Abri dlouhonohý (1. část)

Abri seděl na své oblíbené mýtince s malým jezírkem a smuteční vrbou, jejíž větve se skláněly téměř až ke křišťálově čisté hladině, kterou za větru líně olizovaly. Zapadající slunce se odráželo na jeho bledé pleti, barvilo vše krásně doruda a Odráželo se v podzimních korunách dubů stojících na kraji paloučku, kde hopsali malí ptáčci. U Abriho bledých bosých nohou ležel jeho oblíbený srnec a líně ujídal bobulí z jeho natažené dlaně.

Idylku podzimního soumraku však náhle vyrušilo cosi cizího. Ptáci náhle vzlétli ze stromů, srnec se zvedl, zavětřil a odběhl někam pryč. Abri vyskočil na nohy a pro všechny případy zvedl svůj luk až doposud opřený o vrbu. Myslel si, že to bude jen nějaký dřevorubec co zašel dál do lesa a vyplašil ptáky nezvyklé na přítomnost jiných lidí než jeho. Když ale ze vzdálenějšího konce paloučku vystoupily čtyři drobné pohublé postavy s vrásčitou nazelenalou kůží a začali se na něj odporně šklebit, Abri hned poznal, že je zle. Tohle byli skřeti - stvůry o kterých mu matka (v chvilkovém dobrém rozmaru) povídala.

Abri rozhodil ruce v mírumilovném gestu vyjadřujícím že nestojí o to, aby bylo někomu ublíženo (natož pak jemu), avšak skřeti na to reagovali pouze tím, že si vyměnili pobavené pohledy a rozeběhli se na něj.

„Utíkat!“ Pomyslel si. „To je jediná možnost.“

Na nic nečekal a vyběhl. Přestože byl bosý, dokázal běžet celkem rychle. Navíc měl výhodu znalosti terénu a tak už to vypadalo, že to skřeti vzdají a on se bude moci lépe připravit. Bohužel se jeho dech začal zrychlovat a chabé tělo si žádalo pauzu. Dokázal se přemoci ještě na chvíli.

Snad uběhl ještě dalších sto metrů potůčkem, ale pak ztratil všechny iluze o svých možnostech a otočil se k nejbližšímu skřetu se založeným šípem. Ten rozzuřeně klopýtal potůčkem tak jako jeho kolegové za ním a vůbec nečekal, že by ten vysoký bledý tvor ještě před chvílí tak urputile utíkající kamkoliv pryč mohl klást nějaký odpor. Trošku zaváhal a bíle opeřený šíp se mu zabodl do hrudi. Zranění bylo smrtelné a potůčkem se začala rozlévat temně rudá krev.

Tři zbylí skřeti nebyli smrtí svého druha nijak vyvedeni z míry a běželi dál s ústy rozevřenými ve válečném pokřiku tak, že jim byly vidět jejich přerostlé nažloutlé tesáky. Abri vystřelil další šíp. Nejbližší ze skřetů uskočil do pichlavého křoví a odkryl tak svého nic netušícího kolegu, který se svalil se šípem zabodnutým v rameni. Abri chtěl založit třetí šíp, ale vzdálenost již byla příliš krátká a tak se raději zase obrátil na útěk. Po chvíli se potůček začal rozšiřovat. Když dobíhali k vodopádu ve kterém Abri viděl svou spásu, míhaly se již skřetí šavle jen pár centimetrů za jeho zády. Abri skočil do vodopádu tak jako již několikrát předtím. Věděl, jak vyplavat z proudu vířícího pod hladinou.