Písmák Za roh nevidím
vpřemíře krásy slov
trochu ubrečeně
zevnitř mě mlčíš
sebedůvěra mi zůstala
Srdce mi bije na nesprávném místě
kde by měla být tma
vzpomínky na Kouzelné
smířlivě bledé,přesto zářící
skládám si znich noční oblohu
Zase zamrzá
obyčejný povzdech
zžaluzijních obrázků poskládaný
troufale poslepovaný
myslet se už nevyplácí
Před domem táhnou se dráty elektrického vedení, škoda, letěla bych vysoko...
vpříkrovu bezvládně vycházejícího slunce
coby divoženka
(stejně mi ji nikdo nevěří)
učím se cizí řečí zaklínat
in vitro
/držívám je za ruku/
sočima angorských králíků
otáčím znovu lístek
zpáteční
Asi v šípku
vzbudila jsem se
pět minut po dvanácté
za oknem je podzim
zjarních snů
Z vody socha
noční sníh na dvorku coby zmrzlou myš obcházela kočka v obratnosti noční hry dělilana slabší a silné se světlemna útěku nečekala na ranní dítě hračku v kaluži šeptající v potlesku tak padá déšť že louže nemají dno a přes clonu kapek tepajících panenku vidí jen polozmrzlý rybník v odrazech samá voda až v prosvětleném rámu nově sluncem oprášeném klišé spatřila jsem ruce, spíš cizí než moje probouzely se nepůvabně ale beze slov s tajemstvím pýchy vrácené růžím z ledu se už nebojí v zápěstí vykvetla první třešeň jenom země stále spí po čemsi omamném touha že v noci zas napadne sníh
Vmezeření přírodní
v prožívání kulis kolem a v bezstarostnosti loutkového diváka ne vše je na místě cosi podstatného uniká mi oknem v zadním pokoji je bleskovým zjevem v okrajovém filmu stínem v mlze bez svitu neonu morseovkou déšť vtlouká mi do hlavy upomínkový nepochopen vstřícně i ptačí v letu nápadné šifryúmyslně nečitelné ale až vám budu tvrdit že umím žít s obrazem v půl zmrzlé labutě neberte mě vážně
V hodině, kdy upřímna
Vzbuzena S pootevřenými víčky slyším Nezvoní Přesto cosi trne v záchvěvech dvou rukou napřímo Mlhavého zrcadlení poloviny dráhy nemělo by se bát to jen v deset a dvaadvacet drobných měsíc mihl se ti v úsměvu Hrdá kočka v ulici vříská mi requiem po dvaadvacet dvacet dva Dny navrací se bez ostří bez sametu říkám jí madam Když kráčí po ose hodin od desíti ke čtyřem v medailonu na hrudi udeří to silněji
V hodině, kdy upřímna
Vzbuzena S pootevřenými víčky slyším Nezvoní Přesto cosi trne v záchvěvech dvou rukou napřímo Mlhavého zrcadlení poloviny dráhy nemělo by se bát to jen v deset a dvaadvacet drobných měsíc mihl se ti v úsměvu Hrdá kočka v ulici vříská mi requiem podvaadvacet dvacet dvaDny navrací se bez ostří bez sametu říkám jí madam Když kráčí po ose hodin od desíti ke čtyřem v medailonu na hrudi udeří to silněji
Z vody socha
noční sníh na dvorku coby zmrzlou myš obcházela kočka v obratnosti noční hry dělila na slabší a silné se světlemna útěkunečekala na ranní dítě hračku v kaluži šeptající v potlesku tak padá déšť že louže nemají dno a přes clonu kapek tepajících panenku vidí jen polozmrzlý rybník v odrazech samá voda až v prosvětleném rámu nově sluncem oprášeném klišéspatřila jsem ruce, spíš cizí než moje probouzely se nepůvabně ale beze slov s tajemstvím pýchy vrácené růžím z ledu se už nebojí v zápěstí vykvetla první třešeň jenom ze městále spí po čemsi omamném touhaže v noci zas napadne sníh
Tanečnice na rožni
Odmítám se vracet když s ukřivděnými pohledy voláte že měla jsem jít s vámi z ptačího letu nevěštím jen doprovodit na klavír z rampouchů na okenním rámu ráda bych tančila tak lehce aby váš klid nerušen ukolébal sněhem zavátá oční víčka s důvěrou ale s železnými sandály zrudlými námahou jen těžko budu mlčet není to důvod .
k samotě
Tak trochu moc růžový
V okamžitém rozuzlení mých neuritů zbyl mi jen jeden na člověka málo ale sny prý se vrací Kladu pasti s návnadami ideálů já nebo skromná dějiště svých filmů před očima jen zbylému přehazuji své o sebe černění a skoro až zbaběle fakta reality že vzdá se Zůstává Nedůvěryhodný Sám zničit dá se já těžko zabít sen
V hodině, kdy upřímna
Vzbuzena S pootevřenými víčky slyším Nezvoní Přesto cosi trne v záchvěvech dvou rukou napřímo Mlhavého zrcadlení poloviny dráhy nemělo by se bát to jen v deset a dvaadvacet drobných měsíc mihl se ti v úsměvu Hrdá kočka v ulici vříská mi requiem po dvaadvacet dvacet dva Dny navrací se bez ostří bez sametu říkám jí madam Když kráčí po ose hodin od desíti ke čtyřem v medailonu na hrudi udeří to silněji
Nechtěla jsem nic
Při vztažení ruky ktvému čelu
ve tváři měls mé zrcadlení
pokřiveně výsměšné
že oči snevinností otevírám naprázdno
Mezi přáteli je klec
Sníh sypaný na hlavu
a rukávy roztržené kramenům
vlající rukou vruce
scopy malé holky
Mé zasněžené hladiny
Pokud zdá se mi krátké
obrazení listů ve stromech
vzdám se brzy
a mávání kapesníkem délce nepřidá
Těžko slovy: odpusť
Hladinám můj hodinový obrázek
omítnutý pochybenou vinou
když rozstřikuje kolem kysele své pomlky
-vhranicích našich stěn
Pod víčky je rzivo
Zparapetů bezděky
odvážná pouštím se rukou
a stírám moře barvitelná
bezobsažná
Bez jména není a nebude
Sješitností dívek
jimž jsou psány básně
dnes prvně viděla jsem své ruce
myslím, že vumlkání usínaly
Závěrem je prázdno
Sotazníky hledám svatozář
že bez konce
jsou mé konce pod očima
kradu se pozpátku
Mlhavá zpráva o konci podzimu
Za půl roku poznávání
věčnosti
než osedlání hřív způsobí listopad
Směrem od soli k zásolí
Škrábance na směšně ohrané desce
O bolesti vykřičím tři velká ticha
se sebesměšností navenek
uvnitř domu svyhlídkou
hledám jámy vkamenech sklepení
Skleník je zevnitř od deště
Dnyse znamením bílých motýlů
šeptaly o ranním dešti
že těžko věřit potopám
po odlivu moře
Tvoje květiny
stříhat poslední nitě
na šatech do deště
beretemi nůžky
prý ostré
Bezvzdorná
když vstupujete dřív
než odemyká se
převracíte svět
s křikem
Kouzelným
Viděla dva
méně děti už
teď na jedné straně zdi
s trochou záře kolem
Neptal jste se
Už mě nebaví
ta tvoje pohádka o naivitě
a těle z broušeného skla
Jsem krátce na cestě
Utichám
chtěla bych aby nocí zněl
zpěv omývačů mrtvol
naše těla pohozená v ulici
byla jen představou spadaného deště
Jedu je v ní dost
zase naboso
křižuji cesty
na konkurenci šnekům
smím vás pohladit.
Divadlo před oknem
dýchám před otevřeným oknem
a pán odnaproti už očekává mě
s dalekohledím
alejá se dnes zpovídat nebudu
Když voda hořela
Ostré hrany těch kolejových blues
mi trochu poškodilykůži v zápěstí
všechny ty linolea
umyvadla
Sníh
spatřím oltář
život utopen je v moři mléka
slova ano a ne houpačka vzala
zbylo nebo za závojem