Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dá se naučit psát?

06. 10. 2003
7
0
3856
Autor
Vyjan

Tento text jsem přeložil z říjnového čísla internetového časopisu literaturkritik.de, jehož ústředním tématem je právě otázka vzniku díla a učení se spisovatelství. Jsou tam i další zajímavé texty, aspoň jeden ještě dodám. Diskuse vítána. Hýkání vtipálků už méně.

 

Školy psaní

 

O fenoménu dlouho zanedbávaném

 

Thomas Anz

 obrazek [C:/Dokumenty/Obrázky/Anz.jpg]

Tanci, hudbě, malování, všemu  se učí. A psaní?  Před více než dvěma sty lety  prosadila  genijní estetika ještě dnes rozšířenou představu, že umění psát se  nedá učit a naučit, neboť je výhradně  věcí  inspirace a nadání.  Následkem toho jsou dnes v Německu sice  prakticky orientované vysoké školy  pro hudbu, pro výtvarná umění, pro film a televizi a také pro novinářství, ale  ne pro literární slovesná umění, odhlédneme-li  od jediné výjimky v Lipsku.

Má generace byla k literární abstinenci  vychovávána už ve škole.  Jen v nižších třídách nám ještě dovolovali písemně vyprávět. Později jsme byli vyvoleni k vyšším cílům: tenkrát se tomu říkalo „úvahová stať“ a v tomto  útvaru se měl každý  osvědčit  coby začínající filosof. Nebo jako budoucí  literární vědec, bylo-li třeba interpretovat  básně.  Co je vyprávění, jak se vytváří napětí,  to vše byly dávno už jen teoretické problémy.

Pokud  někdo s literárními sklony došel  ještě  na univerzitu, zde z něho byly  nadobro vyhnány.  Jeden „Úvod  do literární vědy“ z roku 1977 lehce posměšným tónem referuje  o vzbouření  germanistického ústavu  düsseldorfské university. Tam totiž v roce 1971, tedy tři roky  po veřejném  vyhlášení „smrti krásné literatury“ přesto uvedlo  65%  nově přijatých studentů  jako důvod pro volbu  studijního oboru  svou vlastní literární produkci.  Takto nevědecké  představy měly  tenkrát o germanistice! Literární vědci dnes sice s oblibou žehrají na úpadek kultury psaní a řeči,  a to i u svých studentů, ale o cvičení schopností psát a hovořit nechtějí zpravidla slyšet. Umění  nebo technika interpretace textu se více či méně radikálně   odděluje od  vytváření vlastních textů.  Při studiu germanistiky je  nekonečná propast mezi analýzou  a vlastním psaním, ať už  jde o povídku, báseň, divadelní hru, scénář nebo jenom  pouhou recenzi. Psaní zůstává – jistěže  s odhlédnutím od psaní seminárních, magisterských  nebo doktorandských prací – soukromou zálibou, trpěnou s blahovolným úsměvem, avšak vykazovanou z území  vážného, tj. vědeckého   zájmu o literaturu.

Přitom  by mohlo  být  střídání požadavku  analýzy a vlastního psaní literárního textu docela  snadno možné. Nedávno  mi jeden  dvanáctiletý gymnazista vyprávěl, že se v hodině němčiny  učili, co je bajka, a pak měli doma sami za úkol  jednu napsat.  Několik bajek si přečetl, aby je dokázal napodobit, pak jednu napsal, měl z toho radost a jistě získal  hlubší náhled  do „textového útvaru“, než by bylo možno bez  vlastního pokusu  o psaní. Quod licet  bovi, non licet Jovi:  pro výuku  ve vyšších třídách či dokonce  na vysoké škole se už takové  metody nesluší.

Přitom bezpochyby nelze  podceňovat potřebu  dospělých lidí  literaturu nejen číst, nýbrž také ji sami psát. Komercializace  těchto potřeb prostřednictvím  dálkových kurzů už dávno započala. „Je vaším dávným přáním umět psát jako dobrý spisovatel?“  takovými větami lákají zájemce. Ti mezitím získávají  i na knižním trhu nabídky v takovém počtu, že  je lze sotva přehlédnout.  Kurzy psaní  dnes prožívají  konjunkturu. Odrazem toho má být  také výběr  hlavního tématu  v letošním říjnovém čísle  německého internetového časopisu literaturkritik.de.

Na začátek  uveďme pár připomínek. Potřeba literaturu nejen číst, ale také sám psát, našla v Německu své uplatnění  od sedmdesátých let v takzvaném „psacím hnutí“ (Schreibbewegung), v rozšíření  píšících skupin v psychoterapeutické praxi, na lidových univerzitách, univerzitních kroužcích a leckde jinde. Částečně  se orientuje  na americké  semináře tvůrčího psaní (creative writing), avšak zcela rozhodně se opírá také o posun tendencí v oblasti  publikované literatury. Nové „psací hnutí“  a „nová subjektivita“  v literatuře sedmdesátých let se objevily  v úzkém sepjetí a navzájem se ovlivnily. A oba fenomény opět  přímo korespondovaly  s tehdejším takzvaným „psychoboomem“, inflačním rozšířením nejpestřejší nabídky  k psychoterapeutické léčbě. Mnohé autobiografické příběhy nemocných od  často ještě mladých debutantů, ale i od některých starších spisovatelů (počínaje  Fritzem Zornem, trpícím rakovinou, přes anorektičku  Marii Erlenbergerovou až po alkoholika Ernsta Herhause) měly pro autory i čtenáře  terapeutickou funkci. Literární kritik  Reinhard  Baumgart to tenkrát shrnul slovy, že  tehdy se literární veřejnost  změnila ve velkou sebepoznávací skupinu. Témata dominující  v terapeutických skupinách se opravdu stala tématy  literatury nové subjektivity:  sny a fantazie, vlastní tělo, osobní zkušenosti s utrpením všeho druhu, zkušenosti s nemocí a smrtí,  zmařené lásky a rozchody, narušené vztahy s rodiči, především s otcem.

Nová subjektivita 70. let byla  častokrát  charakterizována  pozoruhodnou estetickou  nenáročností.  Bez estetických skrupulí se měl každý vyjádřit  co možná nejotevřeněji, nejpříměji, nejpoctivěji, „autenticky“, jak se s oblibou říkalo, aby byla  pro každého čtenáře (častokrát oslovovaného  důvěrným „ty“) srozumitelně podána výpověď o vlastním  vnitřním životě a osobním utrpení. Bernhard Vesper    nadšeně  vyhlašoval  zrušení diktátu umění: „Umí to každý, každý. Není již umělců!“ Pod vlivem hesla „Každý umí psát“, jež odhazuje zábrany,  se nacházely a stále ještě nacházejí  aktivity většiny skupin a  kroužků „psacího hnutí“ a právě v nich se zcela  cíleně   vyvinuly  tendence směřující k tomu, aby se  účastníci při psaní zbavili  všech skrupulí. Texty častokrát nevznikají doma, nýbrž v přítomnosti jiných a v omezeném čase na místě konání akce. Neexistuje  povinnost vlastní text předčítat. Žádoucím není  uzavřený, „hotový“ text, nýbrž text  improvizovaný, předběžný.

Na začátku osmdesátých let  se v publikované literatuře  houfně objevily  výrazně odmítavé hlasy vůči „nové subjektivitě“. Ta prý vyvolala, jak psali v roce 1982 ve svých kritikách   v časopisu „Tintenfisch“ Michael Krüger a Klaus Wagenbach,  namísto literatury  jen „poctivecký kýč“ (Ehrlichkeitskitsch). Botho Strauss hovořil ve svých kulturně kritických  prozaických črtách „Páry, chodci“ (Paare, Passanten, 1981) o inflačním používání bolestínských floskulí: „něco jako  hypochondrický displej“ prý provozuje  „reklamu na vlastní  zvýšenou citlivost“. Oproti literatuře publikované v sedmdesátých letech je literatura  let osmdesátých  charakterizována   narůstajícím  povědomím formy a nároky na uměleckost. V tom se opět  psací hnutí a současná literatura rozcházejí.

Ve starém psacím hnutí  se mnohokrát  objevovala programová lhostejnost  vůči veřejnosti vytvářené   knižním a časopiseckým trhem.  Adresáty  pisatelů  bylo třeba hledat ve „skupině“. Jakási rozšířená skupinová veřejnost byla nanejvýš  vytvářena formou „oběžníků“ (Rundbriefen). Kdekoli se psalo o praktikách  psacího hnutí, byl zájem kladen na  „literární pospolitost“, „skupinové procesy“, „společenství“  stejně smýšlejících, na „výměnu zkušeností“ a další dílčí dominanty podobného druhu. Literární kritika, která vznikla v Německu před více než dvěma staletími současně s etablováním knižního trhu, zde nebyla žádoucí. „V kritice textů jsme  maximálně zdrženliví,“  referoval  ještě v osmdesátých letech  jistý zkušený  didaktik literatury o „dílnách psaní“, jež vedl.

Scéna se mezitím změnila. V současných školách psaní  se do popředí dostaly  řemeslo a artificiálnost. O zkušenosti jde méně než o techniky. A kde se do popředí dostává   jazykový a literární um, má své místo také kritika. V dnešních seminářích tvůrčího psaní  se už  nehovoří    chápavě  o vlastních pocitech,  nýbrž  se s kritickou bezohledností mluví o zdaru či nezdaru literárního pokusu. A tyto nyní   mocněji než kdy jindy  vyhledávají veřejnost   - na internetu, avšak ještě lépe ve formě tištěné knihy, i kdyby měla být  vytvořena  jen metodou „publishing on demand“ a vydána  v některém se stále  se množících  nakladatelstvích, které  po autoru  žádají  hrazení nákladů.

I univerzity pomalu objevují, k čemu jsou školy psaní dobré. Dosud  se kromě  školy v Lipsku  pevně etablovaly také  školy  v Hildesheimu, v Marburku a rovněž v Mnichově.  Zřejmě je jen otázkou času, než se stanou pevnou součástí  literárněvědného studia.  Schopnost psát je totiž  od absolventů literárněvědných oborů ve všech profesních uplatněních  očekávána víc než cokoli jiného. Jistěže to nemusí být jen   básně, povídky a romány.  Současné školy psaní nabízení výuku téměř všemu:  psaní scénářů stejně  jako  reklamních „textů“,  tvorbě  titulků jakož i recenzí.

Ale právě tak to může být i literatura.  V roce 1863  Gustav Freytag  ve svém spisu  Technika dramatu (Technik des Dramas) zformuloval závazná pravidla  pro  klasické drama. A nyní tuto knihu nabízí   agilní  nakladatelství Plinke, protože i z ní se dá učit, jak si sám napsat vlastní divadelní hru.  Jde o „přepracované  nové vydání  zásadního díla pro  autory  divadelních a rozhlasových her, jakož i  scénáristy a romanopisce“.  Možná se zde také příště objeví kniha, která po dlouhou dobu byla   vysmívaným ztělesněním  školy psaní z barokních dob:  tedy „Poetický trychtýř/ německého umění  básnického a rýmovnického / bez potřeby latinského jazyka/ do šesti lekcí  načerpaná“  (Poetischer Trichter/ die teutsche Dicht- und Reimkunst/ ohne Behuf der lateinischen Sprache/ in VI Stunden einzugiessen)  od Georga Philippa Harsdörffera.   Tato učebnice  pro gymnazisty z poloviny 17. století by  jistě zasloužila rehabilitovat.


drfaust
30. 08. 2005
Dát tip
avi

pampelin
14. 12. 2003
Dát tip
Tip textu i Miroslawkovu odkazu.

Krel
23. 10. 2003
Dát tip
!*

Sargis
20. 10. 2003
Dát tip
Slušná diskuze... :)) Psát se dá naučit... do mě to nabušil táta, když mi bylo pět. :-) Teď vážně... Psaní je schopnost a té se dá vyučit, jsou-li jisté předpoklady. Třeba, histocký román těžko napíšete bez znalostí reálií... I když znám i takové, co to zkoušejí ;) Podívejte na Pratchetta, napsal 29 dílů Zeměplochy, ale "hoch literatura" to je teprve posledních pár dílů. Myslím to pochvalně. Z dobré srandy se stala dobrá literatura, dobré kolbiště pro osudy a charaktery. Literaturu chápu jako modelový život. Uvedu osoby a kulisy do souvislostí a nechám čtenáře, aby si z toho nabral, co uzná za vhodné. Literatura jsou pro mě "přírodně identické sociální zkušenosti". A to vrhání lidí a lidiček do soukolí psaní se dá vyučit. Zpětnou vazbou. I psaní má své nástroje, založené na psychice člověka a povaze jazyka, tak jako na hřebík jdu kladivem a na šrobek šraubecírem, tak i při popisu dramatické pasáže volím jiný nástroj než při seznamce s novou osobou. To se dá naučit. Snad se dá i naučit vychytávat podstatné od nepodstatného v realitě při její karamelizaci na text. Co se asi naučit nedá, to je sbírání nápadů. Tady jde jen o triky, jak je zachytit, ale nikdo se nenaučí je "vymýšlet", pěkně to popsal Bradbury v knize "Zen a umění psát". Tož tak.

StvN
20. 10. 2003
Dát tip
Tak abychom se pohnuli z místa. Co bude s tím kurzem? Žádný zatím neexistuje? Pak najděme někoho, kdo jej uspořádá. Na druhou stranu nemám ani tucha, kde někoho takového hledat, ale copak tady jsme někde na pískovišti?

Míro - je asi pravdou, že já mám ke škole (střední i základní) asi nebezpečně blíž než ty a asi i proto mě to trochu víc jímá...s tím, posledním, co si napsal už ale mohu (víceméně) souhlasit i já - hlavně ta aktualizace, ale obávám se - ať chceš nebo nechceš, taková škola nikdy nebude. Teď se podívám na toho Šaldu a tam to snad dopadne...

Miroslawek
18. 10. 2003
Dát tip
Swedish_Nigg: no s tou školou, jak se to vezme... je pravda že základní i střední, ba i vysokou mám již nějaký ten pátek za sebou... na druhou stranu - tatínek učitel, maminka učitelka, strýc učitel, teta učitelka, babička učitelka... mám pokračovat? Naštěstí sám učitel nejsem, protože jsem pochopil, že mé děti by již měly místo končetin ukazovátka, v lepším případě ploutvičky. A k tvým obavám... takové školy jsou...

asi se těbojím, jestli tvůj ... mě sledujou?! a ty škole, zeptám se jednohlesně - kde? (jen abych věděl)

Miroslawek
18. 10. 2003
Dát tip
SN: rodiče VŠB, strýc někde v Kralupech nad Vltavou, teta už neučí, babička zemřela...

Vyjan
17. 10. 2003
Dát tip
Podobného kurzu (spíš rychlokurzu) jsem se už účastnil - asi před půldruhým rokem. Byl to kurz pro učitele základních a středních škol a spočíval ve výuce metod, technik a v tvůrčích hrách. Bohužel byl příliš krátkodobý a vlastně se dotkl jen jediného problému: odstranění tvůrčích bariér a předsudků, uvolnění spontánní tvořivosti. Stimulování podnětů, jež se u nás běžně označují značně vágním termínem "inspirace" (někteří čarodějové a šarlatáni ji dokonce považují za jakousi božskou jiskru, polibek múzy, checheche!). Chybělo mi však bohužel to, co vím, že tvoří podstatu amerických kurzů psaní: tvoření příběhu, kompozice, vytváření napětí, gradace, dojetí, gagu. Tvorba sloganu. Ano, chyběla mi výuka té nejtvrdší KOMERCE, nejsprostšího ŘEMESLA. Jdu-li do kurzu tvůrčího psaní, pak nikoli proto, abych z něho vyšel jako promovaný joyce či rimbaudovský bakalář. Géniu se naučit nedá. Ale chtěl bych z takového kurzu vyjít jako vyučený povídkář, scénárista, veršotepec, dramatik - neoriginální, ale řemeslně mistrný. Kdybych toto naučené mistrovství pak spojil se svým talentem - stanu se umělcem. Talent dává dílu osobitost a jedinečnost - samotné dílo však vytváří řemeslo!!! A považuji za ostudnou nezodpovědnost, že je u nás umělecká literatura takřka výhradně produktem diletantů, ba co hůř - mnozí literáti si to ještě pochvalují. Svatá prostota!

Miroslawek
17. 10. 2003
Dát tip
Vyjane, promiň, vím, že ty jsi onu stať četl, ale ostatním spoludiskutujícím jistě nebude proti mysli a na škodu, dozvědí-li se, jak v tomto směru (řemeslo, učení se psát) smýšlel F. X. Šalda.

Míro: dík, že jsi naznačil něco o víc, dobře, já bych se přesto stále zúčastnit nechtěl, došla mi totiž ještě jedna věc: neumím si představit takového učitele: měl by sám umět psát, měl by být znalý a zralý literárních věd, měl by umět odříkat Ramajánu pozpátku a odprostřed k okrajům, měl by mít tohle všechno dohromady? - nikdy nebude takový UČITEL, a bylo-li by cílem onoho kurzu, co nejlepší psaní absolventa, tak nikdy se to nepovede - ten absolvent se zlepší (a třeba o hodně) pouze v tom, co mu učitel poskytne, ale v tom, co mu neposkytne se nezlepší (mám obavu, že naopak - zkusil jsi někdy poslouchat najednou dvě skladby, které miluješ? nikdy nezvládneš poslouchat oboje, vždycky se zaměříš na jednu a ani z té nemáš tolik, jako by si měl, kdyby tě druhá nerušila - doufám, že víš, co tím chci říct, - podle mě, ti výklad (tentokrát už v mono podobě) otevře své okno, ale to druhé zůstane zavřené. Další věc: dělí se tady spisovatelův/básníkův projev na dvě složky: Talent a technika, jistě, člověk se musí otáčet, ale řekl bych, že vedle těchto existuje ještě něco jako "přínos" (myšlenka, filosofie) - to není technika a není to ani talent, talent je umění zacházet s technikou - talent se vyučit nedá, to víme, technika do jisté míry ano a myšlenky? řekl bych že ne (a nebo do jisté míry ano, avšak pak jedině neoriginální). To už jsou dvě věci, které jsou výrazně odpoutány od metod - čili vyučování (školství) - tím jsem se dostal k té "tereziánské doktríně", to také víme, co ale se zbytkem?, a navíc bychom neměli pominout, že mohou existovat další a další síly, které na dobré dílo působí, a takto, kdyby se pokračovalo do důsledku, by se podle mého došlo k tomu, že tvorba z per vyškolenců by byla značně sterilní a vyškolená asi jako plemeno zlatého ... Myslím, že taková škola by byla zbytečná, obzvlášť pro mladé, kteří (a já jsem mladý) nepochybně tíhnou (ať si namlouvají, co chtějí) k přejímání cizích názorů - myšlenek - technik - i talentu !!! (samozřejmě, že to už není ani talent ani nic, když se to přežene) možná že to může mít smysl pro někoho, kdo již nalezl přirozenou (tedy vlastní) cestou svůj styl a chce se jen dobrat dál, jelikož cítí, že se jeho dílo posouvá do stereotypu - a onen jedninec by pak měl mít takovou dávku nezávislosti, aby to, co přijal, nepřejal, ale aby to navázal na předchozí a nepiště mi, že špatně argumentuju, píšu, co mě napadá a nedělám si osnovu ani okraje pokud možno zkuste mi odpovědět na toho Učitele a na to jak "implantovat" myšlenky a to ostatní do hlavy začínajícího literáta, aniž byste narušili jeho přirozený sexuální vývoj, díky

Vyjan
17. 10. 2003
Dát tip
Sw.Niggu: Naopak si myslím, že by učitel měl být naprostý rutinér, autor televizních scénářů, sešitových románů. Může být i umělcem, ale pak musí své umělecké střevo držet na uzdě, aby učil a neexhiboval! Věř mi, vím, o čem mluvím, sám jsem učitel češtiny, tedy i slohu, pokušení exhibicionismu je pekelné.

Miroslawek
17. 10. 2003
Dát tip
Swedish_Nigg: On teda na mnohé odpovídá ten Šalda a proto jsem sem ten odkaz i umístil, nicméně... Představa učitele, jako literárního polihystora je skutečně blud... avšak obávám se, že tvůj... to přece není vůbec nutné... není přece třeba, aby učitel znal Ramájanu pozpátku a uměl vzbuzen o půlnoci vyjmenovat všechny sexuální partnerky S. K. Neumanna... pořád zaměňuješ kvantitativní popisné vědomosti za poznání principů, znalosti, jak věci fungují. Navíc, opravdu kupříkladu v matematice potřebuješ při výuce integrálů spočítat všechny příklady, které byly kdy vymyšleny? Nikoliv... potřebuješ znát jen typové příklady... a k tomu, abys spočítal pro sebe potřebné praktické aplikace, z nich potřebuješ jen ty užitečné. Samozřejmě někomu, kdo nepochopí princip integrálu, je nutno namemorovat se všechny příklady ze skript, aby jak cvičená opička předvedl u zkoušky svá čísla... ale, jak se jistě shodneme, takový člověk ve skutečnosti nic z toho, co by měl, neumí... a tudíž také asi není účelem předávat ve škole tvůrčího psaní takové informace způsobem, který podsouváš... skutečný básník není cvičená opička... a je-li, není básník. Básník ví a vidí... a jde svou cestou... ale jde jí také a právě proto, že ví a vidí. "tvorba z per vyškolenců by byla značně sterilní a vyškolená asi jako plemeno zlatého"... to je další hojná a obvyklá utkvělá představa... která úzce souvisí s tím, co píšeš dále a onen jedninec by pak měl mít takovou dávku nezávislosti, aby to, co přijal, nepřejal, ale aby to navázal na předchozí s čímž se dá jistě souhlasit. Pak se tedy zeptám na několik prostých otázek: - jak asi "naváže na předchozí" člověk, který ono předchozí nezná? - jak si někdo nalezne "přirozenou cestou svůj styl", když neznaje stylů ostatních v drtivé většině jen vymyslí, již vymyšlené? Víš kolikrát se mi stane, že svůj geniální a jedinečný nápad najdu po nějaké době v 60 let starém cizím textu? A to mi jistě snahu o originalitu neupřeš ;o))) Právě to, že člověk bude ony techniky, postupy a zákonitosti znát mu umožní je modifikovat, měnit, překračovat a vymýšlet něco nově. Principem tvorby poezie totiž není ve slepém dodržování věcí již užitých a vžitých (a v tom se asi shodujeme), ale v tzv. aktualizaci (no, pravda je na to i vžitý teoretický pojem už déle než sto let ;o) ... to znamená popření či změnu, obměnu, vtištění nové tváře... ale není mi jasné, jak bys to chtěl realizovat, pokud nevíš, co aktualizovat. To je jako kdyby sis myslel, že vynalezneš rovnou proudový motor s vědomostmi Jamese Watta.... v lepším případě postavíš akorát primitivní parní mašinku, která by byla jistě krásnou a rozkošnou, kdyby vznikla ve své době... aby fandové historických kousků mohli obdivovat, jak už tehdy a jaké to bylo... BYLO... dělat něco, co bylo a tvářit se, že to je... je kopie, falfizikace, reprodukce... a není důležité, že to nevíš... nevědomost sice hříchu nečiní, nicméně počítá se jen výsledek, tak jako ve fotbale góly. Grafomani a epigoni byli, jsou a budou. Ovšem myslím, že v době, kdy Mukařovský jen tak na úvod a mezi řečí napsal (cituji z paměti, takže asi nepřesně) "dnes, kdy každý septimán na první pohled rozezná verše Julia Zeyera od veršů Březinových" byla i úroveň té nejlepší tvorby někde jinde než v současnosti... ukaž mi dnes takového gymnazistu, který od pasu supermaním pohledem rozezná ne-li Březinu od Zeyera, tak třeba současnějšího Mikuláška od Skácela... dnes je, řekl bych, rád, když rozezná ypsilon od měkkého i... a nemluvě o školním vzdělání... viděl jsi někdy seznam četby takového Wolkera nebo Ortena? Já ano. A právě i proto byli dobří. Nikdo netvrdí, že se nemůžeš z literatury vzdělávat sám... ale ve škole či kurzu je ve výuce určitý systém a jistá ucelenost... a idea, že předáním nějakých vědomostí bude narušen básníkův "přirozený vývoj" je věru hodna tmářství katů Girodana Bruna a placaté zeměkoule. To je člověk nesvéprávný a bez vlastní vůle? Že znalost ohrožuje víc než nevědomost, a že poznatek poskvrňuje její panenskou čistotu? Připusťme, že nao... pak ovšem dočkat se od takového člověka dobré básně rovná se zázraku srovnatelneho s neposkvrněným početím.

Miroslawek
17. 10. 2003
Dát tip
oprava v posledním odstavci... Giordana Bruna... a připusťme, že ano

dobře as imáš pravdu, ale stejně "uzavření" (je to schválně nadsazené) by mohlo přinést "odloučení" od života, jako se to stává některým "profesionálům" (a to nám říkali už na střední) samosebou, že talent bez techniky a naopak se neobejde, ale ta technika přeci není šablona!!! technika psát se nedá učit jinak než psaním (a kvůli tomu nemusím chodit do školy, abych psal), čtením (-II-) a hlavně uvažováním o tom, co jsem napsal a také konfrontací se čtenářovým postojem - bojím se, že na ŠKOLE by člověk byl obklopen tolika dojmy a názory, že by přišel o ten svůj vlastní (tím nechci říkat, že by se měl zase absolutně uzavírat - viz profesionálové) - prostě mě osobně vyhovuje, že na ŠKOLU nechodím a nechtěl bych za žádnou cenu prostě jiný názor, ale zeptám se tě - chtěl bys ty chodit na takovou školu? (já tě neznám, Vyjane, ale myslím si, že ne)

drfaust
16. 10. 2003
Dát tip
Míra: Sochař:)) V tom Mukařovským, kterého jsem minulý týden dočetl, je právě tohle přirovnání - rozvádí to tam moc pěkne (až mě v jednu chvíli napadlo to sem přepsat...) ...sem se na to pak vykašlal. Srovnání s hudebním interpretem není uplně přesné... právě proto, že jde o interpreta (a tím samozřejmě neupírám osobitost, například Glen Gould je stoprocentně nezaměnitelný třeba s Rubinsteinem)...

Miroslawek
16. 10. 2003
Dát tip
Swedish_Nigg: aniž bych ti chtěl brát tvůj vnitřní pocit a vztah k předmětu diskuze, myslím, že při argumentaci směšuješ a pleteš si hned několik věcí: - obecně špatnou zkušenost s petrifikovaným tereziánským systémem našeho školství přenášíš na kurzy tvůrčího psaní, které dle mého už ze svého principu musí fungovat jinak. Zřejmě také i proto byly spolu s dalšími podobnými záležitostmi nezapadající do koncepce kvantitativní paměťové mumifikace údajů nejen z našeho vzdělávacího systému vytěsněny. - kurz, škola tvůrčího psaní ti ukáže možné metody a techniky výstavby textu a přinese vlastní praktickou zkušenost s jejich využitím při psaní... nic víc, nic méně... nezaměňovat s bohemistikou a jinými obdobnými obory, kde jde o sumarizaci poznání jazyka či jinak v nadsázce o určitý "dějepis" poznatků literární vědy, případně o analytický pohled na konfrontaci jednotlivých názorových škol z hlediska nejrůznějších (a pro mnohé laiky někdy až komických) aspektů hotové, a tedy z hlediska kreativního již mrtvé tvorby. Tam se skutečně psát nikdo neučí a také nenaučí (resp. jako vedlejší efekt možná, ale není to účelem studia) a myslím, že se toho příspěvek hned na svém začátku významně dotknul. - technika zcela jistě není šablona... je to nástroj... stejně jako když sochaři používají dláto, nebrání jim tento fakt individuálně tvořit jinak a dle svého. Nevím, jak Vyjan, ale pro mne by bylo jistě zajímavé zúčastnit se takového kurzu, případně i delšího vzdělávacího procesu, přestože většiny poznatků můžeme samozřejmě nabýt i jinak... ovšem, jen pokud se s nimi nemineme... to je jedno z nebezpečí izolovaných cest samouka a škol života.... stejně jako nutnost pracně prošlapávat stezky v místech, kudy pro jiné vedou již čtyřproudové dálnice. Ne, že by pracnost byla na závadu, takto získané poznání je "uvědomělejší" než to vyčtené, nicméně zdroje sil i času jsou omezené a není radno je vyčerpávat hned na začátku a tam, kde není třeba. A ještě... rozumím, co chceš říci, ovšem pokud máš pocit, že bys v konfrontaci s množstvím názorů přišel o ty vlastní, pak žádné vlastní názory nemáš. drfaust: černý humor je jako černý kašel... nakažlivý až k smrti ;o)

StvN
16. 10. 2003
Dát tip
Stále se učíme. Je zhola nemožné zavřít se po absolvování první třídy základní školy s vědomím, že znám tvořit slova, někam do jeskyně a napsat dílo. Kurz tvůrčího psaní by mě osobně velice pomohl. Vyjasnil bych si spostu věcí, urovnal poznatky sebrané pozorováním, formuloval. Takže souhlas s Vyjanem. Především je potřeba touha.

Vyjan
15. 10. 2003
Dát tip
Učit se hrát na klavír není hrát na klavír? Učit se tančit není tančit? Učit se malovat není malovat? Škola tvůrčího psaní ti nedá talent, ale naučí dokonalému řemeslu, tvorbě to poskytne nové potence. Kdo víc umí, má více možností rozvinout svůj talent. Hlasy o nenaučitelnosti psaní jsou alibistické kydy. Psát se dá naučit - k tomu, abych psal scénáře k sitkomu nepotřebuji talent, jen rutinu. Talent je mi na nic, když neovládám techniku. Ba naopak musím říct, že kdo má talent a nerozvíjí techniku, trestuhodně svůj talent zakopává. Také muzikant přece pořád cvičí, cvičí, cvičí - je to snad znakem jeho netalentovanosti?

malykuba01
15. 10. 2003
Dát tip
souhlas s vyjanem

Miroslawek
15. 10. 2003
Dát tip
Vyjan: nezbývá než podepsat... i když raději mám přirovnání k sochaři nebo malíři... protože onen denodenně cvičící muzikant, třebas houslista je reprodukční umělec, ta kreativita je trochu jinde... ovšem takový hudební skladatel... to je naopak asi zase nejblíž ;o)

myslím, že bych nechtěl do "tvůrčí" školy nastoupit, protože už proto, že bych tolik očekával, protože proto by mi ta škola nemohla dát víc v tomhle směru - učit se tvořit, není tvořit, učit se mluvit, není mluvit, učit se vidět, není vidět (a proč slepec vidí? protože neslepec umí zavřít oči( - samozřejmě, snad všechno by mohlo zrelativizováno a to nechci, rpostě nesouhlasím s tvůrčími školami pro výše zmíněné atd. (možná by mě ale zajímalo něco konkrétnějšího - a to jak to udělat?) - neumím si to představit

Yfča
13. 10. 2003
Dát tip
Tam, kde chybí talent, ani sebelepší škola příliš nepomůže... ;o)

drfaust
13. 10. 2003
Dát tip
Škola sama o sobě nepomůže nikdy a nikomu, ale vytrvalost a píle. Talent je věc... druhotná.

Vyjan
13. 10. 2003
Dát tip
Yfča: O své talentovanosti může být přesvědčen každý debil. Čím větší debil, tím větší přesvědčení, protože ke skepsi nemá inteligenci. Simulovat dobrý prospěch v tvůrčí škole je už horší. Zdůrazňuji: v tvůrčí škole. Ne v nalejvárně vodnatých debilních hlav, jež v naší zemi plní úlohu školství. Všem: děkuji za diskusi.

Andulka
13. 10. 2003
Dát tip
WOW!!! ..pro bylo k Vyjanove praci!* Jinak s psanim je to jako ze spivanim. Do urciteho stupne se naucit da, jenze ten stupen je jiny pro kazdeho znas. Napriklad ja zpivam fdesne falesne, ale pod soukromou profesorkou jsem se naucila zpivat alespon jednu pisen perfektne.....Fakt, krasne...a tak rekneme, ze ted umime zpivat obe, ale ona je operni pevkyne...a ja jenom tu jednu jedinou pisnicku......:-)

malykuba01
13. 10. 2003
Dát tip
souhlasím s Miroslawkem, navíc si myslím, že jím docela nenápadně zmíněná jistá kombinace životního poznání, utrpení a zkušeností bývá právě oním nezbytným katalyzátorem, odpalovačem hledání té skryté a (někdy) objevované první úrovně

Paranoicus
12. 10. 2003
Dát tip
Nerad bych se dočkal doby, kdy autor bude muset prokázat svou způsobilost nějakým vysvědčením, diplomem a referencemi, než se nějaký redaktor vůbec pustí do čtení ...

Dash_707
07. 10. 2003
Dát tip
Dobře vypolstrované, lehce čitelné - leč, psát se dá naučit v první třídě, tvořit v literární savaně ostrůvky šťavnaté flóry již nikoliv. S tím se člověk rodí a buduje na fundamentu získaných schopností z genetického rohu hojnosti. Ale to je na dlouhotrvající diskusi, kterých jsem absolvoval v přednáškách literární vědy přehršel a dospěl vždy po složitých meandrech úvah k stejnému resumé: "...kde nic není, ani smrt nebere". :o)

Miroslawek
06. 10. 2003
Dát tip
Hezký počin. Pokud mám název brát jako otázku, soudím, že psát (ve smyslu umělecké - literární tvorby) se lze naučit.... alespoň do značné míry... a vlastně vždy je to výsledkem učení... byť ne nutně univerzit či kurzů, ap... nebo otázkou vědomého úsilí. Člověk vstřebává četbou i každým vlastním pokusem. Kromě toho se mi ovšem zdá, že je třeba mít v sobě potřebu tak činit a také základ schopnosti určitého způsobu vidění světa... Šalda označoval básníky jako lidi vidoucí... a dokonce v osobách autorů rozlišoval dvě polohy básníka a umělce... Když už jsem se dotknul Šaldy, třeba takový Schiller byl podle něj jako básník prostřední až slabý, ovšem umělec na svou dobu výnikající. Oné druhé poloze se dle mého lze naučit, tu první lze objevit a odkrýt, ale zřejmě musí tam někde být... takříkajíc od přirození. Možná je to v každém, ale jen někomu se podaří to v sobě obnažit nebo to vyžaduje určitou kombinaci životnícho poznání a zkušeností, utrpení, nevím. Rozhodně je škoda úpadku obecného vzdělání v tomto směru.

drfaust
06. 10. 2003
Dát tip
Naučit psát, objevit život - řeč. Básnicky bydlí člkověk. :)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru