zápisky z paříže - úvod

   tjamtadadá, su v paříži! že to beru moc rychle? oki oki.. zminuluju se.
   jak tak listuji v diáři, ke konci března mi ráno krátce po deváté začal vibrovat nepříjemně milou melodii mobil. polobrobuzené smysly, v tuto pro mě noční dobu, nebraly pojmenování volajícího. "ahoj álo." a.a.a.ahoj "tady pavla." ahoj pavli! "nebudím tě?" no trochu ano,  co se děje? "tak to se moc omlouvám...ali...nechceš jet do francie?" do francie??? "víš, k nám do centra chodí jeden chlapec a jeho tatínek pojede pracovně do paříže, s celou rodinou a vojta, to je ten klučina, by potřeboval někoho jako jsi ty." aha, no počkej chvilku. "nemám teda zavolat později?" ne. aha. a co to obnáší? "víš ty co, nejlepší bude když se k nám do centra zajdeš na vojtíška  podívat, já ti řeknu víc, pak se rozhodneš co a jak." dobře a kdy by se to hodilo nejlépe?... a tak to všechno začalo! jeden nevinný telefonát v rozespalém ránu.
   za vojtíškem jsem začala pravidelně docházet do integračního centra, chodila jsem s ním do pomocné školy, kterou během školního roku navštěvoval dvakrát týdně, také do centra augmentativní a alternativní terapie a nakonec jsem se více poznávala s celou rodinou. což je: máma klára, táta pavel, nejstarší syn vojtěch co nevidět devítiletý, prostřední barbora šestiletá, zatím nejmladší benedikt čtyřletý a v prosinci k nim přibude miminko.
   v předešlé práci jsem ukončila pracovní poměr k poslednímu červenci a užívala si volný srpen. dny na konci prázdnin byly hektické. dozařídit všechny nutné záležitosti ohledně odjezdu a pobytu, sbalit vše potřebné a hlavně vypořádat vztahy nevztahy na blízko na dálku.
  podařilo se!  tjamtadadá, su v paříži!