Písmák Tady a pryč
Prší,kapky vody pomalu kanou jako slzy,z okvětních lístků křehkých poupat orchideí,mláďata stromů se prohýbají pod hlasitou tíhou větru,tiše se choulím v kousavém svetru,z oblohy visí sladké provázky vody,H2O skrápí špinavé schody. Cela mokrá píšu ti dopis o parném létě, plyšový medvěd k sobě přitiskne mě,přitulím se k němu a vidím v něm tebe, tak jako ve všem kolem sebe, na chvíli se zasním a mám pocit, jako bys byl vážně u mě,jako bych se zase dotýkala tvých vlsaů vůně,ten prvotní dojem z lásky zapomenout nejde,přeběhne mi po zádech mráz, který hřeje,a když otevřu oči venku už neprší.
Přihlouplý kontrast
Chci s tebou napořád být,nic si však nepřeji víc než tvou smrt,sama tě zabít toužím, pomalu tě máčet v moři mý lásky,jak sušenku do ranního kafe,vidět, jak se rozpouštíš,zoufale pliveš a znova polykáš tu přeslazenou koncentrovanou sračku,nalitou do hrnku z mýho srdce,a chceš žít,voláš totiž o pomoc z veškerého zbytku sil,ale nikdo tě neslyší, nebo snad nechce slyšet,nikdo tě asi nemá rád,jenom já, která se na tebe teď dívám s křivým usměvem, a ptám se, co by sis přál.
Moře bezmoci, přítoky histerie
Už zase bezmocně plavu,v těch svých depresích ponurých,schovávám utrápenou hlavu, do mlhy jarních ran sychravých. Nemůžu obav se zbavit,jestli jsem jediná milovaná,co když jen srdce nechce mi zlomit,křičím do temnoty,jsem celá pomatená,smyslů zbavená. Srdce rychlostí světla buší, krev v uších hučí,slzy se derou do očí,v zármutku vraští se obočí. Nehty si vyrývám ypsilon do kůže,zbabělě utíkám,copak to pomůže.