Joseph Heller: Gold za všechny peníze

Od doby, kdy jsem poprvé přečetl Hlavu XXII (Catch XXII), uplynulo již několik let.

Hellerovo nejslavnější dílo ve mně zanechalo již navždy nesmazatelnou stopu. Popisovat v tuto chvíli její kvality by bylo nošením dříví do lesa.

Další Josephovou knihou, na kterou jsem narazil (a přiznám se, že od přečtení Hlavy jsem další díla záměrně vyhledával kvůli jejich autorovi), bylo Bůh ví (God knows). Poněkud moderní zpracování Davidova příběhu na mě příliš velký dojem neudělalo. Zbytečně rozvleklé, místy (docela často) nesmyslně působící vyprávění jsem dočetl jen s velkým sebezapřením s ohledem na autora J!

   Nedávno se mi dostala do ruky další Hellerova práce, přibližně čtyřset stránkový román  Něco se stalo (Something happened). Příběh stárnoucího zaměstnance jakési blíže nespecifikované firmy, který po většinu knihy promlouvá v monologu o svém životě, nenávidí svou ženu a chce se s ní rozvést, nemá rád ani své děti a dokonce se touží zbavit svého nejmladšího, retardovaného Dereka, je pro čtenáře spíše utrpením od začátku až dokonce. Vlastní děj lze hledat jen velmi nesnadno, během celého vyprávění se vlastně „Nic pořádného nestalo“. Časté opakování situací, tak skvěle použité v Hlavě, zde působí poněkud nešťastně. A zatraceně nudně!

Proto se trochu divím, že když jsem při procházení obchodu s knihami narazil na další z knih z Hellerovy tvorby, ani na okamžik jsem nezaváhal, a Gold za všechny peníze (Good as gold) si okamžitě koupil.

  Přestože v odlišné době, a především na naprosto jiném místě, stejně chvílemi působí Gold za všechny peníze jako volné pokračování Hlavy XXII.

Příběh vysokoškolského židovského profesora Bruce Golda, který čas od času publikuje v časopisech svých přátel nějaký článek a chystá se napsat knihu  „ o židovské zkušenosti v Americe“, až ho jednoho dne osloví bývalý spolužák z univerzity, toho času člověk pracující v nejužším kruhu prezidenta USA, na první pohled mnoho podobného s legendární protiválečnou Hlavou moc nemá. Začtete-li se však pozorněji, s radostí zjistíte, že ony veleslavné absurdní dialogy, kterých je Hlava XXII plná, mají své místo i v Goldu. Je pravdou, že i tady lze nalézt hluchá místa, která by čtenář nejraději přeskočil, není jich však mnoho.

  Goldova rodina tráví veškerý čas vzájemným hašteřením se, Golda navzdory jeho vzdělání nebere nikdo vážně. Starší bratr Sid ho napadá při každé možné příležitosti, zrovna tak jeho starý tyranský otec, kterého se stále nedaří přestěhovat na letní byt na Floridu.

Gold je často v kontaktu se svým bývalým spolužákem Ralphem, který pracuje jako poradce prezidenta, a Goldovi slibuje vysoké postavení ve vládě. Tvrdí, že prezidenta okouzlily Goldovy články, není však jisté, zda je vůbec četl. Nádherná hellerovská komičnost a absurdita, při které čtenář chvílemi neví zda věřit tomu co čte, se naplno projevuje v rozhovorech mezi Brucem a Ralphem. To jsou ty části knihy, které nejvíce připomínají Hlavu XXII.

Gold se na Ralphovo doporučení chystá  rozvést, protože jeho manželka „není vhodná jeho budoucímu postavení“, nalézá si milenku z politicky významné rodiny.

Mezitím se Goldovi alespoň podle neustálých Ralphových tvrzení již podařilo získat vysoce postavené místo ve vládě, neustále je povyšován. Ralph mu dokonce nabídne, že si může vybrat mezi místem ministra zahraničí, ministra spravedlnosti, velvyslance u anglického dvora či šéfa CIA.

……… „Vlastně jsi to řekl,“ prohlásil Gold vyčítavě a doufal, že si Ralph povšiml jeho uraženého tónu. „Řekl jsi, že jsi si jistý, že mně můžeš získat jmenování ministrem zahraničí.“

„Ledaže bych nemohl, Bruci – vždycky to dodávám, abych lidi nepletl. V tvém případě vůbec neváhám říct, že je to jistá věc, ledaže by ovšem nebyla. Nevidím, jak bys o to místo mohl přijít, jakmile se oženíš s Andreou Conoverovou a projdeš lékařským přezkumem, ledaže bys mohl, ale to by bylo těžké, jestli to není snadné.“……