Výchova gentlemanů v Čechách<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

aneb „Tancuj, vole..“

Maje na paměti staré české přísloví „každý tam jednou musíme“, rozhodl jsem se upsat pro letošní rok na kurzy společenského tance. Radostnou novinu jsem oznámil doma: otec z radosti nemohl vrátit dolní čelist do původní polohy a jen se mě zeptal, zda si uvědomuji, že nejsem nejpohyblivější. S ledovým klidem gentlemana a lehkým úklonem hlavy jsem odvětil, že ano, a že jediné co potřebuji, je pár set korun na kurzovné. Nemémě zaskočená, leč praktičtější maminka se pokusila obléci mě do starého saka a já musel konstatovat, že budu potřebovat ještě pár tisíc na nový oblek. Nicméně tatínkův problém se vyřešil, místo pusy otevřel peněženku a má první hodina tance se blížila.

V den D jsem neohroženě vykročil pravou nohou z domu, zjistil jsem však, že kožená podrážka mých bot není na takové finesky dělaná. Po pár manévrech, ne nepodobných sokolským sestavám, se mi však podařilo získat zpět ztracenou rovnováhu a já vykročil, již opatrněji, vstříc novým zážitkům.

Pan taneční mistr nás několika slovy uvítal a optimisticky se usmíval na všechny strany. Má to koneckonců v popisu práce. Já, od přirody skeptik, jsem jeho radost nesdílel a mé obavy se začaly postupně plnit. Již při pouhém přešlapování má partnerka několikrát pozbyla boty, díky ne úplně domyšlenému systému řemínků poutajících obuv k noze. Výrazy, jichž užívala, se do gentlemanského prostředí věru nehodily. O přestávce jsem ucítil potřebu navštívit toaletu. Sotva jsem otevřel dveře, několik gentlemanů mě přivítalo slovy: „Čus, vole, nemáš cígo?“ Elegantním pokynem hlavy jsem dal na vědomí, že nikoli, a že se s nimi nehodlám dále bavit. „Se poser..“, zaslechl jsem milou odpověď u východu ze záchodu.

Partnerka zvládla počáteční potíže s podivně oživlými řemínky a bylo tedy na mně, abych pozornost sálu na našem páru udržel. Povedlo se. Zjistil jsem, že jsem při promenádě pozbyl nikoliv boty, ale lístku od šatny. Několikrát jsem se tedy pokoušel při průchodu okolo něj sehnout, leč byl jsem nemilosrdně postrčen za námi jdoucím párem. Gentleman za mnou mě oslovil: „Co děláš, buzerante?“ Ano, byl to ten, se kterým jsem dnes již měl tu čest se setkat. Nakonec se mi podařilo lístek sebrat přímo při tanci, možná jsem svým výkonem dal vzniknout nové taneční figuře. Při zvedání mě sice můj následovník lehce pošimral špičkou boty na achillovce, ale hned se omluvil a smířlivě dodal: „Tancuj, vole..“

Nuže, jak vidíte, není se čeho bát. Člověk musí stále hledat své hranice, a když zjistí, že jsou přeci jen blíž, než myslel, musí si umět udržet nadhled. Příští rok půjdu do speciálek.