Jen zkaramelizovat myšlenky

Dojímá mě vlastní nedůležitost. A pocit neschopnosti a přebytečnosti obmotává mi plíce i srdce i mozek, proplítá se do vlásečnic – špatně se mi dýchá - a nutí mi představu přelidněného světa – byla by planeta o něco lehčí beze mě, čistí – snad. A pak je tu víra, že se nemusím hnusit vlastní podstatou – vždyť jsou tu tuny lidského masa, vykrmující samo sebe, beroucí si živiny z krásy světa - tolik tvorů nevědomích si vlastní omylnosti – žijí s lhostejností ke zlu, které páchají – nelze se na ně zlobit – nedokáží si uvědomit vlastní podstatu – jako to morče nedokáže – žijí přesně tak, jak je jejich tělo sestrojeno – jsou řízení bez vlastního uvědomění – jen jako shluky molekul – někdy s náznaky rozumu, ale jen někdy – dál se ještě nerozvinuli. Nejsou takoví všichni, je tu plno těch – díky nimž je svět hezčí – a proto se mi vrací nutkavý pocit, že já jsem jen parazit této planety – požírám její plody, aniž bych byl tvůrcem – zabírám tu místo – aniž bych ostatním dokázal obohatit dny – jako to umí druzí – obohacují, třeba jen barvou svého hlasu – ale já ne – mohl bych zmizet a jediný, kdo by si toho všiml – jsou moji rodiče – jen oni, kteří vložili tolik úsilí, aby vychovali uznávaného člověka – aby si strvrdili užitečnost jejich vlastní existence – a stejně se o mě bojí, i když jsem tolik nesplnil jejich očekávání.

14. 11. 2013
1
1
674
Miniatury prozaické

Kdeskutečný

První věc, o které bych se rád zmínil je, že se nerad o něčem zmiňuji. A přesto jsem se rozhodl této činnosti věnovat čas – čas mizící teď - a taky teď - neboť mé myšlenky mě škrtí - když je chci zabalit do pruhované krabice a zasunout je do polic, dozadu za všechny mé knihy, které jsem nikdy nečetl – za knihy, které mám rád jen pro jejich existenci na mé poličce - působí tak inteligentně – já se cítím více intelignetně – s nimi – to je ale hloupé – přesto - jsou v nich myšlenky, jako ve mně – různé myšlenky, které spolu souvisí nebo spolu nesouvisí vůbec – jako ve mně.
Vy myšlenky, jste tak omezené chemií mého vlastního mozku, jak Vás mohu brát vážně – a jak Vy můžete brát vážně mě. Vy mě totiž vážně neberete, smějete se mi – a přece - Vy jste já.

10. 11. 2013
1
2
769
Úvahy
Nahoru