Písmák Dračí plemena
Výzkumný ústav akademie přírodních věd, katedra výzkumu Dračí hory
„Tati, já ti pomůžu, prosím, dovol mi to,“ přemlouval jsem tiše, ale vytrvale dál a odmítal se vzdát, pohled upřený na laboratorní stůl.
V poslední době mě táta bral po škole do práce zřídka, prý se zpřísnily bezpečnostní předpisy a návštěvy ve výzkumáku nebyly bez dozoru povolené. Ale dnes mě sem propašoval služebním vchodem. Strážci věnoval přátelský pozdrav, dal nějakou lahev a mrknul na něj, ten se po mně ani neohlédl, něco zabručel, odmávl otce a usilovně sledoval bránu areálu za námi.
Smrtelné slunce
až nakloní se život věčný
jenž dechem předčil všechny druhé
kde jas a žár byl nekonečný
ticho a tma na věky bude
Podsvětí
První, čeho jsem si všiml, byl chlad. Zima. Lezavá vlhká zima, která zalézala pod kůži a mrazila až v nitru kostí. Všude byla tma.
Osamělý orel
Jen stín se tiše mihnul nad rákosím
to orel tu krouží
nad hladinou vodní
a družku svou hledá
Tajemství Štěstí
Co třeba nám je ke štěstí.
Ta otázka jak člověk stará,
z prastarých šeptá pověstí
a sluchu dál se dovolává.
Vzpomínka na kočku
Pískání a hluk se rozléhaly chodbou. Děsily mě víc, než hrůza, kterou jsem zahlédl před pár chvílemi a uprchl před ní. Oheň. Oheň tady, na výzkumném hvězdoletu.