Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Abri dlouhonohý (1. část)

07. 10. 2003
1
0
2218
Autor
Mírotvůrce

Abri byl vždycky trochu odlišný od ostatních. Byl albín a ještě k tomu nalezenec. Na jeho vyzáblém vysokém těle byla alabastrově bílá kůže tenká jako pergamen. Jeho dlouhé bílé vlasy mu vždy slplívaly na záda bez jakéhokoliv ladu. Když byl ještě dítě, ostatní chlapci z vesnice si s ním nehráli. Spíš jej šikanovali a posmívali se mu. Nejspíš proto, že se jej báli. Nikdo z nich nikdy nevydržel dívat se do jeho krvavě rudých očí. Ani když vyrostl, příliš se neuplatnil. Byl příliš slabý na práce v lese a unavoval se příliš rychle než aby mohl výrazně pomáhat na poli. Rád se proto sám procházel hlouběji v lese, kde se snažil pochopit řeč přírody. Brzy věděl, kde najít výživné bobule nebo jak žít v souladu se zvěří tak, aby si navzájem neubližovali a nevadili. V lese trávil spoustu času a lidem z vesnice se stále více vzdaloval. Po smrti jeho matky, kterou přetrpěl s klidem přímo úměrným nenávisti, kterou k němu chovala, jej ve vesnici nic nedrželo a tak vzal svůj luk a ztratil se lidem z očí. Kdyby se v jeho lese neutábořily skřetí armády, spousta skutků ať už dobrých nebo zlých by zůstalo nevykonáno. A také by nebylo o čem vyprávět.

 

Abri seděl na své oblíbené mýtince s malým jezírkem a smuteční vrbou, jejíž větve se skláněly téměř až ke křišťálově čisté hladině, kterou za větru líně olizovaly. Zapadající slunce se odráželo na jeho bledé pleti, barvilo vše krásně doruda a Odráželo se v podzimních korunách dubů stojících na kraji paloučku, kde hopsali malí ptáčci. U Abriho bledých bosých nohou ležel jeho oblíbený srnec a líně ujídal bobulí z jeho natažené dlaně.

Idylku podzimního soumraku však náhle vyrušilo cosi cizího. Ptáci náhle vzlétli ze stromů, srnec se zvedl, zavětřil a odběhl někam pryč. Abri vyskočil na nohy a pro všechny případy zvedl svůj luk až doposud opřený o vrbu. Myslel si, že to bude jen nějaký dřevorubec co zašel dál do lesa a vyplašil ptáky nezvyklé na přítomnost jiných lidí než jeho. Když ale ze vzdálenějšího konce paloučku vystoupily čtyři drobné pohublé postavy s vrásčitou nazelenalou kůží a začali se na něj odporně šklebit, Abri hned poznal, že je zle. Tohle byli skřeti - stvůry o kterých mu matka (v chvilkovém dobrém rozmaru) povídala.

Abri rozhodil ruce v mírumilovném gestu vyjadřujícím že nestojí o to, aby bylo někomu ublíženo (natož pak jemu), avšak skřeti na to reagovali pouze tím, že si vyměnili pobavené pohledy a rozeběhli se na něj.

„Utíkat!“ Pomyslel si. „To je jediná možnost.“

Na nic nečekal a vyběhl. Přestože byl bosý, dokázal běžet celkem rychle. Navíc měl výhodu znalosti terénu a tak už to vypadalo, že to skřeti vzdají a on se bude moci lépe připravit. Bohužel se jeho dech začal zrychlovat a chabé tělo si žádalo pauzu. Dokázal se přemoci ještě na chvíli.

Snad uběhl ještě dalších sto metrů potůčkem, ale pak ztratil všechny iluze o svých možnostech a otočil se k nejbližšímu skřetu se založeným šípem. Ten rozzuřeně klopýtal potůčkem tak jako jeho kolegové za ním a vůbec nečekal, že by ten vysoký bledý tvor ještě před chvílí tak urputile utíkající kamkoliv pryč mohl klást nějaký odpor. Trošku zaváhal a bíle opeřený šíp se mu zabodl do hrudi. Zranění bylo smrtelné a potůčkem se začala rozlévat temně rudá krev.

Tři zbylí skřeti nebyli smrtí svého druha nijak vyvedeni z míry a běželi dál s ústy rozevřenými ve válečném pokřiku tak, že jim byly vidět jejich přerostlé nažloutlé tesáky. Abri vystřelil další šíp. Nejbližší ze skřetů uskočil do pichlavého křoví a odkryl tak svého nic netušícího kolegu, který se svalil se šípem zabodnutým v rameni. Abri chtěl založit třetí šíp, ale vzdálenost již byla příliš krátká a tak se raději zase obrátil na útěk. Po chvíli se potůček začal rozšiřovat. Když dobíhali k vodopádu ve kterém Abri viděl svou spásu, míhaly se již skřetí šavle jen pár centimetrů za jeho zády. Abri skočil do vodopádu tak jako již několikrát předtím. Věděl, jak vyplavat z proudu vířícího pod hladinou.

Když se vynořil nad hladinu, zděsil se. Na krajích menšího jezera pod vodopádem se sbíhaly desítky skřetů…
Je to dobré

Dolente
24. 05. 2004
Dát tip
kvííík, hupkydupky na druhou část :o)

johanne
11. 03. 2004
Dát tip
je to fajn, drd jde sic trochu mimo mne, ale líbí se mi to :D

Indoran
07. 12. 2003
Dát tip
O nic lepší, než moje povídky, které tu uveřejňuju..

Seregil
24. 10. 2003
Dát tip
Velmi dobré... už se těším na další...

StvN
08. 10. 2003
Dát tip
Uvidíme, co bude dál.

Tohle je můj první pokus o delší povídku, která není založená na pointě. Je inspirována DrD. je to tady. Rozdrťe mě, zničte mě a napište mi přímo do očí, že jsem měl zůstat u svých krátkých povídek založených na pointě. Stejně napíšu druhej díl. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co proti tomu můžete dělat. PS: Omlouvám se za tenhle podivný dodatek všem, kterým by jen trochu vadil. Mír s vámi.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru