Zkurvený automatický ráno

Vysokohorský zkurvený ráno,
mlha stoupá od potoka
kde jindy stahujou se mračna
těch lidí co se zde utopili,
nebo alespoň snažily se o to.
To ospalý zkurvený vysokohorský ráno,
s mokrými vlasy, roztrhanou flanelovou košili,
sešlapanýma bačkorama, uhlím a studeným potem,
na studených zádech - studeného rána téhle neděle.
Kamna ještě něhoří! ne kdepak ne.
A já už zase ze zoufalství
píšu si zmatky na papír,
abych je pak s přílišnou drzostí či ironií,
mohl vydávat za hodnotnou literaturu -
a brak najednou.

Lev prochází se po okně,
že v koupelně to nevoní
nežije.
Obyčejné odrazy
obyčejných výpustí.
Madona s ježiškem,
stojí na poličce.
v mžiku ten
a teď
ve střepech na kousky válí se na zemi,
kdo mohl tušit, že porcelán krvácí a pláče.

Jako vy
jako my
jako on
ona
koneckonců i já (jak bude se snažit
přesvědčit vás následující
perverzní odstavec).

Masturboval jsem na stodole
a na můj vztyčený penis,
dopadaly horké slzy.
Bláhově si myslící
snad, že mi pomůžou jako
afrodiziakum.
A když jsem skončil,
nechal to mrtvolné sperma
na dřevěné (olejem napuštěné) podlaze
jako připomínku letních dní.

Zamkli mě v stodole
kde cítil jsem se jako
nejposlednější vězeň - posledního vězení
na konci světa.
Teď sebe se ptám
proč nedáš mi chvíli klidu
(rozhazuješ nábytek v mé hlavě a tančíš nahá)
i při těchto intimních chvilkách,
kdy měl bych být sám.
Sežral jsem řetězy
a vypil zámek
říjnové světlo mi sebralo
poslední slova z úst.
A řeky vyschly.

Konec světa
- pravda
představoval jsem si trochu jinak.

/Zabalil své srdce do ubrousku
a v balíku (post expres)
poslal ho směr Afrika.
Tam prý o něj budou mít jistě zájem.
Vyčetl to z National geografic,
že africké kmeny
stále provozují
kanibalismus./

Teď si vzpomínám na ty rána/snídaně
kdy si mi s až přílišnou něžností
podstrkávala ty nejlepší věci k jídlu.
Ty nechceš sýr? Máš ho přeci rád.
A já si ho vzal, pomalu kousal
myslel na to jak mám rád sýr
s ním i moji starostlivou ženu.

Nad postelí hlídal mě bathroom fiends
a připadal jsem si jako vedlejší,
špatná postava hloupého románu.

(automatické básně iii)
jsou naše životy
jsme jimi šílení
tíhou posedlí,
veselí, nešťastní, ztrápení, nudní,
prozřelí, milí, otevření, opilí
střízliví, polapeni
jako ve svěráku/svěrači
být s nimi mladí
a špatní
chtít prohlédnout je
pochopit
to by se nesměly bránit
to by měli trochu chtít.
A camus
Baudelaire
Verlaine
cobain
Bulgakov
Toole
Morrison
Vonegut
a Hendrix
a Joplinová
a Keruac
Ginsberg - to vše jsou
smutné hlavy generací
mrtvé automatické básně.
I já!
I ty!
I Vy! - my všichni!
Teď už dost!
Čeká mě snídaně (šampiónů) zkurveného
vysokohorského rána.
Na konci s hvězdičkou a tupou

láskou navrch.
Probudil se do dalšího smutného automatického rána uplně sám.

---