Písmák Dopis
Pavel seděl u stolu, před sebou rozevřeného Morgensterna, ale nečetl.
„Die Nähe ging verträumt umher…“
Nedopalek cigarety mu spálil prsty, to ho probralo. Cukl rukou a zahodil ho do popelníku. Byla už skoro tma, rozsvítil lampičku a postavil konvici svodou, aby si uvařil čaj.
Před okny
Za okny foukal mrazivý noční vítr a hnal vločky přímo proti sklu, vpokoji však bylo příjemně teplo. Uprostřed místnosti stál velký, mahagonový psací stůl, doslova zaskládaný těžkými spisy a fotografiemi. U něj seděla asi čtyřicetiletá žena sdlouhými blond vlasy staženými do drdolu a tužkou si dělala do textu poznámky. Probírala se fotografiemi, které jako by vypadly zhororového komiksu – mrtvoly, zubožení a zmučení lidé, pistole, zbraně, výbušniny.
Setkání
Světla lamp a tolik, tolik barev. Třpytivé šaty, cinkot skleniček, smích, vůně jasmínu. Jas ruměného vína, hluk a rejdování. Jen pověz mi, sne bláhový, kam poděl se den duhový.
Bouřka
Za oknem se zablesklo a o chvíli později vdálce zabrblal hrom.
Žena se pozvedla na lokti a pohlédla ven. Znovu se zablýsklo. Poděšeně zatřásla smužem vedle ní: „Peťo, Peťulko.
Košťata se slevou, štěstí bez záruky
Nevím jak vás, ale mě vždycky pálení čarodějnic pobaví. Ten svátek má dlouhou tradici. Kdysi pohanské čarodějnice pálily zlé duchy. Pak církev upalovala je.