Písmák Odpověď
Záhada má oči zavřené
Tiše se dívá dovnitř
Pod maskou spánku
rodí se její probuzení
Nicotě
Nic
Průvan co ven ti vyvane
pod prahy zavřených dveří,
škvírami v zámcích z nichž vypadly klíče
Kámen mudrců nalezen
Ticho je zlatem
a zlato je ryzí
ryzost zas tím že příměsi zmizí
a zůstane jenom prosté
Nebeská
Ale tahle je tak živáNechtěl jsem ji nezajímata nechtěl jsem ji ani chtítNetoužil jsem zatoužita spatřit jak se díváSlyšet její hudbua litovatže ji nejspíš nikdy nezískámJenže jednou už ji známA nechci, nechci zapomenoutTak tiše píšu opodála bojím se bojímže už jsem dopsalA to sotva začínámbýt smutnýRád bychAch jak rád bychji byl objalnebyla-li by ona protivykašlání se na ten podělanejkondicionálNo a coHlavně prosím žádnej imperativMý motivy jsou spornýcož maj náhodou úplně společnýs mýma přednostmaAle lásce je to jedno(alespoň doufám)Naprosto slepá ovšem není, to je spravedlnost(alespoň doufám)No a coAlespoň doufat můžuza to moc nedámJenom to zklamání potomNebo ta krásaSnad tedy radši ta krásamá Nebeskáa já.
Plastik People
Lidi se dneska lámoumnohem snáz než dřívAsi to bude tím, ženarozdíl od těchz kamene, bronzu či železnýchjsou tvořeni převážně umělinouSpeciálně navrženíaby toho moc nevydrželia dalo se tak na nich vydělávat pořádChcete-li (ať chcete nebo ne)koupit si je můžetekdykoli, kdekoli (i po internetu)za potištěný papíry coakorát nemaj žádnou cenuPoužít je a zahodita připadat si v právua přitom sami být odlitiÚstřední Továrnouna fofrlidiv mikymauze nebo fialovou krávu.
Dospělé děti noci
Oblečené pouze ve svémnočním ne-klišéneměl jsem to srdcejí svléknoutobličej, jméno a dušiObnažitstrachy a vášně a všeho co je špatnése nabažitPoužít a odhoditzábrany a možnost štěstís láskouNebyl jsem krutýa tím jsem ji zklamalTak o mě přišlapod jiným.
Poslouchej plameny poezie
Uchem až do hlavyhlavou klín do hlubinvrazí ti vrazikřehkých a ubohýchlžíLží o tvém životěsmutku a samotěLží které vysnil sisÚtěků nahotěs jakou ses zrozením stvořilPoslouchej pozorněS každým douškem smrti očistnéi z tebe stává se báseň.
O mém životním posrání
Kolikrát už jsem se pokusila zakusil jak nápadnějsem nechtěndívkou tvářící se bezzradněA to jsem si navíc ani nikdy vůbecnezasouložilJenom jsem sebou byla stále ještě jsemA sámbych přitom vždycky šanci dalAspoň při tom určitěa na tom trvámNevypadám já věru zlei bystrý jsem a dostmívám rád vždy upřímnědokonce daleko nechodím pro radostLeč čelně sražen s vlastní pýchoupadám zásadně jenz náručí venvždy po hlavě a bezhlavěi s hlavou plnou opatrných aleProč však uniká mi stáleVždyť poučen už na víc životůnež kolik kdy mi bude letzpět popředně jsem vláčen dálePevný jest můj krok i taknezměním že cesty není k cílikterý není i když tváří se že snadvnadami tlak se šíří někudykamI takto překombinován a zmatendává mi můj pud zásadně jen matneboť kde není oboustranné láskynedá se klidně spátMůžu jen nevidět hlubokou tmukdyž nahmatávám prázdný chlada žízním a hladovím po tomco nesmím ani ochutnatJá anděl padlý z višněa ďábel co umí jen prohrávatOba jdouc životem pro vráskytoužící po všem vždy bez lásky ovšem.
Moje báseň
Za ceny bezcennýnechce se mi pořád dokazovat siže fůra jinejch lidíje na tom vo dost hůř než já---Za ženy bez ženyunavuje mě už rytířovat sema tam si přitom připadatjako ten nejposlednější vůl---S Á M---Za rumy a nerozumyúčtovat si víc lítostí a vinnež na co ve šrajtofli mácelej podělanej konkubín---Dám si radši jedno vínojedno dno a jednu pravdua všechno si to pěkně vypijus jediným koho dovopravdy znám---Sámse Sebou.
Má mě ráda nemá mě ráda
Řekněte mi jak přesvědčitněkohokdo nechce ani chtít-Krávo-Kreténe-Jestli je lepší milovatprotopřestonebo vůbec ne-Lásko-Tak mi neříkejTo slyšet nedovedua poslouchat neumím-Jak přežívat bez tése kterou se nedá žítprotože ona nežije ani sama se sebou-Vždyť můžeme-Já ti nerozumímNech mě nebýt a mlč a zmiz(prosím)-Proč se nezeptámStejně jsem bezmocný právě protože všechna proč už dávno dobře znám-Sbohem-Díky-Sbohem a díky za všechny ty slibyNevyřčené a zapomenuté-Škoda že nejsi jináa že jiná není pro mne-Snad se zas někdy spoluznova rozejdem.
Nepřítomná báseň
Prázdný byta prázdné ulicev nich prázdní lidése svými prázdnými slovy-Vše prázdné tím vícečím méně je v tom člověka-Všechno tedy teď už téměř zcelaplnoprázdnéTady tam i jinde v mezitu-Od našich malichernýchtahanic a hranico ničem nikomu a pro nicaž po skutečné hranicekde naše meze protínají ses mezemi všech nemožných i možnýchmožnějších i nejmožnějšíchsvětůjež jsou svou samou podstatouneprázdné-Vždyť kolik je v nichbytů ulic lidí a jejich slov-Ale člověka-Ano i člověkajenž oči otevřelruce rozpřáhlnadechl sea zazpíval-A všude kam dohlédla všude kam dosáhla všude kde dýchala všude kam až dozněl jeho hlastam byl-Prázdnotě navzdoryNěcotouObsahem z plných sil.
Expresem směr Vesmír
Jedu a nevím kam
Nastoupil jsem do prvního vlaku zrána
posadil se v kupé hnedka na kraji
Rozhlédnu se
Kocovina
Lásko mám tě rád
Je ta fráze prázdná.
Tak proč to tolik bolí
když to neřekne
Nachové ráno
Vposteli leží dívka
co za sebou má víc než jednu noc
Vzavřených očích vyčteš
jen že spí
Polibek Růži
Růže je nevinností
Bílou
co čeká na pastelku
Vyrůstá světlem
Pochmurný pochod
žalozpěv první
POCHMURNÝ POCHOD
Byla jednou jedna chmura a tu už nebavilo být pořád sama, no a tak začala usilovně přemýšlet, co stím. Nápad ji napadl tak rychle, že ho samou radostí málem hned zase zapomněla. Což ovšem není docela přesné, protože chmura a radost nejdou zrovna dohromady. Ale zpět kpříběhu.
Requiem pro tonoucího
V silných proudech
se každý nakonec nechá strhnout
vláčet od nádechu k nádechu
točit víry
Interdimenzionální
Jsem
Dýchám tvými ústy
biji srdcem
proudím žilami
Lodní deník - poslední zápis
UŽ JEN PÁR SÁHŮ
A DOTKNU SE HRANIC
BEZEDNA
JEN LETMO
Vícerozměrná elegie aneb odyssea všedního dne
Ach jo.
Tak deklamoval svoji existenci
první ranní vzdech,
než vzápětí rozplynul se
Zrození
UBÍJEN TLUKOTEM CHRONOMETRUPLYNUS POSLEDNÍM ÚDEREMPOSLEDNÍ ÚDERSRDCEALE JEŠTĚ NEJEŠTĚ MAJÍ MÉ HODINYNĚCO ČASUUNÁŠEN VODAMI BEZ BŘEHŮSPLÝVÁMVODA MI UDÁVÁ TVARRYCHLOST I SMĚRSÍLU I VEKTORROZMAZÁN V KONTURÁCHNEJSEM SI SEBOU JISTJEN VÍM ŽE JSEM JÍA ŽE ONA JE MNOUJE-LI TO ONAA JSOU-LI TU NĚJAKÉROZMĚRY ČI VELIČINYCOŽ VLASTNĚ NEVÍMNEBOŤ STÁLE POSTRÁDÁMKONKRÉTNOSTHRANICEA PŘEDEVŠÍM SMYSLYKTERÝMI BYCH JE DEFINOVALSÁMSI NEPŘIPADÁMANODOHODL JSEM SE SE MNOU SAMÝMŽE JSEMJÁŽE EXISTUJIA ŽE VŠECHNO KOLEM JE TAKÉALE TI OSTATNÍMNOU PROPLOUVAJÍDÁLPROLÍNAJÍ SEMÝMI OKAMŽIKYSTEJNĚ NEUCHOPITELNÍJAKO TENHLE NESVĚTJAKO SAMA PODSTATAMÉHO BYTÍNE ŽE BYCH JE MĚLČÍM UCHOPITA PROČ BYCH MĚL CHTÍTA PROČ CHCIA JAK SI TO UVĚDOMUJIV JEDNOTĚNEMÍSTANEČASUA NEDĚJEJEDINOU ODPOVĚDÍSI MOHU BÝTJEN JÁ SÁMTIOD NICHŽ SE VYHRAŇUJIMAJÍ CO DĚLATABY VŮBEC BYLIA KDO VÍJESTLI JSOUTŘEBASE JEDNOU NĚKÝMSTANUKDYŽ MI TO DOVOLÍBŮHPRŮBĚHA TŘEBAÚPLNĚ POSTAČÍSE ROZHODNOUTA TAK ZAČALA BUDE TRVATAŽ DO PŘÍŠTÍHOZAČÁTKU.
Frantova přetržená nit
Franta je učitel českého jazyka, ale jinak celkem inteligentní člověk. Každé pondělí, každé úterý, každou středu, každý čtvrtek a každý pátek chodil pokaždé tou samou ulicí do svého ústavu. Vzdělávacího, samozřejmě. A vždy ho upoutal ten samý nápis na rohu ulice, který tam naškrábal křídou nějaký poeta amatér: "LÁSKO MÁ".
Studnice stínu
STUDNICE STÍNU
Už neplač,copak nevíš, že s každou slzouspadne kus nebe. Že s každým vzlykem umře sen. Tolik jich dnes dlí na hřbitovechs náhrobními kameny z Božího chrámu.
Už kvůli andělům,aby měli kde složit své ztrápené hlavy.
Když usne víla
Kdyby jen věděla,
jak je krásná.
Kouzelná bytost z pohádek
Zeleň země s modří oblohy
Ze zoufalství
Co je beznaděj.
Začátek bez konce,
konec bez smyslu
a mezitím
Sousoší pocitů
Jakou barvu má inspirace,
když ji uvidíš, jen až zavřeš oči.
Jaký hlas má múza,
když její šepot smíš jen tušit.
Uzel nekonečnosti
Co teprv bude,
už teď je minulostí
a vše, co bylo,
stane se zas.
Nejsladší utrpení
I.
Klidně se dívej,
neuvidíš někoho, kdo není.
Klidně poslouchej,
Ztracený směr
Já sám jsem bezmocný.
To ta, co spřádá moje sny
hýbe oblohou.
A nekonečný prostor přemohou
Poslední tanec
Jen šampus a tango
a nebesa tančí.
Kde jinde uvidíš trsat anděla.
Jen kosa, ta nabrousí se
Šotkova derniéra
Od té doby, co přestal zvládat svoje sebevražedné slony, stál tam jak Tycho před bouří. Nahraně se ovšem i přesto tvářil poněkud nesvůj. Není se však čemu divit, vždyť jediným krokem by jeho život nepochybně skočil. Nakonec se však ohlodal.
Kráso netušená
Veselé tváře se smíchem v očích,
ronící slzy, co kanuly ke rtům.
Niterným štěstím, když smály se žertům,
každého potěšil krásný ten smích.
Snesitelný rozměr
Být tak šťastný,
že čas při úprku zakopne
a přestane být.
Znít strunami pián
Ujetá kratochvíle
Pro její dotek hřejivý
nejeden blázen chtěl by žít.
Bílá už mě nebaví,
jen růžová to může být.
Óda na nevědomost
Nevěděl jsem si rady
s tolika otázkami.
Tak jsem se hodně ptal
a hodně jsem zjistil.
Cesta k poznání
Je mým Sluncem.
Neviditelnou silou přitahován
blížím se stále rychleji
zkáze vstříc.
Příchuť dospělosti
Přišlo za mnou dítě a řeklo mi:
"Pojď si hrát. "
"To už mě nebaví, hraj si s hračkami. "
byla má odpověď.
Ztraceno v šeru
Soumrak není zlý.
To jen den jde spát,
když světlem unaven
už ani chvíli neudrží
Půlnoční valčík
Opilí Měsícem Dívka a Její druh
Nad noční Krajinou Vznáší se Jejich sen
Jenom vzduch Svědkem je Spolu tam Sami jsou
Půlnoc teď Odbíjí Nevadí Tančí se
Píseň z rytmu
Hořkosladká.
Jak potrhaný úsměv,
kterým šklebí se na tebe
tvůj osud.
Litanie zmaru
Déšť.
Příboje kapek padají vzduchem,
ševelí šumotem smáčený močál.
Ty, jež to posloucháš, byť jedním uchem,
Robot
Logika ti řekne, co bys měl,
a ty to uděláš,
protože nezáleží na tom, co bys chtěl,
ale na tom, co udělat máš.
Valkýra - legenda o zatracení
Když ji uvidíš, jsi ztracen.
Jako anděl smrti zabije tvé slunce,
teď patříš noci, úsvit nečekej.
Když tě okouzlí, jsi zotročen.
Múza - legenda o spasení
Sláva Tobě, ó Bohyně.
Tvé nesmrtelné inspiraci,
co v krásu přetaví i čiré zoufalství.
Sláva Tobě, ó Čarodějko.
Přání noci
Díváš se v noci na Měsíc
abys viděl víly.
Pak otevři oči trochu víc
a vyčkej správnou chvíli.
Nic než prach
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Přesýpacími hodinami času
protékáš,
dokud máš síluobracet jimi.
Mezi světy
Z prachu a popela
Z mlhy a dýmu
Ze světla plamene
Ne.
Óda na nudu
Nejdřív nechat chtěl jsem tu jen prázdný list,
ale děsná nuda byla by to číst.
Prázdná stránka, to je zkrátka pitomost,
tak napsal jsem pár veršů jen tak pro radost.
Smolař
Koukni, prší hvězdný prach,
déšť štěstí a naděje.
Smyje smutek, s ním i strach,
všude jsou ho závěje.
Splněné přání
To nejkrásnější
bude mé -
má láska chce mě.
Smrt utrpení.
Vánoční
Co skrývá se teď v přáních tvých.
Smích za okny a napadaný sníh,
či snad anděl v závějích.
Teď, o Vánocích.
Nekonečný boj
Sraz mě zas,
já vstanu.
Chvíli postojím v oku hurikánu,
než vichřice mi zlomí vaz.