Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Předmluva ke sbírce Motýlí žena

„Motýlí žena“ je sbírka povídek a kratších novel s tématy minorit, sexualit, intimit a různých úchylností – je to první soubor textů, který jsem tvořila cíleně a záměrně jako sbírku. Z velké většiny se jedná o povídky z let 2009-10. Pozdní povídky, zvláště „Valentýn“, „Proč by to měl někdo chtít číst“, „David“, „Tlustá“ a „Symposion“ (všechny 2010), jsou velmi ovlivněny zpětnou vazbou, které se mi na Písmáku dostalo, některé v dobrém, jiné bohužel i ve špatném slova smyslu.

Pod mými texty se v průběhu jejich samostatného písmáckého života objevilo několik zásadních komentářů, ke kterým je možná nyní vhodná chvíle se vyjádřit. Bylo mi často vytýkáno, že „neumím vyprávět“ a že moje texty nemají žádný děj. V Motýle ženě je to tak nicméně záměrně – celá ta sbírka je velký posun oproti velmi dějově zaměřeným textům, které jsem psala dříve a ke kterým se momentálně po jejím dokončení zase vracím (což je patrné už v Symposiu, které vzniklo poslední).

Dál chci říci, že smyslem sbírky nebylo vytvořit „encyklopedický přehled“ různých úchylek a podivností, jak mi kdosi vytýkal. Ve škále marginálních sexualit je spousta potenciálu, který zůstal v „Motýlí ženě“ nevyužit, a nijak mi to nevadí – pracovala jsem jen s tématy, která jsou pro mně osobně nosná, navíc způsobem, který je pro mě významný. Toto osobní ladění neskrývá, že povídky jsou určeny především čtenářkám-ženám: jistě mohou mnoho říci i mužům, ale v mnoha ohledech jsou postavené na specificky ženské erotice a náhledu na svět. Nepovažuji to za problém – jestli mě Písmák za těch pár měsíců něco naučil, tak to, že člověk nikdy nedokáže oslovit úplně všechny čtenáře a trefit se do vkusu všem. „Motýlí žena“ je mou specifickou osobní výpovědí o světě marginalit a sexualit, nikoli masový produkt „pro celou rodinu“.

Za třetí, „Motýlí žena“ se nepokouší být „politicky korektní“, respektive neměla jsem v úmyslu napsat sbírku s mottem „každý jsme nějak divný a o tom to je“. V některých povídkách jsou moji úchylní hrdinové kladní, jinde záporní nebo ambivalentní, a kdo čeká prvoplánovou pro-queer agitku, bude zákonitě zklamán. „Motýlí žena“ se navíc snaží jít za hranice přesně definovaných škatulek: hlavní a pro mě velmi osobní téma této sbírky je motiv sexuality a identity jako fluidních a rozmlžených. Někdo se do kategorií vejde, někdo je překračuje nebo mezi nimi volně fluktuuje. Někdo tak činí kreativním a pozitivním způsobem, jiný destruktivně. Jinakost mých hrdinů jim také neubírá individualitu, neidentifikuje je bezvýhradně s nějakou homogenní skupinou – být „homosexuál“ není žádná výpověď o člověku, jen popis jeho milostných preferencí.

I z toho důvodu jsem zvolila název povídky „Motýlí žena“ jako titulní pro celou sbírku, byť sám stejnojmenný text asi patří k těm slabším. Protože marginality se v ní kupí jako maškary, pod jejichž namalovanou tvář někdy vidět je, někdy ne. Čtyři ženské postavy, které se objevují v „Motýlí ženě“, jsou koncipované jako symboly čtyř různých přístupů k jinakosti – a různí hrdinové v různých povídkách se hlásí tu k jednomu, tu k jinému z nich. Někteří z vás mi vyčítali povrchnost a senzacechtivost určitých textů, jiní přílišnou zasněnost a uzavřenost jiných. Většina mi pak vyčítala, že píšu jenom o erotice a že už je to nuda. Možná se tyto kontroverze poněkud projasní, když se budete dívat na povídky „Motýlí ženy“ jako na jeden celek různých úhlů pohledu. Třeba se mi podařilo trefit i ten váš: pokud ne, budete divákem u filmu z fantaskního a nepovědomého světa. Ať tak nebo tak, doufám, že se vám „Motýlí žena“ líbila nebo bude líbit.

Anna Winterová, prosinec 2010

Motýlí žena

Díla ve sbírce