Kanadský pohlazení

LUKÁŠ

Ten vůl zase stál opřenej o špinavou výlohu toho podělanýho krámu, kde minulej tejden zastřelili toho Ukrajince. Když jsem k němu přišel, ušklíbl se a fouknul mi kouř do ksichtu, blbec. Zase se měsíc nemyl, k čemuž se taky hrdě hlásil, a na hlavě se mu leskl pot. Zvláštní, když studenej říjen klepal na dveře. Ale Adam se potil vždycky a taky vždycky smrděl, jinýho jsme ho ani neznali. Možná, že se stal skínem jenom proto, aby se smradlavýho potu zbavil alespoň na hlavě, ačkoli mu ani břitva nepomohla. Ale nutno uznat, že jako skín se choval ukázkově, ani v nejparnějším létě nesundal své zánovní kanady, a všichni jsme věřili, že se s nima snad už narodil. A taky nikdo jsme nedokázali odhadnout, kolik mu vlastně je let.

„Nazdar, vole!“ znova mocně potáhl z užmoulaný Sparty, Adam vždycky kouřil jenom Sparty.

„Čau, jak je?“ Bál jsem se, že mi zaheiluje, jemu totiž nikdy plná ulice, ani bílej den nebránili vyznávat jeho přesvědčení. Ale dneska měl špatnou náladu.

„Jdeš večer s náma?“ Zase čuměl někam na druhou stranu silnice. Podíval jsem se tam, ale akorát nějaká stará baba se tam táhla s igelitkama jídla.

„Kam jako?“

„Ty nevíš? Půjdeme si trochu pohrát s tou kurvičkou barevnou, ať se taky trochu bojí,“ konečně se mu povedlo ukázat žlutý zuby pokřiveným úsměvem.

„S Darjou?“ zeptal jsem se zbytečně, nikomu jinýmu než Darje se u nás neříkalo kurvička barevná. A vlastně oprávněně, už od jedenácti dávala každýmu na potkání a i kdybych nebyl skinhead, musel by se mi nad ní zvedat kufr. Pravda byla, že kromě nás, holohlavejch kluků, s ní spalo celý naše zvrhlý město včetně Adamova fotra, takže se dá chápat jeho nenávist. Bohužel pravda taky byla, že ta cikánečka krásou daleko přesahovala běžný normy, dokonce i mojí Gábi, a to už je co říct, i když jí teprve táhlo na nějakejch šestnáct. Černý vlasy jí v lesklejch vlnách ležely na ramenou, černý oči všechny ďábelsky uhranuly, a postavu měla tak nádhernou od prsou až k dlouhým nohám, že se jí nedalo nic vytknout.

„Kdyby bylo po mým, dávno bych ty černý svině vodstěhoval zpátky do Indie, nebo radši na Mars!“

„To asi všichni, Adame. Hele, ale já ještě nevím, jestli půjdu.“

„Bojíš se Gábinky?“

„Ale hovno. A jako kde to má bejt?“ Věděl jsem, že mi mou Gábi nikdo z party neschvaluje, byla na ně moc slušná. Ale bránil jsem ji vždycky zuby nehty.

„Budeme čekat v lesíku pod stráněma. Vod tamtud je ta stará barabizna co by kamenem dohodil.“ Musel jsem se zasmát. Je tomu už taky hezkejch pár let, co jsme si tam hráli na vojáky a vysklili jsme několik oken. Dodnes je nikdo nevyměnil.

„Fakt nevim…“ najednou jsem nic neviděl, čísi ruce mi přikryly oči. Kdopak by to asi tak mohl být, viď: „Gábi?“

GÁBI

„Sbíráme! Všichni z posledních lavic se zvednou a donesou mi písemky na stůl!“ Neochotně jsem si stoupla, propisku v ruce a dopisovala jsem poslední rostlinu, blbej modřín. Modřínů jsou mraky druhů, jak si je mám všechny pamatovat a k tomu je ještě poznat podle malý uškubnutý větvičky. Můj důmyslný tahák jsem si netroufla ani vytáhnout, ačkoli jsem ho měla chytře strčený v penálu, ale ta dilča si stoupla doprostřed třídy a nespustila ze mě svůj ostříží zrak. Pinda, teď budu ráda, když dostanu na vízo trojku a to se ještě budu do konce roku muset moc snažit. Naštěstí zazvonilo.

„To je dneska den,“ povzdechla jsem si k Míše. Ta jenom pokývala hlavou, ale dál si skládala věci do batohu. Radši jsem zmizela na záchodě. Rychlými tahy jsem si zvýraznila řasy, nanesla trochu stínu a rty si přejela leskem. Musím být pro Lukáška ta nejkrásnější.

Opět mi málem ujel vlak, kolikrát si ještě budu vyčítat, že jsem si vybrala školu tak daleko od domova, ale naštěstí jsem si na další nemusela tu hodinu počkat a jen jsem si vychutnávala uklidňující jízdu. Seděla jsem u okna, sama v kupé. Krajina, kterou jsme projížděli, byla plná otravných modřínů, borovic a smrků, takže jsem radši pozorovala mastnou skvrnu na protější sedačce. Pořád jsem musela myslet na Lukáška. Na jeho pevné, láskyplné objetí, modré pronikavé oči, atletické tělíčko i sladká slůvka, které mi už půl roku tak rád šeptal. Jen kdyby si nechal narůst vlasy, podle fotek je má tmavě hnědé, tak by mu slušely na krátko ostříhané s ofinkou sčesanou do čela. V podobných úvahách jsem dojela k nám do těch prdelovic… A jen jsem vyšla z nádraží, zahlédla jsem Lukyho, jak se baví s Adamem, jedním z těch debílků, které fakt nemůžu ani cítit.

„Gábi?“ hned mě poznal, broučínek, když jsem ho chtěla překvapit. Zato Adam moc překvapený nebyl, spíš znechucený a vypadal hůř než obvykle.

„Tak jak, máme s tebou počítat?“ vydechl na mě kouř z cigára až se mi chtělo kašlat, ale udržela jsem se a neztrapnila.

„Ještě uvidím, jak se mi bude chtít! Zatím čau!“ Chytl mě za ruku a vláčel mě pryč.

„Kam jdem?“

„Vydrž! Nebuď nedočkavá!“ Fajn, nebudu. Vydržela jsem, až jsme stáli před naším oblíbeným barem „U Bílé paní“, který je těsně pod hradem a je postavený na základech nějaké starověké pevnosti, takže při rekonstrukci z ní hodně ponechali, a když jste hodně opilí, není vám zatěžko si představit, že jste ve skutečném hradě a jste skutečná princezna, tedy do té doby, dokud neklečíte nad docela moderním záchodem s docela skutečnými křečemi v žaludku.

„Copak?“ podivila jsem se neobvyklé návštěvě baru ve čtvrtek, když tam obvykle trávíme víkendové večery.

„Princezno, je to právě půl roku, co jsme se támhle,“ ukázal na hrdou zříceninu, „seznámili, víš?“ Hladil mi ruku a upřeně se na mě díval. Tupě jsem se usmívala.

„Zavři oči,“ požádal mě. Poslechla jsem a pak jsem ucítila na prstu jemný tlak. Když jsem nedočkavě prohlédla, vyjekla jsem překvapením. Na prsteníčku levé ruky mi zářil prstýnek z bílého zlata s modrým kamínkem zasazeným uprostřed. Paže mi vyletěly vzhůru okolo Lukáškova krku a začala jsem ho vděčně líbat.

DARJA

„Ty kurvo! Padej sem a hezky tatínkovi podržíš, jako hodná holčička!“

„Úchyle nechutnej, nešahej na mě!“

„Co si to dovoluješ, parchante zasraná!?“ Chytil mi zápěstí a zkroutil ruku za záda.

„Au, nech mě!“ vyjekla jsem. Rána! Prudká bolest pod okem.

„Budeš poslouchat, děvko?!“ Do očí se mi cpaly slzy a látka nový sukně se mi zařezávala do masa, když ji trhal na cáry. Kalhotky ze mě serval jedním škubnutím, surově mi zezadu podkopl kolena, až jsem na ně tvrdě dopadla. Volnou rukou se snažil rozepnout si poklopec svejch umaštěnejch džínů. Kopala jsem a křičela. Jako vždycky, marně. A pak, se stejným scénářem i průběhem, jsem najednou ucítila horkou sprchu na zádech a slyšela to osvobozující: „Ách!“, a věděla jsem, že je konečně konec. Se slastným mručením ze mě slezl, natáhl si kalhoty a pohrdavě po mě hodil pětikilo: „To abys věděla, co seš zač, děvko špinavá!“ Uplivnul si a zabouchl za sebou dveře.

„Čůrák jeden,“ ulevila jsem si a začala ze sebe sundávat zbytky oblečení. Celým barákem najednou otřáslo mocné zadunění, jak fotr zavřel i vchodové dveře, a vzápětí jsem slyšela zvuk startujícího motoru toho jeho vartburskýho tanku. Oddychla jsem si. V klidu jsem došla do koupelny a tam ze sebe smyla tu hnusnou známku jeho mužství, lepkavou smradlavou šťávu. Umyla jsem si i vlasy a oholila se. Už mi bylo líp. Když jsem pak v pokoji na sebe viděla v zrcadle, zhrozila jsem se nad množstvím modřin, otlaků a škrábanců. Některé se mi podařilo docela zamaskovat. Nechtěla jsem Dušanovi cokoli vysvětlovat. Svýmu Dušanovi!

LUKÁŠ

„Půjdeš dneska s těma tupcema?“ vymanila se mi najednou z objetí Gábi. Tvářila se ustaraně. Vždycky se o mě fakt naprosto zbytečně bála. Zrovna tak dneska. Od tý doby, co jsem ji poznal, jsem vyrážel s klukama jen za zábavou a abych jim dokázal, že s nima ještě držim, že ze mě žádná baba neudělá domácí bábovku.

„Chtěl bych se tam aspoň na chvíli mrknout, miláčku,“ znovu jsem ji k sobě přivinul. Tohle jediný ji uklidňovalo, bohužel ne teď.

„To znám, na chvíli! A najednou je z toho celá noc, co?“ vzdorovitě se mi dívala do očí. Nevydržel jsem ten vyčítavej pohled. Měla nade mnou navrch, věděla to.

„Nechceš mi zakazovat mojí zábavu, že ne?“ začínal jsem dostávat slušnej vztek. Člověk se tak snaží, zaplatí docela slušnou sumičku v baru, chce bejt romantickej a tohle je vděk?

„Ne, lásko. Kdyby to byla nějaká užitečná zábava, ale uznej, že rozbíjet auta a okna, nebo dokonce mlátit lidi, není zrovna normální druh zábavy!“ úplně mě tím svým ohnivým pohledem upekla.

„Hele, já ti něco řeknu! Já ti nesmím kecat do tvejch koníčků, tak se mi laskavě nepleť do těch mejch!“

„Jak nepleť? Chceš se snad jednou kvůli těm debilům dostat za mříže?“

„Prosim tě, proč se mnou seš, když podle tebe jsem kriminálník?“

„Asi, že tě mám ráda?“

„Dej mi pokoj s láskou! Chceš mě akorát ovládat! Na zaplacení útraty, na nakupování drahejch dárků jsem ti dobrej, ale jak chci dělat něco jinýho, než mi naplánuješ ty, hned je oheň na střeše! S takovouhle láskou se jdi vycpat!“ Prudce jsem vstal od stolu, z těsný kapsy džín vytáhl šrajtofli a hodil na stůl pětikilo a uraženě jsem odkráčel. Cítil jsem na zádech ten nechápavej výraz malýho děcka, neohlíd jsem se. Věděl jsem, že bych zase změknul a nechal se ukecat. Byl jsem pěkně vytočenej, ale stejně jsem ze sebe neměl dobrej pocit.

GÁBI

„To snad není pravda,“ zašeptala jsem do ztichlého lokálu, kde se všechny pohledy upíraly na mě. Lukáš třísknul dveřmi a vzniklý průvan odvál ze stolu tu zmačknou pětistovku. Sehla jsem se pro ni pod židli. Ještě se ve mně všechno bouřilo. To snad není pravda! zopakovala jsem si v duchu. Strašně by mě zajímalo, co vlastně plánovali, že u toho nemůže Lukáš chybět!

Chtěla jsem zajít za Věrou, mojí nejlepší kamarádkou, ale ještě se nevrátila ze školy. To je k vzteku!

Hned vedle jejího domu stála autodílna. Když jsme s Věrou dlouho do noci drbaly před jejich brankou, když jsme tam zkoušely kouřily naše první cigarety, stejně jako jsme si svěřovaly naše nejnovější milostná dobrodružství, vždycky se tam svítilo a někdo dlouho do noci pracoval. Až jednou, zrovna jsme probíraly tenkrát můj nový objev Lukáše, vyšel ven rozcuchaný světlovlasý hromotluk.

„Ale už, holky. Kdo to má furt poslouchat!“ ledabyle nad námi mávnul rukou, když viděl náš zmatený výraz.

„Já fakt nevim, co na těch chlapech máte, copak nemáte nic lepšího na práci?“

„Vy jste nás slyšel? To mluvíme tak nahlas?“ Věra se cítila stejně trapně, jako mluvila.

„Hm, já jsem Dušan, mimochodem,“ konečně se usmál.

Od tý doby s námi sedával na obrubníku a radil nám, jak na chlapy. Stal se naším důvěrníkem a úplně jsme mu věřily. Byl přece chlap a ještě k tomu starší. Život se s ním taky moc nemazlil. Rodiče mu zemřeli, ještě když byl na učňáku. Máma měla autonehodu a tátu do roka skolila rakovina. Až do týhle chvíle jsme ho považovali za podivína. Byl tichý, nikdy nikam nechodil a v životě neměl holku. Což volně přeloženo znamenalo, že je buď divnej, nebo teplej. Až po té události jsme poznaly, že není ani jedno ani druhé. Měl prostě jen moc práce, aby uživil své dva sourozence, oba ještě na základce. A o těhle večerech jsme si všichni vzájemně padli do oka.

Modré dveře z vlnitého plechu do dílny byly pootevřené. Zamířila jsem tedy k Dušanovi.

DARJA

„Duša moja, podívej se, co jsem ti přinesla.“ Vytáhla jsem z igelitky bagetu a colu.

„Děkuju zlatíčko!“ vlepil mi pusu na tvář. Byl nějakej zamyšlenej. Zpocený vlasy se mu lepily na čelo. Líbil by se mi, i kdyby měl znetvořenou tvář a neměl nohy. Naštěstí byl pohlednej, tělo mu nehyzdila žádná jizva a co víc, na rozdíl od celýho tohodle podělanýho města si o mě nemyslel, že jsem špína ani kurva. Snad proto, že tak dlouho nevycházel mezi lidi, až se s ním všichni přestali bavit a nedoneslo se k němu nic z klepů. Vážila jsem si ho proto víc, než svýho ubohýho života a udělala bych pro něj cokoli. Jen aby mě dostal z toho pekla!

Nestihla jsem se ani posadit, když se ve dveřích objevila nějaká blonďatá čubka. Přísně jsem si změřila Dušana. Dost mě zaskočilo, že ji klidně vítá úsměvem a polibkem na tvář. Přede mnou! Vůbec jsem nevnímala, jak nás představoval, ale protože mi ta kráva odtažitě podávala ruku. Chytla jsem ji a stejně znechuceně řekla: „Čau!“ Co si o sobě vůbec myslí, kurva jedna bílá. Že je snad lepší než já?

Moje úvahy přerušil Dušan: „Holky, fakt je mi to strašně líto, ale mám tady fůru práce a dřív než zejtra na vás nebudu mít čas. Bláha si pro toho Golfa ráno příde a tak na něm budu muset dělat do noci.“

„Hm, tak já du!“ odsekla jsem naštvaně a dělala jsem, jako že si sbírám svoje věci.

„Já taky. Hele, Dušane, neslyšel jsi, co chystá Adam?“ otevřela čubka pusu. Adam? Ten kretén, co veřejně prohlašoval, že Cikáni patřej do plynu, ale na čekanou do lesíčka jsem mu byla dobrá?

„Nic jsem neslyšel, promiň.“ Najednou mi ta holka byla sympatičtější, chytla jsem ji za rukáv a s omluvným pohledem ji táhla ven.

„Ahoj!“ stačila ještě zavolat na rozloučenou. Před garáží jsem ji pustila. „Ty znáš Adama?“

„Hm, je to jeden z mých trnů v oku!“ ušklíbla se. Nedůvěřivě si mě poměřovala.

„Co tak čumíš. Jsem jenom černá, krávo.“

„No tak sorry! Tak jsem to nemyslela. Zarazila jsi mě s tim Adamem! Proč se na něj ptáš?“

„Tenhle osten mě v zadku svrbí taky! A možná víc než tebe. Tenhle zmrd si dávno zaslouží chcípnout!“ Zase jsem pozorovala, jak se bude tvářit. Kupodivu se usmála.

„Moje řeč!“

Hodily jsme řeč. Dostalo mě, jaká je to chytrá holka. Furt jsme stály na silnici, až po chvíli Gábi navrhla, konečně jsem zjistila její jméno, že si půjdem někam sednout a pokecáme. Zašly jsme do „Bílý pani“ a naštěstí mě tam nikdo nenadával, že jsem si lokál spletla s „Černou pani“. V klidu jsme daly pár skleniček vína. Oběma se nám pozvolna rozvazoval jazyk. Fakt jsem dlouho na pohodovější holku nenarazila. Že by dobrej den?

Měla nutkání za nás zaplatit útratu, když se přiblížila zavíračka, ale to jsem jí nemohla dovolit. Konečně někdo, kdo mě nebere jako Cigošku. Fotr mi přece cálnul.  Chtěla jsem se jí nějak odvděčit, proto jsem zdvořile odmítla.

„Co máš v plánu teď?“ zeptala se mě jako narážku na sdělení, že se chci co nejdřív odstěhovat od fotra. To jsem jí totiž taky vyslepičila. Koukala na mě soucitně a bála se, co odpovím.

„Ještě nevim, asi přespim v lese. Ale tam se už nevrátim!“

„To přece nemůžeš!“

„Ale můžu, celý staletí jsme kočovali, tak tu jednu noc přežiju! Čekala jsem, že to řeknu Dušanovi a doufala jsem, že mě u sebe nechá, ale nějak nebyl čas,“ smutně jsem našpulila rty.

„Mám nápad. Rodiče jsou u babky do soboty! Do zítřka přespíš u nás a pak skočíš za Dušanem!“ Očí se jí spásně zaleskly.

„To nejde, musim ještě domu pro nějaký hadry a zase zpátky takhle pozdě se mi nechce!“ Chtěla jsem trochu uhasit to její nadšení. Ale nedala se.

„Půjdu s tebou. Nechci, aby se ti tam ještě něco stalo.“ A bylo rozhodnuto.

Ke mně domu sice vedla silnice, ale ta vedla kolem celýho lesa, takže jsem snad tamtudy nikdy nešla. Přes les to bylo o dobrou polovinu kratší. Když jsme minuly poslední svítící lampu a obklopila nás jen tma, z ničeho nic jsem dostala strach. Chodívala jsem tudy snad tisíckrát, ale nikdy se nebála, až teď.

LUKÁŠ

„Ty vole, kde je ta píča?“ syknul někdo vedle mě. Dřepěli jsme za křovím jak slepice na vejcích. Začalo drobně mrholit. Zvednul jsem si límec. Už pěknou řádku minut jsem litoval, že jsem se k tomuhle nechal vyprovokovat. Mohl jsem teď trávit vášnivou noc s Gábi. Rodiče měla v tahu a celej barák  pro sebe. Kurva, jsem to ale blbec! Místo toho tady čekám, až kolem půjde nějaká černá coura, tihle nadržený prasata, který jsou zlitý skoro do sraček, se na ní vystřídaj, a zase potáhnem tmavým lesem zpátky do města. Uchichtl jsem se, i když to bylo spíš k pláči. Rozpršelo se. Zatím sice slabě, bylo to však tím, že husté větve dosud odolávaly těm náporům ze shora.

„Do prdele, zrovna dneska!“ slyšel jsem Adama.

„Chlapi, já na to seru! Du domu!“ zvednul jsem se, křeč mi projela stehny.

„Ser na to! Ty tý děvce nechceš snad dát pořádně do těla? Dyť je to vostuda lidstva, przní celou rasu!“ Chytnul mě Adam za rameno a tlačil zpátky.

„Kurva! Jsi debilní? Za chvíli budem mokrý jak žáby a je pěkná kosa. Ses posral, zejtra musim do práce!“ vzdoroval jsem mu ještě chvíli, až někdo varovně zasykl: „Už jde!“

„A není sama!“ dodal další.

„Tím líp!“ tiše se zachechtal Adam a tvrději mi sevřel rameno. Poslušně jsem se sesunul zpátky. Kecnul jsem si na mokrej mech, nešťastně jsem vzdechl, strčil ruce do podpaží a zíral jsem na zem.

GÁBI

„K sakru!“ zaklela jsem, když se mi noha svezla po vlhkém kořeni stromu. Sílící déšť mě studil za krkem a po celém těle mi naskákala husí kůže.

„Gábino, nevrátíme se radši a nepudem po silnici?“ Stiskla mi Darja loket.

„Co blbneš? Za chvíli tam přece jsme!“

„Já vim, že je to divný, ale normálně já mám strach, holka!“ poděšeně zacvakala zubama.

„Prosim tě, fakt blázníš! Žádnej rozumnej úchylák nebude v tomhle počasí čekat, že nějaký pitomý holky pudou v noci do lesa, ne? Říkám ti, že v noci je v lese bezpečnějc než ve městě!“ Jehličí a půda se pomalu měnily v bahínko a stávalo se obtížnějším udržet pevný krok. Zpátky určitě půjdem po silnici! slibovala jsem si. Darja znala les o tolik lépe, věděla o každém stromě, ostružiní.

„Gábi!“ Zastavila se najednou Darja a hypnotizovala tmu přede mnou.

„Co je?“ lekla jsem se.

„Neslyšelas to?“

„Proboha co?“ naslouchala jsem tichu lesa, šumění větru a kapkám dopadajícím na napadané listí. Darja mi fakt začínala lézt na nervy. Škubla jsem jí rukou a táhla ji za sebou.Ušla jsem tak deset metrů, když se proti mně vztyčil strom. Málem jsem do něj nabourala. Chtěla jsem se zasmát. Vedle nás se něco pohnulo. Zatajila jsem dech. Praskla větev. Dusot těžkých bot. Funění!

„Malá přestávka, kurvičky!“ uslyšela jsem ve tmě hrubý mužský hlas. Adamův! Než jsem stačila cokoli říct, ucítila jsem čísi ruku na mé puse.

DARJA

Stiskli mě v pase. Začala jsem křičet. Něco mi narvali do pusy. Bylo jich dost, možná osm. Uštědřili mi pěst do tváře. Kdosi mě čapnul za vlasy a donutil mě kleknout. Další facka. Kopanec do břicha. Slyšela jsem zvuk trhající se látky. Po bradě mi stékala horká krev, co na jazyku chutnala slaně. Někdo mi hlavu udeřil o strom. Celé tělo mi pulsovalo. Jedna stolička se oddělila od dásně a já jí vyplivla spolu s pořádným chuchvalcem krve i tím hadrem. Cítila jsem bolestný stisk na prsou.

„To je tělíčko!“ vydechlo to prase u mýho ucha. Hodil se mnou o zem. Přestávala jsem vnímat, co se děje. Vedle mě se ozval tupý úder, bolestné zaskučení a pak to dopadlo už tiše na zem.

LUKÁŠ

„Ste čuráci!“ zamumlal jsem akorát, když celá tá banda vožralů vyskočila na ty holky. Pak už jsem slyšel pár výkřiků, strašnej mazec. Nekonečně dlouhá doba hekání a vzdychání. Dokázal jsem si ty prasata představit. Takhle posilněný můžou šukat neskutečně dlouho. První úlevnej vzdech!

„Uhni, debile, chci si taky užít!“

Vlastně je to dobře, že jsem sem zašel, alespoň vím, s kým jsem měl celý roky tu čest. Můžou si bejt jistý, že mě mezi sebou už neuviděj. Na nějaký posraný ideály se jim můžu vysrat. Tohle jsou teda ideály. Malá přesila! Takhle by chtěli budovat demokracii a svobodu. Hnusný hajzlové.

„Stříkám!“ Ohlídnu se. Adam se tam nejspíš v agónii klepe nad tim ubohým tělem, tomu to ale trvalo. S tím svým šulínkem velkou díru do světa neudělá, však má taky štěstí, že je dneska taková tma.

„Kurva, postav se ty starej kráme! Do prdele, tři měsíce si nešukal a teď se nejseš schopnej zvednout! Do prdele, já se na to můžu vysrat! Sráči jeden, já tě snad uříznu, když už nejseš dobrej ani na to mrdání!“

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl. Postupně všichni odpadli, někteří s úspěchem, jiní nikoli. Do hodiny se sebrali a ve skupinkách se vytráceli plni naplněného uspokojení. Ani nevím, proč jsem nevypad už dávno.

Přestalo pršet. Vyšel Měsíc.

Vstal jsem a zahlídl Darju, jak se pracně zvedá ze země. Otřeseně jsem zůstal stát. Já idiot! Proč jsem nic neudělal. Cítil jsem najednou ohromnou vinu. Ztrhaně kulhala v předklonu směrem ke mně. Teda myslel jsem, že ke mně. Když si mě všimla, zarazila se. Asi se bála, že budu další.

Teprve, jak se shýbala, uvědomil jsem si, že tam je ještě ta druhá. Vůbec se nehýbala, byl to jen uzlíček kostí, šlach, kůže a krve. Nechtěl jsem už jen tak nečinně stát a pohnul jsem se. Začínalo mi prudce bít srdce a já netušil proč. Cítil jsem v dlaních pot a prsty se mi třásly. Když jsem uviděl proužek světlých vlasů, zastavilo se mi srdce.

„Ne!“ vykřikl jsem, až jsem se sám lekl svého hlasu. Neumíral jsem, a přesto mi před očima proběhla velká část mého života.

„Gábi! Do prdele! Parchanti!“ zmohl jsem se mezi vzlyky.

KONEC