ztracené království

Listí, co vítr sebral ze stromů, už věky odpočívalo pod přikrývkou země; Zem, udusaná kopyty armád, které po její kůži projely, na sobě teď nosila černý háv – mrtvá a opuštěná země, pokrytá peřím zhavraních křídel, bez života, na sobě nosila otisky šlépějí, otištěné vzemi spálené, pokryté prachem, pískem a šedavým popelem, který jen čas od času vzlétal knebi, aby se poté posadil na holou, dychtivou zem.
A zem vsobě – vyjma hořkosti – nosila i očekávání. Naděje totiž umírá poslední.
Pod bílými paprsky, ve kterých se odrážel třpyt zrnek písku jako barvy vhranolu, se rodil mýtus země, země, která chtěla znovu dýchat; znovu žít.