Písmák Stínohry
Krajina je krok za krokem stejná, stále ty samé vysoké stromy sjemně zelenými listy, typické vysoké kapradí. Při pohledu před sebe si připadám jako vpohádce, duši mi hýčká opojný pocit klidu. Přeji si usednou a vdechovat jarem provoněný vzduch, na chvíli zavřít oči a upadnout do slastného spánku. Dokonalost prostředí mě děsí.
Umění mimů
Na břehu řeky sedí muž. Bílé líčení se mu roztéká a úsměv, který si ráno nakreslil se pomalu smývá. Barevné balonky pouští ze svých rukou jeden po druhém. Vítr je unáší ve výškách, krade poslední optimismus zčernobílého světa.
Touha.
Nerad mluvím. Nerad hovořím o časech minulých. Stalo se to již velmi dávno - byl jsem ještě malý chlapec. Ne, nechci tvrdit, že nyní jsem na tom nějak lépe, že vidím věci objektivněji či že se mé dosti nevyzpytatelné chování zlepšilo.