Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dům spočinutí

11. 10. 2003
6
0
1666
Autor
Matylda

Poslední dobou jsme konfrontování s otázkou euthanazie. Zde je povídka na toto téma. Matylda

Dům spočinutí.

 

Michal postavil na stůl dva hrnky s čajem.

“Sladíš?”

“Ne. Anebo ano, dnes si vlastně už osladit můžu,”usmál se Petr a podíval se na Michala způsobem, jaký u něj neznal. Vypadal velice spokojeně a uvolněně, jako by všechny starosti zmizely.

“Přišel jsem ti říct, že jsem si všechny svoje věci dal do pořádku a jsem najednou úplně jiný člověk,” pokračoval spokojeně Petr.

“Co tak najednou?” zajímal se Michal.

Znal Petra dlouho, skoro 20 let. Michal studoval gympl a Petr se učil na údržbáře. Jeho rodiče s ním měli ale jiné plány. Zvlášť matka chtěla mít ze syna úspěšného když už ne vysokoškoláka, tak alespoň maturanta. Učňák horko těžko dokončil a pak se hned odstěhoval ke své těhotné dívce do garsonky po její babičce. Začal se stýkat s lidmi od divadla a pracovat jako kulisák. Peněz nebylo nazbyt a soužití dvou lidí s malým dítětem v jedné malé místnosti se nepodobalo romantické lásce, jakou si spolu vysnili. Přinášelo každodenní rozbroje, od kterých Petr utíkal do divadla a pak do hospody.

Rodiče se mu snažili pomáhat. On jejich pomoc přijal, jen když nebylo zbytí. Zvlášť otec mu dával vždy najevo, že je budižkničemu a není schopen se sám o sebe postarat. Chtěl synovi vycházet vstříc, ale neměl ten dar empatie a vřelosti, aby svou pomoc dával bez výčitek a jen z čistým úmyslem přispět, bez mentorování a ponižování. Matka nevyčítala, jen neustále naříkala, že si nedovede představit, jak ten svůj život povede a jak jednou zabezpečí rodinu. Petr viděl rodiče rád, ale jejich chování mu bránilo si jim o cokoliv říct a také jejich pomoc přijímal s rozpaky. Otec se s vypracoval na úspěšného obchodníka a matka zůstala v domácnosti.

Lenka, Petrova dívka si našla staršího muže, který vypadal, že se o ní postará a Petra vyhodila. Ne ve zlém. Jen ryze pragmaticky. Garsonku prodala a odstěhovala se i s dítětem do jiného města.

“Malou můžeš vidět, kdy budeš chtít,” řekla mu, když se s ním loučila. “Ale zavolej předem a přijeď střízlivý.”

Petr měl období, kdy se zapřel a “něco se sebou dělal” a pak ta podstatně delší, kdy jen přežíval.

Michal se s ním celá ta léta s přestávkami vídal, někdy s ním po divadle zašel i na “jedno”, které se u Petra protáhlo často až do ranních hodin. Petr mu vykládal, jak se jednou stane uznávaným autorem her, nejen místním divadle, ale i v hlavním městě, ne-li na Broadway. Neustále se potýkal s rozporuplným vztahem k ženám a ke smyslu života jako takovému. Michal s ním rád probíral filozofické nadhledy, ale měl pocit, že se mu v určitých chvílích ztrácí v končinách, kam nikdo není schopen dohlédnout.

“Někdy se mi zdá, že patříš do jiného světa Peťo....,” řekl mu mockrát.

Petr si klidně míchal lžičkou čaj, pozoroval Michala a počkal, až se pohodlně uvelebí v křesle.

“Mám k tobě prosbu.”

Položil na stůl velkou tlustou obálku.

“Nebudu kolem toho chodit, jako kolem horké kaše. Jsi jeden z mála kamarádů, kteří mě berou jakej jsem. A taky jsi odborník, když už jsi studoval i psychologii....”

Michal byl zvědavý. Čekal, že Petr přijde zase s nějakou úchvatnou myšlenku, kterou později utopí v kalu všedních starostí o zabezpečení pouhého fyzického přežití, ale teď to bylo něco jiného.

“ Tohle je má závěť. Moc toho tady nenechám, ale něco přece a nechci aby si zvlášť naši a Lenka mysleli, že jsem se na všechno vykašlal a neudělal si pořádek, když už tady nechci být.”

???

Nenechal Michala cokoliv povědět a pohybem ruky mu naznačil, že si nepřeje být přerušován.

“Odcházím do “Domu spočinutí”. Je to mé naprosto upřímné rozhodnutí a nepřeji si, abys mi to rozmlouval. A jak tě znám, tak to od tebe ani nehrozí, protože jsme se o podobných věcech tisíckrát bavili a vím, jak se na tyhle věci díváš.”

Michal se jen na okamžik zarazil, ale pak si vybavil, že v diskusi o zřízení “Domu spočinutí” byl jeho zastáncem. Petr je ale první, zdravý a mladý člověk, a jeho kamarád, který chce služby DOMU, kterou mu společnost ze zákona umožňuje, využít.

 

Myšlenka na zřízení “Domu spočinutí” visela ve vzduchu dlouhou dobu a vedly se kolem ní vášnivé diskuse ve vládě i ve všech sdělovacích prostředcích. Euthanasie byla již řadu let uzákoněna. Před časem přišlo pár odborníků s myšlenkou na zřízení zařízení, kam by se lidé, kteří se chtějí rozloučit se životem mohli obrátit a zde pohodlně a podle svých představ život ukončit. A nejen ti smrtelně nemocní a beznadějně nevyléčitelní, ale každý, kdo po zralé úvaze usoudí, že chce odejít do jiné dimenze a život zde ho už netěší a nemá sobě ani druhým cokoliv uspokojivého přinést.

Konečné rozhodnutí o zřízení DOMU padlo těsnou většinou, kdy se na stranu jeho zastánců přidalo i mínění veřejnosti, že nechtějí, aby jim sebevrazi skákali z mostů a vyhazovali do povětří domy, kvůli úniku plynu....

Poslanec Vrátil ve své sugestivní obhajobě návrhu zákona v parlamentu, líčil příhody lidí, kteří chtěli ukončit svůj život a společnost jim to neumožnila. Svým počínáním, často ohrozili i životy jiných lidí, kteří rozhodně neměli v úmyslu tento svět ještě opustit. Navíc byli sužováni strachem, zda-li se jim sebevražda povede, zda-li nebudou předčasně někým odříznuti od provazu, dopraveni do nemocnice za účelem propláchnutí žaludku nebo zašití přeřezaného zápěstí atd...

“Jací by tito lidé měli hezký pocit, že se jim i jejich ostatkům dostalo patřičné péče, kdyby nemuseli volit takové drastické metody odchodu ze života a zatěžovat tak své blízké i okolí, už jen pouhým objevením zbytků jejich tělesné schránky...” “....samozřejmě, neubráníme se části exhibicionistů mezi sebevrahy, kteří chtějí, aby je někdo takto nalezl, ale těch je menšina a nelze proto odpírat možnost odejití do DOMU většině těch spořádaných.”

Zákon byl schválen a zanedlouho byl ze starého domova důchodců v krásném prostředí bývalého venkovského šlechtického sídla zřízen “Dům spočinutí”.

 

“Nechci, abys mi to rozmlouval. Konečně, chci ti říct, že nemám k nikomu a ničemu žádné povinnosti, i když si to tak mnoho lidí nevyloží. S rodiči se stýkám, ale rezervovaně, dcera je dospělá a má fantastického otčíma, co jsem komu dlužil jsem vyrovnal a v této obálce je napsáno, jak naložit s tím zbytkem. Vím, že tím stejně našim ublížím, oni mé rozhodnutí nepochopí, ale já nechci dělat věci jen proto, abych vyhověl představám těch ostatních. Žít tady a teď jen proto, že se to tak má. Že si starší generace odchovaná křesťanstvím myslí, že sáhnout si na život je hřích. Je to mé svobodné rozhodnutí. Stejné jako kdybych se chtěl odstěhovat na druhý konec zeměkoule, oženit se tam s domorodkou a žít jako primitiv. Ne. Život mě bolí, moc mě bolí a okolí za to nemůže. Já nechci chodit do práce a starat se, abych se uživil, když vím, že v sobě nemám tolik síly, abych se prosadil jako tvůrčí osobnost. A to se mi nedařilo a nedaří a já už nechci. Vadí mi lidi kolem a svým způsobem mi vadíš i ty a já chci “spočinout v klidu a pokoji”.

Michal se musel napít. Uvědomil si, že mu Petr vlastně jen opakoval slova, která sám používal ohledně lidské samostatnosti a svobody. Chápal ho, ale když si představil, že ho vidí naposled, že už se nikdy nesejdou u piva, nebudou se dohadovat o novém představení, že nebude žádné pak až přestane jako bytost existovat. Zhluboka se nadechl.

“Je dobře, že jsi mi to přišel říct. Nebudu ti říkat, že mě to mrzí a podobné výlevy lítosti. Kdybys, ale měl pocit, že je to jen momentální nápad a že potřebuješ pomoct, třeba finančně nebo jinak, tak se to nemusíš bát říct....” sledoval ho, ale věděl, že tuhle pojistku říká zbytečně. Věděl, že nemá smysl ho chlácholit “že bude líp...” Petr se rozhodl a on musí jeho rozhodnutí akceptovat. “Komu to mám předat?” zeptal se ohledně obálky.

“Je tam toho víc, dopisy rodičům, dceři, lidem v divadle. Chci, aby si nemysleli, že za to nesou odpovědnost a že mi v tom mohli zabránit. Nic takového. Odcházím v pohodě a rád. Majetku moc nemám, a byl bych rád, kdybys nějak šetrně sdělil našim, ať si z bytu vezmou co chtějí a zbytek ať majitel odveze třeba na skládku. Auto nechám před domem, klíčky budou na stole v kuchyni. Chci ho nechat dceři.Tobě bych chtěl darovat ten obraz, co mi visí nad stolem. Ten jak jsme si ho ještě s Lenkou koupili místo pračky, což mi pak bylo stokrát vytčeno. Ale jestli ho nechceš, dej ho někam prodat a užij si to jinak. S Domem spočinutí si starost dělat nemusíš. Vše jsem vyrovnal. postarají se o mě.”

Michal nevěděl, co by řekl. Jeho mozkové centrum smyslu pro černý humor nefungovalo.

“Udělám, co je potřeba. Kdy tam chceš jít?”

“V pátek. Zítra ještě odhlásím plyn a elektřinu a slíbil jsem holkám z kostymérny, že jim přivezu z truhlárny nový věšáky.”

Michala fascinoval ten klid a samozřejmost s jakou Petr mluvil.

“Ten čaj byl moc dobrej, už půjdu, dnes už nemáme co probrat,” zvedl se z křesla podal Michalovi ruku. Ten jí podržel déle než je obvyklé a díval se mu zpříma do očí.

“Tak ať ti to vyjde, jak si přestavuješ a jestli opravdu existují další životy, třeba se ještě potkáme."

“Třeba.”

Dveře se zavřely a Michal se pokusil automaticky navázat na přerušenou práci. Celé se mu to rozleželo po dvou hodinách. Jako když k sobě přijde umrtvená část těla po operaci a teprve začne bolet. Nevěděl co má dělat. Roztrhl silnou obálku, kterou nechal Petr ležet na stolku. Vypadlo z ní několik dopisů a klíče od bytu. Jeden s jeho jménem a červeným vykřičníkem. Rychle hltal text.

“Nezmatkuj !!!” stálo v prvních řádcích. “Opakuji ti, že pro mě nemůžeš nic udělat. Pamatuješ si, jak jsi obhajoval sebevraždu toho úspěšného právníka? Já jsem outsider a mě bys chtěl zachraňovat? To bys mě ale opravdu naštval. Dej si panáka...”

 

K DOMU se přijíždělo lipovou alejí a pohled na opravený zámeček uprostřed udržovaného anglického parku byl úchvatný. Na záhonech před vchodem pracovali nějací mladíci, “Asi vojáci náhradní voj. služby,” pomyslel si Petr když vystupoval z vozu.

“Přeji Vám příjemné spočinutí pane,” loučil se s ním šofér. “Recepce je hned za hlavním vchodem.”

Když stoupal po schodech k stylovým dřevěným dveřím s mosazným kováním, vychutnával si ten pocit, že s sebou nenese žádná zavazadla. Nic, na co by musel myslet a co by ho obtěžovalo. Usmál se, když si vzpomněl na rčení, že na hřbitov se s kufrem nechodí.

Slečna na recepci byla hezká a příjemná.

“Ano, pan Zahradil. Můžete mi prosím potvrdit příchod?”

Petr se podepsal a slečna ho zavedla do přijímacího salonu.

“Prosím Vás o chvíli strpení, než se dostaví pan doktor Bláha, jste objednán na 17.00. Dáte si něco k pití?”

“Dal bych si minerálku.”

Rozhlédl se po místnosti. Salon byl zařízen pohodlným nábytkem, který doplňovaly vzrostlé květiny. V krbu plápolal oheň a ve váze na římse voněl čerstvý šeřík. Francouzská okna vedla do zahrady. Šel se podívat blíž, když si všimnul, že v křesle u oken sedí starý muž a se zaujetím čte Financial Times. Pozdravil ho.

“Také Vás zdravím mladý muži,” se zájmem si ho prohlížel. “Řekl bych, že mám společnou cestu, nemýlím-li se?”

“Ano, také jste sem přijel spočinout?” ujistil se Petr.

“Také. Posadíte se ke mě?”

“Ano.”

Slečna přinesla Petrovi minerálku a odnesla prázdný šálek od kávy. “Dáte si ještě něco? Máme vynikající domácí koláčky.”

“Ne díky, nerad usínám s plným žaludkem,” odvětil kmet.

“Vidím ve Vašich očích otázku,” odhadl stařec Petrův zvědavý pohled. “Asi jste se ještě kromě sebe nesetkal s člověkem, který se dobrovolně rozhodl zemřít, nemám pravdu?”

Měl. Petr o svém záměru s nikým kromě Michala nehovořil a také se nesetkal s někým, kdo by se do Domu spočinutí chystal. Pravda, po jeho zprovoznění se o tom hodně psalo a některé bulvární listy otiskovaly příběhy lidí, kteří se jeho služeb rozhodli využít, ale časem humbuk opadl a DŮM se stal tichou akceptovanou součástí života společnosti.

Muž složil noviny. “Mí vnuci se mají na co těšit. Akcie naší firmy stoupají. Jsem spokojený s tím, co jsem jim předal. Nebudu se Vás ptát, proč jste tady Vy, povím Vám, proč jsem tady já. Je mi devadesát pět. Ještě nedávno jsem mohl chodit, klouby mi ale začaly stávkovat a teď mi nezbylo nic než tohle,” ukázal na invalidní vozík. “Nemohoucnost je to nejhorší, co člověka může potkat.”

Petr se zamyslel. Vedle toho starce by mohl mít ještě hodně před sebou. Ne,tuhle otázku si položil mnohokrát a také si jí vyřešil.

“Víte, že tu podle jejich informačního bulletinu zřídili i gilotinu?” pokračoval kmet. Prý si to někteří klienti přáli. “To já si vybral smrtící injekci, i když jsem také přemýšlel o prášcích. Ale už se mi špatně polyká a tak to štípnutí bude příjemnější. A co jste si vybral vy?

“Oprátku. Vždycky, když jsem o smrti přemýšlel, viděl jsem se jít s provazem do lesa.”

“Ano, slyšel jsem, že zde mají oprátku umístěnou v botanické zahradě. To musí být příjemný poslední pohled. A navíc Vám nehrozí, že někde na stromě shnijete a časem spadnete na nějakého nešťastného houbaře, jak o tom kdysi psali v Blesku”, pokýval stařec hlavou. “Ti dřívější sebevrazi neměli vůbec žádné ohledy. Také jejich příbuzní dlouho nevěděli, co s nimi je a byli v policejní evidenci vedeni v kolonce nezvěstných. A víte, jak dlouho trvá, když se nenajde tělo, prohlášení nezvěstného za mrtvého? Není nad jistotu,” pochvaloval si. “Dům spočinutí” obešle po vykonání vůle zesnulého úřady a jím určené příbuzné. Já se ale rozloučil už předem. Neodcházím tajně. Nechal jsem si svolat všechny své potomky a své rozhodnutí jsem jim sdělil. Má pravnučka plakala a některé manželky mých vnuků se tvářily velmi dojatě, ale jsem rád, že mě nezrazovali a pochopili o čem to je. Odvezli mne až sem, ale já nechtěl, aby u toho byli. Vím, že si to někteří přejí, ale já mám rád svůj klid.”

Do místnosti vstoupili dva muži. Doktor Bláha se svým asistentem. Přivítali se, pomohli starci do vozíku.

“Sbohem příteli,” rozloučil se starý muž, když ho asistent odvážel.

“Pane Zahradile, jsem rád, že Vás mohu přivítat v našem Domě spočinutí. Prosím, následujte mne do kanceláře k podpisu závěrečného protokolu.”

Poslední administrativní úkon byl proveden. Petr v něm za asistence notáře potvrdil, že se jedná o jeho dobrovolné ukončení života. Doktor mu ještě naposledy položil otázku, jak bylo úředně nařízeno, nechce-li si to rozmyslet.

“Ne, prosím urychlete to, připadám si jak ve hře Chcete být milionářem.”

“Nezlobte se, ale jedná se o nezbytnou formalitu,” omlouval se doktor. “Ještě je třeba vyplnit tuto listinu ohledně naložení s Vašimi ostatky, nebo to necháte na nás? V našich všeobecných podmínkách je stanoveno, že pokud se klient k tomuto bodu nevyjádří, jeho tělo je zpopelněno a popel rozprášen z Panenského vršku.”

“Přesně tak si to přeji,” souhlasil Petr.

“Víte, někteří lidé s námi probírají vše do posledních, někdy až bizarních detailů. Třeba jsme tu měli paní, která si přála, aby jsme její tělo vykostili, rozsekali na kousky a dali sežrat jejím rotweilerům. To jistě uznáte, že jsme museli odmítnout. No nebudu Vás tím déle zatěžovat. Miriam se Vás ujme.”

Ve dveřích se objevila půvabná brunetka. Vedla Petra anglickým parkem k velkému skleníku. Všiml si cestou, jak u zadního vchodu do zámku nakládají rakev.

“Za chvíli budou nakládat i mě,” pomyslel si. “Vše bude vyřešeno.”

Vstoupili do botanické zahrady. Dívka ho zavedla až mohutnému exotickému stromu. Na jeho větvi visela oprátka a pod ní stála stolička.

“Mám Vám pomoci, nebo to zvládnete sám?” usmála se Miriam.

“Já radši sám.”

Počkal až odešla. Pak se odhodlaně postavil na stoličku. Ruce se mu třásly.

“Dál už nic nebude! Uteč! Ještě můžeš!” ozýval se v něm vnitřní hlas.

Rychle si navlékl smyčku, utáhl kolem krku a zarazil se. Celé tělo jako by zdřevěnělo. Náhle nebyl schopen štokrle odkopnout.Nevěděl, kolik času uplynulo, když tam tak stál.

Náhle uslyšel kroky.

“Já ti to říkal. Zase jeden posera.”

Než stačil zareagovat a otočit se tam, odkud hlas přicházel někdo mu zezadu podkopl stoličku. Chtěl instinktivně chytit provaz nad sebou, ale projel mu dlaněmi. Než mu oprátka zlomila vaz, stihl ještě zahlédnout dva šklebící se zřízence pod sebou.

“A je to. To by zas bylo papírování, kdyby si to rozmyslel,” řekl ten menší a zavalitější.

“Jo,” přitakal druhý,” a pak by mu přišla faktura za vícenáklady spojené se stornováním objednávky a za měsíc by jsme ho tu měli znovu.”

 

Michal se podíval na hodinky. Byl pátek večer. Představil si, jak Petrova duše prolétá Moodyho tunelem ke světlu, jak se ocitá v ráji, jak ji už nic světského netíží..... Netušil, jak ta duše při svém odchodu řvala, jak se jí nechtělo do tmy, tam odkud se ještě nikdo nevrátil, aby nám podal svědectví o tom, zda-li něco pak existuje. Něco lepšího než prožíváme na tomto neutěšeném světě.


Kytiii
20. 06. 2005
Dát tip
Slůněti: díky... Matyldě: Teda holka... teprve teď jsem mohla vydechnout, ale stejně je ve mně ještě všechno tak sevřený... Úžasná povídka... nemám, co bych vytkla... je prostě dokonalá... Dávám tipa a nej... víc nemohu

avi

solomon
04. 04. 2005
Dát tip
teda, celou povídku sem šrotil jak to dopadne, ale tohle mě nenapadlo. je to hodně dobrý matyldo

Gerzon
14. 01. 2004
Dát tip
No comment. *

cilka
01. 01. 2004
Dát tip
*

chicoria
13. 10. 2003
Dát tip
já myslím, že je to skvělý, velikánský tip

olwen
12. 10. 2003
Dát tip
Matyldo, jak tě takovýhle věci prokristapána napadaj?!?!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru