zápisky z paříže XIII

  ráno dobíhám ze sprchy k snídani jen tak tak. školička je pohodová. ještěže tak, protože je z posledních mých sil. po obvyklém úvodu (den, počasí, co nás čeká, zvířátka) jdeme s vojtím na zem zpívat. vybírá si svůj nejoblíbenější buben a mně určuje rolničky. pokus o rytmus je stále jen pokusem... dosti chabým.
   po obědě se vojtí zavřel v koupelně a usilovně pokračoval v hodině zpěvu. přetřásl všechen svůj repertoár od lidovek až po "každé ráno na piáno hraje jack". čím více řval, pardon, zpíval, tím více se mu to v akustické koupelně líbilo.
   doluštila jsem poslední křížovku (už vím co si nechám přednostně posílat z domoviny) a navrhla vojtímu plán, že si dáme lehkou procházku do parku. byl zklamán, že nejdeme na výlet k seině, a tak si aspoň vyprosil 15min "počítání" aut. vypadalo to tak, že jsem ho zaparkovala na kočáře opodál semaforu k lavičce. stále hlásil jednotlivé druhy dopravních prostředků, cyklisty počínaje nákladním vozem konče. byl štěstím bez sebe. sem tam někomu zamával a byl spokojen, když mu autobus s japonskými turisty vytrvale mával celou dobu co stál na červenou. po 10min jsem ho upozornila, že za 5min odcházíme. poté co se mě asi 6x po sobě s utrápeným výrazem v obličeji zeptal jak ještě dlouho, ujistila jsem ho, že je to celkem ještě dlouhá doba a že mu včas řeknu. po 30min jsem smogové občerstvení ukončila a odkvačili jsme do "jardin du luxemburg" na svačinku nebo-li jak se vojtí velmi rychle naučil "pique-nique". na dece jsme si asi hodinu povídali a lumpačili.
   a teď mě, prosím, omluvte. jdu se znovu a znovu učit stolovat s ubrouskem na klíně a s převelikým množstvím příborů k formálně neformální večeři s jedním panem parlamentním poslancem a jeho rodinou,  jejichž zdejší (stejně tak i můj) luxus platíte ze svých daní.
   ding, dong