Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 463 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Zrcadlo
datum / id08.10.2003 / 95216Vytisknout |
autorFalka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno3119x
počet tipů5
v oblíbených1x
do výběru zařadilLyryk,
zařazeno do klubůKlub obrovských děl,
Prolog
Věnováno příteli, který, podle jeho vlastních slov, o mne má strach i tehdy, kdy mi nevěří, že v příbězích, jež vyprávím, jsem vystupovala jako něco víc, než vypravěč.
Děkuji mu nejen za jeho strach, kterého se u jiných bojím, ale i za to, že jsem poprvé od svých čtyř let mohla zaváhat nad slovem přítel, nad abstrakcí jeho sémantické náplně, a uvědomit si, že tvar odvozuji pro sebe jako význam slova při, které značí těsnost, a směr této těsnosti, a přípony -tel, která je mi znakem možnosti, nikoli ve smyslu být schopen, ale být ochoten být při; takto nalézám slovo přítel (slova jakkoli od něj odvozená, včetně ne-možnosti plurálu, mluví mi o jiném) a příteli člověku děkuji, že mi to slovo vrátil.
Zrcadlo
Zrcadlo

"Zásadní zlom bývá někdy také charakterizován tak, že si fyzikální poznání už nemůžeme více představovat jako pohled "božího oka" na svět, ale napříště jsme vtaženi do chodu světa a sama aktivita pozorování svět ovlivňuje (dochází k interakci pozorovaného s pozorovatelem...). ... Jsme součástí toho, co poznáváme, skončil subjekt-objektový dualismus, a to s sebou samozřejmě přináší oddefinitivnění vědy, svět vidíme pouze podle našeho způsobu poznávání. ... Poznání není pohled ať už absolutní, zkreslený, nebo zcela vykonstruovaný (bez vztahu ke skutečnosti), na skutečnost, poznání je pokračování skutečnosti."

- útržky ze současné práce jednoho z mých... kolegů v poznávání; nejde o motto mého textu, byly mu přiřazeny dodatečně, pro ukázání možných polí soulehlosti...


Vše, čím si jeho postavu definuji, je úhelné zmapování prostoru řidiče ve dvou obrazech... ve druhém z nich setrval mi celou příští společnou cestu, a ten byl hrubší, bližší, a proto nepostižitelnější: mezi zvýšenou opěrkou pro hlavu, k níž jsem se chvílemi tiskla z druhé strany, sedíc za ním, a vdechovala ho, a hřbetem jeho sedadla, vyvstávala křivka ramene a šíje, nad níž se ve výseči klenula dokonalá (protože zaznačená) hranice lebky, nezpochybněná vlasy, které, krátce oholené, kopírující ji, pouze odlišnou propustností světla vytvářely iluzi společného sdílení člověka a světa, prostoru přechodu jednoho v druhém, tkáně nesamoty...; v prvním obraze, složitějším na tvary, a skladbu jich, vidím ho skrze otevřené přední dveře u spolujezdce, do nichž se v předklonu zmáčená ptám, překřikujíc déšť a ještě jakýsi jiný, nerozlišený šum, jiný mimo dálnici a ruch blízké benzínové stanice, zda mne sveze, a on, aniž by na mne pohlédl, v cosi zabrán, ukazuje rukou dozadu... vidím ho takto, protože neposlechla hned jeho mimických povelů, ač přesvědčivých, ale setrvala, a protože on, stále čímsi zaměstnaný, nemohl znetrpělivět (až později pochopila, že jeho zaměstnání, neboť v hlasitém odposlechu řešil jakýsi dotaz ohledně pojištění, možnost netrpělivosti mu ani nedovoluje), vidím ho takto z profilu sestávat z mnoha úhlů a faset, poskládaných do bezpečné (protože zpřehledněné) mozaiky... v obrazu střídmého těla muže, kubisticky vsazeného za palubní desku vozu, je něco strukturalisticky magického... na sítnici vytkvěl mi mimo logiku zvyku uložený, protože zcela objektivně z mého úhlu pohledu nedosažitelný, obraz průřezu konstrukce vozidla (vysvětlitelný snad jedině takovou čitelností té čiré estetické situace, že si můj mozek chybějící plochy jednoduše dopočítal), a postava vetknutá v takový rám zbyla z celé poloviny odhalená... v části takto spatřené nalezla jsem více, než by kdy poskytl jakýkoli celek, byť i složený z úhrnu všech možných úhlů pohledů, položených vedle sebe, a tedy dokonalý (rozumím tím i význam podobný slovem dokonaný)... Společně měřeného času mé pozorování nepřeklenulo více než několik sekund, dokud se kubistický obraz nepřeskupil, a muž, stále komunikující v jazykovém kódu s třetím účastníkem situace, jakousi vytrvalou, pronikavě neodbytnou paní, použil ke mně zbývajících možností, a v úsporných, geometrických gestech vysvětlil mi moje příští umístění na scéně, a to stále, aniž by na mne byť i letmo pohlédl. Jeho oči, stejně jako celá tvář, se ve svém nesměřování, ve své nepotřebě tam, účastnily hovoru po telefonu.

Píši už předem vetkaná do představy divadla, prožité (a znovuprožívané) performance, v zajetí estetického zabarvení celého setkání, tedy nevyvazuji se z prostředků, které užívám, ale vědomě jim podléhám, v touze po vzájemném vedení se, a odhalování si (protože před komunikací jinam, k jiným, včetně sebe, musí nezbytně stát komunikace s kódem, komunikace ke komunikaci - a vím, že nyní ještě stále zjednodušuji, ale pro možnost nahlédnutí tak to postihnout postačí). A mluvila-li jsem o geometrii jeho gest, musím tento opis rozvést, neboť ten člověk skutečně ke mně komunikoval plochami a hranami, jeho kódem byly úhly a roviny částí i celku jeho těla, a vztahy mezi nimi, tedy pohyby... plochy, které se skrze vztahy lámaly z mnohoúhelníků v obdélníky, čtverce, a trojúhelníky, výseče kružnic, a křivky, jejichž matematické předurčení, prostorové rovnice, jakoby mi defilovaly před očima ve všech svých jedině možných řešeních, a vystupovaly z nich prostou přirozeností Afrodity, neobvykle jasné, a směřováním, a nosností informací, až nadzřetelné. Zajatá v takové čirosti, v průzračnosti přesného přenosu gest, na jehož druhém, ryze intuitivním, ač též nad matematikou vystavěném pólu je mi hudba, utkvělá v čisté radosti z nevídaných hranolů interpretací, které lámaly světlo jediným možným směrem, a tedy bez nebezpečí neporozumění, stála jsem vrostlá do krajnice a pohlcovala sdělování, omámená z daru komunikace, a zapomínala odpovídat. Málem jsem ho nechala odjet.

Ve zpětném zrcátku vozu z člověka vidíte jen oči, pokud si tak vdefinováním sebe do prostoru vyberete. Protože vevázání řidiče v něj, v prostor vozidla, je systémem dané, protože zrcadlo je ukotvené, a jeho plocha pootočením již zpřesněná, protože posledním bodem, který může svým umístěním nad komunikací rozhodnout, jste vy.

Vnímám svět jako soubor možností, seskupení k pokusům, pravidel pro napínat je, pro poznat jejich pevnost, jejich hranice, a takto hranice sebe, pro poznat se (a jsem u procesu, a tedy přesnější je poznávat, a slovo poznat patří okamžitým časovým jednotkám, které za sebou až nepostřehnutelně rychle následují, a s nimi se náplň slova poznat proměňuje, a s dalšími všemi okamžiky slova poznat tvoří se proces slova poznávat). Pro možnost poznávat neukrajuji se podnětům.

Vybírám místo částečně za řidičem, částečně přesahuji do středního prostoru vozu. Volím pečlivě, soustředěně, protože muž si mne nyní nevšímá, věnuje se řízení a pokračuje v rozhovoru nad výhodami pojistného programu. Nalézám konečně přesné umístění, a pozoruji, a čekám.

Přes veškerou odstíněnost šumů v komunikaci, která ke mně prve doléhala, s údivem jsem pozorovala, že proudí jednosměrně. Že přes danou jednoznačnost interpretování ke mně vysílaných signálů, s vědomím, že na tom nenesu nejmenší zásluhy, že jsem prostě zbavena volby přesinterpretace, vnímala jsem, že obráceně to nefunguje. Zažívám podobné neustále, ale v odlišných dimenzích, a nyní jsem, jakkoli nepodloženě, očekávala, že tak bezpečný odesilatel bude zároveň i citlivým vnímatelem. Zklamalo mne to jen krátce. Muž ukončil hovor a přepnul ke mně v kódu, který se nyní uvolnil. Slova ale jasnost dorozumění zastřela, stala se rozpačitou překážkou, snad proto, že znaky nebyly, jako před okamžikem gesta, produkovány z nezbytnosti, v neuvědomování si toho, bez rozhodování nad nimi, a že s prostorem pro slova vstoupila i zvyková práva konverzace. Začínající rozhovor nicméně musel být neobvyklý alespoň tím, že jsem pro něj svým zjevem poskytla neočekávané podloží. Ustrojená do vlastnoručně zhotoveného oblečku z bílého plátna, se vzdušně nadýchanými pastelovými rukávky, pošitého zářivými barvami umělých slunečnic a zelených listů, a ve filmovém slamáčku se stejnou hýřivou dekorací květin, s deštěm rozcuchanými vlasy zkroucenými do spirálek, a s pobaveným úsměvem nad mužovým doznívajícím, se mnou za zády již ne zcela profesionálním pracovním hovorem, neposkytovala jsem mnoho možností, jak vstoupit do obvyklého konverzačního procesu. Věděla jsem o tom, můj vzhled patřil nejen logicky vypočítané pravděpodobnosti bezpečného stopování, ale i právě takovým situacím. Svět vnímám jako soubor možností, seskupení k pokusům...

Tak jsme se tedy dostali k pohádkám. Přiměla jsem ho, snad jeho důvěrou v neobvyklost, a tím možnou zábavnost toho, která ho nejspíš svedla i zastavit mi v hustém dešti, a nebo tím, že byl založením také neodmítající pozorovatel, aby začátek vymyslel sám, aby zvolil dráhu pohybu; potom jsem se ujala slova já, a zpola vzpříčená v mezeře mezi předními sedadly, s pohledem přes zrcadlo vnořeným do úseku jeho tváře, který jsem si vybrala, začala jsem odvíjet děj příběhu, jako on dbal na uplývání dálnice pod koly našeho vozu. Ujížděli jsme spolu v příkladném, soulehlém směřování, v úběžnosti osudů, v metafoře míjení, kterou by nepřiznaly stovky dvojic. Žádala jsem si, věrná sobě, ne zvyklostem, nikoli soulehle, jehož stabilní klid a nezasahování mne odjakživa děsí, ale proloženě, o které odevždy, a marně, usiluji. Chtěla jsem ne soulehlé pásy polí, jež vedou rovnoběžně a bez kolizí, bez jiných míst průniků, než vzájemně dohodnutou hranicí, za níž by se porušila mrtvá rovnováha jistoty, ale pokus o vetknuté, soustředné, kruhy, které by rozpínáním a smršťováním sebe, tedy skrze vztahy pohybů, komunikovaly spolu v protínání, překrývání, prolnutí. Soustředěnost kruhů je výchozím bodem pro možnost okamžiků čiré komunikace jich.

Ve zpětném zrcátku vozu vidíte oči z člověka, pokud si tak vdefinováním sebe do prostoru vyberete. Protože vevázání řidiče v něj, v prostor vozidla, je dané, protože zrcadlo je ukotvené, a jeho plocha pootočením již zpřesněná, posledním bodem, který může nad takovýma očima rozhodnout, jste vy.

Chovám představu plochy jeviště, v temném prostoru zavěšeného, divadelně nasvíceného obdélníku, na který shlížím odněkud z výšky, trochu stranou. Na jevišti je člověk, ne nutně herec, jenž ale pohybem po osvětlené ploše se hercem automaticky stává, z prosté vůle pozorovatele, z paradigmatu situace. Muž, který se mi z pohledu shora jeví jen tmavou, mnohost stínů vrhající figurkou, nemluví, nekřičí, nebo jeho řeč ke mně alespoň nedoléhá. Vyčleněný prostor nalézá nevhodným, chtěl by z něj odejít, ale vždy, když dosáhne hranice stínu, okraje jeviště, za nímž by se mi rozplynul ve tmě, uvědomí si vevázanost do stavu, v němž se ocitl, nazře herectví, kterému je podivnými okolnostmi upsán, a vrací se, přemáhán, do středu scény. Smršťuje tak, a znovu rozměruje poloměr svého vztahování, a od okraje, tedy od hranice sebe, k níž se dovedl napnout, vrací se znovu přitahován k bytostnému středu, k jednobodovosti všeho, která ovšem svým uložením v prostoru není mu bezpečná. Tam propadá znovu svým nitřním pocitům, a znovu prchá, aby se donucen nezbytností vlastní logiky situace, kterou chápe on, ale nikoli pozorovatel, vracel, v nových pohybech vědom si nově svého utrpení. Protože scéně chybí zvuk, ať už z jakýchkoli příčin, vnějších, či vnitřních, mužovo napětí, jeho myšlenky, pocity, touhy, i příští činy dají se uhadovat jedině z jeho gest. Celá postava komunikuje svým pohybem po vymezeném prostoru, nezamýšleně, a nevědomě, protože o pozorovateli má v krajním případě jen nejasné povědomí, jen tušení pohledu na sobě neseného; a jím obtížena, a v něm zajata, ačkoli možná jde skutečně jen o její dojem, vrhá do prostoru svá ztěžklá, ale maximálně vypovídající gesta, uvázané, a o uvázanosti zřetelně se vyslovující křivky pohybů, několikanásobné vztahy svého těla. Psychosomatika jeviště, ostenze sémantiky. Člověk-loutka, vsazený do své role pouhou myšlenou existencí pozorovatele, a nepřekonatelným paradigmatem scény. Ačkoli možná jde pouze o představu toho, který pozoruje.

Vevázala jsem muže do plochy obdélníku zrcadla, vědomou volbou zajala jsem jeho oči, které ovšem nemohly nikterak uniknout mimo hranice vymezené mým pozorováním, a vzala jsem mu možnost obrany jazykem tím, že jsem prostor k tomu maximálně ovládla sebou. Tvořila jsem příběh, vyprávěla mu pro neposkytnout možnost skutečné komunikace slovy, a pouhým pozorováním nutila ho, v úzkém prostoru odraženého odstíněného skla, k účinkování, k pohybu komunikací v kódu gest, mimo jazyk, protože tak se mi jevil nejpřesnější. Nemohl si vybrat, i absence jich, gest, byla by ukazující, byla by komunikací, jakkoli jednosměrnou. Pozorován, vpozorován do role herce, nemohl si vybrat... i kdyby o tom věděl.

Následující větu mi nelze zařadit, a přesto textu náleží, a byla z něj vyňata pouze proto, že její okolí přestalo být důležité. Nikoli ovšem ona sama, vsazuji ji proto nyní, zbavenou vazeb, bez bližšího určení: ...a pod únavou materiálu vrchních vrstev pokožky je znát hlubší vyživená tkáň, která to unese... a nebo je to duše...?

Vynutila jsem si na něm čistý kód, pro nějž mi nebyla dána volba přesinterpretace, a sobecky zažívala jednosměrně proudící čirou komunikaci, pokládala jsem podněty k reagování, a interpretovala výslednice... zadávala jsem souřadnice a sklízela grafy pohybů, křivky gest... pozorovala jsem, četla, vyhodnocovala, a rozuměla, zmámená možností toho, čistotou, dokonalou čitelností, té estetické situace (neboť i komunikace, jakkoli násilná, a energie z ní, může být, stejně jako kterýkoli jiný akt, vnímána i jen a pouze pro velikost své krásy), dopočítávala jsem její rozměrování do celku dokonalosti všech částí, pokládala je vedle sebe, a sytila se escherovským obrazem, jenž mi vycházel, a chápala ho, a nalézala nekonečně vystihujícím.

Použila jsem tedy zrcadlo k zrcadlení, k čiré komunikaci dvěma kódy, jazyka řeči a jazyka gest, které se pohybovaly zrcadlem k sobě, druhý reagující na prvý, a prvý odpovídající skrze rozumění druhému...; dva kódy v posledku propojené bodem soustředěnosti se v něm vzájemně ukotvily, skrze vztahy k sobě se počaly pohybovat, rozšiřovaly a ukracovaly poloměry svých, vsoustředěných, kruhů, a tedy nutně cestou k sobě se srážely, splývaly v nevyhnutelných třeskutých okamžicích vrcholícího rozumění (jakkoli jednostranně přijímaného), zvracely se v sebe navzájem, a znovu se cestou od sebe (ať už pouze rozdílností rychlosti pohybu, nebo i jeho směru) opouštěly... v pomyslném pohledu z výšky vypadalo to v prostoru jeviště zrcadla kódů, pozorovatelem, takto:

Rozvíjela jsem nesložitý syžet pohádky, jak mi z pohybu jím, mužem, určených postav, nezbytně vyvstával, formulovala, a pozorovala nad tím. Jeho oči zatím držely se dálnice před sebou, a jen velmi zřídkavě, a vždy pouze na krátký okamžik, v němž kontrolovaly především situaci na cestě za vozem, spočinuly na mých, které prostor zrcadla pro možnost střetnutí (střednutí) vůbec neopouštěly. Čekala jsem návraty jeho pohledů, abych byla připravená je zaujmout, pozdržet, a donutit k bodu soustřednosti. ...jeho oči držely se před sebou ... vždy jen krátký ... spočinuly mých ... prostor zrcadla pro možnost vstřednutí ... zajmout, podržet, donutit k soustředěnosti prostou logikou diferencí. Deformovala jsem obsah příběhu způsobem vyprávění, podávala pohádku tak, jak by ji nikdo nikdy nevypravoval... V zrcadle pak četla jsem gesta reakcí na tato zdánlivá nedorozumění... a skrze neomylnou, protože bez možnosti jinak, interpretaci jich dokázala jsem dopočítat příští pohyby v zrcadle při použití nových slovních souřadnic, nových, přesně rozlišených, deformačních znaků v jazyce příběhu, podávaných očím do zrcadla k nové reakci na ně... a skrze potvrzení reakcí znovu jsem zpřesňovala, a definovala, a předpočítávala příští pohyby prostorem jeviště... v pomyslném pohledu z výšky vypadalo to v prostoru jeviště zrcadla, pozorovatelem, takto:

...vevázané pohybu po vymezené ploše, vevázané příslušnému kódu gest, z nezbytnosti jinak, zatížené vědomím aktu pozorování, oči komunikovaly, bez možnosti rozhodnout nad tím, komunikovaly každým pohybem sebe, a tedy čistě... odrážely sebou prostorem nesené vyprávění, tedy, u vědomí mého pozorování jich, reagovaly na má slova, v proměnách seskupení gest víček, řas, obočí, zřítelnic... změtí nejdrobnějších vrásek, tvořících, v otevřených intervalech kombinací pohybů, sítě nejjemnější geometrie, se zaměřovaly, zužovaly, rozpínaly, těkaly, znehybňovaly, odvracely až po hranici sebe, a znovu vracely se, zajaté věděním pohledu mne, do středu scény... mluvila jsem, odvíjela slova stále intenzivněji, při sledování těch očí, a pro navození pohybu jich překonávala všechna pravidla vyprávění, v přesné míře toho... vyhnala jsem absurdnost hledat vlastní meze... radikálně, zběsile ohrožovala jsem příběh jazykem, na samém ostří hranic mluveného slova... tříštila pauzy, protahovala je, utínala, šermovala syntaxí, stínila významy modulací hlasu, lámala očekávání v kaleidoskopech polysémie, přepínala přívlastky, přetónovala intonaci, rozbíjela spád... pro vpozorovat ty oči, donutit je pohybu, a zajmout je v něm... odtrhovaly se dálnici zprvu neochotně, ale v čím dál zřetelnějších, prodlužovaných intervalech ulpívaly na ploše zrcadla, a za ní, a skrze ni na mně, postupujíce po škále: pobaveně překvapením-zpřítomněně zvědavě-v obraně otázkou; až v protaženém trvání v přesných diferencích nesené dekonstrukce řeči vpoutala jsem je natolik, že mne počaly téměř nepřetržitě sledovat, propojily můj do zrcadla napřený zrak s bodem těžiště uvnitř nich, a v něm, odraženým zpět do prostoru za mýma očima, nabídly mi své pohyby, v nichž tápavě uhadovaly moje příští odvíjení, toužily uhadovat, namáhavě oddané svému novému zájmu, horečnatě vhroužené v něj... oči, jejichž původní pobavený podiv plul už jen zbloudilou setrvačností po lesklém povrchu duhovek, naslepo rozvinuly své těžkopádné kruhy vztahování, zvětšované i ukracované pouhou neopodstatněnou intuicí v pokusech o poznání, jejichž marnosti a omylnosti jsem příliš dokonale rozuměla... a v prokletí absolutního vědění jejich očekávání, příliš zřetelného, příliš přečtitelného v každém gestu vychvění jich, uhýbala jsem těm pomalým pokusům pomocí předpřipravených skrýší slov, abych je donutila zostřit pohyby, zpřesnit uhadování, zvýraznit gesta, nabídnout víc pro mou krajnostní touhu po poznání... vytvářela jsem propastné proluky mezi obsahem samým, vlídně věrným vypravování dítěti, a dramatickým předváděním jej, a právě v těch nejzvláštnějších, nejvykonstruovanějších diferencích, co nejvážněji ze souboru možných prostředků zvolených, mezi sladěným, téměř až něžným obsahem příběhu, a jeho zdivočelým, rozkrytým, neuhádnutelným formováním... a rozprostraňováním těchto proluk kontrolovala jsem pohyby svého posluchače, svého spoluhráče, svého protivníka... svého zrcadla... v nejpodivnějším tanci komunikace... a sama sebou už neovladatelná, stržená tak náhodně darovanou mi hrou, odmítla jsem ji opustit, aniž bych dosáhla jejích/svých hranic (které dokážeme bezpečně určit až tím, že se posuneme za ně, že je překročíme, že je zrušíme, a které neurčíme, protože sebou za ně posouváme i je), aniž bych se pokusila (svět je mi seskupením k pokusům) přepnout ji, hru-komunikaci, až do popraskání všech cévek na pokožce jejích možností, tedy aniž bych se pokusila ji zevnitř zničit, a tím buď minout veškeré porozumění, nebo do něj v nejsoustředěnějším víru vrůst, a setrvat... Oči řidiče visely připnuty v komunikaci, držela jsem je pevně pozorováním, aniž bych už mohla jinak... nořila jsem se do jednotlivých rysů gest, a vyvoláváním a čtením jejich kódu potápěla se v ně až k bílému bodu vědomí jich, brala ho do svého vědění, a vynořovala se v něm, a už ho ne-o-pouštěla, protože to bylo možné.... a přímo, nezředěnou čistotou interpretace, dokonalým odrazem, reflexí zrcadla, zažívala jsem na sobě jeho, mužovo, kruté napětí z vědění nutnosti znovu se pohnout, nabídnout mi další svůj pohyb k pozorování, a stejně kruté napětí sebe z vědomí, že trajektorie toho pohybu je mi neodvratitelně známa předem... Donutila jsem jeho oči být mi spojnicemi k loutce, kterou jsem z něj takto vytvořila, a v záchvatu tvůrcovského šílenství, skrze ty stejné spoje zpět, v nevyhnutném důsledku zákona zrcadel, nechala jsem jím (sebou) ovládat sebe... pokud má lidstvo svého stvořitele, k obrazu svému, dávno se námi stal svým zešílevším výtvorem - nahlédla jsem to... Donutila jsem ty oči na jevištní ploše podlouhlého zrcadla vytančit neuvěřitelný mi, přestoprotože mnou krok po kroku konstruovaný, balet, choreografii dramatu komunikace, její tragédii, nad závratí dokonalého formování... a interpretování..., kterou jsem nejhlouběji nazřela, protože, čistě zrcadlená, musela být mou vlastní... nad krásou znaků, odkazování, a rozumění... tragédie sdělování, které pro dokonalou čistotu sebe pokládá v poslední podmínce své v-sebe-zavinutí, odražení zpět k sobě, nesdělitelnost druhému... očima v zrcadle přečetla jsem tragédii komunikace, a nad nimi, nad mužovýma očima v zrcadle, vytryskl v tisíci jehličkách bodů můj vlastní pot...

A tedy i můj text stává se v procesu psaní reagováním na mne mým vlastním zrcadlem, plochou sebereflexe. A jeho interpretováním, rozuměním mu pro příští mé pokračování v něm, pro vedení jeho dalších gest, která opět budou odrážet mé vlastní interpretace psaného, pohybem po jevišti papíru, posunem loutky pera jazyka po něm, si teprve nyní, v jednom z okamžiků, kdy se, vsoustředěná v něm, pohybem vztahů dostávám na hranici prolnutí kruhů nás, v momentu, kdy jsme schopni závrati zcela dokonale nahlédnout vlastní zaznačenou myšlenku, zřetelně uvědomuji, protože to nyní čtu v zrcadle textu sebe, že pnutí k dokonalosti komunikace rozhoduje se nad samotou v ní... že touhou po sdílení sdělování, po kráse jeho čistoty, odsuzuje se vědomí nad sebou k samotě sebe... že komunikuji nyní nad sebepoznáním, sebou, a sobě, které nikdy nebude sdělitelné, sdílené mimo kruhy mne.. jakkoli právě jedinou touhou, která mne k přesnosti sdělování vede, která určuje a udržuje veškeré moje vědomé bytí, byla možnost se sdělit. Pochopila jsem, textem sebe, že v otázce nad stvořením a stvořitelem jsme sebetvůrci, z donucení, v žaláři vlastního jeviště, z něhož se logikou sebe, zákonem sebereflexe nedokážeme vyvázat.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.08.2006 19:37:56dát kritice tipGGGG
Chm, dost bych se divil, kdyby ti něco neříkalo jméno Věra Linhartová. Říká, že jo? Patří k tomu nejčistčímu, na co se u nás kdy kdo zmohl.

13.10.2003 00:00:00dát kritice tipJoseman
Zajímavé. I já jsem toho názoru, že onen příběh lze popsat s méně krkolomnými obraty a učinit ho docela čtivým, což by nakonec komunikaci prospělo (nakonec i tzv. velcí umělci spěli k výrazové prostotě, v hudbě, malířství, literatuře...) Nesouhlasím však s obsahem věty:

"Pochopila jsem, textem sebe, že v otázce nad stvořením a stvořitelem jsme sebetvůrci, z donucení, v žaláři vlastního jeviště, z něhož se logikou sebe, zákonem sebereflexe nedokážeme vyvázat."

Vyvázat se lze, je však nutno poznat vlastní podvědomý vnitřní žebříček hodnot, jenž ve mně reflektuje okolní děje. Ten činí člověka loutkou. Jedna z nejsilnějších reflexí člověka je hledání vědomí vlastní hodnoty a strach z její ztráty. Pocit uspokojení pak zde člověk hledá především sám v sobě, víc než u jiných (viz mnozí navenek úspěšní lidé, psychicky zborcení).


12.10.2003 00:00:00dát kritice tipUkko
Hm, hm. Spisovatel je zřejmě člověk, jehož duševní vyšinutost v lidech vzbouzí kladné prožitky. Možná jakýkoliv umělec. A možná jakékoliv prožitky. Ale ten balanc mezi normalitou a zešílenstvím je vo hubu. Držím palečky
09.10.2003 00:00:00dát kritice tipEvička
Dokonale - spíše dost dobře nahlédnout do textu se dá,
i když není čtivý. Připadá mi, že je psán pro rádoby
intelektuální snoby (nejen z důvodu až přehnaného užití
cizích slov), přitom ale občas vázne slovosled a některá
slova a slovní spojení jsou opravdu zvláštní (tvůrcovské
šílenství, zešílenství). Ale dověděla jsem se něco o manipulaci,
nejen sebe sama, v tom mne text přiměl k zamyšlení.
Ač text na první pohled vypadá jako nadprůměrný, je
to pro mne výsledek jisté až úporné snahy o jakýsi kubisticko-matematický pohled (nevím, co bylo zdrojem inspirace k napsání textu -- to by mne zajímalo!) Promiň! Možná
to byl text určený výhradně pro Lyryka! :-) Ale za nepopiratel-
nou originalitu textu!*
08.10.2003 00:00:00dát kritice tipfungus2
Zdařilé!! TIP
30.09.2003 00:00:00dát kritice tipFalka
Já vím. (bez úsměvu)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor