Písmák Životní láska
Byl krásný zimní den a na malé autobusové nádraží ve městečku Govensbergen přijížděl autobus. Vozidlo mě celou střechu zasněženou a na oknech se dělala jinovatka. Autobus zastavil na zastávce, u které stály jen dvě postarší dámy a probíraly nejnovější drby ve městě. Otevřely se dveře a z nich se vyhrnul zástup malých dětí s barevnými batohy.
Osudný den
Temná černá oblaka se snášela nad krajem, kterým putovala smrt. Dlouhé dřevěné domky stály vřadách vedle sebe jako koně, kteří nervózně čekají na startovní výstřel. Zem byla bahnitá a prosáklá potem, slzami a utrpením lidí, kteří tu přežívali. Vzduch mezi všemi budovami, ať už dřevěnými nebo kamennými, ve kterých žili němečtí oficíři, byl cítit krví a zápachem všudy přítomných mrtvol.
Setkání
Suchá, leč krásná a omamující chorvatská krajina se míhala za oknem, jak život mezi prsty. Osobní automobil uháněl po rozpálené silnici kobzoru. Mladý Govani byl právě hluboce položený do svých myšlenek o životě, lásce a štěstí. Se svými rodiči jel na krásnou dovolenou kmoři, už se celkem těšil.