Písmák Nemůže to pořád být jen tak...
Nemůže to pořád být jen tak,
mlha se odpařuje a vše jde dál.
Pochmurné zdá se to,
raději opar jak řešeto.
Nemůžu myšlenky se vzdát...
Nemůžu myšlenky se vzdát,
že marný boj je tohle hrát.
Smutné písně vuších mi znějí,
prosím, že je to jen snění.
Sníh se snáší na ještě teplou zem...
Sníh se snáší na ještě teplou zem,
znamená to, že teď ještě neumřem.
Budu moct vidět ještě jednou krásu zasněžené země,
smím ještě jedenkrát zažít pocit, že nejsi beze mě.
V dálkách, kde ztrácí se zem...
Vdálkách, kde ztrácí se zem, splývá snebem a stoupá,
tam navždy budu na Tebe čekat, tak věrná a hloupá.
Vnekonečnu, kde vše se jeví marné, nemožné a bolestné,
tak bezútěšné je trápení mé, svou délkou až smrtelné.
Říkal si: „Mám Tě rád“
Bloudím nocí a tmou, nemohu na Tebe zapomenout
Ne, já neodcházím, je se ve svých iluzích ztrácím
Zůstávám tak sama, samotná, jen s nadějí „Někoho milovat, toť touha má“
Vzpomínám na prožitky a krásné chvíle, stále si opakuji „Nemělo to cenu, cíle. “
Jako modrá dálava na březích moře a řeky...
Jako modrá dálava na březích moře a řeky,
jako modrá dálava na vrcholech kopce a hory,
tak nekonečná je božská modř ve Tvých očích,
a tak moc jsem ztracená za bezesných nocí.
Vzpomínám si, bylo to zrána...
Vzpomínám si, bylo to zrána,
avšak až do teď zůstala ve mně hluboká rána.
Nevěděla jsem kam jít,
ty jsi mi ale ukázal cestu a čím.
Sním
Snad jednou přijde den, kdy budou jen mně patřit slova „Lásko má“,
snad jednou přijde den, kdy budu moc snít zas a znova napořád.
Snad jednou zavřu oči a ucítím pohlazení něčí dlaně,
snad jednou budu vědět co je a jaká láska má být.
Chtěla jsem...
Chtěla jsem znát podstatu věcí,
proč a jak vlastně se Země točí.
Chtěla jsem znát podstatu života,
proč žít bez lásky je taková pohroma.
Když čítám ve starých zdech...
Když čítám ve starých zdech,
když Tě vidím ve svých snech,
nemůžu se zbavit myšlenky,
že Ty a já jsme si souzeni.
Jak se to jen mohlo stát?
Jak se to jen mohlo stát. ,
jak se můžeš vůbec ptát.
Stojíš tu přede mnou, nucenou kodsunu,
zda-li si tohle přesvědčení do mysli vsunu.
Dvakrát ses mě ptal...
Dvakrát ses mě ptal,
zda-li číst tu knihu nebyl by hřích sám.
Jen do těch stran začti se,
jejichž cena nedá vyčíslit se.
Támhle v dáli třpytí se jezero...
Támhle vdáli třpytí se jezero,
kde Ty a já jsme prožili chvílí vícero.
Nad ním září slunce svit,
přesně tak, jako když jsi mě poprvé políbil.
Odpověď nevíš, přesto to znáš...
Odpověď nevíš, přesto to znáš,
člověk je sám a lásky nepoznáš.
Každý den je stejně nudný,
každý okamžik stejně smutný.
Tak jsem tu, stojím před Tebou...
Tak jsem tu, stojím před Tebou,
žádám o šanci nebýt už osobou samotnou.
Na tváři lehký smích, vsrdci hluboký žal,
co když Ty už o mně nechceš slyšet dál.
Stačí jednou klopýtnout...
Stačí jednou klopýtnout,
stačí jednou vzpomenout.
Už je to tak dávno,
přáli jsme si být jedno tělo.
Kráčím s Tebou dnem i nocí...
Kráčím sTebou dnem i nocí,
vedrem, větrem, pouští i vichřicí.
Jdeme vedle sebe, držíc se za ruce,
už nikdy se mi Tě opustit nechce.
Nový den se začal...
Nový den se začal,
starý osud pokračoval.
Nejsem sama, ale sTebou,
nejsem samotná, nyní již milovanou.
Travnatá zeleň v nezkrotné přírodě...
Travnatá zeleň vnezkrotné přírodě,
travnatá zeleň uprostřed aleje,
nic ztoho nemůže vyrovnat se barvě Tvých očí,
když za svitu měsíce promění se vpohled kočičí.
Proč vlastně žít a nemít proč...
Proč vlastně žít a nemít proč,
proč být a nemít na kolotoč.
Proč bojovat a nemít zač,
proč jít a nemít kam.
Můžu znát odpovědí na tisíce...
Můžu znát odpovědí na tisíce,
avšak mé srdce je probodnuté více,
když neznám odpověď Tvou,
zda můžu stát se Tvojí ženou.
Zase lžeš, lžeš mi stále...
Zase lžeš, lžeš mi stále,
stalo se to nudným bienále.
Nezkoušej na mě triky své,
už nejsem hloupá jako noci té.
Nedívej se na mě tak...
Nedívej se na mě tak,
jako bych byla polapený pták.
Nehraj si smou duší,
ale chovej se, jak se sluší.
Stále se díváme vpřed...
Stále se díváme vpřed,
učíme se zchyb a snažíme se porozumět.
Já už však dávno vím,
že historie je učitelkou dob budoucích.
Někdy tak sním...
Někdy tak sním,
co by bylo, kdybych žila vjiné době, někdy dřív.
Ta představa mě moc láká,
pro její uskutečnění bych hodně obětovala.
Zdá se, že to nebyl jen sen...
Zdá se, že to nebyl jen sen,
milovala jsem Tě, byla Ti oddána každý den.
Beze slov, bez otázek,
bez výčitek a marných vytáček.
Co by byl svět bez slunce...
Co by byl svět bez slunce,
co by byl život bez lásky,
lze srovnávat utrpení jedince
sutrpením světozkázy.
Marně bojuji den co den...
Marně bojuji den co den,
sutrpením, které mě svazuje jen.
Boj se započal dávno,
to jsem byla ještě děvčátko.
Dáš mi vědět jednou...
Dáš mi vědět jednou,
až odejdeš na cestu nenávratnou.
Pohladíš mě po ruce a políbíš na tvář,
jako když jsi mě měl rád.
Není to tak dávno, co jsi řekl slova ta...
Není to tak dávno, co jsi řekl slova ta,
budu Tě navždy milovat, jsi má jediná.
STebou chci být každý den,
snášet všechno trápení do chvíle osudové.
Snažím se najít odpověď Proč...
Snažím se najít odpověď Proč,
objal jsi mě a najednou odhodil: Nikdy více a dost.
Užaslá nechápu,
slz vočích jako mraků.
Dalo by se pochybovat, že den je dlouhý...
Dalo by se pochybovat, že den je dlouhý.
Dalo by se pochybovat, že sem tam je někdo skoupý.
Jedno je ale nezpochybnitelné,
už nikdy to nebude stejné.
Když není venku hezky...
Když není venku hezky,
jsou slyšet hromy a vidět blesky,
někdy zem se otřásá,
ač má víra narůstá.
Píšu jako nikdy předtím...
Píšu jako nikdy předtím,
jsi mou inspirací, jsi mým vším.
Slova mi už pro vyjádření nestačí,
je jich málo, chtělo by to projekci.
Chtěla bych Ti říct: „Mám Tě ráda“...
Chtěla bych Ti říct: „Mám Tě ráda“,
chtěla bych Ti říct: „Už dávno jsem do Tebe zamilována“.
Je to snad moc brzy. ,
jsou to snad slova vkrizi.
Jen se přiznej, co by bylo dřív...
Jen se přiznej, co by bylo dřív,
když bys o naší budoucnosti netušíc.
Potkali bychom se, oči se setkaly,
cítil bys to samé nebo ani zájmu špetky.
Tady prší, někde svítí slunce...
Tady prší, někde svítí slunce,
tady jsem jen já, někde jsi Ty sám.
Obloha je černá, slunce zašlo,
tady v šeru píšu dál, někde Ty třeba pokračuješ dál.
O tomto už sním mnoho let...
O tomto už sním mnoho let,
já a jediný muž nakonec.
Všechno je tak perfektní,
já a on milenci věční.
Podzim
Nastává každý rok, už celá staletí,
ale už nejsme tak svatí jako po první.
Listí padá, nálada lidí také,
musíme se stím smířit též.
Co se stalo?
Co se stalo, nevím sama,
myšlenkami jsem byla unesena.
Stále hloubám co se stalo,
nebudu to mít lehké, málo.
Doufám a věřím, že není pozdě říct...
Doufám a věřím, že není pozdě říct:
,,Miluji Tě, jsi mi vším“.
Srdce se mi svírá, tělo chvěje,
už to dokážu říct konečně.
„Smím prosit?“ zeptá se...
„Smím prosit. “ zeptá se,
„Ano, samozřejmě“ odpovím a červenám se.
Odcházíme ruku vruce na taneční parket,
protančíme mnoho hodin, ne vůbec krapet.
Sedávám u okna přemýšlím...
Sedávám u okna přemýšlím,
zda mi svět svou podstatu vysloví.
Je tajemný a krásný,
je vzácný a přece se stává všedním.
Kdysi jsem bývala tak mladá...
Kdysi jsem bývala tak mladá,
naivní a nedůležitá.
Kdysi jsem také věřila,
že nelze být samotná.
Líbám Tvou fotku každý den...
Líbám Tvou fotku každý den,
a ujišťuji se, že tímhle nekončí dnešní den.
Srdce mě bolí, ruce třesou,
proč tu nejsi se mnou.
Mít prsten na své levé ruce...
Mít prsten na své levé ruce,
moci říct: ,,Zavolám svého muže“.
Radovat se se svou rodinou,
vědět, že jsem jeho jedinou.
Jsme si tak vzdálení...
Jsme si tak vzdálení,
a přece tak blízcí.
Není to podivné,
jak je všechno ze všeho složené.
Nenuť mě říct, že se skončil čas...
Nenuť mě říct, že se skončil čas,
nenuť mě zničit jedinečnost věčných krás.
Zda se mi to jen zdá. ,
zda se to může stát.
Žádná věc nemůže se vyrovnat...
Žádná věc nemůže se vyrovnat té,
po čem touží mé srdce jako po jediné.
Nic nemůže se rovnat její kráse,
ani nahradit její místo na place.
Plaj, plaj, světlo mých nadějí...
Plaj, plaj, světlo mých nadějí
čekám jen na tvé znamení.
Že můžu splnit si vše, co jsem kdy chtěla
a nebudu za to nikým odsouzena.
Nemůžu se zbavit pocitu...
Nemůžu se zbavit pocitu,
že to není jen ze soucitu.
Nemůžu se zbavit myšlenky,
že jsi výjimečný.
Nač se čekalo tak dlouho...
Nač se čekalo tak dlouho,
bylo to hrozné ticho.
Srdce bylo chladné,
ale tak otevřené.
Stále se ptáš, co může být...
Stále se ptáš, co může být,
až na Tebe promluvím hlasem medovým.
Zda-li se něco změní,
zda-li zůstaneme pořád stejní.
Srdce se mi svírá, ruce chvějí...
Srdce se mi svírá, ruce chvějí,
vážně je to to, co jsme chtěli.
Nebo se jen má mysl mýlí
a nějak jsme na sebe prostě zbyli.
Ač ležím a nemám jakoby co říct...
Ač ležím a nemám jakoby co říct,
stále nevím, je tohle jednou zmožností.
Čas ubíhá, chtěla bych jej zastavit,
proč nemohu toho učinit.
Když ráno svítá...
Když ráno svítá, říkám si:
,,Bude tento den nějak odlišný. “.
Dívám se na oblohu a sním,
můžu si něco přát, smím.
Až jednou budeš chtít zahradou jít...
Až jednou budeš chtít zahradou jít,
já začnu se ptát,
jak dlouho mě budeš mít rád.
Odjakživa sním o lásce na celý život,
Mám touhu se bát...
Mám touhu se bát,
mám touhu se smát.
Mám touhu se kát,
mám touhu tady tomu všemu vale dát.
Často se mi zdává sen...
Často se mi zdává sen,
který netrvá více jak den.
Začíná jako nesmysly,
jak končí si nikdy nesmyslím.