Písmák Tři poklony svíci
Ukláním se plameni, duši tvé, jež dobrem hřeje; city nikdo nezmění, bez tebe jsem bez naděje.
Ukláním se svícnu, je zevnější krásou tvou, tak nesmírně nádhernou, že měřit lze jen s květinou.
Ukláním se parafinu, tvé lásce – já žiju pro ni; bylas tu jen na vteřinu, však vzduch tebou navždy voní.
Dávání věcem-jmen
… a mezi lidmi byla láska, pomáhali si, a smyslem života každého z nich bylo konat dobro pro ostatní. Slaďoučké ovoce bylo pro všechny, v létě hřálo slunce, v zimě úsměvy. Zpěv prostupoval krajinou a lehký vítr ho hýčkal a s radostí přenášel ještě daleko odtamtud, aby cestou hladil srdce stejně jako pročechrané vlasy země hladí lidské tváře. To místo jsme pojmenovali Sen.
Jenom tenkrát
Jenom tenkrát světla z dáli, když se hvězdy žalu smály. Jenom tenkrát tepla dosti, když pot z čela stékal zlostí. Jenom tenkrát sloupořadí, když co sloup, to jazyk hadí. Jenom tenkrát pravé víry, když to víra k pachu síry.