Zpěv klášterní

Nevím, jestli tento radikální apel na dívky zaslepené vírou je tím pravým, prvním, krokem do světa literatury, ale doufám, že alespoň u některých naleznu pochopení.

Vy zhlouplé uctívačky Sapfó a Krista!
Básnířka, ta, už stářím dozajista
Zapomněla psáti básně
A teď chlípně, bez hany a bázně
Pustoší čest pannen kolem,
Jak stádo krav pádící polem.

A z hůry sten a vzdech se line,
cezený skrz trpkost onanie.

Tupě uctíváte prznitele,
Jenž tryzně vašich dnů se směje.
On krásou vaší ukájí své tělo
A vy, notně spité krví jeho,
Soupeříte v rozličnosti s duhou
Obcujíc bezostyšně jedna s druhou.

Temná mračna blankyt halí,
Zákona úd už notně pálí.

Mateřstvím jste opovrhly záhy
A přírody rozhoupaly váhy.
Nechť dávný pud vás k zemi víže
A pes dnešní ducha rány líže.
Zvíte pak, že strast vás zhojí
Vy mučitelky duše svojí.

Šeď už v čerň se kvapem mění
Pro blesk samý kam plivnout není.

Z toho poučení krátke plyne
Soulož lepší jest než onanie.
Ten, kdo k bohu lanařit vás jme se,
Bezpochyby tvrdost pěstí snese.
Však pošetilé chlebem očekávat jesti
Od těch, jenž v kříži nalezli své štěstí.

---