Písmák petr
Petr byl hluboce ponořen do lenošky a pouze jeho oči se pohybovaly, jak klouzaly zřádku na řádek a snažily se surputnou dychtivostí dostat až na konec románu, kde snad čekala pointa, ale určitě také pocit zněčeho skončeného, co se již nevrátí ani kdyby knihu četl podruhé, potřetí, po tisící. Ale to si Petr vtuto chvíli, na stránce 109, nepřipomínal, stejně jako si člověk ve svých třiceti letech málokdy vzpomene na smrt. Jen občas se mu pohnuly ruce, aby mohl otočit stránku a pokračovat ve zběsilém běhu po zkompresovaném životě příběhu, zatímco jeho vlastní život byl vtuto chvíli pozastaven.
Ondřej venku vypouštěl žumpu.
labuť
Zářivě bílá, svítila na slunci
Neposkvrněná labuť
Má jenom má
Přetřel jsem ji černou
To ti nikdy neodpustím
Co je to vůbec za nezodpovědnost, zamilovat se do mě. Uvědomuješ si vůbec, co jsi tím vším natropila. Tobě o nic nejde a můžeš si klidně dovolit sem tam nějakou tu lásku, ale co já. Myslela jsi vůbec na mě, když ses uráčila se takhle neuváženě zamilovat.
Čas
Tebe bych zabil jedinou ranou
Ale musím tě mučit pomalu
Tobě to nevadí a mě to ničí
Den po dni tě zabíjet
Go
Všichni hrají o území
A o své svobody.
Černobílý život
na herním poli
Silvestr
Je ráno, zlo je kolem
Zlo je ve mně
A já se vzdávám
Opouštím Boha