Sucho

Po strništích se plouží čas
a rubům listí žloutnou líce
plíce jsou plné prachu
lipová kolomaz

Kotě a motýl

Když vidím kotě
a motýla
myslím na květinu
aby si o ní kotě

Dvojice

Pole ječmene nepromluví
dokud se nerozhodne
mluvit vítr
a vítr

Křížová cesta

Mourovatá kočka
honí se za svým ocasem
pár kroků od dvanáctého
zastavení

Japonská miniatura

na prachatickém náměstí
se Japonci tváří
jako by nikdy neviděli
koňskou kobližku.

Kolibření

kolem jeho hlavy
vznášel se opar
tisíců švitořících
malých ptáčků

Ohňostroj

Viděl jsem
jak se všechny oči pozvedly
jako by byly
účastníky zázraku.

Odmítám

ozářen nesmírným světlem
kterým se ohlašuje
jedině blížící se smrt
s černou krví na rukách

BOROVÁ LADA 2008

A lidé tady
jsou jako stromy
bez větru.
Jenže vlese mlčím

Tak hladový

Tak hladový jako červená
Srpnová země,
Volám ženu a přijde déšť.
Jen steče a roztrhne zemi

BLANICE

Blanice vdešti
zvedá se zbřehů
a sama kroutí se
jako noční dravec.

Májový déšť

Májový déšť
Jako by mezi stromy
Pavučiny tkal
I bez pavouků

Netolice

Hřebenem mraků
Slunce se češe
Splétá své copy
a samo sebe páře.

Báseň tedy nepompézní

ta větvička vypadá
že neudrží ptáčka
ale je to promenáda
slečny veverky.

Ach matko

Ach matko
tvé plody sesbírají
a zasadí do cizí země
jako kdysi tebe.

Mé borovice

už rok jsem tady nebyl
ale stále poznávám
opálené borovice
vítr přináší jejich

Pustoryl

Němý

poprvé čekám
a nic není delší
když slova jako voda
běží po kamení

Dušičková

možná že letos naposled
na hrobech milují se ruměnice
a když je míjejí
lidé co truchlí víc

Po měsíci spánku

po měsíci spánku
a dvou měsících mlčení
dlouhé probuzení
dlouhé ráno

...a nepřestává

déšť prší proto
aby zahladil smrt
aby každé
z těch vyšísovaných

Už ani nevim

počkám si na ráno
až tehdy až
štěkot psů
mnohohlavý

BEZMOC

k čertu bych poslal
všechny noční hvězdy
větru bych vytrhl jazyk
slunci bych nedopřál krve

Černovlasá

černovlasá
dívka sedící
na obrubníku
trhá zelené

Opravdu se tomu místu říká Život?

postavy bez tváří
a tváře bez postav
skrz výlohu noci
ozářeni měsícem

Bílá noc

bílá noc
na stromy přimrzá
plná mého bdění
pravého

Střelecký ostrov tenkrát

když spolu vidíme
křik racků
chci se nechat vést řekou
protože vím

Tohle je poslední řádek

tohle je poslední řádek
a pravý konec básně
bez záblesku nějakého
nového pohledu

Prší

Prší
na druhou dobu
okapy chrlí slova
slova slova

... a podzim

podzim mi posílá
místo záložek
své barevné listí
do rozečteného Whitmana

Papíroví draci

papíroví draci se učí létat
jeden z nich se oběsil
na telefonních drátech
a houpá se po boku loňských už

Výraz

z člověka zůstane jen výraz
nakonec úsměv &
zoufalost
natáhnout ruce

Něžná milenka

ptáci otevírají své dlaně k letu
a vdechují život
spadanému listí
chodník v tu chvíli

Praha

kos se posadil na hladinu
s rozpitým obrazem města
prorazil jí hlavou
a rozvířil křídly

Ozvěna

místnost
strop z noci
a čtyři stěny z kamene
místnost plná řevu kde

Krákor

ze spících těl jde dech
jako z živých
noc se prokouše sloními kroky
ke svému věčnému umírání

Krev

vím jaký to je
a nic z tohohle to není
vyraženej dech
nebo vteřina

Volám tě

Volám tě
vím že mě slyšíš
o to je podivnější
že

Vlak má zpoždění

Slunce vypilo nebe
a leží na jeho dně
Dnes se rozdává všem
Měsíc tu není

Potlesk

Ohňostroj deště
s velkou slávou bliká
mezi pouličními lampami
ve dvě ráno

Poslední telefonistická

a s telefonem u ucha
začínám chápat že tě neuslyším
že neuslyším nic
než to vyzvánění

Po cestě smrti

vysušené ryby visí ve větvích
jako by je jejich duše vynesly
moc vysoko a pak praskly
slunce má s nimi tolik společného

A to tančení

viděl jsem tě opravdu
jako duhovou vílu o které jsi tančila
mezi zavřenými hlavami tulipánů
mezi sluncem které nebylo

Jsem to místo

jsem to místo
kde se vítr
stýká s tělem
a přesto mám svá záda

Až zapadne slunce budu vědět

Až zapadne slunce
budu vědět že jsem nemluvil falešně
stejně jako vítr nemluví falešně
ptáci nemluví falešně

Snil jsem si noc

snil jsem si noc
a najednou je tady
živoucí noc zbavená smyslů
oslepující noc bezcitu

Bezesná noc v Brně

jak dlouhý je sten noci v bdění
prsteny měsíce opravdu
zakryly tvář
bolest je v nohou

Porážka

asi se zastavil sluneční vůz
koním jde pěna od huby
z těl stoupá pára
v přesyceném vzduchu

Chci mluvit o světle

chci mluvit o světle
ale jak
když body které zůstávají
nevidíme

Ledové slunce

všechno se zdálo tak obvyklé;
ledová slunce uspaná pláčem
svítí nespavcům
a měsícům náměsíčným