Písmák Slza
Co je to slza. Kapka slané vody.
Něco, co pokaždé jen bolí.
Ne, ona je něco víc, kus diamantu,
občas i radost v sobě nese,
Příběh malého srnečka
Slunce už k spánku ulehlo,
ptáci s štěbetáním usínají,
i laně chystají se spát,
a hvězdy se na ně usmívají.
Umírání
Teplá krev po hebké kůži stéká,vědomí se ztrácí a tělo tiše čeká,čeká, až vykrvácí.
V kaluži krve bezvládné tělo ležítělo dívčino,je mráz, kůže modrá, na tělo sněží,proč to tak skončilo.
Ten smutný příběh mladého člověka,příběh lásky,kdo miluje občas nečeká,že z toho budou vrásky.
Do sněhu vpíjí se rudá tekutina,krev v sobě smutek skrývá,proč tahle nešťastná dívčinavždy na špatné lásky narazila.
A pak ...
Tlukot srdce radost a zvrat a pak . Ticho smutek a žal a pak . Smrt.
Jaro ...
První den jsme se museli hodně soustředit, abychom objevili alespoň iluzi jara. Bylo těžké prohlédnout skrze mlhavou myšlenku podzimu, již ilustroval déšť a zamračená obloha.
Od dnešního probuzení stačilo pár hodin a obraz včerejšího dne začal rychle ztrácet jasnost stejně jako odraz zamračené oblohy na hladině zdejšího rybníka.
Slunce, které vykouklo z poza mraků, rozjasnilo široké okolí a pohled na zámek byl ihned veselejší i tím, že jeho zdi se stávaly zrcadlem slunečních paprsků.
Vývoj
Poupě vyrůstá v nádhernou květinua já si říkám, čím chci být,zda - li a jakou cestou dál životem jít,však stejně jednou zahynu.
Mládě se vyvíjí v dospělého jedincea já strach z budoucna mám,až vyrostu, co budu dělat, kam se dám,vždyť já chci zůstat v kolébce.
Semínko po čase v plod se změnía já zestárnu, co pak dál,najde se někdo, kdo by se se mnou životu smál,vždyť i ve stáří je láska povznesení.
Starý strom změní se v užitkové dřevo,já jednoho dne přestanu žít,ještě si řeknu, že někam jsem kdysi toužila jít,však nevzpomenu a mrtvé mám tělo.
Hlas zvonů
Tichem noci zvony vyzvánějí a já tu píseň tiše poslouchám,v melodii teskné cosi slýchávám. Hlas, jímž zvony říkají ať za cílem se snažím jít,ať překážkami a nezdary se nedám odradit. Ty zvony mají ale ještě jeden hlas,ten oproti druhému varuje mě zas. Prý ať si pozor dávám na závist, když se mi něco povede,pak prý i přítel blízký kolikrát podvede.
Padající hvězda
Je vlahá letní noc a já ležím na vonící louce a oddávám se všelijakým myšlenkám. Pozoruji hvězdy, když tu zahlédnu jednu, jak rychle padá. Je to jen kratinký okamžik, ale já mám pocit, že trvá věčnost. Pohlcuje mě, cítím se, jako bych se vznášela.
Bojuj
Zdvihni hlavu a bojuj,neskláněj jí před problémy,vím, že život Tvůjnení bez poskvrny. Snad jednou dokážeme všichni ocenit,co nám život dává,snad jednou se přestaneme zlobit,že občas člověk strádá. Je mnoho lidí, kteří bojují,a přitom by měli důvod vše vzdát,jsou hluší, němí, nevidía přesto žijí dál. Tak nevzdávej ten běh hned u první překážky,pokoušej se dál,nenech se odradit, když první porážkypřijdou i když je nikdo nepozval.
Marně se snažím
Marně se snažím najít slova,která by dokázala říci vše,marně se snažím najít slova,aby vše vyšlo z duše. Marně se snažím najít slova,co dokáží říct alespoň polovic,marně se snažím najít slova,co řeknou Ti ještě víc. Marně se snažím najít slova,co prostě neexistují,marně se snažím najít slova,co budou víc než, že Tě miluji.
Motlitba
Zapaluji svíci a stavím ji na oltář,
při posvátném obřadu vybaví se mi Tvá tvář.
Aby ne, když mihotavé světlo svíčky svítí na fotku stojící za ní,
osvítí Tvůj úsměv - ano, Tebe vidím na ní.
Den
Den ráno oblékne si sluneční svit,někdy déšť, to když necítí se fit. Jindy se mlhou po ránu zahalí,a lidem nechce se vylézat z postelí. Všechno žije, i suchý list pohne se ve vánku,příroda čeká na příchod červánků. Den už je unaven a rád si lehne pod přikrývku noci,na dvanáct hodin vzdá se své moci.
Emocionální zdi
Mé srdce, které miluje a touží být milováno,cítí se tak strašně samo a uzavřeno. Od světa a lásky ho dělí zdi, které jsem si postavila,ale postavit brány jsem zapomněla. Těch zdí je ale víc, jsou vysoké, pevné, starší i nové,z kamene, oceli, dřeva. nepropustné.
Skleněná krychle
Skleněná krychle a uvnitř já samotná,chci ven, však veškerá snaha zdá se zbytečná. Vidím svět, slyším svět, však dotknout se ho nemohu,snažím se vší silou rozbít tu „obludu“. Sil mi však rychle ubývá, jsem slabá stále víc,mám pocit, že umírám, vyčerpáním mi hoří líc. Člověk se snaží, doufá, že ze zajetí někdy uteče.
Smrt
Smrt. slovo, ze kterého mají někteří lidé strach,smrt. slovo, jehož já neumím se bát. Smrt.
Dvojice
Duše a tělo, rozum a srdce, dvojice stejné jako nohy a rucea přeci tak často každá jedná jinak. Občas je těžké poslouchat tu rozumnější část, ale tu bolest vždy znovu otupí čas. Člověk by neměl nikdy o ničem snít nebo si něco přát,protože osud je zlý a dá mu vždy jen ochutnat a čas je pak ten, který zabírá tak strašně pomalu.