Písmák hodinky
ukláníme se nad rozkopaným městemve kterém se odráží oblohav ciferníku snad každých hodineka někdo by na to možná řekl"podívejte se, . "a ona se skutečně podívána něj jako do tmyplné jeřábůtón křísne o ochraptělýtónstroje líně ukrajujíz pamětihlína má vůni jako výlet do krajinyplné věcí co si nás pamatují"ale co potom ty,které se zapomněly ve mně. "v mých myšlenkových pochodechje propadlinakde mizí slovatajně skloňovaná pro sebeuzavřená v dlani jako v básnikteré nikdo nerozumí
sundejte mě dolů
sundejte mě dolůvolal kluk v čepicia za ním se ohnula loukasotva se stačili otočitvzduch zprůsvitnělcesta vedla oklikou kolem okenza kterými nebylo slyšetani nádechani jedno rádio.
on zatím podzim
žádný úmysl propadat se
zatím jen pomalu odezírat
zoblohy sníh
dusit se vůní zetlelého listí
horečka
mateřídouškový sirup ze lžíce je ti šest let zpátky a noc má měděné drátky místo vlasů zuby drtí štěrk na prach v peřinách z kuchyně zvuk hodinového strojku kolem projíždějí přesýpací vlaky na mapách na zdech jako známky s lokomotivou ze stěn se odlupují stíny
ono zatím jaro
umývá si ruce od novinových stráneka odkládá je na kraj umyvadlachodba šustí pod nohamaje to jasnévrátí se domů a odtud zase domůjenom přejít chodbua neusnout v půlcejakofigurka napříčšpatně poskládanou šachovnicíz duševydýchanýa ono zatím jarostrom který vyrostlz okna muzea svítínovými listy(hlídač ráno hlásil, že zase chybí kousek obzorua dále tři barvy).
ona - zahrada
narození je výlet za město velká ohrada jako z galeriekousek žlutého pole na obzoru vybarvený převelice pečlivým dítětem, které ve tmě taky nejspíš nedůvěřuje poslednímu schodu touží propadnout se ještě o pár centimetrů připomenout si sen, kdy zapomnělo dýchatposlouchat, jak se čas polorozpadá ještě chvíli bude trvat než jí podá ochrannou dlaň kterou obroste a stane se tajuplnou zahradou ale to už v ní klíčí malé jezero s rotující velrybou která občas zpívá pozpátku ale většinou jen spí na svém tukovém polštáři zle se probudí, až když kdosi na chodbě trochu víc práskne dveřmi od výtahuv ten moment přestane být jasné, kdy se to začalo vymykat z rukou zavřít oči doširoka upnout se na nějakou zanedbatelnou vzpomínku pohled který posílal snad dvě minuty dvakrát po sobě ale teď už o něm neví nechá se setřást do nevědomí kde to nejzásadnější zapadne mezí spáry narození je výlet za město velká ohrada jako z galerie kousek žlutého pole na obzoru vybarvený převelice pečlivým dítětem.
Zapomenutá (o Svátkovi)
ještě štěstí
že se najdou takové ulice
když je zrovna potřebujete
pomyslel si Svátek
dikobraz
jsem jako planeta které amputovali prstenec(prohodil bob jen tak mimochodema rychlým pohybem ji chytil kolem pasu)zatvářila se poměrně nevyzpytatelnějejí úsměv měl vteřinové zpožděníza zbytkem těla(ještě že ti nevěřím ani slovo)nedá se nic než čekatusnout v prádelně na zemis vůní plachet v žaludkujako námořník, který pro samou aviváž zapomněl jak chutná sůlvyoperovat kousek oblohya přišít si ji strunami od piánamezi zlomená žebrazabít celé pasáže z knížekuvažováním nad tím co je skutečnosta co jen projekce na dně sklenicezapomenout cestu domůa znovu ji hledatvymyslet si město ve kterém majína každém rohu ulice exponát z kabinetu biologiea namísto diářů nosí pod paží dětské encyklopedie středa 7:30 Alexander Bell, vynálezce telefonu pátek 18:00 přelet kanálu La Manche sobota: dikobraz.