Písmák Kolednice
Mít tak dětské srdce. To je to.
Venku už je jaro. Spousta ptáků vítá ráno z různých koutů zahrady.
Pozemské bytí
V základní škole Na vršku právě zvonilo na velkou přestávku. Ve sborovně bylo téměř prázdno. Helenaodsunula testy vpravo ana volný pruh stolu položila igelitový pytlík s obloženým chlebem. Zdvihla se svižně ze židle.
Za ruku
Přítmí. Alice rozhrne závěsy, dotkne se nosem skla a dýchá. Za oknem sedí kočka a dívá se na kolečko, které se postupně zvětšuje. Zamňouká, postaví se na zadní a tiskne tlapky na zdroj tepla.
Pochod
Ráno se vydařilo. Před sokolovnou roste dav lidí. Shlukují se do skupinek. Vždy, když se přiloudá někdo nový, hovor na chvíli utichne, aby se o minutu později navázalo tam, kde se skončilo.
Dlouhý návrat
Vychází z lesa a přivírá oči před ostrými slunečními paprsky. Skloní hlavu a nechá sklouznout ani ne dvouleté dítě na zem. To chvíli přešlapuje z nohy na nohu a nemotorně se přesunuje ke schodům sokolovny. Jejich stanoviště.
Diagnóza
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120%; }
Byl pozdně podzimní den, vítr foukal studeně a děti vcházely do školky s červenými nosy a ošlehanými tvářemi. Nemluvily tak hlasitě a bezstarostně jako obvykle. V šatně se dlouho nezdržely, až na dva chlapce, kteří se v myšlenkách toulali ještě venku.
Ten nejdůležitější
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120%; }a:lin
„K noze. No neslyšíš. Jéžišmarjá ten pes je nahluchlej.
Koupaliště II
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120%; }
Ten dům tam nestál odjakživa, ani to koupaliště ne. Ale lidem už ta scenérie natolik zevšedněla, že kolem chodili netečně, bez zájmu. Byla to nejhezčí parcela ve městě.
Zedník
Toho dne foukal obzvlášť vlahý vítr, cuchal mu vlasy, jež se mu v prstýncích stáčely po krku, a vzdouval tenkou větrovku, ve které vypadal jako nemotorný nakynutý brouk. Kráčel svižným krokem po ztvrdlém písku, nevšímal si naplavených chaluh ani prázdných škeblí. Nebe se hrozivě mračilo.
Když spatřil její siluetu u skalnatého výběžku, dal se do běhu.
Želva
Bylo jaro. Z prochladlé půdy nesměle vykukovaly bílé hlavičky sněženek a probleskovaly zlatavé květy talovínu. Snad jen teplé sluneční paprsky, které se vpíjely do nehybné vodní hladiny přilehlého rybníčka, předčily tu oslnivou krásu. Foukal jen mírný vánek, nestudil, ale osvěžoval.
Nanuk na špejli
Byl jednou jeden hluboký les. Skrz bohatou zelenou střechu sem tam problesklo slunce a oslnivá modř nebe, ale převážně zde panovalo poklidné ničím nerušené přítmí. Uprostřed lesa na hebkém mechu spal malý klučina, hlavu podloženou vystouplým kořenem starého dubu. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního.
Cíl na dosah
Po dlouhé době se konečně dočkali sněhu. Bílá vyhlazená plocha na dvorku byla bez kazu, až na pár kočičích stop. Oči mu zářily nadšením, nikdy předtím sníh neviděl. Vtrhl na dvorek, na tu bělostnou krásu jako uragán, neměl rád dokonalost, nebyla mu vlastní.
Odcizení
„Dáš mi pusu. “
Udělal to znovu. Krev se jí nahrnula do hlavy a odkrvené dlaně se zimničně otřásly.
Ten jeho přihlouple zjihlý výraz.
Princezna
Právě procházela seznam témat bakalářských prací, když někdo zaklepal.
„Dále. “ Zkontrolovala čas. Do konce konzultačních hodin zbývalo ještě patnáct minut.
Svaly nic nezmůžou
Byl to prostorově výrazný mladík. Do robustního těla zasazená hlava nepůsobila zrovna nejbystřejším dojmem. Vlasy měl střižené nakrátko a jeho oči lhostejně a líně klouzaly od předmětu k předmětu hledajíce záchytný bod. Na krku se mu kýval stříbrný kříž.