Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta na vojnu

02. 10. 2003
3
0
1213
Autor
Dr_Mephisto

Humorná povídka na oblíbené téma pánů ...

 

Konečně nastal den, kdy se vyplnilo proroctví povolávacího rozkazu a já se vydal na cestu k vojenskému útvaru, který se pro mne měl stát na dvanáct měsíců domovem. Už jsem se viděl, jak v nažehlené uniformě plním rozkazy a stává se ze mne chlap. Na vycházce jak se za mnou otáčejí děvčata – to bylo také největší očekávání, neboť až do teď jsem u žen moc velké štěstí neměl. Marně jsem jim na lavičce v parku recitoval Vrchlického a Máchu, marně jim obratně předváděl monolog ze Cyrana: “Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on! Plášť zvolna spouštím, jenž mne halí, a tasím, luzný těla sklon, elegantně jak seladon!…“ a čekal, že je to inspiruje a také něco odhodí. Ale vždy odhodily jen mne a ještě se smíchem. Asi jim má postava, 168 cm a 57 kg, nebyla dost mužná. Ale na vojně se to změní, chlácholil jsem se.

 

Ve vlaku jsem nebyl sám. Vlak byl plný cestujících. Několik lidí jelo asi za prací a v jednom kupé seděli dvě dívky a něčemu se hihňaly. Chtěl jsem si k nim přisednout, avšak když jsem po velké námaze urovnal zavazadla v kupé, zjistil jsem, že už se tam mé já nevejde. „No nic, Karlíku.“ řekl jsem si a začal své zavazadla uskladňovat po celém vagónu. Při této činnosti jsem si všiml pěti kluků, kteří měli evidentně stejný cíl cesty jako já. Ne že bych byl jasnovidec, ale zaslechl jsem, že mluví o stejném útvaru. Neváhal jsem a s poslední batožinou přisedl k nim. „Zdravím armádu.“ pronesl jsem a nastalo ticho. Pak jeden prolomil ledy: „Kam jedeš, na internát?“ „Jedu ke stejnému útvaru jako vy.“ řekl jsem hrdě. „Hm, jednotka pro boj ve vysoké trávě.“ pronesl druhý a vypukl smích. Dělal jsem, že jsem jeho poznámku na mou postavu neslyšel a vytáhl z batohu malinovou limonádu. „Co to piješ?“ padla další otázka. „domácí malinovku.“ odvětil jsem. Blonďák po mé pravici zašátral v tašce a vytáhl láhev čiré tekutiny se slovy: „Taky domácí, napij se chlape.“ Ač alkoholu neznalý, došlo mi, že jde právě o alkohol. „Musíš být tvrdý, Karlíku, abys zapadl.“ řekl jsem si a polknul první doušek. Před očima se mi zatmělo jako bychom projeli tunelem. „Dobrá, viď?“ řekl blonďák a zas vypukl smích. Kývl jsem a odpověď mi vyšla z úst takovým hlasem, že jsem sám sobě nerozuměl. Ale po několika dalších pokusech jsem tomu přišel na chuť.

 

Cesta ubíhala vesele a láhev byla stále lehčí. Pak se otevřeli dveře a v nich stál průvodčí. „Lístky pánové.“ A všichni jsme začali hledat lejstra svěřená nám Vojenskou správou. „Á, pánové jedou na vojnu.“ utrousil průvodčí. „To si piš, strejdo!“ zabodoval branec u okénka a já byl hrdý na svou první účast při rebelii. „Ty jedeš taky na vojnu, hochu?“ podivil se průvodčí, když jsem mu podal svá lejstra. „To si piš, strejdo!“ vyhrkl jsem inspirován svým budoucím kamarádem ve zbrani. Dostal jsem takový pohlavek, že jsem měl dojem, že projíždíme dalším tunelem. Když jsem vstal ze země, sloupl z tváře kolečko již nezjistitelného druhu salámu, které pod sedadlo hodil nějaký vandal a zas se usadil, kamarád u okna mi s pobaveným výrazem prozradil, že to je jeho strýc z matčiny strany. Opět mi přišla vhod láhev čiré tekutiny.

 

Když jsme dorazili na místo určení, neměl jsem již jistý krok ani mysl. Na nádraží už vyčkávala skupinka kluků a z dálky přijížděl nákladní vůz V3S. Všichni do něj naskákali a zase vyskákali, aby mě mohli naložit a jelo se. To bylo to poslední, co jsem si pamatoval. Pak jen vím z vyprávění, že jsem se zahlásil: „Grupenfürer Karel Šloufek hlásí příchod.“, při fasování výstroje jsem vykřikoval, že neznačkové oblečení nenosím a na večerním nástupu pozvracel velitele štábu tak, že jsem mu z vycházkové uniformy udělal maskáč. Ale nejdůležitější je, že jsem si získal úctu a respekt ostatních záklaďáků a dostal přezdívku „Malý Rambo“. Prostě mých 168 cm mě bude provázet asi celý život. Ale to už mi nevadí, hlavní je, že jsem získal chlapské sebevědomí. Teď jen projít přijímačem a pak se milé dívky těšte na mou první vycházku. Už žádný Vrchlický, Mácha, či Cyrano. Teď teprve uvidíte jak vás bude balit tvrdý malý Rambo!

 


Dr_Mephisto
25. 10. 2004
Dát tip
navzdory_čtenářům To byl účel, díky..

Dobře jsem se bavil. Bezva pointa, to se cení.

JITINKA
17. 01. 2004
Dát tip
Malá příhoda z vojny dnešního typu (před dvěma roky). Přijeli jsme navštívit mého bratra do přijímače. Vyšel ze společenské místnosti s obličejem celým pohmožděným a zarudlým. Zděsili jsme se řádně, havně maminka. Hned jsme přemýšleli nad tím, co proti tak zjevné šikaně uděláme... za tu dobu, než se k nám bratr chodbou přiblížil na vzdálenost přiměřeně hlasitého hovoru už otec v duchu volal nejméně prezidentovi a matka televizi Nova. Když jsme už mohli přiměřeně komunikovat, zhrozili jsme se všichni, co se mu stalo. Dozvěděli jsme se ale, že ty pohmožděniny na tváři jsou otlaky od dlaní, jak si opíral hlavu, když se díval na televizi.... Chlap se z něj opravdu nestal...:-)

Dr_Mephisto
17. 01. 2004
Dát tip
JITINKA: Jo, na vojně se stávali zajímavé situace. Škoda, že už to ti mladší nezažijou :o)

Heulwen
22. 10. 2003
Dát tip
Moc, pěkný! :-) Nasmála jsem se. Já si vždycky myslela, že je na vojně legrace, kterou holkám zakazujou a ta šikana je výmysl :-))) (t)

Yossarian
03. 10. 2003
Dát tip
Povídka se mi celkem líbí, takovej Šimkovskej styl, ale máš tam dvě věci se kterejma nesouhlasim: 1)"k vojenskému útvaru, který se pro mne měl stát na dvanáct měsíců domovem" - v dnešní době obyčejně člověk absolvuje tříměsíční přijímač v jednom útvaru a zbytek služby v jiném 2)"jak v nažehlené uniformě plním rozkazy" - nezmínil ses že bys sloužil u Hradní stráže, ostatní vojáci maj maskáče a ty ani náhodou nemůžou bejt nažehlený, maskáče se totiž vůbec nežehlej ale celkově tip, ikdyž to písmo bys mohl zvětšit!

Dr_Mephisto
03. 10. 2003
Dát tip
Díky za kritiku a oba body objasním: 1. Já byl u jednoho útvaru celou vojnu, jen na 3 týdny jsem po přijímači odjel na školení na druhou stranu republiky. 2. Já jsem měl na vojně ještě "krásnou nažehlenou univormu a supr lodičku". Takže je to z té doby psaný.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru