Čas lidské existence I.

Povídáme si spolu v kavárničce u Benevolence a zní to jako z pestrobarevného snu. Kroužil jsem očima po tvé skleničce a sám pněl v zajetí svých chutí a citů. Nesmím nic envhodného ze sebe vypustit a nejlépe zakrýt své do masa zbroušené nechty, které by jen vedli k odvracení její tváře a dalším malichernostem.
Zatímco ona postupně usrkává svého pozdního letního čaje na konci února zatímco já s vietnamksou kávou na patře střádám plány na to, jak alespoň slovíčko z jejích úst ochutnat.