Nekonečně dlouhé loučení

Jedna za druhou k zemi padá,

v řadě tvá láska, něha, touha,

ve váze z výprodeje růže zvadá,

tahleta noc je zatraceně dlouhá.

Po každém konci přichází začátek,

možná už nemá cenu se loučit,

já nemám chuť vracet to nazpátek,

jenomže tohle ne a ne skončit.

Za ruku držíš mě jen tak ze zvyku,

když jdeme ulicí prokletých spáčů,

přestávám rozumět tvému jazyku,

možná, že trpím, možná štěstím pláču.

Slzami smáčím záhyby umyvadla,

ve vzduchu trochu pravdy lítá,

ve váze na stole růže zvadla...

Podívej! Za okny svítá...