Písmák Into battle
Tichou nocí se nese křik,
volání světrem sílí,
po planině plné měsíčního svitu,
přechází divokých bojovníků šik.
Všechny dobré věci
Světem letí mraky zpráv.
Křižují se po obloze,
přinášejí lidem hoře.
Spousta hoře, málo lásky.
Starý dům
Studený vítr se prohnal kamenitým údolím. Po šedivé obloze kroužilo několik racků a za útesem naráželo chladné moře do skal. Uprostřed údolí se tyčil starý, panský dům. Jeho omítku už dávno sloupnul čas a jen haldy kamenů naznačovaly, kde dřívbývala zídka.
Whitechapel
Bylo krátce před půlnocí. Londýn. Studený vlhký Londýn. Z nebe se spouštěly provazce deště a nad městem visela šedá mlha.
Andělé
Milovat je lidskéa odpouštět božské. Kam ale patříme my. Ztracené duše,bloudící v mlze. My, co sešly jsme z cesty.
Zpověď
„Poslední jídlo před popravou”,„užij si ho než zemřeš” ozval se strážný a skrz mříže mi podal misku s jídlem. Po chvíli ticha se ozvalo prásknutí dveří a já jsem zůstal opět sám v tmavé a zatuchlé cele. Zničeně jsem se sesunul na špinavou dlažbu a misku opatrně položil vedle sebe. „To je konec” oznámil jsem svým bosým prstům u nohou.
Oceán
Tak temný a bouřný,k obzoru stoupá,a vlny se rozbíjí o útes. Chci jako ptácirozepnout křídla. Zbavit se tížea z výše spatřit Svět. Stoupat k oblakůma nad moře letět.
Náměstí stínů aneb víkend, na který nezapomenu
Celé město spí. Právě přestalo sněžit. Všude je bílo a na nebi, jako světlušky, září hvězdy. Ale i ty se teď začínají vytrácet.
Stará víra
Stará žena spěchala temnou nocí. Vítr jí rval potrhaný plášť z ramen a za krk jí padala studená dešťová voda. Tiše, jako stín, přeběhla ode zdi ke zdi. Nikdo ji neviděl.
Padlá sláva
Na město se začínal snášet večer. Těžké vločky sněhu dopadaly na ulici a dokreslovaly tajemnou atmosféru. A v jedné postranní uličce se lovec probudil k životu. Na první pohled vypadal jako obyčejný bezdomovec.
Sen
Jen pohlédni pane,už přichází ráno. A ze tmy vstává nový den.
Jen pohlédni pane,po špičkách vstávám,rozplynu se a mizímjako mizí noční sen.
Už vzpomínky blednoua do tmy se ztrácí.
Modrý měsíc
Měsíční svit ozařoval věže starého, opuštěného hradu. Jeho paprskovité prsty vnikaly do puklin v kamenech a vše zalévalo strašidelně bledé světlo. Hodiny na věži kostela v blízkém městečku odbyly půlnoc a ručička hodin se zastavila jako by ji zadržela neviditelná ruka. Jen na pár vteřin spočinula na dvanáctce než se znovu vydala na svou pouť.
Bílá tma
Na moře se začínal snášet soumrak. Slunce se pomalu skutálelo do vln a zmizelo za obzorem. Nastala tma. „Stojím na pobřeží Walesu a právě jsem byl svědkem nádherného západu slunce.
Znáš mě, to si nemysly...
Mám ruce z jílu a nohy z kamenemám srdce z ledu a duši z ocele. To jediné co teď můžu ti říct,meč ostřejší než jazyk můj nikde nespatříš. Chladné srdce a bystrý zrakjak lovec z prérie cítím se tak. Spatříš mě jedinkrát v temnotě jítpak zapomeň, že chtěl jsi ještě žít.
Tma, ticho a deprese...
Je tma a člověk slyší tichojak krade se blížjako malý noční lovec v temnotě,skrývá se,bojí se,co ty víš. Je tma a to strašidelné tichomě žere na duši,když usnul celý dům,a jen já,tu sedím a sleduju jak krade se ke mě blíž,a blíž a blíž. Jako červ se vkrádá do snů. Můra co krouží kolem lampy zhasla.