Dvě tváře

Je zima, vločky se snáší venku, hrabě čeká, čeká na milenku. Srdce mu buší, jak pěstí rány, když sleduje tělo jdoucí kurtizány. Polibek letmý na prochladlé líce, tuší, že vzápětí smí dostat více. V kočáře černém, jak havraní peří, svou náruč vlahou mu bez citu svěří.