OSAMĚLÍ

Jsem osamělá, ředkev ve skleníku citů.

Hýčkáš mě sluncem, polibky duše plivu

Co děláš ty? Soptíš? Ne! Ty lžeš mi – jsi tu

Zrnko hlíny, osciluješ v hebkém tklivu

Třeba jen zrnko zájmu projev! Znáš mě? Mé jméno?

Víš, kdy se směju? Kdy sním o životě spáčů

věčných. Neboj se pravdy, řekni, chrysantémo,

proč v kruhu, nad sebou, nad tebou pláču

Si hrají s maskou lhostejností, co věstí

Jsme osamělí. Lidé na nás zapomenou.

Pro výstrahu je mazlivě pohladím – pěstí

Pokrytce z přísných říší omezení

Ze světa prázdných růží, kde nic víc není…