Písmák Opilé ráno
Opilé ráno a morální kocovina
po včerejší promilované noci…
to je vize dneška co nekončí
jen zavřením očních víček
Pryč
stojím na prázdném nádraží
kde vlaky nejezdí
kde vítr nefouká
kde slunce nepálí
Řekni si
když andělé plakali
když si pírka zkřídel trhali
začalo pršet na tvou tvář
a já pochopil
Žal
Nenacházím svět ve vzpomínkách
ani vryzé naději na lepší zítřek.
Vždy mnou prostoupí nářek tmy
a já mám pocit po bodnutí trnem.
A do větru mluvím dál ...
Cítil jsem teplo slunečního svitu
a vůni posekané trávy.
Melodie tvého hlasu zní tu
uvnitř mojí hlavy.
Sen
Otevřel jsem oči na pokraji zoufalství
a čekal, co se stane, co uvidím…
Kolem černočerná tma
až na malou jiskřičku v dáli…
Rozdvojení
V domě plném smutku vslzavém údolí …
zdá se to jako klam
že jen ze snů já tě znám
a že jen ve světě spánku
Proklínám
slova co píši dlouhé roky
verše plné vyznání
básně o tom samém a bez konce
svazují tvoje činy
Leda ve snu
obklopen tmou píši
píši verš za veršem
báseň za básní
bezúčelně
Do tří teček
Když se noc proměnila v den .
Když v bdění přešel krásný sen .
Píši další list, další psaní .
Pro mou lásku, pro mou paní .
Osamocen
Jako raněný bojovník
klopýtám za svými sny
o kterých vím, že jsou vzdáleny
na míle daleko
Nad vzpomínkou
Stačí vidět tvůj obraz
slyšet tvůj smích
dotýkat se tvojí hebké kůže
líbat tvoje rty
O tebe víc
vítám rána se slzou v oku
objímám dny s bušícím srdcem
ukládám se ke spánku s roztřeseným hlasem
a se slovy na rtech - ozvi se, ozvi
Kdepak je
kdepak je to srdce,
autor veršů mých.
prodáno za dvě pence
na trhu prokletých .
Hercova slabost
seděl sám na černé židli
na rozvrzaných prknech
ateliéru
jen on sám a ticho