „Máš pravdu ...“ řeknu a všichni si sedneme vedle sebe, Acathla mi skočí na klín, opřu se o Angela „Je to zvláštní ...“ „Co?“ „Kouzla ... to všechno kolem ... to že zvládneš ovládat počasí ... Je to jako moc kterou máš jenom ty ... ta kterou vládneš a můžeš ovládat ...“ „Takhle jsem o tom nepřemýšlela ...“ popíjíme horkou čokoládu „Tak s kým začneme?“ ptá se Storm „Jak jako?“ „Rozebírat ... třeba Wesley ... čím jsi chtěl být když jsi byl malý?“ „Vždycky chtěl být pozorovatelem ...“ řekne jistě Cordy, která drží v rukou malého Williama „Ne miláčku ... slíbíte, že se nebudete smát?“ olýzneme prsty „Chtěl jsem být barmanem ...“ „Barman? Wesley a co na to říkal tvůj otec ...“ „Nikdy jsem mu to neřekl ...“ řekne a zasměje se „Je to tak dávno ... no, ale žil jsem v Anglii a ke všemu jsem Pryce, neměl jsem právo rozhodnout o svém životě ...“ „Tak jako většina z nás ...“ „To není pravda Angele ...“ protestuju „Ale je ... nikdo o něm nerozhoduje, rozhodnou za nás vždy ti druzí ... u Wesleyho rodiče, u Cordy otec ... u tebe démoni a podsvětí, u Semi ty ... Blythe a Storm se nechaly svést okolím, já Darlou, tvá matka tradicemi ... a o osudu našeho syna rozhodla kniha ...“ „Takhle to není ...“ „A jak tedy? Kdyby to tak nebylo ... byl by tady ...“ „Angele, mě to taky moc bolí ... rve mi to srdce, ale můžeme změnit osud ... stejně jako se změnila Blythe ... a Storm ... byly zlé a změnily se, teď konají dobro ...“ „Ano, ale v tom je rozdíl ...“ dokadujeme se s hrnky horké čokolády u písniček od K´s Choice „Ne není ... jen říkám, že pokud nechceš, aby tě něco ovlivnilo, neovlivní tě to ... je to pouhá sugesce ...“ „Sugesce? Fajn ... když sugesce, tak mi vysvětli, že je tvá matka čarodějka ... a ty taky.“ „Tak aby bylo jasno broučku, nejsem čarodějka a kdyby jí má matka nechtěla být, nebyla by ...“ „Jsi si tím jistá?“ „Ano ... stejně jako Wesley ... kdyby opravdu chtěl být spíš barmanem, stal by se z něj rebel a dělal by to i přes všechny tradice, ale v hlouby srdce to dělat chtěl.“ to ho zarazí, usměju se, protože tuhle bitvu jsem vyhrála „Nemusíš říkat, že mám pravdu ...“ „Hele já ...“ „Tuhle bitvu jsem vyhrála ...“ řeknu s úsměvem suverénně, položí hrnek a polechtá mě „Přestaň ...“ „Ale musíš mi dát pusu ...“ „To si věříš ...“ dá mi ruce za záda a políbí, všichni se pobaveně koukají a po chvíli se bavíme dál „Co ty Cordy?“ „Co já?“ „Jaká jsi byla ... moc toho o tvé minulosti nevíme ...“ „Není o čem mluvit, byla jsem hnusná, odporná, namyšlená mrcha co byla zaměřená pouze na sebe, módní trendy a ponižování svých spolužáků ... v tom jsem byla dobrá...“ „Jak se tak koukám, touhle krizí pubertálního věku si asi musí projít skoro každej ... že Lucy?“ řekne Semi se smíchem „Co?“ „Cordy, mám pro tebe novinku, taky jsem taková byla ... možná ještě horší ...“ „Ale miláčku, tohle není tak děsivé ... jiní mají horší minulost ...“ „Ne ... ty jsi lidi zabíjel najednou ... zabil a byl konec, ale já byla horší než Angelus, Darla a Drew dohromady, zabíjela jsem jejich duše ... co nejbolestivěji to šlo ... když jsem tehdy zabila Piper ... bylo to tak rychlé a bezbolestné ... ale to co jsem dělala bylo neuvěřitelně bolestivé.“ „Moje řeč ... nejhorší na tom je, že jsme na to byly hrdé ... tehdy.“ „Ale holky, vážně to není tak černé ... určitě.“ „Angele, když jsi chodil na střední, bylo to úplně jiné a tuhle tu střední ... nepochopíš ...“ „Je to obrovská klec, ze které nesmíš utéct, ale když v ní zůstaneš musíš se řídit zákonem džungle ... přežije silnější ...“ usměje se „A teď třeba ty Storm ... řekni něco třeba o tvé lásce ...“ „Láska? Jednou ji prožít by bylo fajn ...“ „Nám můžeš lhát sestřičko jen pro všechny démony nelži sama sobě ...“ „Takže tu někdo byl?“ „Kdysi dávno ...“ „Povídej ...“ říkáme všichni s napětím „Byl dokonalej ... krásnej, blonďák, modrý oči ... vypracovaná postava ... inteligentní ...“ „Co se stalo?“ „Byl světlonoš ...“ „Cože? Ty ses zamilovala do světlonoše?“ „Jo ...“ řekne zkroušeně „Byl fajn ... ale jakmile se ti nahoře doslechli, že miluje jednu z rodu O´Sianhanových ... uvěznili ho ... a on teď musí zůstat navždy nahoře jako bludná duše ... po celou věčnost.“ „To ... mě mrzí.“ „Ne víc než mě ... ale co ... můžu zase žít ... láska je stupidní ...“ „To není pravda ... asi jsi nebyla zamilovaná ... protože láska je ...“ „Jaká? Bolestivá? Neúprosná? Jestli ano pak ji znám ...“ „Ne ... láska je, když se probouzíš s tím koho miluješ, když s ním v mysli usínáš ... a když není s tebou, je všechno šedé a beze smyslu, ale s ním, je to krásné, bezmyšlenkovité a šílené, bláznivé ... vášnivé a nezáleží na ničem ... na barvě pleti, na nenávisti rodů ... záleží jen na vás a těch okamžicích kdy jste spolu ... a pokud tě bolí myšlenka na tu osobu pokaždé když s tebou není, pokaždé když se někam koukneš, myslíš na ni a na tu okouzlující tvář ... přehaně stupidní úsměv, který se ti zdá magický ... tak jsi zamilovaná, to je láska... není bez slz ... bez hádek, všechno tohle k tomu patří, ale ty okamžiky strávené pouhým koukáním si do očí přes ulici to všechno dokáže vynyhradit ...“ „V tom máš pravdu ...“ řekne Storm „Ale já už ho neuvidím ... nemůžu, už ho nebudu moct políbit, ani se mu kouknout do těch zářivých očí nebo poznat ten jeho lehký úsměv ... a už ani neuslyším jak mi říká ... my to zvládnem andílku... nebo mi už neřekne, že mám pleť bílou jako sníh nebo že můj úsměv je jako oheň , který ho vždycky dokázal zahřát ... proto to všechno říkám, že je to jedno, jsem volná, už přes dvě stě let a nemůžu se s tím smířit ... nejde to, ale když si nahlas řeknu: ,Je to tak lepší‘ aspoň na okamžik můžu zapomenout na tu bolest, která mě vždycky hnala dopředu a nutila ničit tenhle svět ... abych těm nahoře ukázala, jakou mám zlost na to, že mi jej vzali ...“ „To ... omlouvám se ... z téhle perspektivy jsem to neviděla ...“ řekne Semi „Jo ... to většina lidí ...“ „Můžu ... můžu se zeptat na jméno ...“ „Leo ...“ „Díky ...“ „No ... co ty Lucy? Jaká byla tvá největší rána v životě? Smrt syna... otce ... nebo dokonce tvá vlastní ...“ „Storm ... nemusíš být takhle krutá ...“ okřikne ji Blythe „Nejtěžší byla smrt Angela ...“ všechny to zaskočí „A co tvůj syn?“ „Je to bolestivé, moc, ale Angel pouhá myšlenka, že tu nebude mě zabíjela.“ „A tvůj otec?“ „Naposledy jsem s ním mluvila před svou smrtí ... asi trucuje ...“ „Proč by měl?“ „Kvůli Joshovi ...“ „Kvůli mně?“ „Jo ... myslí, že nahradíš jeho místo ... ale to se nestane ... táta byl ... super. Pamatuju si, že jsme jezdívali k jezeru rybařit ... milovala jsem to ... nebo když  byl na cestách volával mi. Když byly prázdniny, brával mě občas s sebou ... bylo fajn vidět jeho práci.“ „Víš, že nechci nahrazovat jeho místo ... to nemůžu nikdy.“ „Je paličatej jako ...“ „Ty ...“ skočí mi do řeči Angel „No dovol ... ty máš nejmín co mluvit! Milovali jsme písničku Dad od K´s Choice ...“ z rádia se ozve „A je tu písnička pro jednu rybářku se vzkazem ... mám tě rád ty má malá Kapičko ... táta.“ a začne hrát ta píseň, chytím se za rty „Tati ...“ „Co?“ ptá se Angel „Když jsem byla malá ... neuměla jsem říct r a tak jsem místo kapr říkala kap ... a od té doby mi táta říkal kapičko ...“ „Ale jak ...“ „Ti to mohl poslat ...“ dokončí máminu myšlenku Samantha „To nevím ...“ „Zvláštní písnička ...“ „Jo ... měl ji rád ... když jsme si večer dělávali večeři ... a pak pouštěli ryby zpátky do řeky ... zpívali jsme si ji.“ „Tohle je nejtěžší...“ řekne Blythe „Co?“ „Vzpomínky ...“ „Ne Blythe ... to je to nejkrásnější. Všechno ti může osud vzít, ale vzpomínky ... ty ti nevezmě nikdo.“ „Mrzela tě tvá smrt?“ zeptá se Storm jako by tím někam směřovala „Byla osvobuzující ...“ „Osvobozující?“ „Hodně věcí si uvědomíš ... hodně jich vidíš.“ „Prožíváš znovu?“ „To ne ... jak jednou kdosi řekl ,Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš‘.“ řeknu a asi po dvou hodinách vyprávění usneme, když se vzbudím, ostatní ještě leží poskládaní na gaučích a křeslech, jdu do kanceláře a chci si udělat čaj, kafe už mi leze krkem, ve dveřích se objeví táta „Ahoj ...“ „Tati ...“ „Ahoj kapičko ...“ „Tati ... tak dlouho jsem tě neviděla ...“ „Tohle je jen rozloučení ...“ „Cože?“ „Už tu nemůžu být ...“ „Proč? Já ... už jsem si zvykla na ty tvoje příchody... odchody a na naše hádky.“ „Udělali ze mě světlonoše ... nemůžu už být s tebou i když bych si to moc přál ...“ „Ale tati ...“ řeknu se slzama v očích „Taky je mi to líto broučku ...“ naštvaně se otočím „Ale víš přece tamto ...“ „Co?“ „No ... to ... bylo to v naší písničce ...“ čímž mi chce nepřímo říct ,mám tě rád‘ „Taky tě mám ráda tati ...“ řeknu a obejmu ho „Tak zbytečně rychle jsi dospěla ...“ „Jo ... už je mi 30 ...“ hladí mě po vlasech „Nemělo se to stát ... neměl jsem dovolit, aby ti všechny ty příšery zničily život ... zabilo ti to syna.“ „Tati ...“ odstoupí si odemě „Mám tě rád ...“ řekne a zmizí, máma rychle vejde „Kde je? Kde je Jack?“ ukážu směrem k nebi „Už se nevrátí ...“ „Jak to?“ „Udělali z něj anděla, takže už nepřijde ... nikdy ...“ „Proč?“ ptá se slzavě, obejmu ji „To bude dobrý ...“ snažím se ji utišit „Kdybych jej nepotkala, byl by ještě žil ...“ „Ne ... to určitě ne ...“ „Ale ano ... otrávil se kvůli mně ... už ho nebavilo to věčné honění za démony ...“ „Mami ale ten život si vybral sám, musel tušit, co jsi zač když už si tě bral ... a  rozhodl ... bylo to na něm ...“ všichni se začínají probouzet „Usnuli jsme v hale ... můj bože, v kolik jsme usnuli?“ „Snad v jednu ...“ stěžují si všichni, protože jsou rozlámaní, jdu s mámou do obýváku, už se uklidnila, neseme horkou čokoládu, kávu a čaj, samozřejmě také nějaké pečivo k jídlu „Dobré jitro ...“ řeknu a položím to na stůl „Ty jsi dělala snídani?“ ptá se Angel „Ano ... dejte si ... ale pití je ještě trochu teplé ...“ „Co se stalo?“ ptá se Wesley „Nic ... proč?“ vyděsí mě jeho dotaz „Jen, že jsi dělala snídani ... a jen tak mimochodem, proč tě ta otázka děsí?“ „Neděsí ...“ „Ale jo ...“ řekne Angel a já si mu sednu na klín „Co se stalo broučku ...“ „Nic ... jdu pro cukr ...“ řeknu a jdu do kanceláře 

 

Nic není takové, jaké se zdá aneb Zeptejte se Elizabeth

Objeví se tu Lizie, upadne mi cukřenka a vykřiknu, ale tlumeně „Co se děje?“ ptá se Lizie „Tohle... přestaň mě takhle děsit ...“ „Promiň napíšu ti dva týdny dopředu, kdy se objevím ...“ obě se začneme smát „Fajn ... jen se neobjevuj před nima ...“ „To ani nemám v úmyslu ...“ „Tak co se stalo?“ „Proč?“ „Určitě jsi sem nepřišla na dovolenou pod sněhem ...“ letmo se zasměje „To opravdu ne ...“ „Tak proč teda?“ „Lucy ... slib mi, že na mě za tohle nebudeš naštvaná ... Je to jen pro tvé dobro ...“ „Co? A proč bych měla být naštvaná?“ foukne mi do očí nějaký prach a já nic nevidím, když otevřu oči stojí u mě asi zhruba deset lidí, z toho jeden malý chlapec „Co se stalo Lucy?“ „Cože?“ „Co se ti stalo ... šla jsi pro cukr ... a pak jsme jen slyšeli křik ...“ „Kde ... kde to jsem?“ ptám se dost zmateně „Doma ...“ řekne jeden z mužů, jako by všechno byla hotová věc „Já mám domov ?“ „Ano... máš ... co ti zase přelítlo přes nos zlatíčko?“ zeptá a chce mi dát pusu, ale ucuknu „Co se zase děje Lucy ... tyhle tvoje nálady mě vážně dokážou vykolejit ...“ „Kde jsem? A kdo jste ... nevím kdo jste ...“ „A ... zase máme náladu na hloupý vtípky?“ „Ta holka ...“ „Jaká holka?“ „Foukla mi něco do očí a já pak už nevím o ničem co bylo před tím nebo po tom ...“ „Jak vypadala?“ „Venku už je fajn ...“ řekne bílá dívka „Díky Storm ...“ řekne muž s brýlemi „V klídku ... ale je tam ještě sníh ... můžeme jít sáňkovat ... jé hele Lucy, co ti je?“ ten kluk prudce vstane a přibouchne ji ke zdi „Co jsi jí provedla? Nebo spíš proč ...“ vyběhnu za ním a chytnu ho za ruku „To nebyla ona ...“ „Co šílíš člověče?“ „Tak kdo?" ten muž s brýlemi vejde do haly „Prach zapomnění ...“ „Co to znamená ...“ „Když ti ho někdo foukne přímo do očí ... ztratíš paměť ... to všechno vysvětluje ...“ řekne a vsype prach do nějaké láhvičky „Ty ho máš doma?“ „Ano ... mám skoro všechny druhy kouzelných prachů a návody k lektvarům ...“ „Jé ... můžeme někdy nějaký zkusit?“ „Ne Semi ... není to na hraní ...“ „Jsem čarodějka ...“ „Čarodějka?“ ptám se zděšeně „O Bože ... dala jí silnou dávku ...“ řekne ten s brýlemi „Jak vypadala ta holka?“ „Vím jen, že jsem se jí strašně lekla ... měla blond vlasy ... a modrý oči, ale blíž to popsat nemůžu ...“ „Znala jsi ji?“ „Já nevím ... na nic si nevzpomínám ...“ řeknu a chytím se za hlavu „Wesley ... myslím, že by si měla odpočinout ... je toho teď na ni moc ...“ „Mluvila jsi na ni jménem?“ naléhá muž v brýlích „Ne ... ale vím, že jsem se jí nebála ... a ona jako by věděla o mně všechno ... bylo to až děsivé ...“ „Byla duch?“ ptá se starší žena „Asi ano ... byla ... divná ...“ „Elizabeth ...“ řekne „Cože? Proč by tohle Lizie dělala? Lucy měla ráda jako nikdo ...“ řekne ten kluk „To jo, ale co když musela?“ zeptá se černoch „Proč?“ „Shadowman ...“ řekne dívka držící v rukou chlapce „Lizie moc dobře věděla co dělá ...“ „Jak to myslíš Semi?“ „Je tu démon ...“ „Démon? Ti neexistují ... jsou to jen báchorky ...“ „Je to moc vážné...“ řekne ten kluk „Jmenuje se Shadowman ... a bojuje s vyvolenými ... najde si ji podle pachu... a pak s ní bojuje, když vyhraje v boji on, smí si vzít celou její paměť ... pokud ne, vyvolený jej může zabít ... ještě nikdo neuspěl ...“ „Což znamená, že Lucy měla nebo má nějakou informaci co potřebuje ...“ „Správně ...“ „Musí ho zabít ...“ „To ne ... nejde to, zvládnu ho sám ...“ „Angele ... nepřišel bojovat s tebou, ale s ní ...“ „Semi ... nemůžu ji nechat zabít ...“ „To já taky Angele, ale nesmíš bojovat za ni ...“ „Lidi, jste směšní ... žádní démoni ani čarodějky nejsou ...“ ten kluk se ke mně otočí s ohavnou tváří, vyjeknu „A ...“ „Ještě pořád seš toho názoru, že démoni, čarodějky a upíři nejsou? Stejně jako já jsi upír ... to nezměníš.“ „Co to je? To je ... strašný a ... a děsivý ...“ „Musíme ji připravit ...“ „Cože? Já nikoho zabíjet nebudu ... a už vůbec ne něco jako je on ...“ řeknu a zakryju si obličej, on se změní zpět, obejme mě a hladí mě po vlasech „Neublížím ti ... slibuju.“ řekne a dá mi pusu na vlasy „To bych nedokázal ... miluju tě ...“ pláču, nevím nic ... vůbec nic a jsem tak zmatená, on mě hladí po vlasech a snaží se mě konejšit „Nezvládnu to ... nemůžu to zvládnout.“ „Ale ano ... jsi silná ... zvládneš to ... přísahám a já budu stát vždycky při tobě ... ať se stane cokoliv ...“ „Co když ho nezabiju? Co když vás zklamu ...“ ptám se v objetí, ale sotva to dořeknu otočí mou hlavu směrem k němu, takže mu musím koukat přímo do očí, má je plné slz „Proč ti to udělala ... proč tobě ... Lucy ... jak jen ti mohla vzít celou tvou víru ... jak jen mohla?“ „Já nevím ...“ „Ty to dokážeš ... vždycky jsi všechno zvládla ... ty ano ... jsi silná ...“ „Ale co když si už nevzpomenu? Co když už navěky zůstanu v té nicotě ... bez vzpomínek ... bez minulosti ...“ „To se nestane ...“ řekne tan mladík, já ho pustím a poodejdu k oknu „A co když ano? Co když už si nevzpomenu na nic z minulosti? Co potom?“ „To nedovolím ...“ „Hele ... žiješ ve světě, kde je možný všechno ... démoni, upíři, čarodějky ... zombie ... proč by se zrovna tohle nemohlo stát? Jen nechceš, aby se to stalo, ale to nezmění nic na tom, že se to stát může ... už si třeba nevzpomenu a ty ani kdokoliv jiný s tím nic nenadělá ...“ „Asi máš pravdu ... ale nechci se s tím smířit ...“ „To já taky ne ... ale jestli to jinak nepůjde ... nemůžeš s tím nic dělat ani já i když si chci moc vzpomenout... moc chci ... ale občas se prostě to co se děje liší od toho co si přejeme ...“ „Asi ano ...“ „Možná je to tak lepší ...“ „Lepší?“ zeptám se muže v brýlých „Minulost nás jen svazuje, ale ty už budeš žít bez ní ... bez toho, aby sis vzpomněla na své chyby ...“ „Cože? Hele, radši bych vyměnila všechno zapomnění za ty vzpomínky, protože ... nevědět kdo jsi a co vůbec jsi je ... bolestivé ... a ... a svazující, jako bys pokaždé když se nadechneš nevěděl co přijde ...“ „Ale to nevíš ani když máš vzpomínky ...“ „Ano ... správně, ale teď cítíš ke všemu ještě otupující bezmoc, která se vleče tebou celým, protože nevíš, jak se bránit, paměť ti nepomůže, nepomůže nic ... ani magie ...“  sednu si na pohovku a najednou mi hlavou projede vzpomínka „Myslíš … že to bylo správné?“ „Co jako?“ „Lhát vašim.“ „Máš pravdu, měla jsem jim říct, že je ti 243 let a jsi upír, který se logicky živí krví. Potřebují u mě vidět nějaký vzor, někoho kdo mě bude chránit …“ „Ale to bych dělal tak či tak, ne?“ „Nechci ti krást iluze, ale naši na démony nevěří …“ „Taky jsi nevěřila.“ „U nich je to jiné.“ Lehnu si na jeho poloodhalenou hruď, hned po téhle vzpomínce mi hlavou proletí další, jen se bolestně držím za hlavu „Trouble sleeping?“ „Dalo by se to tak označit … a co ty? Proč nespíš?“ „Nevím, asi to samé … co děláš?“ „Učím se a přemýšlím.“ „O čem?“ „Vím, že jsem už skoro tři čtvrtě roku přemožitelka a  … jsem nezodpovědná což se rovná výrazu, že nejsem zodpovědná.“ „To není pravda.“ „Ale, kdybych byla zodpovědná nepustila bych Semi s Gunnem sami a …a …“  líbá mě, to mě zcela zbaví slov, po chvíli končíme „A … Angele … co to mělo znamenat?“ „Omlouvám se, já chtěl jsem jen … už půjdu spát.“  ten mladík mě chytne za záda „Jsi v pořádku?“ „Jen mi hlavou projela vzpomínka, je to v pořádku ... doufám ...“ „Jaká?“ „Něco s tímhle gaučem ... hádali jsme se ohledně mých rodičů ... štvalo tě, že jsme jim neřekli pravdu ... a potom jsem viděla, jak jsi mě políbil... nechápu to ... tvrdíš, že mě miluješ, ale byli jsme oba tak rozpačití ...“ „Tady jsme se poprvé políbili ...“ řekne pobaveně a sedne si vedle mě „Pořád jsi něco povídala a já tě najednou políbil ... nevyděsilo to jen tebe, ale i mě samotného, že jsem si něco takového dovolil udělat ...“ „Na tebe bych to neřekla ...“ „Jo, věci nejsou takové jaké se zdají být ...“ „To máš pravdu ... nic není takové jaké se zdá ...“ řeknu smutně „Ale asi bychom měli vyrazit na toho démona ...“ „Cože? Teď jsi ... ztratila paměť ... a chceš jít na démona ...“ „Je to má dcera ...“ řekne Blythe „Jo ... jsem paličatá ...“ řeknu a vezmu nůž co leží na stole, vrazí do mě démon, který si to šine přímo do středu pokoje, srazí mě k zemi „Au ... to bolelo ...“ řeknu a bleskově vstanu, Angel ho odkopne „Sach nadach ... lekaté tam midaris ...“ „Na mě musíš anglicky ...“ řeknu a praštím ho do břicha, ale on mě zase odkopne, rozběhnu se přímo proti němu, on mě shodí na zem, leží na mě a chce mě udusit, mám v očích slzy a strach ... obrovský strach z toho co se stane, Anel ho odkopne a já mu vrazím nůž do slizké zelené hrudi, klečím u toho mrtvého těla, Angel ke mně ihned přiskočí a obejme mě, já jsem vyděšená „To ... to byl ...“ uteču pryč, někam ven, sedím na lavečce, Angel jde ke mně „Jsi v pořádku?“ „Ne ... nejsem, já ... já jsem zrůda ...“ „Ne ... jak si tohle můžeš myslet? Nejsi ... ty pomáháš lidem, chráníš je před vší tou hrůzou kolem ... před tím, čeho se lidi bojí, chráníš je před tím, na co se ani neodvažují pomyslet ... před tím, na co jim ani fantazie nestačí ... duchové, démoni ... upíři bez duše ...“ změním tvář v upíra, protože kolem není nikdo „Vidíš mě?“ zeptám se smutně „Takhle vypadám Angele ... tohle jsem ... upír ... nestvůra, žijící jen v noci, živící se krví ... vyvrhel společnosti ... příšera, odporná a odpuzující ... koukni na můj obličej, na mou zohavenou tvář ...“ „Já tě miluju takovou jaká jsi ... to že máš takovou tvář ... já ji mám taky, každý ji má ... ale jen my, upíři s duší ji můžeme ovládat... ti lidi tady kolem ji v sobě mají stejně jako my, ale oni ji nevidí, neovládnou ji, ale my ano... ty jsi dobrá ...“ změním tvář zpět „Vážně si to myslíš?“ zeptám se plačtivě „Ano ... miluju tě ... to přece sama moc dobře víš ... znamenáš pro mě všechno ...“ obejmeme se, začne pršet „Miluju tě Angele...“ „A já tebe Lucy ...“ objeví se tu Lizie „Jak jsi jí to mohla udělat? Málem ji ten démon zabil ...“ křičí Angel, když prudce vstane „Copak netrpěla dost?! Koukni se na ni ... co jsi z ní udělala ... má strach ... Neví nic ... nevzpomíná si ...“ „Kdyby věděl kdo je, zabil by ji ... copak to nechápeš? Ona je ta vyvolená ... to ona je tu, aby je zabíjela ...“ křičí po sobě „Ale to ti nedalo právo jí takhle ublížit ...“ „A to jsem se měla koukat jak ji vysaje? Možná seš na tomhle světě přes dvě stě let, ale nevíš co jí mohl udělat ... a smrt toho dítěte byla jen začátek ... teď budete oba poznávat démony ... strašný démony, nebezpečný démony a soudce je proti nim bezmocnej ubožák ...“ „Zvládli jsme to do teď zvládnem to i dál ...“ Další den večer sedím v knihovně a čtu si knihu, Angel ke mně přijde a sedne si vedle mě „Už je ti dobře miláčku?“ „Je mi líp než včera …“ „A už …“ „Ne … nemám zpátky paměť …“ řeknu a lehce se usměju „Kdybych jen mohl něco udělat … Kdybys cokoliv potřebovala, tak …“ „Jo, já vím … nemusíš mít strach. Řeknu ti, kdyby něco nebylo v pořádku …“  „Fajn …“ hlavou mi projede vzpomínka „Au jsem v pohodě … je mi fajn je mi fajn. Slunce svítí, tráva se zelená, slunce svítí, tráva se zelená …“ „V pořádku?“ ptá se Angel starostlivě „Jistě … jen vzpomínka …“ chytí moje ruce a skryje je pevně ve svých dlaních, kouknu se do jeho očí „Zvládneme to, slibuju …“ já se usměju a políbím ho na tvář „Já vím …“ řeknu a pohladím ho po tváři* „Wesley, jdu na hlídku …“ řekne Angel a odchází „A Angele …“ „Ano?“ otočí se ke mně „Buď opatrný …“ usměje se „Nemusíš mít strach … kvůli tobě jsem vždycky.“ Řekne a odejde, po chvíli se jdu projít, je deset večer a většina obchodů je otevřených, zastavím se u kadeřnictví, najednou prostě vejdu a nechám se ostříhat na mikádo a vlasy přebarvit na ,Pralinku‘ což je barva něco mezi hnědou a vínovou, vypadá to dokonale. Když vstoupím do knihovny, je pozdě, všichni už šli spát, Angel usnul na gauči s knihou v ruce, sednu si k němu, opatrně vezmu knihu a položím ji na stolek, to jej vzbudí „Lucy … už jsi doma?“ zeptá se a těžce otevře oči „Ano, už jsem doma …“ řeknu a lehnu si na jeho hruď, on mě obejme levou paží jak nejpevněji umí „Kde jsi byla?“ „Projít se …“ řeknu a usměju se „Au …“ sykne Angel bolestí, vstanu „Co se ti stalo?“ „Nic … jen …“ svléknu jeho mikinu a on se na mě zasněně kouká „Máš jiné vlasy …“ „Jo … změna je život …“ řeknu, usměju se a jdu pro lékárničku, potom si sednu k němu a opatrně prsty přejíždím po ráně „Bolí to?“ zeptám se soucitně, pořád sleduje moje oči, ale já cítím, že na to, abych sledovala já ty jeho nemám dost odvahy. Vyčistím mu ránu a zalepím, aby se rychleji vstřebala, Angel mě pohladí po tváři „Co kdybychom odjeli na nějaký čas z města … do hor, už jednou jsme tam byli a pak jsme si slibovali, že pojedeme zase …“ řekne a hladí mě po zádech „No … to … To zní dobře.“ Řeknu a usměju se, Angel vstane a chceme se políbit, ale sejde Blythe „Už jsi doma?“ zeptá se a zastaví se u mého účesu „To vypadá dobře …“ „Díky, asi jsem potřebovala změnu …“ „Paráda, konečně ses urvala od všednosti …“ „Asi jo … půjdu si lehnout, za chvíli bude svítat …“ řeknu rozpačitě, slezu z gauče (tím pádem i částečně z Angela) a jdu nahoru do Angelova bytu, když sem Angel dorazím, je dost překvapený, protože spávám v jiném pokoji „Lucy … co se děje?“ „No, já nemohla jsem spát a tak jsem … přišla za tebou …“ „Aha, jo … jo to …“ řekne rozpačitě, chytne se levou rukou za zátylek a kouká se na mě „Jestli chceš, můžeš tu spát se mnou … teda, chtěl jsem říct přespat … Nemyslel jsem to …“ „Jo, já vím …“ řeknu a zasměju se na něj tím nejsladším pohledem „Jo, jasně …“ řekne a rozpačitě se zasměje, opatrně k němu přistoupím, jak nejblíž to jde „Tak kde jsme to skončili?“ zeptám se a pomalu obtočím svoje ruce za jeho krkem, Angel se mi zamyšleně zahledí do očí „Seš si jistá, že tohle chceš udělat?“ zeptá se a pohladí mě po tváři „Na nic jiného poslední dobou nemyslím …“ „Ale seš si tím opravdu jistá?“ „Jistá? Ničím si nejsem jistá, ani ty … je ti to vidět na očích …“ řeknu a usměju se „Ale vím, že pokud tohle udělám, nebude cesty zpět … a já to ani nechci. Myslím, vrátit se zpět … Není podstatné, že jsem ztratila paměť, podstatné je, že jsem tady, s tebou …“ řeknu tiše a on mě políbí, v tu chvíli se mi vrátí všechny vzpomínky, když se od něj odtáhnu, pohladím jej po tváři „To je všechno, co potřebuju, mít tebe …“ řeknu a usměju se „Máš zase svoje vzpomínky …“ řekne s úsměvem „Jak jen jsi to poznal?“ „Poznám svou starou Lucy od té nové …“ řekne a políbí mě, pomalu mě vezme do náruče a položí na postel. Ráno, když ležíme pod dekou v posteli, po „náročné“ noci, povídáme si „Tak moc jsi mi chyběla …“ „Ale co to povídáš, vždyť jsem byla pořád s tebou miláčku …“ řeknu a otočím se tak, abych mu viděla do očí „Ano, ale byla jsi tak vzdálená, ať už kvůli Lizie nebo Sebastianovi, ale dnes v noci … dnes jsi tu byla jen se mnou. Po dlouhé době ses mi vrátila zpět lásko …“ „Vždycky budu s tebou miláčku, jenom s tebou …“ „Já vím, ale i tak … chci, abys věděla, že tě vždycky budu milovat, ať už se stane cokoliv …“ řekne mi, snad aby mi připomněl, že jeho láska nikdy neuvadne „To já vím, stejně jako víš ty, že já nikdy nepřestanu milovat tebe … nikdy …“ zašeptám přes slzy a políbím ho.

 

Dospět není tak snadné

Když je ráno, tedy pro nás večer, jdu dolů, protože Angel neleží vedle mě, když se probudím. Jdu dolů za ostatními „Dobré jitro …“ řeknu a protáhnu se, všichni jsou jako na trní „Co se děje?“ „Nemůžeme najít Jasona …“ „Cože?“ vyděsí i mně Cordina odpověď „No, říkal, že jde za kamarádem a do teď se nevrátil …“ „Kde jsou ostatní?“ „Hledají ho …“ obléknu se a běžím ho taky hledat „Cordy, jdu jej hledat …“ řeknu a vyběhnu ven. V hlavě si pořád promítám, kde by tak mohl být „Jasone, kam to jdeme?“ ptala jsem se jej, když mě večer malý klučina někam vedl „Tohle je moje oblíbené místo … občas si sem chodím hrát …“ řekl, když jsme vešli do starého domu kousek od jeho školy ,No jasně, bude v tom domě …‘ bleskne mi hlavou a běžím tam, vykopnu dveře a běžím do horního patra, dům je strašně zchátralý a pobíhají tu myši „Jasone … jsi tu?“  slyším vzlyky, vejdu do jedné staré místnosti a tam sedí mladík, téměř nahý jen v nějakých rozervaných hadrech, ten mladík se na mě s pláčem podívá „Omlouvám se … hledám malého chlapce, má černé vlasy a …“ „Toho už nenajdeš …“ řekne s pláčem ten mladík „Cože? Co se stalo s mým synovcem?!“ mladík se drží za hlavu „Je přímo před tebou …“ řekne vyděšeně a kouká se mi do očí „Cože? Jason je …“ „Potkal jsem démona … byl velkej a … odtáhl mě někam pryč … Nic si nepamatuju, vím jen, že jsem zestárl … takhle a to … i psychicky … Já … já nevím co se stalo, nemohl jsem tomu … nijak zabránit …“ „Jasone …“ řeknu soucitně a obejmu ho, on pláče „Já mám strach Lucy … co řekne máma a … táta a ostatní?“ „Třeba se to bude dát zvrátit …“ řeknu, abych ho uklidnila, i když je mi jasné, že tohle zvrátit nepůjde „Ne … já vím že ne …“ „Jasone, hlavně se musíš uklidnit …“ „Jak se mám uklidnit? Zestárl jsem … je mi 16 … tohle se nestává každej den …“ „Pojď, půjdeme domů …“ „Ne … ne … co řeknu mámě?“ „Musíme se uklidnit a věř mi, tvoje máma tě bude mít ráda pořád stejně, moc tě miluje …“ nakonec ho přemluvím a jdeme domů, dala jsem mu svůj plášť, aby nešel přes město polonahý. Když dorazíme domů, Semi sedí v knihovně a pláče, ostatní jsou tu už taky „Co mi provedli s mým chlapečkem, kde jen může být?“ křičí přes slzy „Semi …“ řeknu tiše a všichni se otočí směrem ke mně a Jasonovi „Vy víte, kde je můj chlapeček?“ ptá se Semi s nadějí „Kde je?“ ptá se horlivě Charlie „Tohle nezvládnu Lucy …“ řekne Jason se strachem „Tak kde je? Co mu provedli?“ křičí Semi „Já jsem tady mami …“ řekne tiše Jason „Co … cože?“  překvapí to všechny „O můj Bože …“ řekne moje matka, Semi ale neváhá ani chviličku, přiběhne k němu a pevně jej obejme „Co ti to provedli synáčku? Co jen ti to udělali?“ „Je mi to líto mami … je mi to moc líto …“ když se všichni uklidníme sedíme v předsálí a snažíme se uvažovat „Musí být nějaký lektvar nebo kouzlo, kterým by se to dalo …“ snaží se Charlie „Pokud to zasáhlo i jeho psychiku, což je zjevné … nevrátí se to …“ „Co brnknout Virginii a nějak to …“ pokouší se i Cordy „To ne, nemůžeme takhle zasahovat do minulosti …“ „Co prostě zabít toho démona, jistě se pak všechno vrátí do normálu …“ „Tohle ne.“ Řekne Angel jistě „Jak si tím můžeš být tak jistý?“ ptá se Semi se slzami v očích „Už jsem to jednou viděl … Za tohle může Lobregura …“ to mi svitne, jednou mi o ní Angel vyprávěl „To ne…“ řeknu nevěřícně „Musí se dát něco dělat …“ doufám stále, přestože v hlouby srdce vím, že to nejde „Co je zač ta Lobregura …“ ptá se Charles „Je to démonka, která se živí tím, že vysává lidem dětství, tedy dětem … ty pak vyrostou, až se nabaží jejich štěstí a radosti … nejde to už vrátit zpět.“  Řekne Angel sklesle „To už zůstanu takhle?“ „Ne … to … ne … budeš žít dál, normálně … jak bys jinak žil, ale … vlastně ti ukradla roky života …“ řeknu ještě sklesleji „O tom jsem něco slyšel, odkud o tom ty víš Lucy?“ „Něco mi řekl Angel a něco jsem si přečetla z knih, který … který jsou v horních policích …“ „Ale to … jak ses k nim dostala?“ ptá se překvapeně, zamyslím se a pomocí své síly ta kniha ke mně „přiletí“, otevřu to na straně, kde je napsáno o Lobreguře „Démonka Lobregura se živí dětským štěstím a bezstarostností, sebere dětem jejich nevinnost a víru v sebe sama, kouzlo, kterým z nich jejich dětství vysaje nelze zvrátit, ani ona sama jej nemůže zničit. Nachází se zejména v lidnatých oblastech, kde hledá nevinné oběti. Vypadá jako člověk, aby se mezi lidmi mohla snáze pohybovat.“ „No bezva.“ Řekne Wesley ironicky „Máme tu démonku, co z malých dětí dělá puberťáky se starostmi a obavami a nenajdeme ji, protože vypadá jako normální ženská …“ „Wesley, proč ten negativní přístup? Najdeme ji … myslím si, že bude blízko … možná blíž, než si myslíme.“ „Správně, bude někde, kde je hodně dětí, aby se k nim dostala nepozorovaně, na místo, na kterém by ji nikdo nepodezříval …“ doplní mě Angel „Jasone, neříkal jsi, že máte novou učitelku?“ řekne Charlie „Jo … slečna Simonsnová … ale ta je moc milá a … myslím, že by mi neublížila…“ „Jasone, právě to je na démonech to nejpodstatnější … Jistě by ses nenechal zlákat démonem, který by vypadal jako vrah … co sirény, mořské víly a upírky …“ „Jo, z vlastní zkušenosti, kdybych vypadala jako vrah, žádného chlapa bych nedostala do svých sítí …“ řekne Blythe „Jo, přesně, sestřička je v tom nejlepší …“  řekne Storm „Připadám si jako idiot …“ řekne Jason tvrdě „To nemusíš … taky jsem tohle zažila a vím, že výčitkami to nezpravíš, jen budeš trápit sebe a lidi, kteří tě mají rádi …“ Jason se podívá na Blythe „Kde je teď ta hvězda, co mi ukazuje cestu … nebo anděl, co mě chrání …“ „Jasone, pořád jsi tady! Pořád žiješ! A to že jsi zestárl o pár let? Je to děsivé a bolestivé, to jistě … ale pořád dýcháš! Pořád můžeš být s lidmi na kterých ti záleží a kterým záleží na tobě. Spousta dalších takové štěstí nemá! Spousta dalších takové štěstí nemá, ani neměli šanci … Nemohli se rozloučit se svými rodinami … dětmi, rodiči … přáteli nebo láskami … oni zemřeli … ti lidé jsou mrtví a jejich život jim už nevrátí. Ano, jsou mrtví … děti, ženy, silní muži … Vzali ti dětství a to je strašné, hrozné … ale žiješ! A s tímhle tělem, s tímhle věkem se můžeš bránit … jako malý kluk jsi neměl šanci, ale teď ji máš! Tak se jí chyť a nepouštěj ji za žádnou cenu! Tvá matka musela zabít společně s Lucy svou vlastní milovanou sestru … Lucy viděla jako první svého vlastního otce, mrtvého … Angel i já jsme své rodiny vyvraždili! Storm zabíjela ze zlosti, kvůli muži kterého milovala. Já svou lásku musela zabít … Touhle rodinou, tímhle společenstvím prochází mnoho bolesti, mnoho jí nás opouští, ale mnoho jí zase přichází! Tobě osud dal šanci žít a vybrat si! Buď se budeš trápit jako malej kluk a truchlit nad tím co jsi ztratil nebo půjdeš a budeš bojovat! Budeš bojovat za ty stovky lidí tam venku, aby se jim nestalo to co tobě! Aby další děti nepřišli o to, o co jsi přišel ty! Nemůžeš čekat, co se stane, kdo zaútočí první, kdo ti pomůže. Myslíš, že když jde Lucy sama na hlídku … že se na někoho spoléhá? Ne … musí věřit jen sama sobě. Koukni se na ni, spousta lidí by řekla, že je jen slabá žena … ale když se podíváš pozorně, zjistíš, že je silná než kdokoliv z nás … a to není jenom Lucy … všichni lidi, co jsou tu teď s tebou jsou silnější než kdy dřív … a chtějí ti pomoct zase se postavit, ale hlavní práce je na tobě. Každý z nás, jak jsme tu prožil svou bolest, své utrpení, ale museli jsme se postavit a jít dál … ženy, muži … a ty Jasone už jsi muž ať chceš nebo ne … je to tak, ale volba je stále na tobě … Co chceš udělat? Kterou cestu si vybereš …“ řekne Blythe, Jason se jí podívá do očí a nyní už s mužským chladem ve tváři řekne tvrdě „Budu bojovat!“ když jdu večer na střechu, sedí tam Blythe „To co jsi dneska řekla bylo … Takhle jsi vždycky mluvila ke mně … a … já to miluju …“ „Já vím …“ řekne Blythe a usměje se „Takhle jsme vždycky mluvili s Antoniem … a ty …“ „Už jsme se setkali, mám pravdu?“ řeknu a kouknu se jí do očí „Byla jsi má dcera i v minulém životě … ještě než jsem se stala upírkou … moje a Antoniova … pak, když jsme se změnili … ty ses změnila taky zpočátku jsi byla zlá, stejně jako my, ale potom … zabila jsi Antonia … protože …“ „Proč?“ „Ty a Angel … to taky není náhoda, že jste teď spolu … Moc dávno, ještě v minulém Angelově životě jsi …“ „Co?“ začne mě to zajímat „Ty a Angel jste byli milenci … měla jsi jeho dceru … Antonii … Byla silná jako on a vášnivá jako ty … ale … Antonius … zabil je … zabil je oba … proto jsi zabila ty jej …“ nažene mi to slzy do očí „Proto jsem tě taky chtěla v tomhle životě vidět … mít tě tu … už navždy a vědět, že mi tě ten vrah nevezme … omluvit se ti, že jsem něco takového dopustila …“ „Kolik jí bylo?“ zeptám se slzavě „Šestnáct …“ „Proč to Antonius udělal?“ „Protože jsi jej opustila … opustila kvůli muži, kterého jsi milovala … odstěhovala ses do Irska … a tam jste žili s Angelem … měli jste farmu a chovali koně …“ „Počkej, když jsem tady a … Angel taky, pak kde je …“ „Nevím … hledala jsem ji, ale nenašla jsem ji … asi zemřela nadobro …“ „Cože?“ „Některé duše jsou odsouzeny k smrti, jiné zas k dalšímu životu …“ řekne a koukne se mi do očí „Odpustíš mi někdy?“ „tobě vždycky …“ Když se vrátím do ložnice, Angel sedí na posteli, pospává a drží v rukou Acathlu „Ahoj …“ řeknu tiše a lehnu si vedle něj, hladím jej po břiše „Asi tu cestu odložíme na neurčito, ano?“ řeknu tiše „Jistě … taky bych nemohl klidně spát, když se tady děje tolik šíleností …“ Dalšího rána se vzbudím brzo, jdu dolů, Jason tam sedí, společně se Semi, Charliem, Wesleym a Cordy „Dobrý ráno …“ „Lucy, proč nespíš … je pozdě na tebe … teprve dvě odpoledne …“ „Chci zkusit najít něco, čím bych mohla zvrátit to kouzlo …“ „Ale já nechci …“ řekne Jason „Myslím, že být starší je fajn, Blythe mi hodně otevřela oči …“ „To nám všem …“ řeknu s trochou ironie a sednu si „Co se stalo?“ „To je teď jedno … říkám jen, že Blythe dokáže otevřít oči všem kolem …“ „Kdy odjíždíte?“ ptá se Wesley „Já, rozhodli jsme se s Angelem, že teď na to není vhodná doba …“ „My to tady zvládneme …“ řekne Jason jistě „Ne, stejně bychom se nemohli já ani Angel klidně radovat …“

 

Naše životy se mění ve vteřinách

K večeru jdeme já, Jason a Angel ven, Blythe a Storm jsou taky někde pryč. Když dorazíme zpátky, vidíme budovu naší knihovny v plamenech, rada a hasiči už jsou na místě, všichni jsou zděšení „Antony, kde jsou ostatní?“ ptám se ho se strachem o naše přátele a rodinu „Říkám to nerad, ale byli uvnitř …“ „Jak to myslíš?“ „Přežila jsi jen ty, Angel, Jason. Blythe a Storm … Samantha, Charles, tvá matka, Jason, Wesley, Cordy … malá Lucy i Will byli uvnitř … Je mi to líto …“ chci běžet dovnitř, ale Angel mě zastaví, pláču a zdráhám se, ale on mě pevně drží „Tím, že se necháš zabít jim nepomůžeš …“ „To ne … řekněte, že je to zlý sen …“ Angel mě pevně drží, o několik dní je velký pohřeb, na jednom pomníku jsou všichni, všichni, které jsem milovala, pohromadě leží šest stop pod zemí, když všichni tři sedíme jen tak po obřadu na hřbitově, přijde k nám Antony „Opravdu je mi to líto … myslím, že by bylo lepší, kdybyste někam odjeli … rada má základny po celém světě … Chci vás odsud dostat alespoň do té doby, než se vzpamatujete …“ „Antony, myslím, že …“ začne Angel „Chci odjet … je mi jedno kam, jen chci pryč …“ „Lucy, nemůžeš …“ moralizuje Angel „Je mi to jedno … chci být nějaký čas sama …“ „Nejsi sama, kdo přišel o přátele a rodinu …“ „Já to vím, ale jsem natolik slabá, že potřebuju být sama …“ „Nejsi Blythe, nejsi osamělá bojovnice … já tě znám!“ „Možná že jsem osamělá bojovnice … Vrátím se, ale … to neznamená, že teď můžu být tady …“ řeknu a odejdu, když večer přijdu do provizorního bytu, kde teď bydlíme, Angel stojí za mnou „Už víš kam pojedeš, že?“ kývnu „Musím pátrat po tom, co jsem.“ „Postarám se o Jasona … jak tě najdu?“ zeptá se a já, aniž bych se otočila odpovím „Já si najdu tebe …“ Angel jde ke mně a obejme mě „Budu na tebe čekat … ale taky tu nezůstanu, aspoň ne teď.“ „Pojedeš za Connorem?“ „Asi ano … Tohle je poslední noc, kdy jsme spolu, že?“  zeptá se „Za chvíli odcházím …“ odpovím mu „Aha tak …“ „Neříkej sbohem … my se zase uvidíme … já si tě najdu … Až budu vědět to, co potřebuju … najdu si tě …“ Angel mě k sobě otočí a políbí mě, oběma nám z očí tečou slzy „Já vím …“ dá mi prsten Gladagůr ten, který pořád nosí „Abys na mě nezapomněla …  ruce značí přátelství, korunka oddanost a srdce …“ „Taky tě miluju … a nezapomenu na tebe ani za tisíc let.“ Obejmu ho kolem krku, potom utřu slzy, lehce se usměju „Už budu muset jít …“ řeknu a jdu ke dveřím „Buď na sebe opatrná …“ „Vždycky budu, stejně jako ty …“ řeknu a odejdu.

 

Cesty se rozdělily

Dorazím radním letadlem do malého městečka „Díky Antony, že jsi to pro mě udělal …“ „To nic, kdykoliv budeš potřebovat, ozvy se … svoje věci máš pořád v L.A. vaše ložnice byly nepoškozené, takže …“ „Ne … aspoň teď je nechci …“ O několik dní později jdu do hospůdky, kde se zdejší lidé baví, hrají tu staré písničky typu ,Royal Crown - Hey Sony‘ „Co to bude?“ zeptá se barmanka „Skotskou …“ „Jó děvče, ráda bych ti nalila, ale máme tu jen pivo …“ „Tak pivo …“ řeknu a s nezájmem se koukám na sklenici piva „Nejsi zdejší, že?“ „Ne … nejsem …“ „Co pohledává holka jako ty v tomhle zapadákově … Corabia není zrovna bezpečné místo.“ „Hledám v Rumunsku svoje kořeny …“ „Aha … můžu nějak pomoct? Tady ví každej o každým všechno.“ „Nevím jak bys mohla …“ „Ptej se, ráda odpovím …“ „Komu patří ten starý dům naproti?“ „Patřil jedné takové podivínce … ani nevím jak se jmenovala, ale každý jí říkal Blythe, vycházela jen v noci a tak se rozkřiklo, že je upírka … těžko říct co je na tom pravdy, ale před nějakou dobou odjela … prý do Ameriky a její dům … nikdo se do něj nikdy nedostal, nejde zbořit, zničit, ani se do něj dostat … od doby, co odjela se o to nikdo raději nepokusil a říká se, že je prokletý.“ „Aha…“ „Jestli chceš něco vědět o městě, lidech co tu žili nebo tak … zajdi do knihovny … je tam všechno …“ „Díky …“ ještě večer jdu do knihovny, když otevřu a vejdu, nikdo tu není „Haló … je tu někdo?“ vyjde docela pohledný mladík „Přejete si?“ „Neruším? Není už pozdě?“ „Ne, klidně pojďte dál …“  „Hledám něco o městě … legendy a tak …“ „Legendy?“ „Ano …“ „Něco konkrétního?“ „Slyšela jsem něco o Blythe …“ „Byla to démonka … upírka, která krutě zabíjela společně se svým mužem …“ řekne mladík se zlostí v hlase „Takže jsi ji znal?“ „Je to jen legenda.“ „Jistě, pak to celé je jen mýtus a zlost ve vašem hlase způsobil nedostatek kyslíku v ovzduší, že ano?“  mladík se na mě podívá a lehce se zasměje „Moudrá žena tady v Rumunsku, jak nezvyklé …“ řekne ironicky „To znamená, že jsi buď upírka nebo démonka …“ řekne a je neustále v pozoru „Možná, ale pokud se v tomhle vyznáš, ty sám musíš být něčím z těch dvou variant …“ zamyslím se, zahledím se mu do očí, on jde od přepážky, stoupne si proti mně a sleduje mě „Jsi upír …“ mladíka to zjevně rozčaruje „Od kdy upíři pracují v knihovnách?“ „Od té doby, co jiní hledají zabijáky …“ „To Blythe tě změnila, mám pravdu?“ „Už jsem tě někdy viděl …“ bavíme se a opatrně se obcházíme bez zpuštění očí z toho druhého „Mmm … ne v tomhle životě …“ řeknu a on vyrazí vpřed, shodí mě na zem, bleskově vstanu a podkopnu mu nohy, ale on se nedá a přirazí mě ke stěně „Jsi dobrá, ale na mě nemáš …“ „Omyl, ty nemáš na mě …“  řeknu a bleskově přehodím postoj „Co jsi zač?“ ptá se mladík „Chci vědět všechno o Blythe a nebudu čekat na tvou smrt do úsvitu …“ „Tak dost děvče!“ ozve se za mnou hlas staršího muže, který zezadu u srdce drží dřevěný kolík, pustím mladíka a pomalu odstoupím „Nechci vraždit …“ řeknu klidně „Oh jistě, to jsme právě slyšeli …“ „Chci vědět všechno o Blythe …“ „Nic ti o té děvce vyprávět nebudu, jsem jen rád, že zmizela z tohohle města …“ „Tak dost, takhle o ní nemluv, alespoň ne v mé přítomnosti.“ Řeknu k mladíkovi „Páni a co uděláš? Už se třesu …“ řekne ironicky a já ho pomocí svých sil společně s tím starším mužem udržím ve vzduchu, oba jsou vyděšení „Hej … to by stačilo …“ řekne dívka a já se oba muže pustím „Jak už jsem řekla, nechci zabíjet, jen něco hledám …“ „Dost podivný způsob jak něco zjistit o tak nebezpečné osobě …“ „Nejsem vrah.“ Mladík vstane, spolu s ním i starší muž „Co se představit?“ řekne dívka a podá ke mně ruku „Já jsem Antonie, ale říkají mi Tony …“  „Lucy …“ řeknu a podám jí svou ruku, pevně je obě stiskneme „Tamti dva jsou Stevens a Gabe …“ „Jo, měla jsem tu čest …“ řeknu ironicky „Jsem přemožitelka, tohle je můj revír a mám právo vědět, proč někdo hledá Blythe …“ „Já nehledám ji, ale informace o ní …“ „V tom je nějaký rozdíl? Byla to děvka, vražedkyně …“ řekne mladík, mě to rozčílí a svou silou jím hodím o stěnu „No tak klid!“ „Nesnesu, když někdo takhle mluví o …“ „O Blythe?“ „Ano, protože ji moc dobře znám a vím, že dokáže být i starostlivá, milující a hodná žena …“ „Co se to tu děje?“ řekne vcházející muž a já zjistím, že je to Nat, jde v objetí s nějakou dívkou „Nate …“ „Lucy? Co ty tady?“ „Ty ji znáš? Už se nedivím, proč je tak podrážděná …“ řekne Gabe „Drž hubu!“ řeknu já i Tony, až nás to lehce vyděsí, Gabe jde dozadu do knihovny „Přijela jsem, protože… jsem …“ „Hledáš, kdo jsi?“ „Správně?“ „Slyšel jsem co se stalo … je mi to líto …“ „Ne víc než mně, v jeden den jsem pohřbila skoro všechny, které jsem kdy milovala …“ „Tony už asi znáš, že?“ „Jo … známe se …“ „Neřekla to, že ne?“ „Neřekla co?“ zeptáme se obě „Blythe neměla jen jednu dceru, ale dvě … Lucy a Antonii …“ s Tony se na sebe zmateně koukneme, až teď si uvědomíme tu podobu, jsme v tváři úplně stejné, jen máme každá jiný účes, ona má delší hnědé vlasy se zlatými pramínky „Cože?“ zeptáme se souběžně „Jste sestry …“ „Ale to je blbost, nejsme si vůbec podobný …“ řekneme souběžně a zarazíme se, Nate se zasměje „No páni …“ řeknu překvapeně a obcházím ji, ona obchází mě „Já, netušila jsem, že …“ „Mám sestru …“ dopoví Antonie mou myšlenku „Taky jsi upírka?“ zeptáme se obě souběžně „To je neuvěřitelné …“ řekne Tony „Jako bys dopředu věděla co chci říct …“ „Jo, ještě než mě to napadne …“ doplní mě, zkoušíme se v boji, jsme stejně dobré. Další noci jdeme do Blytheina domu „Lucy, je to zbytečné … nedostaneme se dovnitř …“ naříká Tony, stojíme u dveří „Pojď, použijeme naši sílu a otevřeme ty dveře …“ „Kterou?“ „Přece tuhle …“ řeknu a svou silou jí zvednu cop vzhůru „Fajn, fajn … chápu. Nemusíš to takhle demonstrovat … jsem chytrá holka, vzpomínáš?“ zeptá se a obě použijeme naši sílu(Tony do nich vší silou kopne), dveře se rozpadnou. O nějaký čas později píšu Angelovi dopis ,Milý Angele. Píšu ti, ale nechci, abys na můj dopis jakkoliv reagoval nebo odpovídal, protože věci, které se za posledních pár měsíců, co jsem tady zamotaly a … zkoncentrovaly a já jsem zmatená, ale potřebovala jsem nějakou jistotu, že budu mít aspoň kousek tebe jen tím, že si tenhle dopis přečteš a budeš v mé blízkosti tím, že na mě budeš myslet, jako já na tebe. Myslím na tebe celé dny, týdny, měsíce … ale jsem naživu, stejně jako ty, protože tě cítím, jediné, co mě drží naživu je vědomí, že ty žiješ taky a že se jednoho dne zase shledáme. Nevím, kdy to bude, nevím kde ani proč … Oh, omyl, vím proč, protože tě miluju a moc dlouho to bez tebe nevydržím. Jsi to jediné, co mi zbylo. A já, jsem teď zmatená a unavená životem, informacemi … nejraději bych to skončila, vyšla na denní světlo a ukončila ten nesnesitelný žal, ale oba moc dobře víme, že tohle neudělám. Vědomí, že jsi tak daleko mi rve srdce a myšlenka na mou smrt je osvobozující, ale vím, že seš tu pro mě … vždycky budeš, stejně jako já pro tebe. Miluju tě Lucy.‘

 

Návrat do budoucnosti

O tři roky později sedí Tony a Lucy v jejich knihovně „Co tvůj život Lucy? Nikdy, za celých šest let jsi mi nic neřekla o sobě …“ „Já, to asi proto, že … že teď nemám život, alespoň ne takový, jaký bych chtěla …“ „Odjedeš, že ano?“ „Pojedu, musím se vrátit zpátky domů … zpátky tam, odkud jsem utekla …“ „Nechci tě zase ztratit …“ „Jestli chceš, můžeš jet se mnou …“ „Cože? Nechat nás tu jen tak?“ zeptá se Gabe „Ráda pojedu s tebou …“ řekne a obejmeme se „Pak jedu taky …“ konstatuje Gabe „Bez tebe by to ani jinak nešlo …“ rýpnu si do něj „Víš co nesnáším víc než upíry bez duše?“ „Co?“ ptá se Tony se smíchem „Ironii naší slečny bez minulosti …“ „Já mám minulost Gabe, jen se s ní nerada ukazuju … to je vše …“ „Tak kam odjíždíme?“ ptá se Tony „Napřed do Galwaye … pak do L.A..“ „Co v Galwayi?“ ptá se Gabe „Musím se pro někoho zastavit.“ A skutečně, další noc už jsme v Galwayi, je mi jasné, kde Angel touhle dobou je, takže s Tony i Gabem jdeme na hřbitov, slyšíme rozhovor Angela a Connora, kteří mezitím zabíjejí upíry „Už to nevydržím, tati, měl by sis najít někoho s kým bys uvolnil to napětí, který přenášíš na ostatní …“ „Jak se mám asi cítit? Je pryč, píše mi tunu dopisů, ale já jí nemůžu odpovědět, protože mi je předá Antony, který chytře rozerve obálky, abych to nezjistil … asi mě ta bezmoc zabije … určitě má po těle spousty jizev, na který kašle a jde dál …“ „Uklidni se …“ je slyšet obrovská rána, upír je skolen k zemi „Chci ji zase vidět, aspoň pět vteřin, jedna noc … a … vydržím dalších šest let, ale takhle to dál nejde …“ „Máte volný vztah, tak jdi k nějaké utěšitelce …“ „Nechtěj, abych přestal lámat kosti upírům a začal se svým synem …“ lehce se zasměju a jdeme k nim „Jenom jedna noc?“ zeptám se, to Angela velmi mile překvapí „Lucy …“ vykřikne radostně, obejme mě a líbá, ani na chvilku nepřestává, po deseti minutách se mu vymaním ze rtů a směju se „Řekl jsi pět vteřin nebo jedna noc …“ „Lhal jsem, už tě nikdy nepustím …“ řekne těžce a pevně mě obejme „Už jsem tady miláčku, jsem tady s tebou …“ „Nepochlubila ses, že máš kluka …“ řekne Tony, to mě Angel pustí a zamračí se „Ty jsi tu dvakrát …“ „Ne, Angele … tohle je … moje sestra Tony a náš kamarád Gabe …“ „Sestra?“ „Ano … to je ale moc dlouhá historie …“ „Našla jsi co jsi hledala?“ „Ano … trvalo mi to celý dosavadní život, ale konečně jsem to našla …“ řeknu a obejmu ho „Jsem rád, že jsi tady …“ „Já taky … Connore, ani jsem tě nepozdravila, ahoj …“ „Ahoj macecho …“ rýpne si do mě žertovně „Kde je Jason?“ „Právě teď je někde s … jak jen se jmenuje ta holka?“ „Jennifer?“ doplní Angela Connor „Jo, je s Jennifer …“ „Milá holka …“ řekne Connor s úsměvem „Jo, něco jsem zaslechla …“ „Jak jsi …“ „To je nepodstatné …“ „Ne není …“ „Volala jsem Jasonovi vždycky v pondělí večer …“ „A proč jsi mi o tom neřekla? Chtěl jsem s tebou mluvit a …“ „Angele, oba moc dobře víme, že kdybych já slyšela tvůj hlas, okamžitě bych nasedla na první letadlo a letěla za tebou … a to … potřebovala jsem být sama … To ovšem neznamená, že tě nemiluju nebo že jsi mi nechyběl, chyběl a moc … pořád jsem prohlížela naše fotky, který jsem si vzala s sebou a … nebylo vteřiny, kdy bych si na tebe nevzpomněla … každý vánoce jsem … jsem seděla venku v noci, když sněžilo a vzpomínala, jak jsme spolu slavili a jak vypadaly naše první vánoce … Ale, kdybys byl u mě, kdybys mi napsal, kdybych slyšela tvůj hlas, nezvládla bych to … nebyla bych silná a už vůbec bych nedokázala to, co jsem si v Rumunsku vybojovala teď, co jsem si vybojovala sama …“ „Já vím lásko … já vím …“ řekne a znovu mě pevně obejme „Pojďme domů… přijeli jste právě včas, zítra je oslava Halloweenu …“ „Paráda … už se nemůžu dočkat… další večer strávenej s šaškama z rady, jaká nádhera …“ řekne Tony „Páni, vy dvě se nezapřete, co?“ rýpne si Angel „Neříkej, že tebe ty večery s těma povrchníma imbecilama baví a pokud si dobře vzpomínám, z posledního večírku jsme odjeli na diskotéku …“ „A ty ses opila do němoty, na to taky nezapomínej miláčku …“ „Musíš mít vždycky první slovo?“ „První a poslední lásko, jako vždycky …“ „Tohle vaše hádání mi chybělo …“ spustí Connor „My se nehádáme, jen hlasitě debatujeme …“ opraví ho Angel „Něco jsem ti dovezla … k našemu výročí …“ „Kolik že už je to?“ ptá se Angel, aby mě vyzkoušel „Zdá se to nemožné, ale jsme už spolu 16 let … včetně tří let co jsem byla mrtvá a … těch nynějších tří …“ „Páni … 16 let …“ překvapí to Tony „Jo … tak dlouho to se mnou vydržel …“ „Spíš ty se mnou …“ řekne a usměje se „Půjdeme už?“ „Jo, jasně… Angele, mohl bys mě pak třeba zítra hodit na letiště? Ještě tam mám pár věcí, co přijde až zítra …“ „Pro co?“ „No, řekněme, že mám na letišti ještě motorku …“ „Motorku? Od kdy máš motorku?“ „Víš jak je těžký se v Rumunsku někam dostat autem?“ „Stejně si myslím, že motorka je nebezpečná …“ „Dej pokoj … je malá, skladná a dostanu se s ní v pohodě kamkoliv stejně rychle jako autem, možná o něco rychleji …“ „Ale je to …“ „Přestaň miláčku, stejně na ní nepřestanu jezdit … přestože se milujeme, jsou určité věci, kterých se ani jeden nevzdáme …“ když dojdeme k autu, nasedneme a jedeme „Co Jason? Mluvila jsem s ním, ale … jak to dál snáší?“ „Už je to lepší … tu démonku našel … a zabil …“ „Říkal mi to … jsem na něj moc hrdá, stejně jako na tebe, že to zvládáš, ale … pořád mám neodbytný pocit, že tohle mu jeho minulý život nevrátí …“ „A útěk z L.A. ano?“ řekne Connor a pak si uvědomí co řekl „Ou to … promiň …“ „Ne, já neutekla, jen jsem hledala odpověď na to, kdo jsem …“ „A? na co jsi přišla?“ ptá se ironicky „Přišla jsem na to, že jsem žena a že jsem silná. Taky jsem přišla na to, že tím, že budu v ústraní nepomůžu sobě ani ostatním, proto jsem se vrátila … Protože tohle jsem já, démoni, upíři, hony na duchy podsvětí … sem patřím, k tvému otci … protože za celou tu dobu jsem pochopila, že všechno co jsem je on … a všechno co je on jsem já … Bylo tu hodně krutých chvil, hodně bolesti, nepřátelství a hádek, ale i přesto vím, že právě na něj se můžu spolehnout …“ „Jo? Tak proč jsi se silou mocí hnala proti Erubiovi sama?“ breptne Tony, to Angel zaparkuje u krajnice a já jí naznačím, ať je tiše „Co je?“ „Connore, pojedeš domů, já a Lucy půjdeme pěšky, myslím, že je dost věcí které bychom měli probrat …“ Tony zmrazí Connora, Gabea a Angela, takže „živé“ jsme jenom my dvě „Chceš pomoct?“ „Ne, díky, tohle musím vysvětlit sama …“ řeknu a poodejdu, to vrátí čas, Angel je zabraný do debaty, ale když je probere, stojím už za ním, dost ho to překvapí „A …“ „Jdeme už?“ směrem k nám běží Jason, má svlečenou košili „Co se děje?“ ptá se překvapená Angel „Neptej se, mimochodem ,Ahoj Lucy‘.“ „Tony, zastav je …“ Tony zastaví dva upíry, kteří jsou těsně u nás, Connora, Jasona a Angela to lehce překvapí „Jak jsi to …“ děsí se Connor „Já můžu házet s věcma, Tony umí tohle …“ informuji jej „Gabe lez z auta …“ řeknu a stoupnu si za jednoho upíra, do ruky si dám kolík, Gabe udělá to samé, ale stoupne si za druhého upíra „Můžu?“ ptá se Tony „Jo …“ když se proberou, zaklepu jednomu upírovi na rameno a Gabe dělá stejné pohyby, když se upíři otočí vrazíme jim kolík do srdce „Dobrý …“ řekne Jason s úsměvem, když si jej prohlédneme, v rukou drží košili, tak, tak, že je oblečený „Bavil ses?“ zeptá se Connor ironicky „No…“ „Těžká noc?“ zeptá se Angel „Dalo by se to tak říct …“ „Co byli zač ti upíři? Proč tě honili?“ „Oni? No, asi viděli můj pěknej mladej krk a chtěli … chtěli se jednoduše najíst …“ Angel ho chytí za krkem „Vážně?“ „Angele, přestaň, copak nevidíš, že je unavený …“ „Ty aby ses ho nezastala …“ „Hele, je zjevný, že rande bylo dost náročný a nechtěj, abych začala rozebírat naše začátky …“ „Lucy, mu je 19 …“ „A mně bylo 16 …“ „Bylo tohle nutné?“ „Nevím, mě se neptej.“ „Jasone, měl bys …“ „Nech ho …“ „Proč, co bys ještě mohla vytáhnout?“ zamyšleně se kouknu na temnou oblohu, něžně se k němu přivinu a políbím ho „Tohle …“ řeknu a usměju se, protože vím, co ho dokáže rozechvět „To je vydírání má drahá …“ „A? Nevím, že by ti to kdy vadilo …“ „No tak tohle si nechejte, až budete v ložnici … nehodlám vyvrhnout svou večeři …“ ozve se Connor „Má pravdu, měli bychom jít, než začneme diskutovat o něčem nevhodnějším … a mimochodem, kvůli tomu démonovi se netrap a nehraj si na ublíženého, vím, že jsi tam tehdy byl … tu noc předtím jak jsi u mě byl jsi neodjel …“ „Ale jak to …“ „Jak to vím? Miláčku, je toho tolik co so o ženách ještě musíš naučit …“ když jdeme konečně sami temnou Galwayskou nocí, drží mě kolem ramen, trochu se chvěju, protože je chladno „Je ti zima?“ zeptá se a zastaví „Jen trošku …“ svlékne svůj plášť a dá mi jej přes ramena „Angele to …“  „Žádné výmluvy …“ řekne a usměje se, potom ukazováčkem pravé ruky zvedne mou bradu tak, aby mé oči upřeně hleděly do těch jeho, ví, že jsem z toho dost v rozpacích, protože i přestože jsme spolu už tak dlouho, díky některým věcem jsem pořád rozpačitá. Usměje se a opatrně mě políbí se vší tou něžností, kterou mi vždycky dával najevo, když se naše rty oddělí, podlomí se mi kolena, ale on mě naštěstí chytí a přitiskne v objetí k sobě „Ještě pořád se mi díky tobě podlamují kolena …“ „A já se pořád díky tobě chvěju … ta noc v Rumunsku … bylo těžké neříct ti během té noci co jsme byli spolu ani jedno slovo …“ „Já vím, ale bylo to nutné, pro nás oba … nedokázali bychom jen tak odejít od toho druhého po tom, co bychom si řekli …“ jakmile dojdeme do Connorovi a Angelova domu, sednu si na gauč a vzpomínám Angel vešel do mojí ložnice oknem, lekla jsem se, ale po chvíli mě objal, podíval se mi něžně do očí a políbil mě, celou noc jsme se milovali a líbali, byli tomu druhému tak blízko i beze slov, byli jsme si blízko a přesto jsme od sebe byli tak daleko „Lucy … jsi vzhůru?“ probere mě ze snění Jason „Co? Jo … jistě …“  „Na co jsi myslela?“ „Já … jen jsem … Jen jsem si vzpomněla na jednoho … Na jednu…“ všichni na mě se zájmem koukají „Nechme to tak …“ „Na co jsi myslela …“ ptá se Angel se zájmem a hledí mi do očí „Víš co? Řeknu ti to, až budeme sami …“ „Až tak?“ „Přestaň, vždycky když takhle mluvíš, začnu říkat blbosti …“ „Vážně?“ „Mlč! Co jsi to … chtěl Jasone?“ „Já chtěl jsem … víš jak jsme posledně mluvili o tom mým problému a …“ „Jo … vzpomínám si …“ „Ty máš problémy? Proč jsi mi nic neřekl?“ rozčílí se lehce Angel „Nezlob se, ale tohle je třeba řešit s ženskou …“ „Opravdu?“ „Kvůli tomu tě honili ti dva, co?“ „Jo …“ „Hele, Isabel …“ „Isabel? Jaká Isabel?“ rozčiluje se Angel „To teď neřeš broučku … Co ti řekla včera v noci?“ „Řekla, že mě miluje …“ „No vidíš … pak tam vtrhli ti dva maníci a zbytek už víš …“ „To mě mrzí …“ „Ne, bylo to fajn, jen to oblíkání mi dalo trochu zabrat …“ „Samantho!!!“ „A… ahoj, Lucy není to tak jak si myslíš …“ „Mně už to nevysvětlíš … tohle budeš vysvětlovat našim.“ „Ne, prosím …“ „Nedodržela jsi slib!“ do pokoje vejdou naši „Co je to za příšerný křik?“ „Samantho …!“ „Mami … není to …“ vrazí jí jednu „Obě máte domácí vězení … na týden.“ „A kdo bude chodit na hlídky?“ „To je mi jedno! A ty Charlesi se laskavě obleč a zmiz …“ vzpomenu si na estrádu ohledně mé sestřičky a na tváři se mi objeví smutný obličej, mám slzy na krajíčku „Co je?“ ptá se Jason neklidně a ostatní to taky překvapuje „Nic, jen jsem si vzpomněla … ta noc, s Charlesem a Semi, vzpomínáš Angele, jak přišla Elizabeth?“ „Jo … Lásko moje, nemůžeš se tak trápit to by bylo samí, kdybychom přišli dřív … Nesmíš to takhle brát …“ „Taky si dáváš za vinu, smrt své rodiny, tak mě tu nemoralizuj …“ „Máš pravdu, asi bych neměl …“  tu si vzpomenu, že jsem něco našla a přivezla pro Angela „To mi připomnělo … něco pro tebe mám …“ řeknu a vytáhnu ze svého batohu knihu v kožené vazbě „Co to je?“ „Něco, co tě bude zajímat …“ řeknu a podám mu ji, sedne si vedle mě a oddělá z ní šátek, kterým je zakrytá „To je kniha … z roku 1898 … je tu kouzlo, který … a pak …“ „Já vím … tohle je poslední kniha, kde to najdeš, jinak je všechno pryč i z databáze rady, dokumenty slečny Calendarové …“ „Jak jsi to sehnala?“ „Na tom teď nesejde, důležité je, že tohle už nikomu dalšímu život nezničí …“  řeknu a lehce se začervenám „Díky …“ to se začervenám ještě víc „Ty se červenáš …“ konstatuje Angel s lehkým smíchem „Přestaň … tohle dělají jen puberťačky a …“ „Jsi rozkošná, když se červenáš …“ „Škoda, že tam není něco, čím bych je mohla vrátit …“ „Taky mi chybí miláčku …“ „Asi … asi si půjdu lehnout, jsem utahaná …“ „Jsi v pořádku?“ ptá se Tony „Jo … jo, jasně …“ „Nemusíš být za každou cenu silná … je pochopitelné, že když ti něco ublíží, zastavíš se a popláčeš si …“ řekne Tony a já se zarazím se strachem v očích „No tak, Lucy, nemusíš být za každou cenu silná … Je jasný, že když ti něco ublíží, zastavíš se a popláčeš si … Takovej je život a my ho nezměníme.“ Řekne Semi a obejme plačící Lucy „Co? Řekla jsem něco špatně?“ ptá se Tony překvapeně „Ne … ne, jen … Tohle mi jednou řekla Semi …“ „Promiň, nechtěla jsem …“ „V pořádku, to jsi nemohla vědět …“ „Vážně je ti dobře?“ ptá se Angel a sedne si ke mně a vezme moje dlaně do těch svých „Ano, je mi fajn … jen jsem z toho všeho přetažená …“ „Teď už jsi tady a já se o tebe postarám, nemusíš nic dělat, budu chodit na hlídky a všechno, jen si odpočiň, ano?“ „Teda sestřičko …  jak dlouho už jste svoji?“ s Angelem nás to trochu překvapí „My nejsme svoji …“ vyhrkne Angel s lehkým zděšením „Ale vždyť jste spolu tak dlouho …“ oponuje mu Gabe „To jo, ale … asi nejsme na svatbu připravení …“ řeknu sklesle „Proč bychom neměli být?“ zeptá se Angel a tím mi vyrazí dech „Nevím, asi …“ „Lidi se většinou berou z lásky i po dvou měsících …“ „Ale my nejsme lidi …“ opravím Angela „Proč kličkuješ?“ „Nekličkuju, jen mě slovo svatba děsí a uvádí do rozpaků …“ „Do rozpaků?“ „Ano, do rozpaků … Angele, měli jsme co dělat, abychom spolu něco vůbec dělali a naše svatební noc by asi dopadla …“ než to dopovím, popadne mě kolem pasu a políbí, tím mě zbaví slov „Nevím proč by měla dopadnout špatně … Byla by to jen další nádherná noc po tvym boku, na zbytku by nesešlo, nikdy na něm nezáleží …“ „Prostě … mě to děsí, ten svazek, další zodpovědnost a navíc, už jednou jsi mi řekl, že na tom nesejde, i tak jsme jako manželé a co na tom změní cár papíru a směšný obřad?“ zeptám se a poodejdu k oknu „O to tu nejde, že …?“ otočím se k němu „Proč mi vždycky vidíš až do žaludku?“ „Ze stejného důvodu, z jakého mi ty čteš myšlenky …“ „Angele, nejde tu o to, že bych tě nemilovala, protože miluju a moc … nikdy bych nemohla litovat toho co je mezi námi, ani našeho mrtvého syna nebo čehokoliv … nikdy bych toho nemohla litovat, ale … ale vždycky když si vzpomenu na kostel, obřad, prstýnky a kněze, vzpomenu si na Semi, Lizie … mámu, Blythe a Storm  … na Cordy a Wesleyho, na tátu … na naši rodinu … a nedokážu si představit, že by ani jeden z nich u toho nebyl …“ „To znamená, že si mě nikdy nevezmeš za manžela?“ zeptá se smutně a podá mi ruku „Ne nikdy, jen ne teď … až ta rána trochu přebolí a smutek ustoupí …“ „Ale …“ „Angele, sám na to nejsi připravený, ještě nedávno, kdyby před tebou nějaká žena vyslovila slovo ,svatba‘ a týkala se tebe, naskákala by ti husí kůže a snažil by ses utéct …“ „Ty nejsi nějaká žena … jsi moje …“ „Jenom tvoje …“ řeknu a pohladím ho po tváři „Pochopila jsem, že život běží neuvěřitelnou rychlostí, i když někdy chceme, aby zpomalil, drží pořád stejné tempo. Je to něco, co bude pořád stejné a nezmění se za žádnou cenu. Není podstatné co si myslíte o životě, podstatné je, jak se cítíte. Lidé kolem nás přichází i odchází a my se musíme naučit brát to tak, jak to jde a ne zabývat se nějakým problémem věčně. Lidi jdou dál, život jde dál a my musíme s ním, ať už se nám to líbí nebo ne.“ Řekne Blythe a vejde, jsme tím všichni doslova omráčení „Stačí zlomek vteřiny, špatný krok a my se propadneme do zoufalství … ani si to neuvědomíme a padáme dolů skrz všechno utrpení a bolest … Jeden okamžik a naše životy se změní k nenávratnu a naše rodina zmizí s jediným závanem větru, s jedinou větou ztratíme vše na čem nám záleželo, ani nevíme jak … a je to pryč.“ „Blythe!“ vykřikneme já i Tony a obejmeme ji kolem krku, všechny tři máme v očích slzy, vejde i Storm „Venku sněží …“ řekne a usměje se „Vy obě žijete, jak to?“ „To samé bych mohla říct o tobě, Angelovi a Jasonovi …“ obejmeme i Storm „Jak jsi nás našla?“ zeptá se Tony a všechny se pustíme „Jednoduše, stačilo jít tam, kde je největší spoušť …“ řekne Angel a já jej lehce uhodím do břicha, kouknu se k Blythe se slzami v očích „Oni jsou mrtví…“ řeknu tiše, ona se mi podívá do očí se stejnou bolestí „Já vím … Bolí to zlatíčko, to každopádně a … ta bolest se neztratí jen se otupí a bude míň zřetelná … Nemůžeš stát u jedné věci věčně, stejně jako jsi nestála u smrti svého synáčka … spousta věcí tady není spravedlivých a ještě víc jich ani nemá hranici, která dělí spravedlivé od nespravedlivého, ale to neznamená, že ty věci nebo city nemají hodnotu. Mají … jsou stejně silné a stejně hluboké jako ty s hranicemi, my jen neposoudíme jaký je mezi nimi rozdíl. Život má mnoho nástrah, smrt ještě víc a … jsem si jistá, že projdeme mnohými dalšími zkouškami, že další démoni budou strašnější, děsivější, větší … ale spolu s nimi i my vyrosteme a přestaneme se jich bát, protože žádný démon ani duch si toho neprožil tolik jako kdokoliv z téhle místnosti … ani jeden z nich neprošel očistou, utrpením, mořem bolesti a strasti … ale my ano! A právě to bude naší výhodou, s každým démonem budeme silnější, s každou ránou odolnější.“

 

Lidskost

O pár týdnů později se vrátím z hlídky, ale cítím se nějak divně, motá se mi hlava a cítím nevolnost „Co se děje?“ ptá se Tony „Nic, jen mi není moc dobře …“ mezitím v kryptě démonky Donaidy „Dej jí zpět lidskou tvář, ať ucítí bolest a utrpení smrtelného života. Žádám všechny duchy bezvládí, všechny temné síly světa, ať se stane člověkem, to zařídí tato věta.“ V Connorově bytě sedím na gauči a držím se za hlavu, protože mě bolí, vstanu a kouknu se směrem k zrcadlu, které je kousek ode mě, jsem v něm vidět, vyděsím se „A … Angele …“ zavolám ho a on jde ke mně a Tony „Ano? Co se děje?“ „Koukej …“ podívá se do zrcadla a vidí v něm můj odraz, on ani Tony v něm nejsou vidět „Co to znamená?“ ptá se s vyděšením, snažím se změnit svou tvář v upíří, ale spadnu k zemi s bolestí, ale tvář se mi nezmění, Angel a Tony ke mně přiskočí a chytí mě „Co je miláčku?“ „Nemůžu se změnit …“ „Cože?!“ „Nemůžu … nejde to …“ řeknu s pláčem, přijde i Blythe „Co je? Koná se kobercová párty na kolenou nebo co?“ slzavě se podívám k Blythe „Někdo mě změnil v člověka …“ týden před změnou v člověka „Lucy, víš, uvažoval jsem o tom, o čem jsme se spolu bavili.“ „Co máš namysli lásko?“ klekl si přede mě a dal k levé ruce krabičku „Co to je?“ zeptala jsem se s úsměvem „Vím, že by to mělo být romantičtější a … smyslnější …“ otevřel krabičku a já jsem si s údivem a slzami štěstí v očích klekla k němu „Lásko ty …“ „Ano, správně, žádám tě tu o ruku …“ objala jsem jej kolem krku „Miláčku … to je …“ „Chci ti teď něco říct, ale nepřerušuj mě … Moc tě miluju a nedokážu si představit můj další život bez tebe. Cár papíru na našem vztahu nic nezmění, ale chci už být navždycky spojený s tebou … nemusíme mít společný příjmení nebo tak, ale chci … miluju tě … a chci bejt už navěky s tebou.“ Mezitím mi z očí ztékaly slzy „Ano lásko, vezmu si tě …“ o dva týdny později debatujeme s Angelem v ložnici „Tak …“ začne Angel „Tak?“ „Nevím jak se to stalo, ani jestli se to kouzlo zvrátí, ale asi … asi bys měla začít chodit do školy.“ „A … Angele, to …“ „Ne, myslím, že to tak bude nejlepší …“ „Kdo si myslíš, že jsi, že mi takhle kážeš o životě?“ ptám se slzavě a běžím dolů „Lucy, jsi teď člověk, máš druhou šanci …“ všichni jsou dole „Šanci k čemu?!“ „Můžeš být na denním světle, radovat se, odejít a žít normální život?“ „Myslíš, že mávneš prstem a přestanu tě milovat?“ svléknu si z prstu snubní prsten (zlatý prsten Gladagůr) a hodím jej po něm, vyběhnu ven a sednu si v parku, kde je spousta lidí, pláču, přijde ke mně Storm a sedne si vedle mě „Je těžké říct, jestli tě bolí víc být člověkem nebo démonem.“ „Myslela jsem si, že být upírem mě jen zabijí … pomalu, bolestivě zabíjí, ale teď … teď vím, že je to naopak … Jako upír jsem mohla být s mužem, kterého miluju. Jako člověk s ním být nesmím.“ „Možná bys měla jít do školy, podívat se tam, zkusit žít …“ „S ním umírám Storm … cítím to tady …“ řeknu a sevřu kus látky u srdce „Ale bez něj jsem mrtvá a i když moje srdce tluče, nejsem tady …“ Nakonec mě všichni přemluví a já začnu chodit do školy zaměřené na démony, magii a podobné věci našeho oboru „Slečno Mastersová … opět pozdě?“ „Omlouvám se … zaspala jsem …“ „To jistě …“ posadím se vedle nějaké dívky „Kde jsme to posledně skončili …? Ach jistě, Acathla…  takže, slečna Mastersová je v dobré náladě, prospaná … spusťte …“ „ ,Démon Acathla přišel, aby zničil svět. Zničil ho chrabrý rytíř, probodl jeho srdce dřív, než se nadechnul a stačil zkázu provést. Acathla se změnil v kámen, což démoni někdy dělají a byl pohřben tam, kde by ho démon, ani člověk nehledal, ledaže by tam někdo stavěl levné domy.‘ To byla citace Angeluse, který po několika letech získal sochu Acathly a pokusil se o jeho probuzení, naštěstí pro nás se mu tento plán nevydařil a proto můžeme být dnes tady. Největší zásluhu na neuskutečnění jeho plánu měla přemožitelka ze Sunnydale Buffy Summersová …“ „Velmi správně … co bylo třeba k rituálu?“ „Angelus si musel potřísnit ruce svou krví a vyjmout meč z Acathlovi pravé části hrudi, poté Acathla otevřel svá ústa a snažil se pozřít naši dimenzi, ale Buffy Angeluse zabila, čímž vlastně nahradila naši dimenzi jedním mrtvým démonem a Acathla opět zavřel ústa a byl ukryt tam, kde jej už nikdy nikdo nenajde.“ „Výborně … jak vidím, démonologie vám nedělá moc potíže …“ „To opravdu ne pane …“ „Zaslechl jsem, že se s Angeluse znáte osobně …“ „Ano znám pane, i když nevím, proč je to tak podstatný fakt. Podle mého názoru učivu nijak prospěšný není …“ řeknu zasmušile, někdo zaklepe a vejde do třídy, je to Angel (škola bývá v noci) „Omlouvám se že ruším výuku, ale … mohl bych mluvit se slečnou Mastersovou?“ „Jistě …“ řekne učitel „Nevidím důvod, myslím, že výuka je důležitější …“ prohodím směrem k Angelovi s vražedným výrazem „Byla bys tak laskavá a vyšla ven, abych si s tebou mohl promluvit?“ uraženě vyjdu „Co je?“ „Hodláš se mi vyhýbat ještě dlouho?“ „Jen do té doby, než zemřu jako člověk …“ „Lucy …“ „Co chceš slyšet?! Ano, bylo to správné rozhodnutí … Ano, je skvělé, že jsi mě požádal o ruku a teď to prakticky vzal zpět … Angele, tady nejde o to co jsem … Jestli jsem člověk nebo upír … nejsem ani jedno z toho! Jsem žena! Ano, i když se to zdá nemožné, jsem žena. Jsem žena, která tě miluje … a bude milovat a udělá cokoliv, aby tě nemusela ztratit. To čím jsme nebo budeme nezmění naše pocity nebo celou naši podstatu. Jde tu o to, že já jsem já … stejná jako před rokem, před měsícem, před mnoha lety… pořád jsem to já … ta holka zapálená do své práce a do démonů. Ta holka co tě miluje … a to nic nezmění.“ Řeknu a jdu zase do třídy, nějakou dobu se jeden druhému vyhýbáme, protože by to ani pro jednoho z nás nebylo ulehčujícím faktorem, sedím v noci v parku a povídám si s kamarádkou ze třídy, kouřím. Angel je za stromem, abychom ho neviděli, nevím o něm „Ty toho kluka miluješ, co?“ „Jo, kdo by ho nemiloval …“ řeknu a z očí mi ztečou dvě slzy „Měli jsme se brát …“ „Co se stalo?“ „Občas osud zamíchá kartami dost nečekaně a my … naše pozice se změní natolik, že to, že spolu být musíme se změní v to, že spolu vlastně být nesmíme …“ „Neříkej, že on nic necítí …“ „To nevím Anne … někde uvnitř vím moc dobře, že mě miluje a milovat nepřestane, ale … když vidím jak se ke mně chová a vyhýbá se mi … zdá se mi, že to co cítím uvnitř je jen spousta lží a že jsem bezcenná … že už pro něj nic neznamenám, přestože jsme spolu strávili tolik let … tolik jinak osamělých nocí … zažili spoustu bolestí, překonaly veškeré útrapy …“ „Určitě tě miluje …“ „To možná ano, ale i tak … nejde to, abychom byli spolu … ne teď …“ „Proč?“ „Někdo nebo něco mě změnilo zpět v člověka a on si myslí, že … že je to druhá šance k tomu zase opravdu žít … ale to já nechci …“ „Zkusila jsi mu to říct?“ „Nejmíň tisíckrát … Víš, já … myslela jsem, že být upírem je bolestivé, ale být člověkem je tisíckrát horší … A jestli to půjde takhle dál, skončím šest stop pod zemí.“ „To ne, takhle nemluv …“ „Anne, je děsně paličatej, je horší než já …“ řeknu a vstanu z lavičky, zašlápnu cigaretu a chci jít dál, ale Angel zakopne a spadne před nás „Angele? Jak jsi mohl …?“ „Lucy, já … vysvětlím ti to …“ „Ne … my dva už spolu nemáme o čem mluvit …“ řeknu a běžím pryč, Anne na něj vrhne vražedný pohled „Jsi idiot, když ji necháš odejít z tvýho života a ještě jí takhle ubližuješ …“ „Já to vím …“ řekne sklesle a odchází, cestou zpátky ke Connorově domu zahlédne Donaidu „Hej ty tam …“ zavolá na ni a ona se zastaví „Angelusi … kamaráde … už jsem tě dlouho neviděla …“ „Jo, já tebe taky ne … ale … co děláš tady?“ „Dostala jsem úkol … jedna holka … upírka, dobrá upírka, naneštěstí pro ni … Najít dobrou práci je v dnešní době docela snadný …“ „Počkej … co jsi jí měla udělat?“ „Změnit ji v člověka … protože to jí ublíží nejvíc …“ než se rozhlédne, Angel ji skolí k zemi. Já sedím u zrcadla a koukám se do zrcadla, pláču, rozbiju ho tak, že do něj buším pěstmi, obě ruce mám zkrvavené a pořezané, přijde ke mně Blythe „Tím, že se zabiješ nic nezpravíš děvče …“ „Udělám to Blythe …“ „Co?“ zeptá se a sedne si na postel „Najdu upíra, co mě změní zpátky …“ „A k čemu to bude? Slova, kterými jsi ublížila Angelovi nebo ta, kterými ublížil on tobě to nesmaže …“ „Ale budu to zase já.“ „Pro něj nebo pro sebe? Lucy dceruško moje … nezakážu ti to udělat, ani ti v tom nebudu bránit, protože tohle je jen na tobě, ale říkám ti jen, ať si to opravdu rozmyslíš … dobře rozmyslíš.“ Řekne a odejde, jdu dolů s ní a vážu si ty ruce, přijde Angel „Co se ti stalo?“ ptá se s obavami „Nic …“ řeknu přes slzy a hřbetem pravé ruky po celém těle mám krev díky těm poraněným rukám, Angel si sedne ke mně a opatrně mi je ošetřuje, v rádiu hraje písnička You could make a killing od Aimee Mann, když mi je zaváže, utře mi slzy z očí a všimnu si, že v těch jeho je taky jemný záblesk slz, nemluví, ale když mi došetřuje ruce, pevně se obejmeme a já pláču „Nechci tě ztratit … nikdy tě nechci ztratit!“ „Nikdy mě neztratíš, vždycky tu budu jenom pro tebe …“ říká tiše a horlivě mě hladí po vlasech „Miluju tě …“ řeknu těžce a lehce se od něj odtáhnu, abych mu viděla do očí, on mi z očí utře slzy a políbí mě na čelo „Já tebe taky …“ teď, jakoby se pro mě zastavil svět, nebylo nic než ta slova a jeho oči, které mi dokazovaly, že mluví pravdu. Nic jiného pro mě nebylo podstatného, živého nebo rozhodujícího … i kdyby mě teď zabil, nebylo by to nic „Chci být zase upírkou …“ „O tomhle nehodlám diskutovat …“ „Ale já ano!“ „To se nestane …“ „Můžeš si vybrat, buď mě u toho budeš chránit a změníš mě zpátky ty nebo to udělám jinde …“ řeknu, přestože vím, jak moc jej to zraní a odejdu „Lucy …“ zavolá a já se otočím „Nedovolím, abys to udělala … alespoň ne jinde.“  Na konci školy se koná maturitní večírek (Nastoupila jsem do čtvrťáku) už se chystám odejít, když je večer, Anne a její kluk Dice pro mě přišli, Angel sedí dole s ledovým klidem „Takže ty se mnou nepůjdeš?“ zeptám se ho sklesle „Ne … nehodlám se na tebe koukat jak tam zpíváš a tančíš jako striptérka …“ tahle slova z jeho úst mě zraní natolik, že se neodvážím jej dál přemlouvat „Ou … asi máš pravdu. Nepředpokládala jsem, že klesneš tak hluboko, abys mě začal ponižovat … Nemusíš mít strach … my dva se už nikdy nedáme dohromady, tak si to přeješ, ne?“ „Lucy ty …“ snaží se to vysvětlit „Ne, je konec, i když nevím o tom, že by v poslední době mezi námi dvěma bylo něco víc než hádky a tvoje zlost. Nevím co se stalo a opakuju ti znova, že to co k tobě cítím nezmění fakt, že jsem člověk, protože to je jedno! Nejsem upír, ani člověk, jsem jen žena, která tě miluje a víš co ještě …? Přála bych si tě nenávidět, strašně moc bych si to přála, ani nevíš jak moc …“ řeknu a odejdu se slzami v očích. Odjedeme s Anne a Dicem autem do školní tělocvičny, kde se koná maturitní večírek, který je na téma ,Slavné filmové páry‘ já jsem oblečená jako Morticie Adamsová a jako snad pokaždé mě vybrali, abych uváděla ples a zpívala pár písniček „Dobrý večer … dámy a pánové, slavné postavy filmového plátna … Jmenuji se Lucy Mastersová a vybrali mne, abych řekla pár milých slov a zazpívala pár písní. Pro začátek … co říct o naší škole? Tenhle poslední rok byl pro všechny jak veselý, tak smutný a zároveň plný útrap, ale i skrytých radostí, tajemství a byl rovněž plný informací, které z nás dětí udělaly zkušené studenty. Stojíme zde, na prahu dospělosti a říkáme si ,Jak jsem rád, že opouštím zdi škol a můžu jít dál.‘. Musím přiznat, že prvně jsem si to taky myslela, nejlépe to snad vyjádřím citací části básně J.R.R.Tolkiena ,Ne každé zlato třpytívá se, ne každý kdo bloudí je ztracený. Stáří, když silné je, neohýbá se, mráz nespálí hluboké kořeny.‘ a já mohu říct, že měl pravdu a že pokaždé, když slyším tato slova, vzpomenu si na naši třídu, na nás … Protože ne každý, kdo se umí učit toho ví nejvíce a ne každý kdo se zdá jako povaleč jím opravdu je. Chtěl nám tím vnuknout jakousi myšlenku, jakési poselství, že když budem opravdu silní, opravdu si budeme stát za svými cíly, dosáhneme až ke hvězdám. Je mnoho věcí, které nám ublíží a mnoho z těch věcí nás citově otupí, mnoho jich nás zastaví a vnukne myšlenku, že už nemůžeme jít dál, ale to nejde … my musíme jít dál. Jako jedinec je každý z nás bezcenný, jsme jen zrnko písku na Sahaře, ale k tomu aby taková poušť vůbec vznikla je třeba i toho jednoho zdánlivě bezcenného zrníčka písku. Když jsem si myslela, že jsem na konci sil, že už nebudu moct jít dál, že umírám bolestí, přišla má matka a řekla mi ,Pochopila jsem, že život běží neuvěřitelnou rychlostí, i když někdy chceme, aby zpomalil, drží pořád stejné tempo. Je to něco, co bude pořád stejné a nezmění se za žádnou cenu … Není podstatné co si myslíte o životě, podstatné je, jak se cítíte. Lidé kolem nás přichází i odchází a my se musíme naučit brát to tak, jak to jde a ne zabývat se nějakým problémem věčně. Lidi jdou dál, život jde dál a my musíme s ním, ať už se nám to líbí nebo ne. Já vím … Bolí to, to každopádně a … ta bolest se neztratí jen se otupí a bude míň zřetelná … Nemůžeš stát u jedné věci věčně … spousta věcí tady není spravedlivých a ještě víc jich ani nemá hranici, která dělí spravedlivé od nespravedlivého, ale to neznamená, že ty věci nebo pocity nemají hodnotu. Mají … jsou stejně silné a stejně hluboké jako ty s hranicemi, my jen neposoudíme jaký je mezi nimi rozdíl. Život má mnoho nástrah, smrt ještě víc a … jsem si jistá, že projdeme mnohými dalšími zkouškami, že další démoni budou strašnější, děsivější, větší … ale spolu s nimi i my vyrosteme a přestaneme se jich bát, protože žádný démon ani duch si toho neprožil tolik jako kdokoliv z téhle místnosti … ani jeden z nich neprošel očistou, utrpením, mořem bolesti a strasti … ale my ano! A právě to bude naší výhodou, s každým démonem budeme silnější, s každou ránou odolnější.‘ myslím, že to vyjádřila přesně a mně nezbývá co víc dodat, snad jen nám všem popřát hodně štěstí. Každý z nás je odvážný a silný, všichni máme silné kořeny, protože dnes jsme tady … protože tu stojíme. Mnoho z vás by jistě řeklo, ale já odvahu nemám, bojím se postavit démonovi, který je do deset hlav vyšší a má moc metat blesky, na to vám odpovím pouze tak, že … ta odvaha o které tu mluvíme je pouhé slovo a že opravdová síla se ukrývá tady …“ řeknu a chytím se na místo, kde mám srdce „V našich srdcích je opravdová síla, odvaha, moc odpouštět a spousta dalších velmi mocných vlastností. Démoni nejsou silní, protože tohle nemají, nemají srdce a my si musíme uvědomit, že nemáme další volbu ohledně démonů. Můžeme si vybrat jakou cestou půjdeme dál, buď budeme zabíjet démony nebo oni jednoho dne zabijí nás, takže jakou cestu si vyberete, jestli se dáte na dráhu dobra nebo zla je pouze na vás …“ řeknu a tím dokončím svou řeč, všichni jsou ohromení, strhne se obrovský potlesk a hvízdání i učitelé jsou ohromeni mou řečí „A teď konečně ty písničky …“ řeknu a stoupnu si blíže k mikrofonu a začnu pomalu zpívat písničku od Mariah Carrey I’ll be there, kterou se mnou má zpívat Dice „You and I moss make a path, we must bring some action back. Where there is love, I’ll be there (I’ll be there) How with out my hand to you. I have fave in all you do. Just call my name and I’ll be there (I’ll be there) …“ teď měl zpívat Dice, ale ouha, vedle mě se na place objeví Angel a zpívá se stejnou vášní jako já, jde poznat, že jsem dost překvapená i ostatní v sále to překvapí „In Ohooooou I’ll be there to comfort you and will my worlds and tree around you… I am so glad I am found you yeah I’ll be there but the love so strong I’ve be your streight You know I’ll keep holdin‘ on …“ usměje se na mě a já n něj taky, protože má kostým přesně ladící k mému „Let me feel your heart with joy and after togetherness with it soul and after just call my name and I’ll be there (I’ll be there) I’ll be there to protect you …“ „Yeah be there …“ „Within hands selfish flub they respect you just call my name and I’ll be there (I’ll be there).“ „I’ll be there to comfort you and will my worlds and tree around you, You know I am so glad baby …“ „Uh baby…“ „I’ll be there with love so strong I’ll be your streight …“ „Be your streight …“ „You know I keep …“ „Holdin‘ on …“ zapějeme spolu a pak jedu zase já „If you should ever voice someone you I know she better be good to you Cause‘ if she does it, than I’ll be there (I’ll be there) Don’t you know baby yeah, yeah  I’ll be there I’ll be there just call my name and I’ll be there Yeah, yeah, yeah, yeah I’ll be there baby You know I’ll be there Just call my name and I’ll be there. Just lookin‘ over shoulder … Just call my name yeah and I’ll be there …“ když dozpíváme nastupuje další skupina a já s Angelem jdeme do zákulisí „Co tady děláš Angele?!“ zeptám se nasupeně, protože mi to přišlo dost povrchní, přestože jsem se cítila skvěle, vím, že to je jen chvilková záležitost „Dnes večer nejsem Angel, ale Gomez Adams má drahá Morticie …“ řekne a jde ke mně, stoupne si těsně ke mně a vezme mé ruce do svých dlaní a opatrně je líbá, já mám hlavu skloněnou a v očích mám slzy „Proč mě takhle ubíjíš? Proč mi tolik ubližuješ?“ ptám se ho tiše „Protože tě miluju …“ řekne tiše a prstem pravé ruky pozvedne mou bradu a tím i celou tvář, chce mě políbit, ale do zákulisí vběhne Anne „Lucy! Lucy! Všichni jsou nadšení … slyšela jsi ten křik a hvízdání?“ po chvíli se vzpamatuje „Ou, promiňte, nechtěla jsem vás rušit při tom co právě … Co vlastně právě děláte?“ zarazí se, ani na okamžik se neoddělíme očima „Nechej nás chvilku o samotě Anne …“ řeknu s ledovým klidem nespouštějíc jeho oči „Ale Lucy …“ „Jdi Anne!“ řeknu už s rozkazem, aby odešla, zmateně odejde „Za kým jsi přišel? Za ženou nebo za upírkou?“ zeptám se jej hledíc mu do očí se vší vážností „Za tebou …“ řekne a políbí mě s tou největší vášní, jakou kdy někomu věnoval a já mu to oplácím stejnou měrou, po nějakém čase (po pár hodinách, které jsme strávili líbáním a jedním nádherným milováním) jdeme na parket k ostatním „Slečno Mastersová … hledal jsem vás všude …“ řekne náš učitel démonologie „Tak už jste mne našel … stalo se snad něco?“ „Vaše dnešní řeč byla excelentní.“ „Mockrát děkuju pane …“ „Za co? Odmaturovala jste na výbornou, i když podle mého názoru ne proto, že byste chtěla, ale hlavně na truc nám učitelům …“  usměju se „No … taková jsem já …“ „To bezesporu, chci vám jen popřát hodně štěstí do budoucna …“ „Mockrát děkuji …“ řeknu s úsměvem a společně s Angelem si jdeme zatančit, o několik dní později sedím v Angelově ložnici na posteli a mluvíme „Jsi si jistá tím, co chceš udělat?“ „Naprosto …“ řeknu a odkryju vlasy z svého krku „Chci, abys to byl ty …“

 

Každého dne něco končí, něco překrásného končí

O nějaký čas později, o dost později jsme si s Angelem uvědomili, že to co je mezi námi je mnohem silnější než všichni démoni světa, všichni démoni z jakékoliv dimenze, všechna zlost a hněv. A právě proto jsme se rozhodli vzít se „Když jsem poprvé vkročil do tohohle města, byl jsem přesvědčen, že už nikdy nepotkám ženu, kterou bych miloval víc než Buffy. Ani v skrytu duše jsem nedoufal, že tu zažiju tolik děsu, strachu a strašných zážitků, ale taky jsem netušil, že se zamiluju do dívky, kterou se kterou budu moci strávit celou věčnost. Už tolikrát jsme se rozešli, ale to že jsme dnes tady svědčí o tom, že patříme k sobě … Je zvláštní přiznat si, kolik šíleností jsme už zažili … ať už to bylo cokoliv … Snášíš se dokonce s mým synem a to nedokáže mnoho lidí ... Už nevím co mám říkat, plácám hlouposti …“ říká a usmívá se „To asi proto, že kdykoliv jsem ve tvé blízkosti, mozek nepracuje a kdyby to šlo, srdce by se mi pokaždé rozbušilo jako na poplach, ale nejde to … Zažili jsme spolu spoustu věcí … ať už vyčerpávající hlídky … nebo smrt našich blízkých. Jsem si jist, že kdyby tu byl teď tvůj otec, byl by na tebe pyšný … a Lizie by byla ta nejšťastnější žena na světě, kdyby tě viděla. Dny utíkají, utíkají a roky nám prplouvají mezi prsty … vždyť už se známe přes třináct let … A já … možná to neříkám tak často jak bych měl, ale ,Miluju tě‘ a ať se stane cokoliv, budu stát při tobě, v dobrém i zlém.“  Já se usměju a začnu mluvit „Pamatuju si, že když jsem tě poprvé uviděla v knihovně, roztřásla se mi kolena … a ztratila jsem řeč, taky si vzpomínám, že jsi byl první člověk co dokázal vyjít se Semi bez úhony …“ řeknu a celým sálem se rozezní smích „Ale ne všechny naše vzpomínky jsou světlé a veselé, jak už jsi řekl. Když jsem myslela, že umíráš, byl to nejtěžší okamžik mého života, cítila jsem se ještě hůř než když jsem zjistila, že náš syn zemřel. Protože ať už bylo kdykoliv cokoliv jakkoliv bolestné, byl jsi tu … zachránil jsi mě a donutil jít dál, i když jsem se pokaždé z hlídky vrátila se šrámem nebo zvrtnutou nohou … občas jsem ani nevěděla jestli jsem vážně tak nešikovná nebo jen chci získat trochu tvé pozornosti, protože sama moc dobře vím jak je těžké být celé dny a noci na nohách a snažit se neumřít únavou nebo strachem co přijde za chvíli. Když se ohlédnu zpátky, asi každý by řekl, že náš život není normální … vždyť už jenom to, že zase bydlíme v knihovně je divný …“ řeknu a zasměju se „Ale ať už se stane cokoliv, vím, že můžu být s tebou, že se mám kam vrátit, že mám domov. Vím taky, že když přijdu nad ránem a ty už budeš spát, můžu si k tobě lehnout a cítit se zas na pár hodin v bezpečí. Jednou ses mě zeptal jestli lituju toho, co se stalo, toho co teď jsem a já ti řekla něco čím jsem si tehdy nebyla jistá, řekla jsem, že toho nelituju i když vím, že jsi moje obavy zcela jistě poznal … bylo těžké naučit se žít tak, jak žijeme teď a bylo to taky dost bolestivé. Byla tu spousta ubrečených nocí a dní, ale ty jsi stál u mě a vždycky jsi mě objal a řekl ,Bude to fajn‘ i když sis tím nebyl jistý. Vždycky jsi tu byl pro mě i přes to jak jsem po ránu protivná nebo přes moje nálady … stál jsi tu a já vím, že … že asi nikdy nebudeme žít normálně, ale tuhle oběť jsem podstoupila a klidně bych to udělala znovu, protože tě miluju … víc než kohokoliv na světě, víc než cokoliv … dokonce i když to bude znít bizardně, miluju tě víc než svou práci, která jak všichni dobře víme je mi vším. Nedokážu si představit život bez tebe a ani nechci. Kdybychom vedli normální konverzaci asi bys namítl, že v tvém srdci pořád žije Angelus nebo že to co jsem bych nebyla nepotkat tebe … ale stejně dobře víš, že já bych ti na to odpověděla, že tak se to mělo stát a tak se to stalo. Naše osudy jsou už předem napsané a my podle nich jen jednáme. Sama ani nevím co nás tak spojovalo nebo spojuje … jestli obrovská bolest nebo prostě jen porozumění, ale ať už je to cokoliv, jsem za to vděčná.“ Řeknu a on pevně stiskne moji ruku, kněz se na nás usměje „Opakujte po mně … Já Angel beru si tebe Lucy za právoplatnou manželku …“ „Já Angel beru si tebe Lucy za právoplatnou manželku …“ „Budu při tobě stát v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě … tak přísahám …“ Angel se na mě usměje „Budu při tobě stát v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě … tak přísahám …“ „Teď vy slečno Mastersová … Já Lucy, beru si tebe Angele za svého právoplatného manžela …“ usměju se na něj a pevně se stiskneme za ruce „Já Lucy, beru si tebe Angele za svého právoplatného manžela …“  „Budu při tobě stát v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě … tak přísahám …“ „Budu při tobě stát v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě … tak přísahám …“ „Berete si Angele Liame Lucy Mastersovou za svou právoplatnou manželku?“ „Ano …“ „A vy slečno Mastersová, berete si Angela Liama z svého právoplatného manžela?“ „Ano …“ „Vyměňte si prsteny …“ řekne a my uděláme to co právě řekl „Prohlašuji vás za manžele … nyní můžete políbit nevěstu …“ řekne kněz a my se políbíme.

 

 

 

Doslov spisovatelky

Je opravdu mnoho nešťastných chvil v životě člověka, spousta z nich je zbytečná a nespravedlivá, ale to nám nesmí zabránit jít dál. Nežijeme sice v době rytířů, králů, pekelných draků nebo démonů, ale i přes to je náš život ve stejném nebezpečí a leží v rukou těch pomyslných démonů, kterými jsou naši nepřátelé. Jsem hrdá na to, že jsem člověk, že hrdě můžu stát na svém místě. Moc dobře vím, kolik se mezi námi skrývá zla a lidí, kteří čekají jen na příležitost, aby nám ublížili. Je jich mnoho … zdá se, že jsou v přesile, že mají jakousi převahu, ale to není tak docela pravda, protože stačí jedno lidské milující srdce a jsou poraženi, protože my lidé, kteří takto vroucně milující srdce máme dokážeme cítit, dokážeme odpustit a to je cennější než moc metat blesky nebo ukončit něčí život. Když se zamyslíme nad bezpečím, zjistíme, že je to podle deficite místo, kde nám nehrozí žádné nebezpečí, místo, kde nám nic nehrozí … Zkusme se proto na chvíli stát tvůrci svých osudů a udělat si kolem sebe jakousi slupku, která nám bude dodávat bezpečí. Démoni tu budou vždycky, vždycky se budou radovat z našeho strachu a bude je při životě držet naše úskočnost, naše obavy … ale moc dobře vím, dokonce jsem si více než stoprocentně jistá, že dokud tu budou démoni, strašidla a podobné příšerky nebo výtvory našich fantazií, budou tu lidé, kteří se jim postaví s hrdou tváří a obětují to co je jim nejcennější … Všichni se jednou utkáme se svými strachy v bitvě na život a na smrt, ale musíme být natolik silní a natolik velcí rebelové, abychom své strachy zničili a zvítězili. Moje kniha není o upírech, není ani o démonech … protože když si odmyslíte démony z pekel, upíry a strašidla, přijdete na to, že tahle kniha je o životě dívky, která se rozhodla bojovat za ostatní … je o dívce, která se nebála obětovat svůj život a díky tomu našla pravou lásku, protože ta je vždycky cennější než cokoliv jiného. Budete se zcela jistě domnívat, že se vám snad ani nepodaří najít tu správnou cestu, ale já vám s klidným svědomím říkám … podaří se to, protože vaše naděje bude světlem v temném lese, které vás bezpečně dovede až nakonec ke svému cíly. Děkuji Vám, že jste tuto knihu dočetli až dokonce, snad se Vám líbila a snad Vás dovede až k tomu, co hledáte …

 

 

                                                                                  S nadějí

                                                                                               Lucy H.  

                            

                                 

    

 


Klonim se k tomu masochistovi

Pisces
18. 09. 2004
Dát tip
Permon9k: Já žádná masochistka nejsem a dočetla jsem! A musím říct, že se mí dílko moc líbilo. Trochu mě zarazila Buffy a Angel, ale nevadí (ten seriál mám ráda :)). Píšeš poutavě, i když tam máš občas chybky (jakože Ti chybí čárka v souvětí), ale to je celkem nepodstatné u takhle dlouhého dílka. Koneckonců korektury dělává další osoba, nikoli autor/ka:)) Fakt se mi to moc líbilo, dávám TIPík :¨)

LucyH
18. 09. 2004
Dát tip
Moc děkuju za to, že sis to dílo přečetla. Taky jsem moc ráda, že se ti líbilo. Nikdy se nemůžu zavděčit každému, třeba 99 lidí moje knížky odsoudí, ale pokud přijde jen jeden jediný a řekne ... "Líbí se mi to", je to pro mě obrovská výhra. Je to jako s písničkou, nemusí se ti líbit celá skladba, ale jen útržek, třeba jen dvě vteřiny, tón klavíru ... a už to něco znamená. Děkuju moc.

Pisces
18. 09. 2004
Dát tip
LucyH: Jo, to máš pravdu. U některých písniček jsou pasáže, které dávám nahlas a jiné ztlumuji. A rozumím Ti, co myslíš tou výhrou. Rozhodně se mi prostě to Tvé dílko líbí, toť vše :)

LucyH
17. 10. 2003
Dát tip
WiruZ tak to asi fakt nemas ani paru o cem to je, ale budis ...

WiruZ
13. 10. 2003
Dát tip
chtel jsem si to jako puvodne precist, ale jednak se mi malem seknul pocitac nez se to nacetlo druhak je to dloooooooooooouhy jak krava a za treti.....asi tusim kde beres inspiraci....nezer to bravo tolik:)))

Lyryk
16. 09. 2003
Dát tip
Vážená autorko, kategorie kniha není určena prozaické útvary, nýbrž pro recenze či informace o knihách. Proto jsem původní kategorii změnil na "Ostatní". Máte možnost si kategorii změnit sama na "Povídka" Krásný den přeje správce serveru.

možná si někdy počtu.....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru