Sonety smrti

SONETY SMRTI

Sonet obav

Obáváš se čepele, zarývající se do Tvé žíly?

Obáváš se kulky, procházející Tvým spánkem?

Obáváš se jedu, jenž kroutí Tvé útroby?

Obáváš se oprátky, zadrhávající se okolo Tvého krku?

Neobávej se, příteli, stojíš jen tam, kde kdysi já sám jsem stál.

Sonet věků

Tato doba, tak beznadějně prázdná,

jak všechny minulé epochy,

nedává nic nové či čisté,

jen Smrti zjeví se nové kuplety.

Bylo to vždy, tak hluché a prázdné,

ty všechny předchozí věky,

nevzešlo nic- dobré či špatné,

jen Smrt pěla své staré kuplety.

Sonet okamžiku

Přerod žití v život věčný

změní jak prásknutí bičem

kulka, nůž, dýka či provaz starý,

když splyneme, snad, s vesmírem.

Temnota uzavře naši mysl

a my se znovu oddáme,

té mámivé, krásné a svůdné-

- Smrti, jíž zrozením patříme.

Sonet jednoduchosti

Žiješ- li, zemřeš,  jsi- li mrtvý, mrtvým zůstaneš.

Sonet bratrům

Po dobrém víně jsem opilý, ach bratře Františku

a po absinthu tak zasněný, ach bratře Karle

a po morfiu tak znavený, ach bratře Alane

a po lásce tak zoufalý, ach bratře Ludvíku.

Elixír mísený z vaší krve, bylo mi dáno kdysi ochutnat.

Zrcadlo prohlížet, hledat vaše tváře, v hodinách nočních

po balustrádách se závazanýma očima jít.

Koule křišťálové se v obavě jen ptát,

zda hejna havranů se budou stále smát.

Pak rituál tvořit a ženu jak jablko v ničící pěsti drtit.

Dovolte, bych představil Vám, svých slavnějších bratrů řad,

tu Villonův, Baudelairův, Poův, deSadův sbor,

bude jen Vám na dutý ohon z kočky hrát!

Sonet díků

Ach děkuji, děkuji Ti pokorně,ó Bože,

jenž zachoval jsi pro mě světa krásu.

Ach děkuji, děkuji Ti anděli svatý,

žes darovals mi: lásku, cit a zdraví.

Ach děkuji, děkuji Ti Panno Marie,

žes do srdce vetknulas mi bílé lilie.

Ach děkuji, děkuji Ti Kriste,

skrz Tvou lásku dojdu do ráje jistě.

Smím- li však v této podobě upřímný a smělý být,

pak musím sebe od Vás a Vašich skutků očistit.  

Sonet noci

Má lásko, má přítelkyně největší, jež radostí temnoty mě vždy potěšíš,

má něžná paní, jen Tobě mohu snad, básně v půlnočním čase psát. Má krásko, teď  Tebe smím se jen já dotýkat, jen Tobě na citaru hrát a tebe milovat. Má naděje, že nový úsvit snad, uvidí mé tělo v Tvém náručí vychládat...

Sonet vínu

Ta rudá krev hroznů teď po rtech stéká, jak libuji si v jejím obětí, svět odplouvá a chvíle štěstí, vypluje nad můj obzor šedivý. Vzpomínky na dětsví, otce a matku, teď cítím, že tam uvnitř netrpím. Bylo to jasné, prosté, jen sen- teď do reality hnusu jsem zas vyvržen!

Zrádné jsi víno, ty umělý ráji, že lžeš, že já jsem uměl kdysi milovat.

Tak rychle džbánek vyprázdnit, než přijde ráno, za Tvé lži, někdo bude bit...

Sonet přátelství   

Ach příteli, jak rád Tě vidím,

Tebe i celou Tvou rodinu,

však v dálce umíráček slyším,

jsi nositel mi cizích pocitů.

Ach příteli, Ty díš:

" Vidíš mou ženu, tu krásnou koketu?"

Vidím jen stáří a hromadu střepů

vyhaslou tvář a obludný ret.

Ta vlčice, jež měla ústa z perel,

teď šišlá mordou bez zubů.

"A co můj syn, právník bude dobrý?!"

Však spatřím jen, on otevírajíc hubu,

stane se lží otrokem.

Ohnutý hřbet a v oku tik,

to nebude právník, jen směšný tajtrdlík.

" A moje dcera, spanilé poupátko?"

Však pod slabým pozlátkem

vidím jen zmatené telátko.

Nesmělý pohled a v copy vlas

tak ta by měla v mužích zastavit čas?

No a můj přítel, tak jako dřív

zradil mě již a zradí zas

pro hrnec zlata a Jidášský post

kliď se pryč, lůzo, bylo Tě dost!

Sonet nevěry

Nevěrný noci s mou milou jsem, ta je mým i Vašim osudem. Znáte ji, však dovolte mi představit- to je Smrt, račte se řádně uklonit!