Těžký život dobrodruha

                                Dovolte, abych se Vám představil. Jmenuju se Ray McCoy  a jsem soukromý vočko. Když ponecháme falešnou skromnost stranou, tak jsem to nejlepší soukromý vočko, co si to kdy štrádovalo po ulicích Velkýho jabka. Zrovinka postávám na rohu Lennox street a 5. avenue. Snažim se přemejšlet a mrznu jak vopuštěnej čokl. Ale nestěžuju si, je to moje práce, a páč jsem před malinkou chvilkou natankoval nádrž, tak mi, jak to přemejšlení, tak ta kosa, nedělaj žádný velký potíže. A aby nedošlo k žádný mejlce,  vo nádrži u auta tady nikdo nemluví. Naproti přes ulici, kam se chystám vyrazit má plejs nálevna U Nancy. Ne hnedka, jasňačka, jen co dokouřim to cigáro.

                        Před pěti minutama tam zmizel slizkej parchant Moraji, aby předal tržbu ze špinavejch kšeftů svýmu šéfikovi, takže je hodlám ptáčky načapat pěkně se staženejma kalhotama. Dávám si posledního prda a zvolna kráčim dovnitř. Za vopaskem cejtim, jak mě příjemně chladí moje sladká Grace. Beru za kliku.

                        Vobčas po ránu se stává,  že je celej New York zahalenej do hustýho voblaku smogu a kouře tak, že mi stačí místo cigára votevřít vokno. Za pár hodin tenhle chrchel dusivýho dýmu, co vyplivly řvoucí auta a tovární čtvrti, někam zmizí a já si nikdy nelámu hlavu nad tim, kam. Jak tak stojim ve dveřích, napadnou mě dvě věci. Zaprvý. Nikam nezmizí, jen si odslouží ranní šichtu a jde si dát voraz k Nancy. Zadruhý. Někdo mě podrazil.

                        Vzduch v místnosti je těžkej a nehybnej a větrák u stropu na sebe pomalu namotává proužky dýmu jako cukrář cukrovou vatu. Podlaha pode mnou odevzdaně zavrže jako vysloužilá děvka a už tak skomírající hovor přestane nadobro. V tu ránu se na mě upřou slídivý pohledy všech přítomnejch a jejich ruce automaticky mizej pod stolama. Mrtvolný ticho přerušuje jen z rádia se vozývající unylý kytarový sólo. Připlešlej barman se přikrčí za pultem a výhružně zavrčí: „Čmuchalům nenalejváme!“

                        Cejtim, že sladká Grace začíná bejt pěkně nadržená. „Ty asi nebudeš Nancy?“ Zeptám se plešouna.

                        A pak se proberu.

                        Budík ječí jako protržená šestnáctka, tak se po něm voženu, aby sklapnul. Nejsem žádný soukromý vočko. Jsem vobyčejná nicka, co maká na kase v místnim hypermarketu. Šíleně mi třeští hlava. Co jsem to včera krucinál dělal? Hodně vopatrně vstanu, abych si neublížil, a začnu hledat nějakej použitelnej vohoz. Kdybych nebyl ve skluzu, možná že bych se i umyl. Kouknu do ledničky, že si jako udělám něco k snídani, ale tam na mě mrkne jenom načatá flaška rumu. No co? Tak se teda vydatně nasnídám.

                        Cesta do práce mi uteče, ani nevim jak, a šiška už mě nebolí. Život je fajn, když víte, jak na něj. V práci mi to jde od ruky. Lidi se střídaj jak na běžícim pásu, a když jim vracim nazpátek, moc se mě usmívaj. Z týhle lidský dobroty mě hřeje celý tělo. Dostanu chuť na cigáro. Za boha nemůžu najít voheň, tak poprosim toho strejdu, co si zrovna kupuje ňáký brambory, nebo co je to doprčic za vovoce. Chvilku na mě čumí, jako kdybych mu vobtáh starou, ale nakonec mi připálí. Hodnej strejda.

                        Neutečou ani tři minuty a už u mě stojí šéf, celej rudej jako ředkev, a řve z plnejch plic, ať to žváro okamžitě típnu. Řeknu mu, ať se hodí do pohody, nohy zaparkuju na pult a cígo do koutku. Málem to s nim sekne, ale to už vedle něj stojej dvě gorily, co maj těla jako velryby a výrazy jak přejetej krtek. Naposledy políbim startku na rozloučenou a hodim ji na vypulírovanou podlahu. Podívám se tomu červenýmu řepoksichtovi přímo do vočí a procedim mezi zuby: „A teď uděláš co, šéfe? Vyhodíš mě?“

                        Ani se nenaděju a ty dva vazbiči mě popadnou v podpaždí, že mě jako vyprovoděj na čerstvej vzduch. Normálně bych si to s nima vyřídil, ale nerad bych jim ublížil. Jak mě tak poponáší, všimnu si, že na mě hází vočkem fakticky slušná šťabajzna. Dost svůdně na ni mrknu, abych jí voplatil zájem. Votočí se a dělá znechucenou. Bože, ta ví jak na mě, číča!

                        Před obchodem se ještě pár metrů proletim, než mi chodník vrazí festovní facku. Když se zvedám, přistane vedle mě můj kabát. Vobleču si ho, a protože zrovna nemám, do čeho bych píchnul, šinu si to směrem k parku. Tam si sicnu na lavičku a zkontroluju tajm. Je skoro dvanáct, což mi připomene, že je akorát tak čas na vobídek. Začnu  šacovat kapsy a moje snažení je brzo vodměněný. V pravý kapse mýho epesního kabátu ucejtim chladnej dotek něčeho skleněnýho. Příjemně to zašplouchá. He, he, he. Rozvalim se jak dlouhej tak širokej a nechám si chutnat. No, a z čista jasna nade mnou stojí chlupatej a prudí, ať koukám padat. Hlavu mám jako centrifůgu, tak se mu snažim povědět, aby si na mě moc nevyskakoval, protože jeho starej je můj dobrej známej, že když jako budu chtít, tak mu luxusně zavařim, ale než to dořeknu, zatmí se mi před vočima a já končim v limbu.

                        Snim spokojenym spánkem vytuhlýho vožraly a nic mě nemůže ublížit. Až na růžový slony. Nejhorší je, když mě začnou honit růžový sloni, takový ty se zelenkavejma srdíčkama. Natahujou se po mně těma svejma dlouhatánskejma chobotama a chtěj, abych s nima hrál domino. Podělaný sloni! Naštěstí je nikde nevidim.

                        Vznášim se v prostoru jako pouťovej balón a cejtim se jako v bavlnce. Všude vokolo je tma a ticho. Jenže najednou se přestanu vznášet. Místo toho se řítím dolů po ňákým tobogánu jako netrpělivej průjem.  Rychlost mám přímo kosmickou. Řvu, ale vůbec se neslyšim. Do toho zmizí tma, co byla kolem mě, potom zmizí i tobogán a asi abych se necejtil najednou tak vosamělej, voběví se pode mnou země. A že je to echt tvrdě vypadající země. Krátce se zamyslim  a vyjádřim se k celý situaci:„Do hajzlůůůůůůůůůůůůůůůůůů!“

                        A pak se znovu proberu.