MEDiální aféra

Včelařská burza oznámila krach,prý klesla kupní síla medu. A na tiskovce medojedůzaznělo, že ho v zadečkáchkradou včely a Matce nosí. Chápete. Vlastní matce nosí.

so.net

Na koncích duhy všech šest barevv optických vláknech internetu. Do kláves dvojí svět se vplet. Svět bez dotyku, bez podnětů. Dužnatý motýl z duhy vzlét.

Jedovina

Že dobře chutná, jedovina.
Řezaná z žeber psího vína
na zdraví, do dna
nastaly na

DNESKA RÁNO

Písek tmy spánek rozhání
před ospalými trolejbusy
tarotové blues čekání
na někoho kdo přijít musí

POD HLADINOU BÁL

Tančíš jak nymfa co se zamotala vsíti
a cestou na palubu mlčky uniká
Lví ústa lastur ze tmy perleťově svítí
a ržání vhlubinách Němého koníka

VETKLAS MÁ SLOVA

Vetklas má slova, jenom tak
do almanachu lásky
Mé srdce, volné jako pták
tak zamklas na závazky

Opilá aneb Sonet pro svinsky krásnou slečnu

Slunce už vychází a slyším zpívat ptáky
nebýt tak ožralej, asi bych zpíval taky
namísto snídaně ze všeho, co dům dal.
Kéž bych tě, kéž bych tě, kéž bych tě nepotkal.

MLUVENÍ TICHA

Mlčíma slova z úst mi plynouJazykolam lží staví stěnyMé chtění kráčí cestou jinounež jazyk, k němu připojený
Já chtěljá touhou zmíral říciTvým očím, všemu Tvému cituo lásce rvavé, v nitru tkvícís vůní růží a yperituO lásceiracionálním tónuv harmonii přítomnostiO Amorovi, jeho sklonunapínat luk svých důvěrnostísměremkterý mu nepříslušíJá chtěl Ti šeptat, skrz rty, jemněco vzklíčilo v mé náhlé dušia ptát se na Tvou lásku ke mněŘíct všeVše popsatelné slovyA zbytek . vytušila bysVšak zbabělec jsem ukázkovýa jazykový krasopismá zbraňzbraň dvousečná a podláza stranu lži se začne bítaniž by jednou vedle bodlakdyž k pravdě chci se přinutitBoj pravda lží, a jeho hrůzyviď, Terpsichoré, zas a zasvkládají roubík v ústa múzya řeč mou opět prodchne mrázMlčímkdyž slova z úst mi plynouJazykolam lží staví stěnyMé chtění kráčí cestou jinounež jazyk, k němu připojený.

DECH

Dech Tvých nocí, dech Tvých dnůDech Tvého snění beze snůDech očí Tvých, dech Tvého bděníDech smutna, smání, uzarděníDech kanonické posloupnostiDech podtušených nechtěnhostíDech věcí bez tvarů a jmenDech, z nějž je život upředenDech pavučin, těch sáhel k lovuDech dýchaný v teď, pak v zas, v znovuDech nepřístojných připouštěníDech neměnna, dech pozměněníDech nádechu a výdech dechuDech chapadel chamtivých vzdechůDech chronického chomoutěníDech decharakterního spěníDech cherubínů, záchvat duchaDech - démonická poletuchaDech dvoukonečna na pólechTen, který dojít musí,DECH

Holublbost

SONET PLESOVÝ

V páru, a přece každý sám
v hladových prstencích se vznáší po parketě.
Dvoří se cudným panenkám
jsou samý smích, a v každé druhé větě

SONET STAROSLOVĚNSKÝ

Poledne. Mechanicky převraceje listy
zažloutlé paměti učebnic v barvě prachu
dřepím a malomocně žvýkám aoristy,
paradigma rabъ, n- kmeny a podobnou machu.

TEHDY

Chtěl bych být první, jediný
kdo brousil tvými háji
kdo spásal tvoje lužiny
s Tebou dal sBohem Ráji

TVÁ BYLA

Tvá byla kdysi moje první touha a s ní i naivní srdce oddané. To bylo dřív. Leč nyní jinudy se rouhá a - dost možná - jinde také zaplane.
Je smutné břímě lásky shodit na zem.

TSUNAMI

Jsi jako tsunami tištěná runami prst pobřežnímu městu ze starých palimpsestů kde v rámci jedné strofy dějí se katastrofy
Jsi jako moře z rána Jsi jako mořská panna jenomže obrácená - vrch ryba, vespod žena co v hloubce pod skalami delfíní prince mámí
Jsi vlajka, šitá pro piráty Černá jak noc s bílými hnáty Jsi maják, který oči mhouří když kolem vlny zlostně bouří Jsi škuner, jenž se ve dno vplétá. Pro mě jsi celé vodstvo světa.

VÍŠ...

Na dlani květy půl vyřčené věty a z trapného ticha jen bolení břicha a cukání rukou a chlopně tlukou a hrdost v prachu a spasma strachu a ráno oči stranou se stočí a úsměv chatrný a květy za trny a trny na rukou do chlopní zatlukou boláky trpkosti a promiň a věrnosti

ŽIJE VE MNĚ ZVÍŘE

Žije ve mně zvířev mé lebeční dířezvíře, jaté v sarkofágu dušekluševe mnětak nepříjemněv rozevlátém tryskumu od masitých pyskůodletují zárodečky myšlenekna venekse smějivšak v tupé beznadějipropotím celé nocia není v mojí mocizbavit se toho strachujež ve zvířeném prachuto zvíře v díře lební vířícelou svojí délkou, šířítíží mne vždy když se blížíjako tramvaj ku refýžik místu, kde sestrachy třesemoje chudák myšlení.
Z těch myšlenkových embryítak pozvolna se vyvíjístrach den ode dne čím dál větší,i stává se, že mezi řečízakřičím v hrůze bezděčně. Křičím však zcela zbytečněprotože zvíře jen se pasena známkách úzkosti v mém hlase.
Ten buvol (či co je to) děsuvyčkává klidně, kolik snesu.

Píseň

Tu píseň, píseň modrých jsoucích a roztodivných byven dne a oddanosti na smrt jdoucích a sófrosyné příkladné v svém nepřítomnu v přímce k tělu píseň o křehkém leporelu píseň o touze přečkat ráno o kataklyzmatickém ano o nechuti znát osu dne o skálopevnikálním ne píseň Já muž . píseň Ty žena . píseň o neumět být chtěna píseň o nedokázat plakat píseň o nad duší se smrákat píseň o mstivá kantiléna píseň o spávat opuštěna píseň o skutcích v ruském kole kde chybí nahoře i dole píseň o retné nenávisti píseň o nedobytný hrad píseň o tom nebýt si jisti Tu píseň jistě budeš znát.
Vždyť slova její z TVÝCH úst trystí.

Pamatuj!

Zatnuti do kamene eterna myšlení, vklíněni v neproměnné, strnulé lidštění, na háčku před očima neon - Memento mori .
Z vědomí čiší zima jaksi již a priori.

ONO

Prstíčky krve - na nepoprvé - drze se vklíní v ne. bytí
Katatonická maska tvaru - když zem se žene k protijaru - nehybná ústa přesytí
Neumím, plakal. Svých slzí zákal teď vzývá - pro své umění
Dějinu ticha v oblasti břicha zanechá aniž zrumění.

Za chvíli nokturno

S panenkou, co nestála by ani za mák
a narcistním motýlem s křídly,
po kterých pan Mandelbrot očima
jen přecházel,

(A)morek

Prý nejsem tím, kdo do tvých dnů
by vstoupit směl, jen do nocí.
A vstoupil, ve svém prachbídnu
a třasořitné bezmoci

LINIE STRACHU

V hlavě mám strach, krutej, lítej,
děsně vlezlej, houbovitej,
nechci brečet a nechci se smát,
svejch vlastních myšlenek nechci se bát.

NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ

Kyselá pachuť pod jazykem
mi hořkost vtiskla do dlaní
srdce mé protkla otazníkem
jsem slepý ve svém poznání

OSLOVUJI

Můj kate .
Moje paní .
můj stíne v slunci přímém
mne mate

PLÁČU

Pro krásu padlých andělů
jimž Ďábel duši vrátil
pro tíhu jejich údělů
v okovech zapomnění

DANAJSKÝ DAR

Smrt složila se v krabici,
a stuhou převázala;
přemýšlí, úsměv na líci,
komupak

JA?!

Jsem cynik. Byl jsem jím a budu,
myšlenkám ctnostným pro ostudu;
a vybuchuji často zlostí
nad lidskou nespravedlivostí,

BÁL

Temný šum mrtvolných lesních stínů
dobytci chtíčem noci řvou
kopyta prudce zvrací hlínu
jak v cáry rvou zem pod sebou

KRÁJÍ NÁS A KRÁJET DÁ SE

Světlo je tma tak zapomeň temno je noc a zároveň i dnem jest černým bez zvuku stín noci ukrad’ záruku že navrátí co jasné bylo již dlouho slunce nesvítilo a v duši se mi prohlodal už všechnosžírající žal a bolehlav mi hlavu drtí Bojím se tmy. Bojím se smrti.

UŽ

Už popraveny všechny ctnosti
už člověk klesá bez milosti
už potlačena každá čest
už zakázáno růžím kvést

NOC PŘÍZRAKů

Kdo sakra jsi.
Proč zrovna já
se musel stát tvou obětí .
Uštvaní psi

KDYŽ RÁNEM BLOUMÁM OCEÁNEM

Rybinou tuk - hle - rozezněl ticho
v chrchlancích chaluhy chlípně se smějí
úkosem solená kapraď v mé břicho
á propos, mokvavou šarvátku pěji.

SEBEPRAVA

Já poplivat bych chtěl svůj stín
a pak mu hlavu setnout
rázně ho zprostit hloupých vin
v křeči ho vidět vzepnout

SLZY

Do průzorů našich snů
se věčně rvou a derou
Tři slzy. Hradbu spících dnů
tak snadno rozeberou.

Z POHÁDKY DO POHÁDKY

Chiméra času ustupuje
a místo ní se v jsoucno rvou
skřeti noci.
Jdou

PRůVOD NIKOLI PRVOMÁJOVÝ

Servané masky klaunů v čele
s rysy co radost rozdrtí
za nimi klidně, nevesele
plá roucho tkané ze smrti.

V MODRAVÝ JARNÍ PODVEČER...

V modravý jarní podvečer
vtírá se hudba hlasitá.
Milencům alej dává směr,
noc skutky lásky počítá

PO NOCI VZEJDE SVĚTLO KALNÉ...

Po noci vzejde světlo kalné.
Bublinou rána, všechno marné
roztahuje se snivá záře;
to ona sny nám z inventáře

LÁKAVÁ NABÍDKA

Vás neznám, slečno z harmonia
však tuším Vás; již od embrya
jste paní mou. A z vlasů plavých
z modrých očí přemítavých

PANÍ SLOV

Smích
mi zmrz’
na vykázaném místě
když paní

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, KRISTÍNKO

Dne 10. srpencev roce osmdesátBůh z bělostného vápenceTvou duši počal tesat. Do retu smíchu víc než jinýma vlasům zlatistého leskuzářivé oči k řasám stinnýmkrásu všech sluncí za rozbřeskuandělský hlas a křídla jejichnad čelo kroužek jasné zářea lehkost vody na peřejíchi smutek bohů bez oltáře;to vše a mnohem více ještěspojil pak modrou nitkou nebeby v kapkách živoucího deštěna Zemi mohl seslat - TebeVšechno nejlepší, má milá Kristínko .

MÁ MYSL, RÁZNĚ ROZEVŘENA...

MÁ MYSL, RÁZN. ROZEV. ENA.
Má mysl, rázn.

A NĚMÍ ŘVALI...

V den vzteku a v den slzí
logika málo platná.
A půlnoc . V ní - tak brzy -
dotknout se nenávratna