Mraky

Občas mívám velkou touhu prostě si jen tak sednout a začít psát, prostě jen tak, o čemkoliv, nechat se unášet věčným proudem myšlenek ve své hlavě, nechat prsty, aby se rozběhly a vytvořit něco, snad hezkého, dojemného, potěšujícího, uklidňujícího, povzbuzujícího, silného. Když si ale sednu a chci začít psát, všechno se jakoby stáhne někam za závěs a já uvnitř zmateně hledám a rozhlížím se, vždyť ještě před chvílí tu bylo tolik krásných myšlenek a věcí a najednou, jako kdyby se hejno ptáků v mžiku vzneslo, zamávalo svými křídly a letělo daleko a já se jen dívám a ptám se sám sebe - jsou skuteční, byly před chvílí opravdu tady, nebo to byl jen můj sen, moje zdání, prostě se mi zdálo, že je tu nějak pusto a prázdno, tak jsem si vysnil hejno ptáků a ty teď letí kamsi do dáli. Myšlenky jsou zvláštní a krásné, když jen tak klidně sedím, dají se pozorovat celé hodiny, jak se formují, mění svoji barvu a tvar, někdy jich bývá moc a někdy jen pár. Myšlenky jsou jako obláčky na obloze, stačí chvilka nepozornosti a ony se rozplynou v nekonečnosti prostoru a věčnosti času.