Hříchy z nás...
Byla to dlouhá odmlka, nějak jsem neměl potřebu, nebo jsem v tom svém nicnedělání nenašel volnou chvilku k tomu něco napsat. teď jsem ale našel další schovanou úzkost a depresi, a tak mohu opět vyjádřit své laciné pocity.
Změnilo se vlastně něco . Moje osobnost, jestli se jí ještě dá takto říkat, upadá geometrickou řadou níž a níž, a já zatím jen občas zavadím bradou o studenou zem, a tak čekám, kdy už se asi nikdy neodlepím.
Nemít co ztratit...
Nechápala proč, a já se nedivil.
Jak bych mohl chtít, aby si někdo, kdo žije život plný radosti a jen občas zabředne do ponuré situace připomínající depresi, představil to, co zažívá ten, který žije život v opačném gardu, permanetní depresi a jen občas pozná radost, která mu šlehne po tváři jak teplý vánek proudící mrazivým dnem a přitom stále ztrácející na síle.
Musím být za blázna, sám si to tak myslím, ale nemám sílu vysvětlovat co mi život přinesl, proč jsem jaký jsem a proč "nemám co ztratit". litovali by mě.
pnutí...
Sedět sám a hnusit se každého svého pohybu,
okolí vyhrocuje moji duševní slabost
všechno do sebe zapadá
nervóza ze všech podnětů
Ruleta...
Pořád si myslíš že je to hra .
Ve svém věku, takhle naivní.
Myslíš že předstírám, netušíš nic, jsem tak blízko, překvapím.
Co pak .
úkaz...
Koukám na své zkrvavevné ruce pohybující se po klávesnici a snažím se zpětně vybavit si všechny souvislosti co mě k tomu vedly. Vlastně je to prosté, každý hledá svoji cestu katarze, bohužel však, nějaké cesty hraničí s možnostmi chápání druhých. Možná, že tohle je jedna z nich.
Cítím se klidný, fyzicky silný, psychicky sláb, zázemím pod zemí, citem sám.
Klesám...
Kde duše strádá na duši
na cintorín blíže je
doufat, že postavíš se
mně v cestě konce, utneš
Obrat...
Ptám se
naslouchám
šelest srdce, dech, motýl duše pookřál
vznáší se, cítí sílu, vnímá strach
Noc...
Usínám, usínám a nemohu zastavit tok černých myšlenek, uvolnit se a spánkem zapomenout. Přál jsem si brečet, uleví se ti. Ale v té spoustě vzteku je k breku dlouhá cesta, skřípání zubů a beznaděj stojí nepohnutě v cestě, a já nejsem s to je překročit.
Vír všech těch událostí mě nevybíravě mele a já nemám sílu se mu postavit, znovu upadám, znovu hlouběji.
Černé okno...
Koukám skrze zakalená víčka ven, cítím prázdno mezi zemí a oblohou, a ten začerněný opar dokresluje další z mnoha dní. Horší, lepší, nebo stejný, ale vždy plný úzkosti, strachu a prázdna.
Vždy plný zapovězení a hlubší deprese.
Deprese ze světa
z okolí