O minulém člověku

Chlad nerezu drží za vlasy
vtíravý, nasládlý pach..
V plastiku pytle hromada čehosi,
co protkáno ambicí změnit se v prach..

Struhou se lepivě plíží hustota hnusu,
bublavost zápachu ve vzduchu visí.
Lesklý kov hryže do korpusu,
zuby své zatíná, pověřen misí.

Kůže se mění v obnošený šat,
jež fádně tu leží přes židli.
Již nebude se nikdy prát..
obleček nicoty po chvíli.

Dlouhé stehy mu dají jakous fazonu,
jehla se obratně kmitá.
Vysekni umělci hlubokou poklonu!
jeho ruka je mrštná a hbitá..

Stojím tu u okna a dívám se zplihle,
honí mě minulost člověka,
jež leží tu opodál úplně zjihle
čiší z něj pokora odvěká.

Vyběhnu ven a dusím se,
snažím se odpoutat ode dna
na dveřích nápis šklebí se:
patologie - pitevna.