Písmák Už to tak někdy chodí
Jeden pohárek vína,
tvář zůstává klidná
Dva pohárky vína,
ústa začínají být neklidná
Vzpomínka na staré intrácké časy I.
Je jarní vlažná noc,
mám pokoj sama pro sebe,
někdo by toho možná využil jinak.
Ale já sedim v okně a nasávám všechny ty vůně jara.
Nevim co chci
Stále mám naději
i když už ani nevím jestli tě ještě chci
nemůžu najít smysl života
dlouho jsi jím byla ty.
Už je to pryč
To, co mi tenkrát připadalo tak nemožné,
mi ted' přijde tak dávné.
To, o čem jsem si myslela že může být nekonečné,
bylo příliš krátké.
Za oknem
V šeru přicházející noci,
jako příšery tančící ve větru-stromy holé, sleduji z okna,
tepla domova.
Rtuť teploměru pod bodem mrazu,
Až na dno smyslů
Nechávám se unášet do říše snů, realitu nechávám daleko za zády,
ve světě za zavřenýma očima a tlustou zdí otupělých smyslů.
Stále patám hlouběji a blouběji.
Tam, kde dřív byl život
Ticho v kleci,
místo slz,
duše má na pokraji hrůz.
U vody
Na chvíli jsem zavřela oči,
ptáčci kolem mě cvrlikají.
Že by jaro.
Ne. otevřela jsem oči a přesvědčila se o tom, že je podzim.