První šlechtic

Když už měla  tři děti a jemu bylo pětatřicet, daroval jedné svoje spermie na vyzkoušení a narodila se jim krásná dcera. Řekl matce, že je to jeho žena a pořídili si spolu ještě chlapečka. Žena neměla ani tušení, že žije s šlechticem. On ji na žádné schůze nebral.

Kníže chtěl vidět jeho ženu, řekl, že spolu nežijí a že je ještě panic. Kníže už je starý, přál si ho jako svého nástupce. „Celé roky jsem tě cvičil,“ řekl mu, „čeká tě poslední zkouška, musíš, jenom jako, zabít svoji ženu.“ „Vybral jsi mi smrt,“ vzpomněl si šlechtic, co mu onehdy řekla, a odmítl. Kníže se s úlevou usmál. „Bude dál První šlechtic, je rád,“ pomyslel si náš mladý šlechtic. „Celé roky jsem pracoval u tajné policie, jen abych ochránil svoji ženu, a teď bych ji měl ‚jako‘ zabít?“

Princezna miluje šlechtice a chce mít svatbu v Monaku, v hotelu dole u moře, tam co je ta mozaika od Vasarelyho. „A jakou svatbu?“ zlobí se její ženich šlechtic, „my už se přece nemůžeme vzít!“ „No diamantovou! A chci, aby to bylo v hotelu, ať se tam spolu můžeme hned vyspat!“ „A nemohlo by to být nahoře na hradě?“ špitne šlechtic. „Jo, klidně, stejně je to jenom symbolický. Chci se vdávat v Monaku, aby každej věděl, že jsem princezna.“

A pak je ten den a mají tam krásný pokoj a princezna má krásné dlouhé šaty s volány starorůžové barvy a ve stěnách jsou všude tajná kukátka a princezna říká: „Všichni se můžou dívat, stejně pod ty moje šaty neuviděj!“ A vzpomene si, že jsou na tom mnohem líp než královna s králem, které při svatební noci svlíkali do půl těla.

A šlechtic klečí u postele a pak jsou spolu, všichni se usmívají a on se směje. A najednou má černé vousy i vlasy a na chvíli se stal Bafometem. „Tak teď jsi První šlechtic ty!“ říká mu princezna.

A on už to taky ví a nějak zvlášť mu to nevadí „A kde že byla ta svatba?“ ptají se děti. „No v nebi,“ říká jim tatínek.