Po stopách

Myju si tvář,

češu vlasy,

oblékám se setměním.

Doufám,

že smyju kus omylů a ztrát,

že v tom nezhniju,

až zabije mě

čas.

Že se otočím,

minulost mě protne skrz

a já se zastavím,

utiším krev z ran

a řeknu,

že život je jen nepochopení

dnů a nocí,

že cesty jsou vlnité,

jako mé vlasy na polštáři,

že každá vede jinam

a mé malé "kdyby"

zametá šlápoty v prachu.

Schválně.

Abych,

až ten prach

stane se s mými slzami bahnem,

já mohla projít bez jediného záchytného bodu,

kudy už jsem jednou šla,

byla šťastná

a duši netopila.

Jsem hloupá, něžná, naivní

bytost.

Bez očí...