Písmák V úztratách kouřím
Vúztratách kouřím
intimní bahno
Doutná a hoří
Všeobecně moudré blaho
Osoba podobnosti
Bezvýznamná osoba podobnosti
naříká ve sklonku snu
Něžnější pohlaví pláče
Nepříčetný program vrahů
Zavřená ústa
Zavřená ústa nemohou líbat
Otevři je. Měj se na pozoru
Planoucí doutník-jen odvarem smutku
Hasnoucí svíce je plamennou duší
Již klíčí poupě lásky
Již klíčí poupě lásky
Srdce mé se odmyká
Slyšet marné hlásky
Jak se něhou zalyká
Že nepoví nic květy?
Že nepoví nic květy.
Jen naznačí.
Otvírají světy
Vněž člověk nevkročí
Noc
Nastala noc;
zvláštní má moc;
otvírá lidskou duši,
která namátko jen tuší,
Představa
Němá představa se míhá
vroztoužené vlhké mysli
černou nocí stíhá
raně hbitý klín.
Co čteš
Co čteš. Dívko sdítětem
Budníček přeletem
řekne více
než bledé Tvoje líce
Stromy
Stromy dýchají, zdá se, že je to zmáhá.
Stromy umírají, myslím, že je to těší.
Stromy žijí lidem osudové opojení, proto nejsme šťastni.
Stromy nám krátí dech, sami bez něho jen ve stínu lip tlí.
Sněží
Sněží na lidské ruce, na tebe.
Pozvedni hlavu, pohlédni na nebe
Jak padá sníh, jak na tvé vlasy sněží.
Prohlédni to sklo, ve tvých očích leží.
V srdci hrob
Vidím kamen, co vzduchem letí.
Už věčnost nebem modrým pádí.
Padne vrudé lidské smetí –
vkrev touhy, shrobem ladí
Lampa
Pouliční lampa má těžký dech,
jako stařec ploužící se na schodech.
Noc co noc do tmy jasné září
svým modrožlutým zrakem. Svou tváří.
Odsouzený
Slyšíš povzdech mé krve
A bezcitně se směješ
Jako dítko prve
Když seřve svět
Kámen
Řekou se kamen prodírá,
tvář zalitu má potem.
Vsrdci jeho víra
se vnádech mocný sbírá.
Touha
Touho, pro koho žiješ. Pro koho sténáš,
úpíš a pláčeš.
Zavzlykáš se slzou nářku a hledáš
pro koho být.
Tohle je chvíle
Na tuhle chvíli jsem čekal celé dlouhé měsíce,
vleklé týdny i dnů táhlých tisíce.
Skončí až se rozední.
Toto je chvíle první i chvíle poslední.
Nesměj se
Nesměj se pavoučku,
že chodím na loučku
hladit kvítí.
Nesměj se kytičko.
Kapitán lásky
Kapitán lásky
Vůbec nedutá
Svou bárku vede
Vpísečnou bouř